ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.663.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 663/2023-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný I. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. 10 To 60/2023-231, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 63/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 1. 2023, č. j. 6 T 63/2022-212, byl obviněný I. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době zhruba od poloviny března 2022, poté kdy byl 4. 3. 2022 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do dne 1. 9. 2022, nejprve v XY na ubytovně v ulici XY a následně v obci XY, soudní okres Rakovník, na ubytovně na adrese XY, opakovaně slovně i fyzicky se stupňující se četností a intenzitou napadal svoji družku, poškozenou R. H., nar. XY, se kterou sdílel společnou domácnost, tím způsobem, že ji každý den vulgárně urážel, že je píča, kurva, štětka, obviňoval ji, že se kurví a natáčí porno, kontroloval jí spodní prádlo, vyhrožoval jí, že do ní bude řezat, do ran jí nasype sůl a bude ji pálit cigaretami, zabije ji, rozřeže a zakope v lese, přičemž přibližně dvakrát až třikrát měsíčně jí dával údery otevřenou dlaní i pěstí do obličeje, kopal ji po celém těle, tahal ji za vlasy a škrtil ji.
2. Za tento zločin byl obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozenému F. K. škodu ve výši 3.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2023, č. j. 10 To 60/2023-231, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a poškozeného F. K. podle §265 tr. ř. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Hansalanderové dovolání, jež opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
5. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že soudy nižších stupňů pochybily, když při zkoumání naplnění znaku „po delší dobu“ ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku přihlédly k celkové době týrání od poloviny března 2022 do 1. 9. 2022, tj. pět a půl měsíce, aniž by zohlednily, že intenzita, četnost a způsob provedení činu nebyly po celou tuto dobu konstantní. Zcela tak ignorovaly výpověď svědka K., jenž uvedl, že po nastěhování obviněného a poškozené do ubytovny ve XY žádné problémy nebyly tři až čtyři měsíce, což je více než polovina z celkově posuzované doby, a i sama poškozená ve své výpovědi uvedla, že ve XY byly její vztahy s obviněným podstatně lepší a klidnější než při společném soužití v XY. Obviněný se proto domnívá, že soudy nižších stupňů jeho skutek nesprávně právně posoudily, když použily přísnější právní kvalifikaci na základě naplnění znaku „po delší dobu“. Dřívější judikatura Nejvyššího soudu, na níž odkázal ve svém rozhodnutí odvolací soud, se týká případů, které nejsou identické s projednávanou věcí.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody, zatímco v ostatních částech (ve výrocích o vině a trestu) jej neshledal vadným, avšak toto lze dovodit jen z odůvodnění usnesení. Ve výrokové části rozhodnutí chybí výrok, že ostatní výroky napadeného rozsudku zůstávají nedotčeny.
7. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud nejprve podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby doplnil chybějící výrok o vině a trestu, a poté aby podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části týkající se výroku o vině a trestu a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že ve prospěch obviněného změní právní kvalifikaci v duchu odůvodnění dovolání a uloží mu trest odnětí svobody kratšího trvání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že argumentace obviněného odpovídá jím označeným dovolacím důvodům. Právní kvalifikace, jak ji zvolil nalézací soud, a poté i soud odvolací, je však správná a v napadeném usnesení odvolacího soudu žádný výrok neabsentuje.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podrobněji zmínila, že z usnesení odvolacího soudu je zjevné, že vyhověl opravnému prostředku obviněného pouze částečně. Ve zbytku tedy opravný prostředek správně nezamítl. Konstatování, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen, je z uvedeného úhlu pohledu výrokem nadbytečným, neboť to, že výrok o vině a trestu zůstaly nedotčeny, vyplývá již ze samotného způsobu rozhodnutí odvolacího soudu. Shodný názor vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002.
10. Právní kvalifikace skutku je rovněž přiléhavá, a to i pokud jde o posouzení otázky, zda je třeba aplikovat znak podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedený v §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V uvedeném smyslu je stěžejní nejen celková doba týrání, ale je nutno přihlížet i ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti a podobně. V závislosti na konkrétních okolnostech případu proto není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (viz rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
11. V právní rovině je třeba připustit, že doba týrání v délce přibližně půl roku může být delší dobou trvajícím týráním ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spíše v případě závažnější intenzity týrání. Jestliže ze strany obviněného bylo prokázáno závažné intenzivní týrání, neboť poškozenou denně slovně napadal, kontroloval jí spodní prádlo, vyhrožoval jí, a to dokonce s nožem v ruce, což dvakrát až třikrát měsíčně vyvrcholilo ve fyzické napadání, kdy poškozené dával facky a pěstí do obličeje, kopal ji po celém těle a škrtil ji, pak okolnosti případu odpovídají tomu, že i tento znak byl naplněn. Obviněný zjevně vystupoval vůči poškozené velmi agresivně, intenzita i četnost verbálních a zejména fyzických útoků byla vysoká (obviněný dokonce způsobil poškozené krvácivé poranění hlavy). Soudy tedy nepochybily, pokud na danou situaci aplikovaly i ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
12. Dále pak státní zástupkyně upozornila, že se obviněný domáhá v podstatě toho, aby předmětné zákonné ustanovení bylo aplikováno na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Účelově totiž zkresluje délku týrání, resp. tvrdí, že po celou dobu nebyla intenzita týrání tak závažná, jak soudy uvedly. Tyto námitky ale striktně neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně lze odkázat na právní názor vyjádřený již opakovaně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Podle něj opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně vyslovila souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
16. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze formálně podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. Důvodnými je však neshledal.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
18. K obdobné argumentaci, jako je ta, kterou obviněný uplatnil v této věci, se Nejvyšší soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval, a to vždy shodně v tom smyslu, že ji nelze považovat za správnou. Zmínit lze například usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, kde byla procesní situace prakticky totožná jako v nyní řešeném případu – obviněný podal odvolání proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud mu vyhověl pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody, zatímco ve výroku o vině a trestu jeho odvolání důvodným neshledal. Nejvyšší soud tehdy v odůvodnění svého rozhodnutí (o dovolání obviněného) jasně uvedl, že odvolací soud učinil správně, pokud za dané situace postupoval podle §258 odst. 2 tr. ř. a k odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. pouze výrok o náhradě škody a odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. To, že výroky o vině a trestu shledal správnými, vyjádřil tím, že tyto výroky napadeného rozsudku ponechal nedotčeny. Nebylo přitom nutné, aby to, že výroky o vině a trestu zůstaly beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem, a zejména nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti výrokům o vině a trestu zamítal jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení totiž odvolací soud postupuje jen tehdy, když je odvolání nedůvodné v celém svém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází do úvahy.
19. V jiném usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, Nejvyšší soud zcela konkrétně a jasně uzavřel, že konstatování „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“ by součástí výroku rozhodnutí odvolacího soudu (při pouze částečném vyhovění odvolání) být vůbec nemělo. Takový výrok je v podstatě nadbytečný a v praxi je používán jen pro lepší srozumitelnost rozhodnutí.
20. Nemalý význam v souvislosti s řešenou problematikou má i nedávné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22. Zde byl učiněn závěr, že není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, pokud oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. obsahuje pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Obviněný za dané situace není v nejistotě o vázanosti a vykonatelnosti soudních rozhodnutí v jeho věci, neboť rozhodnutí odvolacího (příp. i dovolacího) soudu tvoří z hlediska vykonatelnosti s rozhodnutím soudu prvního stupně jeden celek. To platí zvláště v případech, kdy odvolací či dovolací soud rozhodl napadeným rozhodnutím o trestu nebo o náhradě škody, neboť tyto výroky jsou bezprostředně závislé na tom, že byl shledán jako správný výrok o vině. Bez něj totiž nemohou vůbec existovat.
21. Z výše uvedeného zřetelně vyplývá, že argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je lichá.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Nejvyšší soud je při své přezkumné činnosti vázán (mimo jiné) důvody, které obviněný ve svém dovolání uplatnil. Jiné důvody sám ze své iniciativy nezkoumá ani k nim nepřihlíží. V daném případě dovolatel výslovně nenapadá skutková zjištění, tedy například, že by tato byla v rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn nebyl. Při vymezení dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak obviněný polemizuje prakticky jen s tím, jakým způsobem byl (správně zjištěný) skutkový stav právně kvalifikován. Konkrétně zejména tvrdí, že za dané situace nebyly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Skutek, tak jak byl soudy prvního a druhého stupně zjištěn a jak je popsán ve výroku o vině, znaky trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku vykazuje.
23. Argumenty obviněného v této části jeho dovolání, jeho námitky proti právní kvalifikaci činu podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jakož i odůvodnění těchto námitek jsou zcela totožné s tím, co uplatnil již před soudy prvního a druhého stupně. Zejména odvolací soud se ve svém rozhodnutí touto argumentací obviněného dostatečně podrobně zabýval a správně se s ní vypořádal. Není namístě, aby Nejvyšší soud nyní opakoval veškerou veskrze správnou argumentaci soudů nižších stupňů. Naopak postačí odkázat na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí.
24. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněného se v minulosti opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (konkrétně viz např. věc řešená před Evropským soudem pro lidská práva García proti Španělsku). Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, samozřejmě za předpokladu, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Jak už bylo řečeno, argumenty obviněného obsažené v dovolání [pokud jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] jsou pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné již před soudy nižších stupňů, respektive pokračováním jeho stále stejné obhajoby. Za této situace Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích připomněl, že pokud se uvedené soudy s danými námitkami dostatečně a správně vypořádaly (což se v projednávané věci stalo), pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
26. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, považuje Nejvyšší soud za potřebné přičinit již jen několik málo poznámek.
27. Obviněný ve svém dovolání mimo jiné zmiňuje (nikoli však nově, ve skutečnosti jen opakuje totéž, co prezentoval před okresním i krajským soudem), že jeho jednání nebylo souvislé, že v období oněch necelých šesti měsíců, za něž byl odsouzen, byla po přestěhování na ubytovnu ve XY poměrně dlouhá doba, kdy se vůči poškozené nedopouštěl žádného jednání, které by bylo možné označit za týrání. To je však jednak námitka skutková, kterou nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jednak je třeba opět zdůraznit, že soudy nižších stupňů se s touto argumentací obviněného dostatečně vypořádaly (viz zejména odst. 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Na základě provedeného dokazování má i Nejvyšší soud za prokázané, že slovní a fyzické útoky obviněného vůči poškozené (psychické a fyzické týrání) byly soustavné. Velmi vulgární nadávky, vyhrožování a ponižování byly prakticky na denním pořádku. Fyzické útoky větší či menší intenzity sice tak časté nebyly, ale i tak k nim docházelo vícekrát do měsíce. Celé toto jednání obviněného trvalo zhruba pět a půl měsíce, konkrétně od poloviny března 2022 do 1. 9. 2022. Takovou dobu je při zohlednění charakteru a intenzity jednání dovolatele třeba označit již za dobu delší ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
28. Otázce, po jakou minimální dobu musí jednání pachatele trvat, aby došlo k naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí v uvedené kvalifikované skutkové podstatě podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, se Nejvyšší soud zabýval v celé řadě svých předchozích rozhodnutí. Například v usnesení ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008 (publikováno pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.), uzavřel, že v závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby zákonný znak „po delší dobu“ naplnila i doba několika měsíců. V tehdy řešeném případě šlo přitom „jen“ o slovní útoky (hrubé verbální napadání) a jiné psychické týrání (působení hluku v noci, hlasité pouštění televize v úmyslu bránit poškozeným ve spánku, poškozování věcí v domě apod.) pachatele vůči jeho rodičům, které trvalo po dobu sedmi měsíců. Šlo tedy výlučně o týrání psychické, nikoli fyzické.
29. Naproti tomu v nyní projednávané trestní věci se dovolatel dopouštěl vůči své družce nejen podobného psychického týrání, včetně četných výhrůžek ublížením na zdraví či zabitím (že bude do poškozené řezat, do ran jí nasype sůl, bude ji pálit cigaretami, zabije ji, rozřeže a zakope v lese) a ponižování (poškozenou obviňoval, že se kurví, že natáčí porno, v té souvislosti jí kontroloval spodní kalhotky), ale současně i brachiální agrese zahrnující mj. údery pěstí do obličeje, kopání po celém těle, škrcení apod. V případě takovéhoto jednání je podle názoru Nejvyššího soudu doba pěti a půl měsíce pro naplnění znaku „po delší dobu“ ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku plně dostačující. Navíc je třeba připomenout, že v tomto konkrétním případě bylo jednání obviněného na začátku i na konci časově ohraničeno (tedy celková doba páchání trestného činu významně ovlivněna) jeho pobytem ve věznici. Trestného jednání se začal vůči poškozené dopouštět doslova jen několik málo dní po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v březnu 2022 a pokračoval v něm až do začátku září 2022, kdy jeho jednání vygradovalo natolik, že na něj svědek F. K. musel zavolat policii, která jej zadržela a následovalo jeho vzetí do vazby.
30. Pro srovnání považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit i své usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1239/2018. Podává se z něj, že pokud jde o jednání ještě vyšší závažnosti resp. intenzity (zejména o skutečně těžké fyzické útoky pachatele s citelnými následky na zdraví týrané osoby), pak pro naplnění znaku „po delší dobu“ ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku může postačovat doba ještě podstatně kratší (v daném případě zhruba tři měsíce).
31. Jednání dovolatele v nyní řešené věci stojí z hlediska doby jeho trvání, charakteru i intenzity někde mezi oběma výše uvedenými případy (řešenými Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 105/2008 a sp. zn. 5 Tdo 1239/2018). I z tohoto pohledu se jeví být závěr obou soudů nižších stupňů o naplnění znaků trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku správným.
V.
Způsob rozhodnutí
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek