ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1131.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1131/2023-2063
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovoláních obviněných 1. Marcela Hrušky , nar. 27. 4. 1973 v Kyjově, bytem Velkomoravská 173, 696 85 Moravský Písek a 2. A. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 To 397/2022-1985, v trestní věci vedené Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 159/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Marcela Hrušky odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2022 č. j. 1 T 159/2019-1670 byl obviněný Marcel Hruška (dále též jen „obviněný Hruška“ nebo „dovolatel Hruška“) uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 1. 1. 2019, jehož se dopustil skutkem označeným pod bodem I a pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem označeným pod bodem II, protože:
I. v přesně nezjištěné době, nejpozději dne 3. 5. 2014, převzal od spoluobžalovaného A. T., motorové vozidlo tov. zn. OPEL INSIGNIA 2.0 D 0G-A, rok výroby 2012, barva modrá-metal, vin XY, v hodnotě 285.400 Kč, které poté užíval do 17. 11. 2014, kdy jej předal zpět spoluobžalovanému A. T. k dalšímu užívání, ačkoliv věděl, že toto vozidlo bylo získáno trestným činem spáchaným dosud neznámým pachatelem tím, že tento se dne 30. 4. 2014 ve společnosti A. S., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, na adrese XY, Praha, při sjednávání úvěrové smlouvy č. 90111221 se společností E., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, vydával za Marcela Hrušku, jednatele společnosti STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332, se sídlem Brandlova 1639, Praha, a výše uvedenou smlouvu jako jednatel společnosti STENTINO, s. r. o., uzavřel a podepsal jako Marcel Hruška za účelem získání výše uvedeného motorového vozidla do užívání, kdy toto jednání neznámého pachatele bylo prověřováno PČR pod sp. zn. KRPA–157749/TČ–2015 a věc byla dne 19. 9. 2017 odložena podle §159a odst. 5 tr. řádu, tudíž Marcel Hruška musel vědět, že výše uvedenou smlouvu jakožto jednatel společnosti STENTINO, s. r. o., neuzavřel, když navíc dne 30. 4. 2014 nebyl na území České republiky, neboť byl od 27. 4. 2014 do 3. 5. 2014 na pracovní cestě ve Velké Británii, tedy věděl, že nemá žádné oprávnění vozidlo užívat, přesto jej společnosti E., s. r. o., nevrátil,
II.
1) jako jednatel společnosti STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332, se sídlem Brandlova 1639, Praha 4, uzavřel dne 15. 4. 2014 v provozovně společnosti B. C., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, na adrese XY, Praha, úvěrovou smlouvu č. SUA14/002403 se společností H. C., a. s., IČO: XY, se sídlem XY, jejímž předmětem bylo financování motorového vozidla tov. zn. VOLKSWAGEN SHARAN, RZ: XY, rok výroby 2011, barva černá-metal, vin XY, s výší úvěru 580.900 Kč, přičemž již při uzavírání úvěrové smlouvy věděl, že předmětné vozidlo nebude určeno pro společnost STENTINO, s. r. o., ale ihned po jeho získání jej na základě předešlé domluvy předá spoluobžalovanému A. T., a ten poté k užívání další neznámé osobě, která by měla úvěr splácet, ač věděl, že svým jednáním poruší podmínky úvěrové smlouvy v bodě 6.2./9, kdy bez předchozího písemného souhlasu úvěrové společnosti před splacením úvěru vozidlo zatížil věcným nebo jiným právem třetí osoby, čímž způsobil společnosti H. C., a. s., IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 580.900 Kč,
2) jako jednatel společnosti STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332, se sídlem Brandlova 1639, Praha 4, uzavřel dne 18. 4. 2014 v provozovně společnosti A. S., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, na adrese XY, Praha, smlouvu o úvěru č. UDTA14/10004615 se společností s A., a.s., IČO: XY, dnes L. Č. S., a. s., IČO: XY, se sídlem XY, jejímž předmětem bylo financování motorového vozidla tov. zn. VOLVO V70 2.0T B, RZ: XY, rok výroby 2011, barva stříbrná-metal, vin XY, s výší úvěru 270.000 Kč, přičemž již při uzavírání úvěrové smlouvy věděl, že předmětné vozidlo nebude určeno pro společnost STENTINO, s. r. o., ale ihned po jeho získání jej na základě předešlé domluvy předá spoluobžalovanému A. T. a ten poté k užívání další neznámé osobě, která by měla úvěr splácet, ač věděl, že svým jednáním poruší všeobecné obchodní podmínky, zejména bod 2.6, kdy bez předchozího písemného souhlasu úvěrové společnosti před splacením úvěru vozidlo zatížil věcným nebo jiným právem třetí osoby, čímž způsobil společnosti s A., a. s., IČO: XY, dnes L. Č. S., a. s., IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 270.000 Kč .
2. Za tyto přečiny mu byl uložen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku pak bylo obviněnému Hruškovi uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozené společnosti H. C., a. s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 508.595 Kč a poškozené společnosti I. I. F., a. s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 228.480 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byly výše jmenované poškozené společnosti odkázány se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný A. T. (dále též jen „obviněný T.“ nebo „dovolatel T.“ společně s obviněným Hruškou pak též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) shledán vinným přečinem pokračujícího podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním označeným bodem III skutkové věty rozsudku, tedy že
III.
1) dne 17. 11. 2014 převzal od spoluobžalovaného Marcela Hrušky, nar. 27. 4. 1973, na dosud přesně nezjištěném místě na území České republiky motorové vozidlo tov. zn. OPEL INSIGNIA 2.0 D 0G-A, rok výroby 2012, barva modrá-metal, vin XY, které následně převezl do Chorvatské republiky, kde dne 11. 12. 2014 v XY při prodeji tohoto vozidla uvedl v omyl kupujícího D. M., ohledně osoby majitele vozidla, kdy mu předložil k podpisu kupní smlouvu, kde byla jako prodávající uvedena společnost STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332, se sídlem Brandlova 1639, Praha 4, a zároveň v bodě II bylo uvedeno, že prodávající je výlučným vlastníkem předmětného osobního automobilu, ačkoli neměl žádné oprávnění za společnost STENTINO, s. r.o., jednat a zároveň věděl, že společnost STENTINO, s. r. o., není vlastníkem předmětného vozidla, neboť tímto byla v souladu s úvěrovou smlouvu ze dne 30. 4. 2014 č. 90111221 společnost E., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, přičemž na základě této smlouvy D. M. uhradil dne 11. 12. 2014 spoluobžalovanému A. T. částku 6.300 EUR v hotovosti, kterou si T. ponechal, čímž způsobil společnosti E., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 285.400 Kč,
2) dne 18. 12. 2014 na blíže nezjištěném místě v Praze při prodeji motorového vozidla tov. zn. PEUGEOT 508 8, RZ: XY, barva černá-metal, vin XY, uvedl v omyl kupujícího I. K., ohledně osoby majitele vozidla, kdy mu předložil k podpisu kupní smlouvu, kde byla jako prodávající uvedena společnost STENTINO, s. r. o., IČO: 241 95 332, se sídlem Brandlova 1639, Praha 4, a zároveň v bodě II bylo uvedeno, že prodávající je výlučným vlastníkem předmětného osobního automobilu, ačkoli neměl žádné oprávnění za společnost STENTINO, s. r. o., jednat a zároveň věděl, že společnost STENTINO, s. r. o., není vlastníkem předmětného vozidla, neboť tímto byla v souladu s úvěrovou smlouvou ze dne 30. 4. 2014 č. 33618528 společnost G. M. A., s. r. o., IČO: XY, dnes M. A., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, přičemž na základě této smlouvy I. K. uhradil spoluobžalovanému A. T. ve dvou splátkách celkovou částku 8.500 EUR v hotovosti, čímž způsobil společnosti G. M. A., s. r. o., IČO: XY, dnes M. A., s. r .o., IČO: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 265.800 Kč .
4. Za to mu byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit na náhradě škody poškozené společnosti E., s. r. o., IČO XY, se sídlem XY, částku ve výši 92.463 Kč a poškozené společnosti B. F., a. s., IČO XY, sídlem XY, částku ve výši 113.821 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byly výše jmenované poškozené společnosti odkázány se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Oba obvinění podali proti shora uvedenému rozsudku obvodního soudu odvolání, které zaměřili do výroku o vině. O těchto opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 To 397/2022-1985 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného Hrušky zrušil ve výroku o vině pod bodem II, dále ve výroku o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Hrušku vinným přečinem pokračujícího úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným v bodě II skutkové věty, kterou upravil ve vztahu ke znaku objektivní stránky přečinu tak, aby korespondovala se znakem zamlčení podstatných informací a ve vztahu ke škodě tak, že zohlednil zaplacené měsíční splátky a tudíž snížil způsobenou škodu na částku 508.595 Kč v případě poškozené společnosti H. C., a. s., a na částku 228.480 Kč v případě poškozené společnosti L. Č. S., a. s. (tak, jak byla vyčíslena ve výroku o náhradě škody). Zcela shodně se soudem prvého stupně pak podle §211 odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému Hruškovi trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti H. C., a. s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 508.595 Kč a poškozené společnosti I. I. F., a. s., IČ XY, sídlem XY, částku ve výši 228.480 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byly výše jmenované poškozené společnosti odkázány se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň odvolací soud rozhodl i o odvolání obviněného T. tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
6. Tento rozsudek Městského soudu v Praze napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oba obvinění), neboť mají za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále obviněný Hruška též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Obviněný Hruška ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve zrekapituloval výrokovou část rozsudku Městského soudu v Praze a posléze uvodil své dovolání citací zvolených dovolacích důvodů a rozsahu dovolání, které zaměřil do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolacímu soudu vyčetl, že se nedostatečně vypořádal s nedostatky skutkových okolností stran přisouzené objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, když setrval ve svém přesvědčení, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o tom, že by při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel podstatné údaje. Zdůraznil, že skutek popsaný ve výroku tak nevykazuje znaky trestnosti a protiprávnost lze tudíž shledat toliko v rovině soukromoprávní. Dále také uvedl, že sama vědomost o tom, že předmět financování nebyl určen pro společnost SENTINO, s. r. o., jakož i údajná vědomost o porušení úvěrových podmínek umožněním dispozice předmětem úvěrování třetí osobě bez předchozího souhlasu úvěrující společnosti, samy nevypovídají o tom, že tyto údaje obviněný Hruška při uzavírání smlouvy nesdělil. I kdyby takové okolnosti vyplývaly ze skutkové věty, byly v rozporu s provedeným dokazováním, případně by se jednalo o zjištění diametrálně odlišná od zjištění učiněných prvoinstančním soudem bez náležité opory v doplnění dokazování soudem odvolacím. V této souvislosti pak shrnul, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není pro uvedené právní závěry dostatečné, přičemž tyto označil za spekulativní, neboť nelze předjímat, že při znalosti všech okolností by k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo. Dále vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními stran subjektivní stránky přisouzeného jednání, zejména vůči závěru, že závazek z úvěrové smlouvy nehodlal splnit. Upozornil, že i v tomto směru se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, který subjektivní stránku formuloval tak, že obviněný záměrně uvedl nepravdivé údaje. Soud druhého stupně šel ovšem ve svých závěrech mnohem dále a dovodil, že obviněný smlouvy uzavíral s úmyslem je nedodržet, aniž by však v tomto směru doplnil dokazování. Obviněný nadále setrval na názoru, že podmínky nečetl a proto nevěděl, že předmět financování smí přenechat do užívání třetím osobám pouze s předchozím souhlasem úvěrující společnosti. Pokud nebyl s touto podmínkou seznámen, nemohla se jeho představa upínat k vědomému zamlčení skutečností rozporných s touto podmínkou. Zcela pak odmítl úvahy odvolacího soudu o tom, že smlouva obsahuje toliko dvě strany, když zdůraznil, že podstatný obsah smlouvy je ve všeobecných smluvních podmínkách, které čítají 11 stran hutného drobného textu. Dále pak shledal v procesu dokazování nedostatek spočívající v neprovedení výslechu, či alespoň přečtení úředních záznamů o výslechu svědkyň G. Ž. a V. T., které měly potvrdit, zda úvěrovou dokumentaci četl. Nadto odmítnutí těchto důkazů nebylo přesvědčivě zdůvodněno. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 sp. zn. 7 To 397/2022, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2022 sp. zn. 1 T 159/2016 (správně mělo být 2019 – pozn. Nejvyššího soudu) zrušil a sám ve věci nově rozhodl o zproštění obžaloby, případně přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný T. v jím podaném dovolání nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a následně citoval dovolací důvod, o který svůj mimořádný opravný prostředek opřel, jakož i jeho rozsah, tedy všechny výroky týkající se jeho osoby. Následně připomněl zásady trestního řízení týkající se provádění dokazování formulované v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a konstatoval, že v jeho případě důkazy provedené u hlavního líčení nesvědčí o jeho vině. Ohradil se vůči neprovedení některých důkazů, když i odvolací soud se zabýval pouze jejich množinou a zcela ignoroval, že obviněný se dožadoval i provedení opětovného výslechu svědků D., M. a K. u českého soudu za své přítomnosti, aby mohl na jejich výpovědi bezprostředně reagovat. Především se pak ohradil vůči závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by věděl o tom, kdo je skutečným majitelem vozidel Opel (společnost E., s. r. o.) a Peugeot (společnost G. M. A., s. r. o.). Nebylo prokázáno, že měl úvěrové smlouvy k dispozici, že by na nich figuroval jeho podpis ani součinnost při jejich uzavírání. Soudy měly vycházet ze stavu, který mohl obviněný objektivně znát, tedy z údajů uvedených v technických průkazech vozidel, ze kterých ovšem žádná omezení s dispozicí ani vlastník vozidla a odlišný provozovatel (ačkoliv se jinak zapisují) nevyplývají. Zavinění obviněného tak nebylo prokázáno a ten tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023 č. j. 7 To 397/2022 a podle §265l tr. ř. přikázal Městskému soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podaným dovoláním do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.), což ale Nejvyššímu soudu nebránilo, aby o nich rozhodl.
10. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání obviněného Hrušky je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. V případě obviněného T. je pak dána přípustnost dovolání podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na který odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obou obviněných jsou do jisté míry shodné s jejich obhajobou z předchozích fází řízení, včetně odvolací argumentace, jeví se vhodné uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť Městský soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek pečlivě zabýval v rámci svého rozhodnutí, přičemž vyslovené závěry též náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud přesto uvede k jednotlivým námitkám krátký a stručný komentář.
14. Obecně lze na tomto místě předeslat, že důkazní řízení v nyní posuzované věci je možno označit za úplné a bezvadné, neboť soudy provedly důkazy v rozsahu dostatečném pro posouzení viny, ve prospěch i v neprospěch obviněných a tyto řádně vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tedy se nikterak nezpronevěřily zásadám stanoveným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Svým zákonným povinnostem tudíž plně dostály, a to i ve vztahu k odůvodnění svých rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř., respektive §134 odst. 2 tr. ř.
15. K dovolání obviněného Hrušky je nejprve třeba obecně konstatovat, že ačkoliv uplatnil dva dovolací důvody /§265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř./ v rámci své argumentace tyto nikterak nerozlišuje. Zároveň je z ní patrno, že je založena na nespokojenosti obviněného s hodnocením důkazů a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními, případně na požadavku na precizaci výroku rozsudku, aniž by však tyto výhrady dosahovaly intenzity umožňující dovolací přezkum. S jistou mírou tolerance je možné je pod reklamované dovolací důvody podřadit, avšak nelze jim již přiznat opodstatnění.
16. Konkrétně jmenovaný obviněný rozsudku odvolacího soudu vytkl absenci okolností svědčících o naplnění znaku zamlčení podstatných údajů ve výroku rozsudku. Je sice pravdou, že ve skutkové větě chybí explicitní formulace „a tyto údaje poškozené zamlčel“, avšak to samo o sobě neznamená, že takto vyjádřený skutek nemůže obstát, neboť jsou zde vyjádřeny všechny okolnosti důležité pro posouzení naplnění všech znaků objektivní stránky, které našly svůj odraz v právní větě rozsudku. Zároveň jsou všechny skutkové okolnosti svědčící o způsobu spáchání úvěrového podvodu konkretizovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního (bod 43) i druhého stupně (bod 15) a není tedy pochyb, že je mu kladeno za vinu právě to, že zamlčel skutečnost, že předmětné úvěrové smlouvy uzavřel toliko „naoko“, aby následně vozidla mohly užívat jiné osoby, které by zřejmě podmínky úvěrových společností nesplnily. K této namítané problematice lze též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1311/2016, podle kterého „nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (v tehdy účinném znění – pozn. NS), jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (tj. je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá).“ . Tak tomu právě bylo i v nyní posuzovaném případě.
17. Pokud jde o naznačené pochybnosti vůči závěru, že obviněný Hruška údaje o pravém účelu uzavírání úvěrových smluv nesdělil úvěrujícím společnostem, tak se ze strany dovolatele jedná o pouhou fabulaci. Již ze samotné výpovědi obviněného nevyplynuly žádné indicie svědčící o této eventualitě a též jeho obhajoba nebyla nikdy vedena v tomto směru (seznámení úvěrujících společností s tím, že obviněný je pouze „nastrčenou“ osobou, přičemž předmět financování je zajišťován pro třetí jemu neznámé osoby). Toto konstatování ani nenaplňuje všechny atributy dovolací námitky, neboť nezmiňuje a především nekonkretizuje, v čem by měl být jakýkoliv rozpor mezi obsahem důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Uváděné pochybnosti tak zůstávají v rovině pouhé spekulace, zjevně sledující snahu vnést do konečných závěrů soudů stín pochybnosti, avšak přepjatě formalistickým a neakceptovatelným způsobem.
18. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud jakkoliv reflektovat výhrady vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, byť byly tyto spojeny s námitkou změny skutkových zjištění bez provedení patřičného dokazování, přičemž však se jedná o námitku značně vágní. Nejvyšší soud připouští, že pokud obhajoba tvrdí, že nejsou naplněny znaky trestného činu a nejsou zde proto dány ani konkrétní okolnosti, je diskutabilní možnost označit konkrétní rozpor s důkazy v případě negativních tvrzení. Avšak obhajobou reklamované nedostatky vyplývají pouze z vlastního přesvědčení a zjevně účelových přepjatě formalistických požadavků na utváření skutkových zjištění. O tom koneckonců svědčí i další z námitek ohrazující se proti diametrální odlišnosti skutkových zjištění prvoinstančního a druhoinstančního soudu stran subjektivní stránky trestného činu. Obviněný Hruška uvádí citace konkrétních pasáží obou rozhodnutí, přičemž v konkrétních vyjádřeních shledává „diametrálně jiná skutková zjištění“, aniž by však reflektoval tu skutečnost, že se jedná pouze o odlišné verbální vyjádření téhož – zavinění a jeho formy, přičemž obé shledal odvolací soud za správné, pouze v rámci odůvodnění svého souhlasného stanoviska zvolil jiné slovní obraty. Úkolem dovolacího soudu bezpochyby není udílet podřízeným soudům rétorické lekce. Ani v tomto ohledu tak nebyly vznesené výhrady dovolatele akceptovány.
19. Související námitka nevědomosti obviněného Hrušky o obsahu uzavíraných závazků pak rovněž postrádá své opodstatnění, neboť se jedná o kontinuální obhajovací verzi obviněného, která již byla odmítnuta v rámci předcházejících řízení, konkrétně viz odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze bod 17, respektive 18.
20. Konečně pak i námitka opomenutých důkazů byla shledána zjevně neopodstatněnou, neboť soud prvního stupně se důkazními návrhy obviněného zabýval a své negativní stanovisko, respektive důvody, které jej k němu vedly řádně osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 41).
21. Pokud jde o dovolání obviněného T., pak je nutno předeslat, že ani toto nesplnilo předpoklady dovolacího přezkumu, neboť celá dovolací argumentace je pouhým opakováním obhajoby a urputným odmítáním výsledků dokazování a odpovídajících skutkových zjištění a právních závěrů předchozích soudů. Zjednodušeně řečeno, obviněný T. se nesmířil s verdiktem soudů obou předchozích instancí, nepřijal jimi přijaté skutkové a právní závěry a setrval na svém neměnném stanovisku o své nevině, což je sice jeho nezadatelné právo, ale v žádném případě to neznamená, že tento jeho postoj musí být soudy akceptován. Jím vznesená dovolací argumentace každopádně nemohla atakovat hranice dovolacího přezkumu, jež jsou vymezeny, respektive konkretizovány taxativním výčtem dovolacích důvodů a jejich zákonným obsahem. Veškeré námitky obviněného se tak zcela minuly s limity nastavenými pro dovolací řízení, jak bude konkretizováno níže.
22. Obviněný T. předestřel námitku neprovedení důkazů, konkrétně pak výslechem svědka M. a K., avšak pouze s požadavkem na svoji přítomnost u tohoto úkonu, aniž by současně specifikoval, co konkrétního má uskutečnění jejich svědeckého výslechu přinést, resp. jaké existující rozpory (pokud vůbec existovaly) mohou jejich výpověďmi být odstraněny. Nelze totiž pouze obecně vznést námitku o „neprovedených důkazech“, ale zároveň je třeba vždy uvést, co má být takovými navrhovanými důkazy objasněno, případně vyvráceno apod. Pouze v takovém případě taková výtka může korespondovat s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž v sobě zahrnuje též nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. V konečném výsledku totiž zůstává výsostným právem soudu rozhodnout, zda navrhovaný důkaz či důkazy pro své rozhodnutí potřebuje, anebo nikoli, což zároveň ale vyžaduje, aby navrhovatel důkazy specifikoval, proč má být ten či onen dosud neprovedený důkaz dodatečně proveden. V posuzované věci se ale dovolatel domáhal toliko opakování již provedených důkazů, aniž by uvedl, proč tyto důkazy považuje za podstatné, respektive jaké rozpory či odlišná zjištění podstatná pro rozhodnutí soudu od nich lze očekávat.
23. Další námitky pak zpochybňují vědomost obviněného T. o tom, že vozidla Opel Insignia a Peugeot 508 byla ve vlastnictví úvěrujících společností, aniž by však jakkoliv reflektovaly či alespoň reagovaly na skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a bez výhrad potvrzený soudem odvolacím. V předcházejících fázích trestního řízení totiž bylo prokázáno, že to byl právě obviněný T., kdo přinesl obviněnému Hruškovi úvěrové smlouvy opatřené falzifikáty jeho podpisu (bod 44 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, bod 20 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze). Námitka o nevědomosti úvěrového financování těchto automobilů a s ním související vlastnictví úvěrujících společností je tak pouhým opakováním předchozí obhajoby obviněného, která byla provedeným dokazováním v rámci předchozího řízení před soudy nižších stupňů spolehlivě vyvrácena. Pouhé odmítání výsledků tohoto řízení a vyslovených závěrů soudů není samo o sobě způsobilé naplnit žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
24. Na základě všech výše uvedených zjištění Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Marcela Hrušky odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím předložený mimořádný opravný prostředek se opíral jednak o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z jím avizovaných ani jiných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále o výhrady, které postrádaly jakékoli zjevné opodstatnění. Pokud jde o dovolání obviněného A. T., Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. písm. b) tr. ř., neboť jeho námitky nenaplnily nejenom jím uplatněný, ale ani žádný z ostatních dovolacích důvodů. Toto své rozhodnutí pak Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu