ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.44.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 44/2023-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném 28. 2. 2023 o dovolání obviněného L. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 To 16/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. C. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, č. j. 49 T 5/2021-644, byl obviněný L. C. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl za to a za sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zmíněného pokusu zločinu dopustil tím, že v blíže nezjištěné době ode dne 19. 4. 2020 22.15 hod. do dne 20. 4. 2020 1.55 hod. v obývacím pokoji bytu č. 9 na ulici XY č. XY v XY, okres Karviná, fyzicky napadl svou dceru, poškozenou nezletilou AAAAA, nar. XY, takovým způsobem, že v okamžiku, když nezletilou držel na rukou a snažil se již delší dobu neúspěšně tišit její pláč a uspat ji, rozezlen mj. z této situace, ji nekontrolovaně odhodil na sedací soupravu a poté, když nezletilá stále plakala, ji nejméně malou intenzitou síly uhodil otevřenou pravou rukou, tzv. fackou, do levé strany tváře. Vzhledem ke skutečnosti, mj. že o nezletilou od jejího narození osobně pečoval, si přitom byl vědom toho, že jmenované musí při jejím uchopení a zdvihnutí dosud podepírat hlavu, kterou poškozená dosud sama neudrží, což při popsaném jednání nečinil, naopak se při popsaném jednání podle svého sdělení sám bál, že si poškozená může tzv. zlomit vaz – trhem či nekontrolovaným pohybem hlavy narušit míšní spojení, a byl si vědom, že uvedené by vedlo ke smrti poškozené. Věděl tedy, že uvedeným svým jednáním, s ohledem na popsaný mechanismus a intenzitu útoku, část těla poškozené, vůči níž útok ve výsledku směřoval a novorozenecký věk poškozené spojený s velmi křehkou fyzickou konstitucí, může poškozenou usmrtit a s tímto byl, pro případ, že toto způsobí, srozuměn. Nato poškozená začala ještě více plakat, což probudilo jeho přítelkyni, matku nezletilé I. S., která spala ve vedlejším pokoji a se kterou se předtím dohodl na tom, že bude o nezletilou v noci pečovat, načež této po pravdě neřekl, co se stalo, své násilné jednání vůči dceři zatajil a nepřivolal lékařskou pomoc, i když následně poškozená vykazovala zjevné známky nestandardního chování na rozdíl od svého předchozího stavu zdravého dítěte. Popsaným potencovaným odhozením poškozené s jejím následným pádem a úderem otevřenou dlaní do její hlavy způsobil poškozené komplex velmi závažných poranění, a to nitrolebních úrazových změn, a sice krvácení pod měkké pleny mozkové, pod tvrdou plenu mozkovou a hypoxicko-ischemické změny v nervové tkáni, kterážto byla ze soudně lékařského hlediska vyhodnocena jako poškození důležitého orgánu s průměrnou dobou léčení nitrolebních úrazových změn v trvání řady týdnů až měsíců, během níž je pacient výrazně omezen na běžném způsobu života vedle dlouhodobé hospitalizace, lékařských zákroků a nutnosti klidového režimu také bolestivostí utrpěných poranění. Tato utrpěná poranění mohou vést i ke smrti, a to s ohledem na lokalizaci poranění, jejich rozsah, včasnost a dostupnost odborné péče. Mimo těchto zmíněných poranění poškozené způsobil krvácení před a do sítnice obou očí, krevní podlitiny na spodině brady vlevo, na zevní ploše levé paže a na rozhraní palcové hrany pravého předloktí a jeho hřbetní strany. Pro uvedená závažná poranění hlavy byla poškozená minimálně dne 20. 4. 2020 v 17:04 hod. nejprve ošetřena lékařem Zdravotnické záchranné služby Moravskoslezského kraje, kterou zavolala třetí osoba, a následně ve výroku popsaným způsoben hospitalizována, přičemž při kontrolním vyšetření magnetickou rezonancí byly u nezletilé opětovně popsány hypoxicko-ischemické změny mozku, nabývající v rozsahu pravého temenního laloku a týlního laloku vlevo charakteru větších postmalatických cyst (kdy malacií se rozumí odúmrť mozkové tkáně z důvodu nedokrevnosti), přičemž uvedená nitrolební poranění zřejmě povedou k trvalým následkům na zdraví nezletilé.
3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 4. 2022, č. j. 4 To 16/2022-683, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom smyslu, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ohledně otázky zavinění soudy obou stupňů vycházely z výpovědí svědkyň I. S. a Z. B. C., podle nichž byl obeznámen s tím, že novorozencům je nutné podepírat hlavu. S uvedeným skutečně srozuměn byl, nicméně nesouhlasil s názorem soudů, že pokud poškozenou hodil na sedačku a dal jí facku, byl srozuměn, že jí může způsobit smrt. Soudy činné dříve ve věci zmíněný závěr dovozovaly z jeho výpovědi, v níž měl uvést, že „když ta hlava visela v tom letu na těch svalech, tak se bál, že by si poškozená zlomila vaz“. V daném momentu se však nejednalo o jeho spontánní výpověď, ale o reakci na otázku soudu zda „když ta hlava visela v tom letu na těch svalech, se bál, že by si poškozená zlomila vaz“. Tato otázka byla sugestivní, což si obviněný při svých zjištěných podprůměrných intelektových schopnostech nemohl uvědomit, a proto z ní jeho srozumění se smrtelným následkem nelze s ohledem na §92 odst. 4 tr. ř. dovozovat.
5. Obviněný dodal, že jeho srozumění s takovým následkem by bylo možné shledávat v případě, kdyby poškozenou hodil na zem nebo ji opakovaně uhodil rukou, což se nestalo. Navíc podle vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je po hození novorozencem bez podepřené hlavičky na tvrdou podložku narušení nervových míšních spojení a zlomení vazu relativně netypické.
6. Pokud soudy obou stupňů měly za to, že jeho zavinění podkládá i skutečnost, že se po útoku nepřiznal matce nezletilé ani zdravotnickým pracovníkům, co udělal a vytvářel tím situaci progradování procesu devastace mozku, nemá takový závěr oporu v provedeném dokazování. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nehrál časový faktor pravděpodobně až takovou roli, vzhledem k tomu, že poškozená byla léčena konzervativně, bez neurochirurgického zákroku.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný opřel svůj mimořádný opravný prostředek o neúčinné znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které bylo nicméně doslovně převzato do §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obviněný tak měl správně uplatnit dovolací důvod podle naposled zmíněného ustanovení, za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. I při zohlednění těchto dovolacích důvodů však shledal jeho dovolání zjevně neopodstatněným. Poukázal na učiněná skutková zjištění, opírající se zejména o výpovědi obviněného, svědkyň a vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který se mimo jiné k možnostem úmrtí nezletilé v důsledku tzv. zlomení vazu vyjádřil v tom smyslu, že u dětí je toto poranění relativně netypické. Ve vazbě na to však k možnosti smrtelného následku doplnil, že popsaným (zjištěným) mechanismem útoku může samozřejmě dojít i k poškození míchy s tím, že v případě daného útoku si pachatel skutečně nemůže být jistý, zda smrtelný následek nenastane. Znalec v této souvislosti zmínil i hrozící nitrolební úrazové změny vzhledem k tomu, že mozek naráží na vnitřní povrch lebky. Přestože poškozená byla v daném případě léčena pouze konzervativně a nebyla podrobena neurochirurgickému zákroku, státní zástupce připomenul, že prvotní informace o násilí vůči ní lékařům k dispozici nebyla, a to právě z důvodu chování obviněného. Ve vztahu k hodnocení otázky zavinění pak poukázal na to, že obviněný je osobou plně trestně odpovědnou a nebyla u něj zjištěna žádná duševní porucha ani mentální, společenský či jiný handicap. Naopak, v těchto otázkách (péče o malé dítě) byl osobou poměrně informovanou. Ačkoliv si byl přitom vědom svého předchozího násilného jednání, neučinil nic pro to, aby život nezletilé zachránil a na dotaz matky nezletilé své jednání zapřel a ponechal ji – jak akcentoval i odvolací soud – napospas svému osudu. Jednalo se tak o vztah lhostejnosti k následku, přičemž tuto skutečnost je nutno interpretovat jako pozitivní vztah k tomu, že dítě, jen krátce po dovršení tří týdnů věku, tedy osoba verbálně a fyzicky zcela bezbranná, může zemřít. Státní zástupce také zdůraznil, že jednání obviněného spočívající v odhození dítěte na sedací soupravu a následné přinejmenším jedné facce do hlavičky (levé tváře) na volně pohyblivém krku bylo jednáním aktivním a úmyslným, ač v návaznosti na předchozí zkušenosti byl obeznámen s tím, že malému dítěti, z hlediska vývojové fáze ještě novorozenci, musí podepírat hlavičku. V projednávané věci přitom obviněný nejenže hlavičku novorozence nepodepíral, ale na nezletilou přímo zaútočil. Jeho srozumění s možným smrtelným následkem bylo lze do značné míry dovodit i z jeho výpovědi u hlavního líčení provedeného dne 5. 1. 2022, kdy k dotazu soudu mimo jiné uvedl, že při odhození poškozené, když její hlava visela v letu na svalech, se bál, že si může zlomit vaz.
9. Státní zástupce tak obviněnému přisvědčil, že smrt poškozené primárně způsobit nechtěl, což však netvrdil ani žádný ze soudů, neboť pak by se z jeho strany jednalo o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stran dovození úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak státní zástupce závěry soudů obou stupňů akceptoval a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možnému uplatnění repliky, čehož však nebylo využito.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021. Na tomto místě je třeba uvést, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. doplněn nový dovolací důvod označený jako písm. g), současně došlo k posunutí dovolacích důvodů zbývajících. Optikou této novely pak Nejvyšší soud přistoupil k předložené dovolací argumentaci a tvrzenému dovolacímu důvodu.
13. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je aktuálně vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je namístě doplnit, že uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je s odkazem na něj určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování v daném ohledu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentaci, o kterou obviněný dovolání opřel, je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.). Je možno konstatovat, že obviněný zpochybnil právní posouzení svého zavinění – což je pod zmíněný dovolací důvod jistě podřaditelné, nicméně přitom se do jisté míry opíral o samostatně provedené hodnocení důkazů, v tom smyslu, zda byly skutkové závěry dovozovány z důkazů zákonných či zda vyslovené závěry z provedených důkazů vůbec vyplývají.
15. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2022, lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely, provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky přímo neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, tedy k zásadnímu rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nicméně tento stav mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto soudní praxí vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
16. Zmíněný dovolací důvod obviněný neuplatnil, přesto se však Nejvyšší soud námitkami obviněného i z daného pohledu zaobíral a konstatuje, že jím tvrzené pochybení soudů nebylo možné dovodit.
17. V obecném smyslu je především stran obviněným zpochybněného momentu právního posouzení třeba uvést, že podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Úmysl spáchat zamýšlený trestný čin musí pokrývat všechny okolnosti naplňující znaky takového trestného činu a musí směřovat k jeho dokonání. Pokusit se přitom lze jen o spáchání úmyslného trestného činu, kterým je i zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí, kdo úmyslně usmrtí jiného a spáchá takový čin na dítěti mladším patnácti let.
18. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Je obligatorním znakem subjektivní stránky skutkové podstaty, a to psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat. Na zavinění je proto namístě usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Okolnosti subjektivního charakteru lze tedy zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
19. Podle §15 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
20. Dále je namístě připomenout, že v případě zavinění ve formě úmyslu nepřímého (dovozeného soudy v nyní přezkoumávané věci) způsobení následku není přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), pachatel totiž sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace zmíněného cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222.).
21. Jak potom vyplynulo z učiněných skutkových zjištění (zdůrazní-li se podstatné skutečnosti), obviněný měl v péči poškozenou, dceru jeho přítelkyně, o kterou se staral, přičemž byl obeznámen jak s jejím věkem (cca tři a půl týden), tak s jejími schopnostmi a s potřebami (bylo nutné jí podepírat hlavičku, neboť jako novorozenec nebyla s to tak činit sama, přičemž obviněný měl jisté zkušenosti s pravidelnou péčí o takto malé dítě i z dřívější doby). V této situaci rozezlen z pláče poškozené či případně i v návaznosti na své určité podráždění z jiných důvodů poškozenou jednak hodil shora popsaným způsobem na sedačku a jednak jí poté dal facku. Ke svému útoku se následně bezprostředně nedoznal, nezajistil poškozené lékařskou péči, ale stalo se tak až s mnohahodinovým časovým odstupem jinými osobami, kterým také obviněný posléze řekl o svém jednání. Jak potom uvedl znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, daná problematika se odvíjí od poměru váhy hlavičky několikatýdenního miminka ve vztahu k tělu. Při prudkých pohybech může dojít k trhnutí hlavičky, v důsledku čehož může dojít ke zlomení vazu (pozn. – tj. ke zlomení na prvních dvou krčních obratlích), byť toto je s ohledem na chrupavčité obratle u takto malých dětí netypické. Dále může nastat poškození míchy, neboť se mohou narušit míšní spojení (nervová vlákna). Dojít pak může i k nitrolebním úrazovým změnám, vzhledem k tomu, že mozek při takové útoku naráží na vnitřní povrch lebky. Tato poranění mohou vést v některých případech k smrti, přičemž obecně v případě útoku proti malému dítěti si nenastáním takového následku nelze být, jak uzavřel znalec, nikdy jistý.
22. Z popsaných skutečností je zřejmé, že primárním cílem obviněného v daný moment bylo zastavit pláč poškozené. K tomu ovšem zvolil mechanismus atakující její život a zdraví spočívající v kombinaci jednak hodu a jednak úderu do hlavy. Přitom si byl, i podle svého vlastního tvrzení, vědom potřeby podpory hlavy poškozené, kterou jí nejenomže v daných okamžicích neposkytoval, ale tělo a hlavu vystavil silám, které zcela nepochybně nebyly s ohledem na věk poškozené s to bez následku ustát. Skutečnost, že u poškozené došlo „jen“ (zde Nejvyšší soud podtrhuje uvozovky, neboť stav poškozené je vážný a následky zřejmě celoživotní, tj. s ohledem na její věk v době útoku ve smyslu skutečně prakticky celého jejího života) k těžké újmě na zdraví, pak byla dána shodou okolností, neboť podle vyjádření znalce, a nepochybně i podle laické úvahy, následkem takto agresivního zacházení (v podobě zmíněné kombinace cílených silových působení) může být i smrt. Obviněný přitom nebyl reálně schopen své násilí dávkovat pouze tak, aby poškozené způsobil právě „jen“ těžkou újmu, a nikoli smrt, tedy spoléhal pouze na šťastnou náhodu, že se tak nestane.
23. Jinak řečeno, zjištěný průběh skutkového děje v podobě zejména realizovaného chování obviněného vůči poškozené, s přihlédnutím k závěrům znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle nichž u obviněného nebyly shledány projevy, které by zásadním způsobem snižovaly jeho schopnost posoudit důsledky svého jednání na život, zdraví a vývoj poškozené, je zřejmé, že obviněný si byl vědom, že může svým útokem poškozené způsobit následek předjímaný v §140 odst. 1, resp. odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn, což znamená potřebu kvalifikace jeho zavinění jako nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
24. Pokud se pak obviněný v dovolání domáhal toho, aby nebylo přihlédnuto k jeho odpovědi na otázku ohledně jeho obav při hodu poškozenou na sedačku z důvodu nezákonnosti položené otázky (její sugestivnosti), Nejvyšší soud především konstatuje, že, jak již bylo výše řečeno, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Tyto okolnosti objektivní povahy, dané v přezkoumávané věci, podkládají závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu s tím, že jeho zmíněná odpověď zmíněný závěr dokresluje. Nelze však mít za to, že je právě jediným podkladem, a tudíž pokud by k ní nebylo možné přihlédnout, závěr o zavinění by musel být nutně odlišný.
25. Dále k tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle §92 odst. 4 věta poslední tr. ř. nesmějí být obviněnému kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti a nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět, tedy je zakázáno kladení kapcióznách a sugestivních otázek. Jak je možné doplnit z literatury (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1420), kapciózní jsou otázky předstírající nepravdivou, klamavou skutečnost, nebo předpokládající skutečnost svědkem dosud nepotvrzenou, přičemž svědka svádějí, aniž by to pozoroval, k odpovědi, kterou si přeje vyslýchající. V sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět. Pokud pak jde o obviněným akcentovanou otázku, je nutné si ji zasadit do kontextu momentu výslechu, v němž byl obviněný tázán na hod poškozenou na pohovku. Zde (od času zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 5. 1. 2022 cca 1 hod 41 min 50 s dále) bylo k otázkám přísedícího zejména vysloveno: otázka: „Musel jste jí (tzn. poškozené) tu hlavičku podpírat?“ – odpověď: „Ano. Když jsem jí měl třeba na rukou. Tak ano.“, otázka: „Když jste jí zvedal z postýlky, musel jste počítat s tím, že tu hlavu neudrží?“ – odpověď: „Ano.“, otázka: „Musel jste vsunout nejdříve ruku pod hlavu, abyste jí mohl vzít?“ – odpověď: „Ano.“, otázka: „Když jste jí choval, musel jste držet tu hlavu?“ – odpověď: „Ano.“ V návaznosti na tyto odpovědi pak byla položena otázka, spočívající v tom, zda když nebyla schopna poškozená držet hlavu, zda se obviněný nebál, že jí při posuzovaném útoku zlomí vaz, přičemž obviněný odpověděl, že ano (konkrétně otázka: „ Když nebyla schopna udržet tu hlavu, když ta hlava visela v tom letu, na těch svalech toho krku, nebál jste se, že jí zlomíte vaz?“ – odpověď: „Ano.“). K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že byť je možné si představit i vhodnější formulaci otázky, obviněný měl bez naznačení odpovědi možnost vyjádřit existenci své obavy (odpovědět ano) nebo ji popřít (odpovědět ne), přičemž podle své úvahy vybral. Jinak řečeno tato část výslechu byla provedena zákonným způsobem a bylo možné k z ní vyplývajícím informacím přihlížet při konstituování skutkového stavu věci a poté při právním posouzení.
26. K následně zmíněné námitce uplatněné v rámci dovolací argumentace Nejvyšší soud uvádí, že by bylo jinou situací, která ovšem v dané věci nenastala, pokud by obviněný poškozenou hodil na zem či ji opakovaně udeřil rukou, jak srovnával ve svém podání. Nicméně, byť závěry o formě zavinění by v takovém případě bylo nutné zasadit do kontextu celého hypotetického útoku a individuálních okolností děje, lze v obecném smyslu mít za to, že takový útok proti novorozenci by mohl být stran zavinění posouzen spíš jako provedený v přímém úmyslu ve vztahu k §140 tr. zákoníku. Jinak řečeno, v takovém (je ovšem nutné opět podotknout, že hypotetickém) případě by zavinění pachatele mohlo být shledáno jako intenzivnější, než je tomu tak v nyní projednávané situaci, ovšem v jiném smyslu, než se domníval obviněný, který pro své jednání dovozoval srozumění s možným vznikem jen těžké újmy na zdraví a v případě uváděném pro příklad a srovnání nutně „jen“ nepřímý úmysl směřující ke smrti oběti.
27. Nakonec obviněný poukazoval na omezený dopad svého původně nepřiznávajícího postoje k útoku, resp. k jeho neoznámení dalším osobám. K tomu Nejvyšší soud konstatuje následující. Především je třeba uvést, že i tato zjištění, odvíjející se od navazujícího jednání obviněného v podobě ponechání poškozené „svému osudu“, jak trefně uvedl odvolací soud, resp. neoznámení svého útoku zdravotnickým pracovníkům, kteří tak měli zpočátku léčby ztížené stanovení diagnózy, jsou svým způsobem podpůrná. Nicméně dokreslují přístup obviněného k celé záležitosti, a to i ve spojení se závěry znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle nichž má obviněný malý respekt k morálním hodnotám, přičemž v zátěžových situacích má tendenci ke snadnějšímu podráždění, nedostatečné empatii, zlobě (impulsivnímu výrazu afektu) a k cynismu (přesvědčení o oprávněnosti svého jednání s nedostatkem soucitu). Všechna tato dílčí zjištění pak podkládají závěr, podle něhož byl obviněný smířen s výše popsaným následkem, který vnímal do jisté míry (nepravě) lhostejně, a takto k němu přistupoval od počátku svého útoku (vedeného pro pouhou osobní potřebu utišit pláč a mít tak klid) až po následný časový úsek, kdy nikomu nic neřekl a ponechal poškozenou bez ošetření, ač sám nemohl ani přesně vědět, jaká léčba a s jakou možnou odkladností bude či má být užita. Skutečnost, že s ohledem na konkrétně vzniklou újmu na zdraví a aplikovanou terapii nedošlo při jejím opoždění k zásadnímu časovému prodlení, nemá v konečném důsledku na závěr o zavinění relevantní dopad.
28. Žádné z námitek, předložených obviněným v dovolání, tak nebylo možné přisvědčit.
29. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný opřel své dovolání o námitky podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), které nicméně byly shledány zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
30. Obiter dictum je namístě rovněž poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 26. 4. 2022, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 11. 1. 2023 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu