ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.115.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 115/2023- 510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání, které podal obviněný D. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 To 110/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 27/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 1 T 27/2022, byl obviněný D. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 2 T 113/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 4 To 44/2021, mu soud podle §206 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně městský soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému shora citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, ve spojení s rovněž citovaným usnesením Krajského soudu v Brně, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. F. na náhradu škody částku 450 000 Kč.
2. Uvedený rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 To 110/2022, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v rozsudku Městského soudu v Brně, který je stranám dobře znám, proto na něj lze plně odkázat a není třeba jej znovu opakovat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně
4. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný D. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém označil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný krajskému soudu vytkl, že ve svém rozhodnutí nenapravil vady učiněné soudem prvního stupně v předcházejícím řízení, a to v obsahu skutkových zjištění, která podle obviněného nevyplývají z provedených důkazů, a rovněž vytkl vadu v hmotněprávním posouzení věci. Obviněný nepopíral, že si od poškozeného zapůjčil peníze na základě smlouvy označené jako „VS101“, nesouhlasil však s tím, že by s poškozeným jednal o druhé zápůjčce. Listinu označenou jako „VS102“ podepsal na přání poškozeného pouze za účelem utvrzení hlavního dluhu vzniklého ze smlouvy „VS101“. S ohledem na skutečnost, že zápůjčka jako tzv. reálný kontrakt vzniká až samotným předáním peněz dlužníkovi, obviněný namítl, že soudy se dostatečně nezabývaly okolnostmi souvisejícími s předáním dalších finančních částek obviněnému. Zpochybnil v této souvislosti zejména výpověď poškozeného, který nedokázal vysvětlit, proč předával obviněnému peníze ve třech splátkách, navíc v době, v níž podle svého tvrzení obviněnému už nic půjčovat nechtěl. Podle obviněného nebylo dále objasněno, proč poškozený nepožadoval uzavření smlouvy přímo při realizaci transakce stejně jako v případě smlouvy „VS101“, ale učinil tak později. Poukázal také na to, že výběry z účtu poškozeného nekorespondují se zapůjčenou částkou v rozdílu 20 000 Kč. Obdobně obviněný zpochybnil důvod jednotlivých výběrů hotovosti ze strany poškozeného, jakož i skutečnost, proč by měl obviněný jezdit za poškozeným ze svého bydliště ve XY ve dnech 31. 12. 2018, 2. 1. a 4. 1. 2019, vzhledem k tomu, že první z uvedených dnů je typicky spjat s trávením času s rodinou a přáteli. V tomto ohledu si podle obviněného protiřečí i výpověď poškozeného, podle níž jej měl obviněný k zápůjčce přemlouvat, přičemž v poslední den v roce by k ní svolil jen stěží.
5. Obviněný má za to, že poskytnutí zápůjčky neprokazuje ani samotná smlouva „VS102“. V dosavadním průběhu trestního řízení nebyly podle jeho názoru objasněny nesrovnalosti, například, proč byla smlouva uzavřena s půlročním zpožděním oproti předání peněz, proč je v ní uvedená částka označená jako jednorázová, nikoli v postupně proběhlých platbách, případně proč byla antedatována právě ke dni 2. 1. 2019. I přes tyto okolnosti však obviněný neměl důvod smlouvu nepodepsat, neboť jejím prostřednictvím hodlal zlepšit postavení poškozeného výměnou za poskytnutí času navíc k dodatečnému splnění původního závazku. Nebylo pro něj, a to ani z pohledu případného občanskoprávního sporu, významné, jak byla smlouva formálně označena, tj. že šlo o nové ujednání o zápůjčce, na které již navíc měl k dispozici vzor, a nikoli o ujednání o smluvní pokutě. Pokud soudy za těchto okolností dospěly k závěru o uzavření druhé smlouvy o zápůjčce, podle obviněného zatížily svá rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení věci, aniž by pro to měly dostatečný podklad v obsahu provedených důkazů. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že vzhledem k nevyvrácení pochybností o průběhu skutkového děje měly soudy rozhodnout v jeho prospěch. Nesprávně posoudily rovněž otázku jeho úmyslu podvést poškozeného, neboť v červnu 2018 neměl žádné indicie o špatné ekonomické situaci své společnosti, která se začala projevovat až v roce 2019, v jehož průběhu byl podán insolvenční návrh.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a o věci znovu sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která konstatovala, že podstata dovolacích námitek spočívá ve vlastním náhledu obviněného na způsob hodnocení provedených důkazů, zejména věrohodnosti výpovědi poškozeného J. F. Obsah trestního spisu nenasvědčuje podle státní zástupkyně tomu, že by byl hodnotící proces soudů zatížen vadou zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a jimi učiněnými skutkovými zjištěními. Státní zástupkyně zdůraznila, že výpověď poškozeného podporují další ve věci provedené důkazy, především obsah obviněným svobodně podepsané smlouvy, nebo doklady o provedených hotovostních výběrech z účtu poškozeného. Verzi obviněného přitom vyvrací i celkový kontext všech okolností, neboť dostatečnou zárukou právního nároku poškozeného byla již smlouva „VS101“, kterou nebylo potřeba nijak „posilovat“. Z obou smluv navíc vyplývá shodný termín splatnosti dluhu ke dni 30. 6. 2019, což vylučuje obhajobu obviněného v tom smyslu, že smlouvou „VS102“ sledoval prodloužení doby pro splnění svého závazku z první smlouvy. Soudy podle názoru státní zástupkyně zcela důvodně posoudily výpověď poškozeného jako věrohodnou. Odlišný náhled obviněného v tomto směru nezakládá porušení zásady volného hodnocení důkazů a s tím související zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Obdobně nelze podle státní zástupkyně akceptovat ani dovolací námitku ohledně nedostatečného prokázání úmyslu obviněného, kterou kromě odkazu na datum podání insolvenčního návrhu nepodložil žádnou bližší argumentací, jež by vyplývala ze soudy učiněných rozhodných skutkových zjištění.
8. Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. K námitkám obviněného
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům.
10. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tyto alternativy představují tři samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých skutkové zjištění, které je vyjádřeno ve výroku o vině a případně rozvedeno v odůvodnění soudních rozhodnutí, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Výsledkem je zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu vad tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být proto pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí varianta zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak nezahrnuly jej do svých hodnotících úvah. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí vztahovat k rozhodným, tedy nikoli okrajovým, skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu.
12. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti.
13. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud podotýká, že jde o opakování obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Obviněný navíc uplatnil výlučně výhrady proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, vytýkal způsob hodnocení provedených důkazů, zejména ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozeného J. F. Obviněný tak ve skutečnosti nenamítal žádnou z vad důkazního řízení, kterou by bylo možno podřadit pod některou z alternativ dovolacího důvodu uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu, jak jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. ř., nelze úspěšně napadat správnost a úplnost skutkových zjištění, pokud vyplývají z výsledků provedeného dokazování, jejich podkladem jsou procesně správně získané a před soudy provedené důkazy a byly všechny zahrnuty do hodnotících úvah soudů. Stejně tak nelze dovolací argumenty založit jen na nesouhlasu s výsledkem řízení jen proto, že neodpovídá představám obviněného, resp. některé z procesních stran.
14. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se posuzovanou trestní věcí řádně zabývaly, neopomněly přitom reagovat ani na obhajobu obviněného. Soudu prvního stupně nelze v žádném případě vytýkat, že stěžejní informace čerpal z výpovědi poškozeného J. F., pokud jeho verze naprosto logicky navazovala na další opatřené důkazy, zejména na výpisy z banky potvrzující jednotlivé výběry hotovosti a dále na samotný obsah uzavřených smluv o zápůjčce „VS101“ a „VS102“ (viz č. l. 11 až 12 a 27 až 28 tr. spisu). Skutečnost, že se soudy z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, a tento svůj postup řádně odůvodnily, nepředstavuje vadu v procesu dokazování. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy přesvědčivým způsobem vyložily, proč považovaly obhajobu obviněného za účelovou. Jeho obranu v tom smyslu, že listina označená jako „VS102“ představovala pouze utvrzení předchozího dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce „VS101“, jehož splatnost zamýšlel obviněný v důsledku tohoto jednání odložit, soudy zcela správně shledaly nelogickou jednak vzhledem k obsahu samotné smlouvy „VS102“, jakož i s ohledem na skutečnost, že data splatnosti byla v obou dotčených smlouvách totožná. Tvrzení obviněného o prodloužení splatnosti tudíž nedává žádný smysl. Soudy se zabývaly také věrohodností výpovědi poškozeného J. F., který vysvětlil bližší okolnosti ohledně zapůjčení peněžních částek na přelomu let 2018 a 2019. Poškozený vypověděl, že tyto tři dílčí zápůjčky se uskutečnily bez jakéhokoli dokladu či potvrzení. Dodatečné podepsání smlouvy „VS102“ v červnu 2019 bylo reakcí na následné zjištění poškozeného o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti I., jejímž společníkem a jednatelem byl obviněný, přičemž nelze přehlížet, že smlouva byla antedatována právě ke dni, v němž došlo k jednomu z dílčích předání hotovosti mezi poškozeným a obviněným. Soudy zohlednily také to, že poškozený nezpochybnil celkovou výši předmětných třech dílčích zápůjček, která činila 150 000 Kč, přestože částka uvedená ve smlouvě zněla na 165 000 Kč. Je zřejmé, že poškozený neměl v úmyslu zhoršit postavení obviněného tvrzením o vyšší škodě, než mu ve skutečnosti vznikla, naopak uvedl na pravou míru, že rozdíl ve výši 15 000 Kč představoval stranami ujednaný úrok (zhodnocení). Obviněným vytýkaný nesoulad mezi výběry z účtu a zapůjčenou částkou ve výši 20 000 Kč se pak týká pouze jedné dílčí zápůjčky, která se uskutečnila dne 31. 12. 2018 a poškozený jej vysvětlil tak, že z banky vybral částku ve výši 50 000 Kč (což potvrzuje i doložený výpis na č. l. 28 tr. spisu), k níž připojil právě částku ve výši 20 000 Kč, kterou již měl k dispozici v hotovosti (k výpovědi poškozeného odkazuje Nejvyšší soud na č. l. 414 a násl. tr. spisu).
15. Nejvyšší soud shrnuje, že v napadených rozhodnutích neshledal žádnou snahu soudů obou stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich úvahy o tom, proč neuvěřily tvrzení obviněného a účelu a smyslu uzavřené smlouvy „VS102“ jako „utvrzení dluhu“ vzniklého na základě předchozí zápůjčky, jsou opřeny o celou řadu logických argumentů, podpořených výsledky provedeného dokazování. V podrobnostech lze proto odkázat zejména na bod 22. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a na body 8. a 9. napadeného usnesení soudu druhého stupně.
16. Namítá-li obviněný nesprávné hmotněprávní posouzení otázky vzniku druhé zápůjčky ve výši 150 000 Kč, kterou strany dodatečně potvrdily ve smlouvě označené jako „VS102“, je zřejmé, že i v této části se rozchází s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se fakticky domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů v tom smyslu, že k předání peněžních prostředků mezi poškozeným a obviněným v celkové výši 150 000 Kč vůbec nedošlo. Jak ale vyplývá z předchozích bodů tohoto usnesení, soudy ve věci rozhodující dospěly ke zcela opačným skutkovým závěrům, podle nichž k poskytnutí finanční hotovosti obviněnému v předmětné výši došlo a Nejvyšší soud v tomto ohledu nemá důvod na přesvědčivých úvahách soudů cokoli korigovat.
17. V podstatě totéž platí obdobně ve vztahu k posouzení subjektivní stránky přečinu podvodu. Obviněný sice v dovolání tvrdí, že v červnu 2018 neměl žádné indicie o špatné ekonomické situaci „své“ společnosti (lépe obchodní společnosti, v níž byl jediným společníkem i jednatelem), což mělo vylučovat jeho podvodný úmysl v případě první zápůjčky, na druhou stranu však zcela přehlíží skutková zjištění, která v tomto ohledu učinil soud prvního stupně a která jako správná potvrdil také odvolací soud, a to mimo jiné i v reakci na totožnou námitku obviněného uplatněnou v odvolání. Soudy obou stupňů přitom na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný měl v osobní rovině finanční problémy již v okamžiku první zápůjčky, což ostatně i sám připustil ve svém stanovisku předloženém soudu prvního stupně dne 4. 2. 2022 (viz č. l. 409 až 410 tr. spisu). Ekonomické potíže obchodní společnosti I., jejímž byl obviněný společníkem a jednatelem, potvrdili zaměstnanci této obchodní společnosti, jejichž podaná vysvětlení byla čtena k důkazu v hlavním líčení (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Nepříznivá hospodářská situace jak obviněného jako fyzické osoby, tak obchodní společnosti I., pak zcela jednoznačně vyplynula též z přehledu dluhů, které vznikly či dokonce v některých případech nastala jejich splatnost, ještě před datem první zápůjčky, což dostatečně shrnul soud prvního stupně v bodě 15. svého rozsudku. Pokud soudy vyhodnotily důkazní situaci tak, že obviněný si byl v případě nejen druhé, ale již první z obou zápůjček vědom špatného finančního stavu jak své osoby, tak i označené obchodní společnosti, a musel vědět, že nebude schopen řádně přijatý závazek splácet, podle Nejvyššího soudu jim ani v tomto směru nelze ničeho vytýkat. Jak již bylo zmíněno, veškeré úvahy soudů obou stupňů ohledně vyhodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů, stejně jako souhrnu těchto důkazů, jsou založeny na logických pravidlech, je třeba jim přiznat přesvědčivost a mají vazbu na všechny okolnosti významné pro naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným.
IV. Závěrečné shrnutí
18. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, posoudil Nejvyšší soud povahu námitek obviněného tak, že je mimo rámec jím označených dovolacích důvodů, proto odmítl dovolání obviněného D. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu