ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1198.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1198/2022- 728
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný S. H., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 3 To 585/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 76/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 2 T 76/2020, byl obviněný S. H. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), pod bodem 2. výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §254 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené I. A. částku 50 000 Kč na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 3 To 585/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a byl posouzen jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve stručnosti spočívá v tom, že v době od 16. 3. 2017 do 31. 12. 2018 v Ostravě i jinde, jako jediný člen představenstva obchodní společnosti R. t. S., s vědomím povinností vyplývajících pro něj z ustanovení §435 a §436 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, dále z čl. 61 Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001, o statutu evropské společnosti (SE), z ustanovení §7 až §9, §11 až §13a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), se záměrem nevést řádně účetní evidenci této obchodní společnosti, znemožnit tak zjištění její ekonomické situace a zbavit se odpovědnosti za její obchodní výsledky, nepředkládal účetním k zaúčtování a vedení účetní evidence obchodní společnosti R. t. S. všechny nezbytné účetní doklady, čímž znemožnil nejméně dvěma věřitelům reálné zjištění ekonomického stavu této obchodní společnosti pro účely vymáhání jejich pohledávek, a to osoby samostatně výdělečně činné M. S. s výší pohledávky 189 329 Kč a obchodní společnosti RUPI, s. r. o., s výší pohledávky nejméně 362 965 Kč. Současně obviněný tímto jednáním ohrozil i včasné a řádné vyměření daně z příjmu obchodní společnosti R. t. S. za zdaňovací období let 2016 až 2018, za zdaňovací období roku 2016 toto daňové přiznání nepodal vůbec a za zdaňovací období let 2017 a 2018 podal daňová přiznání až dne 31. 10. 2019. Přitom minimálně v daňovém přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2018 se nepromítly příjmy ve výši nejméně 369 929,50 Kč a nebyly v něm uvedeny náklady a závazky daňového subjektu. Skutek pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný dne 15. 10. 2019 v místě bydliště poškozené I. A. se zištným záměrem získat pro sebe finanční prospěch požádal poškozenou o půjčku částky 100 000 Kč s příslibem neprodleného vrácení, ačkoli si byl vědom své nepříznivé finanční situace neumožňující mu řádně a včas hradit splatné závazky v částce kolem 10 000 000 Kč, a s vědomím, že je proti němu vedena řada exekucí. Poškozená mu z opatrnosti zapůjčila v hotovosti částku 50 000 Kč, kterou se obviněný zavázal vrátit nejpozději do 10. 11. 2019, což neučinil ani přes četné urgence poškozené, peníze použil pro svou potřebu a poškozené I. A. způsobil škodu 50 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný S. H. podal proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovolání prostřednictvím svého obhájce. Podle obsahu dovolacích námitek je zjevné, že je směřoval proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Podle přesvědčení obviněného nebyla jeho vina v obou bodech odsuzujícího výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bez důvodných pochybností prokázána a měl být obžaloby zproštěn. Namítal, že v průběhu trestního řízení nebyla respektována zásada presumpce neviny, ani zásada „in dubio pro reo“ . Obzvláště se ohradil proti tomu, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění přečinů, jimiž byl uznán vinným, přičemž u skutku pod bodem 1. výroku o vině nelze vyloučit, že mohlo jít o nedbalostní jednání. Obviněný pouze připustil, že byl jediným členem představenstva obchodní společnosti R. t. S., a její účetnictví vykazovalo jisté nedostatky. Současně namítl, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou zodpovědnosti dozorčí rady, která měla kontrolovat činnost představenstva. On sám projevil snahu o řádné podání daňového přiznání k dani z příjmu právnické osoby, ale účetní společnost nedokázala na základě jím předložených účetních dokladů toto daňové přiznání vytvořit. Primárně tedy nešlo o zastírání skutečné majetkové situace obchodní společnosti, ale o jeho nedbalý přístup k účetním dokladům, v čemž nelze spatřovat trestný čin.
6. Podle přesvědčení obviněného se rovněž soudy dostatečně nevypořádaly s mírou společenské škodlivosti obou přečinů z hlediska zásady subsidiarity trestní represe a důsledně se nezabývaly možností posoudit oba skutky jako přestupky.
7. Ve vztahu k přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku podle obviněného nedošlo k naplnění všech zákonem požadovaných znaků skutkové podstaty. Podle přesvědčení obviněného nebylo prokázáno, že by poškozenou uvedl v omyl nebo využil jejího omylu. Pokud jde o zamlčení podstatných skutečností, připustil, že poškozenou neinformoval, že je proti němu vedeno exekuční řízení, namítl však, že poškozená mu chtěla půjčit 200 000 Kč, což si později rozmyslela a půjčila mu pouze 50 000 Kč, a to za podstatně jiných (horších) podmínek, než původně zamýšlela. Z toho obviněný dovodil, že sama poškozená musela být informována o jeho finanční situaci, navíc se mohla domáhat vrácení půjčené částky v občanskoprávním řízení a nebyl proto důvod využít k jeho postihu prostředky trestní represe.
8. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou námitky obviněného pouhým opakováním jeho dosavadní obhajoby. Přitom soudy obou stupňů se přesvědčivě a věcně správně vypořádaly se shodnými výhradami obviněného, z nichž většinu ani nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Tvrzení obviněného jsou vystavěna na jiných skutkových závěrech, než jaké učinily soudy obou stupňů, přičemž obviněný fakticky popřel, že by se obou protiprávních jednání dopustil. Přitom dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn pouhou polemikou dovolatele se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jakým hodnotily provedené důkazy. Státní zástupce neshledal ani žádný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, která se stala podkladem odsuzujícího rozsudku a podle státního zástupce jsou napadená rozhodnutí správná.
10. Pokud se obviněný dovolával zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 a podle v něm vysloveného výkladu nelze obviněnému přisvědčit v tom, že by žalované a soudy zjištěné skutky bylo možné posoudit pouze jako přestupky.
11. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům.
13. Obviněný S. H. opřel své dovolání o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a v této souvislosti dovodil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále podle obviněného rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které ani odvolací soud nenapravil.
14. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je možné uplatnit v případech, v nichž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek v takové podobě, k níž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho představ.
17. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný S. H. měl správně uplatnit důvod dovolání uvedený ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť napadl usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že v předcházejícím řízení byly naplněny dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nicméně toto pochybení nebylo důvodem pro odmítnutí dovolání.
b) K námitkám obviněného
18. Jak bylo stručně shrnuto výše, obviněný ve svých dovolacích námitkách znovu zopakoval svou dosavadní obranu, podle níž se nedopustil stíhaného protiprávního jednání, případně je bagatelizoval s tím, že nebylo třeba je postihovat prostředky trestního práva. Takové argumenty však neodpovídají nejen uplatněným, ale ani žádným důvodům dovolání, které jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Především je třeba zdůraznit, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snažil prokazovat svoji nevinu. Soudy se vypořádaly s výhradami obviněného a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině oběma přečiny. Výhrady obviněného o nerespektování procesních zásad presumpce neviny a zásad „in dubio pro reo“ jsou rovněž založeny na zcela jiném skutkovém podkladě, než jaký byl zjištěn soudy, a to po úplném a procesně správně realizovaném dokazování. V průběhu vyhodnocování obsahu dokazování se soudy nedopustily žádné deformace obsahu žádného důkazního prostředku, proto je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by oba či jeden ze skutků byl v rozporu s nějakým důkazem. Nakonec sám obviněný žádný konkrétní rozpor neoznačil, ale pouze obecně takový rozpor konstatoval.
19. Námitky obviněného o nenaplnění všech znaků skutkových podstat přečinů, jimiž byl uznán vinným, zejména pokud zpochybňoval prokázání zavinění, rovněž vycházejí výhradně z jiných skutkových okolností, než jaké zjistily soudy prvního a druhého stupně. S odkazem na odůvodnění obou napadených rozhodnutí je proto možno zopakovat již shora vyslovený závěr, že rozhodná skutková zjištění mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a navazují na obsah provedených důkazů. Především s ohledem na způsob provedení obou přečinů, v podstatě je vyloučena jiná forma zavinění, než přímý úmyslu ve smyslu §13 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy měly k dispozici jednoznačné výpovědi svědkyň Š. K. a A. K., které vedly účetnictví poškozené obchodní společnosti R. t. S. a mohly zpracovávat jenom ty účetní podklady, které jim obviněný předával. O způsobu vedení účetní evidence rovněž vypovídá obsah příslušných listinných důkazů. Ohledně skutku pod bodem 2. výroku o vině soudy správně vycházely z výpovědi svědkyně I. A. a listin prokazujících značné zadlužení obviněného v době, kdy požadoval půjčku a sliboval brzké vrácení. Obviněného rovněž nemůže vyvinit ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ani případná nedostatečná kontrola hospodaření a vedení účetnictví dalšími členy představenstva obchodní společnosti R. t. S.
20. V této souvislosti lze stručně připomenout, že obviněný neprojevil skutečný a vážně míněný zájem na zpracování účetnictví této obchodní společnosti, neboť přes opakovaná upozornění nepředával účetním potřebné doklady pro zpracování účetních evidencí. Proto nemohly vypracovat ani daňová přiznání za rozhodná období, ani nemohlo dojít k založení příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku, z nichž by byla zřejmá ekonomická situace této obchodní společnosti. Motivace obviněného k takovémuto jednání vyplývá nejenom z výpovědi svědka J. Ch., ale i z výpovědí věřitelů obchodní společnosti R. t. S. svědků M. S. a B. R., jednatele obchodní společnosti R. Na základě obsahu těchto svědeckých výpovědí nelze mít pochybnost o tom, že obviněný jednal s cílem znemožnit uspokojení pohledávek těchto věřitelů a znemožnit jim dosáhnout úhradu za práce provedené pro obchodní společnost Hochtief CZ, a. s., které jim společnost R. t. S. zprostředkovala, přičemž za provedené práce měly dostat zaplaceno právě jejím prostřednictvím, a to přestože obchodní společnost Hochtief CZ, a. s., za provedené práce společnosti R. t. S. řádně zaplatila. Tvrzení obviněného o jeho pouhém nedbalém přístupu k vedení účetní evidence a nedodání potřebných dokladů pro zpracování účetnictví bylo soudy přesvědčivě vyvráceno a vysvětleno v jejich rozhodnutích.
21. V této souvislosti nelze pominout ani výpověď poškozené I. A., z níž vyplynulo, že obviněný jí nejprve navrhoval, aby investovala do jeho podnikání částku 200 000 Kč, když to odmítla, teprve později ji žádal o půjčku částky 100 000 Kč. Důvod, proč mu předala částku 50 000 Kč, byl ten, že jej považovala za slušného člověka, domnívala se, že je solventní, že jí peníze vrátí, o čemž ji opakovaně ujišťoval. Poškozená rozhodně nevěděla, že jsou proti němu vedeny exekuce. Argumentace obviněného v podaném dovolání je tedy opět v rozporu se skutkovými zjištěními především soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
22. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho úspěšné uplatnění tak není možné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacích důvodů podle §256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na jejichž podkladě nelze v posuzované trestní věci přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, jak jsou vyjádřena ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedena v odůvodnění obou napadených rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí a doplněním v řízení před soudem druhého stupně jako odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání, v němž lze provádět dokazování a hodnotit důkazy jen ve velmi omezeném rozsahu (viz §265r odst. 7 tr. ř.).
23. Z výše uvedených důvodů nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, které se týkají skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Totéž se týká výhrad obviněného ve vztahu k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Nejvyšší soud neshledal žádný, natož zjevný rozpor, mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků obou přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a obsahem provedených důkazů ve smyslu jedné z alternativních vad, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutečnost, že by tato skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, které představují další dvě alternativní pochybení, nebyla obviněným namítána.
24. Jestliže tedy obviněný vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby a interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení, které soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřily, a zpochybnil tak výsledky dokazování, jeho námitky v tomto směru neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je totiž nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
25. Obviněný přitom ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu a neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný sice zpochybnil naplnění skutkových podstat těchto přečinů, avšak své výhrady založil výlučně na nesouhlasu se skutkovým zjištěním, které ve věci učinil soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud.
26. Stejně je třeba nahlížet na námitku obviněného vztahující se k údajnému nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, neboť je primárně založena na odmítání zjištěného skutkového stavu. Obviněný nepředložil konkrétní argumenty, pro které by jím spáchané skutky neměly být posouzeny jako přečiny, za něž byl odsouzen. K tomu je nutno připomenout, že pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky. Soudy obou stupňů správně vyhodnotily okolnosti případu a závažnost jednání obviněného, z nichž dovodily potřebu použití prostředků trestního práva k postihu obviněného, a to i s respektem k zásadě subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom nebylo zjištěno nic tak výjimečného, ostatně obviněný to ve svém dovolání ani netvrdí, co by neumožňovalo při naplnění všech zákonných znaků posuzovaných přečinů uplatnění trestní odpovědnosti obviněného (blíže srov. stanovisko publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.).
V. Závěrečné shrnutí
27. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný S. H. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc se shodnými námitkami, jaké obviněný uplatnil ve svém dovolání, se již věcně správně a přesvědčivě vypořádaly soudy obou stupňů, a na jejich rozhodnutí lze zcela odkázat. Nejvyšší soud mohl tímto způsobem rozhodnout v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký