ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.964.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 964/2023-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovolání obviněného L. V. , t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Brno-Bohunice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 3. 2023 č. j. 55 To 261/2022-266, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 26/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 10. 2022 č. j. 1 T 26/2022-238 byl obviněný L. V. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
2. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 3. 2023 č. j. 55 To 261/2022-266 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když vyslovil přesvědčení, že „usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Soudům obou stupňů konkrétně vytkl, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi a skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, když se především opakovaně odmítly zabývat jeho návrhem na provedení důkazu stěrem z volantu, dále návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a nedoplnily dokazování o kamerové záznamy jak ze služebního vozidla policejní hlídky, která ho dne 16. 1. 2022 kontrolovala, tak z přenosných kamer, které měly mít policisté přímo na sobě. Stejně závažně pak soudy pochybily i tím, že kategoricky „odmítly věrohodnost“ navržených svědků K., H. a Š. a při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Poslední námitku směřoval obviněný k postupu policejního orgánu, který mu měl při zadržení odepřít právo kontaktovat právního zástupce a využít jeho pomoci. Své dovolání uzavřel konstatováním, že z provedeného dokazování nebylo možno učinit spolehlivý a jednoznačný závěr, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, tj. že řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli věděl, že mu je tato činnost zakázána pravomocnými rozhodnutími správních orgánů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem předeslal, že pokud je obviněný formálně opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na nesprávné právní posouzení skutku, nereflektoval změnu trestního řádu účinnou od 1. 1. 2022, kdy byl hmotněprávní dovolací důvod nově zařazen pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Žádná z jeho námitek nadto hmotněprávní charakter ani nevykazovala. Proti rozhodnutí odvolacího soudu měl navíc brojit primárně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., což rovněž neučinil. A konečně, částí svých námitek se obviněný ocitl na hranici samotné přípustnosti dovolání, neboť krajskému soudu de facto vytkl spíše nedostatky v odůvodnění rozhodnutí. Po stránce věcné státní zástupce konstatoval, že část námitek obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů a části z nich nelze přiznat potřebné opodstatnění. Obecné soudy se podle jeho poukazu především nedopustily tvrzeného pochybení v kvalitě zakládající dovolací přezkum, pokud nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování. Tím se opomenutí důkazů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nedopustily. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se ve svých rozhodnutích s reklamovanými důkazními návrhy vypořádaly dostatečně. Přitom náležitě zdůvodnily, proč je neakceptovaly. Pokud dovolatel v další části argumentace zdůrazňoval věrohodnost vybraných svědků v opozici se stanoviskem soudů, uchýlil se již k prosté polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů, které však odpovídalo požadavkům vyplývajícím z §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se při něm nezpronevěřily ani ústavnímu principu presumpce neviny ani z něj vyplývající zásadě v pochybnostech ve prospěch obviněného. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal, eventuálně pod jiný z katalogu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Úvodem se sluší ve shodě s vyjadřujícím se stáním zástupcem připomenout, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný vůči usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Absenci příslušného odkazu nicméně dovolací senát nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku, či případně pochybením podřaditelným pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které obviněný explicitně označil.
8. Hmotněprávní vady soudního rozhodnutí ve věci samé lze po novele trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022 namítat prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod zásadně neslouží k revizi soudy zjištěného skutkového stavu věci, kterým je Nejvyšší soud vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda jednání obviněného, vyjádřené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění, či jiná okolnost skutkové povahy byly kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy, jeho povinností dovolacího soudu je zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
9. V projednávaném případě sice obviněný formálně reklamoval nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného skutku, ovšem na podporu této obecné hmotněprávní námitky vznášel dílčí výhrady ryze procesního charakteru, jimiž brojil proti rozsahu dokazování a proti následnému hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Fakticky přitom setrval na vlastní skutkové verzi prosazované v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení, že motorové vozidlo kontrolované policejní hlídkou řídila třetí osoba, a nikoli on, takže přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nespáchal. Dané argumentační východisko za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Z hlediska §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak jeho dovolání nemělo potřebnou právní relevanci .
10. Na procesní námitky obviněného však Nejvyšší soud nahlédl i optikou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který míří na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce stále relativně nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
11. Žádnou z výše popsaných závažných vad řízení, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces, Nejvyšší soud v posuzované trestní věci nezjistil a jeho námitkám vůči soudy rekonstruovanému skutkovému stavu proto nepřiznal opodstatnění .
12. Pokud dovolatel stejně jako v odůvodnění řádného opravného prostředku (odvolání) označil za kardinální nedostatek dokazování absenci forenzního důkazu „stěrem z volantu“ přímo při silniční kontrole, nelze tuto údajnou „nedůslednost“ policejní hlídky označovat za opomenutí důkazu v kvalitě předpokládané v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavním soudem formulovaná doktrína opomenutých důkazů se totiž netýká postupu policistů před zahájením trestního stíhání obviněného či před zahájením úkonů trestního řízení obecně, ani postupu orgánů činných v přípravném řízení trestním, nýbrž až procesního postupu a rozhodovací činnosti soudů. Pro ilustraci lze v tomto směru připomenout nosnou myšlenku z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (odstavec 26), podle níž tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka řízení odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nevzal za základ pro svá skutková zjištění. Jestliže tak soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
13. Aplikujeme-li výše parafrázované výkladové stanovisko na nyní posuzovaný případ, je třeba konstatovat, že řízení před soudy v nynější trestní věci vadou spočívající v opomenutí některého z důkazů v konečném výsledku zatíženo nebylo. O jednotlivých důkazních návrzích obviněného rozhodoval okresní soud postupně v hlavních líčeních konaných dne 30. 3. 2022 a (po kasačním zásahu odvolacího soudu) též dne 19. 10. 2022, a to procesními usneseními, jež není třeba písemně odůvodňovat. Pakliže pochybil, pokud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku následně nerozvedl důvody, pro něž zamítl mimo jiné požadavek obhajoby na opatření znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, tento nedostatek dostatečně napravil soud odvolací, který v bodě 5 písemného vyhotovení napadeného usnesení jasně, transparentně a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč ani on nepovažoval doplnění dokazování v naznačeném směru (stejně jako ostatní důkazní návrhy obviněného) za nezbytné a proč je měl naopak za nadbytečné. V rovině obecné k tomu dovolací senát dodává, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést a zda je či není třeba dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat či doplňovat. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v posuzované trestní věci bezesporu naplněn byl.
14. Idea obviněného, podle níž by ho z řízení motorového vozidla v brzkých ranních hodinách dne 16. 1. 2022 mohlo bezpečně usvědčit pouze zajištění daktyloskopických stop na volantu, ale stejně tak by mohlo potvrdit jeho obhajobu, že vůz řídila v kritické době jiná osoba, postrádá ratio také z věcného hlediska. Použití vzývané kriminalistické metody by totiž z povahy věci mohlo vést maximálně ke zjištění, zda v řádu několika posledních dnů, týdnů či měsíců obviněný byl nebo nebyl výhradním uživatelem kontrolovaného vozidla. Výsledky daktyloskopického zkoumání by tedy samy o sobě nepředstavovaly pádný důvod ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědků H. a S., kteří při výkonu hlídkové činnosti ztotožnili jako řidiče kontrolovaného vozidla právě dovolatele a kategoricky vyloučili možnost jeho záměny s jinou osobou (konkrétně svědkem K.).
15. Dalším leitmotivem obhajoby obviněného byla právě snaha znevěrohodnit tvrzení zasahujících policistů a současně prosadit názor, že při absenci důkazu kamerovým záznamem z hlídkového vozu, eventuálně záznamy z kamer, které měly mít oba policisté na uniformách, byly jejich výpovědi před soudem pro závěr o jeho vině zcela nedostačující. K tomu je vhodné zdůraznit, že procesní využitelnost těchto výpovědí v hlavním líčení měla jednoznačnou oporu v ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., podle nějž může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 sp. zn. 7 Tdo 369/2021 nebo ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 8 Tdo 238/2011). Oba svědci přitom před soudem přesvědčivě popsali zejména skutečnosti, které sami vnímali svými smysly, a rozhodně se neomezili jen na reprodukci toho, co jim měl obviněný ke svému protiprávnímu počínání sdělit na místě přímo při služebním zákroku. Nebyl tedy dán žádný důvod k tomu, aby k jejich výpovědím přistupoval nalézací soud se zvýšenou obezřetností a přisuzoval jim a priori nižší důkazní validitu než tvrzením svědků podporujícím skutkovou verzi předkládanou obviněným.
16. Dovolací senát nepřisvědčil dovolateli ani v námitkách směřujících do procesu samotného hodnocení ve věci provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy své skutkové závěry opíraly o nekriticky převzatá svědectví hlídkujících policistů jako příslušníků mocenské složky státu, která v situaci „tvrzení proti tvrzení“ nedůvodně favorizovaly před obhajobou obviněného. Je třeba zdůraznit, že policisté H. a S. nebyli na výsledku trestního řízení nijak osobně zainteresování a svou výpovědí se zjevně nepokoušeli „krýt“ žádnou vlastní trestnou činnost nebo jiný nezákonný postup vůči dovolateli. Nebyl zde tedy žádný racionální důvod a priori hodnotit jejich tvrzení jako méně věrohodná. Jestliže soudy dospěly k závěru, že svědectví policistů jednoznačně vyvrátilo tvrzení obviněného, že svůj vůz nechal řídit třetí osobu, pak jim rozhodně nelze bez dalšího vytýkat, že se uchýlily k nepřípustné libovůli a svá rozhodnutí zatížily prvky protiústavnosti. Skutečnost, že hodnotily důkazy v rozporu s představami obviněného, neznamená, že se dopustily selhání způsobilého založit dovolací přezkum, na které by bylo nutno reagovat kasačním usnesením. Totéž platí i ve vztahu k neopodstatněné kritice obviněného směřující vůči odůvodněním obou rozhodnutí nižších soudů, kterou se nadto ocitl za hranící přípustnosti dovolání (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Obě rozhodnutí jednoznačně splnila kritéria zakotvená v §125 odst. 1 tr. ř. resp. v §134 odst. 2 tr. ř., přičemž zejména z odůvodnění napadeného usnesení zřetelně vyplývá adresné stanovisko krajského soudu ke všem kruciálním námitkám obviněného, jimiž odůvodnil i své dovolání. Ani potud tedy principy spravedlivého procesu atakovány nebyly.
17. Tvrzení obviněného, že mu policejní orgán při zadržení odepřel možnost kontaktovat obhájce a využít jeho odborné právní pomoci (čímž patrně mělo ve zkráceném řízení dojít k porušení jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu), konečně nemá oporu v předložených spisových materiálech. Z protokolu o výslechu osoby podezřelé i z protokolu o výslechu osoby zadržené ze dne 16. 1. 2022 (č. l. 3 a násl. spisu resp. 10 a násl. spisu) se naopak podává, že dovolatel byl opakovaně poučen o možnosti zvolit si obhájce a radit se s ním v nepřítomnosti třetí osoby, ovšem této možnosti nevyužil, když uvedl, že obhájce si nevolí a právní pomoc advokáta nepožaduje.
18. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněný L. V. odůvodnil předložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále výhradami, které postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání v celkovém výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu