ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1101.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1101/2022- 1892
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovoláních, která podali obvinění J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, V. H. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, a N. K. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 10 To 49/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 74/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H., V. H., J. H. a N. K. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 2 T 74/2021, byl obviněný J. H. pod body 1. a 2. výroku o vině uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obvinění V. H., J. H. a N. K. byli pod bodem 2. výroku o vině uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. H. odsouzen podle §225 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, V. H. byla podle týchž ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 let a obviněným J. H. a N. K. soud podle §225 tr. zákoníku uložil shodně tresty odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jejich výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 10 To 49/2022, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění okresního soudu obvinění dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že nejprve pod bodem 1. výroku o vině obviněný J. H. dne 1. 10. 2019 v obci XY u stavby č.p. XY poté, co byl prohlášen konkurs jak na jeho majetek, tak i v jiném insolvenčním řízení na majetek jeho manželky V. H., a insolvenční správci obchodní společnost Hlista & Pril, v. o. s., a Ing. Jiří Krejčiřík převzali dne 27. 8. 2019 do správy uvedenou nemovitost zapsanou do majetkové podstaty dlužníka J. H., u níž vyměnili zámky u dveří od hlavního vchodu a k technické místnosti, bez vědomí a souhlasu insolvenčních správců tyto zámky násilně odstranil a nahradil je svými zámky, a to v úmyslu zamezit insolvenčním správcům v přístupu do objektu a znemožnit jim tak tento nemovitý majetek držet, užívat a požívat jeho užitky v rámci výkonu jeho správy ve smyslu §229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „IZ“). Pod bodem 2. výroku o vině všichni obvinění následně dne 4. 11. 2019 opět v obci XY u stavby č. p. XY, jež byla zapsána rovněž do majetkové podstaty dlužnice V. H. (a to již od 5. 10. 2015), po předchozí marné výzvě k předání této nemovitosti a poučení o povinnosti k součinnosti odmítli vydat insolvenčním správcům obchodní společnosti Hlista & Pril, v. o. s., a Ing. Jiřímu Krejčiříkovi uvedenou nemovitost a umožnit do ní přístup, konkrétně J. H., V. H. a J. H. ústně prohlásili, že do domu nikoho nevpustí z důvodu podaného návrhu na vydání předběžného opatření a J. H. a N. K. se postavili před hlavní vchodové dveře do domu v úmyslu insolvenčním správcům fyzicky zamezit v přístupu do tohoto objektu a znemožnit jim tak tento majetek držet, užívat a požívat jeho užitky v rámci výkonu jeho správy vykonávané v souladu s ustanovením §229 odst. 3 písm. c) IZ.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podali všichni obvinění dne 10. 8. 2022 prostřednictvím společného obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž tak učinili společným podáním. Jejich námitky byly zcela totožné.
5. Obvinění úvodem svých dovolání stručně zrekapitulovali dosavadní průběh trestního řízení a následně uvedli, že napadené usnesení napadají v celém rozsahu. Nejprve konstatovali, že jejich jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Konkrétně si stěžovali na nesprávný postup soudů v trestním řízení, které se řádně nevypořádaly s jejich výtkami, proto je obvinění nyní znovu předkládají i v dovoláních. Dále namítli, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vedení insolvenčních řízení proti dlužníkům J. H. a V. H., což však soudy obou stupňů nevzaly v potaz. Podle §40b o. s. ř. totiž stále nejsou v právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018 č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-470, a ze dne 19. 11. 2018, č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-A-287, jimiž byl prohlášen konkurs na majetek V. H., resp. J. H., a to proto, že nesplňují náležitosti veřejné listiny a proto, že tato usnesení nebyla řádně doručena účastníkům řízení v souladu se zákonem. Dispoziční oprávnění k předmětné nemovitosti tedy měli po celou dobu výhradně obvinění. V podrobnostech obvinění odkázali na texty doplnění svých odvolání ze dne 9. 2. 2022, 7. 3. 2022 a 10. 5. 2022 a také na vyjádření obviněné V. H. ze dne 19. 5. 2022.
6. Dále obvinění vyslovili názor, že i v případě, pokud by byl konkurs prohlášen v souladu se zákonem, insolvenční správci obchodní společnost Hlista & Pril, v. o. s., ani Ing. Jiří Krejčiřík nebyli oprávněni k výměně zámků u dveří nemovitosti, neboť k ní neměli dispoziční právo. To přešlo v souladu s výkladem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, na toho insolvenčního správce, který nemovitost zapsal do majetkové podstaty jako první, tedy na insolvenčního správce Mgr. Josefa Neskusila. Insolvenčnímu správci Hlista & Pril, v. o. s., za niž jednal neohlášený společník V. P., takové jednání nepříslušelo, nemohl tedy nabýt dispoziční právo k nemovitosti a dveřní zámky pak vyměnil neoprávněně.
7. V další části svých dovolání obvinění upozornili na zástavní právo váznoucí na dotčené nemovitosti, které zajišťuje pohledávku věřitele Česká správa sociálního zabezpečení. Podle §230 odst. 2 IZ lze provádět správu nemovitosti pouze se souhlasem zajištěného věřitele, který jej však v tomto případě neudělil. Insolvenční správci tudíž nebyli oprávněni spravovat nemovitost a obvinění nemohli mařit úkon správce, který správně neměl být realizován pro zákonnou překážku. Současně obvinění namítli neoprávněnost správy nemovitosti insolvenčními správci také z toho důvodu, že k tomu nebyl dán souhlas žalobce, který podal vylučovací žalobu ohledně nemovitosti zapsané do majetkové podstaty. Totožnou námitku obvinění s odkazem na §225 odst. 4 IZ uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně, který ji však odmítl s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017, a také v odvolacím řízení, avšak ani krajský soud ji neshledal důvodnou. Obvinění setrvávají na stanovisku, že podle §225 odst. 4 IZ, ale i podle názorů judikatury Nejvyššího soudu (bod 19. citovaného usnesení sp. zn. 29 Cdo 6097/2017) mohl insolvenční správce nakládat se sepsaným majetkem po podání vylučovací žaloby výhradně se souhlasem žalobce (vylučovatele). Oni sami tedy předpokládali užití citovaného ustanovení §225 odst. 4 IZ, a proto ve dnech 1. 10. 2019 a 4. 11. 2019 nemohli spáchat přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení.
8. Pokud obchodní společnost Alia Trade, s. r. o., jako zástupce věřitelů v obou insolvenčních řízeních udělila souhlas se správou nemovitosti, šlo o irelevantní souhlas, protože její účast v insolvenčních řízeních pro opožděné podání incidenčních žalob již skončila ke dni 16. 3. 2019, resp. 27. 4. 2019. Tyto okolnosti však soudy opomenuly.
9. Soudům obou stupňů obvinění také vytkli, že se dostatečně nevypořádaly s probíhajícími incidenčními řízeními vyvolanými dovolateli, kteří se u Krajského soudu v Praze domáhají podle §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „o. z.“), aby bylo určeno, že na straně insolvenčních správců neexistuje právo požadovat vydání klíčů od nemovitosti, tudíž neexistuje ani povinnost dovolatelů předat klíče insolvenčním správcům.
10. Obvinění zpochybnili skutečnou existenci objektu, který má chránit trestní zákon v ustanovení §225 tr. zákoníku. Zdůraznili, že ve dnech 27. 8. 2019 a 4. 11. 2019 nebyly ze strany insolvenčních správců splněny zákonné podmínky k předání nemovitosti do jejich správy, do doby zpeněžení nemovitosti prodejem je vlastník oprávněn vykonávat práva a povinnosti majitele, tudíž výměna zámků na dveřích nemohla žádným způsobem mařit činnost insolvenčního správce, jenž je oprávněn vstupovat do objektu pouze po ohlášení, k čemuž obvinění součinnost vždy poskytli. Obvinění jednali s insolvenčními správci v souladu s ustanoveními §230 odst. 2, §225 odst. 4 IZ (a ohledně insolvenčního správce Hlista & Pril, v. o. s., rovněž v souladu s §274 IZ) a také v souladu s ustanovením §40b o. s. ř. Jejich úmysl tedy zahrnoval výlučně postup souladný se zákonem.
11. Závěrem svých dovolání obvinění shodně navrhli Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil zpět (obvinění neuvedli, kterému soudu, ale pravděpodobně měli na mysli soud prvního stupně) k dalšímu projednání a rozhodnutí.
12. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve stručně shrnula rozhodnutí soudů obou stupňů a také společné dovolací námitky obviněných, jež podle státní zástupkyně odpovídaly zvoleným dovolacím důvodům. Nicméně na podkladě namítaných vad nezjistila v napadených rozhodnutích jakékoli pochybení a shrnula, že právní kvalifikace správně zjištěného skutku byla zvolena přiléhavě.
13. Odvolací soud se podle státní zástupkyně správně vypořádal s vytýkaným nedostatkem usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníků J. H. a V. H., pokud odkázal na Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-ORG, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Ta řeší mj. i úpravu písemností v elektronické podobě, a to tak, že soudce rozhodnutí v elektronické podobě nepodepisuje, činí tak pouze pracovník kanceláře, který s ním dále pracuje. Také se způsobem, jímž odvolací soud vyřešil námitku obviněných proti dvojímu zápisu téže nemovitosti do soupisu konkursní podstaty obou dlužníků (J. H. i V. H.), se státní zástupkyně plně ztotožnila. Souhlasila s tím, že v roce 2018, v němž došlo k prohlášení konkursů na majetek obou dlužníků, se insolvenční řízení řídilo zákonem č. 182/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 5. 2019, tj. v době, kdy byl přípustný dvojí soupis téže věci s poznámkou, že důvodem soupisu je společné jmění manželů. Tehdy tedy ještě neexistovalo současné ustanovení §274 odst. 2 IZ, jež řeší přednost v případě souběžně vedených dvou insolvenčních řízení dlužníků manželů (popř. bývalých manželů).
14. Státní zástupkyně se dále ztotožnila s krajským soudem i ohledně jeho názoru na oprávnění insolvenčního správce disponovat majetkem dlužníka zapsaným do majetkové podstaty i v průběhu sporu o vyloučení tohoto majetku ze soupisu majetkové podstaty. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017, považovala za zcela přiléhavý. Naopak za nepřípadný považovala odkaz obviněného na ustanovení §225 odst. 4 IZ, neboť ten se vztahuje na situace, v nichž vylučovací žalobu podala třetí osoba a nikoli dlužník, na což pamatuje ustanovení §226 IZ. Skutkové i právní závěry soudů obou stupňů tedy státní zástupkyně shledala zcela správnými, přičemž odmítla obhajobu obviněných jako zcela účelovou, vedenou snahou zabránit výkonu rozhodnutí.
15. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněných J. H., V. H., J. H. a N. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
16. Obviněným byl zaslán opis vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s výzvou k případné replice. Z tohoto podnětu obvinění zaslali prostřednictvím jejich společného obhájce podání, která označili jako „doplnění dovolání ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tdo 1101/2022“ a která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 19. 12. 2022, tedy více jak dva měsíce po uplynutí lhůty pro podání dovolání jednotlivým obviněným (obviněným J. H., V. H. a J. H. vypršela dovolací lhůta shodně dne 29. 8. 2022, obviněné N. K. vypršela dovolací lhůta dne 27. 9. 2022). Veškeré modifikace již dříve včasně podaného dovolání, jsou však obvinění oprávněni činit výhradně v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), jakékoli změny a doplnění dovolání učiněné po jejím uplynutí nemají právní význam a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2, 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Nejvyšší soud proto nebude obsah těchto podání v dovolacím řízení zohledňovat ani je v tomto dovolacím rozhodnutí reprodukovat.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení u všech spoluobviněných a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na to, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky skutečně svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Dovolatelé v posuzované věci označili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a těmto důvodům dovolání z větší části jejich podrobná argumentace odpovídala.
19. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Okruh takto nově definovaného dovolacího důvodu v podstatě reflektuje ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle níž se zřetelem na zachování ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva, avšak na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména v případech, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení ve věci rozhodujících soudů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, které bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.
21. Přestože dovolací námitky obviněných převážně odpovídaly uvedenému výkladu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nebyly opodstatněné.
b) K námitkám obviněných
22. Vzhledem k tomu, že obvinění podali své mimořádné opravné prostředky prostřednictvím společného obhájce v rámci jediného podání, aniž by svou dovolací argumentaci rozlišovali ve vztahu k některému z nich, bude Nejvyšší soud postupovat stejně. Celkově lze shrnout, že obvinění v dovoláních poukazovali převážně na nedostatky v postupu insolvenčních soudů, s nimiž se soudy rozhodující v trestním řízení nevypořádaly podle představ obviněných, proto shodné výhrady obvinění zopakovali v dovolacím řízení. Z obou napadených rozhodnutí však vyplývá, že soudy prvního a druhého stupně se zabývaly všemi těmito výtkami, vypořádaly se s nimi důsledně a dospěly přitom ke správným právním závěrům. Nejvyšší soud proto může odkázat na příslušné části obou soudních rozhodnutí, neboť se s nimi ztotožnil, a v tomto usnesení pouze úvahy soudů obou stupňů stručně doplní.
23. Pokud obvinění byli přesvědčeni o tom, že příslušná rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníků J. H. a V. H. nenabyla právní moci pro vady v jejich doručování a další formální nedostatky, Nejvyšší soud se s nimi neztotožnil. Nejprve je vhodné připomenout, že s totožnou výhradou se vyčerpávajícím způsobem a rovněž zcela správně vypořádal již soud druhého stupně a Nejvyšší soud k jeho úvahám nemá žádné výhrady. Krajský soud v bodech 31. až 33. odůvodnění svého usnesení naprosto srozumitelně a s poukazem na příslušnou právní úpravu vysvětlil, z jakých důvodů soudní rozhodnutí v elektronické podobě neobsahuje vlastnoruční podpis soudce, ale postačuje u takové formy rozhodnutí uznávaný elektronický podpis osoby odpovědné za správnost jeho vyhotovení, jako tomu bylo v posuzované věci. Obvinění v dovoláních naznačují, že krajský soud si neuvědomil novelizaci Instrukce č. 1/2002 Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, k níž došlo na základě Instrukce č. 4/2018 Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 3. 2018, č. j. 2/2017-OOJ-MET. Konkrétně dovolatelé odkazují na „§215a odst. 2“ citované Instrukce č. 4/2018. Taková námitka je však zmatečná, protože dotčená Instrukce č. 4/2018 se člení na části, články a body, nikoli na paragrafy, a rovněž uvedená instrukce neobsahuje žádnou část, článek nebo paragraf 215a. V jednotlivých bodech instrukce jsou zmíněny příslušné paragrafy, k jejichž změně instrukce přistupuje, avšak k obviněnými citovanému §215a se instrukce také vůbec nevyjadřuje. Nejvyšší soud nemůže sám dotvářet argumenty za obviněné, domýšlet jejich záměr, navíc zákon právě pro povahu řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku požaduje povinné odborné zastoupení obhájcem (srov. §265d odst. 2 věta první tr. ř.). Protože tedy námitka obviněných neměla reálný podklad, Nejvyšší soud se jí v dovolacím řízení blíže nezabýval. Navíc podotýká, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
24. K výhradám proti závěrům Krajského soudu v Hradci Králové uvedených v bodech 31. až 33. odůvodnění jeho usnesení tedy Nejvyšší soud uzavírá, že vycházejí z aktuálního znění Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1/2002. Krajský soud přiléhavě citoval její ustanovení, která na danou problematiku podpisu soudního rozhodnutí (v elektronické podobě) uznávaným elektronickým podpisem dopadají. Podmínku připojení elektronického podpisu osoby odpovědné za správnost vyhotovení rozhodnutí (tedy nikoli elektronický podpis soudce) pro to, aby se rozhodnutí soudu v elektronické podobě stalo veřejnou listinou, vyslovil Nejvyšší soud též ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2723/2016, na něž pravděpodobně dovolatelé odkazovali, byť nepřesně citovali sp. zn. „33 Odo 2723/2016“. Výklad týkající se náležitosti podpisu takové veřejné listiny přijatý v uvedeném rozhodnutí senátu č. 33 civilního kolegia Nejvyššího soudu tudíž nemohl v žádném smyslu zvrátit správný názor soudů o nabytí právní moci usnesení o prohlášení konkursů na majetek obviněných J. H. a V. H., jak se dovolatelé mylně domnívali. Stejnou úvahu lze najít též v dalších soudních rozhodnutích citovaných v dovoláních, a to ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněném pod č. 1/2017 Sb. st., a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 NSČR 27/2014, uveřejněném pod č. 63/2017 Sb. rozh. civ. Posledně uvedený judikát klade důraz na dodržení postupu podle §421 odst. 2 IZ, podle něhož podání došlá insolvenčnímu soudu v elektronické podobě a písemnosti pořizované insolvenčním soudem se do insolvenčního rejstříku vkládají pomocí elektronického přenosu dat. Ostatní písemnosti a podání se vkládají přenesením jejich obrazové podoby do insolvenčního rejstříku. Dále nebylo v řízeních o konkursu na majetek dlužníků J. H. a V. H. porušeno ani ustanovení §71 odst. 2 IZ, podle něhož při doručování vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění. Ostatně ani Krajský soud v Praze v rámci rozhodování o žalobě obviněného J. H. o určení dispozičního oprávnění žalovaných k majetkové podstatě pod sp. zn. 77 ICm 1038/2022 nezjistil ve způsobu zveřejnění usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek žádnou vadu a mj. konstatoval nabytí právní moci ke dni 13. 3. 2019 uveřejněním rozhodnutí odvolacího soudu v insolvenčním rejstříku (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2022, č. j. 77 ICm 1038/2022-56, dostupný v elektronickém insolvenčním rejstříku ke sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016). Výše citované stanovisko pléna Nejvyššího soudu v podstatě nedopadá na spornou problematiku podpisu v posuzované trestní věci, protože bylo přijato ke sjednocení praxe soudů v otázce podání činěných v elektronické podobě a doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem prostřednictvím veřejné datové sítě. V případě dovolatelů však je z jejich pohledu sporným doručení zveřejněním ve smyslu §71 IZ (tzv. doručení vyhláškou) a nikoli doručování podání v elektronické formě či doručování písemností v elektronické podobě do datové schránky. Jestliže obvinění současně k této námitce proti nabytí právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu odkázali na své argumenty z podání učiněných v přechozích stadiích trestního řízení, Nejvyšší soud se takovými námitkami nemohl zabývat. Je třeba poukázat na přijatý výklad předmětu dovolacího řízení, který byl jasně zformulován v rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud konstatoval, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Proto dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích trestního řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Je možné shrnout, že stejně jako soudy obou stupňů ani Nejvyšší soud nepochyboval o nabytí právní moci u příslušných usnesení insolvenčního soudu a tudíž ani o zahájení a vedení konkursního řízení na majetek dlužníků J. H. a V. H. v souladu se zákonem.
25. Obvinění v dovoláních opakovaně předestřeli námitku proti tomu, že předmětný nemovitý majetek, objekt k bydlení v obci XY, byl zapsán do soupisu majetkové podstaty obou dlužníků (J. H. i V. H.), ačkoli podle jejich přesvědčení měl být zahrnut pouze do majetkové podstaty dlužníka V. H., neboť právě v tomto řízení proběhl zápis nemovitosti do soupisu majetkové podstaty jako první. Odkázali k tomu na rozhodnutí č. 116/2016 a č. 27/2003 Sb. rozh. civ. Citovaná judikatura však na posuzovanou věc nedopadá, protože v ní byly řešeny skutkově podstatně odlišné případy. Zatímco ve věci související s tímto dovolacím řízení obviněných byla dvakrát do soupisu konkursní podstaty zapsána nemovitost v zaniklém společném jmění manželů (podle §268 IZ prohlášením konkursu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela), v citovaných judikátech šlo o nemovitý majetek, jenž byl zahrnut jednak do soupisu konkursní podstaty dlužníka, který byl jeho vlastníkem, a dále do konkursní podstaty dlužníka, který nebyl vlastníkem nemovitosti, ale v jehož prospěch byl tento nemovitý majetek zatížen zástavním právem zajišťujícím závazek dlužníka – vlastníka nemovitosti, resp. šlo o majetek tvořící zástavu, jež nebyla ve vlastnictví dlužníka. Nejvyšší soud tedy pro takové případy, kdy zástava není ve vlastnictví dlužníka, zaujal stanovisko, že práva a povinnosti spojené se soupisem majetku do konkursní podstaty svědčí tomu správci, který majetek sepsal jako první, přičemž i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty je správce konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky bez zřetele k tomu, zda je dlužník vlastníkem věci. Ve svých úvahám přitom příslušný senát Nejvyššího soudu vycházel z obecné úpravy zajištění závazku zástavním právem, v němž platí zásada, že zástavní dlužník je osobou povinnou strpět, aby k úhradě závazku osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jejího majetku. Tyto úvahy však zjevně nelze aplikovat na případ majetku tvořícího (zaniklé) společné jmění manželů zapsaného do soupisu majetkových podstat dlužníků – každého z manželů. Nicméně z hlediska v tomto usnesení níže uvedených námitek dovolatelů stojí za povšimnutí, že v citovaných judikátech Nejvyšší soud nepochyboval o oprávnění konkursního správce nakládat bez dalšího s nemovitým majetkem náležejícím do konkursní podstaty, a to nehledě na to, že dlužník (resp. jeden z dlužníků) nebyl vlastníkem této nemovitosti. Jak tedy správně upozornil soud druhého stupně, na takové situace konkursního řízení charakterizované dvojím zápisem téhož majetku tvořícího společné jmění manželů do soupisu majetkové podstaty obou dlužníků – manželů (což byl případ obviněných J. H. a V. H.), dopadalo ustanovení §274 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (tj. v době vydání rozhodnutí o úpadku jak dlužníka J. H., tak dlužnice V. H.). Citované ustanovení tehdy neobsahovalo nynější odst. 2, jímž je upraven postup pro případ, že dlužníky jsou oba manželé a jejich majetek ve společném jmění manželů je sepsán do majetkových podstat obou dlužníků v obou řízeních. Konkrétně tento druhý odstavec řeší uvedené případy tak, že zpeněžení majetku ve společném jmění manželů se provede v tom řízení, v němž dříve nastaly účinky prohlášení konkursu nebo v němž zajištěný věřitel dříve požádal o zpeněžení majetku. Jak již správně uvedl Krajský soud v Hradci Králové, podle přechodného ustanovení zákona č. 31/2019 Sb., jímž byl novelizován mj. i insolvenční zákon, a to právě přijetím zmiňovaného odst. 2 ustanovení §247, bylo třeba v insolvenčních řízeních obou dlužníků postupovat podle insolvenčního zákona účinného přede dnem nabytí účinnosti této novely. To znamená, že ve vztahu k oběma insolvenčním správcům, Hlista & Pril, v. o. s., i Ing. Jiří Krejčiřík, se uplatní ustanovení §229 odst. 3 písm. c) IZ, podle něhož každý z těchto insolvenčních správců byl v rozhodné době ve vztahu k majetkové podstatě ve společném jmění manželů, tj. ve vztahu k předmětné nemovitosti, osobou s dispozičními oprávněními, a proto byl každý z těchto insolvenčních správců oprávněn zapsat uvedený nemovitý majetek do soupisu majetkové podstaty příslušného dlužníka, tj. J. H. i V. H. Ostatně tomu odpovídá i postup insolvenčního soudu, Krajského soudu v Praze, který se výslovně tímto dvojím zápisem téže nemovitosti do majetkových podstat dlužníků zabýval v usnesení ze dne 27. 2. 2020, č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-B-267, KSPH 36 INS 28162/2012-B-359, jímž byla schválena dohoda o vypořádání zaniklého společného jmění manželů dlužnice V. H. a dlužníka J. H. a které je založeno na č. l. 1087 a násl. tr. spisu, a neshledal v tomto postupu jakékoli pochybení. Obecně vzato není výjimkou, že v praxi docházelo ohledně majetku ve společném jmění manželů k jeho zápisu do soupisu majetkové podstaty obou manželů – dlužníků, na jejichž majetek byl odděleně prohlášen konkurs a byla tak vedena dvě samostatná konkursní řízení (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 104 VSPH 847/2016-108, v němž je mj. uvedeno, že v situacích prohlášení konkursu na majetek obou manželů a zapsání majetku tvořícího zaniklé společné jmění manželů oběma insolvenčními správci do soupisu majetkové podstaty dlužníka i dlužnice je otázka pořadí zápisu majetku tvořícího zaniklé společné jmění manželů zcela bezpředmětná). Námitka obviněných proti dvojímu zápisu nemovitosti ve společném jmění manželů byla tudíž nedůvodná.
26. Shodně s krajským soudem Nejvyšší soud dále považuje za neopodstatněné tvrzení obviněných o nutnosti udělení souhlasu s výkonem správy nemovitostí zajištěným věřitelem. Nejvyšší soud k tomu primárně odkazuje na bod 29. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, který se zde se stejnou výtkou vypořádal. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ustanovení §230 odst. 2 IZ, jehož se obvinění dovolávají, nelze ani vykládat v tom smyslu, že by k jakémukoli úkonu při nakládání se zajištěnou nemovitostí, jež je součástí majetkových podstat dlužníků, byli insolvenční správci limitováni vyčkáváním na souhlas zajištěného věřitele s takovým úkonem. Insolvenční zákon v §230 odst. 2 stanoví, že, jde-li o správu majetku, který slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními (v této věci šlo o insolvenční správce) vázána pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě. Práva zajištěných věřitelů a jejich specifické postavení v rámci insolvenčního řízení jsou tady posíleny oprávněním uložit insolvenčnímu správci nebo jiné osobě s dispozičními oprávněními závazný pokyn, jakým způsobem má být správa majetku, který slouží k zajištění jejich pohledávky, prováděna. Musí však být řádně a včas uplatněno zajištění pohledávky (srov. Kozák, J., Brož, J., Dadam, A., Stanislav, A., Pachl, L., Strnad, Z., Zrůst, L., Žižlavský, M. Insolvenční zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 872). Zákon tedy v citovaném ustanovení neukládá insolvenčnímu správci povinnost vyžadovat souhlas zajištěného věřitele při správě majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky, jak se obvinění mylně domnívali, ale pouze povinnost brát zřetel na případně udělené pokyny zajištěného věřitele. Jestliže zajištěný věřitel nevyužije svého oprávnění udělit (nejlépe písemně) pokyny insolvenčnímu správci (či jiné osobě s dispozičními oprávněními) k řádné správě zajištěného majetku, nelze bez dalšího namítat nezákonnost úkonů insolvenčního správce při správě majetku sloužícího k zajištění pohledávky zajištěného věřitele (srov. přiměřeně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 1 VSPH 2234/2013-B-57). Současně je z hlediska oprávněnosti insolvenčních správců spravovat předmětnou nemovitost zcela vedlejší, jestli zástupce věřitelů, obchodní společnost Alia Trade, s. r. o., byla či nebyla oprávněna vyjádřit souhlas s takovou správou, neboť k jejímu výkonu byli insolvenční správci oprávněni ze zákona [§229 odst. 3 písm. c) IZ], jak vyplývá z výše uvedeného výkladu.
27. Obvinění dále rozporovali, že by insolvenční správci prováděli správu předmětné nemovitosti v souladu se zákonem, a to vzhledem k tomu, že jim k tomu scházel souhlas obviněných J. H. a V. H., kteří oba podali v příslušných řízeních žaloby o vyloučení věci z majetkové podstaty. Dovolatelé odkazovali na ustanovení §225 odst. 4 IZ, což soudy obou stupňů odmítly s poukazem na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017, uveřejněném pod č. C 17423, svazek 2, Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2020. Obvinění však v dovoláních setrvali na přesvědčení, že ani toto soudní rozhodnutí nezpochybňuje jejich tvrzení, a připomněli bod 19. citovaného rozhodnutí, o nějž opírají své přesvědčení, že insolvenční správci mohli nakládat s nemovitostí výhradně se souhlasem žalobců, kteří se u insolvenčního soudu domáhali vyloučení věci z majetkové podstaty (dále jen „žalobců“). Protože tedy následně obvinění proti insolvenčním správcům vystupovali odmítavě ve víře, že tito bez souhlasu žalobců se domáhají vstupu do nemovitosti v rozporu se zákonem, nemohli naplnit subjektivní stránku trestného činu, který je jim kladen za vinu. Jak zjistil Nejvyšší soud, ani tyto námitky nemohly v dovolacím řízení obstát.
28. Okresní soud se s totožnou námitkou vypořádal v bodě 19. rozsudku a krajský soud v bodě 28. svého usnesení, a to věcně zcela správně. Lze však doplnit, jak přiléhavě podotkla státní zástupkyně ve vyjádření k dovoláním, že obvinění se především zcela neopodstatněně bránili poukazem na znění §225 odst. 4 IZ, jež na jejich případ nelze aplikovat. Toto ustanovení totiž dopadá na případy, v nichž vylučovací žalobu podá třetí osoba a nikoli dlužník. V posuzované věci však byly vylučovací žaloby podány dlužníky, a proto bylo třeba užít §226 IZ, podle něhož dlužník může namítat, že insolvenční správce zařadil do soupisu majetkové podstaty věc, právo, pohledávku, nebo jinou majetkovou hodnotu, která podle názoru dlužníka do majetkové podstaty nepatří z toho důvodu, že jde o majetek vyloučený z výkonu rozhodnutí (§207 IZ), nebo jde o majetek, se kterým lze podle zvláštních předpisů nakládat výhradně způsobem, ke kterému byl určen (§208 IZ). Ustanovení §226 IZ nestanoví žádné omezení insolvenčního správce (či jiné osoby s dispozičním oprávněním) v tom smyslu, že by jeho dispoziční oprávnění spravovat majetek v majetkové podstatě bylo odvislé od souhlasu osoby, která podala vylučovací žalobu. Obvinění tedy odkazovali na zákonné ustanovení, které na jejich věc vůbec nedopadalo. Nemohli se proto důvodně spoléhat na oprávněnost svého počínání, jímž znesnadňovali insolvenčním správcům výkon jejich povinností vůči správě nemovitosti zapsané do majetkové podstaty u obou z nich. Obvinění byli opakovaně upozorněni na to, že povinnost poskytnout insolvenčnímu správci součinnost je stanovena zákonem, museli tudíž počítat s následkem jejího nesplnění, v podstatě chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný ustanovením §225 tr. zákoníku, což odpovídá naplnění znaku přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není pochyb o tom, že ze strany obviněných šlo o právní omyl, jehož se mohli vyvarovat, a proto obvinění jednali zaviněně (srov. §19 odst. 1 tr. zákoníku). Domněnka obviněných o nezákonnosti postupu insolvenčních správců nebyla oprávněná a na ní založená výhrada proti naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení byla mylná. Jimi předkládaná obhajoba je tedy nemohla zbavit trestní odpovědnosti.
29. Výtka obviněných, podle níž za insolvenčního správce Hlista & Pril, v. o. s., jednal neohlášený společník V. P., má výlučně skutkovou povahu. Nad rámec dovolacího přezkumu lze uvést, že ani nejde o důvodnou námitku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že za uvedeného insolvenčního správce jednal ohlášený společník Ing. Petr Hlista, který činil právní úkony vůči insolvenčními soudu i dlužníkovi a který byl osobně přítomen jak dne 27. 8. 2019 při převzetí nemovitosti do správy, tak dne 4. 11. 2019 při zamezování vstupu oběma insolvenčním správcům do nemovitosti obviněnými. Svědek Ing. Petr Hlista sice připustil, že některými činnostmi pověřoval své zaměstnance, např. vyslal zaměstnance V. P. zkontrolovat fyzicky nemovitost (srov. jeho výpověď u hlavního líčení na č. l. 1400 a násl. tr. spisu), přičemž IZ předpokládá, že se insolvenční správce může nechat při některých činnostech zastoupit, což je v zákoně vyjádřeno jako zajištění některých ze stanovených povinností (srov. Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4 vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 822). V dané věci však případné zajištění určitých činností insolvenčního správce jím pověřenou osobou nemá žádný vliv na vinu obviněných, kteří soustavně odpírali součinnost oběma insolvenčním správcům a pod různými záminkami jim výkon jejich zákonných povinností, mezi něž patřila také správa dotčené nemovitosti, výrazně ztěžovali. Zásadní také je, že při úkonech insolvenčních správců uvedených v popisu skutku pod bodem 1. a 2. výroku o vině jednal za insolvenčního správce Hlista & Pril, v. o. s., ohlášený společník Ing. Petr Hlista.
30. Za naprosto nelogické považuje Nejvyšší soud tvrzení obviněných, že výhradně insolvenční správce Mgr. Josef Neskusil, LL.M., měl dispoziční oprávnění k předmětům zahrnutým do majetkové podstaty, neboť právě on jako první zapsal nemovitost do majetkové podstaty, a nikoli insolvenční správce Hlista & Pril, v. o. s., nebo Ing. Jiří Krejčiřík. Obvinění však již neuvedli, o jaké zákonné ustanovení své tvrzení opírají. Z údajů elektronicky vedeného insolvenčního rejstříku ke sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012 vyplývá, že původně byl v tomto konkursním řízení ustanoven insolvenční správce Mgr. Josef Neskusil, LL.M., avšak výkon jeho funkce skončil poté, co byl dne 15. 12. 2015 odvolán na schůzi věřitelů dlužnice V. H. a novým insolvenčním správcem byla jmenována obchodní společnost Hlista & Pril, v. o. s., jež byla následně nahrazena Ing. Jiřím Krejčiříkem. Stejně jako na insolvenčního správce přechází z dlužníka prohlášením konkursu oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a povinností s ní spojených (§246 IZ), není pochyb, že do výkonu práv a povinností insolvenčního správce vstupovali po sobě jednotliví insolvenční správci poté, co došlo k odvolání předešlého správce. Nedává vůbec smysl, aby zákon předvídal odvolání insolvenčního správce a určení nového, pokud by dispoziční oprávnění k majetkové podstatě náleželo stále prvnímu ustanovenému insolvenčnímu správci, jak předkládají dovolatelé. Nutno dodat, že v současné době vykonává funkci insolvenčního správce v konkursním řízení na majetek dlužnice V. H. obchodní společnost TP Insolvence, v. o. s.
IV. Závěrečné shrnutí
31. Protože námitky uplatněné obviněnými v jejich dovoláních shledal Nejvyšší soud jako zčásti neodpovídající uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, zčásti jim nebyla přiznána důvodnost, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných J. H., V. H., J. H. a N. K. jako zjevně neopodstatněná, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu