ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1074.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1074/2023-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 12. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. R. proti odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 5 To 303/2022 (dále jen „rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 5 To 303/2022“) jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 79/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 5 To 303/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 6 T 79/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
ačkoliv věděl, že na funkci autorizovaného stavbyvedoucího, ve smyslu ust. §5 odst. 2 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, nemá příslušné oprávnění, tak tuto funkci převzal a jako stavbyvedoucí firmy Trutespol Monolity, IČ: 01831097, jmenovaný do této funkce odpovědným jednatelem společnosti Zdeňkem Reischigem, nar. 7. 11. 1951, na stavbě železobetonové konstrukce bytového domu „XY“, probíhající na pozemcích parcelní č. XY, XY, XY, XY, v katastrálním území XY, na základě smlouvy o dílo č. SNP016, uzavřené dne 28. 2. 2018 mezi objednatelem firmou FRK Hotel, s.r.o., IČ: 04286871, a zhotovitelem firmou Trutespol Monolity, s.r.o., IČ: 01831097, nezajistil dne 24. 8. 2018 zabezpečení schodišťového otvoru o rozměrech 590x109 cm a hloubce 602 cm, ve 2. nadzemním podlaží rozestavěné budovy proti pádu, způsobem odpovídajícím příloze č. 3, části X, bodu 8 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, jak mu ukládá §3 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, takže osoby pracující na stavbě byly vystaveny nebezpečí pádu do hloubky a v důsledku tohoto opomenutí dne 24. 8. 2018 ve 14:15 hodin S. R., nar. XY, pracující na stavbě jako zedník, který i přesto, že byl řádně poučen o pravidlech BOZP v nebezpečném místě, nezajištěném kolektivními prostředky ochrany nepoužil individuální prostředky ochrany a přesto, že je měl k dispozici, spadl při montáži bednění ve druhém poschodí rozestavěné budovy do schodišťového otvoru, kterým propadl z výšky 602 cm na betonovou podlahu v přízemí a v důsledku toho utrpěl tříštivé zlomeniny obou patních kostí, odlomení zevního kotníku vpravo, tržnězhmožděnou ránu v levé temenně-týlní krajině a vícečetné oděrky na obou předloktích, se vznikem pracovní neschopnosti od 24. 8. 2018 do doby podání obžaloby.
2. Za to byl jmenovaný obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 100 000 Kč.
3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněného Zdeňka Reischiga. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění M. R. a Zdeněk Reischig odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 5 To 303/2022. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině, trestu i náhradě škody ohledně obviněného Zdeňka Reischiga a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. dotyčného zprostil obžaloby pro skutek v ní popsaný a podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s nárokem na náhradu majetkové škody uplatněným vůči témuž obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. pak zamítl odvolání obviněného M. R.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti zamítavé části rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Zásadní vadu napadené části rozhodnutí shledal v hodnocení příčinného vztahu jednání a následku, přičemž nesouhlasil ani s posouzením jednání jako takového. Podle jeho přesvědčení není mezi jeho jednáním (opomenutím) a následkem v podobě pracovního úrazu poškozeného (S. R.) dána přímá příčinná souvislost, která by vedla k jeho trestněprávní odpovědnosti. Tvrzené jednání (opomenutí) není nutně porušením jeho zákonné povinnosti. V návaznosti na uvedené také brojil proti závěru odvolacího soudu, podle kterého by předešel zranění poškozeného, kdyby zajistil místo pádu prostředkem kolektivní ochrany (tedy zábradlím). Byť absence zábradlí je jedním z článků dlouhého řetězu potenciálních příčin škodlivého následku, nejedná se o jednu z těch bližších, jež by k nastalé situaci přispěla významným způsobem. Ke škodlivému následku došlo zejména vinou jednání poškozeného, jenž, byť proškolen v otázkách BOZP, se pohyboval u schodišťového otvoru bez použití úvazu a sám vypověděl, že měl v úmyslu instalovat zábradlí, ale až po provedení jiných úkonů. Za této situace byly všechny povinnosti obviněného v pozici stavbyvedoucího splněny a nešlo po něm rozumně požadovat, aby byl přítomen každé instalace prostředku kolektivní ochrany, zvláště pokud z dokazování vyplývá, že předmětný schodišťový otvor byl ještě dva dny před úrazem zajištěn a následně se v tomto místě nepracovalo. Soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly ani s otázkou důležité povinnosti dané právním předpisem, kterou měl obviněný jako stavbyvedoucí porušit, neboť vycházely z předpisů dopadajících na zaměstnavatele. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že na stavbě nepůsobil koordinátor BOZP. V neposlední řadě nebyl respektován princip ultima ratio vzhledem k civilněprávní, resp. pracovněprávní rovině, posuzované věci (svojí podstatou šlo o pracovní úraz), ačkoliv právě takovýto případ nemá být v souladu s tímto principem řešen primárně prostředky trestního práva.
7. Na základě těchto skutečností obviněný závěrem navrhl, aby ho Nejvyšší soud zprostil viny v celém rozsahu.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky obviněného proti existenci porušené povinnosti a příčinné souvislosti jsou uplatněné pod správným dovolacím důvodem a jsou důvodné. Poté co zmínil, co z hlediska skutkového soudy nižších stupňů kladou obviněnému za vinu (mimo jiné poukázal na závěr odvolacího soudu podle něhož bylo povinností obviněného „realizovat zajištění otvoru, příkladně zorganizovat práci tak, aby se žádná osoba ke stavebnímu otvoru dostat nemohla“), zdůraznil, že obviněnému je ukládáno, aby nebezpečný otvor zajistil zábradlím, aniž by k tomu kohokoliv pustil, přičemž úvaha odvolacího soudu neodpovídá na otázku, kdo měl tedy otvor zajistit, když ani soudy netvrdí, že by tak měl činit osobně stavbyvedoucí. Právní konstrukce soudů vytváří stavbyvedoucím trestní odpovědnost, z níž není úniku. Pokud by k nezajištěnému otvoru nevyslali nikoho a jeho zajištění ponechali na aktivitě ostatních proškolených a řádně vybavených zaměstnanců byli by trestně odpovědní za pád takových zaměstnanců do takového otvoru. Pokud by však k takovému otvoru nějakého takového zaměstnance vyslali, aby zde zábradlí zřídil, za jeho zranění pádem by i pak trestně odpovídali, i kdyby se jednalo o zaměstnance proškoleného a vybaveného úvazem, jakým byl poškozený v předmětné věci. Soudy správně uvádějí, že otvor měl být zajištěn, ovšem současně kladou nesplnitelnou podmínku, že k otvoru se nesmí nikdo přiblížit. Dovolatel splnil svou povinnost zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů a zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm. Soudy požadované „zajištění zabezpečení schodišťového otvoru“ by zjevně mohlo být provedeno zejména tím, že by dovolatel na místo pádu poškozeného výslovně poslal, aby zde zřídil zábradlí. Výsledek by byl ovšem stejný – pokud by takovou osobou byl poškozený, nic by se nezměnilo na tom, že nezajištěn úvazem by v případě své nevolnosti do otvoru opět spadl.
9. S odkazem na judikaturu státní zástupce upozornil, že odpovědnost za následky jednání jiných osob není bezbřehá a k trestnímu postihu „prevenčně nedbalých osob“ je nutno dovodit konkrétní „správnou alternativu“ k nesprávnému jednání. Trestní odpovědnost nemůže být dovozována pouze z odpovědnosti „funkční“ – z odpovědnosti pouze z titulu funkce bez ohledu na přesné zjištění konkrétně porušených povinností. Jinak by se okruh takových trestně odpovědných osob rozšířil nad záměry zákonodárce. V dopravě by například zasáhl četné osoby odpovědné za často žalostný stav komunikací i dopravního značení, jakož i osoby odpovědné za nedůslednou kontrolu provozu na pozemních komunikacích.
10. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že k tomu, aby byl skutek dovolatele trestným činem, musel by spočívat v takovém řízení stavby, kdy by si byl dovolatel vědom toho, že poškozený je osobou neproškolenou nebo nevybavenou úvazem nebo neznalou nutnosti zabezpečit otvor zábradlím. Případně pokud by na staveništi nebyl ani úvaz ani materiál či nářadí ke zřízení zábradlí, nebo pokud by nebylo možno na místě úvaz řádně ukotvit. Nic takového však dokazováním zjištěno nebylo. Skutek uvedený ve výroku rozsudku nalézacího soudu takové okolnosti neobsahuje a jeho právní posouzení je proto nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z těchto důvodů vyjádřil souhlas s argumentací dovolatele, že příčinou škodlivého následku bylo jednání poškozeného, a nikoliv jednání dovolatele. Dodal, že soudy sice konstatovaly zavinění poškozeného, nevyvodily z toho však odpovídající právní závěry. Podle jeho mínění bylo zavinění poškozeného zcela dominantní, a to do té míry, že jednání dovolatele nelze považovat za soudně trestné. Shrnul pak, že námitka dovolatele, podle níž není mezi jeho jednáním a škodlivým následkem příčinná souvislost, je důvodná a odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. V důsledku toho byl ze strany odvolacího soudu naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
11. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i veškerá rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 5 To 303/2022 (tedy proti té části rozhodnutí, kterou byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného), je přípustné z hlediska ustanovení
§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV.
Důvodnost dovolání
16. V návaznosti na uvedené je třeba v první řadě konstatovat, že uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož však nebylo možno o podaném dovolání rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí, Nejvyšší soud na podkladě dovolacích námitek a v rozsahu jimi vymezeném přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu – konkrétně tu jeho část, kterou bylo zamítnuto odvolání obviněného – i řízení jemu (uvedené části) předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
17. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný primárně brojí proti naplnění objektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalým následkem v podobě zranění poškozeného. Pochybení soudů spatřuje v tom, že byť ke škodlivému následku došlo zásadně v důsledku jednání poškozeného, tato skutečnost se neodrazila v hodnocení uvedeného obligatorního znaku objektivní stránky předmětné skutkové podstaty a v konečném důsledku v hmotněprávním posouzení předmětného skutku. Je tedy podstatnou vadou, že soudy nepřihlédly ve své právní kvalifikaci k nezodpovědnému počínání poškozeného, který zcela nezávisle na obviněném nepostupoval v souladu s pravidly o bezpečnosti práce.
18. V daných souvislostech je zapotřebí nejprve připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162–167). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146 , §148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek.
19. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
20. Pro úplné a správné posouzení otázky kauzálního nexu a tím i pro správné hmotněprávní posouzení skutku, jenž je předmětem trestního řízení, je proto povinností soudů se pečlivě vypořádat se všemi významnými skutečnostmi tento skutek charakterizujícími. To platí již proto, že pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), pak podle významu a důležitosti každé příčiny pro vznik následku může být např. činěn závěr o nenaplnění zákonného znaku „porušení důležité povinnosti“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Okolnosti případu dané významem jednání samotného poškozeného pro vznik škodlivého následku však mohou vést až k závěru o jeho výlučné odpovědnosti za tento následek (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikovaného pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023).
21. Tato obecná východiska měla být důsledně aplikována i na posuzovaný případ. Je tomu tak proto, že samy soudy nižších stupňů shledaly spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku v podobě jeho zranění (to plyne již ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění tohoto rozhodnutí ostatně výslovně konstatoval: „… nelze však přehlédnout i vlastní přičinění poškozeného o to, co se stalo.“ resp. „… spoluzavinění poškozeného na úrazu, který se mu stal, je zde markantní.“). Nutno ovšem konstatovat, že tuto skutečnost do svých úvah o právním posouzení skutku a tím do tohoto právního posouzení patřičně nepromítly. Odvolací soud přitom učinil i nesprávný závěr, že zjištěné spoluzavinění poškozeného může mít vliv pouze na otázku případné odpovědnosti za škodu. Dané pochybení je o to významnější, že i podle zjištění soudu prvního stupně poškozený byl proškolen v oblasti BOZP, nepochybně i znal technologické postupy, byl si vědom nebezpečí vznikajícího z nezabezpečeného otvoru, ale zanedbal je, přičemž nepoužil individuální prostředky ochrany (úvaz), jež měl reálně k dispozici. Ostatně sám poškozený vypověděl, že měl v plánu nainstalovat zábradlí u předmětného schodišťového otvoru, ovšem až jak si na místě uklidí. Rozvedené okolnosti, jež soudy (jak již zmíněno) prakticky v rámci právní kvalifikace pominuly, totiž ve svém souhrnu svědčí o zcela zásadním významu jednání poškozeného pro vzniklý následek právě z hlediska kauzálního nexu a tím i pro právní posouzení daného skutku.
22. Již vzhledem k těmto skutečnostem je zřejmé, že napadené rozhodnutí v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného, obstát nemohlo, že pro důvodnost zmíněné dovolací argumentace musel Nejvyšší soud přistoupit k jeho kasaci.
23. Neméně významným pochybením, rovněž důvodně vytknutým, je (pokud již soudy dospěly k závěru o vině obviněného uvedeným přečinem) absence patřičných úvah a závěrů z hlediska subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
24. Ze soudy zjištěného skutkového stavu se podává, že jednání obviněného mělo být součástí širšího řetězce okolností, jehož podstatné články se nacházely mimo jeho kontrolu, což, jak již shora řečeno, v rozporu s ustálenou judikaturní praxí nebylo zohledněno soudy nižšího stupně. Toto zjištění v kontextu faktu, že trestní stíhání obviněného je vedeno toliko pro přečin, a v důsledku povinnosti soudu hodnotit i materiální stránku věci (tedy intenzitu ohrožení chráněného zájmu, stejně jako způsob provedení trestného činu, jeho následky a v neposlední řadě právě i okolnosti, za kterých byl spáchán) mělo být patřičně posouzeno v rámci úvah o vyvození trestní odpovědnosti obviněného v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio.
25. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud shledal, že soudy nižší instance nesprávně právně posoudily otázku příčinné souvislosti jako obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu těžké újmy na zdraví z nedbalosti. Pakliže dále opomněly korigovat své právní úvahy použitím zásady subsidiarity trestní represe a vinu obviněného opřely pouze o naplnění formálních prvků skutkové podstaty (přičemž jejich závěry trpěly výše rozvedenými nedostatky), jednalo se o významné vady, pro něž napadené rozhodnutí (jeho zamítavá část) obstát nemohlo.
26. Nad rámec uvedeného postačí již jen v krátkosti poznamenat (v podstatě odkazem na vyjádření státního zástupce), že odvolací soud se nedostatečně vypořádal rovněž s otázkou porušení povinnosti obviněného plynoucí z jeho postavení stavbyvedoucího.
V.
Způsob rozhodnutí
27. V rámci dovolacího přezkumu je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného M. R. jako důvodné, naplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v zamítavé (odsuzující) části zrušil a – s ohledem na výlučnou hmotněprávní povahu zjištěných vad, nevyžadující doplnění dokazování – podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc dotyčného obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
28. V následném řízení bude úkolem soudu druhého stupně, aby z pohledu výše definovaných vad podstatně zevrubněji a důsledněji posoudil otázku trestní odpovědnosti obviněného M. R. ve světle významu jednání samotného poškozeného S. R. pro vznik následku (účinku) v podobě jeho zranění a z toho plynoucích hmotněprávních důsledků.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu