ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.253.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 253/2023-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2023 o dovolání obviněného F. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. 4 To 359/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 175/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2022, č. j. 7 T 175/2021-278, byl obviněný F. M. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 40 denních sazeb po částce 1 000 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 28. 6. 2021 v místě Obecního úřadu obce XY jednajíce se záměrem způsobit jinému újmu na jeho osobnostních právech, jako oprávněná úřední osoba Obecního úřadu XY podle §2 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a podle §15 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád s pověřením ode dne 6. 11. 2018 mimo jiné též k provádění veškerých úkonů ve správních řízeních týkající se agendy „rušení údaje o místu trvalého pobytu“, zahájil z vlastní iniciativy správní řízení, na jehož podkladě svévolně vydal dne 1. 7. 2021 pod č. j. UOV/0843/2021 rozhodnutí na hlavičkovém papíře Obecního úřadu XY, opatřené úředním razítkem se státním znakem a svojí podpisovou doložkou jako oprávněné úřední osoby, kdy takovým rozhodnutím rozhodl jako příslušný správní orgán o zrušení údaje o místu trvalého pobytu osoby A. V. na adrese XY č. p. XY, XY, ač k takovému postupu nebyly dány zákonné důvody, kdy tyto zákonné důvody jsou taxativně uvedeny v §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), řízení o zrušení trvalého pobytu vedl v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, kdy účastníku řízení, A. V. v rozporu s §38 neumožnil nahlížení do spisu, v rozporu s §46 odst. 1 mu neoznámil zahájení řízení, a v rozporu s §72 odst. 1 a §19 takto vydané rozhodnutí č. j. UOV/0843/2021 řádně zákonným způsobem A. V. nedoručil, přičemž rozhodnutí č. j. UOV/0843/2021 vydal z důvodu vlastních subjektivních negativních názorů na činnost A. V. jako ministra zdravotnictví České republiky, které uvedl v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí č. j. UOV/0843/2021, následně rozhodnutí č. j. UOV/0843/2021 poskytl R. B. ke zveřejnění nejméně na sociální síti Facebook tak, aby se s ním mohla seznámit široká veřejnost, kdy takovým jednáním způsobil A. V. závažnou újmu na jeho osobnostních právech, spočívající v právu občana České republiky si svobodně zvolit místo svého pobytu v České republice.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2022, č. j. 4 To 359/2022-318, byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po částce 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce úřední osoby spojené s rozhodovací pravomocí v oblasti státní správy a samosprávy na dobu dvou let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu k výroku o vině dovolatel namítal nesprávné hodnocení otázky způsobení závažné újmy jakožto pojmového znaku trestného činu, a to z hlediska objektivní i subjektivní stránky. Konkrétně namítal, že nebyla naplněna předvídaná kritéria úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, mezi něž zařadil to, že musí být objektivně dána možnost jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku závažnou újmu způsobit a současně musí být pachatel veden úmyslem takový následek poškozenému způsobit.
5. Stran způsobení závažné újmy, jež byla ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně charakterizována jako „újma spočívající v právu občana České republiky si svobodně zvolit místo svého pobytu v České republice“ pak uvedl, že neexistovala objektivní možnost předmětným skutkem zamezit poškozenému v právu zvolit si místo svého pobytu na území České republiky. I kdyby hypoteticky mohlo jednání obviněného vést ke zrušení evidence místa trvalého pobytu poškozeného (což nemohlo, neboť ani nebylo kvalifikovaným způsobem zahájeno), tak tím v žádném případě nemohlo být ovlivněno právo poškozeného si zvolit místo svého pobytu. Trvalé bydliště označil za čistě evidenční údaj bez vlivu na skutečnost, kde daná osoba pobývá. Nepřisvědčil ani argumentaci soudů obou stupňů, že se od trvalého pobytu odvíjí celá řada práv a povinností, neboť v případě zrušení tohoto evidenčního údaje dochází ze zákona automaticky k zaevidování místa trvalého pobytu dané osoby na adresu obecního úřadu v místě, kde byl naposledy k trvalému pobytu zapsán (nedochází k ovlivnění volebního práva, příslušnosti správce daní či příslušnosti obecních úřadů s rozšířenou působností). Skutkem popsaným v napadených rozhodnutích tak nemohla být ani teoreticky žádná újma popsaná ve výrokové části rozsudku způsobena, natož závažná.
6. Rovněž neexistovala subjektivní stránka ve vztahu k pojmovému znaku úmyslu způsobit závažnou újmu na straně poškozeného. Obviněný totiž volil formu doručení dokumentu, v němž poškozenému oznamoval, že bylo zahájeno řízení o zrušení jeho trvalého pobytu, e-mailovou zprávou, a to za plného vědomí správného postupu kvalifikovaného zahájení správního řízení vedoucího ke zrušení trvalého pobytu, aby bylo vůbec způsobilé založit jakékoliv právní následky. Z toho je zřejmé, že jeho úmysl v žádném případě nesměřoval ke způsobení závažné újmy poškozenému. Komparaci s doručením obžaloby ve smyšlené trestní věci e-mailem označil za nerelevantní, neboť by se jednalo o nicotný trestní proces, přičemž by mohla být způsobena toliko závažná újma ve formě způsobení psychické újmy (případně snížení společenské vážnosti poškozeného), nicméně ta nebyla soudy specifikována. Obviněný tak realizací nicotného úkonu v žádném případě neměl úmysl způsobit poškozenému újmu ve formě omezení jeho práva zvolit si místo svého pobytu na území České republiky. Jeho úmyslem nebylo zahájit správní řízení, nýbrž formou občanského protestu vyjádřit svůj nesouhlas se způsobem výkonu pravomoci úřední osoby poškozeného.
7. Závěrem dovolání proto obviněný F. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a dovolatele zprostil obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě není trestným činem.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný žádné námitky obsahově odpovídající současnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznesl, avšak lze je obsahově podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V obecné rovině konstatoval, že naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, že by úřední osoba svůj úmysl způsobit jinému jinou závažnou újmu realizovala prostředky, které by ke způsobení této újmy byly objektivně nezpůsobilé. Výklady obviněného o neexistenci objektivní možnosti předmětným jednáním zamezit poškozenému v realizaci práva zvolit si místo svého pobytu na území České republiky tedy samy o sobě označil za nerozhodné z hlediska formálních znaků posuzovaného trestného činu.
9. Dále uvedl, že skutek jako událost v objektivní realitě je třeba odlišovat od jeho slovního popisu ve výroku o vině, když nevýstižnost a nepřiléhavost popisu skutku sama o sobě nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nesprávnost právního posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek ve výroku o vině nebyl popsán zcela v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., přičemž jinak je z odůvodnění soudních rozhodnutí evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ač byla v tzv. skutkové větě výroku o vině jako újma na straně poškozeného výslovně uvedena pouze újma na jeho projevu svobodně si zvolit místo svého pobytu v České republice, z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy dovodily i existenci dalších zásahů do nemajetkových práv obviněného, které nejenže v důsledku jednání obviněného mohly vzniknout, ale zčásti i reálně nastaly. Samotné zrušení údaje o místu trvalého pobytu by pro poškozeného mělo závažné následky v občanském životě (např. při jednání se státními orgány), přičemž k takovému následku by jednání obviněného za určitých okolností vést mohlo. Samotné vedení správního řízení bez vědomosti poškozeného o nikterak bezvýznamné otázce pro poškozeného znamenalo stresovou situaci, proti nezákonnému rozhodnutí byl nucen činit právní kroky, což si patrně vyžádalo i finanční náklady. Zejména pak nemajetková újma spočívala v dehonestaci poškozeného, které bylo dosaženo medializací předmětného nezákonného rozhodnutí, když toto rozhodnutí poskytl bez jakéhokoli právního důvodu správkyni facebookové stránky TV Šalingrad (tato okolnost pak byla v tzv. skutkové větě uvedena).
10. Podle názoru státního zástupce tedy uvedené hrozící a zčásti i nastalé negativní následky pro poškozeného ve svém souhrnu představovaly závažnou újmu na straně poškozeného. Ve vztahu k dehonestaci poškozeného lze na straně obviněného dovodit přímý úmysl, ve vztahu k dalším následkům pak minimálně úmysl nepřímý. Úmysl přesahující objektivní stránku přečinu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, který se vztahuje ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy jinému anebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 939/2017). Na okraj věci uvedl, že zneužití správního řízení úřední osobou pro veřejnou prezentaci vlastních názorů na činnost ústavních činitelů a na vládou zvolené prostředky ke zvládání pandemické situace by mohlo být považováno též za opatření imateriálního neoprávněného prospěchu pro tuto úřední osobu. Uzavřel proto, že stíhaný skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě ve spojení s navazujícími částmi odůvodnění soudních rozhodnutí vykazoval všechny znaky přisuzovaného přečinu a dovolací námitky obviněného tak byly zjevně nedůvodné.
11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť dovolatelem nesprávně označen jako písm. g)], tento je dán v případech, ve kterých rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
14. Obviněný nesouhlasil s tím, že způsobenou újmu spočívající v právu občana České republiky si svobodně zvolit místo svého pobytu v České republice lze považovat za újmu závažnou ve smyslu §329 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i s tím, že by byla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu k takovéto újmě směřující. Jeho dovolací námitky byly tudíž pod zvolený důvod dovolání podřaditelné, nicméně nebylo možné jim, jak bude vysvětleno dále, přiznat relevanci.
15. Nejprve je namístě připomenout, že trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. S ohledem na uplatněné námitky je nutno také poznamenat, že daný trestný čin lze spáchat pouze úmyslně, přičemž všechny znaky uvedené základní skutkové podstaty musí být pokryty úmyslem, nadto se vyžaduje ještě specifický úmysl přesahující objektivní stránku. Pachatel coby úřední osoba uskutečňuje své jednání proto, aby jinému způsobil (v tomto případě) závažnou újmu. Postačí pak toliko úmysl nepřímý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, uveřejněné pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Závažnou újmou je jakýkoli jiný právně relevantní negativní důsledek, který se projevuje ve sféře poškozeného, než majetková škoda. Taková újma, u níž je užito dané kvantitativní minimum, pak na jednu stranu nemůže mít jen zanedbatelný dopad do sféry poškozeného, současně se však nevyžaduje, aby pro něj představovala podstatný zásah do jeho zájmů. Pod touto újmou je pak třeba rozumět i újmu imateriální v podobě zásahu do osobnostních práv (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2589 až 2592).
16. Ve světle nastíněných skutečností se tak Nejvyšší soud nejprve zabýval námitkou obviněného, že neexistovala objektivní možnost jeho jednáním zamezit poškozenému v realizaci práva zvolit si místo svého pobytu na území České republiky. V tomto ohledu (a v souladu s názorem státního zástupce) lze konstatovat, že naplnění znaků skutkové podstaty není vyloučeno ani v případě, že by úřední osoba svůj úmysl způsobit jinému jinou závažnou újmu realizovala prostředky, které by ke způsobení této újmy byly objektivně nezpůsobilé. Podstatné je toliko to, zda obviněný chtěl způsobit závažnou újmu, potažmo s jejím případným vznikem byl alespoň srozuměn.
17. Pokud pak poukázal na fakt, že neexistovala požadovaná forma zavinění jakožto obligatorní znak subjektivní stránky posuzovaného trestného činu ve vztahu k pojmovému znaku způsobení závažné újmy na straně poškozeného, neboť jí nemůže být újma spočívající v právu občana České republiky si svobodně zvolit místo pobytu v České republice, Nejvyšší soud uvádí následující. V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně byla vskutku specifikována toliko jako závažná újma na osobnostních právech poškozeného újma spočívající v právu občana České republiky si svobodně zvolit místo svého pobytu v České republice. Nicméně takto byla definována způsobená závažná újma, přičemž podstatné je právě a jedině to (jak již bylo ostatně shora předestřeno), k jaké újmě směřoval úmysl obviněného. Uvažovanou závažnou újmu, k níž směřoval úmysl pachatele, totiž nelze vnímat izolovaně, nýbrž ve vzájemné souvislosti a komplexnosti, kdy důležitým pojítkem je právě úmysl způsobení závažné újmy na osobnostních právech poškozeného, který je výslovně v tzv. skutkové větě rozsudku vyjádřen slovy „se záměrem způsobit jinému újmu na jeho osobnostních právech“. Trestný čin je totiž dokonán již vykonáním pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu ve specifickém poškozovacím úmyslu, neboť k dokonání činu není třeba, aby újma skutečně vznikla (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1975 Sb. rozh. tr.).
18. Nicméně lze přisvědčit tomu, že vzniklá závažná újma je ve skutkové větě formulována poněkud nešťastně, neboť právo (svoboda) pobytu v jeho primárním smyslu podle čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod představuje právo svobodně se zdržovat a usazovat kdekoli na území České republiky, včetně volby bydliště, přičemž se liší od institutu trvalého pobytu, který má ryze evidenční povahu a nemusí nijak souviset s reálným místem bydliště nebo pobytu. Právo na zvolení si trvalého pobytu podle §10 zákona o evidenci obyvatel je pak subjektivně veřejným právem vymahatelným ve správním soudnictví, které je odvozeno od práva na svobodu pohybu a pobytu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 6/11, b. 36). Lze proto současně akcentovat, že každý občan má v souladu s §10 zákona o evidenci obyvatel právo zvolit si místo trvalého pobytu a na to, aby do něj bylo zasahováno či mu tento údaj byl rušen pouze a jedině v souladu se zákonem a v situacích výslovně předvídaných (především zrušení údaje o místu trvalého pobytu podle §12 téhož zákona). Pokud obviněný vyzdvihuje skutečnost, že se jednalo o fakticky nulitní úkon bez reálného dopadu do práv poškozeného, ignoruje přitom vnímání takového počínání poškozeným, neboť bylo zasáhnuto primárně do jeho právní jistoty. Nadto vydané rozhodnutí bylo opatřeno úředním razítkem a podpisovou doložkou oprávněné úřední osoby, tedy budilo dojem jeho pravosti (viz také princip presumpce správnosti aktů vydávaných orgány veřejné správy, dle něhož se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej). Již odvolací soud (viz zejména odstavce 13. až 18. odůvodnění jeho rozsudku) osvětlil, že újma netkvěla jen v zásahu do veřejnoprávního domicilu, ale manifestovala se i v tom, jak ohrožení takového statku vnímal poškozený a jaké navazující kroky proti němu musel činit pro eliminaci nežádoucího efektu. Obviněný si totiž musel být alespoň rámcově schopen představit způsob reakce poškozeného a byl přinejmenším srozuměn s tím, že to v poškozeném vyvolá očekávatelné obavy a reakce. Lze se pak ztotožnit s tím, že evidenční údaj o místu trvalého pobytu je důležitým údajem s významným přesahem do celé řady individuálních práv jedince, přičemž nelze odhlédnout ani od znemožnění participace účastníka na příslušném správním řízení.
19. Nelze však přehlédnout ani skutečnost, že obviněný věděl a chtěl způsobit poškozenému újmu v podobě dehonestace poškozeného. Obviněný totiž poskytl předmětné rozhodnutí k medializaci, konkrétně jej zaslal R. B. ke zveřejnění nejméně na sociální síti Facebook tak, aby se s ním mohla seznámit široká veřejnost (což je výslovně vyjádřeno i v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu). Již samotná medializace takřka vždy umožňuje negativní dopady určitých událostí do prožívání a duševní sféry medializovaného jedince (viz odstavec 19. rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti nutno akcentovat především to, že vydání a následná medializace úředního rozhodnutí, které obsahuje pasáže mj. o tom, že se za danou osobu pro její veřejnoprávní působení a politické kroky, s nimiž nesouhlasí, konkrétní obec stydí, nebo že nepřímo zavinila smrt 25 000 lidí, je velice dobře způsobilá zasáhnout do dobré pověsti jedince. Byť by se primárně jednalo o jakýsi občanský protest obviněného, nelze s ohledem na zvolenou formu odhlížet od trestněprávních konsekvencí obdobného počínání.
20. Nejvyšším soudem byly pečlivě vzaty v potaz specifické okolnosti posuzovaného jednání a z hlediska komplexního posouzení lze hovořit o jeho úmyslném jednání. Uzavírá tak, že obviněný jakožto úřední osoba jednal v úmyslu způsobit poškozenému jinou závažnou újmu, která spočívala v celkovém dopadu do osobnostních práv poškozeného. Z výše uvedených důvodů tak nemohl přisvědčit argumentaci dovolatele.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [byť obviněným označen jako písm. l)] obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
22. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
23. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) či m) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
24. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného F. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu