ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.685.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 685/2023-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023 č. j. 11 To 23/2023-447, v trestní věci vedené Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 14 T 48/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 11. 2022 č. j. 14 T 48/2022-430 byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době kolem 23:45 hodin dne 31. 7. 2020 v blízkosti čerpací stanice A. K. v obci XY, ulice XY, soudní okres XY, poté, co společně s obžalovaným J. M., narozeným XY, přijeli osobním motorovým vozidlem tovární značky BMW, stříbrné barvy, registrační značky XY a zastavili vedle osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, zelené barvy, registrační značky XY, ve kterém seděl na místě spolujezdce poškozený J. M., přistoupil obžalovaný k vozidlu poškozeného a vyzval ho k vrácení jím odcizeného jízdního kola, za účelem čehož poškozený nasedl na zadní sedadlo k obžalovanému, J. M. si sedl na místo řidiče a společně odjeli do XY, kde mělo dojít k vrácení již dříve poškozeným odcizeného jízdního kola J. K., kterému poškozený odcizené jízdní kolo po odcizení prodal, poté se společně vrátili do obce XY k rodinnému domu obžalovaného v ulici XY, kde společně přestoupili do osobního motorového vozidla tovární značky Land Rover, šedá metalíza, registrační značka XY, které opět řídil J. M., a vrátili se do XY, kde mělo dojít ke schůzce s držitelem odcizeného kola J. K., kdy však v XY na smluveném místě k předání kola nedošlo, v důsledku čehož obžalovaný z rozčilení při zpáteční cestě z XY udeřil poškozeného nejméně dvěma ranami rukou do levého oka, nosu a tváře vlevo a následně v čase okolo 03:00 hodin dne 1. 8. 2020 odvezli poškozeného na adresu jeho bydliště XY u XY, XY, kdy obžalovaný svým jednáním úmyslně způsobil poškozenému J. M. podkožní krevní výron a otok víček levého oka a podél dolního okraje levé očnice s lehkým zúžením štěrbiny levého oka, splývající krevní výron ve spojivce levého oka, otok celého nosu, oděrky ve vnitřním a zevním konci levého obočí, tržnou ranku v oblasti středu dolního okraje levé očnice a zlomil poškozenému zubní náhradu, kdy tato poranění si mohla vyžádat léčbu v délce jednoho týdne.
2. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 12 (dvanácti) měsíců. Stejným rozsudkem byl spoluobviněný J. M., nar. XY, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku, v němž byl spatřován zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
3. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podal v neprospěch obou obviněných státní zástupce odvolání. Konkrétně nesouhlasil s výrokem o vině a domáhal se zrušení uvedeného rozsudku a přikázání věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 11 To 23/2023-447 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně, přičemž podle §262 tr. ř. přikázal, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V závěru svého rozhodnutí odvolací soud v pasáži o poučení uvedl, že proti jeho rozhodnutí je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení prostřednictvím obhájce.
4. Uvedené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023 č. j. 11 To 23/2023-447 následně napadl obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce dovoláním. Jako dovolací důvody pak označil ty, jež jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zopakoval dosavadní průběh řízení včetně výsledných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Následně se zabýval otázkou přípustnosti dovolání v daném případě a konstatoval, že ji dovodil z poučení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv má za to, že toto je nesprávné. Dovolání proto podal pouze z procesní opatrnosti. V rámci vlastního odůvodnění pak zopakoval podle jeho názoru stěžejní pasáže předmětného usnesení a poukázal na to, že svojí argumentací odvolací soud popírá zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo, pokud nalézacímu soudu vytýká protismyslné a nelogické hodnocení důkazní verze o vzniku zranění před nástupem poškozeného do auta k obviněným. K těmto zásadám pak připomíná základní východiska a komentářovou literaturu. Dále se vymezuje vůči výroku o přikázání věci k rozhodnutí v jiném složení senátu podle §262 tr. ř., neboť se má jednat o zcela výjimečný institut prolamující ústavní zásadu čl. 38 Listiny základních práv a svobod „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Zdůraznil, že tento institut nelze použít k tomu, aby bylo za každou cenu dosaženo rozhodnutí shodného s míněním odvolacího soudu a zároveň, že není možné dávat nalézacímu soudu závazné pokyny k hodnocení důkazů. S ohledem na shora uvedené, zejména na nezákonnost, nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023 č. j. 11 To 23/2023-447 zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.), což ale nebránilo Nejvyššímu soudu o takovém dovolání rozhodnout.
7. Než mohlo být posouzeno, zda je J. R. podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání, zda jeho dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zda současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., bylo třeba se primárně zabývat otázkou jeho přípustnosti. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že tomu tak není .
8. V obecné rovině je třeba připomenout, že dovolání – zavedené do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002 – bylo koncipováno jako specifický a relativně úzce specializovaný mimořádný opravný prostředek. Jeho přípustnost proto zákonodárce omezil toliko na rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni (§265a odst. 1 tr. ř.), a tato rozhodnutí omezil pouze na vybraná meritorní rozhodnutí soudů druhého stupně, jež byla zařazena do taxativního výčtu v ustanovení §265a odst. 2 písm. a)–h) tr. ř. Žádná jiná (další) rozhodnutí, která do daného okruhu nepatří, pro účely dovolání za „rozhodnutí ve věci samé“ považovat nelze.
Podle §265a odst. 2 tr. ř. se přitom rozhodnutími ve věci samé rozumějí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) tr. ř.
9. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023 č. j. 11 To 23/2023-447 tak zcela zřejmě do shora uvedeného výčtu rozhodnutí ve věci samé nepatří. Ze samotného výroku tohoto usnesení je evidentní, že se jedná o rozhodnutí tzv. mezitímní (procesní), a nikoli konečné (meritorní), kterým se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se mu vrací k novému projednání a rozhodnutí. Nejde tedy o rozhodnutí ve věci samé, kterým by byla daná kauza věcně vyřízena /§265a odst. 2 písm. a) až g)/, nebo rozhodnutí, které by „stvrdilo“ meritorní rozhodnutí nalézacího soudu (§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.). Naopak odvolací soud nepravomocně skončenou věc svým usnesením vrátil zpět do stadia po podání obžaloby. Takovéto rozhodnutí proto nepodléhá dovolacímu přezkumu Nejvyššího soudu.
10. Na shora uvedeném nemůže nic změnit ani očividně nesprávné poučení odvolacího soudu, neboť soud nemůže přiznat obviněnému více práv, než mu ex lege náleží (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 5 Tdo 438/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1127/2017).
11. Nejvyšší soud proto konstatoval, že písemné podání J. R. označené jako dovolání, nesplňuje základní podmínku přípustnosti dovolání vymezenou ustanovením §265a odst. 1, 2 tr. ř., a proto bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto, jako nepřípustné. Dovolací senát rozhodl tímto způsobem za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu