ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.588.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 588/2023-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného V. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023 č. j. 10 To 23/2023-408, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 21/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 11. 2022 č. j. 16 T 21/2022-383 byl obviněný V. S. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 8. srpna 2020 kolem 07:50 hodin řídil v katastru obce XY, okres XY, po silnici č. I/9, ve směru jízdy na obec XY, autobus SOR NB 187, RZ XY, linky č. XY, ve kterém v tu dobu cestovalo nejméně 10 cestujících, v km 2,04 se nechoval ohleduplně a ukázněně tak, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích, rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu komunikace, zřejmě spěchaje na plánovanou přestávku výrazně překročil maximální povolenou rychlost pro daný úsek komunikace a maximální konstrukční rychlost autobusu 80 km/h tím, že sešlápnutím pedálu akcelerátoru vyřadil z činnosti provozní odlehčovací brzdu, v klesání tak autobus dosáhl rychlosti 97-107 km/h, porušil tak svým jednáním ust. §4 písm. a), písm. b) a §18 odst. 1, odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku nepřiměřené rychlosti došlo ke ztrátě směrové stability autobusu, jehož zadní vlek přejel pravými koly dvoumontáže zadní nápravy vpravo mimo komunikaci, a po brzdění se stal autobus směrově nestabilní, přejel do protisměru, kde jeho zadní vlek vyjel vlevo mimo vozovku a následně v bočním smyku přejel vpravo mimo komunikaci do pole, přičemž při nehodě utrpěla G. B., narozená XY, pohmožděniny obličeje a levé strany vlasové části hlavy s krevním výronem do podkoží levé strany čela, krevními výrony do podkoží krajin kolem obou očí, bolestivostí levé lícní krajiny a tváře, bolestivostí čelisti, zlomeniny korunek 1. - 3. zubu vlevo nahoře, lehké pohmoždění krční páteře s průvodní bolestivostí, pohmoždění levého ramene a paže provázené bolestivostí a krevním výronem do podkoží, pohmožděniny pravého i levého kolene s průvodními krevními výrony do podkoží a oděrkou pravého kolene, a pohmoždění paty s krevním výronem do podkoží s nutností ambulantního léčení spojeného s pracovní neschopností do 27. září 2020 a omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dní“ .
Za to byl obviněný podle §273 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyřiceti měsíců. Vedle toho mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyřiceti měsíců. Poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Pražskou správu sociálního zabezpečení a G. B. nalézací soud podle „§228 odst. 2 tr. ř.“ odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2023 č. j. 10 To 23/2023-408 shora citovaný rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §273 odst. 2 tr. zákoníku jednak k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let, a současně mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. pak poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Pražskou správu sociálního zabezpečení a G. B. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný V. S. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), i) a m) tr. ř. V jeho odůvodnění soudům obou stupňů vytkl nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, resp. nesprávné skutkové závěry, které podle jeho názoru nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Uložený trest pak označil za nepřiměřeně přísný i pro případ, že by nebylo pochyb o jeho vině. Má za to, že v dosavadním řízení byl podstatně zkrácen v právu na účinnou obhajobu, jestliže soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru dopravy, a to za situace, kdy byly zjištěny rozpory mezi výpověďmi slyšených svědků a závěry posudku vypracovaného Ing. Tomášem Němečkem. Jakkoli jmenovaný znalec připustil, že není odborníkem na daný typ autobusu, kategoricky uzavřel, že pokud jeho diagnostika nehlásila žádné závady, pak předmětné vozidlo žádnými závadami reálně netrpělo. Podle dovolatele však zůstává otázkou, zda diagnostika skutečně hlásí každý problém, například tedy i ztrátu či nedostatek oleje v hydraulice systému točny kloubového autobusu. Laicky řečeno, nebylo postaveno najisto, že by se i v takovém případě musela nutně rozsvítit „kontrolka“. Krajský soud se s touto jeho námitkou vypořádal polemickou úvahou, podle níž by vyteklý olej musel zpozorovat ve věci přibraný znalec již při prvotní prohlídce autobusu dne 14. 8. 2020, což se ale nestalo. Oba soudy po výtce dovolatele nepřihlédly ani k extrémním rozporům mezi obsahem písemného vyhotovení posudku a výpovědí znalce u hlavního líčení, pokud jde o brzdné účinky jednotlivých náprav celé soupravy. Už tyto nejasnosti samy o sobě představovaly další pádný důvod k zadání obhajobou navrhovaného revizního znaleckého posudku. Bez něj zůstalo provedené dokazování neúplným a závěr o vině dovolatele popírá zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud se podle jeho přesvědčení dopustil pochybení i v rámci rozhodování o trestu, když při volbě jeho druhu a výměry vybočil z mezí stanovených v §38 a §39 tr. zákoníku. Podle nich je nutno ukládat trestní sankce s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného činu a poměrům pachatele, jeho dosavadnímu životu a jeho chování po činu, jakož i době, která uplynula od jeho spáchání. Tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí mu být uložena sankce citelnější. Krajský soud při svém rozhodování zcela opomněl, že dovolatel dosud nebyl soudně trestán, nebyl postižen ani v řízení o přestupku a má pouze dva záznamy v kartě řidiče. Po dobu téměř dvou let od posuzovaného skutku se nedopustil žádného závadového jednání, přestože nadále vykonával práci řidiče linkového autobusu. Žádnou další dopravní nehodu nezpůsobil a nečelil ani žádné stížnosti na své chování z řad cestujících. Zejména trest zákazu činnosti tak za daných okolností pozbyl v jeho případě jakéhokoli smyslu a uložen být neměl. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013 č. j. 10 To 23/2023-408 zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí až do rozhodnutí o dovolání postupem podle §265o odst. 1 tr. ř.
4. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněný v něm prakticky doslovně zopakoval námitky, jimiž se hájil v předcházejících fázích řízení a s nimiž se beze zbytku a zároveň věcně správně vypořádaly již oba soudy předchozích stupňů. Těm předně nelze vytknout, že by se dopustily pochybení ve formě opomenutí nějakého důkazu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud nevyhověly návrhu obviněného na vypracování „revizního“ znaleckého posudku z oboru dopravy, přesvědčivě svůj postup odůvodnily jeho nadbytečností. Přiléhavě přitom poukázaly na skutečnost, že závěry znalce Ing. Tomáše Němečka, který vyloučil jako příčinu dopravní nehody technickou závadu na autobusu, byly logické, výstižné a korespondovaly i s dalšími provedenými důkazy. Těmi byl dostatečně zdokumentován průběh dopravní nehody a její výlučný původ v zaviněném porušení zákonem stanovených řidičských povinností na straně dovolatele. Soudy tak zjevně nemohly porušit ani jím zmiňovanou zásadu in dubio pro reo, neboť žádný z nich neměl po náležitém vyhodnocení provedených důkazů o skutkovém ději jakékoli pochybnosti. Pokud dále obviněný tvrdil, že v dané věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, učinil tak z pohledu zákonných dovolacích důvodů irelevantně. Kromě toho, že ani nepoužil odpovídající odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., omezil se pouze na snahu prosadit vlastní skutková zjištění, odlišná od těch, která jsou vyjádřena v popisu skutku v příslušném výroku rozsudku okresního soudu. Zcela přitom pominul, že právě těmi je Nejvyšší soud při posouzení oprávněnosti tvrzení dovolatele o nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů na konkrétní případ vázán. Zvolené dovolací důvody podle státního zástupce nenaplnily ani výhrady směřující do výroku o trestu. Jeho údajnou nepřiměřenou přísnost (až na zcela výjimečné případy) totiž podle ustálené judikatury nelze namítat ani prostřednictvím specializovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani prostřednictvím hmotněprávního důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V nynější věci zároveň nelze dovodit, že by dovolateli byly uloženy extrémně přísné a zjevně nespravedlivé sankce, které by ve svém důsledku nepřípustně zasáhly do jeho základních práv a svobod. Krajský soud řádně zdůvodnil jejich druh i výměru, když přihlédl ke všem relevantním okolnostem případu. Poté, co vzal v úvahu dosavadní bezúhonnost dovolatele, jeho postoj k věci a dobu, která uplynula od posuzovaného jednání, mu nakonec uložil spíše ještě mírné výchovné tresty. Své vyjádření shrnul státní zástupce konstatováním, že naprostá většina námitek obviněného se s uplatněnými dovolacími důvody rozchází a ostatní nemají potřebné opodstatnění. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný V. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjela od ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí vykázalo parametry odsuzujícího rozsudku. Krajský soud jím totiž částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu, mimo jiné i v oddělitelném výroku o trestu, aby následně postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o jeho uložení.
6. Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný své dovolání opřel, lze podřadit pod důvody podle §265b odst. 1 písm. g), i) a m) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
7. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo odvolacím či stížnostním soudem rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
8. Prvá z obou alternativ tohoto důvodu dovolání v nynější věci nepřipadala v úvahu, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Stran alternativy druhé by mohl striktní jazykový výklad zákona svádět k závěru, že její uplatnění bylo v posuzovaném případě vyloučeno už proto, že krajský soud řádný opravný prostředek dovolatele jako celek nezamítl ani neodmítl, ale z jeho podnětu přezkoumal a revidoval alespoň výroky o trestu a o náhradě škody z rozsudku nalézacího soudu. Taková zjednodušující interpretace by ovšem v obdobných specifických procesních situacích nutně indikovala faktickou nemožnost oprávněných osob brojit prostřednictvím dovolání i proti vadám řízení či hmotněprávním pochybením soudu prvního stupně, jež vyústily v jeho nesprávný (avšak odvolacím soudem aprobovaný) verdikt v otázce viny (k tomu srov. též §265a odst. 1 tr. ř., podle nějž lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští). Teleologickým a systematickým výkladem dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. bylo naopak možno dospět k závěru, že odkaz obviněného na ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. svou právní relevanci má, a to minimálně potud, kdy krajskému soudu vytýkal faktické „zamítnutí“ jeho námitek směřujících do výroku o vině z rozsudku Okresního sodu Praha-východ. Dovolací senát tedy zkoumal, zda řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně, resp. té jeho části, v níž krajský soud přezkoumal výrok o vině z rozsudku okresního soudu, bylo skutečně zatíženo vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž formálně uplatnil, či případně jiný z výčtu zákonných důvodů dovolaní.
9. Stále relativně nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů spravedlivého procesu a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a které tak zakládají nezákonnost a neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i další nezbytný předpoklad, a sice že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
10. Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát také procesní námitky obviněného V. S. a shledal, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají věcné opodstatnění. Žádnou z výše popsaných závažných procesních vad, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces, totiž v dosavadním řízení před soudy nezjistil.
11. Ke kruciální námitce obviněného, že ve věci nebyl k jeho návrhu vypracován „revizní“ znalecký posudek z oboru doprava, odvětví posuzování technického stavu motorových vozidel, je vhodné v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat či doplňovat. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl. Dovolací senát se seznámil s obsahem posudku Ing. Tomáše Němečka i jeho písemného doplňku, jakož i s výpovědí znalce u hlavního líčení dne 23. 5. 2022 (č. l. 71 a násl., č. l. 86 a násl. a č. l. 306 a násl. předloženého spisu) a ve shodě se soudy obou stupňů konstatuje, že pro pochybnosti nevzbuzující závěr o vině dovolatele stíhanou trestnou činností představovaly dostatečný podklad.
12. Dále je třeba zdůraznit, že pokud obecné soudy neprovedly obhajobou navržený důkaz, neznamená to, že jej opomněly, jak má namysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy a o důkazních návrzích vždy rozhodnout. Jestliže jim nevyhoví, musí důvody svého odmítavého postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Dané postuláty „fair procesu“ byly v nynější trestní věci respektovány. Okresní soud pro Prahu-východ rozhodl o příslušném důkazním návrhu obhajoby přímo v hlavním líčení, a to hned dvakrát ve dnech 2. 6. 2022 a 21. 11. 2022 (viz protokoly na č. l. 312 verte a 379 spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak dostatečně transparentně a ústavně konformním způsobem vysvětlil v písemném vyhotovení vlastního rozsudku, kde v bodě 16. rozvedl, jaké konkrétní skutečnosti jej vedly k závěru, že navrhovaný důkaz je pro zodpovědné posouzení věci nadbytečný. Stejně zodpovědně v tomto ohledu postupoval následně i Krajský soud v Praze, jak lze vyčíst z protokolu o veřejném zasedání o odvolání na č. l. 405 spisu a z odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 9. až 11. Racionálním úvahám obou soudů zde není co vytknout a není třeba k nim ani cokoli dalšího dodávat.
13. Podle názoru dovolacího senátu zároveň nelze mít za to, že by zpochybňované skutkové závěry okresního soudu byly projevem neobjektivního, selektivního nebo jinak deformativního hodnocení provedených důkazů. Od zahájení trestního stíhání se obviněný postupně obhajoval alternativními a pro sebe příznivějšími verzemi skutkového děje, jejichž společným jmenovatelem byla snaha přesvědčit orgány činné v trestním řízení o tom, že primární nebo dokonce výlučnou příčinou dopravní nehody byla technická závada na vozidle, která vedla k jeho neovladatelnosti (ať už se mělo jednat o vyteklý olej z hydrauliky točny kloubového autobusu nebo o údajně špatně seřízený a neuspokojivě fungující brzdný systém jednotlivých náprav). S těmito tvrzeními tak byly konfrontovány i soudy prvního a druhého stupně, které ve svých rozhodnutích podrobně, přesvědčivě, v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) i s pravidly formální logiky zdůvodnily, proč je měly za bezpečně vyvrácená a proč jim neuvěřily. Napadené rozsudky žádné znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenesou. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím.
14. Pokud obviněný výslovně reklamoval nesprávné právní posouzení skutku soudem prvního stupně, pak měl v kombinaci s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. použít i formální odkaz na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , v aktuálním znění. Byť tak neučinil, šlo pouze o formální nedostatek, který nebyl považován za natolik závažný, aby bylo nutno trvat na upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než senát přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Z hlediska eventuálního dovolacího přezkumu bylo mnohem podstatnější, že obviněný tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výhradně o argument, že se vytýkaného jednání nedopustil a dopravní nehodě zaviněné špatným technickým stavem autobusu ani nemohl předejít, na jehož podporu vznesl výtky nikoli hmotněprávního, nýbrž ryze procesního charakteru. Těmi brojil proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování a proti následnému hodnocení důkazů soudy. Dané argumentační východisko ovšem za kvalifikovanou výhradu stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Jinými slovy, ani případný odkaz obviněného na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by neměl potřebnou právní relevanci.
15. Obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu při ukládání trestních sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad ovšem příslušný výrok z rozsudku odvolacího soudu netrpí a dovolatel ji koneckonců ani nenamítl. Jen obecně lze tedy podotknout, že za přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od šesti měsíců do pěti let a pokud mu soud uložil tento trest v trvání jednoho roku (tedy vysloveně při spodní hranici zákonné sazby), nadto nespojený s přímým výkonem, pak rozhodně nelze hovořit o nezákonné sankci co do druhu ani pokud jde o její výměru. Totéž platí i pro trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, pro jehož uložení byly v nynějším případě splněny podmínky podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a jehož výměra respektovala i rozpětí zakotvené v tomto zákonném ustanovení (jeden rok až deset let).
16. Výhrady dovolatele k uloženým sankcím nebylo možno podřadit ani do kategorie tzv. „jiného nesprávného právního posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za ně lze u výroku o trestu považovat jen specifické vady spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku) anebo společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku). Jiná pochybení soudu, spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud použil v konkrétním případě. To by však bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
17. Nejvyšší soud zároveň nepřisvědčil obviněnému ani v názoru, že zejména uložený trest zákazu činnosti ve výměře dvou let je svou povahou extrémně přísný a v širším slova smyslu tedy i zjevně nespravedlivý. J ak již bylo shora naznačeno, celkový trest uložený obviněnému se ani náznakem nepřibližuje trestu, který by nějakým způsobem atakoval hranici svědčící o jeho zjevné nepřiměřenosti. Nebylo tudíž třeba přistoupit k jinak naprosto výjimečnému zásahu do právní moci napadeného výroku, který by šel nad rámec taxativně zakotvených dovolacích důvodů.
18. Závěrem l ze tedy konstatovat, že obviněný V. S. odůvodnil předložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů uvedených v §265b tr. ř., a dále výhradami, které z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů neměly žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení. Podnět dovolatele k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyl předsedou dovolacího senátu akceptován, jelikož k tomu nebyl shledán žádný důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu