ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1083.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1083/2023-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovolání obviněného P. S. , t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 8 To 45/2023-486, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2023 č. j. 9 T 1/2023-416 byl obviněný P. S. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že
dne 31. 5. 2022 v době kolem 19.30 hodin v XY na ulici XY čp. XY na chodbě před výtahem v prvním podlaží panelového domu, kam šel zkontrolovat jím občas užívaný byt a kde se setkal s poškozenou Z. K., která šla právě venčit své dva pekingské palácové psíky a s níž měl dlouho trvající rozpory, neboť byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin vraždy a poškozená se dlouhodobě snažila dosáhnout jeho odstěhování, pročež o něm s despektem hovořila s dalšími osobami a docházelo mezi nimi ke konfliktům řešeným i v rámci přestupkového řízení, zareagoval na zaštěkání jejích psů tak, že do staršího z nich nejméně jednou kopnul a tím mu způsobil silné krvavé pohmožděniny na hlavě, podlitinu levého oka a vyrazil mu levý špičák, vzápětí došlo ke slovnímu konfliktu mezi ním a poškozenou, na který v prudkém a agresí syceném afektu, v subjektivně silně zátěžové a stresové situaci ovlivněné i smíšenou poruchou osobnosti s převažujícími rysy emočně nestabilními a schizotypálními, v jejímž důsledku byly jeho ovládací schopnosti nepodstatně sníženy, zatímco schopnosti rozpoznávací byly plně zachovány, poškozenou fyzicky napadl tak, že ji velkou silou odstrčil směrem ke skříňce s elektroměry, takže spadla na hýždě, přitom na ni vulgárně křičel, a po příchodu souseda, který vyběhl z vedlejšího bytu, se dal na útěk, při němž ještě bezdůvodně skopl ze schodů i druhého z psíků, a tímto jednáním způsobil poškozené těžké zranění ve formě kompresivní zlomeniny prvního bederního obratle s obvyklou dobou léčení kolem tří měsíců a dále zhmoždění levého ramene, v důsledku čehož byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života bolestivostí zranění a zejména nemožností obvyklých pohybů trupem, musela pouze ležet a případně stát, ale nemohla například sedět či vykonávat jiné běžné denní činnosti.
Za to byl obviněný podle 146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. mu nalézací soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 9.725 Kč a poškozené Z. K. částku 1.842 Kč, a dále povinnost zaplatit posledně jmenované na náhradě nemajetkové újmy jednak částku 37.839 Kč jako bolestné a jednak částku 10.000 Kč za způsobené duševní útrapy. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená Z. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupkyně, která tak učinila v jeho neprospěch do výroků o vině i trestu, a také poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, která je směřovala do dílčího výroku o náhradě škody, který se týkal jí samé. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2023 č. j. 8 To 45/2023-486 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a v dotčeném výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody ve výměře tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 9.725 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 25. 2. 2023 do zaplacení. Odvolání státní zástupkyně pak bylo samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Na rozsudek soudu druhého stupně zareagoval obviněný dovoláním s odkazem na důvod uvedený §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho odůvodnění úvodem vylíčil celou genezi dosavadního řízení. Připomněl, že policejní orgán proti němu zahájil trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a stejným způsobem byl skutek posléze kvalifikován i podané obžalobě. Krajský soud se ovšem v tomto směru s argumentací státní zástupkyně neztotožnil a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě absentovalo úmyslné zavinění pachatele ve vztahu k následku, tj. ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené K. podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Takové právní posouzení však dovolatel nepokládá za dostatečné. Jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacímu vytkl, že se celou věcí nezabývaly také z pohledu toho, zda lze jako úmyslné kvalifikovat i jeho jednání samotné. Namítl, že přisouzenou formu zavinění u něho dovodily v podstatě pouze z jeho vlastní výpovědi učiněné do protokolu při jednom z výslechů v přípravném řízení, v níž mimo jiné uvedl, že poté, co se na něho rozštěkali psi poškozené, v něm tzv. „bouchly saze“, rozčílilo ho to, a proto do jednoho ze psů kopnul. Poté, co na něho začala řvát poškozená, do ní strčil jen proto, aby se jí zbavil, protože s ní nechce nic mít. Z jejího jekotu i štěkání psů měl tzv. „černo před očima“, neboť poškozená ho rozčilovala dlouhodobě svou vlezlostí a provokacemi. Uvedené nepřesné a nešťastné vyjádření ovšem dovolatel v jiných výpovědích znovu nezopakoval. Podrobněji se později k věci vyjádřil v přípravném řízení i v hlavním líčení tak, že psi poškozené po něm za halasného štěkotu vyběhli, napadli ho a pokousali. To ho přirozeně rozčílilo, a proto jednoho z nich nakopnul. Poškozená na něho začala okamžitě ječet, na což zareagoval pouze verbálně. V daný moment u sebe byli velmi blízko, neboť šlo o náhodné setkání na schodišti, které nikdo z nich nečekal. Co se odehrálo po slovní výměně mezi nimi, si již nepamatuje. Uvedl pouze, že ze silného rozrušení a stresu kolem sebe mával rukama a „jako by jimi rozhodil do stran“. To byl pravděpodobně okamžik, kdy se s poškozenou střetl i fyzicky. S rekonstrukcí skutkového děje mu „pomáhal“ policejní orgán v rámci podání vysvětlení. Pokud dovolatel zmínil možnost, že do poškozené strčil, nabídl ji pouze jako jednu z variant, které přicházely v úvahu. Šlo pouze o jeho domněnku a nikoli o prohlášení, že si je strčení do poškozené, nadto s velkou intenzitou, vědom. Soud prvního stupně však tuto neprokázanou informaci vzal za „prokázanou pravdu“ a více se vzájemným fyzickým kontaktem mezi ním a poškozenou nezabýval. Především se nevypořádal s dalšími okolnostmi, které mohly mít vliv na její pád na zem. Ignoroval, že v prostoru nekontrolovaně pobíhali psi, a nezabýval se ani tím, zda byli uvázáni na vodítku či nikoli. Jisté ovšem je, že poškozená vodítky disponovala, neboť svědek R. vypověděl, že ji v nich našel na chodbě „zamotanou“. Vodítka tedy mohla mít na její pád zásadní vliv. Současně se nabízí i varianta, že poškozená byla v rozhodné době ovlivněna alkoholem. Žádný z orgánů činných v trestním řízení tuto možnost nezkoumal a dokazování k ní nevedl, přestože je o paní K. obecně známo, že v podvečer pravidelně pije. Mohlo tedy dojít k tomu, že měla situačně snížené motorické schopnosti a byla náchylnější k pádům. Při nečekaném setkání na malém prostoru se ho lekla a ve snaze od něho poodstoupit upadla na hýždě sama. Dovolatel k tomu mohl přispět maximálně tím, že po svém napadení psy bezděčně rozhodil rukama, což mohlo leknutí poškozené umocnit. Takový skutkový děj měl oporu v provedeném dokazování, jestliže svědkové V. a H. vypověděli, že poškozená pravidelně holdovala alkoholu a nezřídka jej kombinovala s prášky na spaní. Svědek K. pak popisoval, jak i na něho několikrát vyběhli její psi a že mu to nebylo nijak příjemné. Jestliže tedy skutkový děj nebyl náležitě objasněn, dovolatel si klade otázku, jak soudy dospěly k závěru, že do poškozené strčil vědomě, a tedy úmyslně. K problému zavinění pak znovu zdůraznil, že i podle výpovědí zasahujících policistů působil v danou chvíli vyplašeně a zbrkle, a že ho museli uklidňovat. Zcela jistě tedy jednal v rozrušení, rozčílení a ve značném stresu, což se nutně muselo odrazit i v jeho fyzických projevech, tedy v již zmíněném reflexivním rozhození rukou před sebe a do výšky, které vedlo k nechtěnému kontaktu s poškozenou a jejímu pádu na zem. Takové počínání však vykazuje spíše charakter nedbalosti, snad i vědomé, neboť měl vědět, že se může poškozené dotknout, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane. Předestřená varianta podle obhajoby koresponduje s vyjádřením znalce MUDr. Šenkýře, který vyloučil, že by k pádu poškozené na zem došlo jejím stržením zezadu, jak nevěrohodně popisovala. Ani znalec ovšem nezkoumal, nakolik byl její pád tvrdý, nakolik mohl být ovlivněn jejím alkoholickým opojením anebo tím, že se zamotala do vodítek pro psi. Ve vztahu k příčině pádu tedy jeho znalecké zkoumání nic relevantního nepřineslo. Pro rekonstrukci skutkového stavu pak nebylo podstatné ani zjištění, že dovolatel je vyšší a těžší než poškozená. Z toho nelze usuzovat, že intenzita kontaktu s ní musela být nutně vysoká, jestliže dosud nebylo objasněno, jak přesně jejich vzájemný fyzický střet proběhl. Pokud by soudy respektovaly zásadu in dubio pro reo, musely dojít k jedinému možnému závěru, a sice že se vůči poškozené žádného vědomého a intenzivního násilí nedopustil a její úraz tak nevznikl v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Dovolatel rovněž brojil i proti pravomocným adhezním výrokům. Podotkl, že pokud by jeho počínání bylo právně posouzeno jako nedbalostní a zároveň se prokázalo, že pád poškozené na zem měl hned několik příčin, kdy v něm svou roli sehrála i zmiňována vodítka pro psy a její alkoholismus, zcela jistě by byl jinak posouzen i její nárok na náhradu nemajetkové újmy. Otázka spoluzavinění poškozené na následku však s potřebnou důkladností vyřešena nebyla. Stejně tak nebylo zkoumáno, nakolik poškozená po úrazu dodržovala plán rekonvalescence, pokud sama ve své výpovědi připustila, že dělala vše jako normálně, nechtěla zatěžovat svoji rodinu a chodila pravidelně venčit své psy, nakupovat atd., což bylo jistě v rozporu s pokyny ošetřujícího lékaře. Nedodržení léčebných procedur a doporučení přitom mohlo ovlivnit dobu a výsledek hojení jejího úrazu. Dovolatel připustil, že dokazování související se stanovením výše bolestného a duševních útrap poškozené, které by bylo nezbytné k jejich řádnému vyčíslení, výrazně přesahuje rámec a účel trestního řízení. Domnívá se proto, že poškozená měla být se svými nároky odkázána na občanskoprávní řízení. Dokazování provedené v nynější věci nalézacím soudem se mu jeví naprosto nedostatečným. Obdobně pak mělo být postupováno i stran nároků na náhradu škody, které uplatnila Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR. I ty měly být posouzeny v kontextu spoluzavinění paní K. Obviněný konečně nesouhlasí ani s dílčím výrokem, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit jmenované na náhradě škody částku 1.842 Kč. Poukázal na to, že pokud by své psy měla připoutané na vodítku, ti by po něm nevyběhli, nenapadli ho a on by tak neměl důvod jejich útok odrážet kopnutím. Ani tím se soudy po jeho výtce dostatečně nezaobíraly, což vnímá jako další podstatnou vadu řízení. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 8 To 45/2023-486 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. Pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem předeslala, že obviněný své stěžejní námitky ve skutečnosti nesměřoval proti právnímu posouzení skutku tak, jak jej zjistily soudy, ale vůči jejich skutkovým zjištěním. Pokud tedy vůbec jeho výhrady lze podřadit pod nějaký dovolací důvod, pak by jím byl důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovou vadou však řízení v posuzované trestní věci podle jejího mínění zatíženo nebylo. Skutkový stav popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v důkazech oporu má. Soudy náležitě zvážily svědeckou nespolehlivost poškozené, která vůči dovolateli trpěla silnou averzí a která celý konflikt vylíčila způsobem, jenž by mu značně přitížil. Uvážily, že její tvrzení byla jednoznačně vyvrácena znaleckým posudkem MUDr. Šenkýře, který vyloučil, že by její zranění bylo způsobeno kopy nebo nárazem zad na nějakou překážku. Důvodně však vyšly z výpovědi samotného dovolatele, který připustil, že v rozpoložení, v němž se nacházel, do poškozené mohl strčit, aby se jí v ten moment zbavil, neboť s ní nechtěl mít nic společného. Znalecké zkoumání pak potvrdilo, že setkání s poškozenou u něho vyvolalo silnou emoční agresivní reakci, v jejímž rámci nebyl schopen zapojit kontrolní mechanismy, neboť trpí smíšenou poruchou osobnosti s převažujícími rysy emočně nestabilními a schizotypálními. Jeho jednání pak odpovídalo tomu, že u něho byly zjištěny silné sklony k impulzivnímu jednání. Soudy rovněž vzaly v potaz, že dovolatel poškozené nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví. Patřičně vyhodnotily, že jednal v afektu se zúženým vědomím, pod vlivem oboustranné dlouhodobé nevraživosti, ovšem nikoli ze strachu nebo v úleku. Vypořádaly se prakticky s totožnými námitkami obhajoby, jimiž je odůvodněno i dovolání, což v souladu s ustálenou judikaturou samo o sobě indikuje závěr o neopodstatněnosti předloženého mimořádného opravného prostředku. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný P. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal, nebo eventuálně pod jiný z katalogu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Právní posouzení skutku přitom (zjednodušeně řečeno) spočívá v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Tím je Nejvyšší soud vázán. Tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak může spočívat v chybné aplikaci hmotněprávních norem v jiných otázkách než přímo při právní kvalifikace skutku. Ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě škody či nemajetkové újmy způsobené trestným činem lze tedy s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opět namítat výhradně porušení některého ustanovení hmotného práva.
8. V projednávaném případě sice obviněný formálně reklamoval nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného skutku pro absenci jeho úmyslného zavinění v samotném jednání a zároveň nesprávné hmotněprávní posouzení u dílčích výroků, jimiž mu byly uloženy povinnosti nahradit poškozeným škodu a v případě poškozené Z. K. též nemajetkovou újmu v penězích za způsobené duševní útrapy a na bolestném, ovšem svou rétoriku založil výlučně na námitkách procesního charakteru, jimiž brojil proti rozsahu dokazování a vůči způsobu následného hodnocení provedených důkazů soudy. Přitom prosazoval vlastní alternativu skutkového děje, kdy jednak zpochybnil cílenost svého útoku proti tělu poškozené s tím, že v silném rozrušení patrně nekoordinovaně máchnul rukama před sebe, aniž by se ovšem chtěl poškozené dotknout, dále relativizoval intenzitu strčení do poškozené a současně předložil úvahu o její opilosti a „zamotání se“ do psích vodítek, které především měly přispět k jejímu nekoordinovanému pádu na zem a tím i k následku v podobě těžké újmy na zdraví. Dané argumentační východisko zcela jistě za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákona na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze a totéž je možno vztáhnout i k námitkám vůči adhezním výrokům z rozsudků soudu prvního a druhého stupně. I v tomto případě se totiž obviněný primárně opřel o premisu údajného „spoluzavinění poškozené“, aniž by označil jediný hmotněprávní předpis či ustanovení, které při stanovení jeho povinnosti k náhradě škody, resp. nemajetkové újmy neměly být respektovány. Jeho námitky tedy věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídaly .
9. Nejvyšší soud na ně posléze nahlédl i optikou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . , ve znění účinném od 1. 1. 2022, byť jej obviněný v dovolání výslovně neoznačil. Zmíněný důvod cílí na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce stále relativně nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
10. Žádnou z výše popsaných závažných vad řízení, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, však dovolací senát v posuzované trestní věci nezjistil a obviněný ji koneckonců ani kvalifikovaně nenamítl . V dovolání předně neoznačil žádný důkaz, který by obecné soudy přímo opomněly v tom smyslu, že o něm vůbec nerozhodly, ač tak učinit měly. K jeho stesku, že v řízení nebyla u poškozené zkoumána míra ovlivnění alkoholem a tím i její situačně snížené motorické schopnosti, se sluší v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Tento účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl. Obdobně obviněný ani netvrdil, že by snad některý z provedených důkazů byl obstarán v rozporu s příslušnými procesními předpisy či byl proveden nezákonným způsobem, a tudíž byl zatížen deficitem procesní nepoužitelnosti. A konečně, v předloženém dovolání nelze seznat ani žádnou námitku, kterou by obviněný na konkrétním příkladu demonstroval selhání soudů spočívající v tom, že konkrétní důkaz vyložily v příkrém rozporu s jeho obsahem či vyzněním. Z prostého faktu, že soudy provedené důkazy hodnotily v rozporu s jeho představami, automaticky nelze dovozovat, že svá rozhodnutí zatížily vadou, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by případně bylo nutno reagovat kasačním usnesením, zejména v situaci, kdy v předchozím řízení před soudy nižších stupňů byl zjevně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to po předchozím zákonném provedení a vyhodnocení všech potřebných důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
11. Jelikož tak námitky vznesené obviněným P. S. neměly z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani z pohledu žádného jiného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. potřebnou právní relevanci, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v zákoně. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu