ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.102.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 102/2023-764
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 2. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 9 To 182/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 30/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 3. 2022, č. j. 5 T 30/2019-636, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný, státní zástupce i poškozená odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 9 To 182/2022-686, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného s upřesněním skutkové věty shledal vinným totožným přečinem a podle téhož ustanovení ho odsoudil ke shodnému trestu, jak rozhodl soud prvního stupně. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody, kterou rovněž poněkud modifikoval oproti rozsudku soudu prvního stupně.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že v Plzni, dne 26. 7. 2018 v 13:34 hod. řídil jízdní kolo po vozovce ulice XY ve směru od ulice XY směrem k ulici XY, jel při levém okraji komunikace označené jako Pěší zóna a v prostoru před domem č. XY se střetl s poškozenou chodkyní H. S., přicházející zleva, zpoza keřovitého porostu, která pak v důsledku střetu utrpěla zranění s následnou hospitalizací od 26. 7. 2018 do 23. 8. 2018 a odkázáním v běžných životních potřebách na pomoc jednak zdravotnického personálu, jednak, po propuštění do domácího léčení, další osoby, po dobu delší než šest týdnů, čímž obžalovaný porušil §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákona o silničním provozu), přičemž v daném místě bylo dopravní značení značně nepřehledné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně nebyly provedeny podstatné důkazy, jejichž závěry by změnily hodnocení okolností dopravní nehody a otázky porušení právní povinnosti. Soudy nesprávně vyhodnotily otázku, zda se poškozená pohybovala v pěší zóně, neboť ta ve skutečnosti do pěší zóny teprve vstupovala. Podle jeho názoru nelze uzavřít, že by k samotné nehodě došlo uvnitř pěší zóny. Je proto přesvědčen, že na daný případ se nemají aplikovat pravidla pro pohyb v pěší zóně a na poškozenou se nemá vztahovat určité přednostní právo chodců. Poškozená do pěší zóny vstoupila bez rozhlédnutí, a to v nepřehledném místě. V takovém případě se má i na chodce vztahovat povinnost opatrnosti, aby neohrozil jiné účastníky provozu ve smyslu §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Dále namítl, že je místo nehody nepřehledně, matoucně a chybně označeno a stavebně-technicky špatně projektováno, což způsobuje nepřehlednost místa nehody, a to jak z pohledu chodce vstupujícího do pěší zóny, tak i z pohledu cyklisty. Tyto skutečnosti by přitom podle jeho názoru měly mít významný vliv na posouzení zavinění za vzniklý následek. Další pochybení soudů spatřuje v tom, že neprovedly důkaz šetřením na místě, které k doplnění dokazování navrhoval. K otázce zavinění pak uvedl, že k jízdě užil v rámci pěší zóny stavebně vytvořený koridor pro cyklisty označený vodorovným značením, jel přiměřenou rychlostí a byl připraven bezpečně zastavit. Má za to, že poškozená bez rozhlédnutí vstoupila do jeho dráhy, přestože vstupovala z nepřehledného místa mimo vyznačený přechod pro chodce, kde ji nemohl očekávat, tím porušila svou prevenční povinnost a jednala nedbalostně. Dále zdůraznil, že poškozená měla znát dané místo, zatímco on se v místě nehody dříve moc nepohyboval a v minulosti tam jel asi třikrát, přičemž opětovně připomněl, že i poškozená měla povinnosti podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu. K jízdě užil nejvhodnější část pěší zóny určené pro cyklisty, byl připraven reagovat na případné chodce a zjištěná rychlost 12 km/h nebyla rychlostí nepřiměřenou, když navíc dále přibržďoval s ohledem na objetí svědkyně D. Z uvedeného vyvozuje, že jednal správně a je přesvědčen, že na něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby očekával v tomto místě střet s chodkyní. S ohledem na podmínky na místě, stejně jako na nesprávně označený přechod, je na jeho jednání nutno nahlížet z pohledu pohybujícího se cyklisty. Je toho názoru, že nemohl střetu s poškozenou zabránit, zatímco ona střetu zabránit mohla, pokud by se rozhlédla. Dále k otázce náhrady škody namítl, že v místě nehody je velmi nestandardní dopravní značení a spoluzavinění správce komunikace se tak mělo promítnout do náhrady škody, stejně jako spoluzavinění poškozené, která nezachovala potřebnou míru opatrnosti. S poukazem na judikaturu pak opětovně uvedl, že s ohledem na místní dopravní značení nemohl předpokládat vstup chodce do koridoru své jízdy mimo přechod, když mohl oprávněně spoléhat, že jakýkoli účastník silničního provozu bude dodržovat dopravní předpisy, což poškozená neudělala.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a stručně zrekapituloval dovolací argumentaci obviněného, přičemž připomněl, že v této věci již Nejvyšší soud jednou rozhodoval. Dále konstatoval, že napadené rozhodnutí nevykazuje žádné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah. Má za to, že rozhodnutí již netrpí vadami, které Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí soudům nižších stupňů vytýkal, a možné pochybnosti o správnosti přezkoumávaného rozhodnutí byly v rámci nového projednání věci rozptýleny. Rovněž doplnil, že soudy dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněného a v dalším na jejich rozhodnutí odkázal.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Předně Nejvyšší soud připomíná, že již v této věci jednou rozhodoval z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce usnesením ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1093/2021, kterým původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je namístě konstatovat, že soudy obou stupňů řádně reflektovaly právní názor uvedený Nejvyšším soudem v uvedeném kasačním rozhodnutí a napravily vytýkané vady.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Uplatněná dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou tolerance rámcově podřaditelná pod oba uplatněné dovolací důvody, neboť má současně jak skutkový, tak i hmotněprávní charakter.
16. K námitce obviněného, že se poškozená nepohybovala uvnitř pěší zóny, nýbrž do ní teprve vcházela, a tudíž by se na danou situaci mělo nahlížet jako na nehodu mimo pěší zónu, je namístě konstatovat, že poškozená skutečně do pěší zóny před střetem s obviněným právě vstoupila. V době střetu se však v pěší zóně již nacházela, přičemž obviněný se uvnitř pěší zóny pohyboval již určitou dobu před střetem. Je tedy nutné uzavřít, že se střet s poškozenou odehrál uvnitř pěší zóny. S ohledem na uvedené je proto namístě k posouzení nastalé situace vycházet z pravidel týkajících se pohybu v pěší zóně, především pak z obecného pravidla podle §39 odst. 5 zákona o silničním provozu, podle kterého v obytné zóně a pěší zóně smí řidič jet rychlostí nejvýše 20 km/h a musí přitom dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit; v případě nutnosti musí zastavit vozidlo. K samotnému vnímání hranic předmětné pěší zóny lze přitom nad rámec uvedeného doplnit, že i z výpovědi obviněného v rámci hlavního líčení vyplývá, že si byl nejen vědom ostatních chodců v pěší zóně a z toho plynoucí povinnosti přizpůsobit styl své jízdy, ale rovněž předpokládal i možnost výskytu dalších chodců mimo jeho zorný úhel, na které bude muset potenciálně reagovat. Obviněný si tedy byl v dané chvíli vědom povinnosti vnímat své okolí i nad rámec ohraničení samotné pěší zóny.
17. Dále uvedl, že s ohledem na nepřehlednou situaci na místě nehody, stejně jako na chování poškozené, ve věci nelze dovodit jeho nedbalostní zavinění, přičemž rovněž zpochybnil svoji znalost místa nehody a možnosti očekávání střetu s jiným účastníkem provozu. K otázce zavinění lze shrnout, že jednání obviněného je namístě posoudit jako spáchané z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku. Jak Nejvyšší soud konstatoval již v předcházejícím rozhodnutí v této věci (odst. 20 předchozího rozhodnutí), obviněný se podle skutkových zjištění soudů při jízdě na kole v pěší zóně nechoval dostatečně ohleduplně a svoji jízdu nepřizpůsobil výskytu chodců. K tvrzení obviněného, že neměl mít v danou chvíli povinnost očekávat vstup poškozené do jeho dráhy jízdy, je přitom namístě opětovně zdůraznit, že obviněný i podle své výpovědi viděl přicházet více osob z tramvajové zastávky směřujících kolmo k jeho dráze jízdy, tudíž měl ze směru, ze kterého přišla poškozená, očekávat, že bude vícero osob křižovat jeho dráhu jízdy a tomu i adekvátně přizpůsobit svoji jízdu tak, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti na ně zareagovat. Pokud přitom v dané chvíli objížděl svědkyni P. D., měl povinnost o to větší opatrnosti, neboť si musel být vědom uvedených skutečností (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 327/2013). K popření zavinění s poukazem na to, že se v daném místě příliš často nepohyboval, a tudíž neměla být prokázána jeho znalost tohoto místa, je nutné připomenout, že v rámci své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že situaci v místě nehody obecně zná, v minulosti se tam pohyboval a ví o tom, jak se v daném místě chovají chodci. S ohledem na výše uvedené tedy obviněný měl povinnost přizpůsobit svoji jízdu těmto skutečnostem, a to jak pohybem více vpravo, aby měl lepší přehled o přicházejících chodcích a více času na ně reagovat, tak i výraznějším zpomalením nebo i zastavením kola v případě, že by tyto povinnosti nemohl v danou chvíli i z důvodu zastavení svědkyně P. D. splnit. Jelikož tak neučinil, lze v jeho případě dovodit nedbalostní zavinění.
18. Pokud obviněný namítl možné spoluzavinění poškozené, lze ve stručnosti odkázat na odůvodnění předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, když v odst. 18 Nejvyšší soud poukázal především na povahu povinností chodce při pohybu v pěší zóně ve srovnání s povinnostmi řidiče, resp. cyklisty. V pěší zóně totiž nelze od chodce požadovat stejnou míru opatrnosti, jaká se požaduje od řidiče vozidla, ať už se jedná o řidiče motorového vozidla, nebo cyklistu, a to nezávisle na tom, zda chodec do pěší zóny vstoupil, nebo se v ní již pohybuje po delší dobu. Je to dáno nejen samotnou podstatou pěší zóny, ale rovněž i možnými následky, které může způsobit neopatrný chodec oproti následkům, které může způsobit neopatrný řidič. K tomu lze dále doplnit, že vzhledem k tomu, že se jednalo o řádně označenou pěší zónu v souladu s §39 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle kterého je pěší zóna oblast, jejíž začátek je označen dopravní značkou „Pěší zóna“ a konec je označen dopravní značkou „Konec pěší zóny“, pak se naznačený přechod pro chodce v daném místě jevil jako nadbytečný, neboť chodec v rámci pěší zóny může využívat celou šíři pozemní komunikace (jak správně konstatoval soud prvního stupně s odkazem na stanovisko Policie). Tudíž nelze shledat pochybení poškozené ani v tom, že by tento naznačený přechod ke svému pohybu nevyužila. Poškozená se v pěší zóně pohybovala standardním způsobem a s ohledem na skutková zjištění tak nelze tvrdit, že by si počínala riskantně, neohleduplně, či že by někoho svým jednáním ohrožovala. Proto v jednání poškozené nelze shledat spoluzavinění, které by mohlo zmírnit, či dokonce vyloučit trestní odpovědnost obviněného, když po ní nebylo možno spravedlivě požadovat, aby v rámci pěší zóny předpokládala riskantní pohyb cyklisty (pro srovnání lze např. uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 76/2009).
19. K námitkám obviněného, kterými poukazuje na nepřehlednost značení na místě nehody a z toho vyplývajícího výrazného spoluzavinění správce komunikace na projednávaném skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že právě v důsledku hůře přehledného značení na místě nehody, především zbytků piktogramů jízdního kola po předchozí cyklostezce a rovněž zbytků značení přechodu pro chodce, bylo soudy v nyní projednávané věci spoluzavinění Správy veřejného statku města Plzně na nehodě dovozeno. V důsledku tohoto spoluzavinění pak nebylo v jednání obviněného shledáno porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, a tudíž obviněný nebyl shledán vinným spácháním trestného činu podle této kvalifikované skutkové podstaty, nýbrž toliko podle skutkové podstaty základní v ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž pak v důsledku spoluzavinění Správy veřejného statku města Plzně, které bylo soudem druhého stupně vyhodnoceno jako zhruba poloviční, byl obviněný zavázán povinností k náhradě škody poškozené H. S. a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky pouze ve výši jedné poloviny jimi požadované částky (srov. odst. 23 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se přitom se závěrem odvolacího soudu stran míry spoluzavinění Správy veřejného statku města Plzně ztotožnil, když rovněž shledal, že uvedené spoluzavinění Správy veřejného statku města Plzně není s to zcela vyloučit zavinění obviněného, a tudíž ani v tomto směru nelze dovolací námitky shledat důvodnými. Dále je k této otázce možné i odkázat na odst. 19 předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci.
20. Pouze na okraj lze pak k námitce obviněného, že soudy pochybily, pokud neprovedly jím navrhované doplnění dokazování, a to šetření na místě, doplnit, že se s tímto důkazním návrhem soud prvního stupně řádně vypořádal, když zdůvodnil, proč důkazní návrhy obviněného zamítl (srov. odst. 15 rozsudku soudu prvního stupně), tudíž ani v tomto nelze shledat pochybení.
21. S ohledem na uvedené má Nejvyšší soud za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s §125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování, které proběhlo v souladu se zásadami obsaženými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal jakoukoli deformaci skutkových zjištění, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani existenci opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž nelze shledat ani pochybení soudů v rámci právního posouzení skutku, a proto je namístě dovolací argumentaci obviněného pod oběma uplatněnými dovolacími důvody posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
22. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
23. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu