ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.576.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 576/2023-1140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2023 o dovoláních, která podali obviněný Ivo Martinek , nar. 16. 2. 1964 ve Vyškově, trvale bytem Určice č. p. 334, 798 04 Určice, a obviněná ELMO-PLAST, a. s. , IČ: 28126548, se sídlem Alojzov č. p. 171, 798 24 Alojzov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 To 287/2022-1073, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 161/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 31. 5. 2022, č. j. 1 T 161/2021-1003 , bylo rozhodnuto tak, že se podle §314r odst. 2 tr. ř. neschvaluje dohoda o vině a trestu uzavřená mezi Mgr. Jaroslavem Miklendou, státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Prostějově a obviněným Ing. Miloslavem Řehulkou za účasti obhájce JUDr. Davida Bauera ze dne 28. 3. 2022 v sídle Okresního státního zastupitelství v Prostějově. Podle §226 písm. b) tr. ř. byli obvinění Ivo Martinek a Ing. Miloslav Řehulka zproštěni obžaloby pro skutek v ní specifikovaný pod bodem 3. Dále byl obviněný Ivo Martinek (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněná ELMO-PLAST, a. s. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“), a spoluobviněný Ing. Miloslav Řehulka byli uznáni vinnými účastenstvím na tomto trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů měli podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustit tím, že
obžalovaný Ivo Martinek jako daňový subjekt podnikající pod DIČ: CZ6402160919 a názvem firmy Ivo Martinek – ELMO, s místem podnikání Drozdovice 1055/46, 796 01 Prostějov, v úmyslu neoprávněně vylákat nadměrný odpočet DPH, v rámci podání přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2019, doručeného Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj, Územnímu pracoviště v Prostějově, dne 25. 7. 2019 předstíral přijatá zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku od dodavatele ELMO-PLAST, a. s., IČ: 28126548, se sídlem Alojzov č. p. 171, 798 04 Alojzov (dále jen „ELMO-PLAST a.s.“),
a to na základě dokladu č. 17ID00258, s datem povinnosti přiznat daň 21. 3. 2017, základem daně: 6.198.347,11 Kč a daní: 1.301.652,89 Kč, uvedeného pod tímto číslem v kontrolním hlášení v oddílu B.2., č. řádku 23, respektive na základě dokladu č. 19N00078 ze dne 28. 6. 2019, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 28. 6. 2019, se základem daně: 6.198.347,11 Kč a daní: 1.301.652,89 Kč, uvedeného v evidenci pro účely DPH za zdaňovací období červen 2019, kterým uplatňoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 1.301.652,89 Kč;
obžalovaný Ing. Miloslav Řehulka mu vědomě umožnil zakrýt skutečný stav věci tím, že zpracoval kontrolní hlášení a evidenci pro účely DPH v rámci výkonu své činnosti pro společnost ELMO-PLAST a. s., a doklad č. 17ID00258, resp. doklad č. 19N00078, do daňového přiznání k DPH zahrnul dle pokynu Iva Martinka, když do kontrolního hlášení v oddílu A.4. za červen 2019 zahrnul doklad č. 180400011, navíc s uvedením DPPD 28. 6. 2019 a odběratelem Ivo Martinek - ELMO, a dále doklad č. 17ID00258 s uvedením DPPD 28. 6. 2019, resp. doklad č. 1900078 s uvedením DPPD 28. 6. 2019 a odběratelem Ivo Martinek - ELMO, čímž došlo k „vynulování“ daně na výstupu z dokladu č. 17ID00258 a dopomohl vytvořit dojem párování dokladu č. 1900078 dle kontrolních hlášení společnosti ELMO-PLAST a.s. a Ivo Martinek - ELMO za červen 2019, přitom jednal za společnost ELMO-PLAST a.s., v rámci její činnosti a v úmyslu opatřit jinému prospěch, tedy přičitatelně v intencích §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,
ačkoliv si oba byli vědomi, že uvedený doklad s předmětem plnění „daňový doklad k přijaté záloze na základě úhrady zálohové faktury č. 171700012 (postoupení pohledávky)“ nesouvisí s dodáním zboží ani poskytnutím služby, tedy, že k žádnému zdanitelnému plnění mezi odběratelem Ivo Martinek - ELMO a dodavatelem ELMO-PLAST a.s. nedošlo, a jedná se pouze a zcela jen o neoprávněné uplatnění DPH z nákupu pohledávky, s cílem takto nabytou pohledávku dále spravovat, kterou Ivo Martinek odkoupil od společnosti SUNOB Capital, s. r. o., se sídlem Vodná č. p. 27, 949 01 Nitra, Slovenská republika, v březnu 2019 ve výši jistiny 7.500.000 Kč od původního věřitele ELMO TRADE, s. r. o., IČ: 63996219, se sídlem Jihlavská 823/78, 140 00 Praha-Michle (dále jen „původní věřitel“), vůči dlužníkovi ELMO-PLAST a.s., týkající se vrácení přeplatku zálohy na dodávku zboží ve výši 7.500.000 Kč na základě vystavené zálohové faktury č. 171700012 ze dne 17. 3. 2017 a interního daňového dokladu č. 17ID00258 ze dne vystavení 21. 3. 2017, DUZP 21. 3. 2017, k přijaté záloze na základě úhrady zálohové faktury č. 171700012, přičemž společnost ELMO-PLAST a.s., odvedla v roce 2017 daň z přidané hodnoty z tohoto uskutečněného zdanitelného plnění a přijaté úplaty a původní věřitel si v roce 2017 nárokoval odpočet daně z přidané hodnoty z tohoto přijatého zdanitelného plnění a poskytnuté úplaty;
takže Ivo Martinek doklad č. 1900078 zahrnul ve svém následném kontrolním hlášení v oddílu B.2. za červen 2019, kterým opravil doklad č. 17ID00258, a pokusil se tak vylákat po České republice zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Prostějově, nadměrný odpočet ve výši 975.011 Kč oproti vyměřené dani z přidané hodnoty za červen 2019 ve výši 326.642 Kč a zkrátit tak svou daňovou povinnost na DPH ve výši 1.301.652,89 Kč.
2. Obviněný Ivo Martinek byl za tento zločin odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiadvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 100.000 Kč. Obviněná ELMO-PLAST, a. s., byla za uvedený zločin odsouzena podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200denních sazeb po 1.000 Kč, celkem tedy 200.000 Kč. Obviněný Ing. Miloslav Řehulka byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
3. O odvoláních obviněných (a spoluobviněného Ing. Miloslava Řehulky a státního zástupce) proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 To 287/2022-1073 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podali obvinění Ivo Martinek a ELMO-PLAST, a. s., prostřednictvím svých obhájců dovolání opřená o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy; rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a o zamítnutí řádných opravných prostředků proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný Ivo Martinek namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou, že svědkům v předmětné věci byly pokládány návodné a kapciózní otázky. Z tohoto postupu pak vzešly procesně nepoužitelné důkazy. Uvedená výhrada byla vznesena již v rámci hlavního líčení, ale nalézací soud na ni nereagoval. Odvolací soud nedoplnil dokazování novým výslechem těchto svědků.
6. Odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obhajoby nelze mít za dostatečné. Dovolatel nesouhlasí s názorem soudu, že výslech M. by byl nadbytečný, neboť tento svědek mohl vypovídat k daňovému období červen 2019 z pohledu odborníka a objasnit složitou daňovou problematiku, resp. okolnosti věci vztahující se k subjektivní stránce daného trestného činu. Tento důkaz mohl vést k prokázání neviny obviněného.
7. Soudy se neadekvátně zabývaly složitostí mimotrestních norem týkajících se daňové problematiky. Tato je komplikovaná i pro odborníky v oblasti práva, přičemž soud se opomněl zabývat otázkou případného omylu na straně dovolatele. Závěr o jeho vině dovodil z výpovědi P., která byla v rozporu s výpověďmi dovolatele a obviněného Ing. Řehulky. Odvolací soud to, že obviněný musel znát správný postup v oblasti daňového práva, dovodil pouze z poznatku, že je zkušeným podnikatelem. Podle obviněného na jeho straně absentoval úmysl a tím je vyloučen pokus trestného činu. Dále namítá, že soudy pochybily, když neaplikovaly §33 tr. zákoníku o účinné lítosti, přestože na dobrovolnost úhrady doměřené daně poukazoval, přičemž zmiňuje i případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na projednávanou věc.
8. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 To 287/2022-1073, a taktéž výrok III. rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, č. j. 1 T 161/2021-1003, a v rozsahu tohoto zrušení jej podle §226 písm. b) a c) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem a nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
9. Obviněná ELMO-PLAST, a. s., namítá, že jelikož vina obviněného Ing. Řehulky je podle §8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. přičítána jí, je třeba se zabývat otázkou viny tohoto obviněného. Ačkoliv obviněný Ing. Řehulka formálně prohlásil vinu podle §206c odst. 4 tr. ř., z jeho výpovědi v hlavním líčení dne 15. 3. 2022 je zřejmé, že se necítil být vinen. Podle dané výpovědi jednal v souladu se svým právním názorem, jakkoliv tento mohl být nesprávný, nikoliv v úmyslu zkrátit daň.
10. Soud dospěl k chybnému skutkovému zjištění, že zdanitelné plnění, ze kterého byl uplatněn předmětný nárok na odpočet daně za červen 2019, bylo postoupení cizí pohledávky ve výši 7,5 milionu Kč. Z dokazování totiž vyplynulo, že se jednalo o daň uplatněnou z pohledávky z titulu zálohy na dodávku zboží, jak se snažil vysvětlit svědek P. Soud tak na uvedeném chybném zjištění založil závěr, že obviněný Ing. Řehulka si jako ekonom musel být vědom, že postoupení cizí pohledávky je v daném případě osvobozeno od daně a nevzniká tak nárok na její odpočet. O postoupení cizí pohledávky se přitom vůbec nejednalo. Na základě uvedených nesprávných zjištění pak soud dovodil zavinění na straně dovolatelky.
11. Svoje skutková zjištění soud navíc podle dovolatelky založil na procesně nepoužitelném důkazu. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, neměl vůbec přihlížet k prohlášení viny obviněného Ing. Řehulky, neboť obsah jeho výpovědi zcela zpochybnil dřívější prohlášení viny. O tom svědčí i skutečnost, že obviněný Ing. Řehulka podal proti rozsudku odvolání, v němž zpochybnil závěr o své vině.
12. Pokud jde o nesprávné hmotněprávní posouzení v předmětné věci, pak dovolatelka namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že skutek, pro který byla odsouzena, není trestným činem. Z žádného důkazu totiž nebylo prokázáno, že by obviněný Ing. Řehulka jednal alespoň v nepřímém úmyslu. Absenci jeho úmyslu lze dovodit z toho, že před podáním daňového přiznání za zdaňovací období červen 2019, byl osobně informovat finanční úřad o plánovaném uplatnění pohledávky na vrácení zálohy ve výši 7,5 mil. Kč. Pokud by měl v úmyslu zkrátit daň, určitě by o tom neinformoval finanční úřad. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami obviněné a pouze převzal závěry rozsudku soudu prvního stupně.
13. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 To 287/2022-1073, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného Martinka uvádí, že stran jeho námitek o pokládání kapciózních a návodných otázek svědků nespecifikuje, o jaké svědky či otázky by se mělo jednat. Pokud jde o námitky, podle nichž nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, pak těmto nelze přisvědčit, ačkoliv jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V protokolu z hlavního líčení, v němž došlo k ukončení dokazování, není obsažen žádný závěrečný důkazní návrh obhajoby, o němž by bylo nutné rozhodnout. Státní zástupce dále odkazuje na bod 6. usnesení odvolacího soudu, kde se tento předmětnými námitkami dále zabývá.
15. Pokud jde o námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak s jistou mírou benevolence pod něj lze akceptovat některé výhrady obviněného stran absence subjektivní stránky předmětného trestného činu. Nejsou však opodstatněné. Dne 28. 6. 2019 nedošlo k žádnému uskutečnitelnému zdanitelnému plnění, nebyla uzavřena žádná smlouva o postoupení pohledávek a nebyla evidována žádná okolnost účetního charakteru, který by mohla vést k mylnému přesvědčení obviněného o možnosti takovou pohledávku uplatnit k dani z přidané hodnoty za červen 2019. Nelze dovodit, že by zavinění dovolatele bylo dovozeno pouze z toho, že je zkušeným podnikatelem. Dále státní zástupce v tomto směru odkazuje na usnesení odvolacího soudu, kde se v bodech 7. a 8. konstrukcí daňového úniku zabýval. O možnosti omylu na straně obviněného tak nelze hovořit.
16. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v předmětné věci rovněž nelze uvažovat, neboť zkrácení daně dovolatelem mělo v případě dokonání trestného činu dosahovat značného rozsahu ve smyslu skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nejednalo se tak o skutek, který by svojí povahou neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu.
17. Rovněž nelze přijmout závěry obviněného, že vůči němu mělo být užito institutu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, neboť ten se nevztahuje na situace, kdy pachatel předložil správci daně podklady obsahující nepravdivá tvrzení se záměrem snížit svoji daňovou povinnost, jako tomu bylo i v tomto případě.
18. Ve vztahu k dovolání obviněné ELMO-PLAST, a. s., státní zástupce uvádí, že námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná stáčí k polemice s výpovědí spoluobviněného Ing. Řehulky, kterou se snaží zpochybnit použitelnost jeho prohlášení viny pro vyvození její trestní odpovědnosti. Je sice pravdou, že po přijetí prohlášení viny obviněného Ing. Řehulky se tento v rámci své výpovědi poněkud odchýlil od té z přípravného řízení. Nicméně se nakonec vracel k přiznání sporných momentů stran daňového podvodu, což je dostatečně popsáno v bodech 10. a 11. odsuzujícího rozsudku. Nalézací soud navíc v daném směru nezohlednil jen toto prohlášení viny, ale i další výsledky dokazování vyplývající z daňových přiznání, smluvní dokumentace, fakturace atd. S danou obhajobou se navíc vypořádal i odvolací soud v bodě 6. jeho usnesení.
19. Pokud jde o argumentaci obviněnou podřazovanou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak tato podle posouzení státním zástupcem opět zčásti směřuje ke zpochybnění prohlášení viny obviněného Ing. Řehulky. Výhrady vůči absenci subjektivní stránky z důvodu nedostatečné znalosti daňové problematiky dovolatelka z hlediska jejich hmotněprávních souvislostí nerozvedla a nelze je domýšlet. Pokud by u ní došlo k omylu, pak tento by byl skutkové povahy, přičemž pro vyvození závěru o zavinění pachatele postačí, jestliže znal rozhodné skutkové okolnosti odůvodňující určitou daňovou povinnost a záměrně se snažil účelově minimalizovat daňovou takovou povinnost nebo ji zatajit. Ve věci obviněné o tom svědčí zjištění o neexistenci zdanitelného plnění a smluv či účetních dokladů k němu vázaných.
20. Argumentace opřená o tvrzení, že spoluobviněný Ing. Řehulka vycházel z informací poskytnutých mu referentkou finančního úřadu, je zavádějící. Ze sdělení Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 9. 9. 2021 je zřejmé, že zpracovatel daňového přiznání nemohl osobní setkání s danou referentkou považovat za dostatečné pro přesvědčení o souladnosti jeho postupu s daňovým zákonem. Navíc i daná referentka si následně vyžádala zaslání podkladů k řádnému ověření údajů v daňovém přiznání.
21. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Úvodem této části je vhodné připomenout obsahové zaměření dovolacích důvodů, o něž oba dovolatelé opřeli své mimořádné opravné prostředky. K jejich naplnění dochází tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
· bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
K námitkám obviněného Ivo Martinka
24. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejdříve uplatňuje námitky k jeho druhé alternativě, podle níž mají být rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu založena na procesně nepoužitelných důkazech. V tomto směru uvádí, že odvolací soud se nevypořádal s výhradou, že svědkům v hlavním líčení byly podávány kapciózní a sugestivní otázky. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že podle §101 odst. 3 tr. ř. nesmějí být svědkovi kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Ve vztahu k postupu při výslechu obviněného podle §92 odst. 4 tr. ř. obdobně platí, že mu musejí být otázky kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolnosti, přičemž v nich nesmí být naznačeno, jak odpovědět. Jak je možné doplnit z literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1420), kapciózní jsou otázky předstírající nepravdivou, klamavou skutečnost, nebo předpokládající skutečnost svědkem dosud nepotvrzenou, přičemž svědka svádějí, aniž by to pozoroval, k odpovědi, kterou si přeje vyslýchající. V sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět.
25. V první řadě je nutné konstatovat, že dovolatel prakticky vůbec nespecifikuje otázky, jež podle něj měly mít nepřípustnou povahu popsanou výše. Nezmiňuje ani, v jakém z konaných hlavních líčení měly být položeny (s jednou výjimkou – viz níže), kým a vůči jakému svědkovi nebo obviněnému. V tomto směru pouze odkazuje na to, že daná námitka měla být vznesena i přímo v hlavním líčení konaném dne 15. 3. 2022, a to obhájcem obviněné ELMO-PLAST, a. s. Z obsahu spisu však vyplývá (č. l. 887 p. v.), že při hlavním líčení dne 15. 3. 2022 obhájce obviněné ELMO-PLAST, a. s., pouze při výslechu obviněného Ing. Miroslava Řehulky namítl, že tento obviněný neřekl, že by mu obviněný Martinek dal pokyn k zaúčtování pohledávky do DPH. Předseda senátu na to reagoval zpřesněním otázky, na niž již obviněný tuto skutečnost potvrdil. Žádné další námitky k provedeným výslechům v protokolu o odkazovaném hlavním líčení obsaženy nejsou. Svědkům, resp. obviněným, byla ze strany soudu, státního zástupce i obhajoby položena celá řada otázek. Pokud tedy obhajoba měla za to, že v určitém momentu došlo k porušení pravidel pro výslech svědka ve smyslu §103 odst. 3 tr. ř. nebo pro výslech obviněného ve smyslu §92 odst. 4 tr. ř. a bylo-li možné takovou námitku vznést, mělo se tak stát v danou chvíli ke konkrétní otázce s odkazem na vadu (úskočnost či návodnost), jejíž existenci obhajoba shledala. Důvodem pro nutnost takového postupu je již samotný charakter výslechu v hlavním líčení, tedy jeho náročnost pro soud i strany trestního řízení, neboť je mnohdy prováděn v kontextu dalšího rozsáhlého dokazování, přičemž ze zcela přípustné otázky může i přidané slovo učinit kupř. dotaz do určité míry sugestivní, aniž by se tak stalo in mala fide . Jakési „šetření si“ či „schovávání si“ takových námitek z procesně strategických důvodů pro jejich uplatnění v dalších částech řízení tak není na místě.
26. Pakliže tedy dovolatel neuplatnil danou výhradu ve chvíli, kdy pro to byl procesní prostor, nelze soudu druhého stupně vytknout ani způsob, jakým se s ní vypořádal v rámci odvolacího řízení. Tedy poukazem na výše zmíněnou možnost obhajoby vznášet námitky ke způsobu provádění výslechu přímo při tomto výslechu, tak aby bylo možné daný výslech korigovat a případně okamžitě napravit problematicky položené otázky. Nadto argumentace dovolatele směřující vůči kvalitě odůvodnění usnesení soudu druhého stupně není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání. Nejvyšší soud by se jí mohl zabývat pouze v situaci, kdy by dané odůvodnění vykazovalo vady takové intenzity, že by dosahovaly ústavněprávní úrovně spočívající v porušení práva na spravedlivý proces obviněného. Vzhledem k uvedenému však pro takový závěr nelze shledat jakýkoliv podklad.
27. Dovolatel nejenže neprezentoval svoje výhrady k formulaci otázek pokládaných svědkům či obviněným při hlavním líčení, ale dokonce tak neučinil ani v rámci jeho mimořádného opravného prostředku, neboť tyto vůbec nekonkretizoval. Z obou těchto jeho pochybení přitom ve spojení se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) pramení pro jeho obhajobu negativní důsledky, v první řadě spočívající ve zmeškání primárního momentu k případnému uplatnění námitek k realizaci daného výslechu a následně v jeho nedostatečné procesní bdělosti při formulaci dovolacích námitek. Jak bylo poukázáno výše, dovolatel prakticky vůbec nespecifikuje pochybení, ke kterým podle něj mělo při výsleších dojít. V rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě kterého by měl Nejvyšší soud z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, domýšlel. Napadené rozhodnutí je přezkoumáváno na podkladě námitek, resp. s nimi spojené věcné argumentace, které dovolatel ve svém opravném prostředku uplatní. Dovolací soud tak ani není oprávněn hlouběji se zabývat způsobem, jakým byly formulovány otázky při hlavních líčeních v projednávané trestní věci, neboť by tak překročil rozsah argumentace obviněného.
28. Ani námitce dovolatele, že v jeho věci existují tzv. opomenuté důkazy nelze přisvědčit. Uvedená výhrada formálně spadá pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněná varianta předmětného dovolacího důvodu nemíří pouze na situaci, kdy soudy na důkazní návrh vůbec procesně nereagovaly, nýbrž i na případy, kdy tak učinily nedostatečně a zamítnutí důkazního návrhu tak nebylo náležitě odůvodněno, což je i jádrem předmětné námitky.
29. V právě projednávané věci se ovšem soud prvního stupně s důkazním návrhem na výslech M. vypořádal zcela adekvátně. Po obsáhlém shrnutí důkazní situace ve věci v bodě 34. jeho rozsudku uvedl, že daný důkazní návrh zamítl, jelikož „… by nemohl nic přinést k období před podáním daňového přiznání za červen 2019 finančnímu úřadu a ke skutečným úmyslům obžalovaných v té době, ale pouze by dokumentoval až následnou snahu obžalovaných věc řešit jiným způsobem. A to ještě za předpokladu, že svědek není daňovým poradcem, kterého váže absolutní zákonná povinnost mlčenlivosti“. Ačkoliv toto samotné vyjádření soudu není příliš rozsáhlé, je navázáno na zbylé části odůvodnění odsuzujícího rozsudku a v něm vyloženou důkazní situaci jednoznačně hovořící o vině obviněných (především body 29. – 38. jeho rozsudku). Stran problematiky vypořádání se s důkazními návrhy nelze na straně soudu prvního stupně konstatovat jakékoliv pochybení. Vhodno podotknout, že jak vyplývá z formulace zmíněné varianty dovolacího důvodu, může být naplněna pouze pokud důkazní návrh směřoval k prokázání nebo vyvrácení skutečností rozhodných pro naplnění znaků trestného činu a zároveň byl v tomto ohledu důkazem podstatným, tedy se značnou výpovědní hodnotou. Z citovaného stanoviska soudu lze dovodit, proč by navržený výslech nemohl přinést nic nového či podstatného pro řešení otázky naplnění znaků trestného činu, resp. proč jej nelze, měl-li by se svědek vyjadřovat až ke skutečnostem směřujícím mimo časový rámec činu, označit za důkaz podstatný. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu tudíž zjevně nebylo nedůvodné.
30. Dovolatel dále namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly složitostí norem souvisejících s daňovou problematikou, a tedy i tím, že neměl v úmyslu porušit tyto normy. Závěr o jeho úmyslném zavinění tak měl být postaven pouze na konstatování, že jako zkušený podnikatel musel obsah relevantní právní úpravy znát. V první řadě lze uvést, že tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jak uvádí dovolatel. Opět se totiž primárně zaměřuje na zpochybnění kvality hodnocení důkazů, především ze strany soudu prvního stupně, a tudíž ji měl subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů . Ovšem ani kdyby tak učinil, nebylo by možné této námitce vyhovět.
31. Soud závěr o zavinění dovolatele rozhodně nepostavil jen na podkladě jím výše odkazovaného tvrzení. Lze tak odkázat zejména na bod 31. jeho rozsudku, v němž uvádí, že sám obviněný se představoval jako zkušený podnikatel aktivní již od roku 1988, přičemž bylo zjištěno, že tvrzení obviněného, že postupoval podle právních rad P., je nepravdivé. Z dokazování totiž vyplynulo, že P. byl osloven ohledně poskytnutí právního poradenství obviněným až v srpnu či září 2019, což má podklad jak v jeho výpovědi, tak v předložené plné moci ze dne 10. 9. 2019. P. pak pouze musel až dodatečně vysvětlovat před finančním úřadem počínání obviněných, a to, jak sám vypověděl, za pomoci „kreativní“ argumentace. Zároveň soud vycházel z toho, že za období červen 2019 k němuž se pojilo inkriminované daňové přiznání, nedošlo k „… žádnému uskutečněnému zdanitelnému plnění, v té době nebyla ani uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, ani nedošlo k platbě za tuto postoupenou pohledávku, ani k jiné významné účetní skutečnosti, která by mohla oba obžalované vést k mylnému závěru, že lze takovou pohledávku uplatnit v rámci daňového přiznání …“. Z výpovědi P. navíc vyplynulo, že obvinění si byli výše uvedených skutečností „… velmi dobře vědomi a že mu sdělili, že takto postupovali proto, aby … byla napravena chyba z insolvenčního řízení, kdy nebyla zčásti popřena pohledávka přihlášená včetně DPH … věřitelem spol. ELMO-TRADE, s. r. o., resp. SUNOB Capital, s. r. o., za uvedenou postoupenou pohledávku ze zálohové faktury ve výši 7.500.000 Kč“. Závěr o vědomí dovolatele o protiprávnosti jeho jednání je pak podtrhován skutečností, že k jeho kontrolním hlášením k DPH a v daňovém přiznání za červen 2019 byly dodatečně vyhotoveny interní doklady č. 19N00078 a 19ID01526 spoluobviněným Ing. Řehulkou, jehož k tomu (dovolatel) instruoval. Nikdo jiný v tomto ohledu neměl na vypracování daných dokladů vliv, jak vypověděla svědkyně R. To dále zpochybňuje argumentaci dovolatele, že mohl jednat v omylu na základě právních rad P. Přitom jak vyplývá z bodu 10. odůvodnění rozsudku soudu, dané interní doklady obsahují jako datum uskutečněného zdanitelného plnění 28. 6. 2019, ovšem z žádných účetních dokladů, výpisu z účtu či smlouvy o postoupení pohledávky nevyplývá, že by k jakémukoliv takovému plnění došlo. Toho si musel být i dovolatel velmi dobře vědom. K této skutečnosti přitom trefně podotkl odvolací soud, že je z ní zřejmá snaha obviněných zamaskovat původ postoupené pohledávky a datum uskutečněného přijatého zdanitelného plnění, resp. fingovat existenci takového plnění (str. 8 jeho usnesení).
32. Výše uvedené skutečnosti jsou podle názoru Nejvyššího soudu zcela dostačující pro navazující právní závěr soudu, že si obvinění museli být vědomi protiprávnosti svého jednání (viz bod 36. jeho rozsudku). Z odkazovaných pasáží odsuzujícího rozsudku rovněž plyne, že se soud zabýval i eventualitou jednání obviněných v omylu, kterou vzhledem k jeho skutkovým zjištěním citovaným shora zavrhl.
33. Dovolatel dále odkazuje na to, že jeho trestní odpovědnost měla zaniknout skrze aplikaci institutu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, jelikož daň ve výsledku uhradil. Tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vyhovět jí nicméně nelze. Aplikace institutu účinné lítosti je sice skutečně na místě, pokud v případě trestného činu podle §240 tr. zákoníku pachatel napraví škodlivý následek (doplatí zkrácenou daň), nicméně musí se jednat o dobrovolný projev jeho vůle. Naplnění kritéria dobrovolnosti není nutně vyloučeno kvůli obecné obavě pachatele z případného trestního stíhání. Stále však platí, že náprava škodlivého následku musí být projevem jeho pozitivního obratu ve vztahu k trestnému činu, resp. změny jeho postoje k danému deliktu a k případným škodlivým následkům. O dobrovolné rozhodnutí pachatele napravit následky trestného činu však nejde, když je k němu veden alespoň domnělým vědomím o prozrazení jeho protiprávního jednání. Kupříkladu tedy nelze hovořit o dobrovolnosti, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho trestný čin (např. jestli finanční úřad zjistí nelegální daňový únik), resp. zda takový orgán oznámí jeho čin orgánům činným v trestním řízení [PÚRY, František. §33 (Účinná lítost). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 727, marg. č. 6.].
34. Poslední uvedený příklad je pro trestní věc dovolatele výstižný, neboť dovolatel provedl uhrazení daně za období červen 2019 dne 28. 1. 2021, tedy až ve chvíli, kdy mu již byla tato doměřena platebním výměrem Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 14. 1. 2020, č. j. 16501/20/3106-50524-809825 (viz bod 25. rozsudku nalézacího soudu, č. l. 86 a násl.). V té chvíli tedy již finančním úřadem bylo zjištěno, že se obviněný pokusil vylákat výhodu na dani. Ostatně finanční úřad podal trestní oznámení už dne 10. 8. 2020. Aplikace institutu účinné lítosti tedy nepřipadá v úvahu, neboť nelze mít za to, že obviněný daň uhradil dobrovolně ve smyslu §33 tr. zákoníku. Zcela záměrně se totiž pokusil spáchat trestný čin a až po odhalení jeho protiprávního jednání se rozhodl napravit škodlivý následek. Není tudíž pochybením ani to, že se soudy obou stupňů v jejich rozhodnutích nezabývaly možností postupu podle ustanovení o účinné lítosti.
35. V souvislosti se shora řešenou námitkou o účinné lítosti dovolatel formálně zmínil rovněž zásadu subsidiarity trestní represe, aniž by předmětem svého dovolání učinil jakoukoliv další argumentaci vztahující se k případnému pochybení nastalému jejím neuplatněním v rozhodnutích soudů. Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu odkazuje na výše vymezený rozsah jeho přezkumné činnost v dovolacím řízení, který mu neumožňuje hlouběji reagovat na takto strohou zmínku.
K námitkám obviněné ELMO-PLAST, a. s.
36. Pokud jde o námitku obviněné ELMO-PLAST, a. s., že prohlášení viny Ing. Řehulky je nepřípustným důkazem, z něhož je dovozována i její vina, pak je nutné uvést následující. Prohlášení viny samo o sobě neplní funkci důkazu, jedná se o procesní úkon obviněného, který naopak umožňuje, aby dokazování v rozsahu daného prohlášení viny nebylo prováděno. Důkazem je pouze výpověď obviněného Ing. Řehulky učiněná po prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 6 tr. ř. Námitka obviněné o procesní nepřípustnosti důkazu tak vůbec proti důkazu nebyla namířena, takže ji nelze akceptovat, ačkoliv je formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě.
37. Dovolatelka dále výpověď obviněného Ing. Řehulky učiněnou podle §206c odst. 6 tr. ř. využívá ke zpochybnění závěru o jeho vině, resp. zákonem vyžadované formy zavinění. Skrze tento postup se snaží napadat i závěr o její vině (resp. jak dovolatelka uvádí, i o jejím zavinění). V souvislosti s trestní odpovědností právnických osob považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v případě obviněné právnické osoby nelze vycházet z pojetí zavinění podle §15 a §16 tr. zákoníku, neboť při posuzování otázky trestní odpovědnosti obviněných právnických osob se vychází z tzv. přičitatelnosti. Právnické osobě lze podle §8 odst. 2 t. o. p. o. přičítat spáchání trestného činu, byl-li trestný čin spáchán jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až c) téhož zákona, nebo zaměstnancem uvedeným v odst. 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v tomto ustanovení neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu činnosti zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Úprava v zákoně obsažená tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v §8 odst. 2 spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), a to příp. ve spojení s podmínkami stanovenými v §8 odst. 3 a 4 zákona. Jinak řečeno odpovědnost právnické osoby za některý z trestných činů vymezených v §7 t. o. p. o. je třeba zásadně odvozovat od jednotlivé fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo při její činnosti podle §8 odst. 1 tohoto zákona. Nelze tedy uvažovat o zavinění právnické osoby, ale je třeba se zabývat otázkou splnění podmínek přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 622/23).
38. Pokud dovolatelka mínila zvrátit závěr o její trestní odpovědnosti, měla tak učinit nikoliv skrze rozporování zavinění (ze skutkového hlediska) u fyzické osoby, jejíž trestný čin jí je přičítán, nýbrž skrze námitky směřované k případnému pochybení soudů stran splnění podmínek trestní odpovědnosti právnických osob obsažených v §8 t. o. p. o. Vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby má totiž sice v zásadě souběžnou povahu, z právního hlediska se ovšem jedná o dva nezávislé odpovědností vztahy. Tomu odpovídá ustanovení §9 odst. 3 t. o. p. o., které stanoví, že trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Podmínky trestní odpovědnosti je tudíž u fyzické osoby a právnické osoby nutné zkoumat nezávisle na sobě, jelikož tyto nevychází ze zásady akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby. Jinak řečeno, trestní odpovědnost právnické osoby není navázána na trestní odpovědnost fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno. Tento výklad se dále odráží v §8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o., podle kterého se ustanovení o přičitatelnosti trestného činu právnické osobě použijí i v situaci, kdy jednající fyzická osoba není za takový čin trestně odpovědná. V tomto směru je možné srovnatelně odkázat i na skutečnost, že podle úpravy trestní odpovědnosti právnických osob, lze právnické osobě přičítat rovněž trestný čin neztotožněné fyzické osoby a není proto možné zjistit, zda naplňuje kritéria trestně odpovědného subjektu (mj. příčetnosti, jejíž nedostatek by rovněž vylučoval zavinění na straně fyzické osoby, jejíž čin je právnické osobě přičítán) [viz též ŠÁMAL, Pavel. §9 (Pachatel, spolupachatel a účastník). In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 261–262.].
39. Způsob, jakým dovolatelka koncipovala svoje výhrady se tak vymyká rozsahu jejího oprávnění určovat směr svojí obhajoby, neboť napadá závěr o trestní odpovědnosti jiné osoby, ohledně jejíž viny již bylo pravomocně rozhodnuto. Takový postup lze srovnat s podobně nepřijatelnou situací, kdy by v případě dvou fyzických osob odsouzených za spolupachatelství některého trestného činu, první z nich rozporovala nikoliv jí vlastní výrok o vině takovým trestným činem, ale ten vázaný k druhému obviněnému s cílem zvrátit tak závěr o spolupachatelství a dosáhnout příznivějšího právního postavení např. s ohledem na vyloučení přitěžující okolnosti podle §42 písm. o) tr. zákoníku. Dané výhrady dovolatelka činí navíc za stavu, kdy obviněný Ing. Řehulka, vůči jehož zavinění vznáší námitky, prohlásil vinu podle §206c tr. ř. a nalézací soud toto prohlášení akceptoval. Nejen tedy, že dovolatelka samotná není nositelkou oprávnění k podání dovolání za jiného obviněného, což z faktického hlediska skrze zaměření její argumentace činí, ale dokonce ani sám obviněný Ing. Řehulka by nemohl docílit přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (skrze odvolací a posléze dovolací řízení), neboť podle §206c odst. 7 tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem. Těmito skutečnostmi je přitom nutné chápat v obžalobě provedené vymezení skutku vztahujícího se k obviněnému prohlašujícímu vinu i navázanou právní kvalifikaci. Jedná se tedy v podstatě o skutečnosti posléze uvedené k danému obviněnému ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Je tomu tak proto, že právě v tomto rozsahu se po přijetí prohlášení viny neprovádí dokazování, neboť obviněný prohlašuje, že spáchal skutek vymezený v obžalobě a souhlasí s právní kvalifikací v ní obsaženou (§206c odst. 1, 6 tr. ř.), včetně právního posouzení zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky žalovaného trestného činu.
40. Jak již bylo naznačeno, obhajoba dovolatelky tak měla být zaměřena k otázkám týkajícím se výlučně kritérií její trestní odpovědnosti jako právnické osoby, jako je např. požadavek spáchání trestného činu v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, některou z osob uvedených v §8 odst. 1 t. o. p. o., za podmínek přičitatelnosti podle §8 odst. 2 t. o. p. o. Případně mohla svoji argumentaci vést směrem ke zproštění se trestní odpovědnosti, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v §8 odst. 1 t. o. p. o. zabránila. Poslední zmíněnou možnost lze však považovat za přinejmenším stěží představitelnou, když jak uvádí soud v odstavci 39. jeho rozsudku, i obviněný Martinek jednal přičitatelně dovolatelce, přičemž byl jediným statutárním orgánem, členem představenstva a jediným akcionářem, a rovněž jednal v rámci její činnosti.
41. Nutno podotknout, že soud uznal dovolatelku vinnou „pouze“ pomocí k pokusu předmětného zločinu (přičitatelně od obviněného Ing. Řehulky odsouzeného jako účastníka ve formě pomoci), ačkoliv v odůvodnění svého rozsudku se zmínil o přičitatelnosti trestného činu i ze strany obviněného Martinka, kterého uznal vinným pokusem daného zločinu. Tyto úvahy Nejvyšší soud ovšem dále nerozvíjí, a to s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius .
42. Dovolatelka dále ze skutkového hlediska zpochybňuje závěr nalézacího soudu, že k žádnému zdanitelnému plnění nedošlo. Činí tak skrze odkazy na výpovědi P. a obviněného Ing. Řehulky, kdy pouze cituje z nich vytržené pasáže a trvá na svojí již dříve užité obhajobě. Do dovolacího řízení tak nepřináší žádný nový poznatek či argument vymykající se běžným výhradám odvolacím spočívajícím v prostém nesouhlasu se závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Svoje zjištění přitom soud náležitě odůvodnil, když odkázal na skutečnost, že k žádnému zdanitelnému plnění v obviněnými deklarovaném datu nedošlo, přičemž odpočet DPH byl uplatňován ve vztahu k pohledávce postoupené třetím subjektem, konkrétně SUNOB Capital, s. r. o., ohledně kterého platí osvobození od DPH podle §51 odst. 1 písm. c) ve spojení s §54 odst. 1 písm. u) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (viz body 30. – 32. rozsudku soudu, str. 7, 8 usnesení odvolacího soudu).
43. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněný oběma obviněnými, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li Nejvyšší soud důvodnými tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněnými uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť ty z námitek dovolatelů, jež odpovídaly jim zvoleným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí
44. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že jejich dovolací námitky podřaditelné pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými a nebylo zjištěno ani porušení základních práv dovolatelů. Z toho plyne i nenaplnění dovolateli uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o obou dovoláních rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu