ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1096.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1096/2023-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2023 o dovolání, které podal O. C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2023, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 102 Nt 605/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání O. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 102 Nt 605/2021 (dále také jen „usnesení soudu prvního stupně“), bylo O. C. (dále také jen „dovolatel“) podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické vykonávané ambulantní formou.
Proti tomuto usnesení podal O. C. stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2023, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
3. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 6 Tdo 497/2022. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 2 To 12/2022, a jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 102 Nt 605/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2023 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl O. C. dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Namítl, že krajský soud sice doplnil dokazování v intencích pokynů Nejvyššího soudu, nicméně znovu ochranné léčení uložil, aniž se zabýval stěžejními argumenty obhajoby, pro které podle něj podmínky ochranného léčení splněny nejsou a nikdy nebudou. Vrchní soud se poté nesprávně se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, a znovu tak zatížil řízení vadou, neboť své rozhodnutí náležitě neodůvodnil a se stížnostními námitkami se nevypořádal. Svou stížnost dovolatel opřel o námitku, kterou považoval za stěžejní i v rámci podaného dovolání, a to že se soudy nevypořádaly s tím, zda ochranné léčení může přinést nějaký terapeutický efekt, a splnit tak svůj účel, resp. zda je vzhledem k jeho osobě vůbec realizovatelné. Podle něj, je-li zjevné, že osoba, jíž má být ochranné léčení uloženo, nemůže chápat účel, smysl, podmínky, omezení, realizaci, zdravotnické výkony a případné následky nespolupráce se zdravotnickým zařízením, ztrácí ochranné léčení svůj smysl ještě dříve, než bylo nařízeno a prakticky vykonáváno. Analogicky mělo být postupováno podle §352 tr. ř. Nic na tom nemůže změnit ani osoba opatrovníka, jíž bylo stížnostním soudem doporučováno, aby „odpovědně přistoupila k soudem nařízené ochranné léčbě“ .
5. Dovolatel dále namítl, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, zda lékař-psychiatr, který není sexuologem, může v rámci ochranného léčení aplikovat antiandrogeny injekční formou, což označil za jediný způsob, jak má být ochranné léčení podle znaleckého posudku realizováno.
6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc přikázal stížnostnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že se Nejvyšší soud již ve svém prvním usnesení zabýval otázkou, zda byly naplněny podmínky ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku. Již tehdy Nejvyšší soud konstatoval, že se soudy podmínkou nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě zabývaly velmi pečlivě, provedly dokazování v řádném rozsahu a rovněž podrobně popsaly a vyložily, proč dospěly k závěru, že pobyt dovolatele, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, je na svobodě nebezpečný. Státní zástupce proto na tyto závěry odkázal a v rámci nyní opakovaného předložení věci stručně uvedl, že se soudy pečlivě vypořádaly s podmínkami uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně proto podle něj zcela správně přistoupil k obligatornímu uložení ochranného opatření ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně dovolatel ani nevznesl konkrétní námitky, že by dané podmínky pro uložení ochranného léčení nebyly naplněny, takový závěr toliko obecně deklaroval. Státní zástupce uvedl, že dovolateli bylo uloženo ochranné léčení ambulantní, které je méně závažným zásahem do jeho osobní svobody. Soud prvního stupně se přitom velmi pečlivě s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti zabýval přiměřeností takového opatření. Konstatoval, že posuzovanému ukládá ochranné léčení psychiatrické vykonávané ambulantní formou, jehož zaměření ponechává na úvaze ošetřujícího lékaře. Soud tedy uložil pouze konkrétní druh ochranného léčení v souladu s trestněprávními předpisy, nikoli však konkrétní léčbu, proti které mj. nyní posuzovaný brojí.
8. Státní zástupce označil za nepřiléhavou argumentaci, že by v případě obligatorního ukládání ochranného léčení nemělo dojít k uložení osobě, která nemůže účel, smysl, podmínky, omezení, realizaci, zdravotnické výkony a případné následky nespolupráce se zdravotnickým zařízením chápat. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohl by soud dostát smyslu ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku a nemohl by dané léčení uložit ve všech případech, ve kterých zákon jeho uložení předpokládá. To, že by nebylo ochranné léčení ukládáno v případě, že by vzhledem k osobě pachatele bylo zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout, by přicházelo v úvahu při fakultativním ukládání ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Účelem ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku je však terapeutické působení na posuzovaného, s cílem odstranění nebo alespoň snížení nebezpečí ohrožení či porušení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Ochranné léčení bylo posuzovanému uloženo proto, aby bylo zabezpečeno terapeutické působení na něj, aby tak bylo alespoň sníženo nebezpečí ohrožení či porušení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Ochranné léčení v jeho případě bude trvat, dokud to bude vyžadovat jeho účel, jak ostatně konstatoval i soud prvního stupně.
9. V daném případě nebyl podle státního zástupce důvod ani k postupu podle §352 tr. ř. K tomuto postupu by soud měl přistoupit v případě, že by se před započetím výkonu ochranného léčení (jak v ústavní, tak i v ambulantní formě) změnily nebo pominuly okolnosti, za nichž bylo ochranné léčení uloženo (např. změna zdravotního stavu obviněného, jeho sociálních poměrů, obviněný upřednostnil dobrovolnou léčbu před nařízením ochranného léčení atd.). Změny zdravotního stavu by měly být zjišťovány především lékařským posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně z aktuálních lékařských zpráv. Jsou to především znalci a odborníci z oblasti psychiatrie, kteří jsou kompetentní učinit závěr na základě pozorování pacienta, jaký druh ochranného léčení by měl být uložen, aby byla zabezpečena ochrana společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 213/2011). Stejně je tomu, pokud jde o zjišťování změn zdravotního stavu pacienta, které mohou být důvodem od upuštění od výkonu ochranného léčení. V případě dovolatele však podle něj nenastaly změny zdravotního stavu a nebyl tedy ani důvod k zadání nového lékařského posudku.
10. Závěrem státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele konkrétně nesměřovaly proti naplnění zákonných podmínek, ale byly spíše polemikou s budoucím průběhem a úspěšností uloženého léčení. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 tr. ř.).
11. Dovolatel ve své replice k tomuto vyjádření setrval na tom, že v řízení nebylo postaveno najisto, zda ochranné léčení může u něj mít nějaký terapeutický efekt, a splnit tak svůj účel. Návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem MUDr. Drahozala, který se měl k limitům ochranného léčení vyjádřit, zejména pokud jej má sám realizovat, byl zamítnut. Státnímu zástupci vytkl, že ani ten se nevyjádřil ke všem námitkám, především k tomu, zda lékař-psychiatr, který není sexuologem, může v rámci ochranného léčení aplikovat antiandrogeny injekční formou. Dále dovolatel uvedl, že od doby zpracování znaleckého posudku uplynula doba více než 2 let, přičemž s ochranným léčením nebylo doposud započato. K žádným excesivním jednáním z jeho strany nedošlo již více než 6 let. Proto ani podmínka, že by v době ukládání ochranného léčení existovala hrozba závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, není podle něj dána, čímž není splněna podmínka zakotvená v §99 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Nepřisvědčil tak ani argumentaci státního zástupce, že se soustřeďoval jen na polemiku s budoucím průběhem a úspěšností ochranného léčení. Závěrem dal souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2023, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda dovolatelem vznesené námitky svým obsahem odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky dovolatele lze pod jím uplatněný důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s jistou mírou tolerance podřadit. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost dovolatele, uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud posuzoval ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť je zjevné, že dovolatel napadl i usnesení soudu prvního stupně. Dovolatel namítl, že opět nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení. Toto jejich nesplnění spatřoval fakticky v tom, že nebylo prokázáno, zda na něj bude mít ochranné léčení terapeutický efekt, a splní tak svůj účel, a zda lékař-psychiatr, který není sexuologem, může injekční formou aplikovat antiandrogeny.
17. Podle §99 odst. l tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
18. Předpokladem uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku pachateli činu jinak trestného je současné splnění pěti podmínek, jimiž je to, že:
a) se stal skutek,
b) tento skutek má znaky trestného činu, resp. činu jinak trestného,
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku,
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný,
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.
19. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti, vzhledem k tomu, že dovolatel fakticky ani žádnou konkrétní námitku stran naplnění podmínek uvedených v §99 odst. 1 tr. zákoníku nevznesl, konstatuje, že soudy se v novém řízení již řádně s otázkou splnění všech těchto podmínek pro uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku vypořádaly. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro učinění vlastních zjištění ohledně toho, zda se skutky staly, zda je spáchal dovolatel, na základě čehož také učinil závěr o tom, znaky jakých činů jinak trestných tyto skutky naplňují. Jak přitom patřičně uvedl státní zástupce, Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 6 Tdo 497/2022, konstatoval, že podmínkou nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě se soudy zabývaly velmi pečlivě, provedly dokazování v řádném rozsahu a rovněž podrobně popsaly a vyložily, proč dospěly k závěru, že pobyt dovolatele, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, je na svobodě nebezpečný. Jinak tomu nebylo ani v novém řízení, když soud prvního stupně zejména v bodě 69. svého usnesení rozvádí, z jakých důvodů považuje i tuto poslední podmínku za splněnou.
20. Z výše uvedeného je patrné, že v případě ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku je za splnění všech zmíněných podmínek jeho uložení obligatorní. Nutno zdůraznit, že není dána ta podmínka, jako je tomu v případě fakultativního uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, že se ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Argumentace dovolatele, včetně jím navrhovaného postupu podle §352 tr. ř., proto v tomto směru neobstojí. Soud prvního stupně přitom v bodech 69. a následující svého usnesení rovněž důkladně odůvodnil, v čem je spatřován význam ochranného léčení uloženého dovolateli. V této souvislosti také osvětlil, proč je ukládáno ochranné léčení psychiatrické. Z bodu 69. lze zejména citovat, že: „Léčba může přinést požadovaný efekt, tedy tlumení sexuálního pudu podezřelého, a tím snížení obavy z recidivy protiprávního jednání podezřelého. Přestože účelem ochranného léčení je tedy zejména tlumení sexuálního pudu podezřelého, znalec k výslovnému dotazu soudu zopakoval, že znalci navrhují uložení ochranného léčení psychiatrického, byť se sexuologickým zaměřením. V rámci psychiatrického léčení totiž lze působit i z hlediska sexuologického právě tlumením sexuálního pudu pacienta antiandrogeny. Soud tedy uložil podezřelému ochranné léčení psychiatrické, jeho zaměření však ponechává na úvaze ošetřujícího lékaře, když v daném směru soud ukládá pouze ochranné léčení konkrétního druhu“. Se závěry soudu prvního stupně se přitom ztotožnil i stížnostní soud, přičemž Nejvyšší soud jim nemá čeho vytknout, a proto v podrobnostech na jejich rozhodnutí odkazuje. Považuje za potřebné pouze (znovu) konstatovat, že soud při ukládání ochranného léčení rozhoduje pouze o jeho druhu a nepřísluší mu, aby určoval konkrétní způsob provádění tohoto léčení.
V.
Způsob rozhodnutí
21. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání dovolatele jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu