ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.458.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 458/2023-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2023 č. j. 6 To 1/2023-329, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 113/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 12. 2022 č. j. 24 T 113/2022-299 byl obviněný P. T. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad 1), a dále pak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle§337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (skutek ad 2) jichž se dopustil tím, že:
1. nejméně v době od 5. 2. 2022 do 11. 2. 2022 nejméně ze svého bydliště na adrese XY, okres XY, komunikoval prostřednictvím internetového komunikátoru Messenger a SMS zpráv s nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, o které věděl, že je mladší 18 let, a požadoval po ní, aby se fotila nahá a tyto fotografie mu posílala, čemuž nezletilá zpočátku vyhověla, následně po ní požadoval zaslání dalších fotografií pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, fotografie, které od ní dosud obdržel, zveřejní na internetu, když současně s nezletilou vedl vulgární sexuálně orientovanou komunikaci a sám jí zaslal fotografie svého obnaženého přirození, z čehož nezletilá pociťovala důvodnou obavu a komunikaci ukončila,
2. nejpozději od 16.00 hod. dne 2. 8. 2022 do 16.00 hod. dne 18. 8. 2022 v XY, XY, okres XY ani jinde bez závažného důvodu nenastoupil výkon trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 24 T 17/2022 ze dne 9. 3. 2022 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 140/2022 ze dne 14. 6. 2022, přestože písemnou výzvu Okresního soudu Plzeň-jih k nastoupení výkonu trestu s termínem nástupu nejpozději do 8 dnů od doručení výzvy včetně poučení o následcích nenastoupení výkonu trestu osobě převzal dne 25. 7. 2022 na poště v XY a do výkonu trestu odnětí svobody do Věznice Plzeň byl dodán policejními orgány Policie ČR, Obvodní oddělení XY na základě příkazu Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 24 T 17/2022 ze dne 9. 8. 2022 až 18. 8. 2022 .
2. Za jednání uvedené pod bodem 1. byl obviněný odsouzen podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo ochranného léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 24 T 17/2022 ze dne 9. 3. 2022, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. 9 To 140/2022 nabyl právní moci dne 14. 6. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání uvedené pod bodem 2. pak byl obviněnému uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, přičemž je zaměřil do výroku o trestech a ochranném opatření. Na podkladě tohoto opravného prostředku Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 6 To 1/2023-329 podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu za jednání pod bodem 1. a ve výroku o ochranném léčení zrušil. V souladu s §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za jednání pod bodem 1. podle §193 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, k jehož výkonu jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku zároveň rozhodl o uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 24 T 17/2022 ze dne 9. 3. 2022, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. 9 To 140/2022 nabyl právní moci dne 14. 6. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek okresního soudu beze změny.
4. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2023 č. j. 6 To 1/2023-329 napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, neboť má za to, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, tedy z důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., v dovolání nesprávně označeno pod písmenem j). Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud, obdobně jako soud nalézací, nerespektoval při ukládání ochranného opatření zásadu přiměřenosti zakotvenou v §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §96 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Následně připomněl účel ochranných léčení (terapeutické působení, patřičná ochrana společnosti a odborná lékařská péče) a základní kritéria pro stanovení jeho formy (povaha nemoci a léčebné možnosti), přičemž zdůraznil, že v jeho případě závěry znaleckého posudku konstatovaly, že netrpí duševní poruchou, ale poruchou sexuální preference – parafílií, heterosexuální pedofílií. Znalec nevyloučil možnost úspěchu ambulantní léčby a postup odvolacího soudu nikterak nezohlednil aktivní přístup dovolatele k otázce léčby, ačkoliv tento opakovaně uváděl, že si je označené poruchy vědom a chce se léčit. Za podstatné pak označil i skutečnost, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a nebezpečí, které by od něj mohlo hrozit je minimálně po dobu výkonu trestu zcela eliminováno. Dále dovolatel poukázal na virtuální formu komunikace, aniž by se kdy pokusil o osobní setkání. Z těchto důvodů tedy dospěl k závěru, že nic nebránilo uložení ochranného léčení v ambulantní formě, což má oporu v §99 odst. 4 tr. zákoníku, a teprve až by se po nějakém čase ukázala tato forma jako nedostatečná, bylo by možno odvolacímu soudu přisvědčit v nutnosti uložení ústavní formy ochranného léčení. Nynější přístup odvolacího soudu obviněný označil za rozporný se zásadami pro ukládání trestních sankcí a ochranných opatření. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku o uloženém ochranném opatření zrušil a sám ve věci rozhodl „ve smyslu podaného dovolání“, eventuálně, aby přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství - §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, dovolací argumentace obviněného a obecných východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. připomněla účel a cíl ochranného léčení (ochrana společnosti, terapeutické působení na pachatele a individuální prevence). Poté konstatovala, že se s obviněným lze ztotožnit v tom směru, že ochranné léčení v ústavní formě je významný zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce a je tedy nutné respektovat zásadu přiměřenosti vyjádřenou v §96 tr. zákoníku. K této problematice pak poukázala i na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV ÚS 502/02 zabývající se proporcionalitou mezi nebezpečím ze strany pachatele a omezením jeho osobní svobody a nález téhož soudu ze dne 3. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 zdůrazňující princip subsidiarity ústavní formy ochranného léčení. Zároveň vyjádřila přesvědčení, že všem předpokladům pro uložení ochranného léčení v ústavní formě soudy v nyní posuzované věci dostály, když obviněný se dopustil trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Toto rozhodnutí je založeno na závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie a podstatných skutečnostech na straně obviněného – jeho trestní minulost, kdy byl opakovaně odsouzen za trestnou činnost proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, přičemž útoky ve třech případech směřovaly vůči nezletilým dětem, neplnění dohledu uloženého jedním z odsuzujících rozsudků, nenastoupení uloženého ambulantního léčení a nekontaktnost dovolatele. Státní zástupkyně taktéž souhlasila se závěry odvolacího soudu, který podotknul, že budou-li v průběhu trvání ústavního ochranného léčení splněny podmínky pro ambulantní formu, nic nebude bránit rozhodnutí o jeho přeměně. Odmítla argumentaci obviněného, že ochrana společnosti bude zajištěna nástupem výkonu trestu odnětí svobody, neboť účelem ochranného léčení není izolace nebezpečné osoby, ale terapeutické působení na pachatele. S ohledem na shora uvedené tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr.. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
6. Obviněný P. T. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo znovu rozhodnuto o uložení ochranného opatření.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranného opatření definují §96 a násl. tr. zákoníku, §21 a násl. zákona o soudnictví ve věcech mládeže a §15 odst. 2 a násl. zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vyplývá, že jeho prostřednictvím lze namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné (hmotněprávní) podmínky pro uložení příslušného druhu ochranného opatření (v tomto případě ochranného léčení). Proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se Nejvyšší soud zabýval otázkou splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1567/2010, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 72/2011-T 1356).
9. Optikou zde uvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitky obviněného. Z jeho dovolání vyplynulo, že nebrojí proti uložení ochranného léčení podle §99 tr. zákoníku jako takovému, ale pouze proti jeho ústavní formě. Nejvyšší soud konstatuje, že i takto formulované dovolací námitky formálně splňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 8 Tdo 823/2017).
10. S obviněným lze souhlasit potud, že ukládání ochranného opatření (tedy i ochranného léčení) se musí vždy řídit zásadou přiměřenosti podle §96 odst. 1 tr. zákoníku. Toto ustanovení negativně vymezuje okolnosti, za nichž nelze ochranné opatření uložit, tedy není-li přiměřené (a) povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a (b) nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i (c) osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech výše uvedených hledisek a nepostačuje hodnocení ke každému z nich zvláště. Současně platí, že ne všechna kritéria jsou si absolutně rovna, neboť z účelu ochranných opatření (jako prostředků prevence ochrany společnosti) vyplývá důraz především na v pořadí druhé měřítko – nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí. Uložení ochranného opatření je proto v zásadě přípustné také tehdy, když dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, ale nebezpečí hrozící v budoucnu je hodnoceno jako zvláště závažné. (Blíže viz VANDUCHOVÁ, Marie. §96 [Zásada přiměřenosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144) Stejně tak podle §99 odst. 4 tr. zákoníku je třeba při rozhodování o formě ochranného léčení zohlednit nejen povahu nemoci a léčebné možnosti, povahu a závažnost trestné činnosti, ale taktéž povahu a nebezpečí, které do budoucna ze strany léčeného hrozí chráněným zájmům. (viz blíže ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1164).
11. Obviněný založil své námitky na zpochybnění nebezpečí, které představuje jeho pobyt na svobodě, přičemž se odvolává na závěry znalce, který nevyloučil možnost úspěchu léčby i v případě ambulantní formy ochranného léčení a na svůj aktivní přístup k této otázce. K tomuto lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu bod 10, kde jsou pečlivě rozvedeny důvody, proč soud shledal uložení ochranného léčení v ústavní formě jako nezbytné. Stejně tak jsou zde vyvráceny i argumenty obviněného, neboť krajský soud zcela jasně uvedl, proč neuvěřil proklamacím obviněného o odhodlání podrobit se ambulantní formě, přičemž dovolací senát se s tímto plně ztotožnil. Není třeba podrobně opakovat veškeré rozhodné okolnosti. Krajský soud zcela správně zohlednil všechna fakta, a to jak ve vztahu k trestné činnosti, tak osobě obviněného a jeho postoji k závadovému jednání, tak i s ohledem na nebezpečí, které lze očekávat při jeho pobytu na svobodě zájmům chráněným trestním zákonem (zejména skutečnost, že obviněný opakuje trestnou činnost i přes přechozí podmíněné odsouzení a uložení ochranného léčení, ke kterému nenastoupil). Co se týče námitky, že i znalec připustil možnost úspěchu v případě léčby ambulantní, je nutno tuto označit za lichou a zcela mylnou, neboť ve znaleckém posudku vypracovaném v nyní posuzované věci znalec navrhl léčbu ústavní, při níž konstatoval prognózu vývoje jako dobrou. Možnost ochranného léčení ambulantní formou nebyla tedy navrhována či zmíněna, naopak ambulantní léčba byla označena za nedostatečnou (viz odůvodnění rozsudku okresního sodu bod 2 a závěry znaleckého posudku na č. l. 198 spisu). Prohlášení obviněného, že s ambulantní léčbou nikdy nezačal a není tudíž možné uzavřít, že tato forma není dostačující, nelze označit než za absurdní. Obviněný totiž na základě skutečnosti, že se doposud nepodrobil žádné léčbě, ačkoliv mu byla jeho porucha sexuální preference i nutnost léčby z přechozích trestních řízení a znaleckých zkoumání známa, zcela nepřijatelně dovozuje nedůvodnost uložení ústavního léčení, přičemž je tomu přesně naopak. Jím formulovanou námitku je možné označit téměř za troufalou, neboť mu nic nebránilo započít dobrovolně s příslušnou léčbou, což ale neučinil, a namísto toho se dopustil dalšího trestního jednání obdobného druhu. Zároveň je nutno konstatovat, že ani argumentace, že ochrana společnosti je dostatečně zajištěna uložením nepodmíněného trestu, není případná. Výkon trestu odnětí svobody a ústavní forma ochranného léčení sledují jiné cíle. Jednou z podmínek uložení ochranného léčení v ústavní formě je existence nebezpečí pochybu obviněného na svobodě, avšak nelze zároveň odhlédnout, že je to právě i s ohledem na jeho diagnózu, která má být v průběhu ochranného léčení řešena a terapeuticky modifikována tak, aby bylo toto nebezpečí eliminováno. Naproti tomu výkon trestu odnětí svobody tyto cíle nejenže nesleduje, ale ani tyto možnosti nenabízí. Je následně otázkou dalšího průběhu řízení, kdy a jak bude toto ochranné léčení vykonáno (zda např. budou splněny podmínky pro jeho výkon během výkonu trestu odnětí svobody podle §351 a násl. tr. ř., či nikoli). Bylo by ovšem krajně zjednodušující a nesprávné přijmout výklad, že společnost je chráněna již samotným výkonem trestu odnětí svobody, neboť v něm absentuje právě léčba duševní poruchy obviněného. Současně nezbývá než zdůraznit, že pokud se změní rozhodné skutečnosti natolik, že ústavní léčba již nebude nezbytnou, nic nebrání soudu rozhodnout o změně formy ochranného léčení na ambulantní.
12. Za existující situace s ohledem na výše uvedená zjištění a závěry nebylo možné než konstatovat, že krajský a potažmo před ním i okresní soud rozhodly zcela v souladu se zákonem, když obviněnému bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Dovolání obviněného P. T. proti tomuto výroku tak bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pročež tak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu