ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.161.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 161/2022- 1941
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. V. 2. T. T. a právnická osoba – obchodní společnost 3. JCDecaux, Městský mobiliář, spol. s r. o., IČO: 45241538, se sídlem Rohanské nábřeží 678/25, Praha 8 – Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 61 To 392/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 38/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 61 To 392/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 6 T 38/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 6 T 38/2018, byl obvinění M. V., T. T. a právnická osoba – obchodní společnost JCDecaux, Městský mobiliář, spol. s r. o., IČO: 45241538, se sídlem Rohanské nábřeží 678/25, Praha 8 – Karlín (dále ve zkratce jen „JCDecaux-MM“), uznáni vinnými přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži, dražbě (v rozsudku uveden nesprávný pojem „zadávání“) podle §256 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník), za který byl všem třem obviněným uložen podle §256 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest, a to obviněnému M. V., ve výměře 300 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč, obviněnému T. T. ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč, a konečně obviněné obchodní společnosti JCDecaux-MM ve výměře 100 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy v celkové výměře 300 000 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně měli obvinění dopustit (zjednodušeně uvedeno) tím, že ve vzájemné součinnosti v době nejméně od 22. 8. 2016 do 3. 2. 2017 činili kroky směřující k prosazení zájmů obchodní společnosti JCDecaux-MM, a to v rámci záměru vyhlášeného Radou Městské části Praha XY podle §36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“ nebo ve zkratce „ZHMP“), na pronájem části nebytového prostoru v domě č. p. XY, XY, Praha XY – XY, konkrétně prostoru pro 4 osvětlené vitríny na zdi tohoto nebytového prostoru. Obviněný M. V., přitom postupoval jako člen komise obecního majetku Rady Městské části Praha XY, měl k dispozici interní neveřejné informace, které zvýhodňovaly obviněnými prosazovanou obchodní společnost JCDecaux-MM. Tyto informace předával obviněnému T. T., technickému řediteli skupiny obchodních společností JCDecaux, do níž patřila i obviněná obchodní společnost JCDecaux-MM. Obviněný T. T. byl na základě plné moci ze dne 12. 2. 2015 oprávněn zastupovat obviněnou obchodní společnost JCDecaux-MM, mimo jiné ve vztahu k městům a městským částem, včetně uzavírání smluv, podávání žádostí a návrhů. Obviněný M. V., v úmyslu opatřit obchodní společnosti JCDecaux-MM výhodu vyvíjel ve prospěch této obviněné právnické osoby činnost na úkor ostatních soutěžitelů. Konkrétně zaslal obviněnému T. T. MMS zprávu obsahující neveřejný návrh usnesení Rady Městské části Prahy XY, podle kterého měla Rada Městské části Praha XY schválit uzavření nájemní smlouvy na užívání shora uvedených nebytových prostor s nájmem ve výši 60 000 Kč za rok bez DPH s obchodní společností euroAWK, s. r. o., IČO: 24196819, se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4 – Chodov (dále jen „euroAWK “), která jako jediná učinila nabídku na základě vyhlášeného záměru na pronájem těchto nebytových prostor. Zároveň se obviněného T. T. dotázal, jakou částku za pronájem těchto nebytových prostor by nabídla obviněná právnická osoba JCDecaux-MM. Poté obviněného T. T. týž den telefonicky ujistil, že pokud by obviněná právnická osoba nabídla lepší podmínky, pak by Městská část Praha XY zvažovala uzavření smlouvy s touto obviněnou právnickou osobou. Dne 23. 8. 2016 v zaslané SMS zprávě sdělil obviněný T. T. obviněnému M. B., že obviněná obchodní společnost JCDecaux-MM by nabídla nájemné ve výši 68 000 Kč ročně, včetně reklamního prostoru pro Městskou část Praha XY, a to dvakrát po dobu 14 dnů. Nato obviněný M. V., instruoval obviněného T. T., aby se s oficiální nabídkou obrátil na radního Městské části Praha XY T. M., což obviněná právnická osoba prostřednictvím obviněného T. T. učinila. Obviněný M. V., svým vlivem a působením na odpovědné osoby z Městské části Praha XY pak dosáhl toho, že projednání nabídky obchodní společnosti euroAWK bylo staženo z programu schůze Rady této městské části. Poté Rada této městské části na schůzi konané dne 20. 9. 2016 rozhodla nevybrat nabídku uvedené obchodní společnosti na pronájem předmětných nebytových prostor. Dále schválila vyhlášení nového záměru podle §36 odst. 1 ZHMP na pronájem těchto nebytových prostor, na základě kterého se přihlásily dne 25. 10. 2016 obchodní společnost euroAWK s nabídkou nájemného ve výši 60 000 Kč (bez DPH) ročně a téhož dne i obviněná právnická osoba JCDecaux-MM s nabídkou nájemného ve výši 68 000 Kč (bez DPH) ročně, a to navíc s možností využití reklamního prostoru pro Městskou část Praha XY na 2 ks vitrín po dobu dvou čtrnáctidenních cyklů. Usnesením Rady Městské části Praha XY ze dne 8. 11. 2016 bylo schváleno uzavření nájemní smlouvy s obviněnou obchodní společností JCDecaux-MM a dne 25. 1. 2017 byla tato smlouva mezi Městskou částí Praha XY a obviněnou obchodní společností, za niž jednal její jednatel Ing. Pavel Slabý, uzavřena.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněného M. V., odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 61 To 392/2021, následovně. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zčásti zrušil, a to ve výrocích o trestech ohledně všech obviněných. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že všem obviněným uložil podle §256 odst. 1 tr. zákoníku opět peněžitý trest, a to zcela shodný ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek ve výrocích o vině u všech obviněných nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného M. V.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. V. , prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, za který byl odsouzen, konkrétně na chybném posouzení znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a též na tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry a jeho trestněprávní odpovědnosti.
5. Obviněný nejprve namítl, že skutek kladený mu za vinu nenaplňuje znaky přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku, a to především jeho objektivní i subjektivní stránky, avšak ani žádného jiného trestného činu. Nesouhlasil s tím, že by porušil pravidla veřejné soutěže, neboť tento závěr soudu považoval za nesprávný, rozporný se zákonem, odbornou literaturou i judikaturou. Podle obviněného odvolací soud nepřiměřeně zúžil pojem veřejné soutěže a zcela pominul, že by vedle veřejného vyhlášení a možnosti účasti neomezeného počtu subjektů, měl být naplněn i znak spočívající v existenci známých pravidel a podmínek, které je nutné respektovat. Žádná taková pravidla v dané věci nebyla dána. Záměr byl pouze naplněním dikce zákona, že musí být ze strany obce oznámena. Podle obviněného v daném případě šlo jen o záměr podle §36 ZHMP, nikoliv o veřejnou soutěž. V tomto směru bylo provedeno dokazování, které potvrdilo, že záměr veřejnou soutěží nebyl. Byl proveden i důkaz Metodickým doporučením Ministerstva vnitra České republiky, kterým se řídí obce a v němž je explicitně uvedeno, že záměr není veřejnou soutěží. Shodně byl tento právní názor uváděn i na všech školeních pro zastupitele a radní obcí. Právní názor odvolacího soudu, že projednávaný záměr byl veřejnou soutěží, byl podle obviněného v rozporu s hmotným právem.
6. Obviněný nesouhlasil ani s názorem soudů nižších stupňů, že přípravné materiály pro jednání Rady Městské části Prahy XY byly neveřejné. Obchodní společnost JCDecaux u prvního záměru nebyla v postavení dodavatele, soutěžitele nebo účastníka, neboť ani nepodala nabídku. První záměr nebyl nikdy vyhodnocen a musel být zrušen, protože předmět pronájmu byl nemožný, resp. věc nenáležející do vlastnictví Městské části Prahy XY. Výhodou nemůže být informace, která se vztahuje k jinému historickému záměru, navíc k záměru, jehož předmětem je jiný předmět. Jednalo se o veřejné a dostupné informace. Odvolací soud se nezabýval otázkou dopadu metodického doporučení Ministerstva vnitra České republiky na posuzování otázky subjektivní stránky trestného činu. Obviněný upozornil na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se spolehnutí se na odborný názor či radu, které vylučuje zavinění ve formě úmyslu.
7. V další části dovolání formuloval obviněný výhrady, podle nichž učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a byla též dána existence tzv. opomenutých důkazů. Již porovnáním prvního a druhého záměru bylo zřejmé, že předmět zamýšleného pronájmu byl vymezen zcela jiným způsobem. V prvním případě byly k pronájmu nabízeny čtyři osvětlené vitríny, které nebyly ve vlastnictví Městské části Prahy XY, ve druhém případě část nebytového prostoru za účelem umístění osvětlených vitrín. Z metodického pokynu pak vyplynulo, že nebylo možné pronajmout něco jiného, než co bylo uvedeno v záměru. Tedy nemohlo dojít ani k nápravě ex post . Dále se obviněný vyjádřil k jeho údajnému vlivu na rozhodování Městské části Prahy XY a vyjádřil názor, že nemohl ovlivnit jednání Rady Městské části, což potvrdili i svědci Z. T. a T. M. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, popř. aby věc přikázal některému z těchto soudů znovu projednat a rozhodnout.
b) Dovolání obviněného T. T.
8. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal také obviněný T. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za takové nesprávné právní posouzení skutku v prvé řadě označil závěr odvolacího soudu o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku, zejména znaku jeho objektivní i subjektivní stránky. Obviněný se od samého počátku trestního řízení bránil, že jednání, pro které byl stíhán a posléze i odsouzen, nebylo jednáním v souvislosti s veřejnou soutěží ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr byl odůvodněn odvolacím soudem nelogicky a v rozporu s judikaturou. Žádná pravidla nebyla v daném případě stanovena, režim záměru žádnými pravidly ovládán nebyl. Vyhlášené záměry nesplňovaly definiční kritéria veřejné soutěže, jak vyplynulo z dokazování. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem o neveřejnosti informací v záměru. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebylo také zcela zřejmé, v čem bylo možno spatřovat zvýhodnění obviněné právnické osoby – obchodní společnosti JCDecaux-MM, šlo pouze o spekulaci soudu. O neveřejnou informaci se nemohlo jednat ani ve druhém zveřejněném záměru. První vyhlášený záměr nebyl ani způsobilý vyvolat zamýšlené následky a nemohl tedy vést k jakémukoli faktickému zvýhodnění či prospěchu. Zrušení záměru tedy bylo v příčinné souvislosti s objektivním faktorem, tj. vadným vyhlášením záměru.
9. Obviněný podle svého přesvědčení nejednal ani zaviněně. Záměr považoval za prostou podmínku platnosti smlouvy a nikoli za veřejnou soutěž. Poukázal na svoje postavení technického ředitele, ve kterém neznal vytýkané postupy. Rozhodně neměl v daném případě velmi neformálního dotazu obviněného M. V. za to, že by činil cokoli nelegálního, proto k věci přistupoval jako k marginálnímu vyhovění dotazu smluvního partnera jeho zaměstnavatele, s nímž primárně řešil jiné věci.
10. V další části svého dovolání obviněný namítl, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v dané trestní věci byly procesně nepoužitelné, neboť šlo o důkazy získané v rozporu s §88 odst. 2 a odst. 4 tr. ř. a byly získány v rámci jiného trestního řízení nesouvisejícího s touto věcí.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, popř. aby věc přikázal některému z těchto soudů k novému projednání a rozhodnutí.
c) Dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti JCDecaux-MM
12. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podala také obviněná právnická osoba – obchodní společnost JCDecaux-MM prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Obviněná namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek jako jednání činěné v souvislosti s veřejnou soutěží ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku, nesprávně vyhodnotil naplnění znaků skutkové podstaty v jednotlivých zveřejněných záměrech a naplnění subjektivní stránky trestného činu obviněných fyzických osob. Namítla, že nebyly naplněny definiční znaky veřejné soutěže, které vyžadují nejen veřejné vyhlášení a možnost účasti neomezeného okruhu subjektů, ale současně i určitá předem známá pravidla a podmínky, které je nutno v rámci soutěže respektovat. Zveřejněný záměr Městské části Prahy 1 podle §36 odst. 1 ZHMP byl velmi stručný a neuváděl žádné bližší podmínky a pravidla, podle kterých hodlala městská část vybrat nájemce předmětných prostor. Šlo pouze o informaci o zamýšlené dispozici s majetkem a též o podmínku platnosti následné dispozice s tímto majetkem. To vyplynulo z dokazování, především z výpovědí obviněného M. V. a svědků Z. T., J. K. a Z. M., jakož i z metodického doporučení Ministerstva vnitra České republiky, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly k činnosti územních samosprávních celků.
13. Obviněná dále namítla, že v případě prvního zveřejněného záměru se jednalo o záměr neplatný, resp. záměr, který nemohl vyvolat zákonem předpokládané následky. Tímto poté zrušeným záměrem nebylo možné získat jakýkoli prospěch. Jednání obviněných v rámci výlučně prvního vyhlášeného záměru v daném případě nemohlo vést ke způsobení škody, ani ke prospěchu, který §256 tr. zákoníku jako nezbytnou podmínku trestnosti předpokládá. V případě druhého zveřejněného záměru obviněná právnická osoba nedisponovala výhodou spočívající ve znalosti konkurenční nabídky. Bylo vyloučeno, aby případným sdělením informace o nabídkové ceně mohl být někdo zvýhodněn, když se jedná o informaci, která může být sdělena komukoli bez výjimky. V další části dovolání obviněná právnická osoba uvedla, že ve vztahu k existenci veřejné soutěže nenaplňovalo jednání obviněných subjektivní stránku trestného činu, zejména zavinění. Obviněným nelze spravedlivě přičítat potřebnou míru zavinění ke sporným otázkám. Obvinění nejednali s vědomím či srozuměním, že ve věci probíhala veřejná soutěž, že by poskytnutí předmětných informací podléhalo utajení a vedlo ke zvýhodnění jiného. Obviněným fyzickým osobám nebylo prokázáno zaviněné protiprávní jednání. Z toho dovodila, že byla nedůvodná i konstrukce trestní odpovědnosti obžalované právnické osoby, která měla být takovým nezaviněným jednáním nezákonně zvýhodněna.
14. Podle jejího názoru měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud založil rozhodnutí podstatným dílem na důkazech nepoužitelných, neboť se jedná o důkazy získané v rozporu s §88 odst. 2 a odst. 4 tr. ř. Důkazy byly získány v jiné věci, která s nyní projednávanou věcí nesouvisela. Orgány činné v trestním řízení tak v daném případě nejenže neměly z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu konkrétní poznatky o páchání trestné činnosti, ale dokonce bylo v odůvodnění relevantních rozhodnutí explicitně konstatováno, že zájmové osoby postupovaly konspirativně a k žádným zjištěním tedy nedocházelo. Obviněná právnická osoba odkázala v tomto směru na judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014. Obviněná právnická osoba proto odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu získané uvedeným způsobem považovala za důkazy procesně nepoužitelné, neboť se jednalo o důkazy získané v rozporu s §88 odst. 2 a odst. 4 tr. ř.
15. Závěrem svého dovolání obviněná právnická osoba navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a sám rozhodl o zproštění obviněné obžaloby, popř., aby věc přikázal některému z těchto soudů k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
16. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci všech podaných dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám, které se zčásti obsahově překrývaly. Konstatoval, že výchozím předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva.
17. Podle státního zástupce byly z podstatné části námitky všech tří obviněných zcela nepochybně formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jde podle jeho názoru o námitky zjevně neopodstatněné. Obvinění namítali, že skutek, jak byl v řízení před soudem prvního stupně zjištěn, neodpovídal kvalifikaci přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku, a to především s ohledem na absenci naplnění pojmu veřejné soutěže jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu a též z hlediska subjektivní stránky v podobě úmyslu. Připomenul, že se jednalo o opakované námitky, neboť šlo o opakování obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Odvolací soud se s obsahově identickými námitkami obviněných náležitě a přesvědčivým způsobem vypořádal, přičemž ponechal odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a modifikoval pouze peněžité tresty uložené obviněným, takže v případě opakování stejných námitek v řízení dovolacím se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
18. Státní zástupce odmítl i hmotněprávní námitky obviněných, podle nichž vyhlášený záměr na pronájem nebytových prostor, resp. reklamních ploch nedostál atributům veřejné soutěže. Taková námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nelze jí přisvědčit. Nejvyšší soud již v minulosti poskytl ustálený výklad pojmu veřejné soutěže, která je ve smyslu §256 tr. zákoníku chápána jako jakákoli soutěž, splňuje-li základní znaky spočívající ve veřejném vyhlášení a v možnosti účasti neomezeného okruhu subjektů. Skutková podstata tohoto trestného činu neobsahuje tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, ale používá zcela obecný pojem veřejné soutěže, bez ohledu na povahu a druh právních vztahů. Vyhlášené záměry splňovaly definici veřejné soutěže ve smyslu §256 tr. zákoníku. Obviněný M. V. na zasedání Komise obecního majetku Rady Městské části Praha XY konané 13. 1. 2016, kde byl přítomen jako její člen, požádal, aby byla řešena problematika užívání dotčených prostor, zejména aby byli osloveni jejich uživatelé s výzvou doložení nájemní smlouvy a sdělení, komu hradí nájemné. Vyhlášení záměrů bylo realizováno prostřednictvím informování o nabídce nájmu nebytových ploch na úřední desce městské části. Usnesením Rady Městské části Praha XY ze dne 18. 7. 2016 byl podle §36 odst. 1 ZHMP schválen záměr na pronájem části nebytového prostoru, a to mj. právě ohledně 4 osvětlených vitrín na zdi nebytové jednotky. První záměr byl vyvěšen na úřední desce úřadu od 22. 7. 2016 do 5. 8. 2016. Tento záměr byl schválen z důvodu užívání předmětných prostor subjekty, které nebyly ve smluvním vztahu s Městskou částí Prahy XY, ale s Dopravním podnikem hl. m. Prahy, který však nebyl vlastníkem těchto prostor. Předmětné plochy užívala na základě smluvního vztahu s Dopravním podnikem hl. m. Prahy obchodní společnost euroAWK, která projevila zájem je nadále užívat. Na 25. schůzi Rady Městské části Prahy XY konané dne 20. 9. 2016 bylo rozhodnuto nevybrat žádného uchazeče na pronájem. Zároveň zde byl schválen nový záměr na pronájem uvedených prostor, přičemž byl vyvěšen na úřední desce od 12. 10. 2016 do 26. 10. 2016. Toto veřejné vyhlášení znamenalo, že zájemci měli příležitost vyjádřit se k záměru, resp. předložit svoje nabídky k plánované majetkové dispozici. Současně existovala možnost účasti neomezeného okruhu subjektů, které mohly na uveřejněnou nabídku reagovat předepsaným způsobem. K nově vyhlášenému záměru podala obchodní společnost euroAWK dne 25. 10. 2016 nabídku, která byla zcela shodná s dříve podanou nabídkou s nájemným ve výši 60 000 Kč (bez DPH). Dále podala dne 25. 10. 2016 nabídku také obviněná obchodní společnost – právnická osoba JCDecaux s nájemným ve výši 68 000 Kč (bez DPH) za rok. Na 30. schůzi Rady Městské části Praha XY konané dne 8. 11. 2016 bylo přijato usnesení o schválení uzavření nájemní smlouvy na umístění osvětlených reklamních vitrín na zdi uvedené nebytové jednotky s obviněnou právnickou osobou a smlouva mezi nimi byla uzavřena 25. 1. 2017.
19. Státní zástupce odmítl také odkaz obviněných na metodická doporučení, která mají v případě vyhlášeného záměru podle zákona o hlavním městě Praze, resp. zákona o krajích nebo zákona o obcích, vylučovat podřazení pod pojem veřejné soutěže. K subjektivní stránce tohoto trestného činu uvedl, že vědomí obviněných o protiprávnosti jejich jednání nevycházelo ryze z výkladu atributů veřejné soutěže, nýbrž z úmyslného porušení pravidel rovného přístupu oprávněných osob, které vstupují do veřejné soutěže. Obvinění porušili obecně platnou povinnost zachování rovných podmínek pro účastníky veřejné soutěže. O výhodnější podmínky u veřejné soutěže jde, jakmile zvýhodňují některého soutěžitele před ostatními. Z obsahu návrhu usnesení bylo možno dovodit, že existoval důvodný předpoklad schválení nabídky obchodní společnosti euroAWK. Následovala komunikace obou obviněných včetně cenové nabídky ze strany obviněného T. T., která převyšovala nabídku obchodní společnosti euroAWK. Poté obviněný M. V. instruoval obviněného T. T., jak by měla obviněná právnická osoba JCDecaux-MM postupovat, aby zvrátila výsledky „první“ veřejné soutěže a získala reklamní plochy do pronájmu pro sebe. Výsledkem bylo rozhodnutí Rady Městské části Prahy XY ze dne 20. 9. 2016, že se žádný uchazeč o pronájem reklamních ploch nevybírá a že se vypíše nový záměr, v němž již vyhrála právě obviněná právnická osoba JCDecaux-MM. Výhodnější podmínky záležely v tom, že obviněná právnická osoba JCDecaux-MM díky aktivitě obviněného M. V. s obviněným T. T. věděla, jaké cenové podmínky nabízí či by mohl nabízet druhý z možných uchazečů ve veřejné soutěži k druhému záměru a zároveň docílili zrušení veřejné soutěže k prvnímu záměru. Obchodní společnost euroAWK nebyla seznámena s důvodem nevybrání její nabídky k prvnímu záměru. Navenek postup obviněné právnické osoby JCDecaux-MM byl prezentován jako pouze opožděná nabídka, na což Rada Městské části Prahy XY reagovala tak, že rozhodla o neschválení nabídky obchodní společnosti euroAWK a o vyhlášení druhého záměru, resp. druhé veřejné soutěže. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění, že obviněná právnická osoba JCDecaux-MM nakonec zvítězila ve veřejné soutěži k druhému záměru, neboť podala vyšší nabídkovou cenu. Zjednaná výhoda se totiž odvíjela od neregulérního průběhu veřejné soutěže, když byl předcházející intervencí zrušen první záměr a v rámci druhého jí bylo umožněno při znalosti obsahu předtím konkurujícího návrhu předložit druhou nabídku s vyšší cenou nájemného. Svou nabídkou reagující na vyhlášený záměr pronajmout nebytové prostory, resp. reklamní plochy, vyjádřila obviněná právnická osoba JCDecaux-MM, resp. její zástupce, vůli podrobit se podmínkám tohoto řízení. O rovnosti vůči ostatním soutěžitelům nelze hovořit, jestliže měla k dispozici interní informace se specifikací nabídky jiného uchazeče související s dotčenou veřejnou soutěží a bez vědomí ostatních soutěžitelů, kteří na ni nemohli reagovat. To obviněnou právnickou osobu zvýhodnilo i jako budoucího uchazeče v rámci vyhlášení nového (druhého) záměru.
20. Pokud šlo o subjektivní stránku trestného činu, státní zástupce uvedl, že postačuje znalost pachatele o rozhodných skutkových okolnostech významných pro jeho naplnění na úrovni laické (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 5 Tdo 386/2015). O naplnění zavinění ve formě přímého úmyslu nevznikly podle něj pochybnosti. V posuzovaném případě lze vyzdvihnout zkušenosti obviněného T. T. v oboru, jeho spolupráci se subjekty veřejné správy, participaci na správních procesech, jakož i dobu, po kterou v oboru působil. Obvinění T. T., ale i M. V., nerespektovali obecně platnou povinnost zachovat rovné podmínky pro účastníky veřejné soutěže. Ve vztahu k samotné obviněné právnické osobě JCDecaux-MM, konstatoval, že jako umělý útvar nevykazovala vlastní zavinění v podobě vnitřního psychického stavu k podstatným složkám trestného činu, nicméně její zavinění se odvíjí od zavinění fyzické osoby, která za tuto právnickou osobu jednala podle §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „t. o. p. o.“), a jenž jí bylo možno přičítat. V daném případě lze tedy zavinění právnické osoby vyvozovat ze zavinění obviněného T. T.
21. Námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou uplatnila obviněná právnická osoba JCDecaux-MM sice podle státního zástupce formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná. Ač přijatá cenová nabídka obchodní společnosti JCDecaux-MM byla nakonec vyšší než od obchodní společnosti euroAWK, došlo výraznou měrou rovněž v pokřivení soutěžního prostředí a k protekčnímu nakládání s veřejným majetkem. Nájem reklamních ploch od Městské části Prahy XY získala obviněná právnická osoba neférovým způsobem, čímž se jí otevřel prostor pro generování zisku z placené reklamy. Dále poukázal na to, že obviněný M. V. kromě toho, že byl členem kontrolní komise obecního majetku Rady Městské části Prahy XY, působil souběžně jako konzultant pro obviněnou právnickou osobu JCDecaux-MM, když měl vyhledávat obchodní příležitosti pro tuto soukromou obchodní společnost. Nacházel se tak v určitém střetu zájmů, v němž upřednostnil osobní zájmy, které konvenovaly s podnikatelskými preferencemi obviněné právnické osoby. Obviněnému M. V. zaplatila obviněná právnická osoba za služby tehdy jím fakturované částky v celkové výši 240 000 Kč.
22. Státní zástupce odmítl také opakované námitky obviněných T. T. a právnické osoby JCDecaux-MM, jimiž brojili vůči odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., a jimiž se snažili zpochybnit zákonnost usvědčujícího důkazu. V tomto směru poukázal odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 60.), v němž se již soud prvního stupně zabýval těmito námitkami obviněných. Státní zástupce doplnil, že v nyní posuzovaném případě šlo o jeden z taxativně vymezených trestných činů, konkrétně všichni tři obvinění byli stíháni pro trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku. Šlo tedy o trestný čin, u nějž lze povolit odposlech a záznam telekomunikačního provozu.
23. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. V., T. T. a právnické osoby – obchodní společnosti JCDecaux-MM odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
IV. Repliky obviněných
24. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelům. Tohoto práva využil obviněný M. V. a obviněná právnická osoba obchodní společnost JCDecaux-MM.
25. Obviněný M. V. setrval na svých námitkách v podaném dovolání. Obviněný nesouhlasil se státním zástupcem prezentovaným velmi restriktivním vymezením pojmu veřejné soutěže omezeným pouze na veřejné vyhlášení a účasti neomezeného okruhu subjektů. Takto zúžený výklad by znamenal kriminalizaci mnoha zcela běžných lidských počínání. Definici prezentovanou státním zástupcem naplňuje např. i jakákoli inzerce, neboť zde se jedná také o veřejné vyhlášení a možnost účasti neomezeného okruhu subjektů. V daném případě vyhlášená pravidla zcela absentovala a konkrétně řešený vyhlášený záměr nenaplňoval znaky veřejné soutěže. Nesouhlasil s vyjádřením státního zástupce (v bodě 12.), že výhodnější podmínky záležely v tom, že obviněná právnická osoba JCDecaux-MM, díky aktivitě obviněného M. V. s obviněným T. T. věděla, jaké cenové podmínky nabízí či by mohl nabízet druhý z možných uchazečů ve veřejné soutěži k druhému záměru. U druhého záměru nepřipadalo v úvahu, aby kdokoli požíval výhody prezentované státním zástupcem. Státní zástupce se navíc veřejností či neveřejností informací vůbec nezabýval, právní závěr soudů, stejně jako i státního zástupce ve vyjádření, byl podle názoru obviněného v rozporu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu odkázal např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 59/2014-41), který výslovně judikoval, že je dán právní nárok na zjištění nabídky, a to podle §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších změn, a samotné podání nabídky je vyslovením souhlasu s poskytnutím takové informace. Shodně pak vypověděla i svědkyně Z. T., která uvedla, že takové údaje byly běžně poskytovány. Signifikantní bylo, že žadatelem o informaci podle citovaného judikátu byla právě obchodní společnost euroAWK, tedy druhý uchazeč. Státní zástupce také pominul, že první záměr byl neplatný. Obviněný nesouhlasil ani s vyjádřením státního zástupce k otázce subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pokud uvedl, že nevznikly pochybnosti o naplnění zavinění ve formě přímého úmyslu (v bodě 16).
26. Podle názoru obviněného bylo nutné zohlednit metodické doporučení Ministerstva vnitra České republiky při posuzování zavinění, stejně tak i další důkazy, včetně výpovědí svědků, kteří též uvedli, že záměr nebyl veřejnou soutěží. V současné době, jak vyplývá z webových stránek Městské části Praha XY, uvádějí explicitně k záměrům text, že záměr není veřejnou soutěží. Tedy záměr byl (a je stále) takto vnímán jednotně i osobami, které záměry vyhlašují. Metodické doporučení vnímá obviněný jako velmi propracovaný odborný právní dokument, který byl vytvořen gestorem právní úpravy zákonů o obcích, o krajích i o hlavním městu Praze. Mělo být přihlédnuto i k tomu, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu týkající se spolehnutí se na odborný názor či radu vylučuje zavinění ve formě úmyslu. Připomněl, že i podle původního rozsudku soudu prvního stupně dospěl jiný senát soudu prvního stupně k závěru, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Za této situace vytýkat obviněnému úmysl není možné. Na závěr obviněný zopakoval svůj dovolací návrh vyjádřený v dovolání.
27. Také obviněná právnická osoba – obchodní společnost JCDecaux-MM , setrvala na svých námitkách obsažených v podaném dovolání. Obviněná označila za nepřiléhavé a mylné hodnocení státního zástupce, který její námitky považoval za zjevně neopodstatněné. Podle jejího názoru se státní zástupce ve svém vyjádření nijak nevypořádal s konkrétními argumenty dovolatelů a judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k pojmovým znakům veřejné soutěže. Obviněná právnická osoba vyjádřila přesvědčení, že v daném případě nebyly naplněny všechny definiční znaky veřejné soutěže. Těmito znaky jsou nejen veřejné vyhlášení a možnost účasti neomezeného okruhu subjektů, ale současně i určitá předem známá pravidla a podmínky, které je nutno v rámci soutěže respektovat. Bez existence tohoto pojmového znaku se o veřejnou soutěž nemůže jednat, neboť veřejnou soutěží, jak ji definuje odborná literatura, se obecně rozumí případ, kdy více subjektů usiluje podle určitých vyhlášených pravidel o dosažení stanoveného výsledku, který bude objektivně zhodnocen.
28. Obdobně selektivní a nesprávná byla interpretace státního zástupce k obsahu Metodického doporučení Ministerstva vnitra České republiky, Odboru veřejné správy, dozoru a kontroly k činnosti územních samosprávních celků, jenž prezentuje jako materiál, který se vymezuje k institutu zakotvenému v občanském zákoníku a nikoli k širšímu pojímání veřejné soutěže ve smyslu trestněprávních předpisů, který se od něj v podmínkách odlišuje. Vyhlášený záměr podle §36 ZHMP proto zjevně nemohl naplňovat podmínky veřejné soutěže ani ve smyslu trestního zákoníku. Argumentace státního zástupce, kterou se snažil udržet interpretaci vyhlášeného záměru coby soutěže implikací mezi vyhlášením záměru a rozhodnutím o majetkoprávním jednání a kterou současně potvrdil, že vyhlašovatel není zveřejněným záměrem vázán, byla podle jejího názoru neudržitelná a nelogická. Vytkla státnímu zástupci, že se nezabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty v každém ze zveřejněných záměrů. V případě prvního zveřejněného záměru se jednalo o záměr neplatný, resp. přesněji řečeno záměr, který nemohl k následné smlouvě o nájmu věci ve vlastnictví příslušné městské části vyvolat zákonem předpokládané následky. Tímto poté zrušeným záměrem tedy nebylo možno získat jakýkoli prospěch. Znění prvního vyhlášeného záměru bylo objektivně vadné, neboť byl vyhlášen ve vztahu k předmětu, s nímž objektivně Městská část Praha XY nebyla oprávněna nakládat (4 osvětlené vitríny na zdi, které nebyly ve vlastnictví městské části), a nebylo tak možno na takový předmět platně uzavřít nájemní smlouvu. Irelevantní bylo konstatování státního zástupce, že vada vyhlášeného záměru vznikla „patrně nedopatřením“ . Záměr byl nezbytnou podmínkou platnosti následné dispozice s majetkem. Neplatný první vyhlášený záměr nemohl vést k zamýšleným následkům, proto byl zrušen, aby se napravilo objektivní pochybení. Státní zástupce se přitom nevypořádal s tím, zda měla informace obsažená v ukončeném (tedy i zrušeném) záměru neveřejnou povahu. V případě nabídek v ukončeném záměru, je proto zjevné, že se nejednalo o informaci interní, neveřejnou, a především tak bylo vyloučeno, aby případným sdělením informace o nabídkové ceně mohl být někdo zvýhodněn, když se jednalo o informaci, která může být sdělena bez výjimky komukoli. V rámci druhého vyhlášeného záměru již objektivně obžalovaná právnická osoba vůči jiným zájemcům zvýhodněna nebyla. To ostatně na rozdíl od státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ani odvolací soud netvrdil.
29. Obviněná právnická osoba také vytkla, že státní zástupce ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu akcentoval zkušenosti obviněného T. T. v oboru, avšak uvedené pravomoci, kompetence a praxe nesvědčí o tom, že by mělo být obviněnému T. T. známo, že jednání, jehož se účastnil, souviselo s veřejnou soutěží, neboť neznal interní postupy Městské části Praha XY. Pokud by mu známy byly, pak by mu byly známy postupy v souladu s metodickým doporučením k činnosti územních samosprávných celků, kterým se řídila či přinejmenším měla řídit obvyklá praxe na úřadu Městské části Praha XY. V takovém případě nelze spravedlivě přičítat potřebnou míru zavinění k natolik sporným otázkám. Pokud by jednání obviněných formálně naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, pro který jsou odsouzeni, pak v daném případě s ohledem na povahu věci podle obžalované právnické osoby není namístě uplatňovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Na závěr obviněná právnická osoba zopakovala svůj dovolací návrh vyjádřený v dovolání.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
30. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
31. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
32. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Nespočívá ovšem v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných a k důvodům kasačního zásahu Nejvyššího soudu
33. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněných vycházejí z jejich dosavadní obhajoby, byly tak uplatněny již v předchozích stadiích trestního řízení, nicméně soudy nižších stupňů se s nimi podle Nejvyššího soudu náležitě nevypořádaly. Naopak Nejvyšší soud jim přiznává nejen relevanci, neboť zcela odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale také opodstatněnost, neboť je třeba obviněným v podstatných bodech jejich obhajoby dát za pravdu, a sice pokud jde o výklad pojmu veřejné soutěže, zveřejnění záměru o nakládání s majetkem, jakož i o zpřístupnění nabídek jednotlivých uchazečů dalším osobám, které o ně požádají na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Naproti tomu za námitky v zásadě nepřípustné a též zjevně neopodstatněné by bylo možno považovat jejich procedurální výhrady, především ty, které se týkaly absolutní neúčinnosti důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, konkrétně z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (ovšem jim není třeba s ohledem na kasační zásah Nejvyššího soudu z jiného důvodu věnovat takovou pozornost, postačí v tomto směru poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se s těmito námitkami jinak správně vypořádaly).
34. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Jde o trestný čin úmyslný ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž postačí úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to jak pro naplnění základní skutkové podstaty, tak i pokud jde o tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty, neboli tzv. druhý, specifický úmysl (dolus coloratus) – srov. rozhodnutí pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr. Jde o trestný čin formální, ke způsobení škody ani k opatření prospěchu tedy nemusí dojít, postačí, pokud k tomu směřuje (třebaže i nepřímý) úmysl pachatele. Objektem trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Uvedený trestný čin má tzv. složitou skutkovou podstatu, více znaků je uvedeno alternativně. Státní zástupce i soudy nižších stupňů shledali, že obvinění spáchali uvedený trestný čin tím, že v úmyslu jinému opatřit prospěch zjednali v souvislosti s veřejnou soutěží některému soutěžiteli výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů.
35. Klíčové tedy v dané věci bylo, zda již šlo o veřejnou soutěž, jak doposud uváděly orgány činné v trestním řízení, anebo o veřejnou soutěž nešlo, jak se bránili obvinění, popř. zda jejich postup při nakládání s obecním majetkem byl v souladu s právním řádem, či naopak jednali v rozporu s ním, čímž současně zjednali výhodnější podmínky jednomu ze dvou soutěžitelů, a sice obviněné obchodní společnosti JCDecaux-MM.
36. Předně je třeba obecně uvést, že veřejnou soutěží ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku se podle odborné literatury (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3403, marg. č. 3.) obecně rozumí případ, kdy více subjektů usiluje podle určitých vyhlášených pravidel o dosažení stanoveného výsledku, který bude objektivně zhodnocen. Veřejná soutěž představuje širší pojem, který zahrnuje i veřejnou zakázku, jež je užším termínem, neboť veřejná soutěž je ve smyslu §256 tr. zákoníku chápána jako jakákoli soutěž, splňuje-li základní znaky spočívající v otevřeném soupeření více předem neurčených subjektů podle předem daných pravidel. Veřejná soutěž je zvláštním způsobem kontraktace, jehož podstata spočívá v tom, že na základě jednostranného neadresovaného právního jednání vyhlašovatele soutěží předem neurčený okruh osob o podání nejvhodnější nabídky, tedy nejvhodnějšího návrhu na uzavření smlouvy, k uzavření smlouvy pak dochází akceptací nejvhodnější nabídky vyhlašovatelem soutěže. Charakteristickým znakem je otevřenost, tedy možnost podání nabídky ze strany každého, kdo splňuje obecně formulované požadavky na navrhovatele, jakož i její veřejné vyhlášení. V současné době je obecná úprava veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku obsažena v §1772 až 1779 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „o. z.“). Vyhlašovatel při veřejné soutěži činí výzvu k podávání návrhů na uzavření smlouvy vůči okruhu předem neurčených osob, který ale může také předem jasným, transparentním a nediskriminačním způsobem omezit. K vyhlášení veřejné obchodní soutěže se vyžaduje, aby byly písemně alespoň obecným způsobem vymezeny předmět plnění a zásady ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž vyhlašovatel trvá, určen způsob podávání nabídek, stanovena lhůta, do které je lze podávat, a lhůta pro oznámení vybrané nabídky (podmínky soutěže). Obsah podmínek soutěže musí být vhodným způsobem uveřejněn a nesmí být měněn, pokud si to vyhlašovatel předem nevyhradil (podobně je to i se zrušením). Protože skutková podstata trestného činu podle §256 tr. zákoníku nemá odkazovací ani blanketní povahu, dopadá na jakoukoliv soutěž. Musí ale jít o případ, kdy jsou vyhlášena určitá minimální pravidla soutěže.
37. Také právní úprava týkající se samosprávných územních celků počítá s pořádáním veřejných soutěží o nejvhodnější nabídku. Jde-li o hlavní město Prahu lze odkázat na ustanovení §42, §59 odst. 3 písm. r) nebo §89 odst. 2 písm. m) ZHMP. S ohledem na daný případ je zajímavé ustanovení §42 ZHMP, které umožňuje utajit veřejnosti usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy, rady hlavního města Prahy, zastupitelstva městské části nebo rady městské části, jímž bylo rozhodnuto o nabytí věci ve veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku, a to až do jejího ukončení. Zákonodárce tak zřetelně i terminologicky rozlišuje v uvedeném zákoně o hlavním městě Praze veřejnou soutěž o nejvhodnější nabídku od prostého zveřejnění záměru. Se záměrem hlavního města Prahy nebo městských částí prodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jako výprosu, resp. se záměrem hlavního města Prahy nebo městských částí smluvně zřídit právo stavby k pozemku ve vlastnictví hlavního města Prahy počítá ustanovení §36 ZHMP, na které v průběhu trestního řízení opakovaně poukazovali všichni obvinění. K výkladu tohoto ustanovení z odborné literatury srov. například DĚVĚROVÁ, M., HAVEL, T., MAŘÍK, R., RADOŠINSKÝ, A. Zákon o hlavním městě Praze. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017 - §36 v systému ASPI. Zveřejnění záměru však není možno jednoduše zaměňovat s vyhlášením veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku. Zveřejnění záměru sice může být též vyhlášením soutěže v nejširším slova smyslu (a to i ve smyslu §256 tr. zákoníku, jak vyplývá z výše uvedených tezí), jak k tomu již dříve dospěl i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 5 Tdo 88/2022, konkrétně jeho bod 16.), ovšem bude tomu tak jen za předpokladu splnění základních kritérií pojmu veřejné soutěže, tj. kromě veřejného vyhlášení, nediskriminačního stanovení širokého okruhu osob, které mohou podat nabídku, též stanovení základních pravidel veřejné soutěže. Ovšem ani jeden ze dvou zveřejněných záměrů na pronájem části nebytového prostoru žádná pravidla veřejné soutěže neobsahoval, materiálně tak zmíněné záměry pojem veřejné soutěže nesplňovaly (srov. č. l. 656 a 692 trestního spisu). V tomto ohledu je tak možno dát obviněným za pravdu, že se v tomto případě o veřejnou soutěž nejednalo.
38. Přitom ale zveřejnění záměru podle §36 odst. 1 ZHMP je povinností městské části hl. m. Prahy, pokud chce pronajmout hmotnou nemovitou věc, která je ve vlastnictví hl. města Prahy a byla svěřena do správy příslušné městské části. Přenechá-li totiž městská část svěřenou nemovitost do užívání určitému subjektu, aniž postupem podle §36 odst. 1 ZHMP zveřejní tomu odpovídající záměr, může to každý potenciální zájemce o pronájem dotčené nemovitosti důvodně pociťovat jako svévolné znemožnění účasti v nabídkovém řízení (jako nerovné zacházení), takže by se mohl domáhat soudního vyslovení absolutní neplatnosti takové smlouvy od samého počátku pro rozpor se zákonem. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5372/2015.
39. Podle judikatury ve správních věcech (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43) zase platí, že obec není povinna z vlastní iniciativy informovat zájemce, kteří podali nabídku v reakci na zveřejnění záměru o prodeji pozemku [v uvedené věci podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZO“, což je ekvivalentní ustanovení §36 odst. 1 ZHMP], o obsahu ostatních nabídek a umožnit jim na ně reagovat. Není však porušením zásady transparentního a účelného nakládání s majetkem obce (§38 odst. 1 ZO, resp. §35 odst. 1 ZHMP), pokud k žádosti některého zájemce informaci o obsahu ostatních nabídek poskytne. Jestliže zastupitelstvo schválí na základě podané nabídky prodej pozemku za cenu vyšší, než byla uvedena jako cena požadovaná ve zveřejněném záměru (§39 odst. 1 ZO, resp. §36 odst. 1 ZHMP), nelze dovozovat, že by schválený prodej pozemku byl z toho důvodu nezákonný pro rozpor se zveřejněným záměrem. Uvedený závěr je možno jednoduše transponovat i na jiné typy smluv, jako např. právě na smlouvu o pronájmu, jako tomu bylo v dané věci.
40. Z uvedeného vyplývá, že je přípustné na žádost některého zájemce poskytnout informaci o obsahu ostatních nabídek podaných na základě zveřejněného záměru obce nakládat s vlastním majetkem. To výslovně již předtím připustil Nejvyšší správní soud ve svém dřívějším rozsudku ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 59/2014-41, který byl uveřejněn pod č. 3126/2014 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a na který shora zmíněné rozhodnutí navazovalo. Podle publikovaných právních vět z tohoto rozsudku (I.) vyhlášení výběrového řízení spočívajícího v hodnocení nabídek reagujících na záměr hlavního města Prahy pronajmout nemovitý majetek podle §36 odst. 1 ZHMP (obdobně pak i podle §39 odst. 1 ZO, resp. §18 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích), a spojeného s tímto záměrem není sice stricto sensu zákonnou povinností, ale je naplněním zásady účelného, hospodárného a transparentního využití majetku hlavního města Prahy (a obdobně majetku obcí a krajů). Podle II. právní věty výběrové řízení, jehož prostřednictvím má být nakládáno s veřejnými prostředky, musí pro svůj veřejný charakter umožňovat veřejnou kontrolu, k níž právo na poskytnutí informací s tímto výběrovým řízení souvisejících neoddělitelně náleží; bez těchto informací by taková kontrola nebyla vůbec možná. Konečně (III.) nabídkou reagující na záměr hlavního města Prahy (obce, kraje) pronajmout nemovitý majetek podle §36 odst. 1 ZHMP vyjadřuje účastník výběrového řízení vyhlášeného tímto záměrem svou vůli podrobit se podmínkám výběrového řízení, a to včetně jeho veřejného charakteru; samotné podání takové nabídky tudíž představuje sdělení souhlasu s poskytnutím informace podle §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Nabídka obsahující náležitosti požadované vyhlášeným výběrovým řízením je proto informací, na jejíž poskytnutí existuje právní nárok. Selektivní přístup k poskytovaným informacím podle §12 zákona o svobodném přístupu k informacím tím není vyloučen.
41. Jinými slovy z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je na jednu stranu žádoucí, aby byl vyhlašovaný záměr spojen s následným výběrovým řízením spočívajícím v hodnocení nabídek reagujících na vyhlášený záměr podle §36 odst. 1 ZHMP, tedy aby proběhla veřejná soutěž v nejširším slova smyslu, jak bylo naznačeno shora, nicméně na stranu druhou to není zcela nezbytné, nejde o zákonnou povinnost. Dále z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že dokonce i při vyhlášení veřejné soutěže v nejširším slova smyslu (zveřejněný záměr s vyhlášeným výběrovým řízením) má kdokoliv (tedy i ostatní soutěžitelé) zásadně právo na poskytnutí informací s tímto výběrovým řízením souvisejících, aby byla možná veřejná kontrola, přičemž soutěžitel reagující na záměr vyhlášený podle §36 odst. 1 ZHMP podáním nabídky uděluje souhlas s poskytnutím informací v ní obsažených podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Na poskytnutí takové informace pak existuje právní nárok. Ve zmiňovaném případu šlo o uzavřená zadávací řízení, lze očekávat další vývoj judikatury týkající se doposud neskončených tendrů.
42. Dojde-li k použití shora uvedených tezí na nyní projednávanou věc, není možno obviněným vytýkat zveřejnění původní nabídky obchodní společnosti euroAWK jinému zájemci o pronájem části nebytových prostor, neboť takový postup byl v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
43. Také je třeba připomenout, že první záměr nebyl realizován, neboť byl vyhlášen ve vztahu k věci nenáležející hl. m. Praze, konkrétně byly k pronájmu nabízeny 4 osvětlené vitríny na zdi nebytové jednotky, jejichž vlastníkem ovšem byla obchodní společnost euroAWK a nikoli hl. m. Praha, zatímco druhý vyhlášený záměr se již týkal umožnění umístění osvětlených reklamních vitrín na zdi nebytové jednotky ve vlastnictvím hl. m. Prahy (srov. k tomu příslušné listiny na č. l. 565 až 726). To byl také jeden z důvodů, proč na základě prvního záměru nebyla uzavřena žádná smlouva.
44. Zveřejněním záměru podle §36 odst. 1 ZHMP se přitom hlavní město Praha, resp. jeho městská část, nezavazuje s nabízenou věcí jakkoliv naložit. K tomu dochází až rozhodnutím příslušného orgánu obce o předložených nabídkách konečným (závazným) způsobem, tedy až rozhodnutím obecního zastupitelstva, po kterém následuje vlastní sepsání smlouvy – viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010.
45. Kromě toho Rada Městské části Prahy XY v době projednání nabídek na uzavření smluv na základě prvně zveřejněného záměru měla k dispozici i alternativní výhodnější nabídku obviněné právnické osoby – obchodní společnosti JCDecaux-MM, jak vyplývá ze zápisů na č. l. 683-692 trestního spisu, což též bylo dalším důvodem, proč první nabídka obchodní společnosti euroAWK nebyla akceptována, neboť nebyla pro Městskou část Praha XY výhodnější. V tomto směru se radní zachovali jako řádní hospodáři hájící zájmy obce (viz k tomu též právní větu z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, uveřejněného ve sv. 65 pod č. 123/2012 na s. 597 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Druhému uchazeči o pronájem části nebytového prostoru na umístění reklamních vitrín přitom nic nebránilo požádat o informaci, proč na jeho nabídku učiněnou na základě prvně zveřejněného záměru nebylo reagováno uzavřením smlouvy, dokonce mohl, jak bylo shora vysvětleno, na základě zákona o svobodném přístupu k informacím požádat i o zápis z jednání Rady Městské části Prahy XY, z nějž by seznal i základní parametry konkurenční nabídky obchodní společnosti JCDecaux-MM, čemuž by pak mohl následně přizpůsobit svou vlastní nabídku. Jak též již bylo shora uvedeno, obec (či městská část) přitom sama iniciativně zájemce o uzavření smlouvy informovat o obsahu ostatních nabídek nemusí (viz již zmíněný rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43).
46. I v tomto ohledu je tak třeba dát za pravdu argumentům obhajoby, že jednání obviněných nebylo protiprávní, nebyla narušena transparentnost postupu při sjednávání smlouvy o pronájmu části nebytového prostoru.
47. Jinými slovy obvinění s ohledem na výše uvedené závěry nejednali v souvislosti s veřejnou soutěží a ani nezjednali jinému soutěžiteli výhodnější podmínky, jak jim bylo vytýkáno. S ohledem na tato zjištění, že nebylo postupováno v rozporu s mimotrestní úpravou, ale v souladu s ní, a že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži, dražbě kladeného jim za vinu v této věci, jak je rozvedeno shora, postrádá smysl se dále zabývat námitkami obviněných ohledně jejich možného zavinění vztahujícího se k jednotlivým objektivně-deskriptivním i normativním znakům objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, resp. ohledně společenské škodlivosti jejich činu a potřebnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněných jako tvrzených pachatelů trestného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
VI. Závěrečné shrnutí
48. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 61 To 392/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 6 T 38/2018, jakož i podle §265k odst. 2 tr. ř. další rozhodnutí obsahově navazující na tato zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně a případně poté i odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí. Soudy nižších stupňů jsou také povinny respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř., jehož užití však s ohledem na výše uvedené závěry, že skutkem (s doposud učiněnými skutkovými závěry) nebyly naplněny znaky trestného činu kladeného obviněným za vinu, nepřichází vlastně do úvahy. Protože Nejvyšší soud rozhodl kasačním způsobem podle §265k tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu