ECLI:CZ:NS:2023:6.TZ.37.2023.1
sp. zn. 6 Tz 37/2023-521
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2023 v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a Mgr. Zuzany Ursové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné E. A. M. , nar. XY, občanky Polské republiky, t. č. ve výkonu vazby v jiné trestní věci ve Věznici Plzeň, proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 114/2020, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 114/2020, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5 tr. ř. a §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku v neprospěch obviněné E. A. M.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený trestní příkaz v části týkající se obviněné E. A. M. zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 4 T 40/2021.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 114/2020, byla obviněná E. A. M. uznána vinnou jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byla podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. Č. a o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny na náhradu škody. Citovaný trestní příkaz nabyl vůči obviněné právní moci dne 28. 1. 2021.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
2. Proti trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 114/2020, podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) ve prospěch obviněné E. A. M. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k §80 odst. 3 tr. zákoníku.
3. Stěžovatel poukázal na znění ustanovení §80 odst. 1, 3 písm. f) tr. zákoníku, §2 odst. 5, 6 a §314e odst. 2 písm. h) tr. ř. a vyjádřil přesvědčení, že Okresní soud Plzeň-město se neřídil ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když nijak nezjišťoval, zda jsou splněny základní podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Soud nijak neověřoval a neopatřil žádné důkazy k dosavadnímu průběhu života obviněné, občanky Polské republiky, a jejímu vztahu k České republice. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že obviněná podle jejího vyjádření z přípravného řízení pobývá na území České republiky (v Plzeňském kraji) nepřetržitě od svých 21 let, tj. od roku 2007, což by mohlo znamenat překážku uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, neboť je občanem Evropské unie a pobývala na území České republiky déle než 10 let. Napadeným trestním příkazem tak byl porušen zákon.
4. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 114/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněné v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k §80 odst. 3 tr. zákoníku, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz zrušil ve výroku o trestu vyhoštění z území České republiky uloženém obviněné, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se s mimořádným opravným prostředkem ministra spravedlnosti ztotožnil co do důvodů (nadto odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1099/2016) i co do návrhu rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak s ohledem na způsob rozhodnutí usnesením (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 6 Tz 49/2022, jímž bylo ve stejné trestní věci vyhověno stížnosti pro porušení zákona podané ze stejných důvodů ve prospěch obviněného V. Č., navrhl pouhé zrušení výroku o trestu vyhoštění uloženého obviněné E. A. M. bez dalšího.
6. Stejné vyjádření a návrh na rozhodnutí jako státní zástupce učinil i obhájce obviněné, neboť tato se s odůvodněním stížnosti pro porušení zákona opřeným o ustanovení §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku ztotožnila, má za to, že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny zákonné podmínky, a byl tak porušen zákon v její neprospěch.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
7. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a dospěl k závěru, že zákon v neprospěch obviněné E. A. M. byl porušen.
8. Podle §2 odst. 5 věty první tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.
10. Podle §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu. Podmínka nepřetržitého pobytu je zachována, pokud nepřítomnost občana Evropské unie na území České republiky nepřesáhne celkem 6 měsíců ročně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1338/2007, uveřejněné pod č. T 1073 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
11. Nejvyšší soud v tomto případě, na rozdíl od věci vedené pod sp. zn. 6 Tz 49/2022 stran stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch spoluobviněného V. Č., neměl k dispozici jiný spisový materiál, z něhož by plynuly relevantní skutečnosti k osobě obviněné z hlediska kritérií umožňujících uložení trestu vyhoštění, než kmenový spis Okresního soudu Plzeň-město 1 T 114/2020. Argumentace stěžovatele byla shledána oprávněnou a obsahově plně korespondující se zjištěními plynoucími z uvedeného spisového materiálu. Ten totiž neobsahuje žádné důkazy či poznatky k osobě obviněné, pokud jde o její pobyt na území České republiky, popř. k dalším skutečnostem, které by bylo třeba hodnotit předtím, než je ukládán trest vyhoštění ve smyslu §80 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jediné informace lze vysledovat z vyjádření samotné obviněné. Ta v rámci výslechu v přípravném řízení konaném dne 30. 4. 2020 (č. l. 31) konstatovala aktuální bezdomovecký způsob života v Plzni, těhotenství v 15. týdnu a to, že se nehodlá vracet do Polska. Předtím, jako osoba zadržená, dne 29. 4. 2020 (č. l. 38) uvedla, že do České republiky odešla z Polské republiky ve dvaceti jedna letech, od té doby se zde zdržuje nepřetržitě v Plzeňském kraji, poslední tři roky přímo v Plzni. Požívá alkohol i drogy, žije jako bezdomovec, nikde nepracuje ani není hlášena na úřadu práce, sociální dávky nepobírá. Jiné podklady k její osobě (vyjma trestní a přestupkové minulosti) spis neobsahuje. Vzhledem k tomu, že stížností pro porušení zákona napadený trestní příkaz byl vydán dne 14. 12. 2020, je evidentní, že se Okresní soud Plzeň-město při úvahách, zda obviněné uloží trest vyhoštění, nezabýval tím, zda jsou vůbec splněny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, přičemž dostatečné podklady pro takové úvahy ani nejsou ve spise obsaženy, ač je obviněná cizím státním příslušníkem – občankou Polské republiky. Ministr spravedlnosti správně konstatoval, že Okresní soud Plzeň-město v tomto směru neověřoval dosavadní průběh života obviněné a její vztah k České republice. Jestliže je obviněná občankou Evropské unie, jestliže by v České republice pobývala nepřetržitě déle než deset let (což nebylo ověřeno, pouze jí tvrzeno) a současně ze spisového materiálu nevyplynulo, že by bylo možno shledat vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku v návaznosti na spáchaný skutek, nebylo možné obviněné s ohledem na znění ustanovení §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku trest vyhoštění uložit. Za této situace nutno ve shodě s podaným mimořádným opravným prostředkem uzavřít, že napadený trestní příkaz je v označené části nezákonný.
IV. Způsob rozhodnutí
12. Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu trestního spisu na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné zjistil, že v posuzované trestní věci došlo z výše popsaných důvodů k porušení zákona. Proto v souladu s návrhem stěžovatele podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 114/2020, byl porušen zákon, a to v ustanoveních §2 odst. 5 tr. ř. (z důvodu neobjasnění skutečností rozhodných pro posouzení otázky, zda je možno obviněné uložit trest vyhoštění) a §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku (z důvodu jeho nerespektování) v neprospěch obviněné E. A. M.
13. Na druhou stranu nebylo možno ztotožnit se s návrhem stěžovatele na toliko částečné zrušení napadeného trestního příkazu ve výroku o trestu vyhoštění uloženém obviněné (jakož i dalších obsahově navazujících rozhodnutí) podle §269 odst. 2 tr. ř. za současného přikázání věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí podle §270 odst. 1 tr. ř., ani s návrhem státního zástupce na toto částečné zrušení trestního příkazu bez dalšího, jako bylo rozhodnuto v případě spoluobviněného V. Č. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 6 Tz 49/2022. Uvedeným postupům brání samotný charakter trestního příkazu jako institutu s povahou odsuzujícího rozsudku. Stal-li se nezákonným a je třeba jej proto podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit, je nutno v případě, kdy nápravu lze zjednat jen pokračováním v řízení, jej zrušit celý, i když zjištěná vada dopadá pouze na správnost výroku o trestu (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1982 Sb. rozh. tr.). Situace, kdy by Nejvyšší soud zrušil pouze část výroku trestního příkazu o trestu (vyhoštění), tedy výrok o vině a o trestu odnětí svobody by zůstaly zachovány, a současně nařídil nalézacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, by byla dále pro soud procesně neřešitelná. Je-li vadná jen část oddělitelného výroku trestního příkazu, lze sice trestní příkaz zrušit jen v této části, avšak jen pokud není třeba věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí, a samotným zrušením oné části výroku trestního příkazu je vada rozporu se zákonem zhojena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 6 Tz 49/2022, bod 13. stran obviněného V. Č. a přiměřeně též rozhodnutí publikované pod č. 49/2003 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se však v případě obviněné nejednalo, neboť na rozdíl od spoluobviněného, jak již bylo uvedeno výše, nebyl k dispozici žádný spisový materiál, z něhož by bylo možno spolehlivě dovodit absenci podmínek pro uložení trestu vyhoštění, resp. existenci skutečností dokonce uložení trestu vylučujících. Pokud Nejvyšší soud disponoval v případě spoluobviněného V. Č. souvisejícím spisem Okresního soudu Plzeň-město 4 T 39/2021, který obsahoval zcela konkrétní poznatky k osobě obviněného vylučující uložení trestu vyhoštění, mohl po provedení takového důkazu uzavřít, že v řízení před soudy nižších stupňů již není dále třeba činit další šetření a objasňování takových otázek, a lze výrok o trestu vyhoštění toliko zrušit, čímž vytýkané pochybení soudu prvního stupně bylo napraveno. Stejný postup tedy v případě obviněné zvolit nelze.
14. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený trestní příkaz (sice částečně, neboť se týkal obou spoluobviněných) ohledně obviněné zrušil celý, jakož i další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zrušen byl v rámci navazujících rozhodnutí zejména trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 4. 2021 (téhož dne nabyl právní moci), sp. zn. 4 T 40/2021. Tímto totiž byla odsouzena obviněná pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustila (stručně vyjádřeno) dne 6. 4. 2021 zdržováním se v Plzni navzdory trestu vyhoštění uloženému právě stížností pro porušení zákona napadeným trestím příkazem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 T 114/2020. Uložen jí byl další trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvou roků. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné věci se tak nutně jedná o následné další excesivní rozhodnutí.
15. Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo Nejvyšším soudem přikázáno nalézacímu soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci, neboť ohledně možnosti uložení trestu vyhoštění nebyly dosud opatřeny potřebné podklady a důkazy, aby si soud mohl ujasnit, zda takový druh trestu uložit v souladu se zákonem lze. Pokud tedy soud bude nadále považovat za vhodné a účelné tento druh trestu aplikovat, jeví se nezbytným opatřit veškeré dostupné informace k osobě obviněné a jejímu pobytu na území České republiky, údajně trvajícímu již cca 16 roků. Jde tedy např. o podklady a záznamy cizinecké policie, údaje o vstupu a pobytu jmenované na území České republiky, o povolení k trvalému pobytu, zda zde byla v evidencích úřadů práce či sociálních orgánů, v pracovním a jiném obdobném poměru (ač sama takové skutečnosti spíše obecně neguje) apod. Zjištěné skutečnosti bude nutno porovnat s tvrzeními obviněné, která již učinila, popř. tato podle uvážení soudu aktualizovat a rozšířit. Pakliže se nepodaří tvrzení obviněné o dlouhodobém nepřetržitém pobytu na území České republiky vyvrátit, bude nutno v pochybnostech z těchto vycházet. V neposlední řadě může být relevantní informace o mateřství obviněné, když v přípravném řízení se měla nacházet v 15. týdnu těhotenství, tedy zda těhotenství skončilo porodem, kdo je otcem dítěte, v čí péči se dítě nachází, jak bylo rozhodnuto opatrovnickým soudem o výchově a výživě dítěte apod. Teprve takový souhrn demonstrativně uvedených zjištění v návaznosti na trestnou činnost kladenou obviněné za vinu podrobí soud hodnocení z hlediska kritérií §80 tr. zákoníku. Zejména pak důsledně zváží, zda uložení trestu vyhoštění nebrání důvody uvedené v §80 odst. 3 tr. zákoníku, především v písm. c) a f) uvedeného ustanovení, ale popř. i důvody ostatní. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je nalézací soud vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu