ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.95.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 95/2023-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání, které podala L. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 5 To 382/2022, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Nt 201/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání L. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 61 Nt 201/2022, bylo L. M. podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.
Proti tomuto usnesení podala L. M. stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 5 To 382/2022, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 5 To 382/2022, podala L. M. (dále jen „dovolatelka“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř.
4. Uvedla, že napadené usnesení je chybné, neboť odvolací soud nezohlednil, nesprávně právně posoudil a dostatečně se nevypořádal se všemi stížnostními důvody uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku. Soudy nedostatečně zkoumaly zákonné podmínky pro ukládání druhu ochranného léčení. Soud prvního stupně jí uložil ihned ochranné léčení v ústavní formě, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, což je podle jejího názoru porušením zásady ultima ratio .
5. Následně dovolatelka popsala, že v době před spácháním skutků, pro něž bylo původně vedeno trestní řízení, jí a svědkovi T. zemřelo společné dítě (miminko), přičemž sám svědek T. uvedl, že právě pod tíhou této psychické újmy skutky spáchala. Její stav byl v době, kdy mělo ke skutkům dojít, sociálně zcela nestabilní, když neměla stálé bydlení a odbornou pomoc při zvládnutí dané tíživé životní události. Svědek T. jí zajistil společné bydlení s ním a odbornou pomoc u psychiatra P., s nímž od té doby dlouhodobě, pravidelně a zcela dobrovolně spolupracovala, docházela k němu do ordinace. Tím se její sociální a zdravotní stav stabilizoval, což potvrdil i jmenovaný svědek. Z jeho výpovědi a též z výpovědi její a znalce MUDr. Drahozala dále vyplynulo, že oproti době, v níž byl vyhotoven znalecký posudek v řízení provedený, se její stav výrazně zlepšil, po sociální stránce je zcela zajištěna, nadto v nedávné době založila rodinu. Narodilo se jí a panu T. v červnu 2022 společné dítě. V návaznosti na to projevila zájem o péči (výchovu) svého dítěte, což ji motivuje ve snaze dodržet podmínky léčby u ambulantního psychiatra. V opačném případě by ztratila možnost o své dítě pečovat. Žádná ze shora uvedených skutečností nebyla soudy nižších stupňů dostatečně zohledněna, tedy že v době po údajném spáchání skutků se její sociální a zdravotní stav zcela změnil, stabilizoval a ona vedla běžný život, kdy dokázala plně ovládat svá jednání a rozpoznat charakter těchto jednání. Došlo u ní k plnému sociálnímu ale i zdravotnímu zajištění. Odborná pomoc psychiatra P. jí účinně pomohla, sám psychiatr ji popsal jako bezproblémovou. Nabídl jí, že ji přijme do své ambulantní péče i v případě uložení ochranného léčení v soudem dané formě. Nadto již v minulosti dovolatelka osvědčila schopnost plně spolupracovat a docházet na ambulantní léčbu k J.
6. Soudy nižších stupňů podle dovolatelky chybně uzavřely, že přestala k P. docházet bez dalšího v souvislosti s jí podstoupeným porodem dítěte. Ona však při veřejném zasedání uvedla, že byla s P. domluvena, že na kontrolu dorazí po tzv. „šestinedělí“. Též nabídku P. k jejímu přijetí do ochranného léčení ambulantní formou soudy chybně posoudily jako neaktuální.
7. Dovolatelka zdůraznila, že soud prvního stupně měl v souvislosti se shora uvedeným a se zásadou ultima ratio uložit nejprve ambulantní ochranné léčení, které by až pro případ, že by neplnilo svůj účel nebo nezajišťovalo dostatečnou ochranu její a společnosti, bylo následně možné přeměnit na formu ústavní. Podle jejího názoru nebyly naplněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení ve formě ústavní. Soudy prvního a druhého stupně skutkový stav nesprávně a nedostatečně posoudily a došly tak k chybným právním závěrům. Nezohlednily ani skutečnost, že uložením ochranného léčení v ústavní formě došlo k roztržení čerstvě zformované rodiny a podstatnému narušení mateřského pouta novorozence s posuzovanou. Soud prvního stupně dospěl rovněž k nesprávnému závěru, že dovolatelka má potíže s konzumací alkoholu a že se u ní jedná o závislost. Ona tyto závěry soudu rezolutně odmítá. Nepopírá, že alkohol požívá, jedná se však toliko o příležitostnou konzumaci piva, kdy navíc zná svou míru a nepřivede se do výraznější podnapilosti. Odmítá, že by měla být na alkoholu závislá.
8. Podle jejího přesvědčení je příčinou uložení ochranného léčení v ústavní formě toliko ničím nepodložené přesvědčení soudu prvního stupně, že se u ní měla vyskytnout závislost na alkoholu. Takový názor vyplynul z výslechu znalce MUDr. Drahozala, který doporučil uložení ústavní formy léčení. Takový postup hodnotí jako nesprávný, když při odhlédnutí od otázky konzumace alkoholu se jevilo, že soud uloží ochranné léčení ve formě ambulantní. Uložení ochranného léčení v ústavní formě považuje za nepřiměřené. Nadto jí bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické, nikoli protialkoholní, tudíž otázka alkoholu neměla být stěžejní okolností pro zvolení formy. Ani tuto stížnostní námitku, stejně jako námitku, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se základní trestněprávní zásadou ultima ratio , stížnostní soud nijak nevypořádal.
9. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 5 To 382/2022, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 61 Nt 201/2022, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil jmenovanému okresnímu soudu k novému projednání, případně aby sám po zrušení rozhodl tak, že se ukládá ochranné ambulantní léčení.
10. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatelkou uplatněnou argumentaci sice lze pod označené dovolací důvody podřadit, ale nepovažuje ji za opodstatněnou.
11. Dovolatelka zpochybnila závěry soudů o nezbytnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě s tím, že v jejím případě by v souladu s principem subsidiarity trestní represe mělo postačovat ochranné léčení ve formě ambulantní. Argumenty, které předkládá na podporu svého názoru, jsou výlučně skutkové a neodpovídající skutečnému stavu věci. Dovolatelka odkazuje na vybrané důkazy, aniž by zohlednila důkazy jiné, které vypovídají o zcela jiných skutkových zjištěních, než jaká se snaží předestřít.
12. Státní zástupce zdůraznil, že jestliže dovolatelka poukázala především na výslech svědka K. T. ze dne 20. 5. 2022 a zprávy P., tak tím dokazování ve veřejném zasedání neskončilo. Záměrně vynechala, že to byl právě svědek K. T., který se ani ne dva týdny po narození dítěte dostavil na okresní soud, aby podal alarmující informace o aktuálním způsobu života dovolatelky, o braní drog, o značné konzumaci alkoholu, o její neschopnosti nakládat s penězi a pečovat o dítě. A tyto závažné skutečnosti potvrdil i následně při doplnění výslechu ve veřejném zasedání. U dovolatelky po určitou dobu před porodem nastalo období, kdy bylo možno reálně uvažovat o ambulantní formě ochranného léčení, tento stav však rozhodně nepanoval v době, kdy okresní soud a následně i stížnostní soud vydávaly svá rozhodnutí. Zcela v rozporu se skutečným obsahem výslechu znalce MUDr. Jan Drahozala dovolatelka interpretuje jeho závěry. Znalec naopak na svých závěrech, které vtělil do písemného vyhotovení posudku, setrval a se zohledněním nově zjištěných okolností potvrdil důvody, které jej vedly k závěru o nutnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě. Hovoří-li dovolatelka o roztržení čerstvě zformované rodiny a narušení mateřského pouta, tak k něčemu takovému nedošlo až pravomocným rozhodnutím o ochranném léčení, nýbrž v důsledku vlastního chování dovolatelky. Zjištěný skutkový stav rozhodně neindikuje nesprávnost závěru prvoinstančního soudu o potížích dovolatelky s konzumací alkoholu.
13. Státní zástupce připustil, že jednání, kterého se dovolatelka dopustila, nebylo svou povahou z pohledu skutkových podstat trestných činů vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku nijak zvlášť závažné. Ústavní forma ochranného opatření je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, který závažně omezuje osobní svobodu. Přesto má státní zástupce za to, že se jedná o jeden z oněch výjimečných případů, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi a kdy je možno ochranné léčení v ústavní formě uložit. V posuzovaném případě byla nebezpečnost dovolatelky pro společnost potvrzena nejen odůvodněným závěrem ve znaleckém posudku, ale i konkrétními zjištěními z rodinného prostředí.
14. Závěry soudů mají oporu v provedeném dokazování a s ohledem na to, co soudy ve svých rozhodnutích uvedly, uložení ochranného léčení ve formě ústavní nelze pokládat za rozporné se zněním §99 odst. 4 tr. zákoníku, a to ani z hlediska podmínek vyžadovaných v §96 tr. zákoníku.
15. Z rozvedených důvodů považoval státní zástupce podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 5 To 382/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř. Dovolatelka je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, když bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně.
21. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Na tomto místě lze konstatovat, že užitá dovolací argumentace je, byť s jistou mírou tolerance, podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
23. Nejvyšší soud z obsahu připojeného spisu a přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že usnesením Policie České republiky ze dne 21. 12. 2021, č. j. KRPU-79778-63/TČ-2021-041013, byla podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měla dopustit dovolatelka tím, že „1) v době od 10. 5. 2021 16:20 hodin do 16. 35 hodin v ulici XY, XY před č. p. XY a XY úmyslně kopala do zaparkovaných vozidel Mitsubishi Space Star RZ XY, na kterém způsobila škodu na pravé přední směrovce, kdy způsobila škodu ve výši 800 Kč bez DPH, dále na vozidle VW Multivan RZ XY, na kterém způsobila škodu na pravých předních dveřích, kdy způsobila škodu ve výši 3 000 Kč bez DPH a VW Polo RZ XY, na kterém způsobila škodu na dveřích od zavazadlového prostoru, kdy tímto způsobila škodu ve výši 3 500 Kč bez DPH, přičemž tímto jednáním se dopustila na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, čímž měla být poškozeným J. K. (rozená V.), narozená XY, trvale bytem XY čp. XY, XY, V. M., narozený XY, trvale bytem XY, XY a P. S., narozený XY, trvale bytem XY čp. XY, XY způsobena škoda v celkové výši 8 833 Kč vč. DPH,
2) v době od 23:15 hodin do 23:24 hodin dne 15. 5. 2021 v ulici XY před čp. XY v XY, nezjištěným způsobem a předmětem poškodila levou přední skleněnou výplň u zde zaparkovaného osobního automobilu Škoda Fabia, červená barva, RZ XY, kdy skrze tuto rozbitou skleněnou výplň tohoto vozidla následně vnikla tím způsobem, že horní polovinou těla se naklonila do prostoru řidiče, vozidlo prohledala, avšak nic neodcizila a poté vyskočila na přední kapotu vozidla, přičemž neznámým způsobem a předmětem poničila lak kapoty tohoto vozidla, na levých předních dveřích způsobila vrypy a škrábance, a dveře jsou promáčklé, a dále na levém zadním blatníku a nárazníku se nacházejí další vrypy a bez poškození obrátila obě zpětná zrcátka, dále dosud nezjištěným způsobem a předmětem poškodila jedním vrypem skleněnou výplň předních pravých dveří a vryp na předních pravých dveřích a přední mřížce vozidla, čímž způsobila poškozené právnické osobě SPED TEMPUS, s. r. o., IČO: 63146207, se sídlem Na Vantrokách 40, 400 01 Ústí nad Labem škodu poškozením za spoluúčast 5 000 Kč a společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 45534306 se sídlem Masarykovo náměstí 1458, 530 02 Pardubice škodu ve výši 16 858 Kč, celkem tedy škodu ve výši 21 858 Kč, posléze šla podezřelá k druhému osobnímu automobilu značky Škoda Fabia, bílé barvy, RZ XY, zanechala svou biologickou stopu na levém zpětném zrcátku tohoto vozidla a neznámým způsobem poškodila zadní stěrač vozidla, čímž způsobila poškozeným právnickým osobám TERMO + holding, a. s., IČO 27304434, se sídlem Všebořická 239, 400 01 Ústí nad Labem škodu poškozením dle odborného vyjádření ve výši 1 200 Kč, skutkem 2) tedy způsobila škodu poškozením v celkové výši 23 058 Kč, škoda odcizením nebyla způsobena.“
24. Policejní orgán tak učinil proto, že sice nebylo pochyb o tom, že se dovolatelka popsaných dvou (dílčích) skutků dopustila, avšak v době činu byla nepříčetná. Podle znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Janem Drahozalem byla totiž u dovolatelky zjištěna duševní porucha v pravém slova smyslu, a to chronická paranoidní psychóza v dekompenzovaném stavu, v důsledku níž byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé.
25. Soud prvního stupně na základě důkazů provedených při veřejném zasedání, mimo jiné s ohledem na znalecký posudek znalce MUDr. Jana Drahozala, rovněž dospěl k závěru, že dovolatelka nebyla pro nepříčetnost v době spáchání prověřovaného jednání trestně odpovědná, trpěla a trpí uvedenou duševní poruchou a že její zdravotní stav je natolik dekompenzovaný, že uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě je zcela nezbytné pro ochranu společnosti, ale i její osoby. Soud druhého stupně se z podnětu její stížnosti zabýval rozhodnými skutečnostmi a správnost závěrů soudu prvního stupně potvrdil.
26. Trestní zákon stanoví hmotněprávní podmínky pro uložení ochranného léčení v §99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle §99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Ochranné opatření nelze podle §96 odst. 1 tr. zákoníku uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle §96 odst. 2 tr. zákoníku újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.
27. Vždy je přitom třeba mít na zřeteli, že účel ochranného léčení, jímž je ochrana společnosti mimo jiné před nebezpečnými duševně chorými osobami s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života, navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence s akcentem na nápravu a zajištění (zneškodnění). Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení takového nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1157).
28. Podstatnou okolností, kterou je třeba při ukládání ochranného léčení posuzovat, je nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku, k níž je nutné zkoumat nejenom povahu jednání, které vykazuje v daném případě znaky činu jinak trestného, ale závěr o pravděpodobnosti možného opakování takového jednání musí být zjišťován též s ohledem na stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby na svobodě musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, by mohla pod vlivem duševní poruchy spáchat znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby, a to na základě posudku znalce z oboru psychiatrie, i o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že obava z nebezpečnosti pobytu nepříčetné osoby na svobodě je pro budoucnost v uvedeném smyslu dána. Musí být splněna i v době rozhodování soudu o ochranném léčení. U verbálních útoků takových osob je třeba posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, a to vždy vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. U tohoto druhu deliktů ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla možné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě (srov. rozhodnutí č. 58/1968, č. 11/1974, č. 23/1979 a č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
29. K formě ochranného léčení je třeba, jak již shora naznačeno, uvést, že podle §99 odst. 4 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení podle povahy nemoci a léčebných možností ve formě ústavní nebo ambulantní. Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Ambulantní forma ochranného léčení přichází do úvahy zejména u těch osob, u nichž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.), což je v případech, kdy je nebezpečí, které u léčené osoby hrozí, odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, je nutné přistoupit k nařízení ústavní formy ochranného léčení.
30. Dovolatelka nepředložila námitky ke skutečnostem zakládajícím důvod aplikace §99 odst. 1 tr. zákoníku, tj. k tomu, že se předmětný skutek stal, že má znaky trestného činu, že ona je pachatelem tohoto skutku, že současně není pro nepříčetnost trestně odpovědná. Výslovně se však opřela o zásadu ultima ratio , a měla za to, že soud prvního stupně měl uložit nejprve ochranné léčení ve formě ambulantní, s tím, že teprve v případě, že by neplnilo svůj účel, bylo by je možno přeměnit na ústavní formu.
31. Ve svém dovolání (jak podrobně uvedeno v rekapitulaci jejího podání) obsáhle prezentovala, že oproti době, kdy došlo ke spáchání předmětných skutků, se její stav razantně změnil, že „došlo k plnému sociálnímu i zdravotnímu zajištění“ a že dokonce založila rodinu, když se jí spolu se svědkem K. T. narodilo společné dítě. Vylíčila, co všechno podle jejího přesvědčení nevzaly soudy nižších stupňů do úvahy. Jí popsané okolnosti by mohly na prvý pohled vést k domnění, že soudy nižších stupňů snad buďto vůbec nebo dostatečně pečlivě neposoudily skutečnosti významné pro rozhodnutí o formě ochranného léčení. Avšak není tomu tak. Při této své prezentaci a popisování, jak se její osobní stav změnil k lepšímu, totiž vytěsnila důkazy, resp. skutečnosti z nich plynoucí, svědčící v její neprospěch a vylíčila pouze výňatky z důkazů vykreslující ji v lepším světle, než jak plyne z provedeného dokazování. Její dovolací tvrzení tak nemohl dovolací soud nikterak akceptovat.
32. V tomto ohledu je nadbytečné, aby dovolací soud opakovaně reprodukoval to, co již podrobně popsal soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí, a na co navázal soud druhého stupně. Soud prvního stupně (rovněž následně soud odvolací) v rozporu s jejím tvrzením věnoval otázce naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení ve formě ústavní řádnou pozornost. V odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a podrobně vylíčil obsah jednotlivých důkazů (zde dovolací soud poukazuje zejména na výpovědi jejího druha a otce jejího dítěte K. T. a na znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jana Drahozala). V konkrétnostech Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že dovolatelka svá tvrzení opřela především o výpověď otce jejich dítěte – svědka K. T. a o zprávy P. Tyto důkazy, které ve svém podání akcentovala, však nterpretovala nepřesně, resp. pominula z nich zásadní skutečnosti. Co se týče svědka K. T., vybrala si pouze jednu část informací poskytnutých tímto svědkem, který skutečně popsal zlepšení jejího stavu v době před narozením jejich společného dítěte, avšak již zcela vynechala, že dotčený svědek vylíčil také, že situace se rapidně zhoršila po porodu, kdy podal závažné informace o tom, že situace se u ní vrátila po porodu do starých kolejí. Zejména, že opět začala požívat alkohol, brát drogy, že po porodu dostala jednorázově 8 000,- Kč, které hned utratila, ovšem nikoliv ve prospěch dítěte, že se již o dítě nestará, tudíž on musel zůstat doma a začít se o dítě starat. Pokud tedy dovolatelka tvrdí v dovolání, že u ní došlo k plnému sociálnímu a zdravotnímu zajištění, Nelze tomu již s ohledem na právě uvedené přisvědčit.
33. Pokud se dále dovolatelka opírala o zprávy psychiatra E. P., tak tyto zprávy nemohou odrážet její stav po porodu dítěte velmi plasticky vylíčený svědkem K. T. a mohou tak vypovídat toliko o jejím stavu před porodem, který však již nebyl v době rozhodování soudů nižších stupňů aktuální.
34. V přímém kontrastu s tvrzeními dovolatelky pak vyzněl závěr znalce MUDr. Jana Drahozala, který před soudem stvrdil svůj písemný znalecký posudek s tím, že jeho závěry se nezměnily. Podle něj je třeba ji podrobit léčbě psychiatrické, a to formou ústavní. Léčbu alkoholní nenavrhoval s tím, že pokud není zájem ze strany pacienta, těžko lze účelně a úspěšně takovou léčbu absolvovat. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že daný znalec naznal, že základní duševní onemocnění je u dovolatelky přítomno, je také prezentováno jako výrazně paranoidní nastavení, jako nekritičnost, absence náhledu a nějakého smysluplného plánu. K duševní nemoci jako takové patří i nekritičnost při nadužívání alkoholu, nekritičnost k užívání návykových látek a nulová motivace k tomu to změnit. Rozhodně je však ústavní léčba, alespoň krátkodobá, v délce i třeba jen několika měsíců rovněž s ohledem na potřeby malého dítěte, které zde také vyvstávají, nutná. Dovolací soud k tomu poznamenává, že i z projevu obviněné při veřejném zasedání jsou její nekritičnost a nedostatek náhledu na svůj stav a způsob jeho řešení dostatečně patrné.
35. Pokud dále dovolatelka hovořila ve svém podání o roztržení čerstvě zformované rodiny a narušení mateřského pouta, tak zcela ignoruje skutečný stav. K takové situaci totiž nedošlo rozhodnutím o uložení ochranného léčení, nýbrž je sama dovolatelka způsobila svým vlastním jednáním (viz shora). Nelze si přitom nepovšimnout již té významné okolnosti, že dovolatelka dítě nekojí. Kontraindikací k tomu je již okolnost, že požívá alkoholické nápoje a drogy a dítě tak musí být vyživováno náhradní výživou a nikoliv mateřským mlékem. Sama dovolatelka tak vytvořila jistou hráz mezi svým dítětem a sebou. Okolnost, že si své problémy související s nadměrným požíváním alkoholických nápojů nepřiznává, odpovídá znaleckému posouzení, tj. jejímu duševnímu onemocnění korespondující nekritický vztah mimo jiné k nezřízenému požívání alkoholických nápojů.
36. Dovolací soud shrnuje, že soudy pro závěr o nutnosti uložit (§99 odst. 1 tr. zákoníku) ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní (§99 odst. 4 tr. zákoníku) vycházely z toho, že dovolatelka uvedené jednání spáchala ve stavu, kdy její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vlivem duševní poruchy zcela vymizelé, ke svému stavu byla zcela nekritická a její pobyt by byl z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný, pokud nebude podrobena řádné léčbě. Její nebezpečnost pro společnost byla potvrzena nejen znaleckým posudkem ale i zjištěními z jejího rodinného prostředí. Eliminace nebezpečnosti dovolatelky pro společnost je možná jedině při absolvování řádné léčby, která je však v ambulantní formě nemyslitelná z důvodu její nekritičnosti náhledu a nereálnosti její smysluplné součinnosti.
37. Nejvyšší soud připomíná, že při ukládání ústavní formy léčby je třeba zvažovat osobnost pachatele a jeho projevy i stav jeho onemocnění, ten však nikoliv se zřetelem na některé dílčí momenty, ale z hlediska komplexního posouzení. V tomto směru se soudy důvodně opíraly o závěry znalce MUDr. Jan Drahozala, které korespondují se zjištěními plynoucími z výpovědi svědka K. T. Z provedeného dokazování vyplynuly všechny skutečnosti nezbytné pro závěr o nezbytnosti uložení ústavní formy léčení z hlediska kritérií uvedených v §99 odst. 4 tr. zákoníku.
38. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rovněž vyplývá, že závěr o uložení ochranného léčení ústavního, tzn. s omezením osobní svobody dovolatelky, soudy učinily i při respektu k zásadě přiměřenosti ve smyslu §96 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z hlediska tohoto vymezení již soud prvního stupně zvážil řádně jeho podmínky mimo jiné i se zřetelem na proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany dovolatelky na straně jedné a omezením její svobody na straně druhé ukládaným ochranným léčením, které by v mírnější formě nemělo potřebný dopad na její chování. Uzavřel, že za současného stavu není možno uložit ochranné léčení ve formě ambulantní (viz bod 14. jeho rozhodnutí).
39. V neposlední řadě dovolací soud zdůrazňuje, že psychické potíže dovolatelky jsou dlouhodobého rázu, jak dokládá její jiný případ ze dne 14. 2. 2020, v němž zejména fyzicky zaútočila za policistu na služebně Obvodního oddělení v Ústí nad Labem. Tím se měla dopustit trestných činů násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, avšak trestní stíhání bylo zastaveno, neboť nebyla v době činu příčetná. Z uvedeného je současně zjevné, že jednání dovolatelky pod vlivem duševní poruchy se neomezilo toliko na útoky vůči věcem, nýbrž se násilí dopustila i proti fyzické osobě. Rovněž toto zjištění, svědčící o tom, že prognózu jejího chování do budoucna právě z pohledu jejího chorobného stavu a možnosti jeho léčebného ovlivnění nelze nikterak bagatelizovat, podporuje správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů.
40. Nejvyšší soud dodává, že to, co bylo soudy zjištěno a popsáno, svědčí o tom, že uložení ústavního ochranného léčení z objektivního hlediska pro dovolatelku nepředstavuje nepřiměřené omezení, neboť toto objektivní hledisko svědčí zcela pro zájem na ochraně společnosti i jí samotné a také pro zájem na ochraně jejího dítěte. Požadovaná přiměřenost se v tomto konkrétním případě odvíjí i od potencionálních možností vzniku dalších nebezpečných situací daných dovolatelčinou neschopností získat náhled na svou duševní chorobu a vlastní nezpůsobilost si se svými velice závažnými zdravotními problémy poradit a léčbu respektovat. Nebezpečí, které při ponechání dovolatelky jako nepříčetné osoby na svobodě z její strany hrozí, převažuje nad újmou, kterou utrpí v důsledku výkonu ústavní ochranné léčby, při níž se navíc zlepší i její zdravotní stav.
41. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů podmínky pro uložení ústavní formy léčení v potřebné míře zvažovaly, posoudily podle učiněných zjištění všechny podstatné okolnosti a dospěly ke správným závěrům. Podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku byly splněny. Výhrady dovolatelky proti uložení ochranného léčení ve formě ústavní tudíž Nejvyšší soud shledal zcela nedůvodnými. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tak nebyl naplněn.
42. Dovolatelka dále ve svém podání formálně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod však nemohl být v posuzované věci dán již proto, že na řešenou problematiku ochranného léčení dopadá speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
43. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu