ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.732.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 732/2023-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2023 o dovolání dovolatelky V. V. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 2 To 32/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 302/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání dovolatelky V. V. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Usnesením policejního orgánu ze dne 2. 1. 2023, č. j. KRPA-293528-194/TČ-2020-000072, byla podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit dovolatelka V. V. V., a to jednáním spočívajícím v tom, že ve dvaceti případech vyhotovila kupní smlouvy, kterými mělo dojít od poškozených k prodeji jejich nemovitostí dovolatelce nebo D. V. nebo D. V., které následně spolu s návrhy na vklad zaslala příslušným katastrálním úřadům. Poškození přitom žádné kupní smlouvy nesjednali a o prodeji se dozvěděli ze zpráv, zaslaných katastrálními úřady. Prodejem nemovitostí mohla být způsobena škoda více než 400 mil. Kč.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. Nt 302/2023, bylo následně dovolatelce uloženo ochranné opatření, a to ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.
3. Proti zmíněnému usnesení podala dovolatelka prostřednictvím své obhájkyně stížnost proti všem výrokům. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 2 To 32/2023, byla tato stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
4. Dovolatelka napadla usnesení stížnostního soudu dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože v dané věci bylo uloženo ochranné opatření, aniž by pro to byly splněny zákonem stanovené podmínky. Poukázala na charakter jí původně za vinu kladeného jednání, v němž bylo spatřováno spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit podáním 20 návrhů na vklad práva do katastru nemovitostí. Na základě žádného návrhu však nedošlo k převodu práva, a ani nemohlo, neboť návrhy nebyly způsobilé takový převod založit. Vkladové listiny k nim připojené, které jsou obligatorní přílohou návrhu, totiž musí splňovat určitá kritéria, což katastrální úřad kontroluje z úřední povinnosti. Vkladovými listinami přitom měly v daném případě být kupní smlouvy údajně uzavřené „zvláštním způsobem“, což znamenalo, že v kolonce podpisu bylo uvedeno „podepsáno zvláštním způsobem“. Takové listiny nemohly sloužit jako vkladové, a nelze se proto ztotožnit s tvrzením stížnostního soudu uvedeným v bodu 6. jeho usnesení, podle kterého k dokonání činu nedošlo díky aktivitě poškozených a policejního orgánu. Mohlo se tedy jednat nejvýše o pokus trestného činu, a to pokus absolutně nezpůsobilý, což sice nezakládá jeho beztrestnost, ale mělo to být zohledněno při stanovení společenské škodlivosti, v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe. Její jednání prakticky žádnou společenskou škodlivost nevykazovalo.
5. Uvedené závěry by byly relevantní zejména pro meritorní projednání věci, ale měly být zohledněny i v rozhodování o ochranném opatření, v němž byla závažnost činu zásadně nadhodnocena. Tím spíše to platí pro jeho uložení v ústavní formě, což se stalo z důvodu nebezpečnosti dovolatelky pro okolí při pobytu na svobodě. Není přitom osobou agresivní, s násilnými sklony, navíc uložení ochranného opatření v ústavní formě bude mít dopady i na její rodinu, neboť soustavně pečuje o svoji matku, která takovou péči a asistenci vyžaduje. Poukázala na závěry soudní praxe, podle níž je třeba aplikovat v obdobných věcech zásadu přiměřenosti odvíjející se od nebezpečí hrozící ze strany osoby, jíž má být uloženo ochranné opatření, ve vztahu k takovému opatření. Dovolatelka přitom žádné nebezpečí nepředstavuje, svým pokusem nemohla způsobit nikomu újmu a celou věc je možné považovat spíše za úsměvnou či anekdotickou. Soudy nižších stupňů se navíc s takovouto argumentací dostatečně nevypořádaly.
6. Závěrem dovolatelka navrhla Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i usnesení soudu prvního stupně a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Lze doplnit, že dovolatelka předložila i řadu dalších podání, které vyhotovila sama, jimiž se dožadovala vydání předběžného opatření ve vztahu k výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, a to ve smyslu jeho zrušení. Dovolatelka sdělila, že je již od 18 let diplomatem mnoha zemí, resp. vojenskou diplomatkou a vzorně hájí zájmy České republiky na mezinárodním poli. Prodej nemovitostí řídil indický diplomat, dosavadní majitelé budou vystěhováni. Nicméně v diplomacii probíhá ostrý konkurenční boj. Zjištěné jednání je mimo jurisdikci trestních soudů.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka uplatnila obsahově shodné námitky jako v předchozím řízení, a tedy se s nimi vypořádaly již soudy v prvním a druhém stupni. Státní zástupkyně dále odkázala na skutková zjištění v dřívějším řízení a na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, konkrétně na zjištěnou duševní poruchu obviněné, totiž paranoidní schizofrenii chorobného charakteru, která významným způsobem ovlivnila, resp. podnítila spáchání činu jinak trestného obviněnou, přičemž rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné byly zhodnoceny jako vymizelé. Obsahem znaleckého posudku bylo i odborné doporučení uložení psychiatrického léčení v ústavní formě, protože ambulantní léčba by nebyla způsobilá zajistit léčbu v úvodní fázi. Státní zástupkyně pak ve zbytku upozornila, že ochranné léčení bylo ukládáno obligatorně a odkázala na rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, ve kterých se soudy vypořádaly s odůvodněním naplnění zákonných znaků pro uložení ochranného opatření tohoto typu a formy.
9. Dovolatelka prostřednictvím své obhájkyně v replice na vyjádření státní zástupkyně nejdříve vysvětlila, že důvodem pro opakování již dříve uplatněných námitek je, že se s nimi soudy v předchozím řízení nevypořádaly. Znovu uvedla, že její pobyt na svobodě není nebezpečný, což vyplývá již z povahy skutku, který lze hodnotit jako absolutně nezpůsobilý pokus trestného činu; odůvodnění soudů prvního i druhého stupně, na které státní zástupkyně odkázala, mělo být v této otázce paušální a prosté širších právních úvah především ve vztahu k závažnosti jejího jednání. Soudy měly rovněž oslyšet prospěšnost jejího pobytu na svobodě, neboť se stará o svou matku, která tuto péči vyžaduje. Závěrem svého vyjádření pak dovolatelka uvedla, že nadále trvá na obsahu svého dovolání, protože nebyly naplněny zákonné důvody pro uložení ochranného léčení, tím spíše ochranného léčení v ústavní formě.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Uvedené se ovšem netýká podání vyhotovených samotnou dovolatelkou.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Dovolatelka ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
12. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení (vedle případů uvedených v §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. ř.), jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Při naplnění těchto podmínek je uložení ochranného léčení obligatorní; naplnění podmínek je soud povinen dokazovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 22/91, uveřejněné pod č. 24/1992 Sb. rozh. tr.).
13. K podmínce spáchání činu jinak trestného Nejvyšší soud uvádí, že v důkazním řízení bylo především prokázáno, že se dovolatelka dopustila shora popsaného jednání, což i sama doznala u veřejného zasedání konaného ve věci, byť za vysvětlení vyplývajícího z výše naznačeného obsahu jejích vlastních podání (jednalo se o údajnou činnost diplomatických služeb). Uvedené jednání formálně naplňovalo znaky (s výjimkou zavinění) dvou pokusů zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak v konečném důsledku uzavřel v bodu 9. svého usnesení Vrchní soud v Praze (s ohledem na časové vymezení jednotlivých útoků, popsaných v bodech 1. až 20. usnesení policejního orgánu ze dne 2. 1. 2023, č. j. KRPA-293528-194/TČ-2020-000072, a s ohledem na podmínky uvedené v §116 tr. zákoníku).
14. K takto dovozené právní kvalifikaci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že bylo konstatováno spáchání činu (činů) jinak trestného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak se domáhala dovolatelka v dovolání (viz bod 9. usnesení stížnostního soudu), byť se tak nestalo vždy zcela výslovně (viz např. bod 11. usnesení soudu prvního stupně), tedy bylo zohledněno, že k vylákání věci (nemovitostí) v konečném důsledku nedošlo. Formální znaky trestného činu s výše uvedenou výjimkou – a s tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje – byly jinak naplněny.
15. K námitce do nízké společenské škodlivosti jednání, kterého se dovolatelka dopustila, Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že pojem činu jinak trestného není zákonem definován a jeho obsah se může v trestněprávní vědě lišit. Na jednu stranu tak jsou činy jinak trestné, jejichž trestnost byla zákonem vyloučena právě proto, že jednání pachatele není společensky škodlivé – příkladem institut nutné obrany podle §29 tr. zákoníku (srov. KRATOCHVÍL, V. In: KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 193). Naopak v případě činu jinak trestného jako podmínky uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého je trestnost zpravidla vyloučena absencí zavinění, je nutné společenskou škodlivost jednání zkoumat a vyžadovat. Jak totiž Nejvyšší soud v minulosti vyložil, materiální korektiv spočívající v použití subsidiarity trestní represe má významnou interpretační funkci, a prizmatem této zásady je nutno přistupovat i k výkladu pojmu činu jinak trestného jako podmínky aplikace ustanovení trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013).
16. Soudy se pak společenskou škodlivostí útoků dovolatelky do jisté míry zaobíraly. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu pak bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna i v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
17. V návaznosti na to a na shora naznačená skutková zjištění je namístě shrnout, že dovolatelka se dopustila opakovaných útoků, směřujících k získání nemovitostí poškozených. Její jednání zjevně nebylo příliš sofistikované a nedosahovalo jistě příliš vysoké úrovně společenské škodlivosti, na druhou stranu je však Nejvyšší soud nepovažuje za (jak namítla dovolatelka) úsměvné či anekdotické, aby jeho společenská škodlivost byla natolik nízká, že by nemohlo být (za jiných okolností) posouzeno jako trestný čin (či pokus). Jednání se skládalo z více dílčích útoků, v nichž dovolatelka předložila svá podání příslušným katastrálním úřadům, přičemž byť ty by v konečném důsledku patrně nemohly vklad provést, nelze přehlédnout, že byly nuceny určitým způsobem postupovat, proto také např. poškozeným odesílaly zprávy o předložených podáních, kteří tak začali v ochraně svého vlastnictví konat, a to i za oznámení věci policejnímu orgánu (proto také soudy zmínily, že tyto aktivity vedly k odhalení celého jednání). Nelze rovněž přehlédnout, že dovolatelka navzdory své duševní poruše (viz dále) vyhotovila svá podání za naplnění určitých formálních požadavků, tedy připravila smlouvy jako vkladové listiny a rovněž i návrhy na vklad, které předkládala příslušným katastrálním úřadům, tedy se nejednalo o pokus zcela iracionální (či pověrečný – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 650/2021). Jinak řečeno, Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem o, v jistém smyslu, nižší společenské škodlivosti jednání dovolatelky, avšak nepochybně nikoli tak nízké, aby vůbec nemohlo jinak jít o trestný čin.
18. K podmínce nebezpečnosti pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že tato podmínka je naplněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, bude útočit znovu na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. To je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalců z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Toto nebezpečí nelze vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě znaky činu jinak trestného (uveřejněné pod č. 50/1968 Sb. rozh. tr.).
19. Dovolatelka podle znaleckých závěrů jednala v nepříčetnosti vlivem duševní poruchy chorobného charakteru, a to paranoidní schizofrenie, vysoce pravděpodobně letitě přítomné. Tato choroba u dovolatelky významně chorobně narušuje její psychické funkce, a významným způsobem ovlivnila a podmínila i předmětné jednání. Rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zhodnoceny jako vymizelé, přičemž si je dovolatelka zcela jistá věcmi, které sděluje, tj. o pozadí celé věci (o agentech a podobně). Uvedený závěr dovolatelka ani nezpochybnila. Znalkyně současně konstatovala, že u takto nemocných lidí, jako je dovolatelka, je vždy nebezpečí, že i banální věci (např. zprávy v televizních novinách) mohou být zcela chorobně zpracovány, pro okolí je to naprosto nepredikovatelné jednání s tím, že nemocný člověk sám velmi trpí. Znalkyně vysvětlila, že posuzovaná je velmi vážně nemocná, což chorobně narušuje její psychické funkce v podobě rozsáhlé, propracované bludné produkce s poruchami vnímání vícero smyslů. Kontakt s realitou má posuzovaná významně chorobně narušen, což vede ke zcela nepredikovatelnému jednání, jehož následky si dovolatelka neuvědomuje. Masivní a do všech sfér života již zasahující bludná produkce nutí posuzovanou k jednání, s nímž ani nesouhlasí. Pobyt posuzované na svobodě je z úzce psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný.
20. Z uvedeného je zřejmé, že odborný odhad rizika opětovného škodlivého jednání dovolatelky byl vysloven jako poměrně zásadně vysoký, a současně je dovolatelka pro společnost riziková, v důsledku čehož soudy důvodně konstatovaly i naplnění podmínky v podobě nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě. K tomu je třeba zmínit, že dovolatelka – a soudy ani netvrdily opak – není pro společnost nutně nebezpečná ve smyslu možné fyzické agrese (jak bylo argumentováno v dovolání), nicméně potřebná nebezpečnost se odvíjí od dalších možných útoků proti jakýkoli zájmům chráněným trestním zákonem (pod vlivem duševní poruchy), nikoli pouze zájmů na ochraně života a zdraví (srov. ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1497).
21. Pokud tedy soud prvního soudu, za akceptace soudem stížnostním, došel k závěru, že pobyt dovolatelky na svobodě by byl nebezpečný, Nejvyšší soud k tomu nemá žádných výhrad a neshledává v tomto závěru žádné pochybení.
22. V této souvislosti je pak namístě konstatovat, že postup podle §99 odst. 1 tr. zákoníku je postup obligatorní, což znamená, že soud za naplnění zákonných podmínek musí k uložení ochranného léčení přistoupit bez dalšího, tedy i bez ohledu na závažnost spáchaného činu. Nadto, k závažnosti činu jsou ochranná opatření indiferentní, protože v sobě neobsahují morálně politický odsudek činu, jímž jsou podmíněna. Jejich účelem není potrestání pachatele, nýbrž jeho léčení a výchova (VANDUCHOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. 8 vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 414-415).
23. K formě ochranného léčení Nejvyšší soud uvádí, že podle §99 odst. 4 tr. zákoníku uloží soud ochranné léčení v ústavní nebo ambulantní formě, přitom přihlédne k povaze duševní poruchy (např. zda jde o duševní nemoc typu psychózy nebo jinou duševní chorobu anebo nemoc nervovou, např. epilepsii, či jinou nemoc nebo závislost apod.) a léčebné možnosti takové nemoci, zejména z hlediska, zda postačí ambulantní péče nebo zda je nutné umístit pachatele do příslušného zdravotnického zařízení (nejčastěji půjde o psychiatrickou nemocnici). V tomto směru se soud bude opírat především o znalecký posudek o duševním stavu obviněného, ale jeho závěry bude třeba vždy podrobit kritickému přezkoumání tak, aby byla naplněna litera zákona (ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1503).
24. Soud prvního stupně při uložení ústavní formy ochranného léčení vycházel znovu především ze znaleckého posudku v oblasti psychiatrie, ze kterého nad rámec shora zmíněného vyplynulo, že dovolatelka je velmi vážně nemocná, přičemž standardní ambulantní sféra není schopna u takto vážného stavu léčbu v úvodní fázi zajistit. Dovolatelka potřebuje kompletní léčbu, nutné jsou také terapeuticko edukativní prvky. Navíc se v ústavní léčbě nastaví medikace, ve které se následně pokračuje v depotní formě. Jelikož dovolatelka nikdy farmaka neužívala, nelze predikovat, jak na léčbu zareaguje, nicméně minimálně fáze nasazení léků a stabilizace účinné látky na potřebné hladině v těle vyžaduje hospitalizaci. Je jistá pravděpodobnost, že při vhodném nastavení léčby dojde k rychlému zlepšení zdravotního stavu a s depotní léčbou propuštění do ambulantní sféry, neboť schizofrenní proces je léčbou ovlivnitelný. Soud prvního stupně i tuto část rozhodnutí logicky odůvodnil (body 16. a 17. odůvodnění jeho usnesení).
25. Nejvyšší soud s ohledem na okolnosti případu souhlasí a nemá žádných výhrad, pokud soud prvního stupně rozhodl uložit ochranné léčení v ústavní formě.
V.
Závěr
26. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že předložená dovolací argumentace byla zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu