ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.865.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 865/2023-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2023 o dovolání obviněného R. V. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 8 To 134/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 31/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2023, č. j. 2 T 31/2023-128, byl obviněný R. V. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 30. 11. 2020 sepsal písemné trestní oznámení, které následně podal na Městském státním zastupitelství v Brně, a ve kterém uvedl, že dne 5. 9. 2019 D. N. předložil Krajskému soudu v Brně, insolvenčnímu úseku, ke sp. zn. KSBR-52 INS XY Přihlášku pohledávky vůči jemu coby dlužníkovi, a jako přílohu k tomu doložil padělané potvrzení o převzetí částky 1 000 000 Kč jako finanční výpomoc, přičemž na základě tohoto písemného oznámení zahájil policejní orgán PČR 5. OOK MŘ Brno pod sp. zn. KRPB-17020/TČ-2021-060275 úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu maření spravedlnosti podle §347a odstavec 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit D. N., následně v předmětné trestní věci dne 17. 6. 2021 podal obviněný R. V. vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., ve kterém po řádném poučení o svých zákonných právech a povinnostech vyplývajících z trestního zákoníku i trestního řádu zopakoval skutečnosti obsažené v jeho písemném oznámení a dále po předložení originálu předmětného potvrzení o převzetí částky 1 000 000 Kč jako finanční výpomoc uvedl, že tuto písemnost vidí poprvé, určitě ji nepsal a nepodepsal, a tvrdil, že si D. N. vše vymyslel a poskytl Krajskému soudu v Brně vědomě falešný důkaz s cílem podpořit šikanózní insolvenční návrh ze strany jemu spřízněné společnosti TARCU 2190, s. r. o., a takto činil, ačkoli věděl, že se jím uváděné skutečnosti nezakládají na pravdě a mohou vést k trestnímu stíhání D. N., a takto činil v úmyslu pro sebe získat prospěch v podobě nezmenšení svého majetku o nutné vrácení zápůjčky.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 8 To 134/2023-152, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Předně namítal, že předmětný skutek nemůže být dán v kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 3 písm. a), neboť ve skutkové větě absentuje část skutkové podstaty v podobě spáchání činu v úmyslu získat pro sebe prospěch. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný má být zcela nemajetný a má dlužit věřitelům částky pohybující se ve stovkách milionů Kč, je tedy zcela mimořádným způsobem předlužen. V takovém případě by však nemohlo dojít k jakékoli změně skutečnosti, že veškerý zpeněžitelný majetek obviněného bude určen k rozdělení věřitelům a obviněnému nic nezůstane. Závěr o úmyslu získat prospěch v podobě nezmenšení majetku o nutné vrácení zápůjčky je podle jeho přesvědčení v příkrém rozporu s předestřenými skutkovými zjištěními, neboť obviněný takto definovaný prospěch nemohl nikdy objektivně získat v situaci, kdy měl být natolik předlužen, že nemohl dospět do fáze, kdy by mělo dojít k nezmenšení jeho majetku.
5. Dále poukazoval na nesprávná rozhodná skutková zjištění. Podstatou jeho obhajoby bylo, že byl neoprávněně kriminalizován v zásadě za zpochybnění sporné pohledávky poškozeného. Nemůže být přitom trestně odpovědný za to, že dospěl k určité právní kvalifikaci jednání poškozeného, kterou předestřel orgánům činným v trestním řízení. K podání trestního oznámení a k následnému podání vysvětlení přistupoval s vědomím, že D. N. neuzavřel smlouvu o zápůjčce a nikdy mu nepředal předmětný úpis, proto také vycházel z premisy, že se musí jednat o falzum. Ke znaleckému zkoumání potvrzující jeho podpis i pravděpodobné sepsání uvedl, že existoval i jiný způsob, jakým se poškozený k předmětné listině dostal. Nicméně právě subjektivní stránka předmětného přečinu nebyla soudy řádně posouzena, neboť pro uznání jeho viny by muselo být prokázáno, že vnitřně své vyjádření o poškozeném považoval za lživé. K tomu však provedené důkazy nebyly dostačující ani relevantní a příslušná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
6. Existence zápůjčky byla dovozena mj. z opatrnostního zápočtu, jímž však obviněný neuznával spornou pohledávku, kterou v textu výslovně označoval za domnělou. K úkonu navíc došlo až dlouho poté, co poškozený svou tvrzenou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, tudíž obviněný při formulaci zápočtu pouze vycházel z jemu známých tvrzení poškozeného. Konstatoval, že z dlouhodobé civilní judikatury plyne jednoznačný závěr, že zápočtem pohledávky nedochází k jejímu uznání (např. rozhodnutí pod sp. zn. 23 Cdo 3752/2019). Příslušná skutková zjištění jsou tedy v příkrém rozporu s obsahem této listiny, přičemž závěr, že zápočtem dojde k uznání dluhu je nesprávným též hmotněprávně. Existence zápůjčky byla dovozena rovněž z výpovědi D. N., k čemuž poukazoval na vzájemnou vnitřní rozpornost a nekonzistentnost tvrzení soudu. Konkrétně nebylo vysvětleno, proč by poškozený půjčoval obviněnému finanční prostředky za situace, kdy věděl, že je v exekucích a nebude mít jakkoli zajištěnou návratnost. K dalšímu argumentu soudu, že se jeví jako nepravděpodobné, že by se poškozený riskantně připojoval se smyšlenou a nijak nezajištěnou pohledávkou v podstatě v marginální výši, uvedl, že předložením důkazu insolvenčnímu soudu by se poškozený nemohl dopustit trestného činu maření spravedlnosti, neboť uvedená skutková podstata nesankcionuje předložení fakticky pravé listiny, avšak doprovozené nepravdivými skutkovými tvrzeními. Tudíž svou trestní odpovědnost nikterak neriskoval.
7. Podle přesvědčení dovolatele tedy všechny dílčí skutkové závěry ohledně tvrzené zápůjčky byly učiněny v rozporu s provedenými důkazy nebo vnitřně logicky rozporným způsobem. Z hlediska průkaznosti poškozeným tvrzené zápůjčky navíc předmětný úpis nemá relevantní důkazní hodnotu, neboť z něj nevyplývá adresát a současně ani tvrzený právní titul, resp. povinnost obviněného výpomoc vracet. Za jediné relevantní skutkové zjištění označil závěr, že je autorem této listiny. Pakliže však měl však soud vycházet z toho, že tvrzená smlouva o zápůjčce uzavřena nebyla, nelze rozhodná vyjádření obviněného kvalifikovat jako lživé obvinění z trestného činu, a to zejména v důsledku absence subjektivní stránky.
8. Konečně podle přesvědčení dovolatele neměl být skutek hodnocen jako trestný čin, neboť pokud soud vyjde ze závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce mezi obviněným a poškozeným, pak by objektivně nepravdivé popření pravosti listiny nemělo být řešeno trestněprávními prostředky. Právní vztahy mezi obviněným a poškozeným jsou primárně civilním sporem, jenž by neměl být řešen prostředky trestního práva, a to včetně případných sporů osobnostních, vychází-li právě z nedostatečně zjištěných sporů majetkových.
9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje konkrétní vymezení rozhodných skutkových zjištění i identifikaci namítaného zjevného rozporu s provedenými důkazy, přičemž obviněný daný požadavek podle jeho názoru nenaplnil. Dovolatel ve své argumentaci mylně vycházel z přesvědčení, že byl neoprávněně kriminalizován za pouhé zpochybňování sporné pohledávky poškozeného, neboť byl odsouzen za úmyslné uvedení takových nepravdivých skutečností v trestním řízení, jež mohly přivodit trestní stíhání věřitele D. N. Poukázal na skutečnost, že obviněný byl pouze nespokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, přičemž zejména soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování přijal správná skutková zjištění. Nesouhlasil pak s tvrzením obviněného, že by se ze strany soudů jednalo o nelogické zdůvodnění vykazující nějakou vnitřní rozpornost. Nadto upozornil na skutečnost, že povaha závazku obviněného vůči poškozenému není rozhodným skutkovým zjištěním ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Výhrady obviněného pak nemají žádný zásadní význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu. V případě obviněného nelze pochybovat o jeho jednání v úmyslu přímém, pokud inicioval trestní řízení vůči poškozenému podáním trestního oznámení, v němž zcela vědomě uvedl nepravdivé skutečnosti o takové okolnosti (pravdivosti potvrzení o převzetí částky 1 000 000 Kč), jež mohla být v souvislosti s informací o předložení této listiny v řízení před soudem vyhodnocena jako trestný čin, načež v dalším průběhu řízení na svém postoji a nepravdivosti sdělení setrvával, ač mu muselo být známo, že listina není falzum.
11. K výhradě zpochybňující naplnění specifického úmyslu podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §345 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uvedl, že byla uplatněna v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně se s dovolatelem neztotožnil ani v tomto ohledu. Předně konstatoval, že znak reálného získání prospěchu není k trestnosti jednání potřeba, neboť postačí, že k takovému následku jednání pachatele směřovalo. K námitce obviněného že byl předlužen, tedy souhrn jeho závazků převyšoval hodnotu jeho majetku, a tudíž se mu nějakého kladného majetkového prospěchu v důsledku jeho jednání ani dostat nemohlo, odkázal na §495 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož majetek osoby tvoří souhrn všeho, co jí patří. Jmění osoby pak tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů. Obviněnému tak lze přičítat, že svým jednáním usiloval krom trestního stíhání poškozeného ve svůj prospěch i o snížení výše svého zadlužení. K poslední námitce, jíž obviněný brojil proti důvodnosti použití prostředků trestního práva, uvedl, že neuplatnil žádnou okolnost, která by způsobila, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Neviděl pak důvod pochybovat o společenské škodlivosti počínání obviněného v porovnání s jinými obdobnými případy, tudíž nepřicházelo v úvahu ani neuplatnění trestní odpovědnosti ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe.
12. S ohledem na neopodstatněnost argumentace obviněného nemohl být podle jeho přesvědčení naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
16. Úvodem je potřeba konstatovat, že konkrétní výhrady vznesené obviněným nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody (pouze na ně v úvodu svého mimořádného opravného prostředku obecně odkázal, aniž by citoval jejich znění), tudíž je musel Nejvyšší soud hodnotit dle jejich obsahu. Dospěl přitom k závěru, že část dovolací argumentace obviněného, v níž namítal naplnění subjektivní stránky, neboť svým počínáním toliko zpochybňoval spornou pohledávku s ohledem na neexistující smlouvu o zápůjčce, spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Vznesenou dovolací argumentaci pak bylo možné podřadit pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel výslovně deklaroval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně opíral svou argumentaci o tvrzení, že zjištění o záměrném uvedení nepravdivých údajů je v rozporu s úpisem, opatrnostním zápočtem i výpovědí poškozeného. Nicméně Nejvyšší soud jí nemohl přiznat opodstatnění. Stran uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze učinit závěr, že tomuto odpovídaly námitky obviněného zpochybňující naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jelikož nespáchal čin v úmyslu získat pro sebe prospěch, a dále námitka, že skutek není trestným činem, neboť právní vztahy mezi obviněným a poškozeným jsou soukromoprávní povahy a neměly by být řešeny prostředky trestního práva. Nejvyšší soud však konstatuje, že ani tyto námitky obviněného důvodnost dovolání ve vytýkaných směrech nezaložily.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Nejvyšší soud proto předně obecně konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď D. N., která byla vyhodnocena jako logická a pravdivá, přičemž korespondovala s potvrzením o převzetí částky 1 000 000 Kč podepsaného a velmi pravděpodobně i psaného obviněným, jak plyne z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, dále s trestním oznámením obviněného ze dne 30. 11. 2020, úředním záznamem o podání vysvětlení obviněným ze dne 17. 6. 2021 a materiály z insolvenčního spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. KSBR-2 INS XY. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.
18. V návaznosti na výtky formulované obviněným, jimiž podrobil kritice závěry nalézacího soudu stran dovození jeho úmyslu křivě obvinit D. N., lze uvést následující. Soudy obou stupňů zejména dospěly k závěru, že z textu trestního oznámení obviněného, jakož i s časovým odstupem učiněného vysvětlení zaznamenaného na úředním záznamu o podání vysvětlení obviněným je zřejmé, že se ze strany dovolatele nejednalo o vyslovení pouhého podezření, jímž by zpochybňoval uplatněnou spornou pohledávku v insolvenčním řízení. Naopak se jednalo o kategoricky a jednoznačně tvrzené skutečnosti, že D. N. se dopustil trestné činnosti, neboť pohledávku ve výši 1 000 000 Kč označil za fiktivní. Jinak řečeno, obviněný nezpochybnil povahu uplatněné pohledávky, ale její existenci, kdy D. N. uplatňoval neexistující pohledávku a tuto dokládal falešným důkazem o poskytnuté zápůjčce, a nebyl odsouzen za běžné popírání existence pohledávky, nýbrž za úmyslné uvedení takových nepravdivých skutečností v trestním řízení, jež mohly přivodit trestní stíhání věřitele D. N. Jestliže přitom pachatel učinil trestní oznámení před policejním orgánem, v němž označí konkrétní osobu, která se měla dopustit trestného činu, musí si být vědom toho, že takové lživé obvinění je způsobilé vyvolat její trestní stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 926/2010). V nyní posuzované věci si obviněný byl vědom nepravdivosti vznesených obvinění, přičemž jednal v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného D. N.
19. Obviněný rovněž nesouhlasil s interpretací sjednaného opatrnostního zápočtu, jímž neuznal spornou pohledávku. K tomu lze předestřít, že nalézací soud v odstavci 9. odůvodnění svého rozsudku tento zasadil do kontextu dalších provedených důkazů, neboť předmětným zápočtem žádal započíst mj. částku 1 mil. Kč plynoucí ze smlouvy o zápůjčce vypovězené dne 4. 9. 2019, přihlášeno dne 5. 9. 2019 do insolvenčního řízení. Co se týče existence samotné zápůjčky, nalézací soud vyjádřil svůj názor, že je nerozhodné, jaká byla skutečná povaha závazku mezi obviněným a D. N., nicméně současně neviděl důvod nevěřit vyjádření D. N., že se jednalo o zápůjčku bez zajištění. Zároveň zcela logicky uzavřel, že se jeví jako nepravděpodobným, že by se poškozený riskantně připojoval se smyšlenou a nijak nezajištěnou pohledávkou v podstatě v marginální výši, kdy naopak tristní finanční a majetková situace obviněného se jeví pádným motivem k popření pravosti pohledávky.
20. Nejvyšší soud s ohledem na shora řečené tudíž neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze podřadit tvrzení obviněného, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v podobě spáchání činu v úmyslu získat pro sebe prospěch. Svou argumentaci podpořil tvrzením, že soudy dospěly k závěru, že je zcela nemajetný a má dlužit věřitelům částky pohybující se ve stovkách miliónů Kč, tudíž veškerý jeho zpeněžitelný majetek bude určen k rozdělení věřitelům a obviněnému nic nezůstane. Proto prospěch v podobě nezmenšení svého majetku o nutné vrácení majetku nemohl nikdy objektivně získat, neboť nemohl dospět do fáze, kdy by mělo dojít k nezmenšení jeho majetku.
22. Nutno však předně konstatovat, že ve skutkové větě rozsudku neabsentuje předkládaný znak, neboť je zdůrazněno (jak ostatně sám obviněný rovněž zmiňuje), že obviněný jednal v úmyslu pro sebe získat prospěch v podobě nezmenšení svého majetku o nutné vrácení zápůjčky. Jeho argumentace, založená de facto na přesvědčení, že je-li nemajetný, nemohl dospět do fáze, kdy by mělo dojít k nezmenšení jeho majetku, je však mylná. Předně je nutno zmínit, že znak reálného získání prospěchu pro sebe (či pro jiného) není k trestnosti jednání obviněného podle §345 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku potřeba, neboť postačí, že k takovému následku jednání pachatele směřovalo. K argumentu nemožnosti kladného majetkového prospěchu v důsledku jeho předlužení lze odkázat na §495 občanského zákoníku, podle něhož je majetek souhrn všeho, co osobě patří, a jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů. Obviněnému lze nepochybně přičítat, že svým jednáním, kdy lživě obvinil poškozeného D. N., usiloval vedle trestního stíhání poškozeného i ve svůj prospěch o snížení výše jeho zadlužení (tj. o posun v ocenění jeho jmění, byť by nadále vykazovalo záporné hodnoty). Průběh případného insolvenčního řízení včetně konečného uspokojení přihlášených věřitelů je z pohledu naplnění daného znaku kvalifikované skutkové podstaty irelevantní. Prospěchem se přitom míní především prospěch majetkový, jenž může spočívat (tak jako v tomto případě) i v podobě uchování jmění ve smyslu neuložení povinnosti zaplatit dlužnou částku, tedy uspokojení menšího počtu věřitelů s menšími závazky. Úmysl obviněného k takovému vlastnímu prospěchu nepochybně směřoval, neboť tak činil z důvodu, aby nedošlo ke zmenšení jeho majetku o částku 1 000 000 Kč, jejíž vrácení se poškozený domáhal.
23. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že skutek neměl být hodnocen jako trestný čin, neboť právní vztahy mezi obviněným a poškozeným jsou primárně civilním sporem. Podle jeho názoru by „soukromoprávní spory neměly být řešeny prostředky trestního práva, a to včetně případných sporů osobnostních, vychází-li právě z nedostatečně zjištěných sporů majetkových.“ Nejvyšší soud však dané stručné, a ne zcela srozumitelné, argumentaci nemohl přisvědčit. Obviněný zřejmě uvažoval o použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, výslovně to však v dovolání neuvedl.
24. Zásadně pak platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
25. V konkrétní věci obviněného R. V. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel ani neuplatnil žádnou okolnost, odůvodňující skutečnost, že by v dané věci byl stupeň trestního bezpráví extrémně nízký. Za okolnost, jež by snad měla snižovat míru společenské škodlivosti skutku na úroveň jednání zcela bagatelního, nelze považovat obviněným zpochybňované neuzavření smlouvy o zápůjčce. Lze proto dospět k závěru, že se v daném případě jednalo o křivé obvinění dosahující hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný nespecifikoval, kterou z jeho alternativ má na mysli, toliko v závěru svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v dovolání popsané vady v postupu nalézacího soudu přejal i soud odvolací, a proto se námitky vztahují i na jeho usnesení. Zjevně jej tak uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci některého z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům bylo shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Závěr
27. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného R. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu