ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1057.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1057/2022-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 2. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. R. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022 č. j. 5 To 466/2021-280, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 131 T 113/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022 č. j. 5 To 466/2021-280 a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 25. 10. 2021 č. j. 131 T 113/2021-246 zrušují .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 25. 10. 2021 č. j. 131 T 113/2021-246 byl obviněný J. R. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v období nejméně od 19. 12. 2019 do 26. 7. 2021 v XY, okres XY, záměrně neoprávněně bydlel v rodinném domě určeném pro rekreační bydlení číslo evidenční XY, který stojí na pozemku parcelního čísla XY, zastavěná plocha a nádvoří, a neoprávněně užíval přilehlý pozemek parcelního čísla XY, ostatní plocha, kdy oba pozemky se nachází v katastrálním území XY, obec XY, okres XY, ač věděl, že není vlastníkem těchto nemovitostí, neboť v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 127 Nc 1547/2006, konkrétně pak na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 10. 12. 2018 č. j. 085 EX 1336/06-708, které nabylo právní moci dne 30. 9. 2019, byl obchodní společnosti Y., jako vydražiteli udělen příklep na vydražených nemovitých věcech, a to nemovitosti číslo evidenční XY, včetně pozemku parcelního čísla XY, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parcelního čísla XY, ostatní plocha, sportoviště a rekreační plocha, zapsané na LV XY, pro katastrální úřad XY, obec XY, okres XY, a vlastníkem těchto nemovitostí se stala společnost Y. a ač věděl, že pozbyl veškerá oprávnění k užívání těchto nemovitostí, a přes skutečnost, že mu byla dne 19. 12. 2019 do vlastních rukou doručena výzva nového vlastníka nemovitosti, společnosti Y. k vyklizení a předání nemovitosti, toto neučinil a záměrně bránil vlastníku nemovitostí tyto užívat, proto bylo na základě žaloby obchodní společnosti Y. rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 29. 6. 2020 č. j. 109 C 449/2019 – 50 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2021 č. j. 71 Co 274/2020 – 86, že obviněný je povinen vyklidit předmětný pozemek parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba číslo evidenční XY a pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obec XY, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, přičemž k faktickému vyklizení nemovitosti došlo nuceným provedením exekuce dne 26. 7. 2021, a tímto se vůči společnosti Y., IČ XY, se sídlem XY, bezdůvodně obohatil minimálně o částku ve výši 59.662 Kč“. Za to byl obviněný podle §208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Y. na bezdůvodném obohacení částku 59.662 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení pak byla poškozená společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 3. 2022 č. j. 5 To 466/2021-280 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný J. R. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Trvá na tom, že jeho jednání nebylo protiprávní a mělo být hodnoceno nanejvýš v intencích norem civilního práva. Svůj případ souhrnně označil za „justiční omyl z 90. let předchozího století“, kdy měl výrazně pochybit Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Cm 158/97. V něm dovolatel vystupoval jako 4. žalovaný a pravomocným a vykonatelným rozsudkem byl zavázán mimo jiné k uhrazení částky 1.148.114,29 Kč s 25% úrokem z částky 833.683,93 Kč od 22. 5. 1997 do zaplacení a dále k uhrazení nákladů nalézacího řízení ve výši 45.928 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že splněním povinnosti jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Žalující Komerční banka, a. s., tehdy vůči němu uplatnila nárok na zaplacení předmětných částek z titulu ručení při úvěru, přestože v řízení opětovně namítal, že ručitelské prohlášení ze dne 4. 8. 1992 nepodepsal a nenabídl ani žádnou zástavu svého nemovitého majetku. Na svou obranu, podle níž tyto listiny podepsat nemohl, předložil soudu lékařskou dokumentaci včetně zprávy ošetřujícího lékaře, z níž vyplynulo, že ve dnech 3. 8. - 12. 8. 1992 byl hospitalizován na chirurgickém oddělení H. nemocnice s poliklinikou v XY, která byla ukončena až dne 12. 8. 1992. Soudkyně JUDr. Eva Slabeňáková proto k ověření pravosti podpisu přibrala znalkyni z oboru písmoznalectví. Ta sice vyslovila jistou míru pravděpodobnosti, že na inkriminované listině je pravý podpis dovolatele, ale současně připustila, že její zkoumání nebylo dostatečné, že pracovala v časové tísni a že neměla k dispozici dostatek srovnávacího materiálu, soudní spis ani originál zmíněné listiny. Tyto informace nicméně referující soudkyně nevzala v potaz a do svého rozhodnutí nekriticky promítla závěr znaleckého posudku, že ručitelskou listinu a zástavní smlouvu k úvěru podepsal právě dovolatel. Rozsudek, který vydala dne 2. 6. 2003 pod č. j. 11 Cm 158/97-142, pak dovolateli nebyl nikdy řádně doručen, neboť se nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště v XY, kam byl zasílán, ale právě v nemovitostech v XY. O existenci rozsudku se proto dozvěděl až v roce 2006 prostřednictvím soudního exekutora JUDr. Suchánka. Ihned poté navštívil prvého žalovaného M. P., který mu vystavil písemné prohlášení, jímž stvrdil, že podpis dovolatele na zástavní smlouvě a ručitelském prohlášení zfalšoval. Tím bylo doloženo, že dovolatel nepřišel o nemovitosti, které dostal darem v roce 1984 a považoval je za svůj domov, vlastním přičiněním, nýbrž v důsledku podvodného jednání třetí osoby. Dovolatel dále zpochybnil vlastnické právo společnosti Y. k předmětným nemovitostem s poukazem na to, že jejich dražba se konala již dne 25. 6. 2018 skrze webový portál www.exdrazby.cz , a nejvyšší podání při ní učinila společnost M & M Reality Invest, a. s. To znamená, že společnost Y. je řádně vydražit nemohla. Trestní soudy se po výtce dovolatele patřičně nevypořádaly ani se skutečností, že po celou dobu trestního řízení až do měsíce dubna 2022 hradil v předmětných nemovitostech zálohy na elektřinu, platby za odvoz odpadu a daň z nemovitých věcí. K uplatněnému nároku společnosti Y. na náhradu škody v částce 11.412 Kč, představující zaplacenou fakturu za spotřebovanou elektrickou energii za období od 23. 4. 2020 do 16. 6. 2020, podotkl, že jednatel poškozené společnosti J. Ž. se bezdůvodně snažil „odpojit“ nemovitosti od dodávek elektřiny, což se mu ovšem nepodařilo. Dovolatel byl totiž telefonicky kontaktován zástupcem obchodní společnosti Č. P. a tomuto odpojení zamezil. Pokud tedy poškozené společnosti měla vzniknout škoda ve výši 11.412 Kč, pak si ji způsobila sama, neboť platí, že jednání zamezující užívání nemovitých věcí jejich nájemcem je protiprávní. Jeho důsledky ovšem soudy v posuzované věci nesmyslně přičetly právě k tíži dovolatele. Ten s odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu dále uvedl, že pokud je mezi účastníky vedeno civilní řízení o žalobě na vyklizení, nájemce se po dobu trvání lhůty stanovené soudem k případnému vyklizení nemůže dopouštět trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. V nynějším případě se dovolatel snažil prokázat svá vlastnická práva k dotčeným nemovitostem právě i v řízení vedeném Okresním soudem v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 109 C 449/2019, v němž byl projednáván návrh společnosti Y. na jejich vyklizení. Takový postup je přitom z pohledu občanského práva procesního naprosto legitimní. Teprve rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2021 č. j. 71 Co 274/2020-86, které nabylo právní moci dne 12. 2. 2021, bylo postaveno najisto, že je skutečně povinen tyto nemovitosti vyklidit, a to v soudem stanovené patnáctidenní lhůtě. Z toho dovolatel dovozuje, že přisouzeného trestného činu se mohl dopouštět ve skutečnosti až po uplynutí této lhůty, tj. až po dni 27. 2. 2021. Soudy nižších stupňů podle jeho mínění pochybily, jestliže za počátek páchání údajné trestné činnosti označily datum 19. 12. 2019, a tím svá rozhodnutí zatížily krom jiného i vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými závěry a na ně navazující právní kvalifikací. Na podporu své obhajoby pak připomněl i právní názor formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16, v němž byla řešena problematika tzv. squattingu v usedlosti Cibulka a ve kterém bylo zdůrazněno, že trestní právo je krajním prostředkem, jehož užití má své opodstatnění pouze tam, kde soukromoprávní prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob byly neúčinné či nevhodné. Z nastíněných ústavněprávních kautel pak dovozuje, že trestněprávní odpovědnost za jeho počínání byla vyvozena zcela neadekvátně a nedůvodně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, zrušil z jeho podnětu jak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022 č. j. 5 To 466/2021-280, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 25. 10. 2021 č. j. 131 T 113/2021-246, a věc přikázal soudům nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem předeslal, že obviněný v něm pouze zopakoval tvrzení, která na svou obhajobu uplatňuje od počátku trestního řízení a s nimiž se správným a dostatečným způsobem vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Závěr o jeho vině se opírá o celou řadu objektivních listinných důkazů, jako jsou s věcí související rozhodnutí občanskoprávních soudů, dopisy, jimiž ho nový vlastník nemovitostí vyzval k jejich vyklizení, zprávy České pošty, s. p., z nichž je patrné, že obviněný předmětná rozhodnutí i výzvu obdržel, a dále o výpověď svědka Ž. Na základě těchto důkazů bylo možno jednoznačně uzavřít, že obviněný si byl vědom zániku svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přesto je nadále neoprávněně užíval a tímto úmyslným jednáním hrubě zasahoval do práv poškozené společnosti Y. Z odůvodnění napadených rozhodnutí proto nelze dovodit tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle státního zástupce především nelze pochybovat o správnosti souvisejících pravomocných občanskoprávních rozhodnutí, vůči nimž měl obviněný možnost brojit příslušnými opravnými prostředky. Nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla „justičním omylem“. Nebyl tedy dán ani důvod k tomu se od nich odchýlit a nerespektovat je. K námitce, že celá věc měla být v souladu s principem ultima ratio řešena výhradně v rovině občanskoprávní, konstatoval, že protiprávní jednání obviněného nevykázalo žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno tvrdit, že nedosáhlo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. V uvedené souvislosti akcentoval délku páchání trestné činnosti obviněným, jeho obohacení o částku nejméně 59.622 Kč a jeho vyhrožování svědkovi Ž. jako zástupci poškozené společnosti Y., jejíž vlastnické právo k nemovitostem vyplývá z listinných důkazů bez jakýchkoli pochybností. Ty nepanují ani ohledně existence vzniklé škody v rozsahu 11.412 Kč, kterou poškozená společnost řádně doložila. Současně podle státního zástupce nelze tvrdit, že si poškozená tuto škodu způsobila sama svým protiprávním jednáním, jestliže si protiprávně počínal naopak obviněný, který neoprávněně okupoval její majetek. K odkazu obhajoby na judikaturu Ústavního soudu pak zdůraznil, že dopadá na skutkově odlišné případy. V nyní posuzovaném případě je totiž zřejmé, že obviněný protiprávně užíval dům v cizím vlastnictví, v němž nebyl v pozici nájemce. Za neopodstatněnou označil i námitku obviněného, že jeho povinnost vyklidit nemovitosti uplynula až ke dni 27. 2. 2021, a proto nemohl páchat žalovaný trestný čin už od 19. 12. 2019. Rozhodné je podle jeho mínění právě posledně uvedené datum, neboť tehdy se obviněný prokazatelně dozvěděl o tom, že jeho oprávnění užívat nemovitosti zaniklo, a přesto v nich i nadále bez souhlasu jejich nového majitele setrvával. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání následně vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest (viz §265a odst. 2 písm. a/ tr. ř.).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Na tomto místě je třeba poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Pokud obviněný zároveň napadeným rozhodnutím nižších soudů vytýkal vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, užil nesprávný odkaz na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný dovolací důvod je totiž po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022 zakotven v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto formální nepřesnosti či nedůslednosti podaného dovolání nicméně Nejvyšší soud nepovažoval za natolik zásadní a závažné, aby trval na upřesnění jeho formálních náležitostí dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný mínil uplatnit.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
9. Z výše uvedených výkladových východisek k uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu je zřejmé, že mu neodpovídají ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil proces dokazování resp. správnost hodnocení provedených důkazů civilními soudy v souvisejících občanskoprávních řízeních, pasoval se do pozice oběti justičního omylu z 90. let, v návaznosti na tom zpochybnil ztrátu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem a naopak nabytí tohoto práva poškozenou společností Y., a teprve na tomto půdorysu obhajoval své stanovisko, že si ve skutečnosti nepočínal v rozporu se zákonem, pokud v nich i přes její nesouhlas nadále setrvával. Tato část jeho argumentace měla totiž zřetelně procesní charakter a navíc postrádala důvodnost i z věcného hlediska. Dovolací senát měl při svém rozhodování k dispozici veškerá rozhodnutí občanskoprávních soudů a ve shodě se soudy obou stupňů činných v nynějším trestním řízení i vyjadřujícího státního zástupce konstatuje, že v nich žádné prvky nezákonnosti neshledal a nemá tedy důvod zpochybňovat jejich právní moc a z nich vyplývající právní důsledky pro jednotlivé účastníky řízení. Jinými slovy, dílčí skutkové zjištění, podle nějž obviněný pozbyl vlastnických práv k nemovitostem v XY ke dni 30. 9. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 10. 12. 2018 č. j. 085 EX 1336/06-708, nemá za chybné a neshledal tvrzený extrémní rozpor mezi ním a obsahem provedených důkazů. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k údaji, že obviněný obdržel dne 19. 12. 2019 výzvu nového vlastníka nemovitostí k jejich vyklizení a nejpozději k tomuto datu se tedy prokazatelně dozvěděl, že mu pro jejich další užívání nesvědčí žádný právní titul. Pokud je přesto i nadále okupoval a vzdor legitimnímu požadavku poškozené společnosti se odmítal vystěhovat, bezesporu takovým jednáním naplnil veškeré formální znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, tedy i jeho subjektivní stránku.
10. Dovolací soud zde zvlášť zdůrazňuje, že právě datum 19. 12. 2019 bylo jako počátek protiprávního jednání obviněného zvoleno soudem prvního stupně zcela správně. Je nutno odmítnout výklad, podle nějž obviněnému vznikla povinnost vyklidit nemovitosti až ke dni 27. 2. 2021, kdy uplynula lhůta k tomuto úkonu stanovená pravomocným rozsudkem občanskoprávního soudu o žalobě na vyklizení. Na podporu tohoto názoru si obhajoba „vypomohla“ odkazem na zcela nepřípadnou judikaturu Ústavního soudu, která vycházela jednak ze staré a v rozhodné době již neaplikovatelné úpravy občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013) a především reagovala na skutkově i právně odlišné případy, a sice spory mezi nájemci a pronajímateli bytů o dalším trvání nájmu, resp. o povinnosti nájemce vyklidit byt po jeho skončení. Tehdy Ústavní soud připustil, že otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní, a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 413/04 ze dne 3. 3. 2005). V nyní řešené věci však tato ani jiná obdobná sporná otázka o oprávněnosti požadavku nového majitele nemovitostí (tj. poškozené společnosti Y.) na jejich vyklizení obviněným nevyvstala. Subjektivní náhled dovolatele na vlastnické vztahy, nerespektující soudní rozhodnutí, na tom nic nemění.
11. Z obsahu mimořádného opravného prostředku bylo současně možno dovodit, žedovolatel spatřoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku mimo jiné i v tom, že byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe vůbec subsumován pod trestněprávní normu, ačkoli posuzované jednání vycházelo ze soukromoprávního sporu řešitelného (a nakonec také vyřešeného) čistě s použitím prostředků občanského práva. Této části dovolací argumentace Nejvyšší soud přiznal z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejen právní relevanci, ale současně dospěl k závěru, že má do značné míry i své opodstatnění.
12. Úvodem k této části se sluší v obecné rovině připomenout, že úprava trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. vychází s tzv. formálního pojetí trestného činu vyjádřeného v §13 odst. 1. Podle citovaného ustanovení je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Platí tedy, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je namístě vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V případě méně závažných trestných činů je ovšem dané pravidlo korigováno právě použitím zásady subsidiarity trestní represe, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých , ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe tkví v tom, že jde o zásadu a nikoli o konkrétní normu. Proto ji nelze aplikovat přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má současně i význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý . Společenskou škodlivost činu nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat konkrétně u každého méně závažného trestného činu. Přitom je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu i dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K ritérium společenské škodlivosti případu je pak doplněno i principem „ultima ratio“, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (k tomu viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
13. Jak bylo zmíněno výše, společenskou škodlivost činu určují zejména význam chráněného zájmu, který jím byl dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a také jeho pohnutka, záměr nebo cíl (viz §39 odst. 2 tr. zákoníku). Uvedená kritéria je nutno posuzovat nejen izolovaně, ale i v jejich vzájemné provázanosti a celkovém kontextu. Jedině tehdy lze zodpovědně vyřešit otázku, zda je na konkrétní protiprávní jednání konkrétního pachatele nutno reagovat již uplatněním trestněprávní represe, anebo postačí vyvození jeho odpovědnosti podle norem vlastních jiným právním odvětvím. Dovolací senát přezkoumal napadená rozhodnutí i z tohoto pohledu a konstatuje, že soudy obou stupňů uvedené povinnosti prozatím nedostály.
14. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že potřebnou míru společenské škodlivosti žalovaného činu dovodil toliko ze tří akcentovaných skutečností, a sice že obviněný protiprávně obýval předmětné nemovitosti cca jeden a půl roku, za tuto dobu se na úkor společnosti Y. bezdůvodně obohatil o částku dosahující výše bezmála 60.000 Kč, zejména pak nehrazením nájemného v místě a čase obvyklém, a zároveň vyhrožoval jednateli poškozené obchodní společnosti J. Ž. v souvislosti s jeho žádostmi a pokusy o domluvu o vyklizení nemovitostí. Pokud jde o usnesení krajského soudu, specifické úvahy k otázce společenské škodlivosti činu v jeho písemném odůvodnění zcela chybí, přestože těžiště odvolacích námitek obviněného (obdobně jako v nynějším dovolání) směřovalo právě k tvrzenému pochybení soudu prvního stupně při (ne)aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu trestního práva jako ultima ratio na daný případ. Krajský soud se omezil pouze na konstatování, že obviněný dlouhou dobu věděl, že již není vlastníkem obývaných nemovitostí, přesto je nadále vědomě a záměrně neoprávněně užíval, odmítal veškeré snahy zástupce nového majitele dojednat jejich vyklizení, a to i poté, co dne 19. 12. 2019 obdržel příslušnou písemnou výzvu, a opustil je až v rámci nuceného vyklizení v exekučním řízení. V návaznosti na tom pak povšechně konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud jednání obviněného po právní stránce posoudil jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Taková odůvodnění rozhodnutí ohledně nutnosti reagovat na jednání dovolatele vyvozením rovněž trestněprávní odpovědnosti, nelze vnímat než jako nedostatečná, selektivní, zjednodušující a krajně nepřesvědčivá.
15. Dovolací soud předesílá, že nemá v úmyslu legitimizovat umíněný odmítavý postoj obviněného k rozhodnutím občanskoprávních soudů a jeho vlastní výklad spravedlnosti, který demonstroval svou neochotou respektovat vlastnické právo druhého. Stejně tak nemíní přistoupit na tendenční výklad principu ultima ratio předkládaný obhajobou, podle nějž lze odpovědnost podle norem trestního práva uplatňovat až tehdy, jestliže závadný stav nelze hypoteticky odstranit například s použitím prostředků občanského práva. Tuto interpretaci koneckonců Nejvyšší soud odmítl také v již jednou zmíněném stanovisku trestního kolegia (viz výše), v němž konstatoval, že uplatnění trestněprávní odpovědnosti v souladu s trestním zákoníkem není vázáno na předcházející neúspěšné použití jiných prostředků, aby byl odstraněn protiprávní stav, ani na nemožnost vyvodit odpovědnost pachatele podle jiného právního předpisu. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva občanského, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat právě i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti. Nadále platí, že účelem trestního řízení, na který stát nemůže rezignovat pouze s odkazem na existující občanskoprávní instituty, je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů podle zákona (§1 odst. 1 tr. ř.).
16. Záměrem tohoto kasačního usnesení je snaha připomenout a zrekapitulovat některá specifika posuzované věci, která soudy obou stupňů ponechaly zcela stranou, přestože mohly mít pro účely nezbytného komplexního náhledu na případnou společenskou škodlivost jednání dovolatele zcela zásadní význam. Předně je nutno konstatovat, že dovolateli je kladeno za vinu „protiprávní užívání“ domu jiného, které lze obecně označit za mnohem méně intenzivní zásah do zájmu chráněného trestním zákoníkem v §208 odst. 1, než je tomu v případě druhé alternativy jednání naplňující zmíněnou skutkovou podstatu, které spočívá v „protiprávním obsazení“ cizí nemovitosti. Už jen proto je v případech neoprávněného užívání uvedených prostor, v nichž pachatel dříve pobýval po právu, třeba pečlivě vážit další specifické okolnosti jeho následného (zákonem již zapovězeného) počínání. Ty spatřuje dovolací senát jednak v příčině, která stála u zrodu konfliktu mezi obviněným a poškozenou společností, dále v jeho pohnutkách, s nimiž i přes výzvu jednatele společnosti Y. odmítal opustit a uvolnit její majetek, v jeho dalších souvisejících krocích, které postupně volil ve snaze zvrátit pro něho nepříznivý sled událostí a vyhnout se tak „ztrátě domova“, a konečně i v postupu samotné poškozené společnosti, která se souběžně s iniciací trestního stíhání obviněného domáhala realizace svých nově nabytých vlastnických práv občanskoprávní cestou.
17. Úvodem je třeba v této pasáži vyzdvihnout, že obviněný se jednání, které je mu kladeno za vinu, začal dopouštět ve věku bezmála 60 let. Podle jeho výpovědi v přípravném řízení (viz protokol o výslechu ze dne 8. 6. 2021 na č. l. 28 spisu a násl. spisu) byl s užíváním inkriminovaných nemovitostí spjat prakticky celý jeho život. Jejich vlastníkem se stal v roce 1984 na základě darovací smlouvy „po babičce a matce“ a k plnohodnotnému celoročnímu bydlení je využíval od roku 2000. Obviněný rovněž podotkl, že v domě bydlí také jeho matka A. B. a své věci zde mají nadále uskladněny i jeho dcery M. a M. R. Už jen z těchto údajů je patrné, že inkriminovaný dům a přilehlý pozemek nevnímal výhradně jako osobní majetek, ale spíše jako majetek rodiny, měl k němu zřetelnou citovou vazbu, cítil zodpovědnost za jeho ztrátu i před svými blízkými a celou věc uchopil jako hrozbu „životní prohry“, kterou je povinen odvrátit takříkajíc „za každou cenu“. Z předloženého procesního spisu neplynou takové poznatky, které by svědčily o jeho ziskuchtivosti či primární pohnutce bezdůvodně se obohacovat na úkor jiného a parazitovat na cizím majetku tím, že jej bude okupovat bez pravidelné úhrady řádného nájemného. Bez významu není ani prapůvodní právní skutečnost, která ho v konečném důsledku – s odstupem cca 27 let – připravila o domov a k níž došlo na počátku 90. let minulého století; tj. v období, jež bylo charakterizováno optimismem a prvotním nadšením veřejnosti z přechodu na tržní ekonomiku na straně jedné, ale i určitou naivitou, nezkušeností a neschopností občanů patřičně se orientovat v dosud neznámém tržním prostředí – včetně využívání nabízených bankovních produktů – a náležitě posoudit rizika spojená se souvisejícími majetkovými dispozicemi, na straně druhé. Tehdy obviněný – jakkoli to dodnes popírá – přistoupil jako ručitel ke střednědobému úvěru ve výši 1.491.000 Kč, který poskytla Komerční banka, a. s., jeho kamarádovi M. P. „na zaplacení provozní jednotky“. Dotyčný přestal úvěr poměrně záhy splácet a celá věc po několika letech vyústila v soudní řízení o žalobě banky na zaplacení částky 1.148.114,29 Kč s příslušenstvím, v níž jako čtvrtý žalovaný vystupoval právě i obviněný, jemuž byla nakonec vedle tří hlavních dlužníků uložena povinnost zaplatit žalobci zmíněnou částku spolu s 25% úrokem z částky 833.683,93 Kč od 22. 5. 1997 do zaplacení a zároveň povinnost nahradit druhé straně náklady řízení ve výši 45.928 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním povinnosti jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. Tento stručný historický exkurz dovolací senát zmiňuje proto, aby zdůraznil, že obviněný se do své svízelné životní situace nedostal vlastním protiprávním nebo extrémně hazardním jednáním či v důsledku nezřízeného a ekonomicky nezodpovědného způsobu života. Jeho osud spíše působí jako ukázkový příklad obecně známého bonmotu o „dobrém skutku, který musí být po zásluze potrestán“. Dále je třeba připomenout, že po neúčinné obraně v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 158/97 se obviněný aktivně bránil hrozbě ztráty domova v exekučním řízení, kdy se jednak marně odvolal proti usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka ze dne 10. 12. 2018 č. j. 085 EX 1336/06-708, ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 Nc 1547/2006, o udělení příklepu společnosti Y. na vydražené nemovitosti a současně u téhož soudu podal dne 15. 8. 2019 prostřednictvím svého právního zástupce návrhy na odklad a zastavení výkonu exekuce na svůj majetek, nařízené soudem ve výše označeném řízení dne 5. 6. 2006. Už jen při vědomí těchto právních kroků, které podnikal pravděpodobně s dobrozdáním najatého právníka a s vynaložením nemalých finančních prostředků, nelze jeho jednání v celkovém kontextu označit za nepřípustnou svémoc vyznačující se rezignací na právní prostředky ochrany svých subjektivních práv. I to má podle názoru Nejvyššího soudu v daném případě svůj význam při hodnocení společenské škodlivosti stíhaného skutku. Pominout pak nelze ani „zdůvodnění“ trestního oznámení společností Y., jímž dne 9. 1. 2020, tedy cca tři týdny po podání žaloby o vyklizení nemovitých věcí u občanskoprávního soudu, iniciovala trestní stíhání obviněného. Z něj se podává, že své podezření na přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spatřovala v tom, že obviněný ví, že již není vlastníkem vydražených nemovitostí, a ačkoli k nim nemá ani žádný jiný užívací titul, protiprávně je obývá, aniž by za to platil částku odpovídající obvyklému nájemnému v místě a čase. Je tedy evidentní, že oznamovatelka byla v této části podání vedena záměrem svěřit ochranu svých majetkových práv a domoci se okamžitých užitků z nich plynoucích nejen do jurisdikce civilního soudu, ale i do rukou orgánů činných v trestním řízení, nadto s odvážnou predikcí, že pokud obviněný bydlí v její nemovitosti bez nájmu, uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v takovém případě není namístě. Oznamovatelka současně vyjádřila vážnou obavu o další osud vydražených nemovitostí s tím, že obviněný jakožto bývalý důlní pracovník může mít přístup k různým trhavinám a naplnit tak své údajné výhrůžky, že je „vyhodí do povětří“. Vedle toho měl vyhrožovat svědku Ž. fyzickou likvidací a ve chvíli, kdy si jmenovaný jako jednatel poškozené společnosti pořizoval fotografie výstražných cedulí umístěných obviněným na vydražených nemovitostech, měl na něho „bezdůvodně zavolat Policii České republiky“. Tímto jednáním se podle oznamovatelky mohl dopustit trestných činů nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku nebo vydírání podle §175 tr. zákoníku. Nutno však připomenout, že uvedená tvrzení nebyla v přípravném řízení verifikována natolik, aby se vůbec stala předmětem obžaloby. Přesto soud prvního stupně právě údajné výhrůžky obviněného adresované svědku Ž. použil jako jeden z klíčových argumentů odůvodňujících závěr, že uplatnění trestního práva jako ultima ratio je v řešeném případě zcela namístě. Takto odůvodněný rozsudek přitom vyhlásil až s odstupem několika týdnů poté, co byl obviněný v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 449/2019-50 z nemovitostí nuceně vyklizen a fyzicky se v nich již nezdržoval. Tedy v době, kdy primárního účelu, pro který patrně společnost Y. podala i trestní oznámení, bylo efektivně dosaženo s využitím k tomu určených institutů občanského práva.
18. Výše rekapitulované zvláštní okolnosti případu spojené s formální trestní zachovalostí obviněného jsou z hlediska posouzení míry společenské škodlivosti žalovaného trestného činu natolik významné, že je obecné soudy při svém rozhodování neměly ignorovat. Pokud jim nevěnovaly dostatečnou či dokonce žádnou pozornost a současně transparentně nezdůvodnily, proč se ani při jejich nesporné existenci jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti nevymyká z rámce běžně se vyskytujících trestných činů přisouzené skutkové podstaty, rozhodly o nutnosti vyvodit za ně jeho trestní odpovědnost poněkud předčasně.
19. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022 č. j. 5 To 466/2021-280, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 25. 10. 2021 č. j. 131 T 113/2021-246, podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat nalézací soud. Ten bude v dalším řízení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora popsaných hledisek posoudil míru společenské škodlivosti činu obviněného a mnohem pečlivěji a strukturovaněji odůvodnil, proč je, či naopak není nezbytné vyvozovat z něj vedle občanskoprávní odpovědnosti také odpovědnost trestněprávní.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu