ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1127.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1127/2022-628
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 1. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022 č. j. 11 To 199/2022-576, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 T 45/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 5. 2022 č. j. 4 T 45/2022-549 byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
dne 10. 12. 2021 v době kolem 09:20 hodin v tzv. malé budově ubytovny A. v ulici XY č. p. XY v XY se v pokoji č. XY, po požití většího množství alkoholu, pohyboval na invalidním vozíku a pomocí zapalovače nejprve úmyslně zapálil papírovou krabici, kterou jeho spolubydlící J. V. vzápětí hadrem uhasil, což obviněný doprovázel slovy: „ty si myslíš, že to nedokážu tady zapálit“, a poté zapalovačem úmyslně zapálil polštář, který položil na podlahu pokoje vedle šatní skříně, načež oheň zachvátil tuto šatní skříň a rychle se rozšiřoval, na což spolubydlící J. V. reagoval urychleným opuštěním pokoje, oheň se nepodařilo uhasit ani pomocí hasícího přístroje, s nímž na místo vzniku požáru přiběhl správce ubytovny V. B., posléze se požár založený obviněným rozšířil na další vybavení a konstrukční prvky pokoje a celé budovy, jež byla zamořena kouřem a toxickými zplodinami, které bezprostředně ohrožovaly život a zdraví ubytovaných osob, přičemž závažnějším následkům bylo zabráněno jen včasným příjezdem a zásahem Hasičského záchranného sboru, jehož příslušníci z budovy evakuovali 21 osob, včetně invalidních osob s omezenou hybností, přičemž obviněný coby iniciátor požáru utrpěl drobné popáleniny obličeje a pravé ruky a další dvě osoby byly převezeny do nemocničního zařízení z důvodu respiračních problémů souvisejících s nadýcháním toxických zplodin, a tímto jednáním obviněný způsobil též majetkovou škodu společnosti Abrax, s. r. o., IČ: 04930908 v dosud přesně nevyčíslené výši cca 2.000.000 Kč.
Za to byl obviněný podle §272 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo rovněž uloženo ochranné léčení protialkoholní a sexuologické v ústavní formě. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Hasičskému záchrannému sboru XY kraje, ÚO XY, IČ: XY, se sídlem XY, XY, částku 212.800 Kč. Poškozené E. K., D. L., R. L. a Generali Českou pojišťovnu, a. s., pak soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Následné odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2022 č. j. 11 To 199/2022-576 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný J. Š. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že mu byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Svůj názor opřel o přesvědčení, že v daném případě byly splněny podmínky pro postup soudu podle §47 odst. 1 tr. zákoníku, tj. pro upuštění od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence. Dovolatel se v uvedené souvislosti ohradil proti závěru krajského soudu, že o daném postupu zde nebylo možno uvažovat. Trvá na tom, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen vedle ochranného léčení v ústavní formě, je zjevně neúčelnou sankcí, která nedůvodně a nepřiměřeně zasahuje do jeho osobní svobody. Tento zásah už podle jeho mínění fakticky představuje právě uložené ochranné léčení v ústavní formě, kde bude na rozdíl od výkonu trestu jeho sexuální aberace řešena odborně. Skutečnost, že trpí pyrofilií, zřetelně plyne jak z provedeného dokazování ve věci samé, tak i z jeho trestní minulosti. V zájmu jeho ochrany i ochrany společnosti je tedy vhodnější, aby byl v budoucnu patřičně léčen, než aby v něm byly ještě prohlubovány stinné stránky osobnosti, což se v praxi běžně děje právě při pobytu ve věznici. V další části dovolání obviněný parafrázoval vybrané pasáže ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, který pro účely trestního řízení vypracovali MUDr. Luděk Daneš a prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., Dsc. Konkrétně připomněl závěry znalců, že jeho rozpoznávací schopnosti v době činu sice byly zachovány v plné míře, ovšem schopnosti ovládací byly podstatnou měrou sníženy jednak vlivem požitého alkoholu a především pak v důsledku jeho sexuální deviace, která měla na jeho jednání rozhodující vliv. Znalci rovněž konstatovali, že jeho pobyt na svobodě bez potřebné léčby je pro společnost nebezpečný, a proto navrhli, aby mu byla uložena ochranná protialkoholní a sexuologická léčba v ústavní formě. Krajský soud se po výtce obviněného v rámci odvolacího přezkumu k těmto závěrům nijak nevyjádřil a k námitce obhajoby vůči důvodnosti uloženého trestu se zaobíral pouze jeho výměrou. Dále obviněný namítl, že soudy při rekonstrukci skutkového stavu, pokud jde o určení způsobu vzniku požáru v ubytovně, nekriticky vycházely ze zjednodušujícího vyjádření Hasičského záchranného sboru XY kraje, které eliminovalo jakékoli „jiné dějové eventuality“. Tím podle jeho mínění došlo k porušení zásad dokazování zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Domnívá se, že ve věci měl být opatřen znalecký posudek z oboru požární ochrany, zvláště pokud se zpracovatel kategoricky vyznívajícího a zčásti nelogického odborného vyjádření pokusil suplovat činnost soudu při posouzení otázky viny. Z výše rekapitulovaných důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. podotkla, že obviněný v něm v podstatě pouze zopakoval svoji obhajobu uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, kterou toliko doplnil o obecné výhrady vůči rozhodnutí soudu druhého stupně. Jeho argumentaci spočívající v tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označila za prosté odmítnutí skutkového základu napadených rozhodnutí, které uplatněný dovolací důvod nezakládá. Tzv. extrémní nesoulad totiž podle jejího poukazu nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s vyhodnocením důkazní situace, jestliže mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry je patrná logická návaznost, jak je tomu i v nynějším případě. Oba soudy dostály své povinnosti a důkladně a přesvědčivě odůvodnily, proč v otázce příčiny vzniku požáru vycházely právě z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru XY kraje. Okresní soud řádně odůvodnil, proč měl za nezpochybnitelné, že tímto vyjádřením byla vyloučena jak technická závada, tak i pouhá nedbalost obviněného při údajném kouření cigarety. Obsah vyjádření navíc plně korespondoval i s výpovědí svědka J. V., který odmítl, že by obviněný v posteli kouřil, a popsal i jeho protiprávní jednání. Údaje uváděné tímto svědkem byly podpořeny i výpověďmi svědků P. V. a R. M. a oba zmíněné klíčové důkazy pak vyzněly souladně se zjištěními vyplývajícími z protokolu o ohledání místa činu. Odsuzující rozsudek tedy podle státní zástupkyně vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížen nebyl, a proto nelze vytýkat ani odvolacímu soudu, že výrok o vině aproboval jako správný. K námitce obviněného, že s ohledem na jeho duševní stav ve chvíli, kdy podpálil ubytovnu, měly soudy postupovat podle ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku a upustit v jeho případě od uložení trestu odnětí svobody, státní zástupkyně poměrně obšírně rozvedla obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a v obecné rovině i podstatu pojmu tzv. zmenšené příčetnosti pachatele trestného činu, včetně jejích obligatorních a fakultativních důsledků pro rozhodování soudu o uložení sankce. Podotkla, že pachatelem nezaviněná zmenšená příčetnost nutně nemusí vést ani k upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence a dokonce ani k uložení mírnějšího trestu. V daném případě se podle ní trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, který byl uložen dovolateli, jeví jako zcela přiměřený a odpovídající kritériím zakotveným v §38 a §39 tr. zákoníku. Oba soudy při úvahách o trestu vzaly zmenšenou příčetnost obviněného v potaz, což je zřejmé i přesto, že ji v odůvodněních svých rozhodnutí explicitně nerozvedly. Měrou dostatečnou však vysvětlily, proč na obviněného i vzhledem k jeho trestní minulosti nelze působit jinak než uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a v žádném případě u něho není možno uvažovat o upuštění od potrestání, jak se domáhá. Argumentaci dovolatele, že se odvolací soud jeho námitkou o naplnění podmínek stanovených v §47 odst. 1 tr. zákoníku nezabýval, tak přisvědčit nelze. Závěrem státní zástupkyně shrnula, že soudy učinily ve věci úplná a správná skutková zjištění a jednání obviněného podřadily pod odpovídající právní kvalifikaci. Řádně odůvodnily i ukládaný trest, který se navíc jeví spíše jako mírný, neboť jeho výměra byla stanovena při spodní hranici zákonné trestní sazby. Na postup podle §47 odst. 1 tr. ř. obviněný neměl zákonný nárok, a to ani v případě, že by k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností v době činu došlo pouze z podstaty jeho sexuální aberace (pyrofilie), jak namítal v rozporu s ustálenými skutkovými zjištěními. Jeho opakované námitky tak zčásti neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a zčásti neměly opodstatnění. Státní zástupkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest (viz §265a odst. 2 písm. a/ tr. ř.).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Zde je třeba úvodem poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tento nedostatek či nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažné, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci některého z deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce relativně nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
9. Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát také procesní námitky obviněného J. Š. a přitom dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají věcné opodstatnění . Žádnou z výše popsaných závažných procesních vad, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces, totiž v dosavadním řízení před soudy nezjistil. Reklamované skutkové závěry nepovažuje za produkt nedostatečně provedeného dokazování ani jeho deformativního hodnocení, které by snad neslo prvky nepřípustné soudní libovůle. K povzdechu dovolatele, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek z oboru požární ochrany, připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat či doplňovat. Platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl. V uvedené souvislosti dovolací senát zejména zdůrazňuje, že otázka mechanismu vzniku požáru na ubytovně nebyla s ohledem na specifika řešeného případu natolik složitou materií, aby k jejímu zodpovězení bylo bezpodmínečně nutno přibírat příslušného znalce. Soudům nelze rozumně vytýkat, jestliže se v tomto směru spokojily s „pouhým“ odborným vyjádřením Hasičského záchranného sboru XY kraje, tedy subjektu, který bezesporu splňoval kritérium nezbytné erudice jeho zpracovatele ve smyslu §105 odst. 1 věty první tr. ř. Současně je nutno odmítnout tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně nekriticky vtělil závěry plynoucí z předmětného vyjádření do výroku o vině odsuzujícího rozsudku, aniž je hodnotil v souladu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. Taková výtka nemá oporu v realitě. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne pravý opak, neboť okresní soud tento procesně použitelný listinný důkaz evidentně konfrontoval minimálně s klíčovou výpovědí svědka V., který popsal verbální projevy a chování dovolatele bezprostředně předcházející vzniku požáru, včetně jeho prvního neúspěšného pokusu o podpálení společně obývaného pokoje zapalovačem. Strukturovaným úvahám nalézacího soudu (body 32 a 33 písemného vyhotovení rozsudku), jimiž jako ryze účelovou odmítl obhajobu dovolatele založenou na prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž zařízení pokoje mohl zapálit neúmyslně nedopalkem cigarety, kterou kouřil předtím, než v opilosti usnul, není z hlediska formální logiky co vytknout a není potřebné k nim ani cokoli dalšího doplňovat. S totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se následně v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také krajský soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodech 4 až 5 odůvodnění svého usnesení, v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Výhrady dovolatele vůči výroku o vině lze souborně charakterizovat jen jako prostý nesouhlas se skutkovými závěry soudů, které nevyhověly jeho představám. Námitky takového charakteru ovšem dostatečně pádným ani kvalifikovaným důvodem pro případný dovolací přezkum napadených meritorních rozhodnutí (a tím méně pro eventuální mimořádný průlom do jejich právní moci) zpravidla nejsou a ani nynější případ v tomto ohledu není výjimkou.
10. Druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů zakotvený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání trestních sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku, bez splnění zákonem stanovených podmínek. Půjde tedy o situace, kdy je v konkrétním případě pachateli uložen za určitý trestný čin takový druh trestu, který uložit nelze. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, u peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.
11. Z obsahu předloženého dovolání je patrné, že obviněný ani jednu z výše popsaných vad výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti nevytkl a koneckonců ani úspěšně vytýkat nemohl. Odsouzen byl totiž za zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od tří do osmi let. Pokud mu tedy okresní soud uložil trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, byť za současného a přípustného uložení ochranného léčení v ústavní formě, evidentně se o nezákonnou sankci ani co do druhu ani co do výměry nejednalo. Zároveň nejde o případ, kdy by uložený trest měl s ohledem na specifika trestné činnosti a osobu pachatele povahu extrémně přísného, zjevně nepřiměřeného a tudíž nespravedlivého postihu, který by nemohl obstát ve světle platných ústavněprávních požadavků na proporcionalitu a humánnost trestních sankcí.
12. Stěžejní dovolací námitka obviněného, že ve věci byly splněny podmínky pro upuštění od jeho potrestání za současného uložení ochranného léčení ve smyslu §47 odst. 1 tr. zákoníku, definičnímu rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídala , a tudíž neměla potřebnou právní relevanci . Fakt, že okresní soud v jeho případě nepostupoval podle §47 tr. zákoníku, nezakládá žádný dovolací důvod. Obviněný totiž zásadně nemá právní nárok na uvedenou alternativu k potrestání, a proto ani její nevyužití samo o sobě neznamená uložení nepřípustného druhu trestu nebo překročení jeho zákonné výměry. Jde o fakultativní rozhodnutí soudu (viz zákonná formulace „soud může upustit…“) založené na volné úvaze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i osobě obviněného. Jinými slovy, pokud soud daný postup neaplikuje, byť by tak podle přesvědčení obviněného učinit měl, nelze v takovém rozhodnutí spatřovat porušení zákona. Dovoláním pak lze brojit pouze proti pozitivním rozhodnutím soudů, jimiž bylo upuštěno od potrestání podle §47 tr. zákoníku, a to tehdy, jestliže podmínky stanovené zákonem pro takový postup splněny nebyly (k tomu viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j/ tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022). V praxi by tak přicházelo v úvahu jen dovolání nejvyššího státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce proti výroku o upuštění od potrestání, a to v neprospěch obviněného. Ten se naopak aplikace takového ustanovení zákona v rozhodnutí soudu vlastním dovoláním domáhat nemůže (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 5 Tdo 708/2006, nebo ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 8 Tdo 823/2021 aj.).
13. Závěrem lze tedy prohlásit, že námitky obviněného J. Š. nemohly být podřazeny pod obsahové zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani žádného jiného z katalogu důvodů uvedených v §265b tr. ř. Z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jim pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu