ECLI:CZ:NS:2023:6.TZ.29.2023.1
sp. zn. 6 Tz 29/2023-1811
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2023 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných V. L. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, I. L. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, P. L., roz. S. , nar. XY, naposledy bytem XY, XY, a Š. L. , nar. XY, naposledy bytem XY, XY, proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, takto:
Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněných V. L., I. L., P. L. a Š. L. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Napadená rozhodnutí a předcházející řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014, byli obvinění V. L., I. L., P. L. a Š. L. společně s obviněnými R. D. a Z. S. odsouzeni pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, přičemž pod bodem 1.12. rozsudku byli uznáni vinnými:
- obviněný V. L.
jednak pomocí ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
jednak pomocí k zvlášť závažnému zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku;
- obviněná I. L.
jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku;
- obviněný P. L.
jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku;
- obviněný Š. L.
jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
2. Jednání pod bodem 1.12. citovaného rozsudku se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že
dne 1. 8. 2012 v době od 15.40 hod. do 15.50 hod., v XY, při jízdě na eskalátorech z vestibulu podchodu stanice metra XY vedoucích na zastávku tramvají směr XY, společně po předchozí domluvě a rozdělení úloh Š. L., V. L., I. L. a P. L. využili nepozornosti D. M. a z kapsy batohu, který měla na zádech, odcizili peněženku bez hodnoty, která obsahovala finanční hotovost ve výši 1.000 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, kartičku VZP, průkaz ZTP - vše na jméno poškozené, platební kartu České spořitelny, a.s., č. XY, s platností do 06/14, vše na jméno poškozené tak, že Š. L. levou rukou sáhl poškozené do batohu, odcizil z něj uvedené věci a batoh následně zapnul, I. L. stála vedle něj a pomáhala přímo při krádeži tím, že Š. L. kryla a po krádeži mu pomáhala zapnout batoh, P. L. stál za Š. L. a kryl jeho jednání zezadu a V. L. stál pod eskalátory a hlídal, zda někdo nejde, svým jednáním způsobili D. M., nar. XY, škodu v celkové výši 1.000 Kč. I. L. se uvedeného jednání dopustila přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 T 183/2011, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, odsouzena kromě jiného, pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni:
- obviněný V. L. podle §234 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
- obviněná I. L. podle §234 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou,
- obviněný P. L. podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, současně s tím byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 6 T 176/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a
- obviněný Š. L. podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, současně s tím byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 9 T 191/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 7 To 63/2014, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 67 T 198/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. O odvoláních obviněných V. L., I. L., P. L. a Š. L., jakož i obviněné Z. S. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který odvolání podal v neprospěch obviněných I. L. a Š. L. do výroku o trestu, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015 (dále „napadené usnesení“), jímž všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů byla napadena dovoláním obviněného V. L. opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž uplatnil námitky, které směřovaly výlučně do skutkových zjištění. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 333/2016, bylo podané dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud se vzhledem k obsahovému zaměření označeného mimořádného opravného prostředku nezabýval otázkou právní kvalifikace skutku popsaného v bodě 1.12. rozsudku soudu prvního stupně.
II.
Stížnost pro porušení zákona
6. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, napadl ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) podanou ve prospěch obviněných V. L., I. L., P. L. a Š. L.
7. V podané stížnosti ministr spravedlnosti napadenému usnesení vytýká, že jím byl porušen zákon v §256 tr. ř. a v jemu předcházejícím řízení rozsudkem soudu prvního stupně soudu ve výroku o vině pod bodem 1.12. v ustanovení §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Ministr spravedlnosti zejména nesouhlasí se závěry soudů ohledně kvalifikace jednání obviněných jako zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť správně mělo být jejich jednání posouzeno jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) [u obviněného Š. L. i podle písm. a)], odst. 4 písm. a) [u obviněného V. L. a u obviněné I. L. i podle odst. 2] tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015, namítá, že obvinění utvořili organizovanou skupinu za účelem spáchání tzv. kapesní krádeže za účelem získání finanční hotovosti. S ohledem na to, že obvinění se snažili získat toliko finanční hotovost, přičemž nebylo zjištěno, že by si platební kartu ponechali či se ji jinak pokusili uplatnit, omezovalo se fungování organizované skupiny objektivně i subjektivně pouze na krádež hotovosti. Povahu a závažnost činu tak dostatečně vyjadřuje, jak již shora uvedeno, jeho právní posouzení jako trestného činu krádeže podle skutkové podstaty §205 odst. 1 písm. d) [u obviněného Š. L. i podle písm. a)], odst. 4 písm. a) [u obviněného V. L. a u obviněné I. L. i podle odst. 2] tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Z důvodu nesprávné kvalifikace pak ministr spatřuje pochybení i při ukládání trestu obviněným, kterým neměl být ukládán trest podle §234 odst. 4 tr. zákoníku, ale podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, tedy v mírnější trestní sazbě.
9. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud:
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, byl v neprospěch obviněných V. L., I. L., P. L. a Š. L. porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v jemu předcházejícím řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014, ve výroku o vině pod bodem 1.12. v ustanovení §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení ohledně jmenovaných obviněných a ve vztahu k nim zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1.12. a ve výrocích o trestech jich se týkajících, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
- podle §270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností ztotožnil. Poukázal na to, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015, uvedl, že i trestný čin, jehož se pachatel dopustil v ideálním souběhu s jiným trestným činem spáchaným jím jako členem organizované skupiny, nemusí být za každých okolností posouzen též za použití této zvlášť přitěžující okolnosti. Právě rozdílná povaha sbíhajících se činů může znamenat odlišný závěr o existenci organizované skupiny, případně zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti. Vyplývá-li ze zajištěných důkazů, že funkce organizované skupiny směřovala k obstarání finanční hotovosti, přičemž krádež platební karty byla toliko podružným, vedlejším produktem krádeže peněženky obsahující hotovost (toto přesvědčení je ostatně utvrzeno tím, že skupina se po získání peněženky spokojila pouze se zmocněním se peněžních prostředků a zbytek obsahu odhazovala), nepovažoval za vhodné přičítat jednotlivým jejím členům současně zavinění na kvalifikované skutkové podstatě podle §234 odst. 4 tr. zákoníku. Zjištěné skutečnosti naopak svědčí ve prospěch závěru, že povaha a společenská škodlivost činu obviněných je dostatečně vyjádřena jeho právní kvalifikací jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (podle konkrétních okolností i jiných odstavců tohoto paragrafu) a trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Jestliže soud nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněných, v důsledku čehož u všech čtyř spoluobviněných uložil trest v rozmezí stanoveném §234 odst. 4 tr. zákoníku, je nutno i v této okolnosti spatřovat porušení zákona, neboť v případě správné (a tedy mírnější) právní kvalifikace měl být trest odnětí svobody uložen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku v trestní sazbě od dvou do osmi let.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu se závěrečným návrhem stížnosti pro porušení zákona. Pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v §274 odst. 2 a 3 tr. ř., souhlasil pro tento případ s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř.).
13. Se stížností pro porušení zákona se ztotožnil i obhájce obviněných. V návaznosti na argumentaci jím podanou a opřenou též o odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že pokud jednání a úmysl obviněných jako členů organizované skupiny směřoval pouze k přisvojení si (krádeži) finanční hotovosti, aniž by jakkoliv nakládali s platební kartou, která byla v odcizené peněžence poškozené, nelze jednání organizované skupiny vztahovat k neoprávněnému opatření platebního prostředku podle §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Kromě toho podle něj takové jednání a úmysl obviněných nevyplývají ani ze skutkové věty uvedené v bodě 1.12. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014.
14. Ve vztahu k části stížnosti pro porušení zákona, ve které se ministr spravedlnosti zabývá její přípustností ve vztahu k V. L. a jím podanému dovolání, odkazuje obhájce na zásadu beneficium cohaesionis a její přiměřené použití podle §269 odst. 2 poslední věty tr. ř.
15. Z uvedených důvodů obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. 3. 2023 vyhověl a rozhodl podle jejího závěrečného návrhu.
IV.
Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
16. Nejvyšší soud konstatuje, že stížnost pro porušení zákona shledal přípustnou ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř., což platí i ve vztahu k obviněnému V. L., přestože o jeho dovolání v této věci již rozhodoval usnesením ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 333/2016. Citovaným usnesením předmětné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., jelikož v jeho rámci byly uplatněny námitky skutkového charakteru, jež se míjely se zákonem vymezenými dovolacími důvody, a nebyl dán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo . Právní kvalifikací soudy zjištěného skutku (tedy problematikou, na niž se zaměřila stížnost pro porušení zákona) se přitom vůbec nezabýval. V těchto souvislostech je nutno připomenout, že Nejvyšší soud již připustil stížnost pro porušení zákona v rozsahu námitek neuplatněných v předchozím řízení o dovolání v téže věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 Tz 92/2009).
V.
Důvod předložení věci velkému senátu trestního kolegia
17. Stížnost pro porušení zákona svoji důvodnost opírá o řešení, k němuž Nejvyšší soud přistoupil v usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 . V jeho odůvodnění senát č. 8 vyjádřil právní názor (bod 34.), že „i trestný čin, jehož se pachatel dopustil v ideálním souběhu s jiným trestným činem spáchaným jím jako členem organizované skupiny, nemusí být za každých okolností též posouzen za použití této zvlášť přitěžující okolnosti. Právě rozdílná povaha sbíhajících se činů může znamenat odlišný závěr o existenci organizované skupiny, případně zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti.“ Tento závěr vztáhl právě na případ jednočinného souběhu trestných činů podle §205 a §234 tr. zákoníku, jak plyne z jeho následující argumentace. „Na rozdíl od trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož objektem je především vlastnictví věci, popř. její držba či jen faktické držení věci, objektem přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku je ochrana platebních prostředků v rámci bezhotovostního platebního styku a tím bezpečnost, funkčnost a spolehlivost (také z hlediska pravosti) finančního styku, který je jedním ze základních kamenů fungujícího tržního hospodářství. Pokud obviněným šlo pouze o to, aby se zmocnili peněz na hotovosti jiného (přičemž odcizené peněženky jinak obviněná I. L. se zbytkem jejich obsahu odhazovala), platební kartu si neponechali, ani se nepokusili ji jakkoliv uplatnit, omezovalo se fungování organizované skupiny se všemi jejími atributy objektivně i subjektivně na krádeže hotovosti, nikoliv na neoprávněné opatřování si platebních prostředků a tedy i platebních karet. Takto zjištěné skutečnosti svědčí ve prospěch závěru, že povaha a společenská škodlivost činu je dostatečně vyjádřena jeho právním posouzením jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (podle konkrétních okolností jako u dovolatelky i odst. 2 tohoto zákonného ustanovení) a trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.“
18. Podle senátu č. 8 pak (bod 35.) „[t]akové úvahy nekolidují ani se závěry právní teorie i praxe, z nichž plyne, že jde-li o subjektivní podmínky přičítání okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, platí zásada §17 tr. zákoníku, kterou je třeba aplikovat na jednotlivé spolupachatele individuálně, podle jejich osobního zavinění (č. 20/1970 Sb. rozh. tr.). Je proto možné, že se tyto okolnosti některým zúčastněným přičítají, jiným vzhledem k nedostatku potřebné formy zavinění nikoliv (SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D.: Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Lexis Nexis. Nakladatelství Orac. 2003, str. 364).“
19. S oporou o takto formulovaný právní názor se ministr spravedlnosti domáhá toho, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve prospěch obviněných. Dlužno dodat, a plyne to z již z jeho výše citovaného vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona, že stejné stanovisko zaujal i státní zástupce.
20. Senát č. 6 při řešení věci dospěl k odlišnému názoru, neboť závěry senátu č. 8 nesdílí. Neshledává důvod k tomu, aby v typově shodných situacích, jaká byla posuzována ve stížnosti pro porušení zákona napadených rozhodnutích (tj. v případě, že na spáchání tzv. kapesní krádeže, při níž je poškozenému vyjma finanční hotovosti odcizena i platební karta, participuje více pachatelů, mezi nimiž jsou rozděleny úkoly v takovém rozsahu, že jejich kooperace svědčí o vyšším stupni sofistikovanosti, již je nutno vyjádřit při právním posouzení skutku užitím kvalifikačního znaku spáchá čin jako člen organizované skupiny ), byl příslušný skutek v části posouzené jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku kvalifikován pouze v jeho základní skutkové podstatě. Takové posouzení totiž nevystihuje podstatu činu, který byl jako celek, tj. stran všech v úvahu připadajících kvalifikací (zde §205 a §234 tr. zákoníku), spáchán členy organizované skupiny.
21. Pokud je tento závěr odůvodněn ve vztahu ke kvalifikaci §205 tr. zákoníku, poté lze stěží tvrdit, že je nedůvodné jeho vyslovení i ve vztahu k souběžné kvalifikaci skutku podle §234 tr. zákoníku, neboť k naplnění znaku opatření platebního prostředku jiného (bez jeho souhlasu) , tj. získání platební karty do dispozice pachatelů došlo právě v důsledku koordinace jejich činnosti, která užití znaku spáchá čin jako člen organizované skupiny i ve vztahu k této kvalifikace odůvodňuje.
22. Právní závěr senátu č. 8, který akcentoval subjektivní přístup pachatelů ve vztahu k odcizené platební kartě spočívající v tom, že tuto nehodlali užít způsobem, který by se projevil další majetkovou újmou poškozeného (ať již v podobě výběru peněz z bankomatu či užitím platební karty při úhradě zakupovaného zboží), a z tohoto hlediska uvažoval o nižší škodlivosti činu, kterou stačí vyjádřit užitím základní skutkové podstaty trestného činu, pomíjí podstatu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 zákoníku, který byť nepochybně určen k ochraně platebního styku, posiluje ochranu zájmu jím chráněného již tím, že za dokonaný trestný čin prohlašuje i takový, který je svou povahou vlastně přípravou ( sobě nebo jinému opatří ) . Podstatné přitom je, že v základní skutkové podstatě není vyjádřena (jako fakultativní znak) pohnutka či cíl, tj. že není nezbytné, aby si pachatel platební prostředek opatřil v úmyslu jeho následného užití k účelu, jemuž slouží, tj. užití při platební styku.
23. Skutečnost, kterou zohlednil právní názor senátu č. 8, tj. nesměřování pachatelů k dalšímu nakládání s platební kartou a nezmocnění se jí z tohoto důvodu (což by obecně vyjádřeno mohlo představovat cíl, tj. jinak obecně fakultativní znak objektivní stránky), tak ve skutečnosti není relevantní v rovině základů trestní odpovědnosti (v rovině viny), neboť její význam může být zohledněn až v rovině právních následků zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při ukládání trestní sankce. Senát č. 6 usuzuje, že v rozhodnutí, o něž se stížnost porušení zákona opírá (usnesení senátu č. 8), došlo k nedůvodnému (nesprávnému) zhodnocení skutečností (dalšímu nenakládání s odcizenou platební kartou pachateli), jež jsou irelevantní z hlediska viny, ve prospěch obviněných při právním posouzení skutku (v rovině viny), neboť ty měly nalézt svého odrazu až při řešení otázky trestní sankce.
24. Vrátí-li se úvahy senátu č. 6 k důvodnosti právní kvalifikace skutku v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů, pak lze konstatovat, že ve vztahu k obviněným, v jejichž prospěch byla stížnost pro porušení zákona podána, jejich participace na činu ve vztahu k trestnému činu krádeže v podobě jeho spáchání členy organizované skupiny byla dána, a to jak objektivně, tak i subjektivně, neboť skutkový stav věci v tomto směru dostatečnou oporu pro takovýto závěr poskytoval. Pokud je tato přísnější právní kvalifikace odůvodněna ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, pak z povahy věci plyne, že – neboť předmětem posouzení je jeden skutek de iure , který představoval základ i pro jeho právní kvalifikaci jako trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (z důvodu neoprávněného opatření platební karty) – se tato kvalifikace musí projevit ve vztahu k jeho (spolu)pachatelům nejen na úrovni jeho základní skutkové podstaty (§234 odst. 1 tr. zákoníku), ale i v zohlednění jeho spáchání jako členy organizované skupiny, tedy i na úrovni jeho skutkové podstaty kvalifikované.
25. Nevyjádření tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty nemůže být odůvodněno ani poukazem na chybějící zákonem vyžadované zavinění, neboť své participace na činu vedoucímu k získání dispozice s platební kartou v podobě spáchání skutku členy organizované skupiny si obvinění byli vědomi a tímto způsobem se také peněženky poškozené (v níž byla platební karta uložena) chtěli zmocnit, k čemuž objektivně došlo. Museli přitom počítat s tím, že v této peněžence se nachází též platební karta, tedy museli být srozuměni (minimálně ve formě smíření) s tím, že jako členové organizované skupiny se zmocňují i této platební karty (tedy opatřují si platební prostředek jiného). Lze dodat, že v praxi je obvyklé každodenní používání platebních karet jako běžného platebního prostředku. Proto i v případě odcizení příruční kabelky či peněženky musí pachatel předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich uloženou. Z tohoto důvodu je dána existence alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §234 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13).
26. Protože senát č. 6 došel ke zjištění, že existuje dříve vyslovený právní názor, který mu (aniž by byl překonán rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia) brání v rozhodnutí o podané stížnosti způsobem, který pokládá za správný, dospěl k závěru o nutnosti předložení věci velkému senátu.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.
28. Z výše uvedeného (část IV.) je zřejmé, že se senát č. 6 zásadně rozchází se senátem č. 8 v otázce právního posouzení takového jednání organizované skupiny, která při odcizení cizích věcí poškozeného nabude do svého držení, vyjma jiných věcí, i platební prostředek, o jehož získání primárně neusilovala a který ani nehodlá dále použít k jeho škodě. Z uvedeného důvodu rozhodl o předložení věci velkému senátu trestního kolegia.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu