ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1205.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1205/2022- 870
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. R. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 8 To 234/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 94/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. 1 T 94/2019, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále též jen jako „tr. zákoník“). Podle §220 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a současně obviněnému podle §82 odst. 3 a §48 odst. 4 tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost spočívající v tom, aby podle svých sil ve zkušební době zaplatil poškozené škodu, kterou jí přečinem způsobil. Dále okresní soud rozhodl v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit poškozené obchodní společnosti K. H., IČ: XY, se sídlem XY, okres XY, na náhradě škody částku ve výši 4 076 030 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 8 To 234/2022, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v označených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, která jsou procesním stranám známa. Proto na ně lze plně odkázat a není třeba je opakovat, a to tím spíše, že jde o druhé dovolací řízení v této trestní věci. Je vhodné připomenout, že chronologicky rozhodoval Okresní soud ve Znojmě prvním rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 1 T 94/2019, jímž obviněného J. R. odsoudil za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odložil. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku odvolací soud zamítl usnesením ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 8 To 45/2021, jež obviněný napadl dovoláním u Nejvyššího soudu. V prvním dovolacím řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1224/2021, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve stručnosti lze konstatovat, že důvod ke kasačnímu výroku spatřoval Nejvyšší soud v nesouladu mezi tzv. skutkovou větou a právní větou výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V popisné části tohoto výroku o vině totiž chybělo označení konkrétní právní normy, resp. jejího ustanovení, z něhož obviněnému vyplývala povinnost opatrovat majetek poškozené obchodní společnosti K. H. Podle dlouhodobé rozhodovací praxe jde o závažnou právní vadu, která byla obviněným v jeho prvním dovolání namítnuta, a Nejvyšší soud mohl na jejím podkladě zrušit rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 12. 2020. Opět ve stručnosti je vhodné připomenout, že ostatní dovolací výhrady obviněného neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. Po zrušení dovoláním napadených rozhodnutí a vrácení věci Okresnímu soudu ve Znojmě tento provedl znovu hlavní líčení a rozhodl o vině a trestu obviněného rozsudkem, jak bylo uvedeno shora v bodě 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 8 To 234/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný neoznačil žádné z alternativních pochybení, k jejichž nápravě je citovaný dovolací důvod určen, tudíž se zjevně domnívá, že rozhodná skutková zjištění v posuzované trestní věci, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že taková rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Obviněný však opomenul upřesnit, v čem konkrétně měl uvedený zjevný rozpor spočívat, který důkaz nebyl způsobilý k provedení v trestním řízení, resp. které důkazy nebyly nedůvodně provedeny. V podrobnostech svého dovolání totiž obviněný předložil především obsáhlý obecný výklad podmínek trestní odpovědnosti přečinu podle §220 tr. zákoníku a poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu související s uvedenou skutkovou podstatou. Přitom obviněný kladl důraz zejména na okolnosti naplnění objektivní stránky tohoto přečinu, resp. na podmínku existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody na cizím majetku a porušením smluvní nebo zákonné povinnosti pachatele spravovat nebo opatrovat takový majetek a na požadavek, aby pachatel věděl o vlastním porušení určité smluvní nebo zákonné povinnosti a o možnosti způsobení škody v důsledku takového jednání, čímž se dotkl otázky zavinění.
6. Zásadní dovolací výhrada obviněného, od níž se odvíjely také výše citované další výtky, tedy směřovala proti naplnění znaku příčinné souvislosti mezi konkrétním jednáním obviněného, které však podle jeho přesvědčení neznamenalo porušení povinnosti opatrovat a spravovat majetek poškozené K. H., a vznikem škody na majetku této obchodní společnosti. Obviněný tvrdil, že podle zákonné právní úpravy smlouvy o uložení věci podle §525 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen jako „obch. zák.“), kterou mezi sebou uzavřely obchodní společnosti K. H., jako uložitel, za něhož jednal obviněný, a STECOMTRA, s. r. o., jako opatrovatel, měl právě opatrovatel po uplynutí úložní doby uložené věci prodat nebo uložit u třetí osoby na náklady uložitele, resp. podle §517 obch. zák. měl uložené komponenty pečlivě opatrovat a dbát, aby na nich nevznikla škoda. Pokud však opatrovatel STECOMTRA, s. r. o., naložil s věcmi jiným, než zákonem předpokládaným způsobem, byl právě tento jeho postup příčinou vzniku škody obchodní společnosti K. H. Sám obviněný nemohl předvídat, že opatrovatel komponenty vyveze mimo areál dosavadního místa uložení věcí a ty ponechá bez jakéhokoli dozoru volně komukoli přístupné a tím umožní jejich odcizení ke škodě uložitele.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby „přikázal věc k novému projednání“.
8. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která připomněla rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolacích námitek obviněného. K nim zdůraznila, že důvodem kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této trestní věci byla vada spočívající v opomenutí okresního soudu vyjádřit nejen v odůvodnění, ale zejména v popisu skutku paragrafové znění ustanovení zákona, z něhož byla vyvozena povinnost obviněného jednat s péčí řádného hospodáře ve vztahu k majetku jím zastupované obchodní společnosti K. H. Uvedený nedostatek byl napraven v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. 1 T 94/2019, z níž vyplývá, že způsobení škody bylo výsledkem porušení povinnosti obviněného vykonávat svou působnost (vymezenou v ustanovení §191 odst. 1, §192 odst. 1 obch. zák. a ve stanovách) s péčí řádného hospodáře podle §194 odst. 5 obch. zák. Za účelem napravení předmětné vady přitom nebylo třeba provádět jakékoli další doplnění dokazování. Pokud byl během hlavního líčení poskytnut obviněnému prostor pro výkon jeho práva na obhajobu, nevedla tato okolnost ke změně důkazní situace a podstaty řešené věci. Státní zástupkyně obviněnému vytkla, že svým opakováním totožných námitek z prvního dovolacího řízení nerespektuje závěry Nejvyššího soudu z jeho prvního usnesení v této trestní věci, jak mu ukládá ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud totiž již v bodě 21. odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1224/2021, odmítl shodné argumenty obviněného proti naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a proti přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody na majetku uložitele (poškozené K. H.), které obviněný zopakoval i ve svém druhém dovolání. Zároveň Nejvyšší soud rovněž v citované části svého prvního rozhodnutí v posuzované věci nepřijal nyní opakované výhrady obviněného zpochybňující výzvy opatrovatele k převzetí uložených komponentů, jež byly zasílány mj. i obviněnému jako zástupci uložitele.
9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Připojila zároveň souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
11. Obviněný opřel své dovolání formálně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Okruh takto nově definovaného dovolacího důvodu v podstatě reflektuje ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž se zřetelem na zachování ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces bylo nutné na podkladě dovolání ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když v době před citovanou novelou takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
12. Ačkoli obviněný ocitoval všechny alternativy procesních pochybení, jež spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedl, kterou z nich konkrétně považuje za naplněnou. Zjevně totiž nemínil relevantně uplatnit všechny, protože v rámci slovního vyjádření znění tohoto důvodu dovolání užil vylučovací spojku „nebo“. Formulace dovolacích námitek obviněného přitom spíše odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví; podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva, avšak zásadně na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Nicméně uvedené nedostatky při specifikaci dovolací argumentace ve vztahu k formálně citovanému dovolacímu důvodu by samy o sobě neměly vliv na přezkum Nejvyšším soudem, pokud by konkrétní námitky byly shledány důvodnými na podkladě obou z uvažovaných dovolacích důvodů.
13. Uvedenému výkladu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. dovolací argumentace obviněného částečně odpovídá pouze s velkou mírou tolerance, byť ve větší míře jde o opakování již vypořádaných výhrad z předchozího dovolacího řízení, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí. V tomto rozsahu je nutné výhrady obviněného považovat za nepřípustné, nicméně ani ve zbývající části není dovolání obviněného opodstatněné.
b) K námitkám obviněného
14. Úvodem je třeba opakovaně upozornit na skutečný a jediný důvod kasačního zásahu Nejvyššího soudu z jeho prvního usnesení v přechozím dovolacím řízení v této trestní věci. Jak již bylo avizováno výše pod bodem 3. tohoto usnesení, v popisu skutku z prvního odsuzujícího rozsudku okresního soudu chybělo přesné označení zákonné či smluvní povinnosti obviněného opatrovat a spravovat majetek obchodní společnosti K. H., v níž obviněný vykonával funkci předsedy představenstva, za něž mohl samostatně jednat. Jak je zřejmé z nové formulace výroku o vině, soud prvního stupně se řídil pokyny dovolacího soudu a v souladu s platnou judikaturou doplnil tzv. skutkovou větu o příslušná ustanovení obchodního zákoníku, z nichž v rozhodné době obviněnému vyplývala povinnost pečovat o majetek svěřený statutárnímu orgánu. Jde primárně o §194 odst. 5 ve spojení s ustanovením §192 odst. 1 obch. zák. Tato jediná vada, jíž byl stižen výrok o vině rozsudku okresního soudu ze dne 16. 12. 2020, tudíž byla po kasačním zásahu Nejvyššího soudu náležitě zhojena v řízení před soudem prvního stupně.
15. Co se týká obsahu dovolacích námitek obviněného, je možné shrnout, že se převážně shodují s obsahem výtek uplatněných obviněným v jeho prvním dovolání v posuzované věci. Obviněný opětovně i ve druhém dovolání definuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, přičemž tento obecný výklad doplňuje poukazy na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se týkají uvedeného trestného činu. Znovu zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu podle §220 tr. zákoníku, a to jak ve vztahu k jeho jednání, tak ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, k čemuž zejména poukazuje na povinnosti opatrovatele ve smyslu ustanovení §517 a §525 obch. zák., jež interpretuje nesprávně a zásadně ve svůj prospěch. Smyl těchto ustanovení, která upravovala režim smlouvy o uložení věci, Nejvyšší soud podrobně vyložil pod bodem 21. usnesení o prvním dovolání obviněného. Obviněný J. R. přitom na tento výklad zákonných ustanovení a na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v novém hlavním líčení ani v odvolacím řízení nijak nereagoval. V aktuálním dovolání rovněž neuvedl k této otázce nic nového v porovnání se svými předchozími argumenty z prvního dovolacího řízení a jen je zopakoval. Vzhledem k tomu lze tedy plně odkázat na citovaný bod 21. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1224/2021. Na tomto místě dovolací soud pouze stručně a opakovaně připomíná, že účelem ustanovení §525 obch. zák. je ochránit opatrovatele právě v situacích, v nichž uložitel nesplní svou povinnost převzít včas zpět uloženou věc. Rovněž lze znovu zdůraznit, že ustanovení §525 obch. zák. představuje dispozitivní právní normu, od níž je možné se odchýlit [k dispozitivní povaze ustanovení §525 obch. zák. srov. Faldyna, F., Bejček, J., Hajn, P., Hušek, J., Marek, K., Pokorná, J., Rozehnalová, N. Obchodní zákoník s komentářem. II. díl (§261 až 775). 1. vydání. Praha: Nakladatelství CODEX Bohemia, s. r. o., 2000, str. 421, 422]. V průběhu trestního řízení neměnné tvrzení obviněného, že opatrovatel SECOMTRA, s. r. o., měl s uloženými věcmi naložit způsobem, který předpokládá citované ustanovení obchodního zákoníku, tedy nemohlo obstát. Obviněný nemohl důvodně předpokládat, že na věcech nemůže vzniknout jakákoli škoda i bez toho, že by se zajímal, co se s nimi bude dít po marném vypršení úložní doby (resp. po zániku právních vztahů založených Smlouvou o uložení věcí, jejíž trvání bylo omezeno na dobu určitou odvislou od úložní doby, srov. č. l. 453 verte tr. spisu), jak mu v postavení statutárního orgánu vlastníka uložených komponentů ukládal zákon formou jeho povinnosti o spravovaný a opatrovaný majetek řádně pečovat mimo jiné i tak, aby na něm nedocházelo ke škodám.
16. Dále je možné na tutéž pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z prvního dovolacího řízení v této trestní věci (tj. na bod 21. prvního usnesení dovolacího soudu) odkázat i ohledně námitek zpochybňujících skutkové zjištění, podle něhož byl obviněný řádně vyzván opatrovatelem věcí k jejich vyzvednutí po uplynutí úložní doby. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na listinný důkaz založený na č. l. 540 tr. spisu, jenž byl obviněnému u hlavního líčení dne 16. 12. 2020 předložen k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř. K dotazu předsedy senátu podle §214 tr. ř. obviněný nevznesl k této listině žádnou výhradu (srov. č. l. 587 a 587 verte tr. spisu), přestože z ní jednoznačně vyplývá, že obviněný byl jako statutární orgán uložitele v roce 2012 opatrovatelem opakovaně vyzýván k převzetí uložených věcí. Právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v prvním dovolacím rozhodnutí byly sice vázány na procesní situaci v době rozhodování o prvním dovolání obviněného J. R., avšak v rámci nového řízení před soudem prvního i druhého stupně nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by mohly vést ke změně týkající se upozornění obviněného na nutnost naložit řádně s uloženým materiálem. Již vyslovené závěry, na něž je odkazováno, jsou proto nadále platné i v aktuálním dovolacím řízení. Proto tedy Nejvyšší soud k otázce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, který se od konce úložní doby (31. 12. 2011) ani přes opakované výzvy opatrovatele vůbec nezajímal o osud uložených komponentů pro stavbu fotovoltaické elektrárny, a škodou vzniklou na majetku obchodní společnosti K. H., v níž obviněný působil ve funkci předsedy představenstva, ale i k otázce zavinění mohl také v tomto druhém dovolacím řízení zaujmout zcela shodný přístup opírající se o stejné argumenty jako v prvním dovolacím řízení. Je možné tedy shrnout, že oproti prvnímu dovolání obviněný ve valné většině své dovolací argumentace nevznesl zásadní nové dovolací výhrady, na něž by bylo třeba reagovat jiným než způsobem vysloveným v předchozím dovolacím rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy neshledal v posuzovaném trestním řízení žádné porušení procesních ustanovení včetně rozsahu dokazování ani vadu při hodnocení opatřených a provedených důkazů a při právním posouzení soudy učiněných skutkových zjištění.
IV. Závěrečné shrnutí
17. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud tedy odmítl dovolání obviněného J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud odmítal dovolání obviněného, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu