ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.815.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 815/2023-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněného O. Č. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 10 To 107/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 164/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 1. 2023, č. j. 1 T 164/2022-129, byl obviněný O. Č. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Za uvedený přečin a za přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1 T 130/2022, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2022, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1 T 130/2022, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že nejméně v době od 24. 3. 2022 do 29. 9. 2022 v XY v místě bydliště H. T. a Z. T., XY, a jeho okolí a na jiných místech v XY opakovaně, několikrát do týdne, vyhledával jejich blízkost, slovně je osobně a i po telefonu přes messenger napadal vulgárními nadávkami, že jsou „kurvy, lesby, mrdky, píči“ a vyhrožoval jim, že už tu dlouho nebudou, že se o to postará, že H. T. zakope pod zem, kdy Z. T. v jednom případě napadl i fyzicky kopnutím a úderem dřevěnou tyčí přes nohu, přičemž svým jednáním poškozené omezoval v jejich obvyklém způsobu života a vzbudil v nich obavu o život a zdraví a o zdraví osob jim blízkých.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, č. j. 10 To 107/2023-163, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Předně odmítl, že by se dopustil jakéhokoli trestněprávního jednání vůči poškozeným. Akcentoval, že k naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku nepostačí dlouhodobé pronásledování ze strany pachatele prováděné taxativně vymezenými formami, nýbrž je zapotřebí, aby toto pronásledování bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život či zdraví nebo o život či zdraví osob jemu blízkých, dále musí být prokázán úmysl k tomuto znaku a jednání musí vykazovat určitou povahu a intenzitu. Tyto pojmové znaky podle přesvědčení dovolatele nebyly naplněny. Dále obecně konstatoval, že musí být splněny tři podmínky, a to jednoznačnost, že je tak činěno proti vůli oběti, pronásledování musí být intenzivní a dlouhodobé a poškozený musí dát pachateli jednoznačně najevo, že o takové chování nemá zájem. Z provedeného dokazování však nelze tyto závěry dovodit. Zdůraznil, že se v případě nebezpečného pronásledování nejedná o každou dotěrnou, nevyžádanou či nepříjemnou interakci či kontaktování, ale až o poměrně značně závažné případy. Soudy obou stupňů se pak omezily na konstatování konkrétních skutečností vykreslujících a popisujících jednání obviněného bez jejich podpory v důkazním materiálu.
6. Obviněný se vyjádřil k důkazu čtením SMS zpráv mezi obviněným a poškozenými, přičemž nedostatek konkrétních sdělení v SMS zprávách brání objektivnímu zhodnocení jejich obsahu ve smyslu uvedených požadavků na jejich povahu a intenzitu. Ne všechny zprávy byly způsobilé naplnit znaky uvedeného přečinu a bylo nutné podle jejich obsahu rozlišit, které z nich danou skutkovou podstatu naplňovaly, přičemž soudy konkretizaci různých projevů, výrazů, urážek či výhružek neposuzovaly. Z provedených výslechů poškozených vyplývá, že obě samy obviněného aktivně vyhledávaly a ke konverzaci podněcovaly, což označil za nelogické pro osoby trpící permanentním strachem z pronásledovatele. Poškozené podle jeho přesvědčení nebyly pouze oběťmi jeho jednání, přičemž poukázal na incident, který se odehrál u čerpací stanice XY. Z videonahrávky incidentu je zřejmé, že iniciátorem konfliktu nebyl obviněný, ale poškozené. Daný incident dále potvrzuje, že poškozené dovolatele naschvál vyhledávaly s cílem rozpoutat slovní rozepři, kterou zachytily na záznamové zařízení a nahrávku poté použily proti obviněnému s cílem jej zdiskreditovat. Jejich projevy proto nelze hodnotit pouze jako obranu před údajným závadovým chováním obviněného, nýbrž jako jednání podněcující obviněného k případným kontaktům s poškozenými. Z jejich jednání je nutno dovodit, že ve skutečnosti z obviněného žádné obavy o své zdraví nebo život sebe a svých blízkých neměly. Soudy přitom uvěřily výpovědím poškozených a výpověď obviněného o tom, že je poškozené pronásledují, vůbec nevzal v potaz a provedené důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Z provedeného dokazování také nevyplývá, že by obviněný jednal proti vůli poškozených.
7. Obviněný dále namítal, že nemůže být splněn znak dlouhodobosti vymezený v §354 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v převážné většině případů nebyl prvotním iniciátorem rozepří mezi stranami. Nikoho dlouhodobě nepronásledoval, což znamená že v nikom dlouhodobě nevyvolával obavu o život a zdraví. Odkázal na pomocný model, z něhož lze při posuzování kontextu vyjít, podle něhož jsou minimálními požadavky na dlouhodobé pronásledování vymezovány tak, že musí dojít alespoň k deseti útokům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 308/2015) v celkovém období alespoň jednoho měsíce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 178/2019). Ze strany obviněného však nedocházelo k deseti útokům za měsíc, a proto znaky dlouhodobosti a nebezpečnosti nemohly být naplněny.
8. Nakonec namítal, že proběhlé kontakty s poškozenými nelze i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe kvalifikovat jako trestný čin, protože nenaplňují takový stupeň škodlivosti, který je k tomuto vyžadován. Soudy se nezabývaly věcí v širším kontextu, veškerými souvislostmi, a to konkrétně vzájemnými vztahy mezi zúčastněnými osobami, kdy se nejednalo o cizí osoby. Šlo o vztah mezi bývalými dlouholetými manžely a vztah mezi otcem a nezletilými dětmi. Obviněný a poškozená Z. T. jsou exmanželé, přičemž v tomto případě by se měla při určování trestnosti jednání aplikovat zásada subsidiarity trestní represe.
9. Závěrem uvedl, že ze všech uvedených důvodů vyplývá, že v posuzovaném případě nastal extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (případně též rozsudek soudu nalézacího), a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Zdůraznil, že obviněný sice označil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak fakticky k němu žádnou argumentaci nepřednesl a nerozvedl skutečnosti, pro které by mělo být trestní stíhání nepřípustné, tudíž se k němu nemohl vyjádřit. Dále byl přesvědčen, že žádnou z uplatněných dovolacích námitek nelze podřadit ani pod vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť žádnou z předpokládaných vad tohoto ustanovení obviněný fakticky neoznačil a podle přesvědčení státního zástupce jeho výhrady nelze ani pod daná pochybení vtělit. Konkrétně upozornil na ty výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný vytýká, že soudy hodnotily důkazy výlučně v neprospěch obviněného a bezdůvodně uvěřily pouze výpovědím poškozených a nikoli tomu, jak se k projednávaným záležitostem vyjádřil on, případně že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo . Takto koncipované námitky označil za snahu přesvědčit Nejvyšší soud o výrazně menším rozsahu, míře a intenzitě vlastního závadového chování, než jak je v reakci na provedené důkazy zjistily soud nalézací a odvolací. Skutková zjištění měl za bezvadná, přičemž z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném se zásadami elementární logiky, je nepochybně bylo možné dovodit.
11. S velkou dávkou tolerance pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil ty námitky ve kterých jednak zpochybňoval objektivní stránku trestného činu nebezpečného pronásledování (zejména jeho dlouhodobost, závažnost a způsobilost vyvolat důvodnou obavu), jednak vytýkal nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Námitky však shledal neopodstatněnými. Státní zástupce prokázané chování dovolatele živené naprostou ztrátou schopnosti se vyrovnat s koncem vzájemného soužití se Z. T. označil za dlouhodobé, neboť trvalo přibližně půl roku s četností přinejmenším týdenní, někdy i vyšší. Plynule přitom navázalo na jeho předchozí obdobné ataky, pro které již byl odsouzen za současného uložení přiměřeného omezení zdržet se neoprávněných zásahů do právem chráněných zájmů poškozených i jejich kontaktování. Naznačené chování obviněného bylo spolehlivě prokázáno nejen výpověďmi Z. a H. T., ale i objektivními důkazy, zejména přepisem komunikace, pořízenými videonahrávkami i úředními záznamy Policie České republiky o uskutečněných výjezdech. Obviněný se přitom v době příjezdu hlídky nacházel buď přímo v místě bydliště poškozených nebo v jeho bezprostředním okolí, což má soudně zakázáno a vyvrací to tvrzení, že to byly samotné poškozené, které ho kontaktovaly a vyhledávaly jeho přítomnost. Dovolatelovo chování bylo zřejmě způsobilé vzbudit u poškozených důvodnou obavu (ač z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování postačuje samotné zjištění, že pachatelovo chování takový potenciál mělo), a to zejména s ohledem na jeho dlouhodobost, pokračování i přes existenci dřívějšího odsouzení, zaměření i vůči dětem poškozených i s přihlédnutím k užívání drog obviněným. Reakce poškozených na chování obviněného v některých případech na uvedeném závěru nic nemění, neboť se jednalo o běžnou obrannou reakci na dlouhodobé, opakované a psychicky vyčerpávající ataky. S ohledem na společnou minulost a děti, které spolu mají, nemá z hlediska uplatnění trestní odpovědnosti obviněného žádný zásadní význam ani zjištění, že ho Z. T. sama kontaktovala na čerpací stanici XY. Její snaha přesvědčit ho, aby upustil od nepřístojného chování, případně se dohodli v záležitosti řešené soudy, je naopak naprosto přirozená a lidská. Z videozáznamu i jejího vyjádření přitom vyplývá, že setkání bylo z její strany vedeno klidně, přičemž tím, kdo ho posléze eskaloval, byl naopak sám dovolatel.
12. K výhradě stran nerespektování zásady subsidiarity trestní represe konstatoval, že v nyní projednávané věci jednání obviněného zcela odpovídalo jiným typově podobným případům přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku spáchaných srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Právě jeho dlouhodobost a opakované páchání navzdory předchozímu odsouzení naprosto odůvodňují závěr, že jeho čin se dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva.
13. Uzavřel, že uplatněné dovolací námitky dílem pod žádný dovolací důvod nelze podřadit a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
18. Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že obviněný sice formálně namítal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (přičemž však ani necitoval jeho zákonné znění), nicméně neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, jíž by jeho naplnění podpořil či odůvodnil skutečnosti, pro které by jeho trestní stíhání mělo být nepřípustné. Proto považuje za nutné předně připomenout, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto mimořádného opravného prostředku. Jelikož dovolací soud není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet argumentaci dovolatele, předmětnou obecně vznesenou námitkou obviněného se nezabýval.
19. Dále je potřeba konstatovat, že konkrétní výhrady vznesené obviněným nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody (pouze na ně v úvodu svého mimořádného opravného prostředku obecně odkázal), tudíž je musel Nejvyšší soud hodnotit dle jejich obsahu. Dospěl přitom k závěru, že část dovolací argumentace obviněného, v níž polemizoval s četností a intenzitou jeho závadného chování s ohledem na skutečnost, že byl poškozenými sám aktivně kontaktován, spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištění soudů obou stupňů. Vznesenou dovolací argumentaci však není možno podřadit ani pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel výslovně nedeklaroval konkrétní předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Toliko v závěru svého mimořádného opravného prostředku konstatoval existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Takto stylizovaná argumentace tudíž není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů.
20. Stran uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze učinit závěr, že tomuto odpovídaly námitky obviněného zpochybňující znaky objektivní stránky v podobě dlouhodobosti jeho počínání, jakož i způsobilosti vyvolat důvodnou obavu o život či zdraví poškozených nebo život či zdraví osob jim blízkých, a dále námitka, že v nyní posuzované věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
21. Nejvyšší soud proto předně obecně a ve stručnosti konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpovědi obou poškozených, Z. a H. T., které shodně (a konzistentně) popsaly, jakým způsobem je obviněný dlouhodobě kontaktuje. Uvedené výpovědi pak korespondují s dalšími ve věci provedenými (objektivními) důkazy, a to úředními záznamy o výjezdech policejních hlídek přivolanými poškozenými, dokladujícími, že se obviněný nacházel v místě bydliště poškozených nebo v jeho bezprostředním okolí, videi natočenými poškozenými dokumentující chování obviněného či přepisy zpráv zachycující komentáře obviněného na Facebooku i zasílané zprávy obsahující výhružky, nadávky a vulgarity. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.
22. S ohledem na provedené důkazy a v návaznosti na výtky obviněného je možné učinit skutkový závěr, že obviněný byl iniciátorem vzájemných setkávání, přičemž poškozené mu dávaly dostatečně najevo, že o takové chování nemají zájem. Soudy pak vzaly v potaz skutečnost, že obě poškozené na projevy obviněného reagovaly, dokonce takové jejich projevy označily za nepřiměřené, nicméně zcela přiléhavě osvětlily, že je nutno vzít v úvahu délku nepřijatelného a navýsost obtěžujícího chování dovolatele vůči nim i jejich dětem, jakož i jeho neutuchající intenzitu. Tvrzení obviněného o aktivním vyhledávání ze strany poškozených je vyvráceno i faktem, že se při všech zásazích Policie České republiky nacházel (i přes zákaz) buď přímo v místě bydliště poškozených nebo v jeho bezprostředním okolí. K poukazovanému incidentu u čerpací stanice XY lze akcentovat, že poškozená Z. T. sice v tomto případě obviněného kontaktovala jako první, nicméně z videonahrávky je zřejmé, že s ním slušně hovoří, obviněný se jí však snaží dotýkat, což je jí nepříjemné a vše vyvrcholí potyčkou. Co se týče obsahu zpráv mezi obviněným a poškozenými, nelze souhlasit s názorem dovolatele, že bylo nutné podle jejich obsahu rozlišovat, které zprávy byly způsobilé znaky vytýkaného přečinu naplnit a které nikoli. S ohledem na četnost zpráv i jejich celkový kontext lze bezpochyby dospět k závěru, že poškozené vytrvale kontaktoval prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, přičemž současně je na sociálních sítích veřejně dehonestoval. Důležitým faktem tedy zůstává, že obviněný obě poškozené opakovaně aktivně napadal a kontinuálně obtěžoval, zdržoval se nedaleko místa jejich bydliště, kde se choval hrubým a vulgárním způsobem, veřejně manipuloval s intimními fotografiemi poškozené Z. T., a razantně je napadal i prostřednictvím elektronické komunikace, přičemž takové kontakty lze označit za urážlivé, hrubé a výhružné.
23. Nejvyšší soud s ohledem na shora řečené tudíž neshledal ani (byť výslovně nenamítaný) zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými Okresního soudu v Mladé Boleslavi, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
24. Jak již bylo řečeno, námitky stran nenaplnění objektivní stránky byly částečně vystavěny na výhradách učiněných proti skutkovým zjištěním (nedostatečná intenzita jeho závadného chování s ohledem na aktivitu poškozených). Nicméně pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze však podřadit tvrzení obviněného, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování, neboť jeho počínání nebylo dlouhodobé a současně nebylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu na straně poškozených o jejich zdraví či život či o život a zdraví osob jim blízkých. Rovněž byl předmětný dovolací důvod uplatněn relevantně v té části, v níž námitky dovolatele směřovaly proti neužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
25. Trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Hmotněprávní námitky obviněného přitom směřují k vyvrácení skutečnosti, že konkrétní formy jednání subsumované pod písmeny a) až d) daného ustanovení nebyly činěny dlouhodobě a současně nebyly způsobilé vzbudit v poškozených důvodnou obavu o jejich život nebo zdraví, potažmo o život nebo zdraví osob jim blízkých.
26. Co se týče znaku dlouhodobosti, tento požadavek nemá stanovenou jednotnou dolní hranici, což vyplývá z jednotlivých způsobů nebezpečného pronásledování, jež nejsou kvalitativně ani kvantitativně souměřitelné. Dlouhodobost tak nelze vykládat jen jako absolutní délku času, během níž pachatel opakuje své dílčí útoky či udržuje protiprávní stav, nýbrž jako výslednici působení několika faktorů, mezi něž lze zařadit mj. celkovou délku času, v němž se odehrává naplňování skutkové podstaty, počet, různorodost, délku trvání, frekvenci a intenzitu (či případnou gradaci) dílčích útoků, vytrvalost pachatele, systematičnost jeho postupu, reakci poškozeného atd. Tyto faktory je pak nutno hodnotit v kontextu konkrétní situace v komplexu jejich vzájemné provázanosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Za hrubý a pomocný model (rovněž zmiňovaný dovolatelem) bývají označovány „minimální požadavky“ na dlouhodobé pronásledování vymezovány tak, že musí dojít alespoň k deseti útokům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 308/2015) v celkovém období alespoň jednoho měsíce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 178/2019, uveřejněný pod č. 41/2019) (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2918 až 2919). Obviněný v tomto ohledu argumentoval tím, že ve většině případů nebyl prvotním iniciátorem rozepří mezi stranami, přičemž z jeho strany nedocházelo k deseti útokům za měsíc. Nicméně Nejvyšší soud má jednoznačně za to, že jeho jednání lze za dlouhodobé označit, neboť trvalo více než půl roku s četností několikrát do týdne, přičemž iniciace konfliktů ze strany poškozených již byla vyvrácena shora a nemá ve své podstatě co do činění se znakem dlouhodobosti. Takto vymezená doba trvání protiprávního chování bezpochyby znaky dlouhodobosti nese (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.), přičemž současně konkrétní počínání obviněného dosahovalo i značné intenzity a významným způsobem zasahovalo a negativně ovlivňovalo životy poškozených a jejich rodiny. Pro úplnost lze doplnit, že jednání obviněného plynule navazovalo na jeho předchozí odsouzení za obdobné ataky, pro které již byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 2 T 184/2021, přičemž mu bylo kromě jiného uloženo přiměřené omezení zdržet se neoprávněných zásahů do právem chráněných zájmů poškozených a jejich kontaktování.
27. Kromě dlouhodobého pronásledování některým z alternativně vyjmenovaných způsobů pod písm. a) až e) [v tomto případě písm. a, b), c) a d), což však obviněný ani nezpochybňuje] se vyžaduje kvalifikovaná důvodná obava poškozeného. Podstatná je tudíž otázka, zda jednání obviněného bylo způsobilé tuto důvodnou obavu vzbudit. Skutkový stav byl v této otázce ustálen tak, že vyhrožování újmou synovi poškozené H. T., jakož i jí samotné, bylo takové intenzity, že v ní vzbudilo obavu o zdraví její i jejího syna. Obdobně i poškozená Z. T. s akcentem na incidenty pod vlivem drog uvedla, že se dovolatele bojí, přičemž má strach i o zdraví a život (společných) dětí, které se ho bojí, neboť na ně několikrát u školy řval, a proto je ze školy odváží. Rovněž nelze opomenout, že dcera AAAAA (pseudonym) má mít v návaznosti na chování obviněného psychické problémy a docházet do ambulance psychologa. Na základě uvedených skutečností lze bezpochyby dojít k závěru, že nejenže jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit předpokládanou důvodnou obavu o zdraví a život poškozených i osob jim blízkých, nýbrž ji i vzbudilo, a to s ohledem na úpornost a dlouhodobost počínání obviněného zaměřeného vůči poškozeným i jejich dětem, a to i přes existenci dřívějšího odsouzení, ve spojení s faktem, že je osobou drogově závislou. Lze tedy uzavřít, že z provedeného dokazování vyplývá důvodnost předpokládané kvalifikované obavy obou poškozených a i Nejvyšší soud ji považuje za pochopitelnou a logickou.
28. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, neboť nenaplňuje vyžadovaný stupeň škodlivosti. V tomto ohledu akcentoval vzájemné vztahy mezi zúčastněnými osobami, především mezi bývalými dlouholetými manžely a mezi otcem a nezletilými dětmi, přičemž v takovém případě by se mělo při určování trestnosti jednání přihlížet k zmiňované zásadě. Avšak dané argumentaci nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
29. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
30. V konkrétní věci obviněného O. Č. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace podle §354 odst. 1 tr. zákoníku. Nejprve lze odkázat na fakt, že související úvahy nebyly v předchozím řízení soudy opomenuty (viz odstavec 25. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), neboť společenská škodlivost souzeného jednání byla označena za naprosto zjevnou, kdy řešení jinou, než trestněprávní cestou by bylo naprosto neefektivní, zvlášť s ohledem na to, že ani předchozí trestní represe obviněného od jeho chování neodradila. Nejvyšší soud rovněž akcentuje skutečnost, že obviněný dlouhodobě a intenzivně narušoval podstatným způsobem život rodiny poškozených. Nejednalo se přitom o nějaký exces v chování krátkodobé či nahodilé povahy, nýbrž o kontinuální značně obtěžující chování, přičemž nelze opomíjet jeho předchozí odsouzení za shodnou trestnou činnost. Předkládá-li obviněný v podaném dovolání své úvahy o nezohlednění vzájemných vztahů mezi zúčastněnými osobami, přičemž se v konkrétním případě jednalo o vztahy mezi bývalými dlouholetými manžely či mezi otcem a jeho dětmi, zcela přehlíží ten fakt, že ve většině případů dané trestné činnosti se jedná právě o bývalé partnery. V nyní posuzované věci přitom nelze hovořit toliko o bývalých manželích, kteří by se pouze nevhodným způsobem v důsledku nepovedeného vztahu snažili znepříjemnit život jeden druhému. Škodlivost jednání obviněného proto nemůže absentovat s odkazem na (obviněným značně bagatelizované) komplikované rodinné vztahy, neboť se v daném případě jednalo o nebezpečnou formu pronásledování dosahující hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.
V.Závěr
31. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Část vznesené dovolací argumentace však byla podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
32. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného O. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu