ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.108.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 108/2023-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný T. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 To 205/2022-508, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 156/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 T 156/2021-478 , byl T. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se (se spoluobviněnými R. D. a J. D.) podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 3. 7. 2019 na pobočce České spořitelny, a.s. na Mírovém náměstí č. p. 87 v Ústí nad Orlicí, po předchozí vzájemné domluvě a ve vzájemné součinnosti, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, obžalovaní R. D. a J. D. osobně podali žádost o hypotéční úvěr v celkové výši 4.000.000 Kč, v níž vědomě nepravdivě uvedli, že obžalovaný R. D. je zaměstnán na dobu neurčitou jako automechanik u společnosti L., IČO: XY, s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních dvanáct měsíců ve výši 45.122 Kč, ačkoliv dotyčný u jmenované společnosti nikdy nepracoval a deklarovaného příjmu v rozhodné době zdaleka nedosahoval, když od 1. 6. 2019 byl dokonce bez zaměstnání, a tato svá nepravdivá tvrzení následně bance doložili padělaným potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance R. D. datovaným dne 1. 7. 2019 a pozměněnými výpisy z bankovního účtu R. D. vedeného u KB, a. s., pod č. XY nepravdivě potvrzujícími příjem u zaměstnavatele L., kteréžto listiny jim se znalostí všech rozhodných skutečností pro účely podvodného sjednání úvěrové smlouvy za finanční protihodnotu a v součinnosti se Z. Š. obstaral obžalovaný T. J. a podrobně je instruoval, jakým způsobem postupovat při vylákání úvěru, na základě výše uvedené žádosti o hypotéční úvěr pak dne 9. 7. 2019 obžalovaní R. D. a J. D. uzavřeli s Českou spořitelnou, a. s., smlouvu o úvěru č. 0692912149 s celkovou výší úvěru 4.000.000 Kč, kterou se zavázali uhradit v 291 měsíčních splátkách po 18.380 Kč, kdy v této smlouvě bylo mimo jiné ujednáno, že před čerpáním úvěru musí úvěrovaní klienti prokázat, že k realizaci účelu úvěru použili vlastní finanční prostředky v minimální výši 872.000 Kč, poté obžalovaní R. D. a J. D. České spořitelně, a.s. postoupili účelově pozměněnou kupní smlouvu ze dne 18. 7. 2019, v níž byla skutečná kupní cena za nemovitosti v k. ú. Opatovec převáděné na obžalované R. a J. D. ve výši 1.660.000 Kč fiktivně navýšena na 2.200.000 Kč, když i tuto listinu obžalovaným R. D. a J. D. opět za úplatu, vědomě pro účely neoprávněného získání finančních prostředků z hypotéčního úvěru v součinnosti se Z. Š. zajistil obžalovaný T. J., přičemž na základě uvedené listiny a padělaného oznámení Komerční banky, a. s., nepravdivě prokazujícího úhradu části kupní ceny za tyto nemovitosti ve výši 540.000 Kč dne 8. 7. 2019 z bankovního účtu obžalovaného R. D., byl předmětný úvěr Českou spořitelnou, a. s., poskytnut a ve dnech 25. 7. 2019 a 2. 9. 2019 obžalovanými R. D. a J. D. čerpán v celkové částce 2.700.000 Kč, přičemž tento úvěr byl v plné výši zajištěn zástavním právem na nemovitostech v k. ú. XY a také řádně splácen, a to až do 14. 11. 2019, kdy Česká spořitelna, a. s., s odkazem na zjištění podvodného uzavření úvěrové smlouvy, celý tento úvěr prohlásila za splatný, a jelikož byla posléze celá pohledávka České spořitelny, a. s., za obžalovanými R. D. a J. D. uhrazena z prodeje zastavených nemovitostí, shora popsaným jednáním obžalovaných nevznikla České spořitelně, a.s. žádná škoda na majetku.
2. Obviněný byl za tento trestný čin a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 8. 2021, č. j. 1 T 184/2020-1058, odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen se stanovenou zkušební dobou v trvání čtyř roků. Za použití §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 70 celých denních sazeb po 2.600 Kč (182.000 Kč). Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle §82 odst. 3 a §48 odst. 4 písm. g) tr. zákoníku mu byla uložena povinnost zdržet se v průběhu zkušební doby hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve vztahu k obviněnému zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 8. 2021, č. j. 1 T 184/2020-1058, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 To 205/2022-508 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Týle dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V první řadě obviněný namítá nevěrohodnost výpovědi jeho spoluobviněných, které označuje za stěžejní usvědčující důkaz stojící proti němu. K posouzení věrohodnosti těchto výpovědí navrhoval doplnit dokazování insolvenčním spisem vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 25150 / 2020, z něhož by vyplynulo, že obviněná D. nepravdivé údaje uváděla v rámci více žádostí o úvěr. Dále navrhoval připojit trestní spis vedený Policí ČR v Ústí nad Orlicí ve věci Z. Š., kde spoluobvinění D. vypovídají v postavení svědků. Tyto důkazy nebyly provedeny, neboť odvolací soud považoval dovolatele za nevěrohodného, protože je trestně stíhán pro úvěrové podvody, kdy falšoval svá daňová přiznání a příjmy. Podle této logiky by však musel za nevěrohodné považovat i jmenované spoluobviněné, neboť ti byli rovněž trestně stíhání pro úvěrový podvod. Dále svědek Š. svojí výpovědí v podstatě potvrdil skutkovou verzi dovolatele. Závěr o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a naopak věrohodnosti výpovědi spoluobviněných D. je nedostatečně odůvodněn a dovolatel v tomto směru shledává porušení svého práva na spravedlivý proces.
5. Soudy nezohlednily aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V předmětné věci nevznikla žádná škoda, neboť spoluobviněnými D. získaný úvěr byl splácen, a po jeho prohlášení za splatný celý splacen. Nadto byl zajištěn zástavním právem k jejich nemovitostem v hodnotě rovnající se výši poskytnutého úvěru, a tudíž vznik škody ani nehrozil. Uvedení nepravdivého údaje tedy vůbec nemohlo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť věřiteli škoda nemohla vůbec vzniknout.
6. Podle dovolatele ani při přijetí skutkových závěrů nalézacího soudu nelze dospět k tomu, že by z jeho strany byly naplněny znaky organizátorství, neboť spoluobviněným D. pouze poskytoval běžné rady spojené se žádostí o úvěr. Mezi výpověďmi spoluobviněných D. přitom existují rozpory ohledně toho, jako roli měl dovolatel v celém procesu zastávat, či zda od nich měl převzít nějaké peněžní prostředky. Podle výpovědi R. D. navíc obviněný nikdy neměl spoluobviněné instruovat k protiprávnímu jednání. Soudy se dále nezabývaly tím, jak v celé věci figuroval svědek Š.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 7. 2022, č. j. 14 To 205/2022-508, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 T 156/2021-478, a podle §265m tr. ř. sám rozhodl o zproštění dovolatele obžaloby, případně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve vztahu k námitkám týkajícím se neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů uvedla, že odvolací soud odůvodnil, proč považoval tyto důkazy za nadbytečné, přičemž vzhledem k důkazní situaci v předmětné věci lze jeho závěry zcela akceptovat. Pokud jde o dovolatelem poukazované rozpory mezi výpověďmi manželů D., pak tyto jsou zanedbatelné za zohlednění jejich zasazení do zbylé důkazní materie. Zmíněné výpovědi se shodovaly ohledně toho, jakým způsobem se měl obviněný angažovat v rámci zajišťování jejich úvěru. I obhajoba, podle které měl jmenovaným manželům poskytovat pouze běžné úvěrové poradenství, je na podkladě provedeného dokazování vyvrácena.
9. Pokud jde o námitku chybného hmotněprávního posouzení organizátorství ze strany obviněného podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak je nutno podotknout, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá míra jeho zapojení do trestné činnosti nedávající pochyb o naplnění znaků organizátorství. Toto platí i s ohledem na výklad daného institutu podle dovolatelem odkazovaných usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1009/2009 a sp. zn. 8 Tdo 119/2019.
10. Obviněný argumentoval i tím, že chybně nedošlo k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vzhledem k tomu, že nevznikla žádná škoda, neboť poskytnutý úvěr byl spoluobviněnými D. splácen, resp. v návaznosti na prodej zástavy celý splacen. V tomto směru státní zástupkyně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 254/2017, z nějž vyplývá, že trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, neboť k jeho dokonání není třeba, ani poskytnutí úvěrových prostředků. Dokonán je již tím, že jeho pachatel uvede nepravdivé údaje v rámci sjednávání úvěrové smlouvy. Samotné splacení úvěru tedy nezabraňuje naplnění dané skutkové podstaty. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe je však důležité věnovat otázce naplnění jejích znaků zvláštní pozornost. V předmětné věci přitom byl úvěr splácen pouze velmi krátkou dobu od 25. 7. 2019 do 2. 9. 2019, kdy k jeho splacení došlo až skrze uspokojení z úvěru vyplývající pohledávky skrze prodej zastavených nemovitostí. Vzhledem k tomu, že ke zpeněžení zástavy dochází za odlišných tržních podmínek, než při uzavírání úvěrové smlouvy, které nemohl pachatel předpokládat v době spáchání trestného činu, stojí tato skutečnost mimo skutkovou podstatu trestného činu. Nemůže tudíž být hovořeno o jejím vlivu na trestní odpovědnost pachatele.
11. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. K námitkám obviněného, kterými se snaží zpochybnit věrohodnost výpovědí spoluobviněných D., lze uvést, že tyto lze s vyšší mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě první, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ačkoliv jeho níže vypořádané výhrady částečně směřují proti zjištěním nemajícím přímý vliv na právní kvalifikaci jeho skutku (kupř. že požadoval protiplnění za svoje služby), dovolatel se jimi snaží zpochybnit věrohodnost napadaných výpovědí jako celku, tedy i ohledně rozhodných zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu. Nicméně jeho námitky je třeba označit za zjevně neopodstatněné. Z daných výpovědí sice vyplývají poznatky významné pro zjištění skutkového stavu, resp. návazně pro jeho právní kvalifikaci, nejedná se však o důkazy jediné. Celková důkazní materie včetně všech souvislostí mezi jednotlivými jejími částmi podporuje základní vyznění údajů spoluobviněných D. o vině dovolatele. V tomto směru je možné odkázat na hodnocení odvolacího soudu, který na str. 3 jeho usnesení krom výše zmíněného uvedl, že drobné rozpory mezi těmito výpověďmi nejsou natolik zásadní, aby uvedené spoluobviněné bylo možné označit za nevěrohodné. V návaznosti na to se odvolací soud (str. 4 a násl. jeho usnesení) věnuje rozboru soudem prvního stupně provedeného dokazování a rekapituluje zjištění popsaná v napadeném rozsudku za zhodnocení validity myšlenkových pochodů nalézacího soudu. Uvedený postup je třeba hodnotit jako zcela dostačující reakci na odvolací námitky obviněného.
14. Nejvyšší soud nehodlá rozsáhle reprodukovat zmiňované úvahy soudů či znovu provádět hodnocení důkazů (což mu ani nepřísluší), které se odráží v odůvodnění soudu prvního stupně. Ostatně v rámci výše citovaného důvodu dovolání je povolán nikoliv k přehodnocování jednotlivých důkazů, ale pouze k prověrce toho, zda myšlenkové pochody soudů nižších stupňů respektují pravidla logiky a nedochází tak k závěrům extrémně nesouladným se skutečným obsahem důkazů. Jeho kasační zásah by byl odůvodněn pouze v případě existence tak hrubé vady skutkových zjištění soudu nižšího stupně, pro kterou by nebylo možno setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.
15. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou.
16. Takto vymezenou přezkumnou činnost však musí dovolací soud realizovat v rozsahu konkrétní formulace argumentů obhajoby obsažené v podaném dovolání. Obviněný přitom nevěrohodnost výpovědí obviněných D. zakládá na vcelku stroze podaných nářcích o rozporech v nich obsažených, a to ohledně toho, zda za svoje služby chtěl peněžní protiplnění, komu bylo toto plnění předáváno atd. Tyto námitky navíc nejsou uplatněny způsobem, z něhož by transparentně plynulo, v čem přesně vidí dovolatel daný rozpor. Pokud jde o protiplnění za dovolatelem poskytnuté služby, pak se výpovědi spoluobviněných D. v podstatných znacích shodují. Jedná se jak o tvrzení ohledně částky 20.000 Kč, které měl dovolatel požadovat (spolu se svědkem Š.) za započetí prací i ohledně místa předání peněz na čerpací stanici, včetně toho, že peníze byly předány do rukou svědku Š., tak případně i stran toho, zda dovolatel se svědkem Š. požadovali provizi za svoje služby a jakou měla mít výši (viz porovnání výpovědí v protokolu z hl. líčení ze dne 8. 12. 2021 – č. l. 443, 446 p. v.). Obsah těchto výpovědí odpovídá jejich vyjádření v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz bod 3.).
17. Obdobný závěr platí ohledně dílčí výhrady, že obviněná J. D. měla hovořit o dovolateli jako o „poskokovi“ svědka Š., a že podle R. D. měl dovolatel být pouze finanční poradce, který nikoho neinstruoval k protiprávnímu jednání. V první řadě tvrzení, že dovolatel byl podle R. D. pouze finančním poradcem, je vytržené z kontextu, z nějž jasně vyplývá jeho organizování trestné činnosti spočívající v instruování obviněných D., jak vylákat úvěr (potažmo jeho pomoci skrze opatřování jim zfalšovaných dokumentů za tímto účelem). Obviněný D. dokonce výslovně uvedl, že věděl, že jsou on i jeho manželka J. D. dovolatelem instruováni ke spáchání trestného činu. Je tedy zřejmé, že obviněného nevnímal jen jako finančního poradce poskytujícího běžnou asistenci k získání úvěru. Navíc to byl obviněný, kdo zapojil svědka Š. do předmětné trestné činnosti, jak uvádí nalézací soud v bodě 7. jeho rozsudku. S žádným z těchto závěrů soudu prvního stupně přitom není v rozporu vnímání svědka Š. jako nadřízeného dovolateli ze strany obviněné D. Ostatně soud v bodě 6. jeho rozsudku zmiňuje i to, že svědek Š. je sám trestně stíhán v jiné trestní věci pro jeho podíl na jednání v právě projednávané věci, a to rovněž jako organizátor. Vhodno dodat, že nic nebrání tomu, aby se na dané trestné činnosti podílelo více účastníků jako organizátorů, ani tomu, aby jeden z nich byl hlavními pachateli považován za nadřízeného druhému. Důležité je, zda je vůči každému z nich prokázáno naplnění znaků organizátorství, jako tomu je i v daném případě ve vztahu k dovolateli. V tomto směru lze označit za bezpředmětnou i výtku obviněného, že se soudy údajně vůbec nezabývaly tím, jakou roli sehrál ve věci svědek Š.
18. Snaha o znevěrohodnění výpovědí obviněných D. ze strany dovolatele má ještě další rovinu, kdy podotýká, že odvolací soud odmítl provést navrhovaný důkaz celým insolvenčním spisem ohledně obviněné D., z něhož mělo vyplynout, že tato opakovaně podávala nepravdivé informace při snahách o získání úvěru. Má přitom za to, že důvody pro neprovedení daného důkazu ze strany soudu nebyly dostatečné, neboť měly být založeny na tvrzení, že dovolatel je trestně stíhán pro úvěrový podvod. Tato námitka je formálně podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho alternativě, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť odvolací soud se s tímto důkazním návrhem vypořádal zcela přijatelným způsobem na str. 3 jeho usnesení. Na odkazovaném místě uvedený soud dokonce zmiňuje, že částečně doplnil důkazní řízení o přečtení přihlášky do insolvenčního řízení obviněné D., z níž vyplývá uvedení nepravdivých údajů v jiné žádosti o úvěr. Odvolací soud tedy částečně vyhověl obviněnému, když daný důkaz na návrh obhajoby provedl, vzal do úvahy a zasadil jej do kontextu celé věci a její důkazní situace, jak byla zhodnocena nalézacím soudem. Dospěl však k závěru, že tato informace nic nemění na vypovídající hodnotě údajů obviněné D. pro závěr o míře, v jaké se dovolatel účastnil na žalovaném skutku. Tomuto postupu nelze nic vytknout, zejména s ohledem na již zmiňovanou skutečnost, že výpověď obviněné je podporována i zbylými důkazy, což odvolací soud (resp. původně i soud prvního stupně), rozebírá na jiných místech svého rozhodnutí (zejména bod 4. – 6. rozsudku nalézacího soudu a str. 3 – 6 usnesení odvolacího soudu).
19. Skutečnost, že dovolatel, že je trestně stíhán pro úvěrové podvody, bylo ze strany soudu druhého stupně zohledněno zcela vhodným způsobem. Odvolací soud totiž pouze poukázal na ironii vztahující se k linii argumentace dovolatele o tom, že by z jiného řízení (nadto insolvenčního) vyplývající poznatek o uvedení nepravdivých údajů při sjednání úvěru měl sám o sobě vést ke kompletnímu znevěrohodnění výpovědi osoby, která se toho dopustila. Pokud by k takovému způsobu uvažování přistoupil, musel by v zájmu logické důslednosti totožně postupovat i v případě dovolatele a jeho výpovědi, když je tento trestně stíhán pro úvěrové podvody. Nejde přitom jen o trestní stíhání pro úvěrové podvody, ale v tomto smyslu by pak muselo být zohledněno i to, že v době rozhodování nalézacího soudu byl obviněný i pravomocně odsouzen pro podvod podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, k němuž mu byl ukládán souhrnný trest (viz výroková část jeho rozsudku). Prezentovaný způsob uvažování však odvolací soud zavrhl, když podotkl, že takto zjednodušeně hodnotit důkazy nelze, což byl pouze další důvod pro konstatování nadbytečnosti obhajobou navrhovaného důkazu.
20. Obdobně lze přistoupit k dovolatelem zmíněnému důkaznímu návrhu stran připojení trestního spisu vedeného Policií ČR v Ústí nad Orlicí ve věci svědka Š., kde obvinění D. vypovídají jako svědci. K tvrzené nedůvodnosti zamítnutí tohoto důkazního návrhu ovšem nepřipojuje další argumentaci a postačí tudíž zmínit, že i s ním se odvolací soud procesně vypořádal na str. 3 jeho usnesení, kdy konstatoval jeho nadbytečnost s ohledem na stav skutkových zjištění ve věci, resp. kvalitě podkladů, z nichž vychází.
21. Obviněný rovněž uplatňuje řadu stručně pojatých námitek, jimiž rozporuje skutkový stav zjištěný nalézacím soudem skrze tvrzení, že z jeho strany nevzešly jakékoliv pokyny o tom, aby byly bance předloženy nepravdivé údaje, či že by zajišťoval padělané dokumenty za tímto účelem. Údajně měl pouze poskytovat běžné rady související se žádostí o úvěr. Opět ani tyto námitky nevykreslil dostatečně hluboce tak, aby bylo možné vůbec hovořit o argumentaci. Pouze trvá na těchto svých výrocích, aniž by je dále specifikoval či jakkoliv podložil.
22. Nejvyšší soud, krom již výše provedeného výkladu souvisejícího s usvědčujícími výpověďmi obviněných D., uvádí i následující skutečnosti. Závěr, že obviněný neposkytoval pouze běžné rady související s poskytováním úvěrů, vyplývá jak ze zmíněných výpovědí, tak kupříkladu z jejich souvislostí s listinnými důkazy (falešným potvrzením o zaměstnání či úvěrovou dokumentací poskytnutou Českou spořitelnou, a. s.). Oporu má i ve výpovědi svědka B., či dokonce části výpovědí samotného obviněného ohledně jeho přístupu do společnosti L. Pominout nelze ani skutečnosti, že obvinění D. museli využít služeb vymahače vůči dovolateli a svědku Š. Vzhledem k bezobsažnosti rozebíraných námitek není na místě dlouze opakovat relevantní úvahy soudů navázané k těmto důkazům. Postačí jen odkázat na trefné shrnutí z nich vyplývajících poznatků, které odvolací soud vyjádřil na str. 6 jeho usnesení, kde uvedl, že obviněný „… instruoval a řídil obžalované D., jakým způsobem bude postupováno při obstarání podkladů pro získání … úvěru … přičemž to byl on, kdo sdělil, že úvěr bude získán po obstarání nepravdivého potvrzení o příjmech obžalovaného D. … a spolu s tím pak instruoval obžalované D. o tom, jaké další dokumenty bude třeba obstarat, ať již jde o výpisy z účtů, aby odpovídaly předloženému falešnému potvrzení o příjmu, jakožto i obstarání falešných kupních smluv s navýšením kupní ceny a výše prostředků, které budou D. hradit z vlastních zdrojů, a posléze jim zajistil obstarání těchto dokumentů … a instruoval je v tom směru, kam s nimi mají zajít, komu je předat, a nakontaktoval je na svého známého úvěrového poradce v České spořitelně.“ Z uvedeného vyplývá, že činnost dovolatele v žádném případě nebyla pouze běžným poskytováním rad souvisejících s úvěrovým procesem. Jeho námitky je tak nutné označit za zcela nepřípadné.
23. Pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit jeho námitku, že nelze dospět k závěru o jeho organizátorství trestné činnosti manželů D., ani při vycházení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Opět jí však nelze vyhovět. Dovolatel ani tuto argumentaci důkladně nerozvádí. V tomto ohledu pouze naznačuje, že inciativa k podání žádosti o úvěr nevzešla od něj. Uvedené není pro závěr o organizování trestné činnosti podstatné. Pokud totiž svojí zmíněnou poznámkou mínil namítat, že on v nikom nevzbudil rozhodnutí spáchat úvěrový podvod, brojí proti právní kvalifikaci, která nebyla soudem prvního stupně učiněna. V takovém případě by muselo být jeho jednání posouzeno jako účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což se nestalo. Postačí tedy zmínit, že vyjádření skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku („… kteréžto listiny jim se znalostí všech rozhodných skutečností pro účely podvodného sjednání úvěrové smlouvy za finanční protihodnotu a v součinnosti se Z. Š. obstaral obžalovaný T. J. a podrobně je instruoval, jakým způsobem postupovat při vylákání úvěru, … když i tuto listinu obžalovaným R. D. a J. D. opět za úplatu, vědomě pro účely neoprávněného získání finančních prostředků z hypotéčního úvěru v součinnosti se Z. Š. zajistil obžalovaný T. J. …“), a to i ve spojení s rozvedením těchto skutkových zjištění v odůvodnění rozhodnutí, jednoznačně naplňuje znaky organizování trestné činnosti podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba připomenout, že obviněný byl odsouzen pro organizování trestné činnosti v podobě jejího řízení , tj. usměrňování páchání individuálně určitého hlavního deliktu, a nikoli pro zosnování , jímž se rozumí iniciace a plánování trestné činnosti hlavní. Řízení přitom, jak již plyne z uvedeného, spočívá v činnosti spadající do stadia páchání trestného činu a jeho podstatou jsou typicky úkony zahrnující zejména usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny apod. (viz TR NS 59/2009-T 1225).
24. Z tzv. skutkové věty vyplývá, že obviněný (spolu se svědkem Š.) za úplatu obstaral pro hlavní pachatele manžele D. padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu R. D., pozměněné výpisy z jeho bankovního účtu u Komerční banky, a.s. a účelově pozměněnou kupní smlouvu na nemovitost, jež měla být za peněžní prostředky ze získaného úvěru koupena, přičemž je (jak již bylo zmíněno) „… podrobně instruoval, jakým způsobem postupovat při vylákání úvěru …“. Pakliže by jednání obviněného spočívalo pouze v obstarání vyjmenovaných dokumentů, mělo by být posouzeno pouze jako pomoc ke spáchání trestného činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Byly by jim totiž pouze poskytovány prostředky ke spáchání trestného činu. Jelikož podle skutkových zjištění nalézacího soudu dovolatel obviněné D. podrobně instruoval ve vztahu k užití takto opatřených dokumentů, resp. obecně stran způsobu spáchání úvěrového podvodu, je již nutné hovořit o závažnější formě účastenství, tedy organizátorství. Odsouzen pak byl správně jenom za tento typ účastenství. Pokud se totiž účastník podílí na témž trestném činu jednáním majícím znaky několika forem účastenství, postačí jej postihnout pouze pro jeho nejzávažnější formu. Nejzávažnější formou účastenství je organizátorství, zatímco pomoc je nejméně závažná. Ačkoliv nalézací soud ve výroku jeho rozsudku pojal vymezení organizování trestné činnosti poněkud lakonicky, je z něj stále patrné naplnění znaků organizování. Platí to o to více za zohlednění kontextu poměrně vyčerpávajícího odůvodnění napadeného rozsudku, zahrnujícího konkrétnější rozbor jednotlivých aktivit dovolatele ve vztahu k páchanému trestnému činu. Soud prvního stupně tyto jednotlivosti pouze pro účely vymezení skutku abstrahoval do podoby obecného konstatování citovaného výše, což není důvod pro kasační zásah dovolacího soudu.
25. Námitkou odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu je taktéž ta stran nedodržení zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil. Je vhodné poukázat na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem úvěrového podvodu, resp. organizování jeho spáchání, jak je popsáno výše (viz bod 23. tohoto usnesení). Otázce společenské škodlivosti se navíc věnoval již nalézací soud v bodě 9. jeho rozsudku. Je možné uvést, že z hlediska společenské škodlivosti jednání dovolatele je přitěžujícím, že využil svých znalostí a postavení finančního poradce, který sjednával i legitimní úvěry. Dále způsob, jakým participoval na trestné činnosti, byl poměrně sofistikovaný a vyžadoval podniknutí většího množství kroků za zapojení další osoby (svědka Š.), přičemž jeho účastenství zahrnovalo krom instruování či řízení obviněných D. i opatřování padělaných dokumentů pro účely získání úvěru. Nadto jeho motivem bylo vlastní obohacení, kdy za svoje služby spolu se svědkem Š. inkasoval částku v řádu statisíců. Pokud jde o dovolatelem akcentovanou skutečnost, že obvinění D. krátce úvěr spláceli, než došlo k jeho prohlášení za splatný Českou spořitelnou, a.s. v důsledku zjištění předmětné trestné činnosti a následně došlo k jeho celkovému splacení z prodeje zástavy, pak toto bylo plně reflektováno v rámci právní kvalifikace. Skutek byl totiž právně posouzen podle základní skutkové podstaty obsažené v §211 odst. 1 tr. zákoníku, k jejímuž naplnění není třeba vznik škody, nýbrž pouze uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Výše úvěru, kdyby nedošlo k jeho splacení, by jinak představovala škodu značnou, s níž by se pojila nutnost posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty obsažené v §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Kompletní splacení úvěru tudíž bylo zohledněno způsobem předpokládaným trestním zákoníkem v jeho zvláštní části, přičemž tak není dán prostor pro omezení rozsahu trestní odpovědnosti dovolatele skrze aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
27. V souvislosti s výše uvedeným nutno poznamenat, že zřízení zástavního práva jako zajištění pohledávky věřitele neodporuje ani formálnímu naplnění znaků přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku. Uspokojení pohledávky skrze zpeněžení zástavy je v zásadě třeba vnímat jako náhradu škody. Teoreticky lze připustit, že by poskytnutí zástavy představující reálnou možnost věřitele plně uspokojit svoji pohledávku, mohlo mít vliv na následné úvahy soudu o tom, zda měl dlužník v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku. Nemůže to však mít význam, pakliže je skrze existenci zástavního práva napadána právní kvalifikace trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Tato základní skutková podstata totiž míří na ochranu práva osob vstupovat do závazkového vztahu informovaně, bez ohledu na to, zda jim v případě jeho porušení vznikne nějaká škoda.
V.
Způsob rozhodnutí
28. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve shodě s posouzením dovolání obviněného státní zástupkyní dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti jeho dovolacích námitek a nezjistil ani porušení základních práv obviněného, pro které by měl přistoupit ke kasaci jím napadených rozhodnutí, rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
29. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
30. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu