ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.188.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 188/2023-2305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 3. 2023 o dovoláních obviněných M. C. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, a J. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, podaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 6 To 11/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 8/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. C. a J. Z. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2021, č. j. 30 T 8/2019-2137, byli obvinění M. C. a J. Z. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců s tím, že oba byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Dále jim byly uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací každému na dobu pěti let.
2. Jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku posoudil Krajský soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obvinění v Ostravě a na dalších místech po předchozí domluvě, přípravě, rozdělení úloh a vedeni společným zištným úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty neoprávněným uplatňováním nadměrného odpočtu obviněný M. C. jako jednatel obchodní společnosti C. m., nechal do jejího účetnictví zahrnout účelově vyhotovené podklady, podle kterých byly nejméně v období od 10. 5. 2016 do 11. 7. 2017 pořizovány různé služby a zboží od obchodních společností S.-s., G. M., a N.-o., což mu bylo umožněno obviněným J. Z., který tyto obchodní společnosti fakticky řídil a ovládal prostřednictvím jím dosazených statutárních zástupců. Následně jménem obchodní společnosti C. m., u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště Ostrava III, v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, specifikovaných ve výroku o vině, neoprávněně uplatnili nárok na odpočet daně na vstupu, přičemž do daňových přiznání zahrnuli fiktivní údaje o přijatých zdanitelných plněních podle faktur od obchodních společností S.-s., G. M., a N.-o., přestože věděli, že k plněním podle těchto faktur nedošlo, a tím zkrátili daň z přidané hodnoty a způsobili státu škodu ve výši 6 409 342 Kč.
3. Odvolání obviněných, podaná proti výrokům o vině a trestu, byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, č. j. 6 To 11/2022-2216, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Obvinění podali dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Každý z obviněných napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání.
5. Obviněný M. C. podal dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slovně vyjádřil jako „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ a jako „porušení práva na spravedlivý proces“. Poukázal na to, že popis skutku ve výroku o vině obsahuje hodnotící pasáže, pokud jde o to, že obchodní společnost C. m., uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty neoprávněně a že se tak stalo na základě fiktivních faktur. Zároveň vyjádřil názor, že od těchto pasáží je třeba odhlédnout. Vytkl, že soudy jen převzaly závěry, které správce daně (finanční úřad) učinil ve správním řízení, a bez dalšího z nich vyvodily neoprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Zdůraznil, že podle správce daně obchodní společnost C. m., jako daňový subjekt pouze neprokázala nárok na odpočet, a namítl, že soudy na tomto podkladě chybně usoudily na neoprávněnost odpočtu. Za nelogický označil závěr soudů, že faktury, o které se opíralo uplatnění nároku na odpočet, byly fiktivní, když na druhé straně faktury vystavené obchodní společností C. m., jejím odběratelům fiktivní nebyly. Zpochybnil také naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. úmysl, a dohodu s obviněným J. Z. o krácení daně. Obviněný M. C. se dovoláním domáhal, aby ohledně něho Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
6. Obviněný J. Z. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že nespáchal skutek uvedený ve výroku o vině, neboť mu nelze klást za vinu podávání daňových přiznání za obchodní společnost C. m. Poukázal na to, že nebyl jejím statutárním orgánem, manažerem ani zaměstnancem a že nemohl nijak zasahovat do jejího obchodního a finančního vedení. Zdůraznil, že daňová přiznání podával obviněný M. C. a že ten nese odpovědnost za to, jaké údaje uvedl do daňových přiznání zmíněné obchodní společnosti a jaké doklady zařadil do jejího účetnictví. On sám v době spáchání posuzovaného skutku nebyl jednatelem obchodních společností S.-s., G. M., a N.-o., a že doklady vystavené těmito obchodními společnostmi nepodepsal. Tyto doklady si obviněný M. C. mohl nechat vyrobit kýmkoli, případně si je mohl vyrobit sám a pak je zařadit do účetnictví obchodní společnosti C. m. Kromě toho obviněný J. Z. namítl vady rozsudku spočívající v tom, že v rozsudku není uvedeno jméno náhradního člena senátu, který se účastnil hlavního líčení, že výrok o vině obsahuje pouze popis jednání obviněného M. C., že celková výše škody uvedená ve výroku neodpovídá součtu dílčích částek představujících zkrácení daně jednotlivými útoky, že tzv. právní věta výroku o vině a právní kvalifikace nejsou uvedeny u každého z obviněných samostatně a že ani o trestu nebylo rozhodnuto samostatným výrokem u každého z obviněných. Obviněný J. Z. v dovolání navrhl, aby ohledně něho Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci jeho věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout s tím, že je třeba zprostit ho obžaloby.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovoláním uvedl, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není žádný zjevný, resp. extrémní rozpor, že skutková část výroku o vině je formulována jasně a srozumitelně, že formulace tzv. právní věty výroku odpovídá tomu, že šlo o spolupachatelství, že subjektivní stránka trestného činu ve formě přímého úmyslu u obviněného M. C. vyplývá ze sofistikovaného způsobu provedení činu a délky jeho páchání, že neexistuje žádná jiná osoba, která by obviněnému M. C. mohla předávat fiktivní faktury, než obviněný J. Z., že rozsah zkrácení daně byl v návaznosti na závěry správce daně zjištěn způsobem, při kterém bylo respektováno ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. o posuzování předběžných otázek, a že namítaná početní nepřesnost ve vyčíslení rozsahu zkrácení daně nemá žádný vliv na správnost právního posouzení skutku. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných byla jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
8. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná, přičemž zčásti byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolání obviněného M. C.
11. Pokud obviněný M. C. podal dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v této spojitosti zmínil „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, opíral se o citované ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení je s účinností od 1. 1. 2022 dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takže Nejvyšší soud vycházel z toho, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod. Namítané porušení práva na spravedlivý proces tím, jaká skutková zjištění učinily soudy prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud považoval za uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
12. Rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu a které se obviněný M. C. snažil zpochybnit, je zjištění, že faktury obchodních společností S.-s., G. M., a N.-o., byly fiktivní a nebyly podloženy žádným plněním těchto obchodních společností. Toto zjištění není v žádném rozporu s obsahem provedených důkazů, není založeno na procesně nepoužitelných důkazech a nejedná se ani o to, že by ve vztahu k uvedenému zjištění nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jak to předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Námitky v tom smyslu, že soudy bez dalšího převzaly závěry správce daně (finančního úřadu) a že nerespektovaly odlišnost správního řízení a trestního řízení, nemohou obstát. Z odůvodnění rozhodnutí soudů (viz např. odst. 9 odůvodnění napadeného usnesení) je patrné, že samostatně hodnotily důkazy a dospěly ke zjištění, že fiktivně fakturovaná plnění ve skutečnosti poskytnuta nebyla. Současně je samozřejmé, že podklady zajištěné správcem daně v daňovém řízení soudy nemohou přehlížet a musí se s jejich obsahem vypořádat.
14. Postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní, upravuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle §92 odst. 3 daňového řádu prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních. Význam tohoto ustanovení spočívá v tom, že v řízení podle daňového řádu důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem uváděným v daňovém tvrzení a dalších podáních nese daňový subjekt, a nikoli správce daně. Jestliže tedy subjekt daně z přidané hodnoty uplatňuje nárok na nadměrný odpočet daně, je povinen správci daně prokázat skutečnosti, z nichž tento nárok vyplývá. Neprokáže-li daňový subjekt tyto skutečnosti, je jeho nárok neoprávněný bez ohledu na to, jaký je skutečný stav.
15. Naproti tomu v trestním řízení (ve stádiu řízení před soudem) je státní zástupce podle §2 odst. 5 tr. ř. povinen dokazovat vinu obviněného, což nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V trestním řízení je předmětem dokazování otázka pravdivosti či nepravdivosti učiněných daňových tvrzení daňového subjektu a otázka pravosti či falešnosti dokladů předložených daňovým subjektem. Z citované části ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že důkazní břemeno ve vztahu ke zjištění nepravdivosti daňových tvrzení daňového subjektu a falešnosti dokladů předložených daňovým subjektem správci daně nese státní zástupce.
16. Zmíněná odlišnost správního řízení a trestního řízení byla v posuzované věci plně respektována. Soudy sice vycházely z výsledků správního řízení provedeného správcem daně, avšak nadto provedly další dokazování, které jednoznačně prokázalo, že daňová tvrzení obchodní společnosti C. m., ve vztahu k nadměrnému odpočtu daně z přidané hodnoty byla nepravdivá a že byla založena na fiktivních fakturách obchodních společností S.-s., G. M., a N.-o. Jde o komplex důkazů, jimiž bylo spolehlivě objasněno, že tyto obchodní společnosti nebyly co do svého technického, materiálního, finančního a personálního vybavení vůbec způsobilé k tomu, aby poskytly plnění deklarovaná ve fakturách, a že žádnou skutečnou hospodářskou činnost ani nevyvíjely. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily tyto důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Skutková zjištění soudů nepředstavují žádné porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
17. Jestliže správce daně ve správním řízení zpochybnil věrohodnost faktur obchodních společností S.-s., G. M., a N.-o., jak v dovolání uvedl obviněný M. C., pak v trestním řízení byla provedenými důkazy prokázána fiktivnost těchto faktur a tím pádem nepravdivost daňových tvrzení učiněných na jejich podkladě.
18. Obviněný M. C. na adresu správce daně uvedl, že obchodní společnosti C. m., doměřil daň z přidané hodnoty tak, jako by tato obchodní společnost neměla „žádné daňově uznatelné náklady na vstupu“. K tomu je třeba dodat, že v trestním řízení bylo předmětem dokazování to, zda učiněná daňová tvrzení obchodní společnosti C. m., ohledně nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty byla nepravdivá a zda faktury, jimiž byla tato tvrzení doložena, byly fiktivní. Bez reálného podkladu je ryze spekulativní otázka, zda by obchodní společnost C. m., měla nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty při jiných daňových tvrzeních a při předložení jiných dokladů. V důsledku toho je bezpředmětné v naznačeném směru činit nějaká zjištění a provádět nějaké dokazování. Předmět dokazování byl v daném případě vymezen daňovými tvrzeními obchodní společnosti C. m., a těmi doklady, které předložila. Obviněný ostatně v dovolání ani neuvedl nic bližšího v tom smyslu, že by obchodní společnost C. m., disponovala nějakými pravými doklady, které pokud by předložila, činily by oprávněným její nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
19. Závěr soudů o fiktivnosti faktur, na kterých obchodní společnost C. m., zakládala uplatněný nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, není nijak dotčen tím, že obdobný závěr nebyl učiněn o fakturách, které tato obchodní společnost následně vystavila svým odběratelům. To totiž nebylo předmětem tohoto trestního řízení. Navíc jde o dvě různé skupiny faktur, které se z hlediska pravosti či fiktivnosti nijak vzájemně nepodmiňují. To znamená, že pravost jedněch sama o sobě není důkazem pravosti druhých a že naopak fiktivnost jedněch sama o sobě není důkazem fiktivnosti druhých.
20. Právní posouzení skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je v souladu se zákonem, a to i pokud jde o namítanou subjektivní stránku trestného činu, tj. úmyslné zavinění obviněného M. C. Úmysl obviněného jasně vyplývá ze způsobu provedení činu, který spočíval v záměrném uplatnění neoprávněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty při uvedení vědomě nepravdivých daňových tvrzení a s použitím dokladů, o jejichž nepravdivosti obviněný věděl, protože šlo o faktury vystavené obchodními společnostmi, které žádné plnění neuskutečnily. Tomu plně odpovídá závěr, že ze strany obviněného šlo o přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. že obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem.
21. V souladu se zákonem je právní posouzení skutku také z toho hlediska, že obviněný M. C. spáchal trestný čin společně s obviněným J. Z. Součinnost s obviněným J. Z. spočívala v tom, že obviněný J. Z. nechal vystavit fiktivní faktury, které obviněný M. C. použil při uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Součinnost obou obviněných očividně ukazuje na to, že obviněný M. C. jednal po dohodě s obviněným J. Z., a to jako spolupachatel (§23 tr. zákoníku).
22. Mimo rámec zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou námitky vztahující se k tomu, jak byl ve výroku o vině popsán skutek, jímž byl obviněný M. C. uznán vinným. To, že popis skutku obsahuje namítané „hodnotící pasáže“, není dovolacím důvodem. Není jím ani požadovaná redukce popisu skutku. Podstatné je, že výrok o vině obsahuje popis všech skutečností, které jsou rozhodné pro naplnění znaků trestného činu.
K dovolání obviněného J. Z.
23. Rozhodným skutkovým zjištěním, které je určující pro naplnění znaků trestného činu a proti kterému obviněný J. Z. zaměřil námitky, je zjištění, že nechal vyhotovit fiktivní faktury obchodních společností S.-s., G. M. a N.-o. Toto zjištění není v žádném rozporu s obsahem provedených důkazů, není založeno na procesně nepoužitelných důkazech a nejedná se ani o to, že by ve vztahu k uvedenému zjištění nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Obviněný J. Z. v rozhodném období, tj. od 10. 5. 2016 do 11. 7. 2017, sice nebyl jednatelem zmíněných obchodních společností, avšak fakticky je ovládal prostřednictvím osob, které dosadil do funkcí statutárních orgánů. Šlo o osoby, které byly sociálně či mentálně zaostalé, ve finanční tísni, ochotné za drobné peněžní odměny plnit pokyny obviněného, přičemž neměly žádné vlastní ambice věnovat se reálné podnikatelské činnosti. Faktický vliv obviněného úzce souvisel s tím, že v době před rozhodným obdobím byl jediným jednatelem obchodních společností S.-s., a N.-o., a v době po rozhodném období se stal jediným jednatelem obchodní společnosti G. M. Skutečný vliv obviněného J. Z. v uvedených obchodních společnostech v době, kdy nebyl jejich jednatelem, jasně dokládá např. výpověď svědkyně E. K., která pro tyto obchodní společnosti zpracovávala některé písemnosti a potvrdila, že vždy jednala jen s obviněným J. Z., že ho s ohledem na jeho vystupování pokládala za „vlastníka“, a že pokud výjimečně jednala s někým jiným, šlo vždy o osobu zastupující obviněného J. Z. Není žádný přesvědčivý důvod zpochybňovat zjištění, že obviněný J. Z. nechal vyhotovit faktury, které byly následně použity při uplatnění nároku obchodní společnosti C. m., na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. To, že uvedené faktury nepodepsal, nemá za zjištěných okolností žádný vliv na správnost výroku o jeho vině.
25. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo ve značném rozsahu zkrátí daň. Nejedná se o trestný čin s konkrétním nebo speciálním subjektem podle §114 tr. zákoníku. To v případě daně znamená, že se nevyžaduje, aby pachatel byl daňovým subjektem, a pokud je daňovým subjektem obchodní společnost, aby byl jejím statutárním orgánem, manažerem, zaměstnancem, zástupcem nebo k ní měl jiný vztah. Pachatelem může být kdokoli, kdo splňuje obecné podmínky trestní odpovědnosti (věk, příčetnost). Za tohoto předpokladu může být pachatelem kdokoli, jehož jednání je v příčinné souvislosti se zkrácením daně.
26. Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že trestní odpovědnost obviněného J. Z. není nikterak dotčena namítanou absencí nějakého formálního vztahu k obchodní společnosti C. m., ani tím, že za tuto obchodní společnost nepodával přiznání k dani z přidané hodnoty. Z hlediska jeho trestní odpovědnosti je rozhodný faktický stav, který záležel v tom, že nechal vyhotovit fiktivní faktury a poskytl je obviněnému M. C. proto, aby byly použity k uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Ze strany obviněného J. Z. šlo o úmyslné společné jednání s obviněným M. C., tedy o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ve výroku rozsudku tomu odpovídá jak znění tzv. právní věty, tak vyjádření právní kvalifikace skutku. Jakékoli opodstatnění postrádají námitky obviněného J. Z., že ve vztahu k oběma obviněným byly tzv. právní věta výroku a právní kvalifikace skutku formulovány společně.
27. Ve výroku o vině není popsáno pouze jednání obviněného M. C., jak namítal obviněný J. Z. Jednání obviněného J. Z. je ve výroku o vině popsáno jednak v části, v níž je popsáno jeho faktické ovládání obchodních společností S.-s., G. M., a N.-o., které umožnilo trestnou činnost obviněného M. C., a jednak v části, v níž je jako společné jednání obou obviněných popsáno záměrné zahrnutí fiktivních údajů do daňových přiznání na základě specifikovaných faktur. V obou těchto směrech je jednání obviněného J. Z. ve výroku o vině popsáno dostatečně podrobně a konkrétně. I tato námitka je zjevně neopodstatněná.
28. Mimo rámec dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou námitky, jimiž obviněný J. Z. poukazoval na to, že v rozsudku nebylo uvedeno jméno náhradního člena senátu a že výrok o trestu, který byl uložen každému z obviněných, byl formulován jako jeden výrok. Dovolacím důvodem není ani námitka (vyznívající v neprospěch obviněných), že ve výroku o vině je jako celková výše škody uvedena částka 6 409 342 Kč, ačkoli součtu dílčích položek odpovídá částka 6 409 362,80 Kč.
29. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný J. Z. uplatnil zjevně v té alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, přestože byl v řízení předcházejícím napadenému usnesení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l). Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem k podaným dovoláním
30. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných M. C. a J. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu