ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.203.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 203/2023-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 3. 2023 dovolání, které podala obviněná D. D. , nar. XY v XY, občanka Spojených států amerických, trvale bytem XY, stíhaná podle §302 a násl. tr. ř. jako uprchlá, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 8 To 209/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 47/2020, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 8 To 209/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 3 T 47/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2022, č. j. 3 T 47/2020-284, byla obviněná D. D. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl jí uložen podle §205 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
2. K odvolání obviněné, kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 8 To 209/2022-327, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že obviněnou D. D. uznal vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, a uložil jí podle §178 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Pozůstalé poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podkladem odsuzujícího výroku bylo v podstatě zjištění, že obviněná dne 20. 9. 2019 v době od 9:00 do 9:30 hod. na adrese XY, Praha 6 – Břevnov, pod smyšlenou záminkou, že je z pečovatelské služby a nese poškozenému V. S., nar. XY, 6 000 Kč, vnikla do bytu poškozeného, kde ho požádala o částku 4 000 Kč, aby mu mohla vyplatit oněch 6 000 Kč. Poškozený proto přinesl do obývacího pokoje černé desky, ve kterých uchovával finanční hotovost, a položil je na stůl, načež zahlédl, že se někdo snažil dostat do předsíně, kam odešel situaci zkontrolovat. Toho obviněná využila a v době jeho nepřítomnosti mu z černých desek odcizila tři obálky s finanční hotovostí v různých měnách, přičemž po příchodu poškozeného zpět do obývacího pokoje mu oznámila, že již odchází, a v doprovodu poškozeného byt opustila. Odcizením finanční hotovosti způsobila poškozenému škodu ve výši nejméně 98 543 Kč.
4. Obviněná podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání. Napadla jej v celém rozsahu s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s námitkami ohledně procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozeného, který byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Bylo podle ní postupováno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Výpověď poškozeného přestavovala jediný a rozhodující usvědčující důkaz o její vině. V takovém případě jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout aktivní úsilí k opakovanému provedení úkonu, jehož by se již obhajoba mohla účastnit. Policejní orgán v dané věci pochybil tím, že opakovaný výslech neprovedl, neboť od zahájení trestního stíhání do prostudování spisu uběhla doba tří měsíců. Podle policejního orgánu přitom byla obviněná podezřelá již před samotným provedením výslechu poškozeného. Obviněná však tvrdí, že v době spáchání skutku se nacházela v Ostravě.
5. Obdobné nedostatky obviněná vytýká také provedené rekognici. Oba tyto neodkladné a neopakovatelné úkony postrádají odůvodnění, je pouze citováno zákonné ustanovení. Při rekognici by měly podle judikatury být ukázány nejméně čtyři poznávané osoby, které se od sebe výrazně neodlišují a které budou odpovídat znakům, jež popsala osoba při podání výpovědi. Policejní orgán přitom vybral osoby, které tyto podmínky nesplňovaly, neboť si nebyly vůbec podobné a neodpovídaly popisu svědka. Ústavní soud ve své judikatuře považoval např. za nepřijatelné, aby jedna z poznávaných osob byla více než o třináct let mladší. Stejně tak jde i o rozdílnou etnicitu nebo tvar postavy. Ústavní soud také uvedl, že během řízení musí být alespoň jeden okamžik, kdy obhajoba mohla být přítomna poznání osoby a aktivně reagovat. To se v projednávané věci nestalo. V protokolu o rekognici je přitom popis osoby doslovně převzat z protokolu o výslechu poškozeného a není zde ani podrobně popsán průběh rekognice. Svědek prohlížel čtyři fotografie celé tři minuty, přestože tyto osoby jsou od sebe odlišné a neodpovídají jeho popisu. Po rekognici popisoval odlišnosti od obviněné. Odvolací soud připustil rekognici jako použitelný důkaz, ačkoli v napadeném rozhodnutí sám uvádí, že jasně mimo popis poškozeného stran obezity pachatelky je žena na fotografii č. 2 a dále žena na fotu č. 1 romského původu patrně není. Z toho je však zřejmé, že nebyla naplněna zákonná podmínka nejméně tří dalších obdobných fotografií. Svědek navíc pachatelku popsal jako 180 cm vysokou, což je o více než 20 cm víc, než měří obviněná. Tento rozdíl je zásadní, neboť svědek šel s pachatelkou od automobilu před domem do bytu a byl s ní po delší čas. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je v situaci tvrzení proti tvrzení třeba posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obzvlášť pečlivě a obezřetně. Toto nelze naplnit pouze poukazem na výpověď svědka pod sankcí křivé výpovědi. V daném případě byla jediným usvědčujícím důkazem výpověď svědka, u něhož nelze vyloučit zájem na výsledku řízení.
6. Soud také podle obviněné nepřikládal žádnou váhu fotografii založené do spisu obhajobou, která zachycuje ženu, jejíž vzhled byl totožný s identikitem ze spisu, který naopak neodpovídal podobě obviněné.
7. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatovala, že veškeré námitky obviněné kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně s podrobným poukazem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navrhla, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř.
10. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v daném případě v porušení zásady kontradiktornosti, jak vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“).
13. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tato ustanovení představují součást tzv. kontradiktorní povahy řízení, jejímž cílem je přispívat k objektivnímu zjištění skutkového stavu, a současně tvoří jeden z hlavních pilířů práva obviněného na obhajobu.
14. Obviněná (která byla ve fázi řízení před soudem stíhána jako uprchlá, což však není pro posouzení věci zásadní) byla odsouzena pouze na základě dvou důkazů, které byly oba provedeny před zahájením trestního stíhání jako neodkladné a neopakovatelné úkony, tedy se jich nemohla účastnit ona ani její obhájce. V řízení před soudem prvního stupně pak byl protokol o výslechu svědka-poškozeného čten podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. a před odvolacím soudem podle §211 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Protokol o rekognici byl v hlavním líčení podle §213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám k nahlédnutí. Nejde přitom ani o důkazy, které by se svým obsahem navzájem podporovaly, ale spíše je třeba na ně nahlížet jako na důkaz jediný, neboť rekognice, která byla provedena s poškozeným, je také svého druhu svědeckou výpovědí. Proběhla ostatně v bezprostřední časové návaznosti na svědeckou výpověď poškozeného. Nastala tak v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva řešená situace, že obviněná byla odsouzena výlučně na základě výpovědi svědka, které nemohla být přítomna ona ani její obhájce. Byť postup soudů v daném případě neodporoval nějakému konkrétnímu ustanovení trestního řádu, došlo jím k porušení práva obviněné na spravedlivý proces.
15. Obecně platí, že svědci by měli být vyslechnuti soudem v přítomnosti obviněného při veřejném jednání tak, aby jim obviněný mohl klást otázky a aby mohl zpochybnit jejich výpověď (tedy tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení). Z tohoto principu existují výjimky, které ovšem nesmějí zkracovat práva obhajoby. Zpravidla tak obviněnému musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení (viz odst. 69 nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. stížností 26766/05 a 22228/06, rozsudek ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku ze dne 23. 4. 1997 č. 21363/93 aj.). Z těchto principů vychází i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015, publikované pod č. 16/2016 Sb. rozh. tr.).
16. Pokud jde o rekognici, v zásadě musí v rámci celého řízení nastat alespoň jeden okamžik, kdy obhajoba mohla být přítomna poznání osoby (ať již v průběhu rekognice, či agnoskace) a aktivně na ně reagovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, odst. 39).
17. V projednávaném případě obviněná ani její obhájce nedostali možnost být přítomni provedení ani jednoho z důkazů, na nichž bylo odsouzení výlučně založeno.
18. Podmínky, za kterých lze odsouzení založit na výpovědích svědků, jimž nemohl být obviněný ani jeho obhájce přítomen, přehledně shrnul Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, odst. 66-97 (podobně např. i nález ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16, kde v odst. 40 vztáhl Ústavní soud uvedené pravidlo na všechny důkazy v neprospěch obviněného).
19. Ačkoli čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy hovoří o svědeckých výpovědích, bude se Nejvyšší soud současně zabývat i rekognicí, jejíž provedení v daném případě na výslech poškozeného bezprostředně navazovalo a u níž je pojetí v judikatuře z hlediska zachování práv na obhajobu obdobné, neboť jde také o svého druhu svědeckou výpověď.
20. Má-li být před soudem jako důkaz použita výpověď svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout, je třeba postupovat podle principů vyložených v citovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 tak, jak byly upřesněny v rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. 9154/10.
21. Otázka, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se podle Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva posuzuje ve třech krocích (viz nález ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, odst. 72 a násl.). Je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl – zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
22. Otázka, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, se z hlediska čtení protokolu o výpovědi poškozeného v hlavním líčení může jevit v daném případě jako jednoznačná, neboť poškozený před konáním hlavního líčení zemřel. Z pohledu řízení jako celku však již takto jednoznačně situaci hodnotit nelze, jak bude ještě dále vysvětleno, a to s ohledem na to, že již od počátku řízení muselo být zřejmé, resp. se muselo jevit jako velmi pravděpodobné, že jiné důkazy nebudou k dispozici, přitom poškozený byl člověk vysokého věku, u něhož tudíž panovaly pochybnosti o jeho schopnosti si zažité události dobře zapamatovat a po delší době vybavit (což bylo ostatně také jedním z důvodů provedení předmětných úkonů jako neodkladných). Zároveň zde byl dostatečný časový prostor, v němž mohly být výslech i rekognice provedeny po zahájení trestního stíhání za přítomnosti obhajoby. Pokud jde o rekognici, která byla provedena podle fotografií, nabízela se možnost k ní s určitým časovým odstupem (který zde byl vzhledem k datu úmrtí poškozeného možný) přistoupit in natura. Kromě toho, že situaci, která později nastala, mohly orgány činné v trestním řízení předvídat, je třeba dodat, že obhájce obviněné vytýkal nedostatky z pohledu práva na obhajobu již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
23. Pokud jde o krok č. 2, situace jednoznačná je. Oba uvedené úzce spojené důkazy byly pro závěr o vině rozhodující a vlastně jediné; jiné usvědčující důkazy zde nebyly, resp. byly provedeny pouze důkazy svědčící o tom, že obviněná byla stíhána a odsouzena pro obdobnou trestnou činnost.
24. Ve třetím kroku testu se zkoumá, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby způsobené tím, že jako důkaz byla připuštěna výpověď nepřítomného svědka. V této souvislosti se zejména hodnotí, jaké procesní záruky poskytovala zákonná úprava a jak byly tyto záruky v konkrétním případě aplikovány, dále zda soud přistupoval k výpovědi svědka obezřetně a byl si vědom toho, že má nižší váhu. Významná je z tohoto pohledu také existence dalších podporujících důkazů. Podstatnou zárukou je i případná možnost přehrát videozáznam výpovědi svědka. A bezpochyby podstatnou zárukou je i možnost obhájce (pokud jej obviněný má) zúčastnit se výslechu svědka, a to i tehdy, když obhájce tuto možnost nevyužije.
25. Určitou procesní záruku v posuzovaném případě představuje účast soudce podle §158a tr. ř. u výslechu svědka a u rekognice jako neodkladných úkonů. Tato účast však sama o sobě jako dostatečný vyvažující faktor nepostačuje a v žádném případě nemůže nahradit účast obhájce, neboť smysl i podstata této účasti soudce jsou zcela jiné. Další zákonné záruky, například v podobě obligatorního zaznamenání neodkladného úkonu na videozáznam, trestní řád v uvedeném smyslu neposkytuje. Přitom svědecká výpověď poškozeného a rekognice nejsou v daném případě podporovány žádnými dalšími důkazy.
26. Nižší důkazní sílu výpovědi poškozeného a rekognice soudy nijak nehodnotily a nezohlednily. Soud prvního stupně k oběma důkazům přistoupil, aniž by se skutečností, že byly provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony před zahájením trestního stíhání bez účasti obhajoby, ve svém rozsudku jakkoli zabýval. Odvolací soud pak hodnotil použitelnost obou důkazů pouze z hlediska podmínek, které stanoví trestní řád. Shledal, že úkony byly provedeny zákonným způsobem, za účasti soudce, nutnost jejich provedení jako neodkladných a neopakovatelných úkonů byla řádně odůvodněna. Odvolací soud však zásadním způsobem pochybil, neboť nevzal v úvahu skutečnost, že obviněná ani její obhájce neměli v průběhu řízení možnost se výslechu poškozeného ani rekognice účastnit. Nezabýval se otázkou, zda zde byly jiné důkazy, které by oba předmětné důkazy podporovaly, nevzal v úvahu, zda byla obviněné (obhájci) nemožnost účastnit se provedení těchto úkonů jakýmkoli způsobem kompenzována, a rovněž se ani beze zbytku nevyjádřil k odvolacím námitkám. Kdyby soudy adekvátně vzaly v úvahu nižší váhu výpovědi poškozeného a rekognice s ohledem na to, že obhajoba neměla možnost být těmto úkonům přítomna, nebylo by patrně možno obviněnou uznat pouze na základě těchto důkazů vinnou. Nesprávný je rovněž argument odvolacího soudu, který se vyrovnal s námitkou obhajoby, že jde o tzv. situaci tvrzení proti tvrzení, poukazem na skutečnost, že svědek na rozdíl od obviněné vypovídal pod sankcí křivé výpovědi (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, odst. 34).
27. V případě rekognice se s hodnocením soudů nelze ztotožnit, neboť její provedení vykazuje nedostatky, zejména pokud jde o následný výslech poškozeného, ale jisté pochybnosti vzbuzuje i samotný její průběh. Soudy nepřistoupily k rekognici dostatečně obezřetně. Nadto by za dané důkazní situace nedostatek rekognice spočívající v tom, že se obhajoba v průběhu řízení nemohla poznání obviněné v žádném okamžiku účastnit, nemohl být ani pečlivým odůvodněním v napadeném rozhodnutí zhojen.
28. Požadavky na kvalitu provedení rekognice přehledně shrnul Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16 (dále také viz např. nález ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20). Kromě hledisek zakotvených v judikatuře zde čerpal i z odborné literatury a zabýval se otázkou, jak docílit co nejvyšší spolehlivosti rekognice a tím i šetření práv obviněného a zachování zásady presumpce neviny. V odst. 53 zmíněného nálezu ze dne 20. 6. 2017 formuloval opatření, která by mohla vedle zákonem stanovených požadavků výrazně přispět ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice:
a) Při rekognici by měla být poznávána jen jedna osoba, která by se neměla odlišovat od figurantů ani v obecných, ani ve specifických (popsaných) znacích.
b) Před rekognicí by měla být poznávající osoba doložitelně upozorněna, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami.
c) Je vhodné zvážit, zda by rekognici neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
d) Po provedení rekognice by měla být poznávající osoba vyslechnuta k tomu, jak si je jistá svými závěry. Je vhodné zvážit, zda by tento výslech neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
e) Důkazní sílu rekognice podpoří i vyšší počet poznávaných osob (fotografií).
f) Důkazní sílu rekognice podpoří i dokumentace jejího průběhu pořízením videozáznamu.
29. Z pohledu zde vyslovených zásad je možné konstatovat, že v projednávané věci věnoval policejní orgán kvalitě provedení rekognice nepatrnou pozornost, de facto pouze minimálním způsobem naplnil zákonné požadavky. Ačkoli obviněná byla jako podezřelá předem vytipována, byla provedena rekognice podle fotografií, přičemž fotografie obviněné byla umístěna mezi fotografie pouhých tří figurantek, patrně proto, že zákon více nevyžaduje a nebylo třeba, aby poškozený vybíral pachatelku z více fotografických alb, jak tomu bývá v případech, kdy je nutné rekognici provádět před zahájením trestního stíhání, aby se pachatel teprve zjistil. Z protokolu přitom není zřejmé, že by rekognici a následný výslech poškozeného vedla osoba, která nevěděla, na které fotografii je obviněná. Poškozený nebyl doložitelně upozorněn, že se pachatelka nemusí nacházet mezi osobami na předložených fotografiích. Pořízen zřejmě nebyl ani videozáznam, neboť není součástí spisu.
30. Nejvyšší soud nemá v zásadě námitky proti výběru figurantek z hlediska podoby s obviněnou. Výrazně podobná obviněné je figurantka č. 3, nicméně by bylo zřejmě těžko proveditelné hledat další osoby takto vysoké míry podobnosti. Barva pleti na fotografii je vždy ovlivněna světelnými podmínkami, kontrastem atd. Šlo pouze o obličeje, na nichž se může celková hmotnost postavy, která se také v čase proměňuje, projevit různou měrou. Podle Nejvyššího soudu také není důvod se domnívat, že figurantka č. 1 není romského původu, byť nevykazuje zcela typické rysy, ovšem její příjmení napovídá, že by romského původu být mohla, a nic nenasvědčuje tomu, že by policejní orgán vybral fotografii osoby odlišného etnika. Pokud jde o stáří jednotlivých figurantek, v případě rekognice podle fotografií vstupuje do hry další faktor, a sice kdy byla fotografie pořízena. Spíše než datum narození tak zde má význam, jak daná osoba na fotografii vypadá. Z tohoto hlediska nelze tvrdit, že by se jednotlivé osoby na předložených fotografiích nějak nápadně odlišovaly. Nesprávná je však argumentace odvolacího soudu v tom směru, že všechny figurantky odpovídají popisu podanému poškozeným, který byl „značně široký a do určité míry vágní“. Takto by bylo možno argumentovat, pokud by rekognice byla prováděna výběrem z mnoha fotografií, aniž by zde byla nějaká předem vytipovaná osoba. Za daných okolností však bylo naopak namístě hledat osoby co nejpodobnější obviněné.
31. K odvolacím námitkám hodnotil soud druhého stupně také dobu, po kterou si poškozený fotografie prohlížel. Konstatoval, že při počtu čtyř fotografií nelze mít za to, že tři minuty jsou nestandardně krátká doba svědčící o nezákonnosti celého postupu. Pokud se nejedná o chybu v psaní, pak odvolací soud zřejmě neporozuměl odvolací námitce, resp. ji pochopil přímo opačně. Obhájce totiž provedení rekognice vytýkal, že svědek prohlížel čtyři fotografie celé tři minuty, přestože jsou podle něj osoby na fotografiích zásadně odlišné a neodpovídají popisu svědka. Obhájce tak evidentně považoval dobu tří minut za nepřiměřeně dlouhou. Jako nestandardně dlouhou tuto dobu hodnotí i Nejvyšší soud, neboť prohlížení čtyř fotografií po dobu tří minut skutečně nesvědčí o tom, že by poškozený obviněnou ihned a jednoznačně poznal, zvlášť když následně také popisoval jisté odlišnosti pachatelky od fotografie obviněné. To vše za situace, kdy průběh rekognice nemohl soud bezprostředně ověřit prostřednictvím videozáznamu. Je třeba také zdůraznit, že námitky proti způsobu provedení rekognice uplatnil obhájce již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
32. Za problematický je třeba označit i následný výslech poškozeného. Jestliže uváděl odlišnosti pachatelky od fotografie obviněné, měl být dotázán, podle čeho tedy obviněnou poznal (pokud policejní orgán provádějící výslech věděl, na které fotografii se nachází vytipovaná osoba, logicky měl menší potřebu takovou otázku položit, než kdyby tuto informaci neměl).
33. Nutno dodat, že obhájce obviněné během řízení – a poprvé už ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání – namítal, že obviněná měří méně než 160 cm, zatímco podle poškozeného měla být pachatelka 180 cm vysoká. Jde o rozdíl poměrně podstatný. Pokud měl policejní orgán informaci o výšce obviněné, bylo namístě zejména tento rozpor vyjasnit. Je zarážející, že ani v dalších fázích řízení soudy na tuto námitku obhájce nijak nereagovaly.
34. Pozornost věnovanou soudy hodnocení obou usvědčujících důkazů tak nelze z pohledu výše nastíněných požadavků označit za dostačující. Z hlediska zmíněného třetího kroku soudy nepostupovaly obezřetně. V daném případě ze záruk, které by mohly obviněné vyvážit nemožnost účastnit se provedení obou důkazních prostředků, na jejichž základě byla výlučně odsouzena, dostály pouze tomu, že obhájci (uprchlé) obviněné umožnily se k těmto úkonům vyjádřit. Soud druhého stupně nereagoval na veškeré odvolací námitky vyčerpávajícím způsobem, zejména se nevyjádřil k údajnému výškovému rozdílu obviněné a pachatelky podle popisu poškozeného a také k obhájcem předložené fotografii osoby, která by měla odpovídat identikitu obsaženému ve spise. Podle názoru Nejvyššího soudu tak soudy ani ve třetím kroku podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, požadavkům stanoveným v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nedostály.
35. Nakonec je podle výše citovaného nálezu třeba zkoumat celkovou spravedlivost řízení. Jak již bylo uvedeno, oba důkazy, které je z materiálního pohledu třeba spíše chápat jako jeden celek, byly získány bez účasti obhajoby dne 24. 10. 2019. Že ve věci nebudou další usvědčující důkazy k dispozici, bylo možné do značné míry předvídat, stejně jako možnost, že postupem času bude výslech poškozeného stále více ztížen, popřípadě vyloučen, jak to vyplývá již z odůvodnění neodkladnosti výslechu poškozeného před zahájením trestního stíhání. Tady je třeba zmínit, že sice obecně nelze přijmout požadavek, aby orgány činné v trestním řízení předpokládaly již v průběhu přípravného řízení všechny eventuality, například úmrtí důležitého svědka, a přizpůsobily tomu svůj postup (viz odst. 51 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16), avšak na druhé straně je třeba jednak vždy tyto otázky hodnotit v kontextu konkrétního případu, jednak je nutno spravedlivost řízení jako celku hodnotit objektivně, tj. z hlediska dodržení práv obviněného, nikoli z hlediska subjektivního pochybení orgánů činných v trestním řízení. V posuzovaném případě vznikl objektivní stav, že není k dispozici žádný nezpochybnitelný usvědčující důkaz provedený kontradiktorním způsobem. Tato situace nemůže být hodnocena k tíži obviněného.
36. Nedostatky z pohledu práva na obhajobu vytýkal obhájce již od počátku trestního stíhání, které bylo zahájeno dne 28. 2. 2020. Dne 9. 6. 2020 byla podána obžaloba, přičemž Obvodní soud pro Prahu 6 vzápětí vrátil věc státnímu zástupci k došetření kvůli zkoumání duševního stavu obviněné. Dne 11. 10. 2020 poškozený zemřel. Z této časové souslednosti lze dovodit, že opakování předmětných úkonů za účasti obhajoby nebylo vyloučeno (Nejvyššímu soudu nejsou známy informace o zdravotním stavu poškozeného, nicméně ve spisovém materiálu nic nenaznačuje, že by opakovaného výslechu, případně spojeného s opětovnou rekognicí, nebyl schopen). V úvahu přicházelo i opakování rekognice, tentokrát in natura, byť by její výsledky bylo nutno hodnotit velmi obezřetně vzhledem k tomu, že již byl poškozený ovlivněn fotografií obviněné. Nicméně zde by mohla důležitou roli sehrát možnost vidět celou postavu, nikoli jen tvář obviněné, a to vzhledem k obhajobou tvrzenému výškovému rozdílu obviněné oproti popisu poškozeného. Nic takového však provedeno nebylo, neboť orgány činné v trestním řízení zjevně nevěnovaly právu obviněné na obhajobu patřičnou pozornost. To se týká i soudů obou stupňů, které se k této problematice ve svých rozhodnutích nevyjádřily, byť to obhájce namítal včetně odkazů na příslušnou judikaturu vyšších soudů. Nedodržení práv obhajoby přitom nelze zhojit tím, že byly oba úkony provedeny za účasti soudkyně.
37. Napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející je poznamenáno deficitem kontradiktornosti v tak vysoké míře, že došlo k zásadnímu porušení práva obviněné vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a současně práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
38. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť zjištěné vady nastaly již v řízení před soudem prvního stupně. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadených rozhodnutí ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 6 znovu projedná tuto trestní věc a znovu rozhodne, přičemž se bude řídit právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
39. Je zřejmé, že za daného důkazního stavu vzhledem k úmrtí poškozeného nelze obviněnou uznat vinnou. Obvodní soud pro Prahu 6 proto zjistí, zda je možné dokazování doplnit. Pokud by se nabízela možnost provést další důkazy nasvědčující spáchání skutku obviněnou, bude se v každém případě zabývat také tvrzeným výškovým rozdílem obviněné a poškozeným popsané pachatelky. V této souvislosti bude třeba zhodnotit, nakolik mohl poškozený výšku pachatelky odhadnout vzhledem k výšce vlastní postavy (např. osoba mimořádně nízké nebo vysoké postavy nemusí výšku jiné osoby až tak dobře posoudit).
40. Nabízí se také možnost svědeckého výslechu opatrovníka obviněné ohledně osoby na fotografii založené obhajobou do spisu, která údajně odpovídá ve spise založenému identikitu. Obhajoba v hlavním líčení předložila fotografii č. l. 177, na níž má být skutečná pachatelka, která je podobná ženě na identikitu č. l. 108. Obhájce k tomu uvedl, že jméno pachatelky nezná, fotografii obdržel od opatrovníka obviněné J. D. (blíže viz č. l. 12), který údajně pachatelku zná a její fotografii dohledal poté, co viděl identikit (viz protokol o hlavním líčení č. l. 179). Ačkoli obhájce v hlavním líčení nenavrhl tuto fotografii ani výslech opatrovníka provést v rámci dokazování, vzhledem k důkazní nouzi, která v dané věci nastala, je namístě, aby tuto možnost zvážil soud. Dále přichází v úvahu i výslech obviněné, jestliže by již byla soudu k dispozici.
41. Pokud by poté přicházelo v úvahu odsouzení obviněné, bude se muset soud prvního stupně vypořádat také s otázkou jejího duševního stavu. Byť o duševním onemocnění obviněné panují pochybnosti, z obsahu spisu vyplývá, že jí byl na základě odborného lékařského posudku dokonce soudem ustanoven opatrovník. Tuto skutečnost nelze překlenout laickou úvahou spočívající v tom, že obviněná schizofrenii jen předstírá, ale soud musí takový závěr podložit alespoň jiným odborným názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu