ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.234.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 234/2023-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2023 o dovolání obviněného S. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022 č. j. 5 To 8/2022-336, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 147/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2021 č. j. 1 T 147/2021-235 byl obviněný S. S. (dále též jen obviněný nebo dovolatel) uznán vinným přečinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 5. 6. 2021 v době od 11.30 hod. do 13.20 hod. v XY, v ulicích XY a XY, poté, co užil pervitin, ačkoliv byl schopen předvídat, že u něj může způsobit psychotickou poruchu, k čemuž i došlo, když rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vymizelé z důvodu psychózy vyvolané psychotropní látkou, tak se dopouštěl se stupňující intenzitou výtržností tím, že vykřikoval okolo sebe, že všechny pobodá a bodne do zad, kopal do zaparkovaných vozidel, ale nepoškodil je, následně na zastávce MHD „S. L.“ bezdůvodně fyzicky napadl kolemjdoucího nezletilého poškozeného AAAAA (pseudonym), nar. XY, a to tím způsobem, že jej bez varování a bezdůvodně kopl nohou do oblasti zad, a to takovou intenzitou, že poškozený následně z důvodu bodavé bolesti vyhledal lékařské ošetření, přičemž na poškozeného křičel, ať „vypadne a už se nevrací“ .
Za to byl podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §358 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 12 (dvanácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b) a odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla též uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku ve výši 456 Kč.
Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání do výroku o trestu, o kterém příslušný Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 2. 11. 2022 č. j. 5 To 8/2022-336 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
2. Na toto rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný podáním dovolání, v němž označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť věc byla podle jeho názoru Městským soudem v Praze nesprávně hmotně právně posouzena, když soud neuložil za skutek spáchaný dne 5. 6. 2021 souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný nejprve připomněl procesní vývoj řízení, kdy Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, jak je shora uvedeno, v nyní projednávané věci odsuzujícím rozsudkem dne 12. 11. 2021, proti němuž podal obviněný odvolání. O tom rozhodl Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 14. 2. 2022 č. j. 5 To 8/ 20222-257 tak, že napadený rozsudek ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2021 sp. zn. 1 T 187/2020. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dovolání Nejvyšší státní zástupce, neboť spatřoval nesprávné hmotněprávní posouzení vztahu souhrnnosti k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci 1 T 187/2020. Nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnost, že skutek projednávaný v nynějším řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 147/2021 se stal dne 5. 6. 2021, přičemž však prvý odsuzující rozsudek ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 187/2020 byl vydán již 12. 3. 2021. V dané věci měl být tedy obviněnému uložen samostatný trest a nebylo možno rozhodnout o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, neboť podmínky pro uložení souhrnného trestu zde vůbec splněny nebyly. Tomuto mimořádném opravnému prostředku Nejvyšší soud vyhověl a rozhodl usnesením ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 4 Tdo 718/2022 tak, že podle §265k odst. 1 a odst. 2 tr.ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2022 sp. zn. 5 To 8/ 2022 a všechna obsahově navazující rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 městskému soudu přikázal o věci znovu rozhodnout.
V tomto v pořadí druhém rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022 č. j. 5 To 8/ 2022-336, které nyní podaným dovolaním napadl, spatřuje obviněný S. S. nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť odvolací soud neuložil za skutek spáchaný dne 5. 6. 2021 souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného je tento skutek ve vztahu souhrnnosti k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2021 sp. zn. 1 T 187/2020, protože první vyhlášení rozsudku dne 12. 3. 2021 nelze reflektovat, když tento byl později odvolacím soudem zrušen. Obviněný je toho názoru, že pokud není prvý rozsudek ve věci pravomocný, nelze k němu přihlížet jako k odsuzujícímu rozsudku ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se tak domáhá toho, aby bylo v nyní posuzované věci podle §44 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 187/2020 ze dne 24. 9. 2021. Současně pak obviněný vyjádřil nesouhlas s neveřejným zasedáním ve věci, neboť by se projednání rád osobně zúčastnil.
3. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.), což ale nebránilo Nejvyššímu soudu o takovém dovolání rozhodnout.
4. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na dovolací argumentaci obviněného se jeví jako vhodné připomenout, že obecně jsou pro nápravu vad výroku o trestu určeny dovolací důvody §265b odst. 1 písm. i) a j) tr. ř., přičemž však limity jejich přezkumu se vztahují toliko na druh a výměru trestu podle zákonných ustanovení, respektive zákonné předpoklady upuštění od uložení sankce. Posouzení, zda soudy postupovaly při ukládání trestu za trestnou činnost páchanou v souběhu správně a v rámci zákonných limitů, je jiným hmotněprávním posouzením podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a takovéto vady tak lze namítat i pod posledně uvedeným dovolacím důvodem. K tomu blíže například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1280/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1222/2016.
5. Optikou shora uvedených obecných východisek přezkoumal Nejvyšší soud i povahu obviněným vznesené výtky a dospěl k závěru, že se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, avšak bez náležitého opodstatnění.
Nejvyšší soud nepovažoval za nutné a ani účelné opakovat celou anabázi dosavadního trestního řízení, neboť podstata námitky vznesené obviněným spočívala v otázce, zda ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku pod pojmem odsuzující rozsudek rozumí první odsuzující rozsudek ve věci nebo rozsudek pravomocný. Obviněný setrval na názoru, že zmíněné ustanovení má na mysli pravomocný odsuzující rozsudek a v jeho případě tedy nic nebránilo tomu, aby soud uložil souhrnný trest, respektive, aby od jeho uložení upustil za podmínek §44 tr. zákoníku. Takovýto výklad je však nesprávný a v rozporu s jazykovým výkladem předmětného ustanovení o souhrnném trestu i komentářovou literaturou. Podle §43 odst. 2 věta první tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin. Formulace této normy předpokládá vyhlášení meritorního odsuzujícího rozsudku bez jakýchkoliv dalších podmínek. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce posunout doktrínu posouzení souběhu trestných činů oproti trestněprávní teorii až k okamžiku právní moci odsuzujícího rozsudku, bezpochyby by bylo nutné takovou podmínku vtělit do samotné dikce předmětného ustanovení, což se ovšem nestalo. S tímto závěrem koresponduje i komentář k §43 odst. 2 tr. zákoníku, který uvádí „ odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. “ (PÚRY, František. §43 [Úhrnný a souhrnný trest]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 598.) V případě obviněného S. S. byl prvý odsuzující rozsudek v trestním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 187/2020 pro jiný trestný čin vydán dne 12. 3. 2021, přičemž skutku v nyní posuzované věci se obviněný dopustil dne 5. 6. 2021. Pouze tato dvě data jsou rozhodná pro posouzení, zda trestné činy spáchané obviněným byly ve vzájemném poměru souběhu či recidivy. Na tom nic nezvrátí ani skutečnost, že pravomocným se stal až v pořadí druhý rozsudek ve věci sp. zn. 1 T 187/2020 ze dne 24. 9. 2021, neboť byl-li trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, nejde o souběh a je tedy vyloučeno uložení souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, i když byl tento rozsudek v dalším řízení zrušen a nový odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen až po spáchání trestného činu, za který se trest ukládá. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 1970 sp. zn. 4 Tz 31/70, publ. pod č. 52/1971 Sb. rozh. tr.). Obviněný se tedy dopustil dalšího trestného jednání až po vydání prvního odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a jde tudíž o recidivu, a nikoliv o vícečinný souběh trestných činů, za který by bylo možno uložit souhrnný trest, respektive upustit od jeho uložení, jak se domáhal obviněný. Jím formulovaná námitka, respektive výklad podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku nemá oporu ani v jazykovém výkladu a právní nauce ani v rozhodovací praxi, jak dokládá i bohatá konstantní judikatura – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1968 sp. zn. 10 Tz 16/68 (publ. pod č. 41/1968 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1973 sp. zn. 1 Tz 62/72, (publ. pod č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1160/2013 (publ. Pod č. 41/2014 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 26/2016, a další.
Dovolací senát zároveň připomíná, že nynějším dovoláním obviněného napadené usnesení Městského soudu v Praze plně respektovalo závazný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 4 Tdo 718/2022 (doručeno obviněnému dne 13. 10. 2022), kterým bylo zrušeno předcházející rozhodnutí odvolacího soudu právě z důvodu nesprávného právního posouzení souběhu trestného jednání obviněného a v důsledku toho i nesprávného rozhodnutí ohledně souhrnného trestu. Dovolací soud ve shora uvedeném rozhodnutí vyslovil jednoznačný závěr, že vztah souběhu trestných činů a tím i vztah souhrnnosti vůči rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2021 sp. zn. 1 T 187/2020 v posuzované trestní věci obviněného dán není, neboť se „v předložené trestní věci jednalo o tzv. nepravou recidivu, kterou nelze trestat pro pachatele příznivějším souhrnným trestem .“ Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit. Jelikož podané dovolání pouze fakticky polemizovalo s již takto vyjádřeným právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž se nikterak nezměnila obecná ani konkrétní východiska pro posouzení věci, nemohlo v žádném případě uspět.
6. Závěrem tak lze prohlásit, že obviněným vznesená námitka sice naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť reklamovaná nesprávná aplikace podmínek pro uložení souhrnného trestu je jiným hmotněprávním posouzením podle uplatněného dovolacího důvodu, avšak obviněný ji založil toliko na vlastním, odlišném, ale zcela nesprávném výkladu ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zcela zjevně bez jakéhokoliv věcného opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného S. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. K předem vyjádřenému nesouhlasu obviněného s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání nebylo přihlíženo, jelikož k takovéto formě řízení s ohledem na vyhlášené rozhodnutí není souhlasu stran řízení zapotřebí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu