ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.24.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 24/2023-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného Z. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 9 To 227/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 39/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 5. 2022, č. j. 37 T 39/2022-246, byl obviněný Z. Z. shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného J. T. na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu jednáním spočívajícím v tom, že v blíže nezjištěné době minimálně od února 2019 do ledna 2020, na různých místech v obci XY, okres Praha-východ, a v obci XY v provozovně společnosti S. P., ve snaze získat neoprávněný majetkový prospěch, pod lživou záminkou zajištění a zprostředkování koupě tabletu ze zahraničí prostřednictvím třetí osoby, vylákal od poškozeného J. T., vědom si jeho sníženého intelektu a zjevné absence finanční gramotnosti, v různých částkách finanční hotovost ve výši nejméně 2 084 661,54 Kč, přičemž část této finanční hotovosti ve výši 1 500 000 Kč poškozený postupně vzal z naspořených peněz svých rodičů, kterou měli uloženou v hotovosti v bytě a na zbylou část čerpal úvěry u České spořitelny, a. s., a to konkrétně úvěr ze dne 9. 9. 2019 ve výši 40 133,34 Kč, úvěr ze dne 19. 11. 2019 ve výši 450 528,20 Kč a úvěr ze dne 11. 12. 2019 ve výši 94 000 Kč, přičemž tyto částky obviněný od poškozeného převzal s vědomím, že je užije pro vlastní potřebu a poškozenému je nevrátí, následně je zčásti užil mj. k úhradě svých dluhů a zčásti je prosázel na herním portále společností CHANCE, a. s. a TIPSPORT, a. s.
3. Zmíněný rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 9 To 227/2022-276, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu v daném rozsahu podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Byl přesvědčený, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nezákonná, jejich závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a představují porušení jeho základních práv a svobod. Soudy se řádně nezaobíraly jím tvrzenými skutečnostmi. Zejména nebylo prokázáno, že by vylákal od poškozeného peníze podvodným způsobem, neboť mu je předal dobrovolně. Přitom mu poškozený v prvé řadě vracel finance, které si zapůjčil, a to ve výši 250 000 Kč. Současně se na něj poškozený obrátil s dotazem, zda by mohl využívat jeho sázkový účet, neboť sám žádný zřízený neměl, a poté mu dobrovolně předal peníze s cílem vydělat sázkami. Popsané okolnosti nenaplňují znaky trestného činu a mají pouze civilně právní rovinu v tom smyslu, že vyhrané peníze nepředal poškozenému, ale použil pro další sázení. Na shodný účet pak byly vkládány peníze i dalšími osobami.
5. Soudy obou stupňů pak rovněž neodůvodnily, jak dospěly k výši způsobené škody v rozsahu 2 084 661,54 Kč, která se za rozhodné období nenacházela na bankovním účtu obviněného a byla zřejmě dovozena dvojím započtením shodných financí. V téže souvislosti se pak soudy blíže nevěnovaly finanční situaci v rodině T. a bez kritiky převzaly tvrzení svědkyně A. T., že měli v domácnosti částku ve výši 1 500 000 Kč. Zmíněná výpověď se stala v daném ohledu jediným důkazem. Návrhy obviněného na provedení dalších důkazů k prokázání majetkové úrovně T., a to i výpisem z registru vozidel stran členů jmenované rodiny, byly zamítnuty.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázal na znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž obviněný sice napadal zvolenou právní kvalifikaci skutku jako podvodu podle §209 tr. zákoníku, zvláště jde-li o podvodný úmysl vůči poškozenému, avšak jeho námitky primárně směřovaly proti skutkovým zjištěním, a teprve jejich prostřednictvím hodlal zvrátit závěr o trestní odpovědnosti, resp. posunout případ do civilněprávní roviny. Podstata jednání obviněného se odvíjela od zneužití mentálně retardovaného poškozeného, od něhož pod falešnou záminkou obstarání tabletu ze zahraničí a prostřednictvím následných plateb za nejrůznější poplatky či z jinak různě nesrozumitelných důvodů postupně vylákal finanční částku celkem 2 084 661,54 Kč. Za uvedení v omyl lze považovat jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Třebaže poškozený předal obviněnému finanční částku tzv. dobrovolně, činil tak z intelektové neschopnosti vyhodnotit si nemyslnost těchto požadavků. Finanční částka celkem ve zmíněné výši pak odpovídala součtu peněžních prostředků, které poškozený vzal z úspor svých rodičů v hotovosti, a peněžním prostředkům, které čerpal na základě uzavřených úvěrových smluv od České spořitelny, a. s. Ačkoli byl Krajským soudem v Praze modifikován adhezní výrok vyslovený soudem prvního stupně, neměla tato změna vliv z hlediska stanovené škody způsobené obviněným.
8. Dále státní zástupce zmínil obviněným rovněž uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž měl za to, že konkrétní předložené námitky nabývají podobu toliko prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ve smyslu požadavků vyplývajících z §2 odst. 5 a 6 tr. ř., aby docílil rozdílnou verzi skutkového stavu, podle které měl poškozenému pomáhat se sázením. Skutečnost je však taková, že to byl obviněný, který se nacházel v nepříznivé finanční situaci a podléhal hazardním hrám, a nikoli poškozený. V časové souslednosti s půjčkami poškozeného v České spořitelně lze následně registrovat dotační přílivy finančních částek na účtu obviněného evidovaného na portálu sázkových společností a hrazení dluhů z nařízené exekuce. V rozebírané věci není identifikován zjevný, natož tzv. extrémní rozpor dosahující úrovně odůvodňující zásah Nejvyššího soudu ve smyslu zmíněného dovolacího důvodu, a shledal dále dostatečným poukázat především na odstavec 16. odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha-východ, v němž byl skutkový stav precizně rozebrán. Dodal, že je podstatné, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
9. Jestliže obviněný poukazoval na neakceptované návrhy k prokázání majetkové a životní úrovně rodiny T., takové výhrady neobstojí, byť je lze přes obecné vyznění podřadit pod další alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud však v zásadě není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti Krajský soud v Praze dostál, jak vyplývá z odstavce 11. odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož je i zřejmé, že byl proveden výslech svědkyně A. T. a byl přehrán videozáznam o předání údajné půjčky. Z ničeho tedy nevyplývá, že by se mělo jednat o tzv. opomenuté důkazy v předvídaném smyslu.
10. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož využil a sdělil, že jednak nebyl přehrán videozáznam o zapůjčení peněz mezi obviněným a poškozeným, a dále že soud prvního stupně neprovedl precizní rozbor skutkového stavu, resp. zde je právě dáno pochybení v tom smyslu, že částka ve výši 2 084 661,54 Kč nebyla nikdy v jeho dispozici a byla dovozena dvojím započtením stejných financí. Proto obviněný setrval na svém návrhu.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely, provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nicméně tento stav mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
15. Podstata celé dovolací argumentace obviněného spočívala primárně právě ve zpochybňování procesního postupu soudů obou stupňů a jimi dovozených skutkových zjištění. Konkrétně tvrdil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takto formulované námitky by v zásadě bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění.
16. Především nelze mít za to, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný měl v dovolání za to, že Krajský soud v Praze nesprávně zamítl provést důkazy ke zjištění životní úrovně rodiny T., tedy opětovným výslechem A. T. a výpisem z registru vozidel stran členů jmenované rodiny poškozeného. S ohledem na jeho repliku je třeba doplnit, že o návrhu na doplnění dokazování přehráním videozáznamu o předání údajné půjčky se dovolání nezmiňuje.
17. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Krajský soud v Praze k návrhu obviněného v odstavci 11. svého rozsudku výslovně konstatoval, že je posoudil jako nadbytečné, a proto jejich provedení zamítl, neboť vyžádání výpisu z registru vozidel na osobu poškozeného, svědkyně A. T. a otce poškozeného s projednávaným skutkem nijak nesouvisí a obviněným tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je tento důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, svědkyně A. T. pak již byla okresním soudem k věci vyslechnuta, proto tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno. Lze doplnit, že shodné platilo i pro návrh na doplnění dokazování přehráním zmíněného videozáznamu.
18. Obviněný se nijak konkrétněji s popsaným závěrem nevypořádal, pouze tvrdil, že navržené důkazy měly být provedeny. Nejvyšší soud se v návaznosti na uvedené se závěry krajského soudu ztotožňuje. Svědkyně A. T. se dostatečně vyjádřila k existenci jejich rodinných úspor a k jejich výši, poškozený potom popsal, jak s nimi ve prospěch obviněného naložil, přičemž tyto informace jsou v zásadě v souladu se zjištěnými finančními obnosy, s nimiž obviněný nakládal. Jen na okraj je namístě připomenout, že podle skutkových zjištění soudů obviněný finanční prostředky vylákané od poškozeného neshromažďoval pouze na svém účtu, na kterém tudíž skutečně nemusela být částka přesahující 2 000 000 Kč, ale obviněný vylákané prostředky přebíral v hotovosti a – mimo jiné – je užil na úhradu svých dřívějších dluhů, na sázení apod. Ani na účtech na herních portálech se proto celá vylákaná částka, ani postupně, projevit nemusela. Pokud jde o tvrzení údajné předcházející půjčky peněz obviněným poškozenému, bylo v podstatě zjištěno, že obviněný byl sám zadlužen a neměl prostředky pro půjčování dalším osobám, poškozenému pak, poměrně razantně a nevybíravě, průběžně tvrdil jeho údajný dluh a předkládal mu k tomu nesmyslné částky, které poškozený neuměl vyhodnotit. Uvedené již vyplynulo z jejich vzájemné komunikace textovými zprávami a nebylo potřeba k tomu provádět důkaz další.
19. Dále pak Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že zásada volného hodnocení důkazů, zmíněná v §2 odst. 6 tr. ř., na kterou také obviněný poukazoval, znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se projeví až při zhodnocení důkazů. Při tomto zhodnocení samozřejmě nemůže soud postupovat libovolně, ale jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu, což bylo v tomto případě nepochybně splněno. Naopak pokud by obviněný v podstatě určoval, jaké důkazy by soudy musely provést a zda k prokázání výše úspor rodiny T. postačuje právě jeden a jaký důkaz (výpověď A. T.), taková argumentace by byla zcela v rozporu se smyslem a účelem uvedené zásady.
20. Pochybení ve smyslu uvedené alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež je dána, pokud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, tedy Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Pokud některé důkazní návrhy obviněného nebyly akceptovány, stalo se tak důvodně a za dostatečného vysvětlení, nikoli svévolně.
21. Nejvyšší soud se pak neztotožnil ani s námitkami obviněného, podle kterých rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy jimiž tvrdil naplnění další alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Jak totiž již bylo řečeno výše, takovou situaci je namístě shledat, zejména jestliže by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. Okresní soud Praha-východ, za akceptace Krajským soudem v Praze, však konstatoval, že z provedených důkazů průběh skutkové děje důvodně vyplynul. Oba soudy přitom vycházely zejména z výpovědi poškozeného, který popsal jednání obviněného vůči němu a z toho vyplývající finanční transakce, za zohlednění závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, týkajících se duševního stavu poškozeného, jehož shledali lehce mentálně retardovaným a jeho osobnost nevyzrálou, naivní a lehce manipulovatelnou silnějšími jedinci, byť je jinak schopen zapamatovat si a reprodukovat prožité události. Rovněž pak byly provedeny důkazy k ekonomické situaci obviněného, který byl zadlužen a byly vůči němu vedeny exekuce, které ve shora popsaném období, za absence adekvátních příjmů, uhradil, a objevily se mu značné částky na herních účtech. Přehlédnuta nebyla ani výpověď svědkyně S. H. k tomu, jak byla celá záležitost zjištěna, ani komunikace textovými zprávami, v nichž obviněný zjevně zmateného poškozeného nevybíravě osočoval a tvrdil mu, že je povinen mu vrátit údajně dříve půjčené peníze, což však nebylo ve shodě se skutečností. S těmito (resp. zejména s těmito) důkazy jsou potom v konečném důsledku učiněná zjištěná v naprostém souladu, tedy jinak řečeno zde nelze shledat žádný, natož zjevný rozpor. Na uvedeném ničeho nemění ani obhajoba obviněného, který zejména tvrdil jiný průběh skutkového děje.
22. Nejvyšší soud tedy v obecném smyslu doplňuje, že soudy činné dříve ve věci provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Současně logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. soudy obou stupňů naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. K tomu lze odkázat na odstavce 16. rozsudku soudu prvního stupně a 15. a 16. rozsudku soudu odvolacího.
23. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nedošlo.
24. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. To obviněný mohl učinit (a také učinil) s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popřípadě za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž s takovými námitkami se již Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vypořádal. Pokud pak jde o námitky, jimž by obviněný zpochybňoval správnost právního posouzení skutku tak, jak byl dovozen soudy, resp. jimiž by tvrdil jeho jiné nesprávné hmotně právní posouzení, je možné zohlednit pouze jeho tvrzení, že mu poškozený předával peníze dobrovolně, což by, podle názoru obviněného, mělo vyslovenou právní kvalifikaci vylučovat.
25. K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu podvodu v jeho základní skutkové podstatě podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jeho podstatou tedy je, že pachatel uvede jinou osobu v omyl (jak bylo dovozeno ve věci obviněného, alternativně využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti), tato osoba v důsledku svého omylu (nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností) provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí (v příčinné souvislosti s ní) vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby, a to pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, v nyní posuzované věci nicméně byla dána shoda jednak u osoby pachatele a obohaceného, a dále u osoby jednající v omylu a dílem i poškozené (část předaných peněz náležela rodičům poškozeného), což značí, že obviněný jednal podvodně vůči přímo poškozenému, jenž při majetkové dispozici vycházel z mylného předpokladu, vyvolaného záměrně obviněným (ohledně dodání tabletu apod.). V návaznosti na uvedené je potom zřejmé, že pokud poškozený předával obviněnému shora popsané finanční prostředky, činil tak skutečně v zásadě (byť obsah textových zpráv určitý tlak na poškozeného vytvářel) dobrovolně (nikoli tedy v důsledku např. násilí, což by ovšem také patrně založilo jinou právní kvalifikaci), nicméně, jak již bylo řečeno, v důsledku omylu vyvolaného cíleně obviněným, právě za účelem obohacení sebe na jeho (či jiného) úkor – což naopak právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku zcela podkládá.
26. Ani právnímu posouzení zjištěného skutkového děje tak nelze ničeho vytknout, a proto rovněž naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není možné shledat.
27. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného, která vymezuje možnosti přezkumu v dovolacím řízení, byla podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu