ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.571.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 571/2023-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněné M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 9 To 441/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 74/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 9 To 441/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 43 T 74/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2022, č. j. 43 T 74/2022-645, byla obviněná M. H. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 3, §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost se během zkušební doby podmíněného odsouzení zdržet neoprávněných zásahů do výkonu rodičovských práv D. H. k nezletilé AAAAA (pseudonym).
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudů obviněná dopustila v podstatě tím, že v termínech od 3. 2. 2017 do 12. 2. 2017, od 23. 2. 2017 do 26. 2. 2017, od 9. 3. 2017 do 12. 3. 2017, od 6. 4. 2017 do 9. 4. 2017, od 18. 5. 2017 do 21. 5. 2017, 25. 5. 2017, od 1. 6. 2017 do 4. 6. 2017, od 15. 6. 2017 do 18. 6. 2017, od 1. 7. 2017 do 15. 7. 2017, od 7. 9. 2017 do 9. 9. 2017, od 21. 9. 2017 do 24. 9. 2017, od 5. 10. 2017 do 8. 10. 2017, od 2. 11. 2017 do 5. 11. 2017, od 16. 11. 2017 do 19. 11. 2017 od 30. 11. 2017 do 3. 12. 2017, 7. 12. 2017, od 14. 12. 2017 do 17. 12. 2017, od 11. 1. 2018 do 14. 1. 2018, od 22. 2. 2018 do 25. 2. 2018, od 8. 3. 2018 do 11. 3. 2018, od 22. 3. 2018 do 25. 3. 2018, od 5. 4. 2018 do 8. 4. 2018, od 3. 5. 2018 do 6. 5. 2018, od 17. 5. 2018 do 20. 5. 2018, od 31. 5. 2018 do 3. 6. 2018, v Praze 9, ul. XY a jinde, řádně nepřipravovala svou dceru AAAAA na styk s jejím otcem D. H. upravený rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, ze dne 30. 11. 2015, č. j. 4 NC 547/2013-584, ve znění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava ze dne 12. 5. 2016, č. j. 54 Co 93/2016-666, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2016, podle něhož byl otec oprávněn stýkat se s nezletilou AAAAA každý lichý týden v roce od čtvrtka 17:00 do 19:00 hod. a dále v každém sudém týdnu v roce od čtvrtka 17:00 hod. do neděle 19:00 hod., dále každý lichý rok o jarních prázdninách v době od pátku předcházejícímu jarním prázdninám od 14:00 hod. do neděle, kterou jarní prázdniny končí do 18:00 hod., dále o Velikonocích v každém sudém roce v době od předcházejícího čtvrtka od 9:00 hod. do pondělí do 18:00 hod., a dále o letních prázdninách v roce 2016 od 1. 7. 9:00 hod. do 7. 7. 18:00 hod. a od 31. 7. 18:00 hod. do 14. 8. 18:00 hod., od roku 2017 každý rok vždy od 1. 7. 9:00 hod. do 15. 7. 18:00 hod. a od 1.8. 9:00 hod. do 15. 8. 18:00 hodin, kdy obviněná byla dle předmětného rozsudku povinná nezletilou AAAAA ke styku připravit a v uvedenou dobu otci předat a otec byl oprávněn nezletilou AAAAA převzít a po skončení styku ji předat v místě bydliště matky zpět obviněné, přičemž takto soudně stanovené styky buď vůbec neproběhly, nebo proběhly pouze částečně, neboť nezletilá AAAAA nebyla obviněnou ke styku s otcem řádně připravena tak, aby byla bez problémů schopná styk s otcem absolvovat, přestože usnesením Okresního soudu Žďár nad Sázavou ze dne 14. 12. 2015, č. j. 4 Nc 547/2013-591, které nabylo právní moci 31. 12. 2015, byla obviněné uložena pokuta za neuskutečněné styky nezletilé s otcem ve výši 20 000 Kč, tato pokuta byla uhrazena dne 11. 1. 2016 a dále usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 4. 2017, č. j. 41 P 107/2016-900, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 54 Co 283/2017-1023, pravomocným dne 7. 9. 2017, byla obviněné uložena druhá pokuta za neuskutečněné styky nezletilé s otcem ve výši 5 000 Kč a tato pokuta byla uhrazena dne 9. 10. 2017, přičemž obviněná takto svým trvajícím demotivujícím a pasivním chováním při předávání nezletilé AAAAA zapříčinila, že nezletilá se následně již stykům s otcem bránila a nebyla na styk s otcem psychicky připravená a ochotná ho absolvovat.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 9 To 441/2022-682, byla odvolání obviněné M. H. směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně i odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné směřující proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), současně pak rozhodnutí obou soudů spočívají v nesprávném právním posouzení skutku a jako takové nemohou obstát. Nesprávnost právního posouzení skutku spatřovala v posouzení otázky naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku. Soudy pak také nedodržely zásadu subsidiarity trestní represe. Současně shledala uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu v extrémním nesouladu mezi právním posouzením trestní věci obviněné na straně jedné a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů učiněným oběma soudy na straně druhé, a vzhledem k extrémnímu nesouladu učiněných skutkových zjištění a ve věci provedeného dokazování. Dle názoru obviněné pak nebyly provedeny žádné důkazy podstatné pro zjištění následků, které mělo její jednání na nezletilé zanechat.
5. Prve obviněná označila výrok soudu prvního stupně, jenž citovala, za dostatečně jasný a logický, když z něj lze dovodit, že v uvedených termínech měla obviněná připravovat nezletilou dceru na styk s otcem, zatímco podle rozhodnutí měl být v uvedených termínech realizován styk nezletilé s otcem, který byl realizován, byť ne v rozsahu daném soudním rozhodnutím. Je zřejmé, že se uskutečnila předávání nezletilé, kdy bylo i na otci, aby nezletilou od matky převzal, k čemuž však nedošlo. Obviněné je kladena k tíži její pasivita, nicméně ani z popisu chování otce nelze dovodit aktivní jednání směřující k převzetí dcery. Ani jeden ze soudů pak neuvádí, jak měla při předání postupovat, když jí je vyčítáno její trvající demotivující a pasivní chování při předávání nezletilé. Navíc pokud nebyla žádoucí přítomnost matky při předávání, nebylo doporučeno ani její aktivní zasahování do něj. Je pak zjevné, že její chování nemohlo vést a nevedlo k silnému narušení vztahu mezi nezletilou a otcem tak, jak jí je připisováno. Soudy ani nijak nekonkretizovaly, z jakých konkrétních důkazů k takovému závěru dospěly a jakým konkrétním jednáním měla obviněná takový následek způsobit, když její chování při předávání nebylo způsobilé přivodit takový následek. Zdůraznila některé závěry znalce PhDr. Karla Humhala, z nichž vyplývá, že příčinu odmítání nezletilé kontaktu s otcem nezjistil. Měla pak za to, že při hodnocení spisového materiálu co do přístupu obou rodičů k výchově nezletilé zůstalo bez povšimnutí posouzení chování otce, o němž bylo znalcem uvedeno, že se jeví jako labilní, což může vést k vyhýbání se kontaktů s ním. Otec se sice domáhal realizace rodičovských práv legitimním způsobem, nikoli však z pohledu dcery, která nepochybně vnímala zátěž vyvolanou pokračujícími soudními spory, což formovalo její pohled na rodičovský konflikt. Nebylo rovněž prokázáno, jak měla obviněná nadřazovat své negativní postoje vůči otci nad zájmy své dcery. Dále pak uvedla, že byl-li učiněn závěr o jejím úmyslném jednání, neboť byla srozuměna s tím, že jí byla uložena pořádková opatření, ona současně chránila zájem nezletilé a plnila tak povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti. V této souvislosti odkázala rovněž na nutnost respektování vůle nezletilého dítěte i odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3363/10. K této otázce se pak vyjádřil i znalec PhDr. Karel Humhal, jehož závěry ve prospěch obviněné však byly soudy přehlíženy. Ač je v zájmu dítěte mít kvalitní kontakt s oběma rodiči, tento nelze bez dalšího vynutit. Otec pak usiloval o získání dcery do péče za pomoci mocenských prostředků. Vzhledem k vůli nezletilé, kterou matka respektovala, ji pak nelze shledat vinnou.
6. Podle přesvědčení obviněné jde v projednávané věci o civilní spor, otázku související nikoli s trestním právem, nýbrž s právem rodinným, a projednávaná věc se svým obsahem zcela míjí s účelem trestního práva. Odkázala na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trestní řízení by nemělo sloužit jako nástroj pro dosažení cílů jednoho z rodičů v rámci pečovatelského sporu. Nyní projednávaná věc pak slouží k dosažení osobních cílů otce a je rozhodován spor o svěření dětí do péče jednoho z rodičů, aniž by byl brán zřetel na skutečný chráněný zájem na řádném a zdravém vývoji nezletilé. Dopustila-li se obviněná uvedeného jednání, nečinila tak v úmyslu své dceři ublížit a poškodit jejího otce v realizaci jejich vzájemných práv, naopak se dceru snažila vždy chránit.
7. Konečně pak poukázala na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť v odůvodnění napadených rozhodnutí nelze v některých směrech nalézt odpověď na to, z jakých důkazů činí nalézací soud to které konkrétní skutkové zjištění. Soudy vycházely především ze závěrů znaleckých posudků PhDr. Karla Humhala a MUDr. Antonína Lukeše, přičemž druhý jmenovaný nebyl legitimním způsobem proveden. Vedle listinných důkazů, které však vinu obviněné neprokázaly, vycházely dále soudy z výpovědi D. H., otce nezletilé, a PhDr. Karla Humhala. Důkazy prokazující nevinu obviněné však nebyly vzaty v potaz a nebyly z nich vyvozeny žádné relevantní závěry. Soudy vystavily své závěry částečně na zjevné dezinterpretaci skutečností a provedených důkazů a rezignovaly na náležité zjištění skutkového stavu věci, když nebraly v úvahu motivaci svědka D. H. a odborné závěry znalce PhDr. Karla Humhala. Za zásadní pochybení označila absenci provedení několika podstatných důkazů, za které označila zjištění názoru a postoje obviněné k dané situaci. Soudy se pak nezabývaly ani tím, že podstatná většina styků nezletilé s otcem byla realizována a otec v postavení svědka dokonce popsal jejich průběh jako bezproblémový. Vzhledem ke všem rozporům ve věci by pak soudy měly podle jejího názoru postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a obviněnou zprostit obžaloby.
8. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, a věc byla tomuto soudu vrácena k novému řízení a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je po obsahové stránce vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Rovněž poznamenal, že se obviněná při označení vytýkaných dovolacích důvodů dopustila nepřesnosti, neboť nezohlednila novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb. K námitce extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění uvedl, že přesvědčení dovolatelky je dle jeho názoru mylné. Rozhodnutí soudů vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů netrpí, neboť skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění z provedených důkazů po jejich vyhodnocení vyvodit lze. Za stěžejní v tomto směru označil zejména výpověď D. H., zprávy A. F., OSPOD, lékařské zprávy, opatrovnické spisy a v nich obsažené listiny. K námitce, že nebyla vyslechnuta dcera obviněné, konstatoval, že obviněná její výslech nenavrhovala. Soudy přitom považovaly výslech nezletilé za zjevně nadbytečný, neboť skutkové závěry zformovaly na podkladě důkazů ostatních. S námitkou hodnocení neprovedeného znaleckého posudku MUDr. Antonína Lukeše se pak vypořádal již odvolací soud s argumentem, že naznačené pochybení je pro posouzení viny nepodstatné, neboť k závěru o vině postačuje škála dalších, řádně provedených a hodnocených důkazů. Shora uvedené námitky tak dle jeho názoru postrádají opodstatnění.
10. Dále se vyjádřil k námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za lichou úvahu označil tvrzení obviněné, že výrok odsuzujícího rozsudku není zcela jasný a logický, neboť nenaplnil znaky přisouzeného přečinu. Akcentoval, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněná odmítala nezletilou vydávat otci tak, jak bylo určeno soudními rozhodnutími, tuto ke styku s otcem nepřipravovala a znemožňovala mu tak co do rozsahu a intenzity soudně vymezený kontakt s dcerou, přestože byla v průběhu občanského soudního řízení prokazatelně vedena k tomu, aby svou povinnost plnila, a to rovněž dvěma uloženými pokutami. K realizaci styku otce a dcery tedy nedocházelo v důsledku neschopnosti D. H. nezletilou převzít, ale výlučně z důvodu dlouhotrvajícího demotivujícího a pasivního chování dovolatelky. Zneužívala přitom nejrůznější záminky, nejčastěji zhoršení zdravotního stavu dcery, a pod záminkou údajného respektování přání dcery záměrně degradovala práva otce, jehož účast na výchově hodlala minimalizovat, přičemž vlastní negativní postoje k němu nadřazovala nad zájmy dcery a jeho. Zcela pak přehlíží odkazem na závěry znalce PhDr. Karla Humhala to, že ke stykům přestalo docházet primárně a výlučně její vinou. Reakci otce pak označil za důsledek předchozího nezákonného jednání dovolatelky. Státní zástupce byl tedy přesvědčen, že všechny znaky skutkové podstaty vytýkaného přečinu byly naplněny.
11. Konečně námitky obviněné ohledně nedostatečné intenzity společenské škodlivosti jejího jednání, byť podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., označil státní zástupce za neopodstatněné. Poukázal na význam zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku i její aplikaci v souladu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Jednání dovolatelky však dle jeho názoru odpovídá řadě dalších, typově podobných případů přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku spáchaných srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Je pak významné, že trestněprávními normami bylo na obviněnou působeno až v krajním případě, kdy ostatní užité prostředky nápravy selhaly. Obviněná svým jednáním v podstatě sledovala zamezení či alespoň zásadní omezení styku otce s jejich dcerou, přičemž tento styk byla povinna na základě pravomocného rozsudku opatrovnického soudu umožnit. Ve snaze tomuto styku zabránit vědomě nerespektovala jí pravomocně uloženou povinnost, přičemž toto bylo zpočátku řešeno občanskoprávními instituty, mj. dvěma uloženými pokutami za neuskutečněné styky. Ani takto realizované úsilí přimět obviněnou ke splnění uložené povinnosti však nevedlo k nápravě jejího postoje, neboť v něm pokračovala i po zaplacení pokuty. Vyvodil tedy závěr, že soustavné a opakované nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí, a to přes opakované použití opatření v občanském soudním řízení, odůvodňuje vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněné, neboť jde o případ společensky škodlivý, u něhož evidentně nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.),
IV.
Důvodnost dovolání
14. Obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je pak zjevné, že nereflektovala posun v dikci zákona, neboť s účinností od 1. 1. 2022 byl pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařazen nový dovolací důvod, který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na Ústavním soudem vymezená pochybení stran vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů, ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
15. V nyní účinném znění lze dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
17. Podstatou argumentace dovolatelky bylo, že soudy nesprávně kvalifikovaly její jednání jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž nebyly správně posouzeny znaky přisouzeného trestného činu spočívající v tom, že nebyly zjištěny následky jejího údajného závadného chování, její chování nemohlo vést k narušení vztahů s otcem (soudy nekonkretizovaly, jak k závěru dospěly), neboť hájila zájmy nezletilé dcery. Nesouhlasila pak se způsobem hodnocení důkazů (především závěry znalce v její prospěch byly přehlíženy) a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními soudů, v čemž spatřovala extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Současně poukazovala na možnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Takto formulované námitky pak lze v zásadě podřadit pod shora citované důvody dovolání.
V.
K meritu věci
18. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci týkajícího se výchovy nezletilých dětí.
19. Podle již rekapitulovaných skutkových zjištění obviněná ve specifikovaných termínech řádně nepřipravovala svou dceru AAAAA na styk s jejím otcem D. H. upravený příslušnými rozhodnutími opatrovnických soudů, neboť styky buď vůbec neproběhly, nebo proběhly pouze částečně. Nezletilá totiž nebyla ke styku s otcem řádně připravena tak, aby bez problému byla schopna styk absolvovat, a to i přes uložení dvou pořádkových pokut, přičemž svým demotivujícím a pasivním chováním při předávání nezletilé zapříčinila, že nezletilá se následně již stykům s otcem bránila a nebyla na styk s otcem psychicky připravená a ochotná ho absolvovat.
20. Z hlediska naplnění znaků dané skutkové podstaty je tedy podstatné, zda označené počínání obviněné lze podřadit pod znak objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, tedy zda „mařila výkon“ rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení týkající se výchovy společného nezletilého dítěte. Za stávajícího stavu dokazování ale nelze bez pochybností přisvědčit skutkovému zjištění, že obviněná výkon rozhodnutí mařila tím, že řádně nepřipravovala dceru na styk s otcem.
21. V této souvislosti lze upozornit, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, že obviněná svým demotivujícím a pasivním chováním při předávání nezletilé zapříčinila, že nezletilá se následně již styků bránila a nebyla na styk s otcem psychicky připravená a ochotná ho absolvovat, nekoresponduje se závěry znalce PhDr. Karla Humhala. Ten totiž mj. konstatoval, že ve spisové dokumentaci sice lze nalézt indicie ovlivňování dcery ze strany oběma rodiči, nicméně objektivně nelze zjistit důvod, proč nezletilá odmítala kontakt se svým otcem. Utvrzení v jejím negativním postoji a jeho zavrhnutí spatřoval v úsilí otce o získání dcery do jeho péče za pomocí mocenských prostředků, vyvrcholeného návrhem na odnětí dcery a provedenou exekucí. Nadto sama obviněná pak v rámci svého výslechu uvedla, že se snažila mít před dcerou k otci neutrální přístup, vysvětlovala jí, že je to její otec a měla by s ním trávit nějaký čas. Vztah s otcem se však nikdy nepodařilo navázat kvalitně, kdy odmítá dceru násilím nutit se s otcem stýkat. Dceru pak ke styku motivuje tak, že je to její otec, který si přeje s ní zůstat v kontaktu, což si zaslouží.
22. Za relevantní vadu ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však třeba považovat skutečnost, že nalézací soud se dostatečně přesvědčivě nevypořádal s otázkou, jak měla obviněná dceru připravovat na styk a zda tak vskutku nečinila, když odkazují na rozhodnutí učiněná v opatrovnickém řízení, primárně pak na uložené pokuty za neuskutečněné styky ve dnech 18. až 20. 9. 2015 a 22. 9. 2016, 6. 10. 2016, 20. 10. 2016, 3. 11. 2016 a 17. 11. 2016. V rámci svého odůvodnění nalézací soud deklaroval, že vycházel zejména z výpovědi svědka D. H., zpráv organizace A. F., jejichž prostřednictvím byly realizovány některé styky v inkriminovaném období, a zpráv Městské části Praha 21, orgánu OSPOD. Uvedené důkazy nicméně dokreslují pouze chování matky při samotném předávání nezletilé, přičemž takto obecně konstatované neumožňují učinění jednoznačného závěru o maření výkonu opatrovnických rozhodnutí. Nutno akcentovat, že existují indicie, že v některých konkrétních termínech tomu tak mohlo být, a současně lze zdůraznit neochotu ze strany matky se např. podílet na rodinné terapii nebo neojedinělé dostavování se k předávání dcery pozdě. Nalézací soud si však selektivně vybral v odstavci 8. odůvodnění jeho rozsudku právě termín 25. 5. 2017, kdy dcera odmítla ze školy s otcem odejít a na místo se dostavila matka s tím, že jí volal spolužák, což vyhodnotil jako bezdůvodné a přivolání spolužáka jako údajné. Obdobně neopomenul, že při asistenčním předání dne 1. 7. 2017 obviněná odmítla nezletilou předat stran plánované operace krčních a nosních mandlí, která byla naplánovaná až na 12. 7. 2017, přičemž matka sdělila nutnost přípravy na plánovanou operaci. Nicméně není zcela zřejmé, proč ve zbytku termínů uvedených ve skutkové větě svého rozhodnutí souhrnně odkázal na zprávy organizace A. F. a nekonfliktní chování otce při pokusech o předání, kdy při odmítnutí realizace styku nezletilou, situaci nikterak nevyhrotil a v poklidu odešel. Pouze konstatoval, že obviněná se chovala „převážně pasivně, nesnažila se dceru podpořit v realizaci styku s otcem, např. tím, že by se pokoušela dceru zapojit do rozhovoru, ačkoli se otec snažil navázat konverzaci neustále. Aktivním projevem z její strany bylo, pokud nezletilé připravila s sebou věci nebo ji přivolala.“ Avšak takové strohé hodnotící úvahy nalézacího soudu, jakož i odvolacího soudu, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, tak vykazují nedostatky, jež nelze nechat bez povšimnutí.
23. Určení, jak konkrétně v jednotlivých termínech obviněná dceru „nepřipravovala“, je přitom zjištěním, které má zásadní vliv na posouzení jejího jednání jako přečinu maření úředního výkonu a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku, zejména naplnění znaku „maření výkonu rozhodnutí“. Jinak řečeno, je nutné objasnit, zda bránění styku nepředáním dcery v souladu s její vůlí v konkretizovaných případech lze považovat za požadované maření výkonu rozhodnutí.
24. Nejvyšší soud má za to, že v této otázce týkající se viny obviněné, nelze bez dalšího vycházet jen z průběhu opatrovnického řízení, ve kterém byly matce uloženy dvě pořádkové pokuty za konkrétní neuskutečněné styky. Zprávy organizace A. F. z asistovaného předávání nezletilé jsou sice významným podkladem, nicméně nebyly vyhodnoceny dostatečně pečlivě. V tomto ohledu lze odkázat například na konkrétní zprávy ze dne 6. 4. 2017 (na č. l. 450), ze dne 16. 6. 2017 (na č. l. 461) a 5. 10. 2017 (na č. l. 473), z nichž je patrná snaha matky a odmítání kontaktu ze strany dcery. Nelze nechat bez povšimnutí i fakt, že dcera odmítla s otcem odejít, i když nebyla matka přítomna a měla být předána jejím manželem.
25. Nejvyšší soud podotýká, že si je současně vědom toho, že matce byla stanovena jednotlivými rozhodnutími povinnost nezletilou na styk s otcem řádně připravit. V usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 4. 2017, č. j. 41 P 107/2016-900 (na č. l. 233), i v navazujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 54 Co 283/2017-1023 (na č. l. 247), pak byla akcentována i povinnost matky připravit nezletilou po psychické stránce. Nelze přehlédnout, že podle §888 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je rodič, který má dítě v péči, povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Právu rodiče na styk tedy odpovídají povinnosti pečujícího rodiče či jiné pečující osoby styk umožnit, dítě řádně připravit, pozitivně motivovat, o druhém rodiči nemluvit negativně, s rodičem spolupracovat a při předávání dítěte se ke druhému rodiči chovat alespoň neutrálně [viz Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 853]. Povinností pečujícího rodiče je tedy i to, aby v rámci své výchovné způsobilosti a rodičovské odpovědnosti vedl nezletilou ke kladnému vztahu k druhému rodiči, a to bez ohledu na své vlastní negativní pocity vůči němu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 890/16).
26. Z chování dcery, která odmítala s otcem v některých soudy stanovených termínech odejít, jakož i z převážně neaktivního počínání obviněné při předávání, však nelze bez dalšího učinit závěr, že obviněná dceru dostatečně nepřipravovala, když i znalec PhDr. Karel Humhal konstatoval, že nelze zjistit důvod, proč dcera odmítala s otcem odejít. Jinak řečeno, z odůvodnění rozhodnutí nelze bez dalšího seznat, že by obviněná nesplnění povinnosti sama vědomě zapříčinila a nebylo ani prokázáno, že by příčinou negativního postoje samotné nezletilé bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany stěžovatelky, přičemž v tomto ohledu soudy vycházely pouze z tvrzení otce, že tomu tak bylo. Nelze samozřejmě bagatelizovat podíl pečujícího rodiče na psychické přípravě, ale ani na něj přenášet veškerou odpovědnost (nadto s trestněprávními konsekvencemi) za problémy ve vztahu s druhým rodičem, není-li takový závěr podpořen provedeným dokazováním. V nyní posuzované věci nelze za současného stavu dokazování dospět k závěru, že negativní postoj nezletilé ke styku s otcem byl důsledkem ovlivnění ze strany obviněné a jejího samotného negativního postoje vůči jejímu otci.
27. Je tedy namístě důkladně vyhodnotit, zda obviněná coby pečující rodič dodržela zásadu adekvátního výchovného působení na dítě a vyvinula zjevnou a odpovídající snahu ke konání styku, jinak řečeno, zda dostála či nikoli své povinnosti uložené opatrovnickými rozhodnutími, a tudíž zda mařila či nikoli výkon takových rozhodnutí. Současně je nutno citlivě posuzovat, zda měla povinnost uplatnit svou autoritu proti vůli dítěte a trvat na uskutečnění styku, přičemž nelze odhlížet od toho, že nezletilou nelze ke styku nutit všemi prostředky. Soudy totiž hodnotily negativní postoj nezletilé ke styku s otcem jakožto výlučně způsobený matkou dítěte, přičemž nereflektovaly a nezohlednily vlastní stanovisko nezletilé ke svému výchovnému uspořádání. Stranou pozornosti úvah nemůže proto zůstat obviněnou zmiňované zvážení objektivity postoje nezletilé.
28. Jakkoli lze souhlasit, že žádoucím cílem je zachování a prohlubování vzájemného vztahu mezi nezletilou AAAAA a jejím otcem D. H., v řízení nebylo bez důvodné pochybnosti prokázáno, že by její vůle byla účelově a systematicky formována ze strany obviněné, resp. nebyla formována požadovaným směrem. Soudy nevyjasnily způsob, intenzitu a časový rámec jednotlivých způsobů jednání obviněné, což budou muset učinit, a to vše při respektování zásady in dubio pro reo . Teprve poté bude možno učinit závěr, zda prokázaným jednáním obviněná naplnila znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku.
29. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsah, v jakém nalézací soud provedl dokazování, není dostatečný a ani provedené důkazy nebyly řádně zhodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Tím vznikla situace, že soud učinil skutkový závěr o vědomém maření výkonu rozhodnutí ve formě nepřipravování nezletilé ze strany obviněné a její pasivní postoj při předávání v uvedených termínech, aniž by jej opřel o souhrn provedených důkazů a jejich řádně zhodnocení. Uvedenou vadu rozsudku nenapravil ani odvolací soud. Ačkoli závěru o vině obviněné zjištěné skutečnosti částečně nasvědčují, byl soudy učiněn bez dostatečných podkladů a zhodnocení, bez vypořádání obhajovacích námitek obviněné, čímž vznikl zásadní nesoulad mezi soudy použitým obsahem důkazů a jejich skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud přitom nemůže za této situace v řízení o dovolání sám doplňovat dokazování a na základě vlastního hodnocení souhrnu všech provedených důkazů vytvářet vlastní skutkové závěry.
30. S ohledem na soudy popsanou intenzitu jednání obviněné a obviněnou rovněž uplatněnou námitku podřaditelnou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je namístě rovněž poukázat na princip ultima ratio . Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je nejzazším řešením, krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Trestní právo nesmí zasahovat do společenského života z jiného důvodu než k ochraně před trestnými činy vymezenými v trestních zákonech. To souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio (§12 odst. 2 tr. zákoníku), které brání tzv. hypertrofii trestní represe, která je příznačná pro totalitní režimy a vůbec pro situace, kdy fungování práva podléhá ideologickým tlakům. Z principu ultima ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (viz Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 47). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální a odpovídající účelu trestního práva. U posuzovaného trestného činu je pak nutno mít na paměti, že stát tu prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry rodinných vztahů, přičemž povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a uplatňoval jen v těch nezávažnějších případech.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněná uplatnila v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) [resp. i důvod pod písm. g)] tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže shledal Nejvyšší soud dovolání obviněné důvodným na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak jej musel shledat důvodným i s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI.
Závěr
32. Je tedy možné shrnout, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je důvodné. Skutkové závěry nejsou v logickém souladu s obsahem provedených důkazů, a návazně byl soudy bez dostatečných podkladů a zhodnocení a bez vypořádaní obhajovacích námitek obviněné učiněn závěr o její vině, ačkoli tomu zjištěné skutečnosti doposud jednoznačně nenasvědčují. Bude primárně na okresním soudu, aby jednoznačně označil a vyhodnotil, v čem nespočívala příprava obviněné ke styku nezletilé dcery s jejím otcem v rámci jednotlivých termínů nekonaných či částečně konaných styků, to vše při zohlednění závěrů znalcem, což bude tvořit zásadní základ pro závěr, zda mařila či nikoli soudní rozhodnutí. Poté bude nutné znovu vyhodnotit, zda v daném případě s ohledem na míru zavinění obviněné přichází či nikoli v úvahu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 9 To 441/2022-682, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2022, č. j. 43 T 74/2022-645, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude, aby s přihlédnutím ke korekcím a závěrům Nejvyššího soudu doplnil dokazování, případně provedl i důkazy další, nezbytné k řádnému objasnění skutkového stavu, všechny provedené důkazy znovu pečlivě vyhodnotil a o vině obviněné znovu rozhodl. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 9 je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§265s odst. 2 tr. ř.).
34. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu