ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1065.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1065/2023-933
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2023 o dovolání obviněného Jakuba Vaniše , nar. 26. 6. 1987 v Liberci, trvale bytem Uralská 889/4, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 55 To 156/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 26/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jakuba Vaniše odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 8 T 26/2022, byl obviněný Jakub Vaniš uznán vinným v bodu 1) přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a v bodu 2) přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce, odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše uvedených přečinů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že ad 1) jako statutární zástupce společnosti Organza Café, s. r. o., se sídlem Americká 890, Liberec, ve výkazech „vyúčtování k dohodě o poskytnutí příspěvku cíleného programu Antivirus“ podaných Úřadu práce v Liberci za období 3/2020 až 1/2021, jimiž zaměstnavatel na měsíční bázi nárokoval vyplacení příspěvků k částečné úhradě nákladů na náhrady mezd náležející zaměstnancům zaměstnavatele podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, v souvislosti s rozšířením onemocnění COVID-19, způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2, a to na základě smlouvy č. LBA-CO-3004163/2020 uzavřené dne 15. 4. 2020 s Úřadem práce České republiky, čestným prohlášením stvrzoval, že bylo za zaměstnance řádně odvedeno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, ačkoli toto nebylo řádně hrazeno a nebyla tak splněna podmínka podle čl. IV, bod 6. cit. smlouvy, v důsledku čehož byly neoprávněně vyplaceny příspěvky v částce celkem 568 063 Kč, a to ke škodě České republiky zastoupené Úřadem práce České republiky, a že ad 2) jako statutární zástupce společnosti Street Pho, s. r. o., se sídlem Americká 890, Liberec, ve výkazech „vyúčtování k dohodě o poskytnutí příspěvku cíleného programu Antivirus“ podaných Úřadu práce v Liberci za období 3/2020 až 3/2021, jimiž zaměstnavatel na měsíční bázi nárokoval vyplacení příspěvků k částečné úhradě nákladů na náhrady mezd náležející zaměstnancům zaměstnavatele podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, v souvislosti s rozšířením onemocnění COVID-19, způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2, a to na základě smlouvy č. LBA-CO-1004038/2020 uzavřené dne 14. 4. 2020 s Úřadem práce České republiky, čestným prohlášením stvrzoval, že bylo za zaměstnance řádně odvedeno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, ačkoli toto nebylo řádně hrazeno a nebyla tak splněna podmínka podle čl. IV, bod 6. cit. smlouvy, v důsledku čehož byly neoprávněně vyplaceny příspěvky v částce celkem 270 247 Kč za období 3/2020 až 12/2020 ke škodě České republiky zastoupené Úřadem práce České republiky; za období 1/2021 až 3/2021 příspěvky v částce celkem 121 728,54 Kč již vyplaceny nebyly.
3. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 55 To 156/2023, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že podle §46 odst. 1 tr. zákoníku od potrestání obviněného Jakuba Vaniše upustil. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání a opřel je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zdůraznil, že se přečinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku dopustil za velice specifických okolností, ke kterým došlo poprvé v novodobé historii České republiky. Tyto okolnosti měly soudy vzít do úvahy nejen při ukládání trestu, ale také při výkladu právních předpisů a posuzování trestnosti jeho jednání. Obě jeho společnosti podnikaly v oboru gastronomie a měly řadu zaměstnanců, přičemž když vláda České republiky dne 12. 3. 2020 vyhlásila nouzový stav, byly prakticky ze dne na den uzavřeny veškeré provozovny stravování, včetně provozovaných jeho dvěma společnostmi, které tak přišly o možnost podnikat, a to bez náhrady. Na takovou situaci se nemohl připravit, neměl možnost doplatit dluhy na zdravotním a sociálním pojištění za zaměstnance. Bez svého zavinění se ocitl ve značné životní tísni, vláda připravila ze dne na den jeho společnosti o zdroj příjmů, ale nezbavila jej povinnosti platit zaměstnancům mzdy, platit nájemné, energie atd. Program Antivirus byl vládou vyhlášen se zpožděním jednoho měsíce a měl zaměstnavatelům kompenzovat pouze část mzdových nákladů. Obviněný doplnil, že veškeré dotace, které obdržel, vyplatil zaměstnancům v dobré víře na mzdách, přičemž bylo zjištěno, že se nijak neobohatil a naplnil účel a význam dotací. Celou výše uvedenou situaci odnesl sám špatným psychickým stavem, zdravotními komplikacemi, zničením osobního života, od roku 2021 je v insolvenci. Tyto skutečnosti tvořily soubor okolností, které byly bezprecedentní. Stát zakázal podnikání soukromým subjektům a alespoň dotacemi v programu Antivirus se jim snažil pomoci. Těžko mohlo být úmyslem státu nastavit podmínky pomoci tak, jak tvrdí soudy obou stupňů v odůvodněních obou rozhodnutí, neboť by tyto podmínky popíraly účel dotačního programu Antivirus. V rámci správné a spravedlivé aplikace trestního práva měly soudy obou stupňů všechny výše uvedené okolnosti zohlednit v rámci kritéria společenské škodlivosti jeho jednání, respektive v rámci aplikace zásady ultima ratio a subsidiarity trestní sankce.
5. Obviněný dále shledal pochybení obou soudů v hmotněprávním posouzení skutku v tom smyslu, že byly nesprávně interpretovány právní předpisy, upravující podmínky poskytování dotací z programu Antivirus. Je mu kladeno za vinu, že v čestných prohlášeních k vypláceným dotacím uvedl nepravdivé údaje ve vztahu k nedoplatkům (penále a pojistné), respektive úhradám veřejného zdravotního a sociálního pojištění za zaměstnance v období, za které pobíral dotace. Přitom byl přesvědčen, že podmínka pro čerpání dotace, která je obsažena v §118 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), byla po dobu pandemie suspendována ustanovením §4 zákona č. 161/2020 Sb., o některých úpravách v oblasti zaměstnanosti v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii a o změně zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 26. 2. 2021 (dále jen „zákon o některých úpravách v oblasti zaměstnanosti“), podle kterého nemají příslušné úřady v rámci programu Antivirus podmínku stanovenou v §118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti po žadatelích požadovat. Program Antivirus byla plošná podpora pro všechny zaměstnance a jejich zaměstnavatele během nuceného uzavření provozů, bez ohledu na to, zda zrovna v dané chvíli mají nedoplatky na zdravotním nebo sociálním pojištění.
6. Nesouhlasil ani s výkladem soudů, podle kterého podmínka stanovená v §118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti byla sice suspendována, nicméně úřad práce byl současně oprávněn podmínku v rámci dotací vymáhat, neboť se jednalo o zpětnou kompenzaci vynaložených nákladů zaměstnavatele na zaměstnance za předchozí měsíc. Pokud je zákonem konstatováno, že v případě programu Antivirus nemají orgány vyžadovat bezdlužnost na tzv. odvodech (bez dalšího upřesnění), pak se tato bezdlužnost musí vztahovat na celkovou bilanci dluhů žadatele. Jinými slovy, úřad práce v rubrikované věci sice nevyžadoval bezdlužnost obecnou, ale protiprávně trval na bezdlužnosti selektivní (na uhrazených odvodech za předchozí měsíc). Jako nepřiléhavou pak obviněný považoval argumentaci soudů obou stupňů textem smlouvy, uzavírané mezi společnostmi a úřadem práce.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci, a aby ho zprostil obžaloby, nebo aby věc vrátil k dalšímu projednání.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídají námitky, kterými obviněný soudům vytkl nesprávné posouzení trestnosti spáchaných činů a nepoužití §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio . Z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný ve dvou případech jako statutární orgán žadatelů o příspěvek z programu Antivirus sjednal s Úřadem práce České republiky výše uvedené smlouvy, jejichž součástí byly výkazy a čestná prohlášení, v nichž potvrdil řádné uhrazení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, ačkoli ve skutečnosti tyto odvody nebyly uhrazeny. Na podkladě provedeného dokazování bylo též zjištěno, že popsaným jednáním obviněný způsobil škodu. Zmíněná skutková zjištění tedy jednoznačně svědčí o naplnění zákonných znaků přečinů dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, resp. pokusu tohoto přečinu podle §21 odst. 1 k §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Jestliže totiž obviněný v rozporu se skutečností v podkladech k poskytnutí příspěvků od příslušného úřadu práce nepravdivě deklaroval, že nemá žádné nedoplatky na povinných platbách, ačkoli šlo o podmínku nezbytnou k poskytnutí takových příspěvků, a na podkladě těchto nepravdivých údajů vylákal od poskytovatele příspěvky ve shora uvedených výších (resp. pokusil se vylákat příspěvek), nevznikají důvodné pochybnosti o spáchání těchto deliktů.
9. Státní zástupce doplnil, že pokud jde o posouzení podmínek pro poskytnutí příspěvku, soud prvního stupně přesvědčivě doložil (viz body 17. až 20. odůvodnění jeho rozsudku), že podmínkou pro získání příspěvků byla bezdlužnost žadatelů na předmětných druzích povinných plateb. Tuto bezdlužnost sice nebylo nutné s ohledem na pandemickou situaci dokládat úřadu práce (viz §4 zákona o některých úpravách v oblasti zaměstnanosti), avšak současně tím nebyla dotčena povinnost žadatele o příspěvek mít uhrazeny, resp. odvádět povinné platby. Nešlo tak o vyloučení podmínky bezdlužnosti obsažené v §118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, jak tvrdil obviněný. K tomu se ztotožnil se závěry okresního soudu stran výkladu citovaných ustanovení rozhodných pro posouzení podmínek pro poskytnutí příspěvku, které obviněný jako statutární orgán žadatelů o příspěvky znal a které záměrně nerespektoval.
10. K argumentaci obviněného, jíž brojil proti nepoužití zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , státní zástupce uvedl, že skutky, kterými byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případy společensky škodlivé, které by snad nedosahovaly závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, které obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal dvojnásobný přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jeho kvalifikované skutkové podstatě a způsobil větší škodu, která několikanásobně přesáhla nejnižší hranici této škody. Přitom odvolací soud se podmínkami použití zásady subsidiarity trestní represe v této věci podrobně zabýval (viz body 8. odůvodnění jeho rozsudku).
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek, tak jak byl zjištěný soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
17. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
18. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil (a které zásadně vymezují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu), musí Nejvyšší soud nejprve konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. S nimi se zmíněné soudy vypořádaly, a pokud došlo k situaci, kdy se tak ze strany soudu prvního stupně stalo nedostatečně, toto napravil odvolací soud. Podpůrně tudíž lze na rozhodnutí obou soudů, která jsou obsáhle a pečlivě odůvodněna, odkázat.
19. Dále je namístě konstatovat, že dovolací námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval, však shledal je zjevně neopodstatněnými. Podstatou dovolání bylo především tvrzení, že soudy nesprávně hodnotily protiprávnost jeho jednání, a to v souvislosti s nesprávnou aplikací právních předpisů upravujících podmínky poskytování dotací z programu Antivirus. V této souvislosti obviněný poukázal na zákonné podmínky §118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti a §4 zákona č. 161/2020 Sb., o některých úpravách v oblasti zaměstnanosti, přičemž správně měl soud prvního stupně z těchto zákonných ustanovení podle obviněného dovodit, že v rámci programu Antivirus nemají úřady práce požadovat u žadatele o příspěvek naplnění podmínky bezdlužnosti. Dále pak obviněný namítal, že měla být v jeho věci uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na mimořádné a závažné okolnosti, které zasáhly do života společnosti.
20. Pokud jde o první námitku, Nejvyšší soud připomíná, že přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchá ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje a způsobí takovým činem větší škodu.
21. Uvedením nepravdivých údajů jako alternativně vymezeným znakem objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se rozumí uvedení údajů, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž se podává informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé okolnosti důležité pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Pachatelem může být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2123 a 2124).
22. Příspěvkem se pak rozumí jednorázová finanční pomoc z veřejných rozpočtů zásadně účelově vázaná. Jak správně posoudily oba soudy ve věci činné, takovou povahu měl nepochybně i příspěvek z cíleného programu Antivirus, kterým bylo v návaznosti na ustanovení §78a, §120 a §118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti umožněno čerpání příspěvku na refundaci nákladů za mzdy zaměstnanců. Záměrem zákonodárce stran poskytnutí příspěvku z cíleného programu Antivirus bylo poskytnout co nejdříve širokému okruhu subjektů postižených protipandemickými opatřeními alespoň částečnou kompenzaci nákladů, které těmto subjektům vznikaly v době omezení výkonu jejich podnikatelských činností. Za tímto účelem zákonodárce skutečně – jak obviněný poukazoval a dovozoval tak absenci rozporu svého jednání s jiným právním předpisem – v zásadě suspendoval podmínku (tím, že její splnění se nevyžaduje) prokázání bezdlužnosti žádajícího subjektu vůči státu, která je obsahem ustanovení §118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti (ustanovením §4 zákona o některých úpravách v oblasti zaměstnanosti), zjevně za tím účelem, aby o příspěvek mohly žádat všechny oprávněné subjekty bez ohledu na skutečnost, zda mohou či nikoliv prokázat (historické) nedoplatky ve vztahu ke státu, a to vzhledem k výjimečnosti celospolečenské situace.
23. Podstatné pro posouzení jednání obviněného však je, že principem samotného příspěvku poskytnutého v rámci cíleného programu Antivirus bylo zpětně proplatit žadateli částečnou náhradu za vyplacené, tedy reálně vynaložené náklady na mzdy zaměstnanců, které se skládaly jak ze samotné mzdy, tak z odvedených povinných odvodů státu (pojištění na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a veřejné zdravotní pojištění) – viz článek IV. bod 1 smluv, zmíněných v popisu skutkového děje ve výroku o vině. A to vždy u těch konkrétních zaměstnanců, za které zaměstnavatel o dotaci – příspěvek, žádal. Uvedený princip ostatně podpůrně vyplýval také z materiálu Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky – Manuálu pro zaměstnavatele k cílenému programu Antivirus, jež vznikl na základě zmocnění usnesením Vlády České republiky ze dne 31. 3. 2020 č. 353. Z něho je zjevné, že příspěvek byl poskytován pouze v případě, že zaměstnavatel skutečně vyplatil zaměstnancům náhrady mezd a řádně z nich odvedl povinné odvody státu. Pokud jde tedy o Dohody o poskytnutí příspěvku z cíleného programu Antivirus, jež obviněný uzavřel s Úřadem práce ČR za dvě své společnosti Organza Café, s. r. o. a Street Pho, s. r. o., byly tyto v souladu s ustanoveními příslušných zákonů.
24. Ve světle výše uvedeného nutno konstatovat, že pokud obviněný vědom si skutečnosti, že za své zaměstnance společností Organza Café, s. r. o. a Street Pho, s. r. o., neodvedl v potřebném rozsahu v rozhodném období pro čerpání příspěvku z cíleného programu Antivirus zákonné odvody na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a veřejné zdravotní pojištění, a přesto v žádosti o příspěvek prohlásil opak, přičemž byla tato informace zcela zřetelně podstatná pro nárok na čerpání příspěvku a příspěvek z cíleného programu Antivirus (neboť i za takový údajně provedený odvod obdržel náhradu), a ten čerpal, resp. mu byl vyplacen [jednání popsané v bodu 1)] nebo částečně vyplacen [jednání popsané v bodu 2)], naplnil svým jednáním znaky přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, resp. přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V žádostech a čestných prohlášeních totiž uváděl nepravdivé informace, když deklaroval, že mzdy včetně zákonných odvodů zaměstnancům již uhradil, ačkoliv minimálně zákonné odvody za konkrétní zaměstnance za rozhodné období plně uhrazeny nebyly, přičemž uvedené nemělo dopad ani na výše zmíněné ustanovení zákona o zaměstnanosti.
25. Nejvyšší soud tak shledal námitky obviněného v tomto směru zjevně neopodstatněnými.
26. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, že měla být v jeho věci aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na mimořádné a závažné okolnosti, které zasáhly do života společnosti. Zde je třeba připomenout, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, uplatnění zásady ultima ratio předchází zkoumání společenské škodlivosti skutku, a subsidiarita trestní represe se projevuje až v případě méně společensky závažných trestných činů. Výrazně nízká společenská škodlivost je tak podmínkou pro uplatnění tohoto korektivu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023).
27. Nejvyšší soud se se závěry vyplývajícími z rozhodnutí obou soudů v daném směru zcela ztotožňuje. V konkrétní věci obviněného se totiž nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzované trestné činy obviněného svou závažností neodpovídaly ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Obviněný se v posuzované věci dopustil dvou přečinů a naplnil znaky dokonce kvalifikované podstaty podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Svým jednáním způsobil větší škodu, která několikanásobně překročila dolní hranici větší škody. Pokud obviněný namítal existenci mimořádných a závažných okolností, které vedly v rozhodném období k omezení podnikatelské činnosti jeho dvou společností, nutno zdůraznit, že tyto tíživé a mimořádné okolnosti zasáhly do života obyvatel celé České republiky a jako obviněného zasáhly stejně i další subjekty podnikající v daném oboru. Samotný stát – Česká republika, se ocitl v mimořádné situaci, kterou byl nucen řešit, a to mimořádnými opatřeními restriktivní povahy, ale na druhou stranu také vstřícnými cílenými programy. Všichni účastníci cíleného programu Antivirus museli splnit stejné podmínky pro nárok na čerpání příspěvku. Pokud obviněný za takové situace úmyslným uvedením nepravdivých údajů získal výhodu, na kterou by neměl nárok, nelze uzavřít, že by šlo o případ společensky natolik málo škodlivý, že by tato škodlivost nedosahovala ani těch nejlehčích běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Z uvedených důvodů tak nebylo možno uvažovat o tom, že by stupeň společenské škodlivosti skutku vylučoval s ohledem na subsidiaritu trestní represe uplatnění trestní odpovědnosti obviněného.
28. Také tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
29. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovodil, že námitky obviněného byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu