ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1160.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 1160/2022-956
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. J. Č., nar. XY, trvale bytem XY, a 2. A. R., rozená V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 67 To 402/2021-860, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 52/2021, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné A. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 8. 2021 , č. j. 67 T 52/2021-755, byli obvinění J. Č. a A. R. (dále též jen „obviněný/á“, příp. „dovolatel/ka“) uznáni vinnými pod bodem 2. výroku o vině zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle výroku napadeného rozsudku dopustili tím, že
s obviněnou K. N. (bod 19 obžaloby MSZ)
poté, kdy totožné vozidlo Chrysler (300C LX, VIN: XY) dne 28. 8. 2008 na pobočce Magistrátu hl. m. Prahy v XY, XY, u pracovnice K. V. odhlásila dle pokynu Z. Č. K. N. na J. Č., následně v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy dle instrukcí Z. Č., J. Č. a A. R. dne 28. 9. 2008 na křižovatce ulic Novodvorská a Papírníkova v Praze 4, na níž dva dosud neztotožnění řidiči úmyslně nabourali uvedeným vozidlem zn. Chrysler a vozidlem zn. Volkswagen Touareg 7L, VIN: XY, oznámili Policii ČR, že tohoto dne okolo 12.25 hodin v Praze 4, na křižovatce ulic Novodvorská a Papírníkova, došlo k dopravní nehodě uvedených vozidel, která v době nehody řídili, a k hmotné škodě na obou vozidlech, což tito učinili dle pokynu Z. Č., ač věděli, že ke střetu obou vozidel došlo úmyslně, místo střetu vybral a označil Z. Č. a uvedená vozidla v době střetu ve skutečnosti neřídili, pouze se před příjezdem Policie ČR na místo nehody vyměnili s dosud neztotožněnými osobami, na místě podepsali protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním, kdy policie tuto událost šetřila pod č. j. PSP-21584/DN-2008-115, následně událost, s vědomím, že nejde o nahodilou událost, ale o dopředu domluvený úmyslný střet vozidel, po oznámení pojistné události u Kooperativy pojišťovny, a. s., u níž byla na vozidlo Volkswagen Touareg uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. 6242341294 a pojistná smlouva o havarijním pojištění č. 2930026938, a Kooperativa pojišťovna, a. s. na základě dodaných podkladů šetřila událost pod č. 6080052124 (povinné ručení) a po provedeném šetření vyplatila dne 21. 10. 2008 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na účet K. N. č. XY částku ve výši 423.800 Kč za škodu na vozidle zn. Chrysler a dne 31. 10. 2008 na stejný účet částku ve výši 18.607 Kč za zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy vozidla zn. Chrysler, k němuž ve skutečnosti nedošlo, následně K. N., ač věděla, že tyto částky byly získány pojistným podvodem spáchaným Z. Č., dne 23. 10. 2008 na pobočce Raiffeisenbank, a. s. v Praze 2, Bělehradská 100/18 z tohoto účtu vybrala částku ve výši 425.000 Kč a dále dne 10. 11. 2008 na téže pobočce Raiffeisenbank, a. s. vybrala z účtu částku ve výši 18.000 Kč, kdy obě tyto částky předala Z. Č., dále Kooperativa pojišťovna, a. s. na základě jimi dodaných podkladů šetřila událost pod č. 2080050262 (havarijní pojištění), a po provedeném šetření dne 17. 2. 2009 vyplatila na účet společnosti Auto Kralupy, a. s., č. XY částku ve výši 346.481 Kč za škodu na vozidle zn. Volkswagen Touareg, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., IČ: 47116617 škodu v celkové výši 788.888 Kč, (vozidlo OTA).
2. Obviněný J. Č. byl za tento trestný čin odsouzen podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Obviněná A. R. byla za popsaný trestný čin odsouzena podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 10 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. Č., A. R. a K. N. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, IČ: 47116617, částku ve výši 788.888 Kč.
3. Dodává se, že podle §226 písm. c) tr. ř. byla obviněná A. R. zproštěna obžaloby, kterou jí byl kladen za vinu skutek pod bodem 23. obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze, spáchaný se spoluobviněnými Z. Č. a T. J., kvalifikovaný jako dílčí útok zločinu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“).
4. O odvoláních obviněných proti tomuto rozsudku, v případě obviněného J. Č. podaného výlučně do adhezního výroku, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2022, č. j. 67 To 402/2021-860, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 8. 2021, č. j. 67 T 52/2021-755 (obviněným nesprávně označen jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 26/2017 ze dne 25. 8. 2017), spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, že poškozené společnosti uplatnily svůj nárok řádně a včas, a v hlavním líčení bylo prokázáno, že vznik škody je v příčinné souvislosti s projednávanými trestnými činy, aniž by však vysvětlil, které skutečnosti poškozené společnosti tvrdily, které z těchto tvrzení vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výrok o náhradě škody jeho se týkající tak není přezkoumatelný. Dovolatel měl současně za to, že k trestnému činu, který je popisován ve výroku napadeného rozsudku, nedošlo.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 402/2021 ze dne 30. 3. 2022 a Městskému soudu v Praze přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
7. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 67 To 402/2021, podala rovněž obviněná A. R., a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., s tím, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Současně označila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť v další části podání nesprávně označený písm. g)], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Dovolatelka namítla porušení hmotného práva nesprávnou aplikací §2 tr. zákoníku, §67 tr. zák. v kombinaci s nesprávnou interpretací ustanovení §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák. Dále citované porušení spatřovala v tom, že se soudy nevypořádaly s ustanovením §88 tr. zák. Soud I. stupně se zcela nedostatečně a nesprávně vypořádal s námitkou promlčení a nesprávně posoudil příslušná ustanovení, čímž bylo vedeno nepřípustné trestní stíhání. Skutek, jak je popsán ve výrokové části, postrádá znaky subjektivní stránky trestného činu a soudy se nezabývaly materiální stránkou trestného činu, tedy jeho společenskou nebezpečností. Ke spáchání trestného činu mělo dojít v roce 2008, tj. za platnosti a účinnosti tr. zákona, přesto soud I. stupně posoudil bez jakéhokoliv odůvodnění věc podle trestního zákoníku, čímž bylo porušeno ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, soud odvolací se nesprávně s tímto závěrem ztotožnil. Uzavřel totiž, že použití trestního zákoníku bylo pro dovolatelku výhodnější s odůvodněním, že při užití normy účinné v době rozhodování obviněná neměla naplnit kvalifikační znak značné škody, ale toliko znak škody větší. Odvolací soud však zcela pominul skutečnost, že bylo-li obviněné kladeno za vinu, že trestný čin spáchala jako člen organizované skupiny, změna výše škody nemá vliv na právní kvalifikaci.
9. Dovolatelka dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 759/2018, podle něhož je třeba posouzení skutku podle časové působnosti trestních zákonů v smyslu §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku zkoumat i z hlediska ustanovení o zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby. Odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §250a tr. zák., který hodnotil jako trestný čin materiální, ačkoli se jedná o trestný čin formální, jehož znakem není účinek na rozdíl od toho, jak je definován trestný čin pojistného podvodu v trestním zákoníku. Je tak zjevné, že promlčecí doba začala běžet od ukončení jednání již dne 28. 9. 2008, nikoliv až dne 17. 2. 2009 vyplacením pojistného plnění. Právě i v souvislosti s možným promlčením se měly soudy zabývat i možnou aplikací ustanovení §88 tr. zák., a šířeji celkově materiální stránkou skutku, což dovolatelka podrobněji rozvádí, kdy připomíná podmínky trestnosti činu a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1446/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Obecné soudy se měly zabývat tím, zda byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby jak ve vztahu k tvrzené existenci organizované skupiny, tak ke znaku značné škody, což z provedených důkazů, natož z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá. Soudy se dále nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, tedy zaviněním jednotlivě ve vztahu ke každému z obviněných a neurčily ve vztahu ke každému z nich formu úmyslu a z čeho se tak dovozuje. V absenci odůvodnění a popisu subjektivní stránky v rozhodnutí obecných soudů spatřovala dovolatelka porušení hmotného práva, a to ustanovení §4 a 5 tr. zák. Nadto z napadeného rozsudku vyplývá, že u pojistného plnění vyplaceného dne 17. 2. 2009 se jednalo o částku 346.481 Kč, tedy částku výrazně nižší než 500.000 Kč jako hranici pro značnou škodu, jak jí definoval trestní zákon.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatelka vyložila, že trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1) písm. b) tr. ř., tj. je-li trestní stíhání promlčeno, a dále z důvodu uvedeného v §11 odst. 1) písm. m) tr. ř. stanovícího, že trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Smlouvou podle tohoto ustanovení se myslí čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestní stíhání totiž trvalo neúměrně dlouhou dobu, takže jeho další pokračování by bylo v rozporu s citovaným ustanovením zmíněné Úmluvy, podle něhož mají účastníci řízení v rámci spravedlivého procesu právo na vyřízení věci v přiměřené době. Tento závěr je aprobován i judikaturou, například usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001.
11. Skutečnost, že řízení bylo neúměrně dlouhé, a to bez jakéhokoliv zavinění na straně obviněné, jednoznačně vyplývala z toho, že k posuzovanému skutku mělo dojít dne 28. 9. 2008, obvinění bylo sděleno dne 30. 10. 2013, první hlavní líčení se konalo dne 26. 6. 2017, první rozhodnutí ve věci padlo až 13. 8. 2021. Je nepochybné, že doba 13 let není standardní dobou řízení a je zcela bez jakýchkoliv pochybností nepřiměřeně dlouhá. Z tohoto důvodu tedy byly naplněny důvody pro obligatorní zastavení trestního stíhání.
12. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze za dne 30. března 2022, č. j. 67 To 402/2021-860, a Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 67 T 52/2021 ze dne 13. srpna 2021, se jako nezákonné ve vztahu k obviněné A. R. zrušuje.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněného J. Č. uvedla, že je zřejmé, že ve spojení s namítanou nesprávností právního posouzení skutku směřuje proti výroku o vině ad 2., neboť je založeno na zpochybnění příčinné souvislosti přisouzeného jednání se způsobením jeho kvalifikovaného škodlivého následku ve smyslu naplnění skutkové podstaty zločinu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2022, jakož i (za použití shodného argumentačního podkladu) navazujícího výroku o náhradě škody. Nelze však přehlédnout, že obviněný J. Č. napadl prvostupňový rozsudek podaným odvoláním toliko v rozsahu adhezního výroku ve vztahu k přiznanému adheznímu nároku poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. V té souvislosti poukázala státní zástupkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1369/2013. Pokud byl odvolací soud povinen přezkoumat i ostatní výroky napadeného rozsudku z podnětu odvolání spoluobviněné A. R., pak spoluobviněný J. Č. v postavení jednoho ze spolupachatelů skutku ad 2. výroku o vině nemůže podat dovolání proti rozhodnutí, uvedenému v §265a odst. 1 tr. ř., pokud jím nebylo rozhodnuto též o jeho vině a trestu.
14. K námitkám dovolatelky A. R. ohledně výše neoprávněně vylákaného pojistného uvedla, že naprosto ignorují skutečnost, že způsobená škoda sestává z vylákaného pojistného plnění ve výši 423.800 Kč, z částky nákladů za vypůjčení náhradního vozidla po dobu opravy fingovaně zhavarovaného vozu ve výši 18.607 Kč, a také z poukazované částky ve výši 346.481 Kč, jež byla vyplacena na účet společnosti Auto Kralupy, a. s. Jednáním pod bodem 2. výroku o vině tak byla způsobena celková škoda ve výši 788.888 Kč.
15. Stran subjektivní stránky a dovolatelkou namítané absence byť jen přibližné představy o výši způsobené škody, poukazuje státní zástupkyně na podstatu přisouzeného podvodného jednání, jak je popsána pod bodem 39. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, do kterého se zapojila v postavení člena organizované skupiny. Není tedy pochyb o tom, že je na tomto podkladě učiněný a přiměřeně odůvodněný právní závěr o jednání všech obviněných v úmyslu přímém zcela na místě, jak vyplývá z bodu 43. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Zjištěná výše škody odpovídá kvalifikačnímu znaku větší škody podle §210 odst. 4 tr. zákoníku ve smyslu pozdější právní úpravy (tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020), která je pro dovolatelku příznivější za stavu, že podle ní nedošlo ke způsobení značné škody ve smyslu §210 odst. 5 písm. c) a §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku označeného znění. Na dovolatelčině straně tak byla zcela správně vyvozena trestní odpovědnost za spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nikoli podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Z hlediska časové působnosti není rozhodné, že kritérium příznivější právní úpravy se v daném případě nepromítá do zcela shodného rozpětí trestních sazeb podle §250a odst. 4 tr. zákona a podle §210 odst. 5 tr. zákoníku, jak zcela správně konstatoval odvolací soud ke shodnému námitkovému zaměření dovolatelky, ve spojení s posouzením celkového výsledku trestnosti posuzovaného jednání a tím i z hlediska promlčení jejího trestního stíhání (viz body 27. – 38. odůvodnění). Lze tedy v této souvislosti konstatovat, že příznivější právní úprava musí být vyhodnocena jako celek a jednotlivé právní úpravy nelze kombinovat, k čemuž státní zástupkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 5 Tz 50/2010. Promlčecí doba přitom u trestných činů, u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, počíná až od okamžiku, kdy takový účinek nastal, k čemuž v posuzovaném případě ve finální podobě došlo až dne 17. 2. 2009 vyplacením částky ve výši 346.481 Kč. V případě právního posouzení podle dřívější právní úpravy pětiletá promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona počala běžet až tímto dnem. Trestní stíhání dovolatelky přitom bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. 10. 2013, a tedy by k promlčení jejího trestního stíhání ani za takové podmínky dojít nemohlo. Relevance námitky nesplnění podmínek §88 tr. zák. tudíž odpadá.
16. Ani případná argumentace dovolatelky obsahově odpovídající námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe nemůže být opodstatněnou, neboť tuto zásadu zpravidla v případech kvalifikovaných skutkových podstat uplatnit možné nebude a dovolatelka přitom ani neargumentuje jakoukoliv konkrétní okolností, která by v jejím případě mohla odůvodnit aplikaci materiálního korektivu trestního bezpráví.
17. S poukazem dovolatelky na obligatorní důvod pro zastavení trestního stíhání s ohledem na nepřiměřenou délku řízení se státní zástupkyně neztotožnila. Připomněla ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. obsahující taxativní důvody zastavení trestního stíhání, které nelze analogicky rozšiřovat, nejsou-li k tomu výjimečné důvody, stran nichž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 687/2005. Důvod pro zastavení trestního stíhání dovolatelky nelze spatřovat ani v naplněných podmínkách §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť mezinárodní smlouva musí stanovit takový důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně, což čl. 6 Úmluvy nevymezuje. Přestože lze připustit, že v opravdu výjimečných případech by bylo možné uvažovat o zastavení trestního stíhání na základě analogie s poukazem na čl. 6 odst. 1 dané Úmluvy, dovolatelčina trestní věc takový extrémní případ nepředstavuje.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné A. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako dovolání podané osobou neoprávněnou. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, když vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
Obviněný J. Č.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání obviněného přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce. V uvedených ohledech Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a že se tak stalo v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání však neodpovídá zákonným podmínkám přípustnosti podle §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., a proto není přípustné. Podmínka přípustnosti dovolání je pak podmínkou, kterou je nutno zkoumat jako prioritní, jak vyplývá ostatně i ze systematického řazení důvodů odmítnutí dovolání vymezených v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř.
20. Je nutné připomenout, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 8. 2021, sp. zn. 67 T 52/2021, podal obviněný J. Č. odvolání výlučně do adhezního výroku, kterým mu byla uložena společně s obviněnými A. R. a K. N. povinnost uhradit na náhradě škody poškozené spol. Kooperativa pojišťovna, a. s., částku 788.888 Kč.
21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit, které jsou specifikovány v §265a odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Jelikož dovolání umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
22. Dovolání obviněného J. Č. směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud podle §256 tr. ř. jeho odvolání (vedle odvolání dalších spoluobviněných a poškozené pojišťovny) zamítl jako nedůvodné. Podle obsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu je zřejmé, že ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. otázku viny a trestu ve vztahu k osobě jmenovaného obviněného nepřezkoumával, neboť ta s ohledem na výlučně napadený výrok o náhradě škody, předmětem jeho odvolání nebyla. Současně zde nebyly dány podmínky pro postup podle §254 odst. 2 tr. ř., podle něhož mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Dovolatel přitom může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn (povinen) přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh.tr.). Obviněný se svým dovoláním ve skutečnosti domáhá primárně přezkoumání výroku o vině, tedy takové části rozhodnutí, kterou odvolací soud nepřezkoumával a nebyl povinen ani postupem podle §254 odst. 2 přezkoumat ve vztahu k jeho osobě. Již proto je třeba označit jeho dovolání za nepřípustné. Dílem pak obviněný své námitky směřuje proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, což ovšem není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné, neboť dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky, lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění.
23. Nad uvedený rámec lze odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v obdobných případech a zmíněnou i státní zástupkyní , podle níž [J]estliže odvolací soud rozhodl o odvolání podaném toliko proti výroku o náhradě škody, aniž byl povinen přezkoumat i ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 2 tr. řádu, nejedná se o rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 tr. řádu. Dovolání proti takovému rozhodnutí není proto přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1369/2013).
24. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. Č. není v této věci přípustné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněná A. R.
25. Ve vztahu k této obviněné shledal Nejvyšší soud její dovolání přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a zjistil současně, že bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
26. Důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod se uplatní tehdy, bylo-li vedeno trestní stíhání, ačkoli mělo být soudem zastaveno, neboť ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou uvedeny výhradně v §11 odst. 1, 2 a 5 a v §11a tr. ř. Žádné jiné důvody či nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení nezakládají tento dovolací důvod.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Po seznámení se s obsahem dovolání obviněné R., napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu I. stupně, jakož i příslušné části spisového materiálu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že navzdory podřaditelnosti dovolacích námitek pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), písm. h) tr. ř., nebyly splněny podmínky pro jeho kasační zásah. K jednotlivým dovolacím námitkám obviněné pak Nejvyšší soud považuje za nezbytné sdělit následující:
K dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř.
29. Nejvyšší soud předně konstatuje, že vůči obviněné (a dalším spoluobviněným) bylo usnesením Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, SKPV, odboru obecné kriminality, 4. oddělení pod č. j. KRPA-1587-2305/TČ-2011-000074 ze dne 30. 10. 2013 (č. l. 587-600 spisu) zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin pojistného podvodu podle 250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák. popsaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Ten spočíval stručně řečeno v tom, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy na základě instrukcí další osoby oznámila obviněná R. spolu s obviněným Č. dne 28. 9. 2008 fingovanou dopravní nehodu vozidla zn. Chrysler s vozidlem zn. Volkswagen Touareg 7L, ač věděli, že k ní došlo úmyslně a vozidla neřídili, na základě čehož bylo v součinnosti s dalšími obviněnými poskytnuto ze strany pojišťoven ve dnech 21. 10. 2008, 31. 10. 2008 a 17. 2. 2009 pojistné plnění. Citované usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno obviněné A. R. do vlastních rukou dne 3. 2. 2014.
30. Dále je nutné poukázat na skutečnost, že dne 9. 2. 2017 byla u Obvodního soudu pro Prahu 1 podána obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZv 104/2012 proti 132 obviněným pro trestnou činnost v podobě 90 skutků pojistných a úvěrových podvodů. Dne 14. 3. 2017 předložil jmenovaný obvodní soud věc Vrchnímu soudu v Praze s návrhem na odnětí věci a její přikázání Městskému soudu v Praze z důvodu vhodnosti a účelnosti. Usnesením ze dne 6. 4. 2017 Vrchní soud v Praze návrhu na odnětí věci podle §25 tr. ř. nevyhověl. Obvodní soud pro Prahu 1, i s přihlédnutím k tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze, postupoval následně tak, že vylučoval jednotlivé skutky z obžaloby, které postupně projednává. Tak byly usnesením ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 67 T 7/2017, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 67 T 7/2017, k samostatnému projednání a rozhodnutí vyloučeny dílčí skutky uvedené pod čísly 18., 19., 69., 71. a 77. obžaloby MSZ proti obviněným Š. B., J. Č., M. L., A. M., K. N., K. N., S. P., L. P., M. P., J. P., A. R. a M. S., s tím že trestní věc bude projednána pod sp. zn. 67 T 52 /2021. Usnesením ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 67 T 52/2021, byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí trestní věc obžalované A. R., vedená pod sp. zn. 67 T 35/2017 (týkající se dílčího útoku pojistného podvodu pod bodem 23. obžaloby MSZ), a nově vyloučené trestní věci 67 T 52/2021 s tím, že spojená věc bude nadále vedena pod sp. zn. 67 T 52/2021. O trestné činnosti popsané pod bodem 19. obžaloby pak ve vztahu k obviněné A. R. rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem o vině, trestu a náhradě škody, přičemž skutek posoudil podle aktuální právní úpravy jako zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tento rozsudek byl (též) z podnětu odvolání obviněné podroben přezkumu odvolacím soudem, který vyústil v usnesení ze dne 30. 3. 2022, č. j. 67 To 402/2021-860, které je dovoláním napadáno.
31. Jak bylo uvedeno výše, dovolatelka předně formálně právně relevantně namítla nesprávnou aplikaci trestního zákoníku a v důsledku toho promlčení trestní odpovědnosti. K této námitce porušení §2 odst. 1 tr. zákoníku je nejprve nutné obecně uvést, že otázku kolize dvou v úvahu přicházejících, avšak z časového hlediska odlišných právních úprav (v konkrétním případě zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), obecně řeší ustanovení o tzv. časové působnosti zákona. Z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
32. Proti obviněné bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák., jehož se dopustila tím, že úmyslně vyvolala pojistnou událost, čin spáchala jako člen organizované skupiny a způsobila tímto činem značnou škodu. Za uvedený zločin hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let.
33. Podle §67 tr. zák. trestnost činu zanikla uplynutím promlčecí doby, jež činila v případě žalovaného zločinu pět let [podle písm. c) citovaného ustanovení, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta].
34. Pro posouzení dovolací námitky je dále podstatný okamžik, od kterého počala promlčecí doba plynout. Promlčecí doba počíná běžet zásadně od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání, které je znakem objektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu, o promlčení jehož trestní odpovědnosti jde, bez ohledu na to, kdy nastal nebo měl nastat následek; to ovšem platí jen u trestných činů, u kterých není účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. U dokonaných trestných činů, které se projevují účinkem, a to popřípadě i v podobě těžšího následku nemůže promlčecí doba začít běžet dříve, než tyto okolnosti nastanou (viz ŠÁMAL P., PÚRY F., RIZMAN S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 587–601). V posuzované věci šlo o úmyslné vyvolání pojistné události, tedy takové jednání, kterým byla úmyslně způsobena konkrétní skutečnost, ze které vzniká povinnost pojistitele poskytnout plnění. Na toto jednání navazovalo nahlášení pojistné události u příslušné pojišťovny, když právě v důsledku popsaného podvodného jednání obviněných byla pojišťovnou postupně poskytnuta pojistná plnění, představující vzniklou škodu. Ta je jako účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty pojistného podvodu jak podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák., tak i podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Promlčecí doba tedy musí běžet teprve od tohoto dne, což je v posuzované věci výplata pojistného plnění, a tím vznik škody na straně příslušné pojišťovny, přičemž k poslední výplatě pojistného plnění došlo dne 17. 2. 2009, kdy došlo k dokonání činu. Protože vůči obviněné R. bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání doručením dne 3. 2. 2014 usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 10. 2013, je zřejmé, že pětiletá promlčecí lhůta k tomuto datu neuplynula, a v dané věci tudíž nedošlo k promlčení trestní odpovědnosti obviněné.
35. Ke zbývající argumentaci stran tohoto dovolacího důvodu spočívající v námitce obligatorního zastavení trestního stíhání obviněné ve smyslu §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. s ohledem na nepřiměřenou délku řízení je třeba nejprve obecně připomenout, že nepřiměřená délka trestního stíhání nebo delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008). Současně je třeba ve shodě se státní zástupkyní uvést, že důvod pro zastavení trestního stíhání dovolatelky nelze spatřovat ani v naplněných podmínkách §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. , neboť důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, přičemž i mezinárodní smlouva musí stanovit takový důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně, což žádná mezinárodní smlouva, tedy ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém čl. 6 neuvádí. Podle znění odkazovaného článku [ k ] aždý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestného obvinění proti němu (věta první) . Současně podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani případné nedodržení přiměřenosti délky řízení nezakládá obviněnému právo na kompenzaci porušení jeho práva garantovaného mu čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy v podobě zastavení jeho trestního stíhání.
36. Nejvyšší soud si je vědom povinnosti orgánů činných v trestním řízení projednat trestní věci urychleně a bez zbytečných průtahů (§2 odst. 4 tr. ř.), je seznámen s judikaturou ESLP, jakož i Ústavního soudu (srov. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04) na toto téma. Dotyčné požadavky, resp. jejich (ne)respektování ostatně posléze našly jistý výraz v ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku o posouzení přiměřenosti délky trestního řízení při ukládání trestu.
37. Obsah spisového materiálu, který jen v přípravném řízení čítal přes cca 32500 stran, nicméně dokládá, že v posuzovaném případě se jednalo o trestní řízení, jehož délka nebyla ovlivněna průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale objektivně byla dána rozsahem trestné činnosti (90 skutků) a množstvím obviněných (132 osob). Úkony přípravného řízení, v případě dovolatelky zahájeného dne 30. 10. 2013, resp. s doručením usnesení obviněné 3. 2. 2014, probíhaly kontinuálně. Jelikož šlo o mimořádně rozsáhlou organizovanou trestnou činnost úvěrových a pojistných podvodů, na jejímž páchání se podílelo velké množství osob, bylo třeba posoudit desítky dokladů k jednotlivých úvěrovým případům a pojistným událostem, vyslechnout velké množství svědků. Z toho muselo být zřejmé, že trestní řízení bude úměrné tomuto kvantitativnímu objemu vstupních údajů. Dne 9. 2. 2017 byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 1 obžaloba, po nevyhovění návrhu na odejmutí věci Vrchním soudem v Praze dne 6. 4. 2017 došlo v zájmu urychlení vyřízení věci k vylučování dílčích skutků a tím rozfázování této trestní věci na několik samostatných věcí a k jejich projednávání v hlavních líčeních, když o částech trestné činnosti a části obviněných bylo rozhodnuto dne 27. 10. 2017 pod sp. zn. 67 T 19/2017, dále dne 11. 4. 2019 pod sp. zn. 67 T 20/2017, dne 15. 9. 2017 pod sp. zn. 67 T 24/2017, dne 20. 10. 2017 pod sp. zn. 67 T 23/2017, dne 26. 8. 2018 pod sp. zn. 67 T 9/2018, dne 30. 11. 2018 pod sp. zn. 67 T 64/2018, dne 5. 9. 2019 pod sp. zn. 67 T 58/2019 a dne 20. 2. 2020 pod sp. zn. 67 T 137/2019. Poukázat je nutné rovněž na to, že dne 1. 6. 2017 bylo rozhodnuto o hlavním aktérovi Z. Č. a J. P. rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 11/2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 12To 61/2017. V případě obviněné tak byla část trestné činnosti vyloučena usnesením ze dne 11. 6. 2021 pod sp. zn. 67 T 52/2021 a hlavní líčení byla nařízena na 9. 8., 12. – 13. 8., 2. - 3. 9. 2021, přičemž již dne 13. 8. 2021 byl vyhlášen rozsudek. Současně je třeba konstatovat, že trest uložený obviněné dostatečným způsobem zohlednil celkovou délku trestního řízení v její trestní věci.
38. Závěr, že došlo k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a případnou kompenzaci za porušení tohoto práva nelze postavit jen na samotné délce trestního řízení. Je potřeba přihlédnout také k charakteru trestné činnosti, o kterou se v daném případě jedná, a nároky, jež jsou kladeny na její dokazování. Proto doba trestního řízení, která činí několik let, ještě nutně neznamená, že by v něm docházelo k nepřijatelným průtahům. Dovolatelka sice žádným obstrukčním jednáním k délce trestního řízení nepřispěla, přesto k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces nedošlo. Je totiž zjevné, že délka trestního řízení byla nepříznivě poznamenána zejména rozsáhlostí věci a její relativní složitostí, které si vyžádaly značný čas na nejen přípravu, ale projednávání a rozhodnutí.
39. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že i tato část námitek obviněné je zjevně neopodstatněná. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl tudíž s ohledem na výše rozvedené příčiny naplněn.
K dovolacímu důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
40. Pod deklarovaný dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněné, že právní kvalifikace jejího jednání přijatá obecnými soudy je pro ni nepříznivější, když námitky směřovala rovněž k absenci subjektivní stránky, potažmo jejímu nevyjádření v popisu skutku, nezkoumání aplikace §88 tr. zák. a nenaplnění kvalifikačního znaku značné škody. Dovolací soud, jak vyplývá z již shora uvedeného, vycházel při posuzování důvodnosti tvrzení dovolatelky o existenci takto vymezené vady zásadně z výsledků provedeného dokazování, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly – v posuzovaném případě jde skutková zjištění soudu I. stupně, neboť ta nebyla v odvolacím řízení nikterak modifikována.
41. Jak již bylo konstatováno výše, soud I. stupně posoudil jednání obviněné podle aktuální platné právní úpravy jako zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněná dopustila tím, že v úmyslu opatřit jinému prospěch předstírala pojistnou událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a způsobila tím větší škodu a čin spáchala jako člen organizované skupiny. Za uvedený zločin hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí promlčení doba deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let. V usnesení o zahájení trestního stíhání, potažmo obžalobě Městského státního zastupitelství v Praze, byl skutek obviněné kvalifikován jako zločin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák., jehož se obviněná dopustila tím, že úmyslně vyvolala pojistnou událost, čin spáchala jako člen organizované skupiny a způsobila tímto činem značnou škodu. Za uvedený zločin hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Jak bylo vyloženo v bodu 30. tohoto usnesení, promlčecí doba při užití trestního zákona činila pět let.
42. Při shodnosti druhu a výměry v úvahu přicházejících trestů prvostupňový soud přihlédl ke změně vymezení hranice výše škod pro účely trestního řízení zákonem č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020, v důsledku čehož obviněná nenaplnila kvalifikační znak značné škody, která byla uvedeným zákonem stanovena hranicí 1 mil. Kč, ale naplnila pouze znak škody větší (nejméně 100.000 Kč). Právě tuto skutečnost hodnotil soud jako okolnost pro obviněnou příznivější, a proto ve věci aplikoval trestní zákoník. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, a to i navzdory vědomí rozdílné délky promlčecí doby, jak je zjevné z bodu 35. jeho odůvodnění.
43. V uvedeném případě dovolatelka správně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 759/2018, podle něhož je třeba posouzení skutku podle časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku zkoumat nejen z hlediska porovnání trestních sazeb příslušných trestných činů, ale i z hlediska ustanovení o zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby. Pokud dovolatelce hrozil při aplikaci jak trestního zákona, tak trestního zákoníku shodný trest, ovšem v prvém případě je délka promlčecí doby pětiletá, zatímco v druhém případě desetiletá, nelze uzavřít, že použití pozdějšího zákona pro ni bylo příznivější. Tento závěr nelze dovodit ani s ohledem na změnu hranice škody značné, jak nesprávně uzavřely obecné soudy, jelikož tato skutečnost nemá v konečném důsledku podstatný význam. U obviněné bylo totiž dovozeno, že trestnou činnost spáchala jako člen organizované skupiny, z níž vyplývá naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle obou právních předpisů, přičemž právě tento znak byl určující pro výslednou právní kvalifikaci a tím i druh a výměru trestu. Výše škody tak byla pouze dalším kvalifikačním znakem, který ovšem nebyl sám o sobě relevantním kritériem pro posouzení příznivosti právní úpravy. V posuzované věci byl tedy nesprávně použit trestní zákoník.
44. Namítla-li dovolatelka, že nesprávnou aplikací §2 tr. zákoníku došlo k porušení hmotného práva a skutek měl být posouzen podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákona, lze se k tomuto závěru přiklonit.
45. Současně je ovšem třeba konstatovat, že závěr o vině obviněné je opřen o komplexní a logické hodnocení důkazů provedených v dostatečném množství a kvalitě, jak vyplývá z bodu 36. a 39. – 41. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s jehož závěry se odvolací soud zcela ztotožnil a odkázal na ně, jak je zřejmé z bodu 22. – 23. odůvodnění jeho rozhodnutí.
46. Stran právně relevantně uplatněné námitky týkající se subjektivní stránky, Nejvyšší soud podotýká, že posouzení formy zavinění, je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
47. Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace považuje za nutné připomenout, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když postačí i úmysl nepřímý [§4 odst. 1 písm. b) tr. zákona]. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák. obecně postačí nedbalost [viz §6 písm. a) tr. zák.]. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §4 odst. 1 písm. a) tr. zák. se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §4 odst. 1 písm. b) tr. zák. jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Zatímco u základních skutkových podstat platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a v zákoně musí být vždy výslovně vyznačeno, pokud k trestnosti stačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.), platí o zvlášť přitěžujících okolnostech (neboli o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby) zásada opačná, z které vyplývá, že nestanoví-li trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti. Jinak vyjádřeno, obecně ve vztahu k těžšímu následku postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné. (viz ŠÁMAL P., PÚRY F., RIZMAN S. Trestní zákon, 6. vydání, 2004. s. 65-67). Nedbalostní zavinění tedy postačí u §250 odst. 4 písm. a, písm. b) tr. zákoníku. Uvedená východiska platí i z hlediska aplikace tr. zákoníku, užité soudy nižších stupňů.
48. Z pohledu námitek obviněné je však třeba konstatovat, že soud I. stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) tr. zák. [resp. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – viz bod 43. rozsudku nalézacího soudu], přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. Nad rámec poněkud stručnějších úvah soudu I. stupně Nejvyšší soud ve vztahu k naplnění subjektivní stránky dodává, že o tom, že obviněná jednala v úmyslu přímém, svědčí zjištěný skutkový stav resp. provedené důkazy. Nelze totiž pominout, že obviněná se pohybovala v určité skupině osob, které se zabývaly pácháním pojistných podvodů. Ačkoli obviněná k věci jak v přípravném řízení, tak hlavním líčení nevypovídala, lze zde odkázat na svědectví svědkyně M. K., která potvrzuje, že k hlavnímu aktérovi, již pravomocně odsouzenému Z. Č. (viz bod 23. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně), se dostala právě přes obviněnou, a dělala pro něho fiktivní řidičku vozidla u dopravní nehody mezi automobily zn. Fabie a Subaru jako protislužbu za pomoc s bydlením, z místa nehody ji odvážela obviněná, o vše včetně řízení s pojišťovnou se měl postarat Č. Je tedy zřejmé, že obviněná se s hlavním aktérem rozsáhlé řady pojistných podvodů znala a o jeho činnosti věděla, pokud měla povědomost i o další fingované kolizi vozidel. Protokolem o dopravní nehodě ze dne 28. 9. 2008 ve věci obviněné bylo současně prokázáno, že obviněná byla u nahlášení údajné dopravní nehody ztotožněna podle občanského průkazu, tudíž není pochyb o její účasti na popisovaném jednání.
49. Současně nelze pominout, že podle obecné povědomosti jsou vozidla použitá u údajné dopravní nehody tzv. vozidla vyšší střední třídy (Chrysler 300C LX), resp. velký sportovní užitkový vůz – SUV (VolkkswagenTouareg 7L) automobily, jejichž pořizovací cena rozhodně není nízká, jedná o vozidla vyšší až luxusní cenové kategorie, a proto je zřejmé, že obviněná musela logicky mít představu o tom, že škoda na vozidle vzniklá fingovanou dopravní nehodou, potažmo výše pojistné plnění, se bude pohybovat v řádu statisíců. Skutková věta v posuzované věci zcela zjevně skutečnosti, ze kterých vyplývají skutkové závěry o psychickém vztahu obviněné k následku její trestné činnosti, i popis objektivních znaků trestného činu – jednání a jeho způsobu, jež mělo směřovat k způsobení škody, obsahuje dostatečně. Proto závěry obou soudů o úmyslném zavinění obviněné považuje Nejvyšší soud za správné, neboť z provedeného dokazování a následně z učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů lze uzavřít, že obviněná jednala v úmyslu přímém.
50. Souhlasit nelze ani s námitkou, že by nebyly u obviněné splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 tr. zák., tedy že by absentovala okolnost podstatně zvyšující svou závažností stupeň společenské nebezpečnosti činu. Podle citovaného ustanovení se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vždy je nutno konkrétně zkoumat, zda okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09).
51. Hranice značné škody podle trestního zákona byla stanovena v §89 odst. 11 částkou nejméně 500.000 Kč. V té souvislosti nelze přisvědčit námitce obviněné k výši způsobené škody, že vyplacené pojistné plnění ve výši 346.481 Kč nedosahuje hranice značné škody podle trestního zákona. Způsobená škoda totiž představuje souhrn vyplaceného pojistného plnění v označené pojistné události – dopravní nehodě, byť různým příjemcům. Pojistné plnění sestávalo z částky 423.800 Kč za škodu na vozidle zn. Chrysler, z částky 18.607 Kč za údajné zapůjčení náhradního vozidla za vozidlo zn. Chrysler a částky 346.481 Kč za škodu na vozidle zn. Touareg 7L. Je proto zřejmé, že celková škoda dosáhla částky 788.888 Kč, což je částka přesahující hranici značné škody podle trestního zákona.
52. V posuzované věci je tedy třeba poukázat na skutečnost, že obviněná se spolupodílela na vzniku škody ve výši 788.888 Kč, tedy částky o polovinu převyšující hranici tehdejší značné škody podle trestního zákona, což je významným hlediskem pro hodnocení materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. pro použití kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 26/1994 Sb. rozh. tr.) Obviněná současně naplnila i druhý důvod kvalifikované skutkové podstaty, a to spáchání skutku jako členka organizované skupiny, tudíž v jejím případě byly současně přítomny dvě okolnosti podstatně zvyšující svou závažností stupeň společenské nebezpečnosti činu.
53. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Zde je nutno poukázat na rozsah celkové trestné činnosti a množství osob do ní zapojených. Na projednávaném skutku se účastnilo zjevně více osob, pokud obviněná jednala podle instrukcí další osoby, na místo byla přivezena s osobou vydávající se za řidiče vozidla zn. Chrysler (obviněný Č.) a nabourání vozidel bylo provedeno dalšími neustanovenými osobami. I z popisu skutku spáchaného obviněnou je tedy patrné, jaké počty osob, v jakém postavení, koordinaci úloh a jakými úkony se trestné činnosti účastnily, přičemž všech těchto parametrů si obviněná musela nutně být vědoma, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, a není rozhodné, jak intenzivně, či zda vůbec, se s ostatními členy organizované skupiny znala, pokud dostatečně vnímala její strukturu a vlastní roli v ní. Obviněná tedy musela být minimálně srozuměna s tím, že se podílí na trestné činnosti skupiny více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.
54. Jednání obviněné proto naplňuje, a to i z hlediska materiálního znaku podle §88 odst. 1 tr. zák., všechny znaky zločinu pojistného podvodu, který měl být obecnými soudy správně kvalifikován podle zákona účinného v době spáchání, tedy podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák.
55. Nejvyšší soud se nakonec musel zabývat i otázkou, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou [v tom smyslu, že její jednání nemělo být právně kvalifikováno podle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku], mohla zásadně ovlivnit její postavení či nikoliv. Pokud by totiž dospěl k závěru, že ano, byla by namístě kasace napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., jakož i všech rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud pro kasaci pozbyla podkladu. V opačném případě by Nejvyšší soud musel dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
56. Je třeba konstatovat, že právní kvalifikace jednání obviněné podle zákona účinného v době spáchání by nemohla zapříčinit jakoukoliv změnu výsledku trestního řízení, neboť nad obviněnou bylo správně vysloveno, že se dopustila pojistného podvodu a byl jí vyměřen právě takový trest, jaký jí zákonně uložen být měl. Jak již výše uvedeno, trestní sazby uvedeného zločinu jsou podle obou trestních zákonů zcela shodné. Podmíněný trest odnětí svobody uložený obviněné na samé spodní hranici zákonné trestní sazby lze považovat za mírný, zohledňující její osobu i rozsah jejího jednání. O uložení ještě mírnějšího trestu by proto nebylo možné uvažovat ani v případě, že by jednání obviněné bylo správně právně kvalifikováno jako zločin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák. Ve věci dále nepřichází v úvahu ani možnost, že by teprve další dokazování mohlo zlepšit postavení obviněné v tom směru, že by mohlo vést ke změně skutkových zjištění, která by způsobila pro obviněnou zásadně příznivější právní kvalifikaci, případně mírnější trest. Zmíněné pochybení obou soudů nižších stupňů ohledně užité právní kvalifikace totiž nijak nezasahuje do skutkových zjištění, z nichž Nejvyšší soud nyní vycházel a jimiž se při hodnocení právního posouzení skutku řídil.
57. Uvedený právní názor Nejvyššího soudu na otázku kvalifikace soudy zjištěného skutku pak není po právní stránce zásadního významu, neboť odpovídá rozhodovací praxi zabývající se časovou působností trestních zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku, z níž ostatně vychází. Ke kasaci napadeného rozsudku tudíž nebyl důvod.
V.
Způsob rozhodnutí
58. Protože dovolání obviněného J. Č. bylo shledáno jako nepřípustné, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. Současně odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněné A. R., neboť přes částečnou opodstatněnost jejích námitek je zcela zřejmé, že by případné projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit její postavení, přičemž řešená otázka není po právní stránce zásadnějšího významu.
59. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracovala:
Mgr. Zuzana Ursová