ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.866.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 866/2023-2561
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné K. C. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 12 To 32/2021-2517, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 12 To 32/2021-2517. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2020, č. j. 45 T 9/2018-2275 , byla obviněná K. C. (dále „obviněná“) uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se (se spoluobviněným S. E. C., nar. XY) podle jeho skutkových zjištění dopustila způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněná byla odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech všeho druhu na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, IČO: 255 71 150, odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. V projednávané věci nerozhoduje Nejvyšší soud poprvé, podá proto kompletní shrnutí dosavadního průběhu řízení.
4. O odvolání obviněné, státního zástupce a insolvenční správkyně poškozené rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 12 To 32/2021-2433 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody ohledně obviněné. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev, jakož i členství v takovém orgánu, na dobu pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal JUDr. Kateřinu Martínkovou, LL.M., insolvenční správkyni Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci, IČO: 255 71 150, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1008/2022 (dále též „zrušovací usnesení“), napadený rozsudek podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu uloženém obviněné a ve výrocích, jimiž podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu bylo rozhodnuto o jí uložených trestech. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Po novém projednání odvolání obviněné a odvolání státního zástupce podaného v její neprospěch rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 12 To 32/2021-2517 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou odvolání zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 tr. zákoníku [pozn.: správně §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], ohledně kterého zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst.1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále jí podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest sestávající se ze 125 celých denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 000 Kč, celkem tedy 250 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev, jakož i členství v takovém orgánu, a to na dobu pěti roků.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto (v pořadí druhému) rozsudku odvolacího soudu podal v neprospěch obviněné dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem byl obviněné uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
8. Podle dovolatele se s aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obviněné nelze ztotožnit ani po novém projednání věci, neboť vrchní soud k ní opětovně přikročil, aniž byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Všechny tři podmínky pro aplikaci ustanovení jsou stanoveny kumulativně. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se tedy musí opírat o zhodnocení všech okolností případu anebo poměrů na straně pachatele. Nestačí tedy jen odkaz na svízelnou životní situaci rodiny obviněné, danou závažným fyzickým onemocněním jejího manžela a psychickým onemocněním jejich dcery, konstatování nižšího rozsahu participace obviněné na projednávané trestné činnosti, důraz na to, že se jednalo o její ojedinělé selhání, že od spáchání posuzované trestné činnosti uplynula doba téměř 11 roků, vše ve spojení s argumentem, že v tomto období vedla obviněná řádný život a tím podle názoru odvolacího soudu projevila dostatečnou snahu po nápravě.
9. V předkládané věci lze učinit závěr, že uvedené podmínky pro takový postup kumulativně splněny nebyly. Především není možno přehlédnout, že odvolací soud zjišťoval poměry obviněné zejména z listinných důkazů, aniž by ověřoval aktuální zdravotní stav a opatřil znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Spokojil se pouze se zprávami předloženými obviněnou, resp. se zprávou, kterou vyžádal s předchozím souhlasem dcery obviněné S. C. Z doplněných skutkových zjištění i nadále vyplývá, že manžel obviněné se léčí ve Velké Británii, kde žije sám v bytě, zatímco obviněná pobývá v České republice a do Velké Británie jezdí sporadicky, přičemž v současnosti ho vesměs na jeho žádost navštěvuje již pouze dcera R. O svého manžela tedy nikterak bezprostředně nepečuje a ani fakticky pečovat nemůže.
10. Jde-li o proklamovanou péči o dceru S., nelze přehlédnout, že jde o zletilou svéprávnou ženu, která studuje vysokou školu, je schopna sama docházet do psychiatrické ambulance a samostatně vycestovat do zahraničí. Míra její závislosti tedy zjevně není taková, aby ji bylo možno považovat za výjimečné poměry obviněné vylučující uložení a výkon trestu odnětí svobody. Nebylo přitom znalecky ani jinak doloženo, že by byla na osobu obviněné nějak zvláště fixována, a to minimálně tak, že by jejich odloučení vedlo ke zhoršení jejího psychického stavu. Ostatně v rámci rodiny je ještě k dispozici dcera obviněné R. C. a dále sestra obviněné. Okolnost, že dcera R. má tzv. svůj život, a tudíž nelze nezbytnou péči o nemocné členy rodiny po ní požadovat, nebo že ji z návštěvy vlastní sestry tzv. „jímá hrůza“, není možno považovat za dostatečné zdůvodnění nezastupitelnosti obviněné při péči o osoby jí blízké.
11. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněná o zdravotních problémech své dcery začala poprvé hovořit až v rámci doplnění odůvodnění svého odvolání, konkrétně v průběhu veřejného zasedání dne 21. 6. 2022. Rovněž o onemocnění svého manžela začala obviněná hovořit až po vyhlášení prvoinstančního rozsudku. Aniž by bylo namístě uváděné zdravotní komplikace jejích blízkých jakkoliv bagatelizovat, je třeba i okolnost načasování uvedených námitek vzít v potaz při posuzování jejich relevance a výjimečnosti.
12. Pokud jde o okolnosti případu, byť je ani odvolací vrchní soud výslovně nepovažoval za rozhodné, je třeba připomenout, že obviněná se ke svému jednání nedoznala, neprojevila nad ním žádnou lítost ani jakoukoliv sebereflexi, způsobenou škodu neuhradila a nevyvinula v tomto směru ani žádnou snahu, čímž projevila naprostou neúctu k cizímu majetku. Svoji účast na stíhané trestné činnosti zcela bagatelizovala. Odvolací soud přitom celkový postoj obviněné ke spáchané trestné činnosti, který svědčí o absenci jakékoli sebereflexe jakožto samozřejmého předpokladu její nápravy, nezohlednil. Jeho rozhodnutí neobsahuje relevantní vyhodnocení postoje obviněné coby předpokladu nápravy trestem kratšího trvání, což je jednou z podmínek aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Ve vztahu k okolnostem případu je dále možno doplnit, že předchozí trestní bezúhonnost a vedení řádného života od doby spáchání skutku není rozhodně něčím mimořádným, ale jedná se, resp. vždy by se mělo jednat, o běžný standard chování každého člověka. Je třeba zdůraznit, že obviněná byla odsouzena jako spolupachatelka, bez jejíž aktivní činnosti by k přisouzené trestné činnosti dojít nikdy nemohlo. Dopustila se zvlášť závažného podvodného jednání, kterým ve spolupachatelství způsobila deklarovanou škodu ve výši celkem 37 247 452,25 Kč, tedy škodu dosahující více než 3,5násobku hranice škody velkého rozsahu. Rovněž hledisko délky řízení nemůže být samo o sobě důvodem pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je nutné hodnotit ještě další okolnosti případu, zejména míru škodlivosti činu. V posuzovaném směru nelze považovat za významnou ani uplynuvší dobu 11 roků od spáchání skutku, neboť délka řízení byla předurčena zejména náročností věci.
14. Ve shodě s předchozím dovoláním nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech tam uvedených podmínek. Těmito hledisky se však odvolací soud důsledně neřídil. Opětovně totiž přiznal výjimečnost či mimořádnost osobním poměrům obviněné, které takovou povahu neměly, a zároveň nezhodnotil neexistenci dalších podmínek použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve smyslu ustálené judikatury současně přesvědčivě nevyložil důvody, pro které považoval uložený trest odnětí svobody vyměřený v rozmezí trestní sazby uvedené v §211 odst. 6 tr. zákoníku za nepřiměřeně přísný s tím, že nápravy obviněné lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Provedené snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby se zároveň pokusil ve smyslu závěrů rozhodnutí publikovaných pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr. částečně kompenzovat dalšími druhy trestu, avšak zcela nedostatečně. Uložený peněžitý trest v celkové výměře 250 000 Kč výrazně kontrastuje s mírou závažnosti spáchané úmyslné trestné činnosti a výší vzniklé škody.
15. Jelikož v důsledku nedůvodné aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné opětovně nesprávně uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákonem na trestný čin, jímž byla uznána vinnou, zatížil Vrchní soud v Praze své rozhodnutí podle hodnocení dovolatele vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,
· podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 12 To 32/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
· a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř].
16. Obviněná , jejímuž obhájci byl opis dovolání doručen dne 13. 6. 2023, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Pochybení spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu může nastat jen v případech těch druhů trestů, které mají sazbu vymezenu trestním zákoníkem. Trest odnětí svobody je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (např. bez splnění podmínek podle §59 nebo §108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, jestliže je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku o uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
19. Nejvyšší státní zástupce uplatnil označený dovolací důvod, neboť podle něj byl obviněné uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou, ač nebyly dány okolnosti pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Námitku chybného použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku něhož byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody stanovenou za daný trestný čin, lze – jak ostatně plyne již z výše uvedeného – podřadit pod dovolací důvod uplatněný dovolatelem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003).
20. Nejvyšší soud připomíná, že podle §58 odst. 1 tr. zákoníku [ m ] á-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené . Z citovaného ustanovení vyplývají tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, jimiž je to, že:
· je zde existence určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, pro které
· použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a
· existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Další teoretická východiska, jakož i související judikaturu, vyložil Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím usnesení ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1008/2022. Nepovažuje proto za nutné, aby je opakoval, neboť postačuje odkaz na ně (body 19. – 21. odůvodnění uvedeného rozhodnutí).
21. Při novém projednání věci odvolací soud přistoupil k doplnění dokazování. Především byla opětovně vyslechnuta obviněná, jakož i její dcera R. C. Ke zdravotnímu stavu manžela obviněné S. E. C. a její dcery S. C. byly provedeny aktuální lékařské zprávy. Po opětovném zhodnocení provedených důkazů dospěl vrchní soud, který v posuzované věci neshledal důvod k užití §58 odst. 1 tr. zákoníku pro (zvláštní) okolnosti případu, k následujícím závěrům (shrnutým v bodech 39. – 41. jeho rozhodnutí) ohledně naplnění zákonných podmínek jeho aplikace. Podle něj, pokud jde
· o poměry pachatele – obviněná je nezastupitelná v péči o dceru S. C., částečně pečuje o nemocného manžela a je jediná, kdo má v rodině finanční příjem,
· možnost nápravy obviněné i trestem odnětí svobody kratšího trvání – do spáchání trestného činu (ale i poté) vedla řádný život, od spáchání posuzované trestné činnosti uplynula již doba téměř 11 roků, nemá sklony k páchání trestné činnosti a jednalo se o její ojedinělé selhání,
· nepřiměřenou přísnost dolní hranice zákonné trestní sazby – na tu je třeba usoudit „v souvislostech výše popsaných“.
22. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále plyne, že při úvahách o výměře uložené trestní sankce se odvolací soud (bod 41.) řídil omezujícím ustanovením §58 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [pozn. správně §58 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku] a že po zvážení okolností případu, osoby obviněné, jejích poměrů a přitěžujících a polehčujících okolností rozhodl, že je na místě uložit trest ve výměře tří let. Byť by mohl uložit trest mírnější, a to jeden rok odnětí svobody, s ohledem na přitěžující okolnosti, způsob spáchání trestného činu, důsledky z něho vzniklé, to považoval za nepřiměřeně mírné. Při úvahách o způsobu výkonu takto uloženého trestu vzal v potaz bezúhonnost obviněné a mimořádné polehčující okolnosti a rozhodl o jeho podmíněném odkladu. Vzhledem k tomu, že se jedná „o situaci hraniční“, stanovil zkušební dobu v maximální možné míře. Trest odnětí svobody doplnil o uložení peněžitého trestu. Po zjištění výdělkových (měsíční výdělek 86 000–90 000 Kč) a majetkových poměrů obviněné (hypotéka 30 000 Kč, zálohy na plyn 15 000 Kč, zaopatření dcery S.) dospěl k závěru, že státním zástupcem navrhovaný trest ve výši 500 000 Kč těmto neodpovídá, s ohledem na okolnosti případu je nepřiměřený a za hranicí dobytnosti (bod 43.). Po zhodnocení závažnosti trestného činu a příjmů a výdajů proto obviněné uložil peněžitý trest v souhrnné výši 250 000 Kč. Vyhověl také námitce státního zástupce, který trest zákazu činnosti uložený soudem prvního stupně považoval za nepřiměřeně mírný, a obviněné uložil tento trest ve výměře pěti let. Zároveň upřesnil a rozšířil rozsah činností, v jejichž zákazu tento druh trestu spočívá.
23. Přestože odvolací soud po novém projednání věci ve svém rozhodnutí podrobněji, a nutno říci že i rozsáhlým způsobem (body 27. až 42.) popsal, na základě jakých úvah dospěl k závěru o naplnění podmínek pro použití postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil se opětovně chyb vytýkaných mu již v předcházejícím zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu, jak bude objasněno níže.
A) Otázka poměrů pachatele
24. Vrchní soud stejně jako ve svém předcházejícím rozsudku shledává naplnění první podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v poměrech obviněné, a to především z důvodů a) její péče o dceru S., ohledně níž dochází k závěru o její nezastupitelnosti (body 37., 42.), dále b) péče o manžela a – oproti předcházejícímu rozhodnutí – také c) pro její finanční podporu rodiny. Péči o nemocnou osobu shledává za dostatečný důvod pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku (bod 40.).
25. Aniž by Nejvyšší soud hodlal zpochybnit východisko, že vážný zdravotní stav člena rodiny pachatele trestného činu a jeho osobní péče o něj může být okolností, která z hlediska kritéria poměrů pachatele může odůvodnit splnění první z kumulativně stanovených podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku, musí současně dodat, že uvedená skutečnost musí být přesvědčivě zjištěna a doložena k tomu provedenými důkazy. Ostatně již v předcházejícím kasačním usnesení Nejvyššího soudu byl odvolací soud upozorněn na nutnost konkrétního vymezení forem péče obviněné o rodinné příslušníky. V důsledku náležitého nesplnění tohoto požadavku a neobjasněnosti míry závislosti dcery S. na jiných osobách, resp. jmenovitě na obviněné (viz dále), byť odvolací soud dokazování doplnil i o nový výslech obviněné a výslech dcery R., která ji v péči o manžela měla zastupovat, zůstává jím vyhotovené odůvodnění nepřesvědčivé. Ačkoli odvolací soud tvrdí opak, tedy prokázání skutečností svědčících o existenci zvláštních (neobvyklých) poměrů pachatele na straně obviněné, při hlubším rozboru jeho argumentace dovolací soud k takovému závěru nedospívá.
26. Mají-li zmíněná zjištění odůvodnit uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, musí být závěr o jejich přítomnosti na straně obviněné vyvozen s oporou o takto jednoznačně vyznívající poznatky plynoucí z provedeného dokazování. Taková transparentně vyjádřená skutková zjištění týkající se zvláštních poměrů obviněné, mající plnou oporu v důkazech soudem provedených, však v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu vyjádřena nejsou, resp. pokud tak vyznívají, je to proto, že vrchní soud přiznal některým skutečnostem z dokazování zjištěným větší význam, než jim je možno při objektivním zhodnocení důkazů, o něž se opřel, přiznat.
27. Za nejzásadnější zjištění ve vztahu k poměrům obviněné odvolací soud označil její nutnou péči o dceru S. C. Své související úvahy vyložil v bodech 31. a 40. svého rozsudku. Konstatoval její diagnózu – depresivní poruchu středně těžkou a uvedl, že psychické potíže jsou u ní konstantně přítomné, projevují se velmi závažným způsobem, např. tím, že není schopna vycházet z obydlí a prakticky nekomunikuje s okolím. Vyskytují se u ní sebevražedné myšlenky a její stav čas od času vyústí v hospitalizaci. Dovodil, že dcera obviněné „není schopna fungovat alespoň na přijatelné úrovni v jiném než domácím prostředí“, a dospěl k závěru, že role obviněné v péči o dceru je nezastupitelná.
28. Protože dovolatel namítl, že míra závislosti dcery S. na obviněné není taková, aby závěr odvolacím soudem dovozený, tj. že odůvodňuje výjimečné poměry obviněné vylučující uložení a výkon trestu odnětí svobody, musel dovolací soud přezkoumat, zda uvedený závěr má dostatečnou oporu v soudem provedeném dokazování.
29. Jak již bylo zmíněno, odvolací soud k objasnění zdravotního stavu S. C. a péči o ni doplnil dokazování výslechem obviněné, svědkyně R. C. a lékařskou zprávou ošetřující lékařky. Především z těchto důkazů mohl vycházet při formulaci svých zjištění. Z lékařské zprávy předložené k veřejnému zasedání i starších lékařských zpráv vyplývá informace o diagnóze, hospitalizaci dcery obviněné a nutnosti pravidelné léčby spolu s příznivým vlivem domácího prostředí. Zprávy z roku 2022 potvrzují sebevražedné myšlenky, avšak bez tendencí k realizaci, aktuální lékařská zpráva se k tomuto nevyjadřuje. Zpráva z roku 2022 popisuje zdravotní stav jako kolísavý, přičemž při zvýšeném stresu dochází k těžkým propadům nálady. Lékařská zpráva z roku 2023 popisuje předcházející stabilizaci stavu, na základě čehož se pacientka rozhodla odjet do zahraničí, kde došlo k výraznému zhoršení, kdy nebyla schopna vycházet z bydlení. Obviněná vypověděla (viz protokol o veřejném zasedání, č. l. 2511–2512), že dcera nyní studuje malbu, její nemoc není obyčejná deprese a v době stresu má hluboké propady. S dcerou je denně a musí ji vozit. Dcera netelefonuje, nezvedá cizí čísla a s ní si píše pouze SMS. Když se jí celé dopoledne neozve, musí odejít z práce a jít ji zkontrolovat. Není schopná se o sebe postarat. Když je na tom špatně, někdo ji musí donutit jíst, vstát, vyčistit si zuby.
30. Není pochyb o tom, že provedeným dokazováním bylo u dcery S. prokázáno (a dovolatel to ani nezpochybňuje) onemocnění, které odvolací soud uvádí (depresivní poruchu středně těžká), a že s ním je spojena i nutnost její hospitalizace v případě zhoršení stavu. Další zjištění odvolacího soudu, tj. že její psychické obtíže jsou konstantně přítomny a projevují se závažnými způsoby – neschopností vycházet z domu a praktickou nekomunikací s okolím, však podle Nejvyšší soudu nejsou dostatečně podložena a nemají plnou oporu v soudem provedených důkazech. Závěr její neschopnosti opustit domov, resp. místo, v němž se zdržuje, v nich má oporu jen při jejím pobytu v zahraničí. Ani ve výpovědi obviněné (uvedla, že dcera netelefonuje a píše jí jenom SMS) nelze shledat podklad pro závěr soudu, že prakticky nekomunikuje. O jakémkoli dalším omezení komunikace, především té osobní, nebyly provedeny žádné důkazy. Přítomnost sebevražedných myšlenek, avšak bez tendencí k jejich realizaci, byla potvrzena více než rok starými lékařskými zprávami a výpovědí obviněné. Kategorický závěr odvolacího soudu, že dcera obviněné není schopna fungovat alespoň na přijatelné úrovni v jiném než domácím prostředí, nemá oporu v provedeném dokazování. Lékařské zprávy takto nevyznívají, byť potvrzují příznivý vliv domácího prostředí. Z lékařské zprávy i výpovědi obviněné vyplynulo zhoršení zdravotního stavu při samostatném pobytu v zahraničí.
31. Ačkoli odvolací soud uzavřel, že role obviněné je v péči o dceru nezastupitelná, v rozporu s mu uloženým úkolem, nijak nekonkretizoval, v čem se z hlediska její péče projevuje. Požadavky na zvláštní péči, ani omezení dcery obviněné na samostatném fungování z důvodu její nemoci, nevyplývají z žádné z předložených lékařských zpráv. Přestože obviněná příkladem uvedla, že dceru v případě zhoršení jejího stavu „nutí“, aby se najedla, vstala, vyčistila si zuby atd., a „vozí ji“, nezbytnost takových úkonů (např. z hlediska zabezpečení nezbytného příjmu potravin pro organismus apod.), potažmo dovozovaná nezastupitelnost obviněné není odvolacím soudem vyložena.
32. Uvedená zjištění ústí do poznatku, že odvolací soud neměl dostatečný objektivní podklad pro svůj závěr o nenahraditelnosti obviněné při péči o dceru a o rozsahu jejích omezení v obvyklém způsobu života (závěr o její neschopnosti fungovat alespoň na přijatelné úrovni v jiném než domácím prostředí) a že k těmto závěrům dospěl na základě kusých jednostranných informací sdělených obviněnou (byť k uvedené problematice vypovídala i R. C., ani ta neposkytla podrobnější informace). Pokud skutková zjištění nemají dostatečné ukotvení v provedených důkazech (a tak tomu je k dosud zmíněným dílčím zjištěním odvolacího soudu), nelze je pokládat za odpovídající požadavku §2 odst. 5 tr. ř.
33. Druhým podkladem pro závěr o naplnění podmínky na straně poměrů obviněné byla pro odvolací soud její péče o nemocného manžela, který se nachází ve Velké Británii. Obviněná při veřejném zasedání vypověděla, že za poslední rok byla manžela navštívit čtyřikrát, přičemž posledního čtvrt roku se o něj stará dcera R. Z výpovědi dcery R. vyplynulo, že otce navštěvuje nepravidelně (pár měsíců, někdy tři týdny), přičemž mu neposkytuje zvláštní péči, pomáhá pouze v tom směru, že vypere, uvaří či uklidí. Na dotaz odpověděla, že otec je soběstačný, většinou si zvládá zařizovat věci venku. Jezdí za ním (zdravotní) sestry. Když potřebuje něco zařídit, řeší to s obviněnou (viz bod 22. rozsudku odvolacího soudu). Z výpovědi R. C. vyplynulo, že ji otec prosil, aby s ním trávila čas.
34. Přestože z výpovědi obviněné vyplynulo, že manžela navštěvuje kdykoli může a o péči se dělí s dcerou R., z jejich výpovědi nevyplynulo, že by mu poskytovaly jakoukoli zvláštní péči. Tu naopak manželu obviněné poskytují (zdravotní) sestry docházející pravidelně do jeho obydlí. Ani v tomto případě odvolací soud tedy nijak nekonkretizoval, v čem měla péče obviněné o jejího manžela spočívat. Nadto ani nevymezil – za situace, kdy je nemocný v cizí zemi a v péči docházejících sester, zatímco s obviněnou je v kontaktu pouze po telefonu – by měla být důvodem tohoto zvláštního zřetele. Poukaz nejvyššího státního zástupce na skutečnost, že manžel obviněné bydlí sám v bytě ve Velké Británii, kde probíhá jeho léčba, zatímco obviněná setrvává v České republice, je proto v daných souvislostech zcela přiléhavý.
35. Jako další z okolností na straně poměrů obviněné odvolací soud uvedl rodinnou finanční situaci, kdy obviněná je jediným členem domácnosti s finančním příjmem. Upozornil na existenci hypotéky, kterou by nemohl nikdo jiný splácet. Když byla obviněná dotazována na své majetkové poměry, uvedla měsíční příjem 86 000–90 000 Kč čistého, přičemž z uvedeného platí hypotéku a živí dceru. Její úspory se ztenčily na 150 000 Kč. K dceři S. obviněná uvedla, že studuje malířství, teď jí bude 26 let a někdo jí bude muset zaplatit zdravotní pojištění a telefon. Z vyjádření obviněné není zřejmé, zda nějakým způsobem finančně podporuje také svého manžela.
36. Odvolací soud učinil svůj závěr, že pouze obviněná je v domácnosti výdělečně činná a zajišťuje rodinu, předčasně na základě neúplných zjištění. Na základě informací podaných obviněnou, ani jiných provedených důkazů, není zřejmé, jakou formou S. C. studuje, či zda nějaké vzdělání dokončila. Tvrzení obviněné stran schopností S. C. se o sebe postarat taktéž nejsou ničím podložena. Pracovní neschopnost S. C., příp. omezení její schopnosti sama si pracovní aktivitou zaopatřovat nezbytné prostředky k životu, z předložených lékařských zpráv nevyplývá. Za uvedené situace tedy nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda se může či nikoli sama živit. Krom toho při svých úvahách odvolací soud pominul, že v domácnosti bydlí, když není u svého otce, i druhá dcera obviněné R. C. (č. l. 2513), která je taktéž výdělečně činná. O jejím přispívání na chod domácnosti však nebylo ničeho zjištěno. Pokud jde o hypoteční úvěr na dům, ve kterém rodina bydlí, přestože možnost předčasného zesplatnění pohledávky je okolností, jež není možné zcela pominout, zároveň nepředstavuje situaci, jež by byla sama o sobě natolik výjimečná, aby vybočovala z těch běžně se vyskytujících a vyžadovala mimořádný postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
B) Nepřiměřená přísnost zákonné trestní sazby pro pachatele
37. Druhá zákonná podmínka, podle níž by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné je podle odvolacího soudu splněna z důvodu souvislostí „výše popsaných“ (bod 41. jeho rozhodnutí). Není zcela zřejmé, jestli těmito souvislostmi míní odvolací soud ty, jež jmenoval v citovaném bodě, tedy že od trestné činnosti uplynulo již 11 let, obviněná projevila snahu po nápravě, kdy vedla řádný život a přibyla jí starost o manžela a dceru, nebo jím dříve zmiňované zvláštní okolnosti poměrů obviněné. Každopádně je Nejvyšší soud nucen, stejně jako ve svém předcházejícím usnesení (viz bod 27. zrušovacího usnesení) upozornit, že kritérium nepřiměřené přísnosti ukládané sankce je nastaveno ve vztahu k osobě, která se jí má podrobit. Byť tedy Nejvyšší soud zároveň připustil, že vliv na nejbližší okolí pachatele nelze opomíjet, upozornil, že obsahem uvedené podmínky je individuální nepřiměřená přísnost ovlivňující samotnou obviněnou. Takové zhodnocení však ve věci opětovně obsaženo není.
C) Nápravy pachatele lze dosáhnout trestem kratšího trvání
38. Třetí podmínku, tedy že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání , má odvolací soud za splněnou, neboť od spáchání trestného činu vedla řádný život, obviněná nemá sklony k páchání trestné činnosti a jednalo se o její ojedinělé selhání. V tomto směru se jeho důvody v zásadě neliší od těch uvedených v jeho předcházejícím rozhodnutí. Již při jeho přezkumu Nejvyšší soud upozornil (bod 29. zrušovacího usnesení), že se jedná o skutečnosti, které lze považovat za polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, nejsou však samy o sobě ničím výjimečným. Odkázal přitom na příklady podané odbornými publikacemi, které oproti tomu mohou sloužit jako podklad pro závěr o naplnění této podmínky.
39. Odborná literatura upozorňuje, že „[p]ři posuzování tohoto hlediska je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu s tím, že k nápravě pachatele (ale zároveň k ochraně společnosti) musí postačovat i trest odnětí svobody kratšího trvání, než jaká je dolní hranice příslušné trestní sazby. Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§39), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§41 a 42)“ [viz PÚRY, František. §58 (Mimořádné snížení trestu odnětí svobody). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1080, marg. č. 2.].
40. Kritérii pro stanovení druhu trestu a jeho výměry jsou mj. chování pachatele po činu a jeho postoj k trestnému činu. „O chování pachatele, které může mít vliv na úvahy soudu při ukládání trestu, svědčí např. skutečnost, zda pachatel projevil lítost nad spácháním trestného činu či nikoli, nebo naopak projevil odhodlání opakovat trestnou činnost, zda zanechal škodlivých návyků, přerušil styky s nevhodnou společností, projevil snahu o odstranění jiných kriminogenních vlivů a o řešení příčin, které vedly ke spáchání činu (např. své závislosti na návykových látkách). Důležitý je zde i postoj pachatele k nápravě škodlivých důsledků jím spáchaného trestného činu, zejména k náhradě majetkové škody nebo k odčinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem či jiných škodlivých důsledků včetně urovnání všech vztahů s poškozeným (např. omluvy, poskytnutí zadostiučinění, vrácení bezdůvodného obohacení).“ [PÚRY, František. §39 (Stanovení druhu a výměry trestu). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 803, marg. č. 7.] „Postoj pachatele k jeho trestnému činu se v průběhu trestního řízení pochopitelně může vyvíjet, například od doznání činu a vyjádření lítosti nad jeho spácháním při prvním výslechu pachatel přejde k popírání viny a svalování viny na jinou osobu, anebo předvede vývoj právě opačný. Soud by přitom měl vycházet nejen z aktuálního (posledního) stanoviska pachatele, ale měl by přihlédnout i k pachatelovým předchozím postojům. S tím souvisí i to, že soud by měl zvažovat, nakolik opravdové jsou postoje pachatelem navenek deklarované, tj. zda je například jeho lítost nad spáchaným činem skutečná, zda čin doznává z pocitu provinilosti, anebo účelově a pod tíhou důkazů apod.“ [KALVODOVÁ, Věra, ŠČERBA, Filip. §39 (Stanovení druhu a výměry trestu). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 28.]
41. Přestože odvolací soud kromě již zmíněného uvedl, že obviněná projevila dostatečnou snahu po nápravě (bod 41.), z obsahu odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, na základě čeho k tomuto závěru dospěl. Podle vyjádření státního zástupce vrchního státního zastupitelství obvinění způsobenou škodu (ve výši minimálně 37 247 452,25 Kč) ani v minimálním rozsahu neuhradili, nezačali splácet, a to ani po minimálních splátkách (bod 11. rozsudku odvolacího soudu). Ani z vyjádření obviněné stran jejích majetkových poměrů či z obsahu její výpovědi nevyplývá, že by učinila jakékoli kroky k náhradě způsobené škody. Jiná změna jejího postoje k trestnému činu, projev lítosti či sebereflexe není znatelná ani z jejích výpovědí. Při veřejném zasedání dne 21. 6. 2022 obviněná uvedla, že nikdy nic neprovedla, byla naivní a hloupá, přičemž jednala v dobré víře (viz č. l. 2428-30). Při veřejném zasedání dne 7. 3. 2023 obviněná uvedla, že se rozhodla „s trestem smířit a akceptovat ho“ (viz č. l. 2511 p. v.). Byť lze mezi oběma veřejnými zasedáními zaznamenat jistý posun v postoji obviněné, nelze ho považovat za „snahu po nápravě“, tím spíš za podklad pro splnění uvedené podmínky.
42. Odvolací soud své úvahy o výměře ukládaného trestu zaměřil příliš jednostranně. Správně ve svém rozsudku upozornil, že onemocnění obou členů rodiny obviněné jsou velmi závažná a pro ni obtížně zvládnutelná. Ostatně i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uvedl, že ani jedno z onemocnění není na místě bagatelizovat a Nejvyšší soud se s tímto taktéž ztotožňuje. Avšak odvolací soud se soustředil na tíživou situaci rodiny obviněné a důsledky, které by její případný výkon trestu na její rodinné příslušníky měl, aniž by vzal v potaz další kritéria ovlivňující druh a výměru trestu. Zatímco tedy přikládal velkou váhu polehčujícím okolnostem na straně obviněné, do té míry, že je považoval za výjimečné, zcela pomíjel či bagatelizoval okolnosti, jež jí přitěžovaly.
43. Při formulování svých závěrů musí odvolací soud vzít v úvahu nejen tíživou osobní situaci obviněné (tj. individualizaci trestu), ale také další obecné zásady pro ukládání sankcí, mj. přiměřenost trestu. „Přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, je podmíněna tím, že při jejím ukládání bude přihlédnuto k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel a být pachatelem a společností pociťována jako spravedlivá“ [viz VANDUCHOVÁ, Marie, PÚRY, František. §38 (Přiměřenost trestních sankcí). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 789, marg. č. 2.].
44. Podle Ústavního soudu „[z]e zákonem stanovené nutnosti dodržovat princip proporcionality (§38 odst. 1 trestního zákoníku) a požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce (princip ultima ratio, §38 odst. 2 trestního zákoníku) při ukládání trestů lze dovodit, že jedním z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka (punitur quia peccatum est – trestá se, protože bylo spácháno zlo). Nová koncepce trestání, která se projevuje v trestním zákoníku zejména formulací principu ultima ratio, zdůrazněním alternativních trestů a promítnutím zásad pro trestání jak do ustanovení o ukládání trestů obecně, tak do ustanovení o jednotlivých trestech zvláště, umožňuje účinnější dosahování též konsekvencionalistických (důsledkových) účelů trestání – účinně chránit společnost, předcházet trestné činnosti, odškodnit oběti (srov. §38 odst. 3 trestního zákoníku) atp.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
45. Odvolací soud mezi okolnostmi obviněné přitěžujícími zmínil, že ke spáchání vytýkané trestné činnosti zneužila svého postavení, coby statutárního orgánu obchodní korporace [§42 písm. f) tr. zákoníku] a trestným činem způsobila vyšší škodu [§42 písm. k) tr. zákoníku]. Z obsahu odůvodnění však vyplývá, že výši způsobené škody nepřikládal dostatečnou váhu, byť se jedná již o takovou výši škody, která téměř čtyřnásobně převyšuje zákonný limit pro škodu velkého rozsahu (který je 10 000 000 Kč). Odmítl taktéž přihlédnout k sofistikovanosti trestného jednání s tím, že „v senátě 12 To zdejšího soudu, jsou věci týkající se MSD v posledních letech pravidelně projednávány, a tudíž tento senát má dostatečný přehled o tom, jakým způsobem byla trestná činnost páchána. Je rovněž pravdou, že ve věci bylo podáno velké množství obžalob, nicméně trestná činnost, pro kterou byly v převážné míře podány, je velmi podobná, ne-li totožná s tou, která je vedena k tíži obžalované. (...) Odlišná situace může panovat pouze ohledně osob, které jsou trestně stíhány v souvislosti s jejich aktivní činností v rámci činnosti v MSD ...“. Nejvyšší soud k tomu dodává, že přestože tento typ trestné činnosti vůči MSD následoval v zásadě osvědčený vzorec, nemění to nic na její propracovanosti, kdy do ní byla zapojena řada osob a bylo využito mnoha postupů k zakrytí protiprávní povahy jejich jednání, včetně vypracování znaleckého posudku. Způsobem, jakým k posouzení závažnosti trestné činnosti přistoupil vrchní soud, by bylo možno za běžnou považovat např. jakoukoli daňovou trestnou činnost, když bývá v mnoha případech páchána obdobně. Sofistikovanost trestné činnosti nespočívá pouze v „novátorském“ nápadu na její provedení, ale také v náročnosti postupů, množství podniknutých kroků, množství zapojených osob, přijatých opatření k zakrytí protiprávního jednání atd.
46. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud věnoval při posuzování třetí podmínky, tedy zda bude k nápravě obviněné postačovat trest kratšího trvání, a následných úvahách o jeho výměře a způsobu výkonu větší pozornost okolnostem svědčícím ve prospěch obviněné, zatímco omezoval až bagatelizoval okolnosti jdoucí k její tíži.
47. Také nyní odvolací soud uložil přísnější trest zákazu činnosti oproti tomu původně uloženému soudem prvního stupně, a situace je tak totožná, jako při předcházejícím přezkumu Nejvyšším soudem, postačí proto pouze odkázat na závěry uvedené v bodě 31. zrušovacího usnesení. Tentokrát však přísnější trest zákazu činnosti doplnil o peněžitý trest. Jak bylo avizováno shora, přestože státní zástupce navrhoval jeho uložení ve výši 500 000 Kč, odvolací soud jej považoval za nepřiměřený a za hranicí dobytnosti (viz bod 43. rozsudku). Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání přiléhavě namítl, že odvolací soud uvedený závěr nijak nevysvětlil. Odvolací soud rozhodl o uložení peněžitého trestu toliko v celkové výši 250 000 Kč s tím, že počet denních sazeb s ohledem na závažnost trestného činu a způsobenou a dosud neuhrazenou škodu stanovil v první pětině zákonného rozpětí a výši denní sazby s ohledem na čistý měsíční příjem a prokázané výdaje stanovil na 2 000 Kč (viz bod 44. rozsudku odvolacího soudu). Pokud má obviněná měsíční příjem cca 90 000 Kč, nezdá se tomuto výše denní sazby odpovídající, byť má poměrně vysoké výdaje s domácností. Pokud jde o počet denních sazeb, který odvolací soud podle svých slov stanovil v první pětině rozpětí na základě závažnosti trestného činu a způsobené škody, pak i tento jeho závěr vyznívá nepřesvědčivě. Obviněná spáchala zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tedy v nejzávažnější kvalifikované skutkové podstatě. Svým společným jednáním s manželem způsobili škodu téměř čtyřikrát větší, než je zákonná hranice výše škody velkého rozsahu (také nejvyšší možné). Opětovně tudíž nelze dospět k závěru, že by odvolací soud tímto způsobem dostatečně kompenzoval to, že obviněné namísto nepodmíněného trestu mírně nad dolní hranicí trestní sazby uloženého soudem prvního stupně uložil podmíněný trest odnětí svobody.
48. Závěrem lze konstatovat, že z důvodů výše vyložených o nedostatečných skutkových zjištěních podporujících poskytnuté, avšak nepřesvědčivé, zdůvodnění splnění podmínek aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
V.
Závěrečné shrnutí a způsob rozhodnutí dovolacího soudu
49. Jakkoli nelze odvolacímu soudu upřít snahu o náležité zdůvodnění jeho postupu spočívajícího v aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku při trestním postihu obviněné, které se projevilo v rozsáhlosti odůvodnění výroku o trestu se zaměřením na problematiku mimořádného snížení trestu odnětí svobody, nedostatek jeho argumentace, vedoucí k závěru, že dosud provedeným dokazováním a jeho zhodnocením nebyla odůvodněnost naplnění zákonných předpokladů tohoto favorizovaného postihu pachatele trestného činu přesvědčivě vyložena, shledal Nejvyšší soud zejména z hlediska podmínek, že by použití trestní sazby odnětím svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Jak plyne z již výše zmíněných stanovisek (body 40. a 41.), je nezbytné usuzovat, že zejména naplněnost znaku dosažení nápravy pachatele i uložením trestu kratšího trvání není možno spojovat jen s okolnostmi objektivní povahy, které je třeba (v rámci kumulativního splnění všech tří předpokladů aplikace pojednávaného ustanovení) hodnotit a které nemají svůj podklad v osobě pachatele (v posuzované věci poměry pachatele – zda zejm. zdravotní stav rodinných příslušníků obviněné), neboť je nutno v dané souvislosti posoudit zejména přístup pachatele k jím spáchanému trestnému činu. V tomto ohledu se míní zejména projev jisté jeho sebereflexe, která se může projevit výše zmíněnými způsoby jeho chování po spáchaném činu a kterou je nutno odlišovat od pouhého zdržení se jakýchkoli dalších protiprávních projevů ve smyslu závadového jednání různého stupně intenzity a závažnosti (přestupky, trestné činy). Jinými slovy vyjádřeno, skutečnosti, které je namístě ve prospěch obviněné zohlednit jako jí polehčující (mj. vedení řádného způsobu života před a po spáchání trestného činu), či k nimž je nutno přihlížet ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku (časový odstup od spáchaného činu do rozhodování o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti), samy o sobě nejsou těmi okolnostmi, jež by byly způsobilé závěr o naplněnosti pojednávané zákonné podmínky odůvodnit. Právě projev pozitivního obratu v náhledu pachatele na jím spáchaný trestný čin a jeho následky (projev lítosti apod.) spojený případně s jeho aktivitou směřující k odstranění způsobeného poruchového následku (v případě majetkových trestných činů náhrada škody či alespoň její části, přijetí opatření k její náhradě apod.) by měl být jedním ze základních východisek, při jejichž existenci lze uvažovat o tom, že na pachatele není nezbytné působit trestem ve výměře stanovené zákonnou trestní sazbou a že účelu trestního postihu z hlediska aspektu dosažení jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Z takových projevů chování pachatele totiž lze usuzovat na to, zda si je vědom toho, co spáchal, jaký zaujímá postoj ke spáchané trestné činnosti a jaký má vztah k zájmům chráněným trestním zákonem. Navázat lze tak, že i z hlediska rozhodování o podmíněnosti či nepodmíněnosti ukládaného trestu odnětí svobody by primárně mělo být vycházeno z posouzení osoby pachatele, a až poté v návaznosti na to by měly být zohledněny další hodnocené skutečnosti.
50. Nejvyšší soud musí konstatovat, že z tohoto hlediska nebyla věc obviněné ze strany odvolacího soudu důsledně posouzena, resp. že výtky nejvyššího státního zástupce v tomto směru uplatněné jsou důvodné. Jak již bylo opakovaně zdůrazněno (a odvolacího soud si toho byl vědom, o čemž svědčí obsah odůvodnění jeho rozsudku – bod 38.) k užití §58 odst. 1 tr. zákoníku může soud přistoupit jen při splnění všech tří výše uvedených zákonných podmínek, k čemuž podle zjištění Nejvyššího soudu dosud nedošlo.
51. Vzhledem k tomu, že shledal vadu napadeného rozsudku ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 12 To 32/2021-2517. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. poté Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
52. Úkolem soudu bude, aby se zřetelem k tomu, co bylo vyloženo v tomto usnesení, znovu rozhodl o odvoláních obviněné (v částech napadajících výrok o trestu) a státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně.
53. Zbývá dodat, že způsobem ve výroku tohoto usnesení uvedeným rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
v z. JUDr. Vladimír Veselý