ECLI:CZ:NS:2023:6.TZ.47.2023.1
sp. zn. 6 Tz 47/2023-4730
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2023 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a Mgr. Zuzany Ursové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných J. B. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a A. K ., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019, ve výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, ohledně obviněného A. K. ve výroku, jímž mu byl uložen trest propadnutí části majetku, a dále ve výroku, jímž podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. B. a A. K. a směřující proti výrokům o trestech uložených jim rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, byl porušen zákon ve prospěch obviněných J. B. a A. K. v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a §42 odst. 1, 2 tr. ř.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, byl obviněný A. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1, 2 skutkové věty výroku o vině). Obviněný J. B. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 1, 2 skutkové věty výroku o vině).
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný A. K. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí části majetku, a to peněžních prostředků na bankovním účtu č. XY, jehož je majitelem, ve výši 850 000 Kč. Obviněný J. B. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce revizního technika elektrických zařízení na dobu 5 let.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný A. K. a v jeho neprospěch a v neprospěch obviněného J. B. státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. Odvolání státního zástupce v neprospěch jmenovaných obviněných směřovalo výhradně proti výrokům o trestech, přičemž státní zástupce navrhoval, aby vedle správně uložených trestů zákazu činnosti jim byl uložen také trest propadnutí části majetku, resp. aby byl u obviněného A. K. již uložený trest propadnutí části majetku stanoven do výše 1 700 000 Kč. Vrchní soud v Olomouci o těchto odvoláních rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019. Z podnětu odvolání obviněného A. K. zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. výrok, jímž byl tomuto obviněnému uložen trest propadnutí části majetku. Odvolání státního zástupce zamítl podle §256 tr. ř.
4. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že v předmětné věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2017 figurovali i další obvinění, avšak pro účely tohoto rozhodnutí není třeba je zmiňovat. Dále je také vhodné uvést, že Nejvyšší soud v dané věci již rozhodoval, a to usnesením ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1396/2020, tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného A. K.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019, v rozsahu, v němž jako soud odvolací podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných J. B. a A. K. směřující proti výrokům o trestech uložených jim rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, a dále proti výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ohledně obviněného A. K. ve výroku, jímž mu byl uložen trest propadnutí části majetku, podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných A. K. a J. B. stížnost pro porušení zákona. Přípustnost této stížnosti dovozoval podle §266 odst. 2 tr. ř.
6. Odvolacímu soudu vytkl tento jeho postup, pokud neakceptoval návrh státního zástupce na uložení trestu propadnutí části majetku oběma obviněným, přestože obecné podmínky pro uložení tohoto trestu byly podle §66 odst. 1 tr. zákoníku naplněny, resp. již soud prvního stupně podle něj porušil ustanovení §66 odst. 1 tr. zákoníku, §38 odst. 1 tr. zákoníku, §39 odst. 1, 7 tr. zákoníku, jestliže neuložil tento trest také obviněnému J. B.
7. Podle názoru odvolacího soudu nevytvořily orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení a následně ani soud prvního stupně procesní podmínky pro uložení tohoto trestu. Byl totiž navrhován ve vztahu k majetku spadajícímu do společného jmění manželů (dále také jen „SJM“), a proto mělo být manželkám obviněných přiznáno postavení zúčastněné osoby podle §42 tr. ř., což se nestalo. S takovým závěrem vrchního soudu, který má plynout „z konstantní judikatury“, ministr spravedlnosti nesouhlasí, přičemž následně uvedl, z jakých důvodů. Nejprve v obecnosti vymezil zejména smysl trestu propadnutí majetku a konstatoval, že tento trest postihuje jen to jmění, se kterým pachatel disponuje ke dni právní moci odsuzujícího rozsudku, s výjimkou prostředků a věcí, na které se propadnutí nevztahuje podle věty za středníkem §66 odst. 3 tr. zákoníku. Výrok o propadnutí majetku se vztahuje výhradně na majetek ve vlastnictví pachatele. U věcí, které má pachatel ve spoluvlastnictví s jinými osobami, se trest propadnutí majetku může vztahovat jen na spoluvlastnický podíl pachatele a nemůže se dotýkat spoluvlastnického podílu jiných osob. V těchto souvislostech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 696/2020. Z něj podle ministra spravedlnosti nevyplývá, že by Nejvyšší soud vyjma otázky splnění obecných podmínek uložení tohoto druhu trestu a podmínek jeho přiměřenosti řešil současně po procesní stránce účast manžela obviněného jako podmínku uložení tohoto trestu. Plyne z něj však to, že tímto trestem není postižen veškerý společný majetek manželů, ale pouze ta jeho část, která po vypořádání SJM připadne odsouzenému manželovi. Práva manžela jsou tedy dotčena až ve chvíli zániku SJM.
8. Postavení zúčastněné osoby má podle ministra spravedlnosti manžel/ka v případě uložení zabrání věci, která náleží do SJM, nikoliv však v případě uložení trestu propadnutí majetku. V této souvislosti poukázal na rozdílnosti mezi tímto trestem a ochrannými opatřeními – zabrání věci, zabrání náhradní hodnoty, zabrání části majetku a zabrání spisů a zařízení. Uvedl také, že účast manžela má své opodstatnění v „zajišťovacím řízení“ ve smyslu §347 tr. ř. ve spojení s §137 odst. 1 tr. ř. v situaci, kdy je rozhodováno o zajištění majetku spadajícího do SJM. S ohledem na jím zmíněná ustanovení se však postavení manžela trestně stíhaného pachatele v řízení, jímž byl zajištěn majetek v SJM, liší od postavení manžela či manželky osoby, jež byla postižena trestem propadnutí majetku. Uložený trest propadnutí majetku v SJM ani účast manžela v řízení o zajištěném majetku v SJM nezakládá podle ministra spravedlnosti zákonný důvod k tomu, aby byl manžel považován za zúčastněnou osobu ve smyslu §42 tr. ř. Postavení zúčastněné osoby se totiž podle něj váže výhradně k rozhodování o ochranném opatření zabrání věci či majetku, nikoli k rozsudku, jímž je uložen majetkový trest, ani k vydání usnesení o zajištění majetku.
9. Ministr spravedlnosti proto konstatoval, že nebyly v dané věci splněny podmínky pro to, aby bylo manželkám obviněných přiznáno postavení zúčastněné osoby ve smyslu §42 tr. ř. Není rovněž podle něj sporné, že u obou obviněných byly splněny obecné podmínky pro uložení trestů propadnutí části majetku, tudíž žádné materiální ani procesní překážky nebránily, aby byl tento trest obviněným uložen v navrhovaném rozsahu státním zástupcem.
10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že byl porušen zákon ve prospěch obviněných A. K. a J. B. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019, v rozsahu, v němž jako soud odvolací podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch jmenovaných obviněných směřující proti výrokům o trestech uložených jim rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, a dále ve výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ohledně obviněného A. K. ve výroku, jímž mu byl uložen trest propadnutí části majetku, a ohledně jmenovaných obviněných rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, a to v ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku, §39 odst. 1, 7 tr. zákoníku a §66 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnila a navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl. Souhlasila přitom, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení §274 odst. 4 tr. ř.
12. Obviněný J. B. se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil tak, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že pro uložení trestu propadnutí majetku nebyly v přípravném řízení a ani v řízení před soudem prvního stupně vytvořeny procesní podmínky. Soud prvního stupně podle něj dostatečně a správně odůvodnil všechny aspekty, které jej vedly k použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, současně odůvodnil nevyslovení trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž obhajoba je toho názoru, že podmínky podle §66 odst. 1 tr. zákoníku splněny nebyly. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou. Vyjádřil také svůj souhlas s učiněním rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §274 odst. 4 tr. ř.
13. Obviněný A. K. se ke stížnosti pro porušení zákona nevyjádřil.
III.
Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
14. Nejvyšší soud konstatuje, že stížnost pro porušení zákona shledal přípustnou ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř., jelikož po obsahové stránce směřovala do nesprávné aplikace ustanovení §42 tr. ř. Přípustnou ji shledal i ve vztahu k obviněnému A. K., přestože o jeho dovolání v této věci Nejvyšší soud již rozhodoval usnesením ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1396/2020. Citovaným usnesením předmětné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podstatné přitom je, že problematikou, na niž se zaměřila stížnost pro porušení zákona, se vůbec nezabýval. V těchto souvislostech je nutno připomenout, že Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích vyhodnotil jako přípustnou stížnost pro porušení zákona v rozsahu námitek neuplatněných v předchozím řízení o dovolání v téže věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 Tz 92/2009).
IV.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
15. Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
IV./1.
Obecná východiska
16. Trest propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku může soud vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit tehdy, odsuzuje-li ho k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle odst. 3 propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Podle odst. 4 výrokem o propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů. Podle odst. 5 (ve znění účinném do 31. 12. 2022) propadlý majetek připadá státu.
17. Trestem propadnutí majetku se tak odnímá pachateli buď celý jeho majetek, nebo část tohoto majetku, a propadlý majetek pachatele přechází na stát. Jinými slovy, nikoho jiného kromě pachatele tímto trestem postihnout nelze. Proto také zákon stanovuje, že výrokem o propadnutí majetku (či jeho části) zaniká SJM. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 696/2020, konstatoval, že společné jmění manželů tak zaniká ke dni právní moci rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí majetku (jeho části). Z uvedeného vyplývá, že trestem propadnutí majetku není postižen veškerý společný majetek manželů, nýbrž pouze ta jeho část, která po vypořádání společného jmění manželů připadne odsouzenému manželovi. Aby mohl být výrok o propadnutí majetku realizován, je zapotřebí, aby došlo k vypořádání společného jmění manželů. Při vypořádání v tomto případě jedná za odsouzeného manžela Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť majetek, jež má propadnout, připadá státu. Postup při vypořádání je takový, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se nejdříve pokusí uzavřít s druhým manželem, na kterého se nevztahuje rozhodnutí o propadnutí majetku, dohodu o vypořádání společného jmění manželů a pokud se dohodu nepodaří uzavřít, podá k soudu návrh na vypořádání (Novotný, Oto, Tomáš Gřivna, Pavel Šámal a Rudolf Vokoun. Trestní právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 405.). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že u věcí, které má pachatel ve spoluvlastnictví s jinými osobami, se propadnutí majetku může vztahovat jen na spoluvlastnický podíl pachatele, ale nemůže se dotýkat spoluvlastnického podílu jiných osob (srov. přiměřeně č. 69/1953 Sb. rozh. tr.) [PÚRY, František. §66 (Propadnutí majetku). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1177, marg. č. 5.].
18. Ochranná opatření zabrání věci a zabrání části majetku mohou být uložena jako právní následek trestného činu nebo činu jinak trestného. Ochranu společnosti poskytují tím, že jsou pachatelům, ale i jiným osobám odnímány obecně nebezpečné věci (např. zbraně, střelivo, výbušniny, jedy, narkotika apod.) nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů (např. padělatelské náčiní, kasařské nebo jiné zločinecké nástroje, peníze určené k financování terorismu) anebo se odčerpávají výnosy (bezprostřední či zprostředkované) z trestné činnosti (např. věci pocházející z trestné činnosti, peníze nebo jiné hodnoty pocházející z organizovaného zločinu), s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti, resp. příslušné části majetku, u nichž je dán předpoklad, že pocházejí z trestné činnosti.
19. Nutno uvést, že takový předpoklad pro uložení trestu propadnutí majetku dán není. Možno na tomto místě zopakovat, že trest propadnutí majetku nelze uložit jiné osobě odlišné od pachatele, stejně jako trest propadnutí věci (§70 odst. 3 tr. zákoníku). Obdobně jako u trestu propadnutí majetku, v případě, že náleží pachateli k věci jen spoluvlastnický podíl, nelze prohlásit za propadlou celou věc, ale pouze spoluvlastnický podíl pachatele na této věci. Zákon však nestanoví v případě trestu propadnutí věci nic o tom, že by výrokem o tomto trestu zaniklo společné jmění manželů. Je-li tak pachatel jen jedním z vlastníků věci náležející do společného jmění manželů ( §708 a násl. ObčZ), nepřichází v úvahu propadnutí takové věci a nelze prohlásit za propadlý ani spoluvlastnický podíl, protože ten zde není určen, ale oba manželé jsou úplnými vlastníky celé věci [srov. PÚRY, František. §70 (Propadnutí věci). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1219, marg. č. 6.].
20. Vzhledem k tomu, že výše zmíněná ochranná opatření mohou postihnout i jiné osoby odlišné od pachatele, ustanovení §42 odst. 1, 2 tr. ř. stanoví, že tomu, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§65 tr. ř.) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění.
21. Manžel(ka) obviněné(ho) tak bude mít v řízení postavení zúčastněné osoby, jestliže bude ukládáno ochranné opatření ve vztahu k věci, která náleží do SJM. U takové věci musí soud zkoumat podmínky pro zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku u obou těchto osob a případný výrok, jímž podle citovaného ustanovení věc zabere, vyslovit tak, aby se vztahoval na obviněného i jeho manželku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 25. 11. 1988, sp. zn. 7 Tz 46/88, publikovaný pod č. 14/1990 Sb. rozh. tr.).
22. S ohledem na uvedené je patrno, že zákon výslovně přiznává postavení zúčastněné osoby toliko té osobě, které v řízení byla nebo podle návrhu má být zabrána věc nebo část majetku. V případě trestu propadnutí majetku přitom není postižen veškerý společný majetek manželů, ale pouze ta jeho část, která po vypořádání SJM připadne odsouzenému manželovi. Jak přiléhavě uvedl ministr spravedlnosti, práva manžela jsou tak dotčena až ve chvíli zániku společného jmění manželů, kdy nastupuje proces jeho zrušení. Manžel odsouzeného pachatele, jemuž byl uložen trest propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku se po právní moci rozsudku stává stranou dohody o vypořádání společného jmění manželů (§738 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), případně účastníkem civilního řízení o návrhu na vypořádání společného jmění manželů (§740 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), nikoli však stranou trestního řízení, v němž byl tento trest uložen. Zásah do práv manžela spočívá v nuceném vypořádání společného jmění manželů, nejedná se však o faktické odejmutí majetkových práv a likvidaci materiálního zázemí manžela odsouzeného pachatele. Uložení tohoto druhu trestu ve vztahu k majetku ve společném jmění manželů je tak otázkou vyhodnocení obecných kritérií přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu §39 tr. zákoníku, nikoli důvodem zakládajícím procesní důsledek v podobě přiznání postavení zúčastněné osoby manželu obviněného.
IV./2.
Právní závěry odvolacího soudu a jejich posouzení Nejvyšším soudem
23. Ve shodě s tím, co uvedl ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, že svůj výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce a výrok, jímž v rozsudku soudu prvního stupně zrušil výrok, jímž byl obviněnému A. K. uložen trest propadnutí části majetku, opřel o zjištění, že s manželkami obviněných nebylo nakládáno jako s osobami zúčastněnými a že jim nebyla přiznána procesní práva, která zákon tomuto subjektu přiznává. Odvolací soud uvedl, že z dlouhodobě konstantní judikatury vyplývá, že je-li navrženo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku náležející do společného jmění manželů, má manželka obviněného postavení zúčastněné osoby. Proto mělo být postavení zúčastněné osoby manželkám obviněných přiznáno i v této věci, neboť postup podle §66 tr. zákoníku by jim nepochybně mohl přinést závažnější důsledky než zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jelikož s nimi podle §42 tr. ř. jednáno nebylo, odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny zákonné podmínky pro ukládání navržených trestů majetkového charakteru. Tato vada řízení tedy v konkrétním případě podle odvolacího soudu vedla k nesprávnému použití trestního zákona, což založilo důvod pro zrušení napadeného rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
24. Nejvyšší soud nicméně s odkazem na to, co uvedl v části IV./1. konstatuje, že ve věci jím posuzované nebyl dán důvod pro to, aby bylo manželkám obviněných přiznáno postavení zúčastněné osoby podle §42 tr. ř. jen proto, že bylo navrhováno uložení trestu propadnutí (části) majetku, které bylo v SJM. Ačkoliv odvolací soud neučinil odkaz na konkrétní rozhodnutí, resp. judikaturu, je patrné, že vycházel z rozhodnutí stran zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Pokud měl na mysli již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 25. 11. 1988, sp. zn. 7 Tz 46/88, publikovaný pod č. 14/1990 Sb. rozh. tr., je třeba zopakovat, že tento se vztahuje k daným ochranným opatřením, nikoliv k trestu propadnutí (části) majetku. Dále je nutno uvést, že odvolací soud sice uvedl, že obecné podmínky podle §66 odst. 1 tr. zákoníku splněny byly, nicméně jednalo se o strohé konstatování bez bližšího odůvodnění, které by svědčilo o řádném přezkoumání podaných odvolání (státního zástupce a obviněného A. K.) stran tohoto trestu. Naopak z něj vyplývá, že námitkami, resp. podmínkami ve smyslu §66 odst. 1 tr. zákoníku se nezabýval a závěr, že tento trest nemohl být oběma obviněným uložen, učinil (vadně) na základě nesprávného právního závěru o nesplnění (zákonem nedefinovaných) procesních podmínek umožňujících uložení tohoto druhu trestu. Odvolací soud proto pochybil, resp. porušil zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a §42 odst. 1, 2 tr. ř., jelikož řádně nepřezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání obviněného A. K. a státního zástupce v neprospěch tohoto jmenovaného obviněného a obviněného J. B. stran uložení trestu propadnutí majetku, přičemž k zamítnutí tohoto odvolání, resp. zrušení části rozsudku soudu prvního stupně přistoupil, jak již uvedeno, na základě nesprávného závěru o nepřiznání statusu zúčastněné osoby manželkám jmenovaných obviněných.
V.
Způsob rozhodnutí
25. Jelikož Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti důvodnou, podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 3 To 175/2019, ve výroku, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, ohledně obviněného A. K. ve výroku, jímž mu byl uložen trest propadnutí části majetku, a dále ve výroku, jímž podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. B. a A. K. a směřující proti výrokům o trestech uložených jim rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 48 T 7/2017, byl porušen zákon ve prospěch obviněných J. B. a A. K. v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a §42 odst. 1, 2 tr. ř.
26. Na tomto místě Nejvyšší soud dodává, že týkal-li se závěrečný návrh ministra spravedlnosti rovněž rozsudku soudu prvního stupně, jednalo se v zásadě o návrh nekonzistentní s odůvodněním podané stížnosti pro porušení zákona (zde v tomto směru prakticky absentuje relevantní argumentace) a navíc stížnost jako taková byla, jak plyne z jejího úvodu, ale i podstaty odůvodnění, směřována právě proti usnesení odvolacího soudu. Proto se ve svém rozsudku omezil na vyslovení nezákonnosti příslušné části tohoto druhostupňového rozhodnutí.
27. Protože k porušení zákona došlo ve prospěch obviněných, nemohl se výrok, jímž bylo rozhodnuto o porušení zákona, ve smyslu §269 odst. 1 tr. ř. dotknout právní moci rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona a Nejvyšší soud se musel omezit na tzv. akademický výrok.
28. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 odst. 3 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu