ECLI:CZ:NS:2023:6.TZ.65.2023.1
sp. zn. 6 Tz 65/2023-138
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Vladimíra Veselého a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného L. J. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že
· pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, v ustanovení §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo,
· usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, v ustanovení §330 odst. 3 tr. ř.,
byl porušen zákon ve prospěch obviněného L. J.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, bylo vysloveno, že podle §83 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný L. J. ve zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 2 T 115/2020, osvědčil.
2. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, byla stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami podaná proti citovanému rozhodnutí jako nepřípustná zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř.
I. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, ve spojení s unesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále též „stěžovatel“) v neprospěch obviněného L. J. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl pravomocným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, v ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k §330 odst. 1, 3 tr. ř. ve spojení s §134 odst. 1 písm. e) tr. ř. a v navazujícím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, v ustanovení §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s ustanoveními §141 odst. 2 tr. ř. a §147 odst. 1 tr. ř. porušen zákon ve prospěch obviněného L. J.
4. Stěžovatel poukázal na řízení, které napadeným rozhodnutím předcházelo. Konstatoval, že trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 2 T 115/2020, který nabyl právní moci dne 15. 1. 2021, byl obviněný L. J. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Současně mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené M. J., narozené XY. Po uplynutí zkušební doby, která probíhala od 15. 1. 2021 do 15. 1. 2023, byl trestní spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 115/2020 předložen Okresnímu státnímu zastupitelství v Příbrami s žádostí o vyjádření státního zástupce ve smyslu §330 odst. 3 (zjevně omylem uvedeno odst. 4) tr. ř. Dne 21. 2. 2023 byl trestní spis vrácen zpět Okresnímu soudu v Příbrami s přípisem státního zástupce ve znění: „V příloze vracím spis s tím, že navrhuji vyžádat a doložit do spisu přestupková rozhodnutí (viz č. l. 104).“. Tímto návrhem reagoval státní zástupce na ve spise se nacházející zprávu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Obvodního oddělení Sedlčany, ze dne 15. 2. 2023, č. j. KRPS-38801-2/ČJ-2023-011121, podle které byla ve dnech 1. 6. 2022 a 31. 10. 2022 policií oznámena Městskému úřadu Sedlčany podezření z přestupků podle §7 odst. 1 bod 4) zákona č. 251/2016 Sb., jichž se měl dopustit obviněný L. J. V reakci na návrh státního zástupce vyžádal Okresní soud v Příbrami zprávu Města Sedlčany k výše uvedeným přestupkovým řízením, přičemž do trestního spisu byla založena zpráva Komise pro projednávání přestupků Města Sedlčany ze dne 23. 2. 2023, č. j. MÚ-S/PŘE/4327/2023, obsahující informaci, že dvě řízení o podezření z přestupků, jichž se měl dopustit obviněný, nebyla ukončena, neboť jedna věc byla postoupena k vyřízení Městskému úřadu Příbram a druhá věc je v řízení (viz č. l. 109– 110 trestního spisu). Po doručení zpráv Města Sedlčany již Okresní soud v Příbrami neprováděl další dokazování a ani nepředložil doplněný trestní spis k vyjádření státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Příbrami ve smyslu §330 odst. 3 tr. ř., nýbrž sám bez nařízení veřejného zasedání rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2023, č. j. 2 T 115/2020-111, jímž vyslovil, že podle §83 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 2 T 115/2020, osvědčil. Uvedené usnesení neobsahovalo odůvodnění a v části poučení bylo uvedeno: „Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.“. Toto usnesení bylo doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství v Příbrami ve středu 1. 3. 2023 a dne 6. 3. 2023 bylo doručeno obviněnému vložením do domovní schránky. V trestním spisu byla na usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, č. j. 2 T 115/2020-111, připojena doložka právní moci, podle které nabylo uvedené usnesení právní moci dnem vydání, tj. dne 27. 2. 2023. Dne 6. 3. 2023 byla Okresnímu soudu v Příbrami doručena proti napadenému usnesení blanketní stížnost státního zástupce, kterou později nijak blíže neodůvodnil. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, byla stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami jako nepřípustná zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. Krajský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že: „Byť nelze z napadeného rozhodnutí vysledovat, na základě jakých procesních předpisů, resp. v jaké procesní situaci, soud prvního stupně rozhodl o osvědčení odsouzeného, není pochyb o tom, že šlo o rozhodnutí ve smyslu §330 odst. 3 tr. ř., tj. o institut osvědčení odsouzeného se souhlasem státního zástupce, neboť okresní soud nerozhodoval ve veřejném zasedání a současně naopak rozhodl poté, co se spisový materiál vrátil zpět od státního zástupce, který však souhlas s osvědčením nedal. To soud prvního stupně evidentně – z důvodů, které jsou v zásadě nepochopitelné a do jisté míry i těžko omluvitelné – přehlédl a vydal rozhodnutí, které je sice v rozporu se zákonem, současně však zákon proti takovému rozhodnutí stížnost nepřipouští.“. Citované usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, jako rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dnem vydání, tj. dne 30. 3. 2023.
5. Ministr spravedlnosti po připomenutí relevantní právní úpravy [ §83 odst. 1 tr. zákoníku, §2 odst. 5, §330 odst. 1, 3, 4, §134 odst. 1 písm. d), e), §134 odst. 2, §141 odst. 2, §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. a) tr. ř.] konstatoval, že Okresní soud v Příbrami při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť jednak nedoplnil dokazování šetřením k předmětu přestupkového řízení, které bylo v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení vedeno u správních orgánů proti obviněnému, jednak nijak nezjišťoval, zda obviněný ve zkušební době dostál omezením, která mu byla v souvislosti s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody trestním příkazem uložena podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Na základě návrhu státního zástupce soud sice vyžádal zprávu Komise pro projednávání přestupků Města Sedlčany obsahující informaci, že proti obviněnému byla vedena dvě řízení pro podezření z přestupků proti občanskému soužití, avšak stav či výsledek těchto přestupkových řízení nijak nezjišťoval. Vzhledem k tomu, že se obviněný mohl přestupků dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení pro přečin podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, jehož podstatou je také protiprávní zasahování do práv a soukromí jiného, mělo zjištění údajů, zda a kdy se obviněný jakých přestupků dopustil, nesporný význam pro posouzení závěru, zda žil ve zkušební době řádným životem. Rovněž absence šetření soudu prvního stupně k tomu, zda a jak obviněný dodržoval ve zkušební době podmíněného odsouzení omezení týkající se povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené M. J., neumožňovala soudu učinit odpovědný závěr o tom, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o osvědčení. Okresní soud v Příbrami nedodržel ani zákonem stanovený procesní postup při rozhodování podle §83 odst. 1 tr. zákoníku, neboť rozhodnutí o tom, že se obviněný ve zkušební době osvědčil, učinil bez předchozího souhlasu státního zástupce, který si po částečném doplnění dokazování již nevyžádal, a přes absenci takového souhlasu nenařídil k projednání věci veřejné zasedání za účasti procesních stran. Bez splnění procesních podmínek tak bylo vydáno „od stolu“ usnesení soudu o tom, že se obviněný osvědčil podle §83 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by z obsahu usnesení bylo patrné, zda bylo vydáno podle §330 odst. 1 tr. ř. nebo podle §330 odst. 3 tr. ř., přičemž v tomto smyslu se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to jednak z hlediska důvodů, které vedly soud k jeho závěru, že se obviněný ve zkušební době osvědčil, jednak co do absence odůvodnění a poučení o řádném opravném prostředku, které by odpovídalo procesní situaci, za které soud rozhodl, neboť pro vydání takto zkráceného rozhodnutí chyběl soudu předchozí souhlas státního zástupce ve smyslu §330 odst. 3 tr. ř.
6. Ministr spravedlnosti uzavřel, že v trestní věci obviněného došlo usnesením Okresního soudu v Příbrami k porušení ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku a dále ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k §330 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §134 odst. 1 písm. d), e) tr. ř., neboť o osvědčení obviněného bylo soudem rozhodnuto předčasně na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a nebyly přitom dodrženy ani základní procesní podmínky pro vydání usnesení podle §330 tr. ř., a to ani podle §330 odst. 1 tr. ř. (nebylo konáno veřejné zasedání), ani podle §330 odst. 3 tr. ř. (nebyl opatřen souhlas státního zástupce s rozhodnutím podle §83 odst. 1 tr. ř.), s tím, že usnesení neobsahovalo základní zákonem stanovené náležitosti, resp. přes nesplnění procesních podmínek podle §330 odst. 3 tr. ř. obsahovalo nesprávné poučení o opravném prostředku o tom, že proti němu není stížnost přípustná. V navazujícím řízení Krajský soud v Praze při svém rozhodování o blanketní stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Příbrami nepostupoval podle zásad zákonem stanovených v §141 odst. 2 tr. ř. a §147 odst. 1 tr. ř. Ve svém rozhodnutí nevycházel důsledně z obsahu spisového materiálu a zadokumentovaného postupu soudu prvního stupně, ale za základ svého rozhodnutí vzal ničím nepodloženou a ze spisového materiálu nevyplývající tezi, že usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno v režimu §330 odst. 3 tr. ř., a tedy není proti němu stížnost přípustná podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je vnitřně rozporuplné, nelogické a nekoresponduje se skutečným stavem věci. Krajský soud dovodil, že byť to z napadeného rozhodnutí nevyplývá, soud prvního stupně rozhodl o osvědčení obviněného podle §330 odst. 3 tr. ř., tedy za využití institutu osvědčení obviněného se souhlasem státního zástupce. Tento závěr opřel o skutečnost, že soud prvního stupně nerozhodoval ve veřejném zasedání a rozhodl poté, co se spisový materiál vrátil zpět od státního zástupce, byť přehlédl, že souhlas s osvědčením státní zástupce vůbec nedal. V rámci rozhodování o stížnosti soud druhého stupně zcela přehlédl, že pokud usnesení soudu prvního stupně o tom, že se obviněný ve zkušební době osvědčil, nebylo prokazatelně vydáno se souhlasem státního zástupce, nemohlo se jednat o usnesení soudu podle §330 odst. 3 tr. ř., a tedy nemohlo být odepřeno procesním stranám, resp. státnímu zástupci, právo stížnosti proti takovému usnesení. Napadené usnesení Okresního soudu v Příbrami sice obsahovalo poučení o tom, že proti němu není stížnost jako řádný opravný prostředek přípustná, jednalo se však o poučení nesprávné a chybné, které mělo za následek odepření spravedlnosti a rovnosti zbraní procesních stran s tím, že takové pochybení soudu prvního stupně měl a mohl v rámci řízení o podané stížnosti státního zástupce napravit soud druhého stupně tím, že by o v zákonné lhůtě podané stížnosti řádně jednal a rozhodl podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř., což se v důsledku porušení procesních norem také soudem druhého stupně nestalo.
7. Ministr spravedlnosti měl za to, že napadenými usneseními Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze byl porušen zákon ve prospěch obviněného. Podle jeho názoru může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci nikoliv zanedbatelný judikaturní význam z hlediska výkladu dotčených procesních ustanovení upravujících trestní řízení, a to zejména ve vztahu k případům rozhodování soudů ve vykonávacím řízení podle §330 tr. ř. a rovněž z hlediska obsahu takových usnesení, tedy zda by se měl soud v usnesení vždy explicitně vyjádřit, zda rozhodoval podle §330 odst. 1 tr. ř. nebo podle §330 odst. 3 tr. ř. Kromě toho by rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo aktualizovat či doplnit již dřívější judikaturu týkající se chybného poučení o řádném opravném prostředku a o postupu soudu druhého stupně při rozhodování v případech, v nichž soud prvního stupně učiní chybné poučení o nepřípustnosti řádného opravného prostředku. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o této stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání, s takovým postupem souhlasil.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že byl ve prospěch obviněného L. J. porušen zákon usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, v ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k §330 odst. 1, 3 tr. ř. ve spojení s §134 odst. 1 písm. e) tr. ř. a v navazujícím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, v ustanovení §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s ustanoveními §141 odst. 2 tr. ř. a §147 odst. 1 tr. ř.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že ji považuje za důvodnou, ztotožňuje se s ní a na její argumentaci plně odkazuje. I podle jeho názoru v předmětné trestní věci zcela zjevně s ohledem na absenci souhlasu státního zástupce nebyly splněny podmínky podle §330 odst. 3 tr. ř. pro vydání napadeného usnesení Okresního soudu v Příbrami v neveřejném zasedání. Napadené rozhodnutí je materiálně rozhodnutím podle §330 odst. 1 tr. ř., proti němuž je stížnost přípustná podle §330 odst. 4 tr. ř. Pokud stížnostní soud v zákonné lhůtě podanou stížnost státního zástupce zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou, bylo tím státnímu zástupci odepřeno právo stížnosti proti tomuto usnesení. Nad rámec uvedených procesních pochybení soudů obou stupňů upozornil na to, že se okresní soud vůbec nezabýval tím, zda jsou materiálně splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o osvědčení. V této souvislosti připomněl přestupková řízení, jež byla proti obviněnému ve zkušební době jeho podmíněného odsouzení konána a jejichž výsledek soud nijak nezjišťoval. Státní zástupce měl za to, že za situace, kdy úprava §269 odst. 2 tr. ř. neumožňuje kasaci napadených rozhodnutí, je nutné konstatovat vytýkaná porušení zákona alespoň akademickým výrokem. Navrhl proto stížnosti pro porušení zákona vyhovět, a to v souladu s návrhem formulovaným ministrem spravedlnosti, na který pro stručnost v podrobnostech odkázal. Pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v §274 odst. 2 a 3 tr. ř., pro tento případ souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 8. 12. 2021).
II. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející. Shledal, že zákon byl napadenými rozhodnutími obou soudů nižších stupňů ve vytýkaném směru ve prospěch obviněného porušen a pochybení, která stěžovatel vytkl ve svém mimořádném opravném prostředku, se soudy nižších stupňů skutečně dopustily.
11. Primárně nutno souhlasit s tím, že o osvědčení obviněného L. J. bylo soudem prvního stupně rozhodnuto předčasně a na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Podle §83 odst. 1 věty první tr. zákoníku, jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Nezbytným předpokladem výroku soudu, že se podmíněně odsouzený osvědčil, je splnění obou podmínek uvedených v §83 odst. 1 tr. zákoníku v části věty první před středníkem, tj. vedení řádného života po celou zkušební dobu a vyhovění uloženým podmínkám, pokud byly podmíněně odsouzenému uloženy. Pachatel vedl před spácháním trestného činu řádný život, jestliže dodržoval právní řád a další základní normy občanské společnosti, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se přestupků, jiných deliktů a trestných činů (srov. č. 19/1976 Sb. rozh. tr.). Na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil ve zkušební době, se rovněž vztahuje povinnost soudu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro takové rozhodnutí ( §2 odst. 5 tr. ř., srov. též č. 11/1966 Sb. rozh. tr. a ÚS 89/2001-n. ).
12. V projednávaném případě disponoval ve věci činný Okresní soud v Příbrami zprávou Policie České republiky, z níž vyplynulo, že Městskému úřadu Sedlčany byla oznámena podezření z přestupků podle §7 odst. 1 bod 4) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, jichž se měl dopustit obviněný L. J., podmíněně odsouzený za přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Soud disponoval rovněž zprávou Města Sedlčany, Komise pro projednávání přestupků, obsahující informaci, že dvě řízení o podezření z přestupků proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb. a podle §7 odst. 1 písm. a) a c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., jichž se měl obviněný dopustit, nebyla ukončena, neboť jedna věc byla postoupena k vyřízení Městskému úřadu Příbram a druhá věc je v řízení. Podle §7 odst. 1 písm. a) a c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb. se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jinému ublíží na cti tím, že ho zesměšní nebo ho jiným způsobem hrubě urazí, a že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání. Navzdory tomu, že měl soud poznatky zpochybňující splnění podmínek nezbytných pro učinění závěru o osvědčení obviněného, nedoplnil dokazování a bez dalšího vyslovil, že podle §83 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 2 T 115/2020, osvědčil. Tím tedy nebylo postupováno podle §83 odst. 1 tr. zákoníku a §2 odst. 5 tr. ř., neboť velmi reálně mohlo být zjištěno a ověřeno, zda obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení spáchal přestupek (dokonce obdobné povahy jako čin, pro který byl podmíněně odsouzen), kterážto skutečnost mohla být důvodem pro nikoliv pozitivní rozhodnutí soudu o osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení podle §83 odst. 1 tr. zákoníku. Tentýž závěr je třeba učinit i ve vztahu k přiměřenému omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném ke dni vydání trestního příkazu ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 2 T 115/2020, (nyní §82 odst. 3 tr. zákoníku). Obviněnému bylo uloženo zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené M. J., nar. XY, splnění této povinnosti obviněného v průběhu zkušební doby však soudem nebylo zjišťováno a ověřováno vůbec.
13. Své rozhodnutí okresní soud učinil po procesní stránce v rozporu s oběma v úvahu připadajícími variantami ustanovením §330 tr. ř. Podle §330 odst. 1 věty první tr. ř. o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, zruší se uložené přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost anebo výchovné opatření, ponechá se podmíněné odsouzení v platnosti nebo se trest vykoná, rozhodne předseda senátu na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání; zamítnout návrh pouze z důvodu, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro zrušení uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, může též předseda senátu mimo veřejné zasedání. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, a rozhodnutí, kterým se zruší uložené přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost anebo výchovné opatření, může se souhlasem státního zástupce učinit předseda senátu mimo veřejné zasedání. Při rozhodování o osvědčení podmíněně odsouzeného se předseda senátu opírá též o vyjádření zájmového sdružení občanů. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
14. V projednávané věci není v usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, uvedeno, zda bylo vydáno podle §330 odst. 1 tr. ř. nebo podle §330 odst. 3 tr. ř. Nicméně s ohledem na skutečnost, že neobsahuje odůvodnění s odkazem na §136 odst. 3 tr. ř., že v části poučení je uvedeno „proti usnesení není stížnost přípustná“, a že usnesení nebylo vyhlášeno ve veřejném zasedání, je zjevné, že okresní soud postupoval podle §330 odst. 3 tr. ř. K takovému postupu však tento soud nebyl oprávněn, poněvadž, jak výše uvedeno, nedisponoval souhlasem státního zástupce jako základní zákonnou podmínkou učinit rozhodnutí mimo veřejné zasedání. Měl tedy správně postupovat podle §330 odst. 1 tr. ř., tzn. ve věci nařídit veřejné zasedání a v něm po provedení dokazování v dostatečném rozsahu (viz výše) rozhodnout usnesením, proti němuž je přípustná stížnost s odkladným účinkem (§330 odst. 4 tr. ř.). Podle §134 odst. 1 písm. d) tr. ř. písemné vyhotovení usnesení musí obsahovat odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného. Podle §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Podle §136 odst. 3 věty první tr. ř., jestliže se po vyhlášení usnesení nebo ve lhůtě stanovené orgánem činným v trestním řízení po vyhlášení usnesení osoby oprávněné podat stížnost podle §142 odst. 1 tr. ř. vzdaly stížnosti a prohlásily, že netrvají na písemném odůvodnění, může orgán činný v trestním řízení vyhotovit zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění; v případě usnesení vyhotovovaného ve vykonávacím řízení tak může soud prvního stupně učinit i tehdy, není-li proti takovému usnesení přípustná stížnost.
15. Popsaný způsob řízení však soud nedodržel, nekonal veřejné zasedání a nevyhlásil v něm teprve po provedeném dokazování rozhodnutí, jehož písemné vyhotovení by mělo potřebné obsahové náležitosti, a v rozporu se zákonem tak rovněž strany poučil, že proti usnesení není přípustná stížnost. Tím zároveň odepřel procesním stranám, resp. státnímu zástupci, právo stížnosti proti takovému usnesení.
16. Vzhledem k chybnému poučení Okresního soudu v Příbrami o tom, že proti jeho usnesení ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, není přípustná stížnost, došlo k vadnému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, stížnost státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl. Lze souhlasit se stěžovatelem, že Krajský soud v Praze nepostupoval podle zásad zakotvených v §141 odst. 2 tr. ř. a §147 odst. 1 tr. ř. Podle §141 odst. 2 tr. ř. stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Podle §147 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení. Krajský soud v Praze citovaná ustanovení trestního řádu nerespektoval, neboť při svém rozhodování nevycházel důsledně z obsahu spisového materiálu, z něhož se nepodává, že by Okresní soud v Příbrami disponoval souhlasem státního zástupce učinit rozhodnutí mimo veřejné zasedání, a že by tedy byly splněny mimo jiné podmínky podle §330 odst. 3 tr. ř., což by mělo za následek nemožnost podání stížnosti. Krajský soud v Praze si byl vědom pochybení soudu prvního stupně a připustil, že okresní soud přehlédl, že mu státní zástupce nedal souhlas s osvědčením obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení, v návaznosti na což okresní soud vydal rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem. Přesto uvedené pochybení stížnostní soud nenapravil a akceptoval, že proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná, proto stížnost státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl. Krajský soud v Praze přitom mohl toto pochybení napravit a o věci jednat, resp. podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit napadené usnesení a uložit Okresnímu soudu v Příbrami, aby o věci znovu jednal a rozhodl, neboť stížnost měla být posouzena jako přípustná a důvodná. Pokud tak krajský soud neučinil, sám se dopustil pochybení, neboť porušil zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. Chybný procesní postup soudu prvního stupně aprobovaný soudem druhého stupně pak skutečně znamenal odepření přístupu stěžovatele, tj. státního zástupce, k přezkumnému (stížnostnímu) řízení před krajským soudem.
17. V tomto ohledu lze odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 454/21 a ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1926/10, které se zabývaly problematikou nesprávného poučení o opravném prostředku obsaženého v napadeném rozhodnutí v návaznosti na řízení o tomto opravném prostředku. V prvém zmíněném nálezu Ústavní soud dovodil, že poučí-li odvolací soud v trestním řízení nesprávně stranu řízení o nepřípustnosti dovolání, ačkoliv v dané věci je dovolání přípustné, představuje takový postup porušení práva této strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým postupem jí znemožnil realizaci jejího procesního práva podat mimořádný opravný prostředek a tím jí odepřel přístup k dovolacímu soudu. Posléze zmíněný nález se týkal přípustnosti opravného prostředku proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě. I v tomto případě však Ústavní soud konstatoval, že pokud usnesení soudu obsahuje poučení, že proti němu není další řádný opravný prostředek přípustný, jedná se o poučení nesprávné, které mělo za následek odepření spravedlnosti stěžovateli, který se vadným poučením řídil a stížnost nepodal.
18. Aplikace výše popsaných závěrů Ústavního soudu je podle Nejvyššího soudu plně aplikovatelná i na projednávaný případ, neboť trestní věc je zatížena vadou odepření přístupu státnímu zástupci, jako straně řízení, k opravnému prostředku. Ačkoli Ústavní soud judikoval ve vztahu k obviněným a konstatoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež garantuje „každému“ (člověku) přístup k nezávislému a nestrannému soudu, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva, je takové právo třeba přiznat v trestním řízení i státnímu zástupci v postavení orgánu zde činného. V opačném pojetí by pak bylo možno spatřovat porušení principu rovnosti zbraní, jako jednoho z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, které by ve svém důsledku v daném případě mohlo znamenat akceptaci libovůle soudu prvního stupně ve prospěch obviněného a nesplnění základních procesních požadavků na způsob rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku a §330 tr. ř. Pokud pak tento soud podle shora uvedeného zatížil řízení o osvědčení se obviněného ve zkušební podmíněného odsouzení procesními vadami nesplnění zákonných podmínek rozhodnutí žádného ze způsobů rozhodnutí podle §330 tr. ř., měl stížnostní soud postupem podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat řízení napadenému rozhodnutí předcházející a správnost všech výroků takového rozhodnutí a nutně dospět k závěru, že stížností státního zástupce napadené usnesení okresního soudu nemůže obstát.
19. Nejvyšší soud pro účely identifikace procesního postupu soudu prvního stupně neshledává nijak problematickým, pokud jeho rozhodnutí (usnesení) bude v textu obsahovat informaci, zda bylo rozhodováno podle §330 odst. 1 či §330 odst. 3 tr. ř. Každopádně zvolený postup by měl vyplývat především ze spisového materiálu a soud sám by si měl ujasnit, podle kterých ustanovení trestního řádu postupuje. S tím musí korespondovat i volba procesního postupu (tedy nařízení veřejného zasedání či rozhodnutí mimo něj) a správné náležitosti písemného vyhotovení usnesení (tedy odůvodnění či jeho absence a poučení o přípustnosti stížnosti). V daném případě šlo zjevnou procesní svévoli okresního soudu, kterou aproboval i soud stížnostní, čímž došlo k porušení zákona v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku. Samozřejmě již samotné nařízení veřejného zasedání a vyhotovení usnesení obsahujícího odůvodnění a poučení o právu podat stížnost dostatečně dokladuje postup soudu podle §330 odst. 1 tr. ř. V takovém případě nelze očekávat, že by eventuálně stížnostní soud byl vystaven nejistotě, podle jakých ustanovení soud prvního stupně postupoval. U případného zjednodušeného usnesení budou v případě postupu podle §330 odst. 1 tr. ř. deklarovány podmínky §136 odst. 3 tr. ř. v pasáži pod výrokem odůvodňující absenci odůvodnění (podle uvedeného ustanovení lze vyhotovit zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění, jestliže se po vyhlášení usnesení nebo ve lhůtě stanovené orgánem činným v trestním řízení po vyhlášení usnesení osoby oprávněné podat proti usnesení stížnost podle §142 odst. 1 tr. ř. stížnosti vzdaly a prohlásily, že netrvají na písemném odůvodnění, popř. obviněný prohlásil, že si nepřeje, aby osoby oprávněné podat stížnost v jeho prospěch tak učinily, popř. se vzdaly stížnosti osoby oprávněné podat stížnost ve prospěch obviněného i proti jeho vůli). Toto usnesení bude mít v poučení uvedenu přípustnost stížnosti (§330 odst. 4 tr. ř.).
20. U zjednodušeného usnesení bez odůvodnění (viz výše) lze v případě postupu podle §330 odst. 3 tr. ř. toto ustanovení uvést ke konstatování podmínek §136 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k usnesením vyhotovovaným ve vykonávacím řízení (tedy uvést v pasáži pod výrokem odůvodňující absenci odůvodnění např.: „Podle §136 odst. 3 tr. ř. toto usnesení neobsahuje odůvodnění, neboť bylo vydáno ve vykonávacím řízení a podle §330 odst. 3 tr. ř. proti němu není stížnost přípustná.“). Takové usnesení bude mít v poučení uvedeno, že stížnost proti němu přípustná není.
III. Způsob rozhodnutí
21. Nejvyšší soud tedy shledal, že ministrem spravedlnosti podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, a s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 12 To 53/2023, v ustanovení §148 odst. 1 písm. a) tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 115/2020, v ustanovení §330 odst. 3 tr. ř., byl porušen zákon ve prospěch obviněného L. J. Výrok rozsudku Nejvyššího soudu byl oproti návrhu stěžovatele uzpůsoben tomu, že v případě, že byl zákon porušen rozhodnutím orgánů prvního a druhého stupně za situace, kdy mohl orgán rozhodující o stížnosti či odvolání napravit zjištěné pochybení, vysloví se, že byl porušen zákon rozhodnutím nadřízeného orgánu a zároveň i v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Pokud jde o výčet porušení zákona jednotlivými rozhodnutími obou soudů nižších soudů, tento byl oproti návrhu stěžovatele redukován pravidlem rozhodování Nejvyššího soudu podle §268 odst. 2 tr. ř., podle něhož bylo-li v napadeném rozhodnutí užito nesprávného ustanovení zákona, vyslovuje se vždy porušení tohoto použitého nesprávného ustanovení, a nikoli ustanovení, kterého mělo být správně použito. S odkazem na výše popsaný postup obou soudů nižších stupňů lze tedy uzavřít, že okresní soud postupoval v rozporu s ustanovením §330 odst. 3 tr. ř. a stížnostní soud v rozporu s ustanovením §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. Stěžovatel správně postihl ve své analýze i návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu veškerá zákonná ustanovení, která byla vadným postupem soudů dotčena, avšak zahrnuta byla i ustanovení zákona, která měla být soudy použita, leč nestalo se tak [okresní soud §330 odst. 1 tr. ř., §2 odst. 5 tr. ř., §83 odst. 1 tr. zákoníku a §134 odst. 1 písm. d) tr. ř., krajský soud §141 odst. 2 tr. ř. a §147 odst. 1 tr. ř.)]. Ač tedy tento výčet ustanovení zákona nesprávně soudy nepoužitých nepochybně představuje komplexní náhled na hodnocení postupu soudů, nemohl být pojat do výroku tohoto rozsudku podle §268 odst. 2 tr. ř.
22. Nejvyšší soud se zároveň omezil toliko na tzv. akademický výrok podle §268 odst. 2 tr. ř., který se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde (§269 odst. 1 tr. ř.), a nevyslovil současně zrušení uvedených rozhodnutí, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného, přičemž žádné zákonné ustanovení neumožňuje, aby stejně postupoval při zjištěném porušení zákona ve prospěch obviněného.
23. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud tímto rozsudkem v neveřejném zasedání v souladu s §274 odst. 3 písm. c) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o porušení zákona ve prospěch obviněného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu