ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.657.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 657/2023- 367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný T. A. K., nar. XY v XY, XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 10 To 48/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 89/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. A. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 2 T 89/2022, byl obviněný T. A. K. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Za to byl obviněnému uložen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku peněžitý trest 60 denních sazeb s výší jedné denní sazby 600 Kč, celkem ve výši 36 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost C. C., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 10 To 48/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, spočívá ve stručnosti v tom, že jako jednatel obchodní společnosti P., která poskytovala od roku 2019 odběratelské obchodní společnosti C. C. na smluvním základě služby spočívající ve vedení účetnictví, po ukončení vzájemné spolupráce od ledna 2021 neoprávněně zadržoval (resp. znepřístupňoval) až do 18. 1. 2022 účetnictví a další s ním související doklady obchodní společnosti C. C. za předchozí zdaňovací období, přes opakované výzvy jí odmítal tyto podklady a doklady vydat či zpřístupnit, jejich vrácení podmiňoval úhradou pohledávek jím řízené obchodní společnosti. Tyto podklady nezbytné pro vedení účetnictví vydal až dne 18. 1. 2022, přičemž tím daňovému subjektu C. C. znemožnil disponovat a nakládat s údaji o průběhu a dosahovaných výsledcích hospodaření korespondujících se skutečností, což se odrazilo v tom, že daňový subjekt C. C. nebyl schopen podat místně příslušnému správci daně daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2020, přičemž absence těchto podkladů se odrazila i v následujících obdobích, neboť nový subjekt, který začal vést pro obchodní společnost C. C. účetnictví a související evidence, neměl k dispozici potřebné informace o průběhu a dosahovaných výsledcích hospodaření zahrnutých a zaznamenaných v účetnictví a souvisejících podkladech tak, aby mohl navázat na zahrnuté a vykázané stavy.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný T. A. K. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Podle názoru obviněného skutek, kterým byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, neboť existující účetnictví obchodní společnosti C. C. bylo na její žádost poskytnuto již dne 9. 12. 2020 svědku D. S., členu představenstva obchodní společnosti W. G. Ta je jediným společníkem W. A., která měla nadále vést účetnictví poškozené obchodní společnosti. Účetnictví bylo předáno v uvedený den v elektronické podobě svědkem K. K., který v obchodní společnosti P. vedl účetnictví poškozené. Obviněný dále zdůraznil, že jím řízená společnost ukončila spolupráci s obchodní společností C. C. již dne 31. 10. 2020, přičemž po ukončení vzájemné spolupráce po dobu dvou týdnů si mohla poškozená stáhnout z jejich internetového portálu potřebné podklady, což neučinila, a za tento stav nemůže být on odpovědný. Jím řízená obchodní společnost odpovídala za správnost vedeného účetnictví do 31. 10. 2020. Obviněný rovněž připomněl, že za zdaňovací období října 2020 souhrnné hlášení k dani z přidané hodnoty řádně podali do 25. 11. 2020, za následující zdaňovací období listopadu 2020 si mohl daňový subjekt podat toto hlášení sám, k tomu nepotřeboval podklady za předchozí období. Ve vztahu k podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2020 obviněný uvedl, že lhůta k jeho podání skončila až dne 30. 6. 2021, tedy osm měsíců po skončení jejich vzájemné spolupráce. Tato doba byla podle něj dostatečná k tomu, aby jim obchodní společnost C. C. zaplatila za jejich práci.
6. Nad rámec výše uvedeného obviněný k právnímu posouzení skutku namítl, že z odůvodnění rozhodnutí vyplývá naprosté nepochopení daňové problematiky a vedení účetnictví. Obviněný vyslovil přesvědčení, že nová účetní firma mohla na jimi zpracované účetnictví plynule navázat a v jeho vedení pokračovat, neboť poskytnutá databáze účetnictví zcela postačovala k pokračování ve vedení účetnictví, nepotřebovali žádné další účetní podklady ani daňové doklady. Pokud svědek D. S. tvrdil zástupcům obchodní společnosti C. C., že jim účetní rok mohou uzavřít, ale potřebují k tomu prvotní doklady a uhrazení zálohy, pak podle názoru obviněného byl rozhodující požadavek na uhrazení zálohy, neboť pro uzávěrku prvotní doklady nepotřebovali a předaná databáze účetnictví jim postačovala. V této souvislosti obviněný poukázal i na výpověď svědka D. S., jednatele W. A., že poškozené obchodní společnosti rekonstruovali účetnictví za rok 2019, 2020, 2021, včetně daně z přidané hodnoty. Obviněný v této souvislosti namítl, že rekonstrukce účetnictví za rok 2021 se jím řízené obchodní společnosti nijak netýkala. Podle přesvědčení obviněného zadržování podkladů, pokud by k němu došlo, neohrožovalo možnost podání přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2020, nová účetní společnost tyto podklady nepotřebovala, mohla pokračovat ve vedení účetnictví za rok 2020 a vycházet z databáze jimi zpracované za období do konce října 2020. K naplnění skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, proto nemohlo dojít.
7. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu o neexistenci významnějších rozporů mezi výpověďmi svědků a poukázal na výpověď svědkyně A. C., podle níž byly účetní doklady vráceny až v květnu či červnu 2022, přičemž jim byly vráceny novou účetní firmou, a údaje, které obdrželi e-mailovou poštou, museli srovnat s doklady, které dostali od obviněného, zatímco prokurista poškozené obchodní společnosti R. J. P. uvedl, že účetní doklady obdrželi v únoru až dubnu 2022, nicméně při jejich analýze zjistili, že na dokumentech nejsou dekrety, a proto museli nové účetní společnosti zadat, aby je vytvořila. V této souvislosti obviněný uvedl, že není zřejmé, o jakých dekretech tento svědek vypovídal, a připomněl, že obchodní společnost C. C. byla jako plátce daně z přidané hodnoty registrována až od 31. 7. 2020, a nová účetní firma proto nemusela převádět žádné zůstatky z roku 2019 a mohla daňové přiznání podat. Obviněný popřel, že by jím řízená obchodní společnost disponovala originály účetních dokladů poškozené obchodní společnosti, v této souvislosti poukázal na výpověď svědka D. S., který uvedl, že jejich účetní společnost potřebovala prvotní doklady vedle požadavku na zaplacení zálohy, ty dostali až po lednu 2022, když získali přístup do databáze obchodní společnosti P., ve které byly uloženy, odkud si tyto doklady stáhli. Obviněný namítl, že doklady posílal elektronicky účetní společnosti, a v této souvislosti poukázal na výpověď svědkyně P. K., jednatelky obchodní společnosti W. A., která uvedla, že vytištěné originály dokladů přinesli A. C. a R. J. P. S poukazem na tyto rozpory ve svědeckých výpovědích obviněný dovodil, že tvrzení odvolacího soudu, že uvedené rozpory nemají vliv na obecnou věrohodnost svědeckých výpovědí, nemá oporu v těchto provedených důkazech, přičemž vytkl soudům nižších stupňů, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování k otázce, zda vůbec mohl ohrozit řádné a včasné podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob poškozené obchodní společnosti.
8. Obviněný dále uvedl, že sídlo obchodní společnosti C. C. v Náchodě bylo jen formální, neboť podnikala ve Wroclawi, nebyl ani důvod, aby mu originály účetních dokladů vozili, neboť za uchování těchto dokladů odpovídal podle článku IV. bodu 8 uzavřené smlouvy objednatel účetních služeb. Obviněný dále poukázal i na minimální rozsah poskytovaných účetních služeb, neboť vedené účetnictví obsahovalo na straně příjmů 31 položek a na straně výdajů 13 položek, které v podaném dovolání konkretizoval, a dále namítl, že i z výpisů z bankovního účtu poškozené obchodní společnosti byl k dispozici úplný přehled příjmů a výdajů pro účely podání předmětného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2020, přičemž základem této daně je rozdíl mezi příjmy a výdaji a zadržované doklady byly pro podání daňového přiznání bezvýznamné. Obviněný k tomu, že uznal nesprávnost svého počínání, uvedl, že nevěděl, že svědek K. K. data z účetního programu Pohoda poskytl nové účetní firmě již 9. 12. 2020, a přiznal se tak k něčemu, co se nestalo. Konečně obviněný vytkl odvolacímu soudu to, že neověřil, jak poškozená obchodní společnost reagovala na výzvu správce daně k podání řádného daňového přiznání za uvedené zdaňovací období, a zda předané účetnictví dne 9. 12. 2020 postačovalo k podání daňového přiznání za uvedené období.
9. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
12. Obviněný T. A. K. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v této souvislosti dovodil, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které ani odvolací soud nenapravil.
13. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek v takové podobě, k níž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
15. Obviněný T. A. K. sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který zamítl jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl podle obviněného v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Byť obviněný neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, toto pochybení samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. O odmítnutí dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, z důvodu, že obviněným uplatněné námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
16. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou.
17. Soudy nižších stupňů v posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snažil prokazovat svoji nevinu, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku.
18. Z rozsudku soudu prvního stupně a z usnesení soudu odvolacího je dostatečně zřejmé, z kterých důkazů tyto soudy vycházely a na podkladě jakých skutkových zjištění učinily své skutkové i právní závěry. S odkazem na odůvodnění těchto rozhodnutí je proto možno učinit jednoznačný závěr, že rozhodná skutková zjištění mají svoji oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jsou v souladu s obsahem provedených důkazů a nelze dovodit žádný, natožpak zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a obsahem provedených důkazů. Ostatně obviněný v podaném dovolání ani dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuplatnil, a pokud namítal rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, nenamítal, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rovněž ani nenamítl, že důkazy jím navrhované by byly pro rozhodnutí ve věci podstatné, ostatně soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování považovaly za nadbytečné, i důvody, pro které by tyto důkazy nemohly změnit učiněná skutková zjištění.
19. Pro své skutkové závěry měl soud prvního stupně i soud odvolací k dispozici všechny potřebné důkazy, na jejichž základě učinil správná skutková zjištění a z nich vyvodil i správný závěr o naplnění obviněným všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. V tomto směru lze na rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího zcela odkázat. Ostatně sám obviněný ani nezpochybnil skutečnost, že zadržoval prvotní účetní doklady obchodní společnosti C. C. z důvodu, že jím vedené obchodní společnosti P. tato obchodní společnost podle jeho přesvědčení nezaplatila za jimi vykonanou práci. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byl uznán vinným, je nerozhodný okamžik ukončení vzájemné spolupráce mezi těmito obchodními společnostmi a ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nijak nezpochybnily tvrzení obviněného, že k ukončení vedení účetnictví obchodní společnosti C. C. ze strany obchodní společnosti P. došlo ke dni 31. 10. 2020. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je totiž podstatná skutečnost, že následně zadržoval od ledna 2021 do 18. 1. 2022 účetnictví a další účetní doklady, odmítal je vrátit na výzvy zástupců obchodní společnosti C. C. jejich vrácení podmiňoval úhradou pohledávek obchodní společnosti P. vůči obchodní společnosti C. C., přičemž bez těchto podkladů nebyla tato obchodní společnost schopna podat u správce daně daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za období roku 2020. Obhajobu obviněného, že obchodní společnost C. C. mohla podat toto přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2020 na základě databáze poskytnuté D. S. dne 9. 12. 2020, byla vyvrácena nejenom výpovědí svědka K. K., zaměstnance obchodní společnosti P., který vedl účetnictví pro obchodní společnost C. C., přičemž tento svědek potvrdil, že poskytnutá databáze nebyla dostačující pro zpracování tohoto daňového přiznání a byl nutný i přístup k účetním dokladům, které měli k dispozici oni. Toto tvrzení svědka K. K. potvrdili i svědci, kteří zastupovali novou účetní společnost, která pro poškozenou obchodní společnost následně vedla účetnictví (viz bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že prvotní účetní doklady za rok 2019 a do konce října 2020 měla k dispozici účetní společnost P. jednoznačně vyplynula z výpovědi svědkyně A. C., jednatelky obchodní společnosti C. C., i z výpovědi prokuristy této společnosti svědka R. J. P., kteří uvedli, že originály účetních dokladů zasílali do Náchoda, kde měla společnost sídlo, účetní společnosti P., neboť takto se postupuje v jejich domovském státě. Z výpovědi obou těchto svědků rovněž vyplynulo, že vůbec nevěděli o možnosti stažení těchto dokladů z internetového portálu účetní společnosti P. V tomto směru jejich výpověď nebyla obviněným nijak zpochybněna. Soud prvního stupně i soud odvolací správně učinily závěr, že v důsledku zadržování účetnictví ze strany obviněného s cílem dosáhnout zaplacení tvrzených pohledávek vůči C. C., bylo této obchodní společnosti znemožněno řádně a včas podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2020.
20. Ačkoli obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ve svém dovolání napadal prakticky výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů a zhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Žádná z těchto námitek ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, ani jinému dovolacímu důvodu. Pokud se obviněný snažil o jakési právní hodnocení, vycházel ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů, a to i ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku (viz body 17. a 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 14. až 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V tomto směru rozsah účetních dokladů tvořících účetnictví obchodní společnosti C. C. byl zcela irelevantní. Soud prvního stupně i soud odvolací zcela správně konstatovaly, že postupem obviněného došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně, konkrétně daně z příjmů právnických osob za rok 2020, jak vyplynulo i z výzvy správce daně ze dne 11. 3. 2022 k podání tohoto daňového přiznání.
21. Obviněný ve své podstatě v podaném dovolání pouze zopakoval svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
22. Obviněný přitom ve svém dovolání a v uplatněných námitkách vycházel ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Učinil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které posuzoval izolovaně, a nikoli ve vzájemných souvislostech, jak to správně provedly soudy nižších stupňů. Obviněný se totiž dovolával případného užití hmotného práva na jím prosazovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k jiné verzi, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatele tedy samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Jestliže tedy obviněný vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby a interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení, které soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřily, a zpochybnil tak výsledky dokazování, jeho námitky v tomto směru neodpovídají hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je totiž nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
24. Obviněný přitom ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu a neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinu, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný sice zpochybnil naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, avšak své výhrady založil jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný T. A. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc se shodnými námitkami, jaké obviněný uplatnil ve svém dovolání, se již věcně správně a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, které v této věci rozhodovaly, a na jejich rozhodnutí lze zcela odkázat. Proto mohl Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu