ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.35.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 35/2023-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 To 158/2022-375, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 126/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2022, č. j. 3 T 126/2021-331, byl obviněný M. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle výroku napadeného rozsudku dopustil tím, že dne 12. 1. 2021 v době okolo 9:00 hodin v areálu svého zaměstnavatele – společnosti G. T. M., na adrese XY, XY, okres Karlovy Vary, v provozní hale výrobny krepového papíru, jako řádně proškolený zaměstnanec a zodpovědná osoba v pracovní pozici strojníka výroby nedodržel technologický postup při nasazování a navíjení nové role papíru do krepovacího stroje zn. Polygraph, když před započetím práce na stroji nezajistil uvolnění přítlačného válce od vyhřívacího válce, čehož si nevšiml poškozený K. M., který pracoval na pozici pomocníka obžalovaného, a při prostrkávání papíru mezi těmito válci došlo k zachycení pravé ruky poškozeného a ke vtažení ruky mezi válce, v důsledku čehož poškozený K. M. utrpěl termický úraz pravé ruky a předloktí (popáleniny 2. stupně), poškození šlachového aparátu ruky, zhmoždění měkkých tkání pravé ruky s částečným odtržením kůže a podkoží, zlomeninu periferní části vřetenní kosti, tržnou ránu pravé ruky, vykloubení I. prstu v základním článku a poškození nervů a tepen v dlani, v důsledku čehož byl do 17. 1. 2021 hospitalizován, při další hospitalizaci v březnu 2021 se podrobil operačnímu odebrání článku pravého palce a i následně byl omezen v obvyklém způsobu života omezenou hybností ruky a zranění má trvalé následky.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 To 158/2022-375, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že rozsudek soudu první instance spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný dále shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
5. Dovolatel poukázal na argumentaci formy zavinění odvolacího soudu v odstavcích 11. – 13., která beze zbytku vychází z argumentace prvoinstančního soudu. Výtky uplatněné obhajobou v rámci odvolání proto přetrvávají beze změny. Odvolací soud správně vyloučil jakýkoliv úmysl na straně obviněného a vymezil zanedbání povinné opatrnosti, jako společný definiční znak obou typů nedbalostí. Správně také konstatoval, že vědomá nedbalost vyžaduje vyšší míru zavinění než nevědomá a že spoluzavinění poškozeného nevylučuje možnost jednání pachatele ve vědomé nedbalosti, kterou definoval. Rekapitulace jednání obviněného uvedená v odstavci 12. – 13. usnesení odvolacího soudu ovšem podle obviněného nemůže vést k jinému hmotněprávnímu závěru, než že nevěděl, že svým konkrétním jednáním může škodlivý následek způsobit, a tedy jednal v nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soudy vycházely z nesporných zjištění, že obviněný na stroji pracoval mnoho let, dokonce zaškoloval ostatní pracovníky v obsluze stroje, tedy věděl, jaké následky mohou vzniknout, pokud od sebe zapomene oddělit oba kovové válce (přítlačný a navíjecí) a pracovník podávající papír mezi válce vloží svou ruku. Zapomněl-li obviněný oba válce oddělit, musel podle soudů nižších stupňů jednat ve vědomé nedbalosti, protože nejednal opatrně a ze své mnohaleté praxe znal možné následky neopatrného jednání.
6. Pro správnou právní kvalifikaci jednání obviněného ovšem není rozhodné zjištění, zda znal možná rizika opomenutí odpojit válce, ale zda s vědomím možných následků svého jednání v konkrétním případě bez přiměřených důvodů spoléhal, že rizikové následky nenastanou, anebo zda nevěděl, že může svým jednáním vznik rizikových následků vyvolat, ačkoliv to vědět měl a mohl. Samotná povaha stroje vyvolává respekt a nutně musí vést obsluhu k obezřetnosti. Vkládání papíru do stroje, mezi jeho dva velké točící se kovové válce, z nichž sálá horkost a do sběrné vany kape horká voda, to vše s omezeným místem pohybu, je jednoduchý úkon nevyžadující zvláštní zručnosti a zároveň úkon, jehož rizika jsou ihned známa každému průměrně intelektově vyspělému člověku. Z tohoto hlediska praxe obsluhy stroje obviněnému neskýtala žádné větší znalosti možných následků, ale ani mu z ní neplynula povinnost jednat s vyšší mírou opatrnosti než komukoliv jinému. Možných následků vložení ruky mezi nerozpojené válce si je totiž každý vědom při prvním pohledu na běžící stroj.
7. Klíčem ke správnému hmotněprávnímu posouzení formy zavinění je proto podle obviněného zjištění a posouzení vědomostní a volní složky jednání obviněného v konkrétní okamžik, kdy se formovaly okolnosti vedoucí ke vzniku škodlivého následku (jehož povaha následků v případě vložení ruky mezi nerozpojené válce byla dobře známa obviněnému, poškozenému i komukoliv jinému, kdo by chtěl ruku mezi válce vložit). Obviněný pak formuloval zavinění pro tuto konkrétní situaci pro případ přímého i nepřímého úmyslu a rovněž pro vědomou nedbalost, kdy obviněný věděl, že válce nerozpojil a bez přiměřených důvodů spoléhal, že poškozený mezi válce ruku nevloží, v případě nevědomé nedbalosti obviněný nevěděl, že válce nerozpojil, byl přesvědčen, že válce jsou rozpojeny, tedy že škodlivý následek nemůže nastat, ačkoliv vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že válce nerozpojil a poškozený mezi ně může vložit ruku. Obdobně dovolatel formy zavinění demonstroval ještě na příkladu ze silniční dopravy.
8. Dovolatel doplnil poznatek z dokazování, že v provozu stroje došlo k mimořádným komplikacím, kdy se trhal navíjený papír. Proto obviněný musel ze svého místa odbíhat a řešit provozní komplikace, které podrobně popsal, a v důsledku opakovaného spojování, odpojování válců a pokusů o navíjení papíru si neuvědomil, že válce při jednom z pokusů zůstaly u sebe. V přesvědčení, že válce jsou odpojeny jako obvykle, podal poškozenému papír, aby jej mezi válce vložil. Posuzovaný případ je typickým případem nevědomé nedbalosti. Soud první instance dospěl k chybnému závěru, že obviněný jednal v nedbalosti vědomé. Odvolací soud měl pochybení prvoinstančního soudu napravit, místo tohoto převzal chybný hmotněprávní názor prvoinstančního soudu a veden tímto chybným názorem [§265b písm. h) tr. ř.] odvolání obviněného zamítnul [§265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
9. Obviněný byl kromě toho přesvědčen, že z trestněprávního hlediska není ve věci vůbec vinen, neboť jeho pochybení není v příčinné souvislosti se vznikem újmy na zdraví poškozeného. Proti závěru odvolacího soudu, že přes významné (50 %) zavinění poškozeného bylo jednání obviněného jednou z příčin vzniku škodního následku, argumentoval, že důslednou aplikací zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti lze dospět pouze k závěru, že poškozený si úraz způsobil sám. Argumentoval ustanoveními §106 odst. 4 zákoníku práce (povinnost dbát o svou bezpečnost a své zdraví při plnění pracovních úkolů), na které odkázal prvoinstanční soud, a §301 písm. a) téhož zákoníku, podle něhož je zaměstnanec povinen pracovat řádně, podle svých sil a schopností, když podrobně rozebral rizika manuální práce a zákonem zakotvenou povinnost zaměstnance pracovat pečlivě, soustředěně a obezřetně. Odkázal na popis jednoduchého pracovního úkolu poškozeného, tedy prostrčit papír mezi dvěma válci, k němuž dochází nanejvýš 2x či 3x za směnu. Zdůraznil, že pokud by chtěl poškozený vidět, zda jsou válce odpojené, stačilo se lehce předklonit a o rozpojení válců se záměrně nepřesvědčoval. Obviněný jednal v nevědomé nedbalosti, svědomitě a podle svého názoru pečlivě. Podle svého přesvědčení oba válce jako obvykle oddělil a papír podával poškozenému, aby jej vložil mezi oddělené válce. V důsledku mimořádných provozních komplikací (opakované odpojování a spojování válců, odbíhání od stroje) se nevědomě a nechtěně dopustil chyby. Obviněný se na nic nespoléhal, protože ve svém vědomí (vnitřním přesvědčení) si byl jistý, že válce oddělil. Zato poškozený vědomě a záměrně porušoval své pracovněprávní povinnosti, jednal ve vědomé nedbalosti. Věděl, že byl povinen (a snadno mohl) se přesvědčit, zda jsou válce odpojené, protože jeho jediný úkol spočíval v bezpečném vložení papíru mezi tyto válce. Jak sám odvolací soud shodně s obhajobou připouští, neomylný člověk neexistuje a s chybou druhých je tedy nutné počítat. Podle obviněného bylo příčin vzniku konkrétního úrazu mnoho a neodpojení válců v mimořádné provozní situaci obviněným hodnotil jako běžnou chybu a nikoli bezprostřední příčinu škodního následku. Za jediný trestněprávně relevantní následek považoval vědomou nedbalost poškozeného, který při vědomí nestandardních okolností záměrně a hrubě porušil své pracovní povinnosti, nedbal o ochranu svého zdraví a při jednoduchém manuálním úkonu se za mimořádných provozních podmínek místo snadného přesvědčení o stavu válců bez jakékoliv časové tísně či jiných podobných okolností raději spoléhal na neomylnost obviněného.
10. Právní otázkou podle obviněného byla také otázka míry spoluzavinění poškozeného. Pakliže by nemělo být výlučné, pak vzhledem k výše uvedenému (i za použití trestněprávní kategorizace zavinění) musí být míra jeho spoluzavinění vyšší než 50 % vyvozených soudy obou stupňů. Obviněný proto nenesl vinu na způsobeném následku, a pakliže ji nesl, pak jen nepatrnou. Rovněž z hlediska zásady subsidiarity trestní represe by vzhledem k popsaným okolnostem jednání obviněného nemělo být řešeno prostředky trestního práva.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (§265k odst. 1 tr. ř.) a vrátil věc tomuto soudu s tím, aby znovu rozhodl o odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu první instance (§265 l odst. 1 tr. ř.).
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného k výhradě, že obviněný nejednal z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž „pouze“ z nedbalosti nevědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, uvedl, že se přes svou hmotněprávní povahu nijak nedotýká závěru soudů ohledně právní kvalifikace činu, pokud byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se lze přitom dopustit jak z nedbalosti vědomé, tak i nevědomé. V tomto směru je tedy z hlediska právní kvalifikace činu, potažmo z hlediska trestní odpovědnosti obviněného, forma nedbalosti bezpředmětná, neboť obě formy jsou zde rovnocenné. Ostatně výrok odsuzujícího rozsudku ani neobsahuje údaj, o kterou formu nedbalosti se v řešeném případě jedná. Pokud tedy obviněný sporoval závěr soudů o formě nedbalosti, fakticky napadal odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, kde je ovšem nutno poukázat na §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
13. Výhrada týkající se formy nedbalosti tak nemůže mít vliv na správnost užité právní kvalifikace, a jako taková tedy ani nemůže vést k zásahu dovolacího soudu, a to přesto, že tvrzení obviněného lze zřejmě přitakat. Absentují totiž skutková zjištění, která by jednoznačně implikovala vědomost obviněného stran inkriminovaného pochybení, když krajský soud dokonce výslovně hovoří o tom, že obviněný „zapomněl válce uvolnit od sebe“, tudíž si s ohledem na shora uvedené nepočínal vědomě.
14. Zmíněný nedostatek neměl vliv na správnost právní kvalifikace, bez dalšího neznamenal ani přísnější postih obviněného či zhoršení jeho postavení. Jak totiž vyplývá z odborné literatury, vyšší intenzita vědomostní složky vědomé nedbalosti ještě sama o sobě neznamená, že by zavinění z vědomé nedbalosti bylo závažnější formou viny než zavinění z nedbalosti nevědomé. Nejde nutně o vztah vyššího a nižšího stupně zavinění, jak by se snad mohlo zdát. Mohou tak běžně nastat v praxi situace, kdy bude pachatel jednající v nevědomé nedbalosti trestuhodnější, než pachatel jednající v nedbalosti vědomé.
15. Výhrada, že obviněný vůbec nenese trestní odpovědnost, protože absentuje příčinný vztah mezi jeho počínáním a újmou na zdraví poškozeného, neboť úraz si způsobil sám poškozený, není důvodná. Neodpovídá totiž realitě, že by za nehodu mohl výlučně poškozený. V rámci trestněprávní praxe je zkoumána existence kauzálního vztahu ve smyslu právním, a to v podstatě na základě teorie podmínky; není naproti tomu rozhodný kauzální vztah ve smyslu technickém či ve smyslu přírodních věd. (K povaze příčinné souvislosti jako právní otázky srov. z nedávné doby např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 ve věci sp. zn. III. ÚS 3067/13.) Sama teorie podmínky je vybudována na tom, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal nebo by alespoň nenastal tím způsobem, jakým nastal (conditio sine qua non). Je-li zkoumán příčinný vztah v rámci trestní odpovědnosti, pak z uvedené zásady vyplývá, že jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, je příčinou v trestněprávním smyslu.
16. K závěru o příčinném vztahu mezi jednáním a následkem v trestněprávním smyslu tedy postačí, že pachatel svým jednáním vyvolal, byť i jen jednu z podmínek, jež přivodily následek. Příčinou následku je každá okolnost, která samostatně nebo ve spojení s jinou okolností přivodila následek. Pachatel způsobí následek, jestliže jeho protiprávní jednání je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku nedošlo nebo bez které by se jeho nebezpečí alespoň snížilo. Není rozhodné, zda jednání pachatele bylo příčinou, která byla způsobilá přivodit následek bez dalšího sama o sobě, anebo jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby nebo jiná skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu z ustálené judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 ve věci sp. zn. 7 Tdo 1626/2015).
17. Vztáhnuta shora naznačená teoretická východiska na řešený případ, je evidentní, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě újmy na těle poškozeného. Obviněný se přímo podílel na kontrole, resp. ovládání primárního zdroje nebezpečí, přičemž v průběhu práce s krepovacím strojem v rozporu s řádným technologickým postupem nezajistil uvolnění přítlačného válce, což významně přispělo ke vzniku úrazu, který utrpěl poškozený. Podle soudy učiněných skutkových zjištění, pokud by obviněný přítlačný válec uvolnil, k úrazu by vůbec nedošlo. Současně je podmínka na straně obviněného dostatečně silná, neboť to byl on, kdo se podílel na ovládání rozhodného, primárního zdroje nebezpečí, a to v roli zkušenějšího a prakticky vedoucího pracovníka. Jeho 50% podíl zjištěný soudy je tomu odpovídající. Spoluzavinění na straně poškozeného, zjištěné soudy v rozsahu 50 % nemůže kauzalitu opomenutí obviněného zcela negovat. Může být nicméně promítnuto do právní kvalifikace činu, a to se v přezkoumávané věci též stalo, když soudy s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu správně konstatovaly odpadnutí znaku důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku a v návaznosti na to uznaly obviněného vinným toliko v základní skutkové podstatě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinit tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
19. Obviněný zaslal prostřednictvím obhájce k vyjádření státního zástupce repliku, v níž vyjádřil nesouhlas s názorem, že chybné posouzení míry (formy) zavinění je marginální chyba, a na podporu citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1015/2006. Zdůraznil, že hodnocení formy zavinění je aplikací hmotného práva, přičemž míra a forma zavinění má klíčový význam pro úvahy o společenské škodlivosti jednání (subsidiarita trestní represe) a ukládání trestů. Opakovaně rozebral formy zavinění a odkázal na argumentaci uplatněnou v dovolání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., bylo nutné posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
22. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ). K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného M. B. nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., odvolání bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující se k nesprávně dovozené formě zavinění (vědomá nedbalost), neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem a pominutí zásady subsidiarity trestní represe (kdy k vyvození trestní represe vzhledem k spoluzavinění poškozeného nemělo podle dovolatele vůbec dojít), přičemž východiskem jsou stabilizovaná skutková zjištění, která obviněný nijak nenapadá.
25. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný opakuje své námitky, které uplatnil před nalézacím soudem i v rámci svého odvolání a s kterými se soudy obou stupňů, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, vypořádaly.
26. Ve vztahu k otázce nedbalostního zavinění je obecně třeba uvést, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. ŠÁMAL a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Současně platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, a to úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku a nedbalost podle §16 tr. zákoníku, která může být vědomá [písm. a) cit. ustanovení] či nevědomá [písm. b) cit. ustanovení]. V předmětné věci soud prvního stupně uzavřel, že obviněný těžkou újmu na zdraví poškozeného zavinil v nedbalosti vědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil.
27. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Pro naplnění této skutkové podstaty je vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti, a to buď nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo nedbalosti nevědomé podle písm. b) téhož ustanovení, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 45/1965 a 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti musí být dány současně povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž absence jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat, se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu a subjektivním možnostem pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti sestává z objektivního a subjektivního hlediska, rozsah náležité opatrnosti je třeba zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů, technických norem či zvláštních uznávaných pravidel, a pokud není upravena v žádném právním předpise, vychází se zpravidla z obecně uznávaných zásad rozumného člověka.
28. Namítl-li dovolatel, že se ve výroku popsaného jednání dopustil v nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 písm. b) tr. zákoníku, lze se k tomuto závěru, který vyplývá rovněž ze stanoviska státního zástupce, přiklonit. Skutková zjištění, která by jednoznačně vědomost obviněného stran předmětného nerozpojení válců dokládala, absentují, a pokud obviněný „nevěděl“ o svém pochybení stran odpojení válců stroje a „zapomněl“ tak v zájmu bezpečnosti poškozeného učinit, lze za přiléhavější formu zavinění obviněného považovat nedbalost nevědomou podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť z hlediska vědomostní složky zavinění „nevěděl“, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem způsobit. Uvedený závěr ovšem neznamená beztrestnost obviněného a nemá vliv ani na správnost závěrů o vině obviněného, neboť i tato forma nedbalosti naplňuje znaky dovozené právní kvalifikace jednání obviněného ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1015/2006-I., není případný, neboť šlo o případ, kdy v popisu skutkové věty absentoval popis vědomostní a volní stránky psychického vztahu obviněného k jeho úmyslné trestné činnosti a zejména jejímu následku (zločin vraždy). Naproti tomu skutková věta v posuzované věci zcela zjevně skutečnosti, ze kterých vyplývají skutkové závěry o psychickém vztahu obviněného k následku jeho trestné činnosti, i popis objektivních znaků trestného činu – jednání a jeho způsobu, jež mělo směřovat k způsobení těžkého ublížení na zdraví jiného, obsahuje. Výhrada týkající se formy nedbalosti tak nemůže mít vliv na správnost užité právní kvalifikace jednání obviněného. Trestné činy, u nichž postačí z hlediska zavinění nedbalost, lze totiž vždy spáchat jak v nedbalosti vědomé, tak i nedbalosti nevědomé, přičemž vědomá nedbalost neznamená nutně vyšší míru zavinění, než nedbalost nevědomá. Možno dodat, že obviněný staví na roveň, resp. ztotožňuje „formu“ a „míru“ nedbalostního zavinění, což jsou ovšem kategorie odlišné, přičemž míru zavinění lze zkoumat v rámci každé jednotlivé formy zavinění (v této souvislosti je vyšší míra nedbalosti trestním zákoníkem vyžadována u některých trestných činů např. znakem tzv. „hrubé“ nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku).
29. Z hlediska zavinění z nevědomé nedbalosti je významné, že obviněný nezachoval potřebný stupeň opatrnosti, který lze po něm rozumně požadovat vzhledem k jeho osobě, zkušenostem, možnostem a ke konkrétní situaci, přičemž tento stupeň opatrnosti byl způsobilý zabránit vzniku poškození zdraví. Z provedených důkazů oba soudy důvodně učinily jednoznačný skutkový závěr, že právě obviněný dlouhodobě obsluhoval uvedený krepovací stroj, byl pověřován dokonce zaškolováním nových zaměstnanců. Sám dovolatel poukazuje na to, že samotná povaha stroje vyvolává respekt a nutně musí vést obsluhu k obezřetnosti, což platí navzdory obviněným akcentovaným technickým komplikacím provozu stroje (trhání papíru) v daný den. Tuto obezřetnost obviněný evidentně v potřebné míře nedodržel, pokud poškozenému v rámci pracovního úkonu podal papír k zpětnému prostrčení mezi válci v okamžiku hrozícího nebezpečí představovaného neuvolněným přítlačným válcem.
30. Ačkoli tedy bylo možno dovolateli přisvědčit, pokud jde o zcela konkrétní formu nedbalostního zavinění, že přiléhavější bylo konstatovat zavinění z nedbalosti nevědomé, na právní kvalifikaci skutku podle §147 odst. 1 tr. zákoníku to ničeho nemění a potřebná forma zavinění byla nalézacím soudem ve výrokové části odsuzujícího rozsudku adekvátně a dostatečně vyjádřena, přičemž zákonné požadavky na vyjádření právní kvalifikace je třeba vztáhnout pouze na rozlišení mezi úmyslným a nedbalostním zaviněním, což v daném případě i přímo plyne z použití ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku. Jak správně upozornil též státní zástupce, obě dovolatelem uvažované formy nedbalostního zavinění jsou zcela rovnocenné, naplňující použitou právní kvalifikaci a především (z hlediska uplatněné dovolací argumentace) vědomá nedbalost neznamená nutně vyšší míru zavinění než nedbalost nevědomá. Ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu tak v této souvislosti nebylo důvodu.
31. Rovněž námitka o absenci kauzálního nexu mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem nemůže obstát. Ve shodě se zásadou gradace příčinné souvislosti ji správně zjistily oba soudy nižších stupňů a lze odkázat na argumentaci nalézacího soudu uvedenou v bodu 16. odůvodnění jeho rozhodnutí a na body 12. – 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Obviněný označuje za hlavní příčinu těžké újmy na zdraví vědomě nedbalé jednání poškozeného v pozici pomocného dělníka, pokud ten při vědomí provozních komplikací záměrně a hrubě porušil své pracovní povinnosti a nepřesvědčil se vizuálně o rozpojení válců při prostrkávání papíru, takže došlo k zachycení jeho ruky a způsobení popsaného poranění. S tímto závěrem ovšem nelze souhlasit. Především není posuzována trestní odpovědnost poškozeného, tudíž není na místě jakkoli subsumovat jeho roli v posuzovaném případě pod pojmy a kritéria nedbalostního zavinění podle §16 tr. zákoníku. Jednání obviněného jako osoby zodpovědné za obsluhu krepovacího stroje, a tím i za rozpojení přítlačného válce od válce vyhřívacího v momentě nasazování nové role papíru do stroje, když právě spojení těchto válců potencovalo nebezpečí vzniku škody na zdraví, bylo z hlediska příčinné souvislosti nepochybně stejně významné. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že popisovaný pracovní úkon byl prováděn minimálně 2-3x za směnu, vždy shodným způsobem, kdy obviněný dal poškozenému pokyn, že jdou navíjet, podal mu pod válcem papír z role a poškozený mu jej vsunutím mezi válce podal zpět. Z vyjádření poškozeného vyplývá, že se nikdy u tohoto úkonu vizuálně nepřesvědčoval o rozpojení válců, obviněnému, jako obsluze stroje a mistrovi, důvěřoval. K předmětnému dni uvedl „... neměl jsem ani proč se ohýbat a koukat se, jestli jsou (válce) od sebe, protože M. mi řekl, že je to připravené, podával mi papír… “. Bez opomenutí obviněného, který nezkontroloval, zda jsou válce rozpojené, v domnění, že tak již učinil, by ke zmíněnému následku totiž vůbec nemohlo dojít. Nerozpojení válců obviněným a následné nepřesvědčení se poškozeného o této skutečnosti je proto možno z hlediska způsobení těžkého ublížení na zdraví považovat rozhodně za příčiny minimálně obdobného, srovnatelného významu. Prověrkou místa bylo totiž doloženo, že výhledové poměry jak obviněného, tak i poškozeného, zjištění polohy válců umožňovaly. Za daných okolností tedy soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru o příčinné souvislosti mj. i jednání, či spíše opomenutí obviněného, a následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví poškozeného. Ve smyslu judikaturně ustálené praxe reprezentované zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1626/2015, totiž svým jednáním obviněný vyvolal byť i jen jednu z podmínek, jež přivodily následek. Šlo pak o příčinu relevantně spolupůsobící při vzniku následku, aniž by zavinění poškozeného představovalo příčinu výlučnou. Dovolací soud se plně ztotožnil i se závěrem soudů o totožném podílu obviněného a poškozeného na vzniklém následku, neboť postavení obviněného na pracovišti a jeho role při inkriminované události, jak byly soudy zjištěny, nepochybně vylučují tezi dovolatele, že jeho zavinění nebylo dáno vůbec, či v rozsahu podstatně nižším než u poškozeného.
32. K námitce dovolatele o neaplikování zásady subsidiarity trestní represe vzhledem k vyššímu spoluzavinění poškozeného Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že výrazné spoluzavinění poškozeného na vzniku jeho pracovního úrazu skutečně může obecně snižovat stupeň společenské škodlivosti a může popř. i vylučovat trestní odpovědnost pachatele. Z obsahu uplatněné argumentace je nepochybné, že dovolatel je přesvědčen, že míra jeho zavinění s ohledem na výrazně vyšší spoluzavinění poškozeného zcela vylučuje jeho trestní odpovědnost za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, příp. nepatrná míra jeho trestní odpovědnosti měla být řešena právě s pomocí aplikace výše uvedené zásady. V tomto směru je třeba zdůraznit, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nutno zdůraznit, že skutek obviněného formální znaky (nedbalostního) přečinu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje. Dovolací soud tak posoudil úroveň společenské škodlivosti činu k závěru o tom, zda skutek má být vůbec (podle námitky obviněného) kvalifikován jako trestný čin.
33. V posuzované věci poškozený utrpěl značné poranění, které omezilo hybnost jeho pravé ruky a zanechalo trvalé následky, mj. v podobě amputace jednoho článku palce pravé ruky, jak vyplývá z lékařských zpráv. Z hlediska popsaného následku a míry zavinění obviněného, kterou nebylo možno shledat výrazně sníženou s ohledem na již zmíněné závěry stran jeho pracovního zařazení a působení, nelze uzavřít, že by společenská škodlivost posuzované věci neodpovídala běžně se vyskytujícím případům posouzeným podle uvedené skutkové podstaty, resp. nedosáhla dostatečného stupně společenské škodlivosti. Skutečnost, že poškozený se sám nepřesvědčil, že došlo k rozpojení válců stroje, u soudů nižších stupňů našlo odraz v závěru o jeho 50% spoluzavinění vzniklého těžkého ublížení na zdraví, když uvedenou míru spoluzavinění považuje i Nejvyšší soud za zcela adekvátní. Současně i tato skutečnost byla ve prospěch obviněného dostatečně promítnuta do právní kvalifikace, když soudy ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1476/2015, dospěly k závěru (oproti obžalobě), že s ohledem na výrazné spoluzavinění poškozeného není namístě použití kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku (tedy spáchání činu porušením důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona), neboť v daném případě význam jednání obviněného spočívající v porušení důležité povinnosti pro vznik následku nebyl zásadní. Na jednání obviněného je třeba reagovat prostředky trestního práva a uplatnění toliko jiného druhu odpovědnosti (než trestní) není bez represivního působení dostačující. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky a soudy nepochybily, pokud tuto zásadu v daném případě neaplikovaly.
V. Způsob rozhodnutí
34. Z výše popsaných důvodů je zřejmé, že uplatněné námitky dovolatele, podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými, z čehož plyne, že důvodně nebyl uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu
Vypracovala:
Mgr. Zuzana Ursová