ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.455.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 455/2023-636
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 5. 2023 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 67 To 265/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 107/2021 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2022, č. j. 2 T 107/2021-487, byl obviněný P. D. uznán vinným v bodě I přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě II přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl současně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 6 T 41/2021. Dále bylo obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit poškozenému F. K. škodu ve výši 2 000 Kč.
2. Přečinu krádeže se obviněný podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 dopustil tím, že dne 26. 7. 2021 v 11:58 hodin v Praze 8 v blízkosti budovy XY na zastávce autobusové linky č. 135 po předchozí vzájemné domluvě se samostatně trestně stíhanou S. R., nar. XY, na okradení telefonujícího poškozeného F. K., nar. XY, sedícího na lavičce, k poškozenému přistoupila S. R., která využila jeho chvilkové nepozornosti a v nestřeženém okamžiku mu z tašky volně položené na lavičce odcizila koženkovou podlouhlou peněženku na zip tmavě modré barvy v hodnotě 104 Kč obsahující zejména finanční hotovost ve výši 2 000 Kč a peněženku ihned předala P. D., postávajícímu opodál, a tohoto jednání se obviněný P. D. dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 5 T 5/2018, mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců do věznice s ostrahou, který vykonal dne 20. 9. 2019, a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 44 T 23/2018, mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců do věznice s ostrahou, který vykonal dne 18. 9. 2020. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se obviněný dopustil tím, že se přes pravomocně uložený a nevykonaný trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 16/2012 pohyboval v Praze nejméně dne 26. 7. 2021 kolem 11:58 hodin konkrétně na zastávce autobusové linky č. 135, v blízkosti budovy XY v Praze 8 a dne 27. 7. 2021 kolem 18:00 hodin na tramvajové zastávce XY.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, č. j. 67 To 265/2022-571, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že u soudu prvního stupně nebyly dány předpoklady pro čtení výpovědí svědků J. B. a S. T. S. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť svědci nebyli pro soud nedosažitelní, resp. soud nevyvinul veškeré úsilí, aby tyto osoby vyslechl. Odvolací soud v tomto směru námitkám obviněného přisvědčil tím, že se pokusil svědky sám předvolat, ale rovněž bezvýsledně, nepodařilo se to ani prostřednictvím policie. V takovém případě však měl výpovědi svědků ve veřejném zasedání přečíst a znovu hodnotit, neboť svým postupem deklaroval, že v hlavním líčení nebyly pro čtení výpovědí splněny podmínky. Závěr o vině je tak učiněn na základě procesně nepoužitelných důkazů. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu k výpovědi samostatně stíhané S. R., že její výpověď koresponduje s výpověďmi shora jmenovaných svědků. S. R. se výslovně doznala pouze ve vztahu ke své osobě, aniž by usvědčila obviněného. Závěr odvolacího soudu je tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. V další části dovolání obviněný namítl, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 6 T 88/2021. Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu, že uložení souhrnného trestu brání trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 6 T 41/2021. Namítl, že tímto trestním příkazem byl odsouzen pro skutek, pro který byl nyní ukládán společný trest, tedy bylo o něm rozhodováno i výrokem o vině. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku však soud uloží souhrnný trest v případě, kdy odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin . Uvedený trestní příkaz není rozhodnutím, jímž by byl obviněný odsouzen za jiný trestný čin, neboť se jedná o trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v této trestní věci.
6. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, podle které jeho námitky nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů, jak je třeba ten který důkaz hodnotit a jaký význam mu přisuzovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně uvedla, že námitkami obviněného se soudy obou stupňů zabývaly. Shrnula závěry soudu prvního stupně týkající se hodnocení důkazů, s nimiž se ztotožnila. Za správný označila i postup soudů spočívající v neuložení souhrnného trestu, Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
10. Tomuto dovolacímu důvodu lze podřadit námitky týkající se svědeckých výpovědí J. B. a S. T. S. Výpovědi svědků soud prvního stupně v hlavním líčení četl podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Z obsahu spisového materiálu je patrné, že svědci byli opakovaně obesláni na společné adrese, kterou policii sdělili, a svědkyně také na adrese trvalého bydliště (svědek podle centrální evidence obyvatel trvalé bydliště v České republice nemá), byl učiněn pokus kontaktovat je telefonicky a bylo ověřeno, zda nemají datovou schránku, přičemž předvolání se jim nepodařilo doručit. Postup soudu obviněný napadl v rámci svého odvolání. Odvolací soud následně znovu obeslal svědky na zmíněné adresy a svědka také na adresu jím uvedeného pracoviště a požádal o doručení prostřednictvím Policie České republiky, které se rovněž nezdařilo. Svědek S. je přitom cizím státním příslušníkem, který nemá v České republice trvalé bydliště. V rámci svého dovolání obviněný již nenamítá, že by odvolací soud neučinil vše pro předvolání svědků. Jeho dovolací námitka nesměřuje k porušení zásady bezprostřednosti, resp. ústnosti. Obviněný netvrdí, že svědci měli být za dané situace vyslechnuti osobně. Pochybení spatřuje v postupu odvolacího soudu, který měl podle něj opětovně přečíst výpovědi svědků podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný tedy odvolacímu soudu vytýká (údajné) formální pochybení, přičemž není zřejmé, jaký dopad do sféry jeho práva na obhajobu mělo toto pochybení mít. Odvolací soud přitom nikde neuvedl, že postup soudu prvního stupně považuje za vadný (naopak jej v odst. 11 napadeného usnesení označil za správný), a nelze to vyvozovat pouze z jeho postupu. Je logické, že pokud řízení pokračovalo, bylo na místě znovu se pokusit v zájmu zásady bezprostřednosti účast svědků zajistit, neboť situace se mohla v mezidobí změnit. Ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nedefinuje konkrétní způsoby, kterými by měl soud svědkům doručit předvolání, to je vždy na uvážení soudu v konkrétní situaci, přičemž se očekává, že v zájmu naplnění zásady bezprostřednosti využije soud všechny prostředky v daném případě dostupné a smysluplné. Podmínkou čtení výpovědi podle citovaného ustanovení je skutečnost, že svědci byli pro soud nedostupní, v daném případě zřejmě z důvodu své nezvěstnosti. Byť soud prvního stupně, jak vyplývá z obsahu spisu, patrně nevyužil všechny dostupné prostředky, kterými se mohl pokusit účast svědků zajistit (nepřistoupil k doručení prostřednictvím Policie České republiky), odvolací soud následně ověřil, že svědci nedostupní skutečně byli, tedy postup soudu prvního stupně nebyl z materiálního hlediska vadný a odvolací soud neměl důvod provedené dokazování v této části opakovat, navíc způsobem, který by zjevně nemohl nic nového přinést. Odvolací soud se s hodnocením důkazů soudem prvního stupně ztotožnil. Jestliže tedy neměl v úmyslu hodnotit předmětné důkazy jinak než soud prvního stupně, neměl ani důvod k jejich opakovanému provedení.
11. Rozhodná skutková zjištění soudů nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
12. Nejvyšší soud se v návaznosti na uvedenou námitku zabýval rovněž otázkou, zda nedošlo k porušení práva obviněného vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zda postup soudů neodporuje zásadě kontradiktornosti řízení. Je skutečností, že v době výslechů svědků J. B. a S. T. S. v přípravném řízení obviněný neměl obhájce a on sám nebyl vyrozuměn o výsleších tak, aby se jich mohl případně zúčastnit (§165 odst. 1 tr. ř.). Podstatné však je, že výpovědi těchto dvou svědků nejsou ve věci jedinými ani rozhodujícími důkazy, na nichž by byla založena rozhodná skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku. Okolnost předání peněženky vyplývá ze záznamu z bezpečnostních kamer. I samotný kamerový záznam umožnil soudu s praktickou jistotou učinit závěr, že obviněná S. R. předala obviněnému ukradenou peněženku. Ačkoli předávaný předmět není na záznamu rozlišitelný, lze to vyvodit z celkového pohybu a chování obviněného, S. R. a dalších dvou s nimi přítomných osob. Skupinka se totiž různě setkává, rozděluje, vrací se do podchodu, její členové pohybující se na protilehlých stranách ulice se navzájem kontrolují pohledem přesně tak, jak je typické při páchání podobných krádeží. Je zde evidentní snaha působit nenápadně, přitom mít stále pod kontrolou, co dělají ostatní. V blízkosti místa činu se osoby pohybují odděleně, aby se následně opět sešly na autobusové zastávce opodál. Konkrétně obviněný od určitého okamžiku sleduje z druhé strany ulice odcizení peněženky obviněnou S. R., načež poklidně přechází silnici, přidává se k ní, přebírá předmět a oba plynule pokračují v cestě na autobusovou zastávku. Takovým způsobem se nesetkávají osoby za účelem předání klíčů od bytu. Způsobem zachyceným na kamerovém záznamu se typicky chovají osoby, jejichž cílem je ztížit identifikaci pachatele krádeže tím, že se odcizený předmět uschová u jiné osoby. Nedávalo by také smysl, aby obviněný, který ve chvíli krádeže pozoroval S. R., se s ní bezprostředně poté pár metrů od místa činu setkával za účelem převzetí klíčů a vědomě se tak vystavil riziku, že bude podezřelý ze spoluúčasti na krádeži, pakliže by ho někdo viděl. Kamerový záznam tak lze považovat za stěžejní důkaz svědčící o účasti obviněného na páchání trestného činu krádeže. Výpověď svědka S. T. S. (který na rozdíl od svědkyně J. B. výslovně potvrdil, že viděl předání peněženky) nebyla v tomto směru důkazem jediným ani rozhodujícím. Nejvyšší soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení práva obviněného na spravedlivé řízení.
13. Spoluobviněná S. R. v hlavním líčení ohledně posuzovaného skutku prohlásila svou vinu, ovšem s tím, že dovolatele neusvědčovala, naopak uvedla, že mu pouze předala klíče. Věc této obviněné byla v závěru hlavního líčení dne 27. 7. 2022 vyloučena ze společného řízení z důvodu nutnosti vyčkání právní moci rozhodnutí v jiné trestní věci (č. l. 484 p. v.). Pokud jde o výhradu obviněného k údajnému vyjádření odvolacího soudu, že výpověď obviněné S. R. koresponduje s výpověďmi shora uvedených svědků, taková formulace se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyskytuje. Odvolací soud naopak uvedl, že jmenovaná shodně s obviněným tvrdila, že mu předala klíče a cigarety (tj. nikoli odcizenou peněženku), přičemž v této části hodnotil odvolací soud její výpověď jako nepravdivou, účelovou, vedenou snahou vyvinit obviněného P. D. (odst. 10 napadeného usnesení). Zjevně neopodstatněná je tudíž námitka dovolatele, že závěry odvolacího soudu ve vztahu k výpovědi S. R. jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
14. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá námitka, podle které měl být obviněnému uložen souhrnný trest (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou, s níž se již odvolací soud správně vypořádal v odst. 17 napadeného rozhodnutí. Trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 6 T 41/2021, doručený téhož dne obviněnému, je třeba v souladu s ustálenou judikaturou považovat za vyhlášený odsuzující rozsudek (§314e odst. 8 tr. ř.). Smyslem ustanovení o souhrnném trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku) je, aby pachateli byl za tzv. vícečinný souběh trestných činů uložen trest stejný, jako kdyby mu byl ukládán trest úhrnný, tj. aby byl v případě dvou samostatných řízení ve stejné situaci, jako kdyby o všech spáchaných trestných činech bylo rozhodnuto ve společném řízení. Ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku upravuje ukládání trestu při souběhu trestných činů. Souběh trestných činů je základním předpokladem pro uložení souhrnného trestu. O souběh nejde, jestliže v době mezi spácháním jednotlivých trestných činů došlo k vyhlášení rozsudku (doručení trestního příkazu obviněnému), ať už v jakékoli trestní věci obviněného a bez ohledu na to, zda takový rozsudek (trestní příkaz) nabyl právní moci nebo byl později zrušen. V daném případě má jít podle dovolatele o souběh přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spáchaného dne 18. 9. 2021, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 6 T 88/2021, s nyní posuzovanými trestnými činy spáchanými 26. a 27. 7. 2021. Souběh mezi těmito trestnými činy je však přerušen právě doručením zmíněného trestního příkazu dne 29. 7. 2021 obviněnému. Trestný čin, který obviněný spáchal dne 18. 9. 2021, byl spáchán za podmínek recidivy (tj. nikoli souběhu). Okolnost, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 6 T 41/2021, byl zrušen podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, nemá z hlediska uvažovaného souběhu žádný význam, zejména ne ten význam, že by zakládala namítaný souběh. Soudy tedy postupovaly správně, jestliže ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku neaplikovaly. Nic na tom nemění, že zmíněným trestním příkazem byl obviněný uznán vinným dílčím útokem pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl v rámci postupu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku znovu uznán vinným rozsudkem v nyní posuzované věci.
15. Námitky, jimiž se obviněný v dovolání a předtím již v odvolání dožadoval uložení souhrnného trestu, jsou založeny na tom, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 6 T 41/2021, který podle závěru soudů vylučuje uvažovaný souběh, není rozhodnutím, jímž by obviněný byl odsouzen za jiný trestný čin ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se jedná o trestný čin, jímž byl uznán vinným v posuzované věci Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 107/2021. „Jiným trestným činem“ ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin, ohledně něhož tu je rozsudek (trestní příkaz), ve vztahu ke kterému přichází v úvahu zrušení podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, a nikoli trestný čin, ohledně něhož tu je rozsudek (trestní příkaz), který přerušuje souběh a v důsledku kterého je souběh vyloučen. Námitky obviněného se tudíž opírají o evidentně nesprávnou interpretaci pojmu „jiný trestný čin“ v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku.
16. Obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Vzhledem k tomu, že dovolání je zjevně neopodstatněné z výše uvedených důvodů, je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
17. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o tom rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu