ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.950.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 950/2023-787
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 11. 2023 o dovoláních obviněných 1. I. H. a 2. K. M. podaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 9 To 168/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 86/2022 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. H. a K. M. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2023, č. j. 6 T 86/2022-681, byly obviněné I. H. a K. M. (rozená H.) jako spolupachatelky podle §23 tr. zákoníku uznány vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku a odsouzeny každá k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let.
2. Uvedený trestný čin spáchaly obviněné podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 v podstatě tím, že v blíže nezjištěné době od 5. 4. 2013 do 1. 11. 2013 v Praze 1, XY, v pobočce XY banky, do bezpečnostní schránky, kterou nechala zřídit obviněná I. H. a ke které měla disponentská práva obviněná K. M., uschovaly obraz malíře Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v hodnotě 8 000 000 Kč, ačkoli věděly, že k tomuto obrazu, který byl odcizen neznámým pachatelem z bytu na adrese Praha 4, XY, užívaného I. H., nar. XY, která zemřela dne XY, si nárokuje vlastnické právo a žádá o jeho vydání jejich strýc O. H., nar. XY, jemuž byl obraz darován v roce 1988 jeho otcem O. H., nar. XY, který zemřel XY. Podle dalších zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 obviněné v prostorách bezpečnostních schránek banky představily obraz zástupcům společnosti PROARTE, uzavřený investiční fond, a. s., jako potenciálního kupce s tvrzením, že obraz je součástí jejich rodinného dědictví, a poté prodej obrazu této společnosti za částku 3 300 000 Kč realizoval M. M. (manžel obviněné K. M.).
3. Odvolání obviněných I. H. a K. M., podaná proti všem výrokům rozsudku, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 To 168/2023-754, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Obě obviněné podaly dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadly s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítly, že závěr, podle něhož se O. H. v roce 1988 stal vlastníkem obrazu, soudy vyvodily jako pouhou hypotézu z okolností, které zjistily z výpovědí nevěrohodných svědků. Vytkly, že soudy ignorovaly verzi těch svědků, kteří naopak vypověděli, že si nejsou vědomi darování obrazu O. H. Obviněné v dovolání vyjádřily výhrady k naplnění všech znaků uvedeného trestného činu, včetně subjektivní stránky a rovněž existence tzv. zdrojového trestného činu. Popřely vědomí toho, že obraz byl získán trestnou činností jiné osoby. Uvedly, že soudy se odmítly zabývat předloženými listinnými důkazy prokazujícími tzv. vytunelování společnosti TauCeti, které ve svých důsledcích vedlo k tomu, že je O. H. připravil o dědický podíl po jejich matce. Zásadní částí dovolání byly námitky, v nichž obviněné prezentovaly názor, že O. H. nemohl nabýt vlastnictví obrazu darovací smlouvou, u které ani nebyl přítomen, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení §628 občanského zákoníku z roku 1964, když smlouva nebyla uzavřena písemně a nedošlo k odevzdání a převzetí obrazu. Obviněné namítly také to, že věc měla být posouzena podle zásady ultima ratio a zásady proporcionality a že měla být řešena občanskoprávní cestou. Poukázaly na to, že žádná škoda k datu vyhlášení rozsudku neexistuje, neboť byla uhrazena mimosoudní dohodou, a že soudy se nevypořádaly s možností postupovat podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Obviněné se dovoláními domáhaly toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření projevil souhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, v jakém rozsahu provedly dokazování a jaká zjištění z důkazů vyvodily. Uvedl, že skutkové závěry soudů jsou ve světle provedených důkazů nepochybné, a ztotožnil se také s právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že k darování obrazů poškozenému O. H. v roce 1988 skutečně došlo. O úmyslném zavinění dovolatelek svědčí mimo jiné to, že poškozený je opakovaně vyzýval k vydání obrazu z důvodu svého vlastnického práva a dokonce se snažil se domoci přístupu ke svému obrazu prostřednictvím zásahu Policie České republiky. První takové výzvy jim adresoval prokazatelně ještě předtím, než obraz ukryly v bezpečnostní schránce banky. Dovolatelky se rozhodně nemohly domnívat, že obraz je v jejich vlastnictví, což platí tím spíše za situace, kdy dědické řízení po jejich matce nebylo skončeno a obraz do něj vůbec nebyl přihlášen. Na překážku rozhodnutí o vině obviněných není podle státního zástupce ani neobjasnění pachatele zdrojového trestného činu, tedy absence konkrétních zjištění o způsobu, jakým se obraz z bytu do rukou obviněných a do bezpečnostní schránky dostal. Jak přiléhavě zdůraznily oba soudy, jeví se pravděpodobným, že k převozu obrazu musela minimálně jedna z obviněných poskytnout součinnost, neboť právě ony měly – na rozdíl od poškozeného – do bytu po zesnulé přístup. Zdrojový trestný čin, tedy krádež obrazu z bytu, je přitom nezpochybnitelný a byl prokázán i v rámci prověřování trestního oznámení policejním orgánem. O odložení věci pak bylo rozhodnuto nikoli proto, že by se čin nestal, případně že by se nejednalo o trestný čin, ale výlučně z důvodu nemožnosti zjistit pachatele krádeže. Naproti tomu v případě skutku obviněných byly všechny podstatné okolnosti objasněny. Na překážku odsouzení obviněných pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti by přitom nemohla být ani případná úvaha o jejich podílu na samotné krádeži. Zmíněného trestného činu se totiž může dopustit i pachatel základního (hlavního) trestného činu. Státní zástupce dále odůvodnil, že uplatnění trestní odpovědnosti nebylo v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky týkající se postupu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. označil za námitky, které nejsou dovolacím důvodem. Navrhl, aby dovolání obviněných byla jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
6. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Rozhodnými skutkovými zjištěními, která byla dovoláními obviněných zpochybněna, jsou jednak okolnosti, z nichž soudy dovodily, že O. H. v roce 1988 daroval svému synu O. H. sbírku obrazů, mezi nimiž byl i obraz malíře Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“, a jednak zjištění, podle kterého obviněné věděly, že tento obraz, který uložily do bankovní bezpečnostní schránky, pocházel z trestné činnosti. Obviněné ovšem v dovoláních neuvedly, s obsahem kterých konkrétních důkazů by měla být zmíněná skutková zjištění ve zjevném rozporu.
9. Pokud jde o okolnosti vztahující se k otázce darování obrazu, obviněné založily své námitky na tom, že proti výpovědím svědků, kteří tak či onak o darování věděli a jejichž výpovědi se staly podkladem skutkových zjištění soudů, postavily výpovědi svědků, kteří o darování nevěděli. Obviněné se tedy v podstatě domáhaly toho, aby podkladem skutkových zjištění byly výpovědi svědků, kteří o darování nevěděli. Aby mohlo být tomuto požadavku vyhověno, musel by tu být zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. Takový rozpor tu ale evidentně není. Svědek O. H. jasně, jednoznačně a bez jakýchkoli rozporů či nesrovnalostí uvedl, že obrazy (mezi nimiž byl i předmětný obraz malíře Jana Zrzavého) mu daroval v roce 1988 jeho otec O. H., a to slovním projevem učiněným i před matkou, přičemž obrazy ponechali tam, kde dosud byly. Podle výpovědi svědka šlo o kompenzaci za to, že jeho sestra I. H. dostala od rodičů byt. Svědkové, kteří o darování obrazů věděli, se o něm dověděli tak, že v roce 1988 byli přítomni na oslavě šedesátých narozenin O. H. (nar. XY), kde se S. L. dotázala O. H., co dal svému synu, když dcera dostala byt, na což O. H. odpověděl, že dostane obrazy. Tomuto vyjádření byli někteří svědkové přítomni a slyšeli ho (P. L., D. L.), někteří svědkové se o darování dověděli z doslechu (E. H.) a další svědkové přítomní na oslavě o něm nic nevěděli (L. H., J. B., L. P., J. L.). Podstatné je, že zjištění ohledně darování je v obsahové shodě s výpověďmi svědka O. H. a nepřímo také s výpověďmi dalších svědků, kteří popsali, že se o darování dověděli a jak se o něm dověděli. Výpovědi těchto svědků rozhodně nebyly vyvráceny výpověďmi svědků, kteří o darování nevěděli a kteří – byť se zúčastnili oslavy narozenin O. H. – ani nemuseli být přítomni hovoru, v němž se O. H. zmínil o darování. K tomu lze jen dodat, že podle svědků byly oslavy šedesátých narozenin O. H. konány na několikrát, takže svědkové, kteří o darování nevěděli, nemuseli být přítomni právě na té oslavě, kde se O. H. o darování zmínil. Navíc je běžné, že ne všichni účastníci takové oslavy mají přehled o všech hovorech probíhajících mezi všemi dalšími účastníky. Svědkové, kteří potvrdili svou vědomost o darování, jsou osobami, u kterých nebylo zjištěno nic, co by zpochybňovalo věrohodnost jejich výpovědí, zejména ne nic, co by svědčilo o snaze poškodit obviněné, podpořit neoprávněné nároky O. H. apod.
10. Námitka, která vyznívá tak, že O. H. nebyl přítomen darování, nemá žádné opodstatnění. Svědek O. H. ve své výpovědi uvedl, že otec mu obrazy daroval „v souvislosti s nějakou událostí“ při svých šedesátých narozeninách a že on (tj. svědek) na té události nebyl přítomen, ale byli tam jiní příbuzní. Z kontextu věci je zřejmé, že zmíněnou událostí byla oslava narozenin O. H. Nejde ale o to, že by k darování mělo dojít na zmíněné oslavě, ale o to, že k darování došlo v souvislosti s ní. To je patrno z další části výpovědi svědka, v níž popsal, že k darování došlo po zmíněné události, kdy se sešel s rodiči „u nějakého kafe“ a otec mu slovně daroval obrazy, přičemž obrazy byly ponechány tam, kde byly, tj. v bytě rodičů. Z výpovědi svědka je jasné, že k darování došlo ústně za přítomnosti obou stran. Jinak svědek uvedl, že obrazy zůstaly v bytě rodičů i po smrti otce až do doby, než postavil nový dům v XY, do něhož si je převezl zároveň s tím, že se tam přestěhovala i matka. Svědek vysvětlil, že později s ohledem na domovní krádeže v XY nechal obrazy umístit do bytu v Praze, přičemž šlo o byt vybavený bezpečnostním zařízením, užívaný jeho sestrou a využívaný též jako sídlo obchodní společnosti, kterou provozoval společně se sestrou.
11. Za tohoto stavu není žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud do skutkových zjištění týkajících se darování obrazu jakkoli zasahoval.
12. Závěr, že O. H. daroval svému synu O. H. obrazy a mezi nimi i předmětný obraz malíře Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“, je významně podporován tím, že po smrti rodičů O. H. nebyly obrazy součástí pozůstalosti, která byla projednána v obou dědických řízeních. Navíc vysvětlení svědka O. H., že darované obrazy byly kompenzací za to, že jeho sestra dostala byt, koresponduje s listinnými důkazy, jimiž bylo prokázáno, že manželé O. H. a I. H. převedli na svou dceru I. H. členská práva a povinnosti v bytovém družstvu.
13. Proti zjištění, že obviněné znaly původ obrazu, tj. že pochází z krádeže ke škodě O. H., obviněné argumentovaly tvrzením, že o tom nevěděly. Uvedené zjištění je ale logickým závěrem hodnocení širšího okruhu objektivně prokázaných okolností. Obraz byl odcizen z bytu, do kterého ho O. H. nechal převézt z důvodu jeho bezpečného uložení. Jednalo se o byt, který užívala jeho sestra I. H. do své smrti dne XY. Po její smrti se O. H. snažil obraz z tohoto bytu vzít, avšak bezvýsledně, protože obviněné, které jsou dcerami zemřelé I. H., mu odpíraly přístup do bytu a nevyhověly ani jeho výslovné písemné výzvě, jíž se jako vlastník domáhal vydání obrazu. Obviněné tedy věděly, že vlastnictví obrazu si nárokuje O. H. Musely být tedy srozuměny i s tím, že O. H. jeho vlastníkem skutečně je. Obraz nebyl součástí pozůstalosti, jak byla projednána v dědickém řízení po zemřelé matce obviněných, takže je vyloučeno, aby se obviněné domnívaly, že obraz byl v jejím vlastnictví.
14. I když zůstalo nejasné, kdo obraz z bytu vzal, je přijatelný závěr soudů, že jeho odcizení bylo prokázáno (v tom se soudy ztotožnily se závěry policejního orgánu z usnesení o odložení věci). Je jisté, že ten, kdo se obrazu zmocnil, se dopustil zločinu krádeže. Krátce po smrti matky obě obviněné ukryly obraz v bankovní bezpečnostní schránce, aniž o tom vyrozuměly O. H., o němž věděly, že si nárokuje jeho vlastnictví, a po necelých sedmi měsících nabídly obraz k prodeji, přičemž se na prodeji dohodly s prvním zájemcem za cenu výrazně pod skutečnou hodnotou obrazu a jako prodávajícího nastrčily M. M. (manžela obviněné K. M.). Přitom kupujícímu tvrdily, že obraz je součástí rodinného dědictví, ačkoli ve skutečnosti nebyl předmětem žádného dědického řízení, což také věděly. Způsob a celkové okolnosti prodeje obrazu jasně svědčí o tom, že obviněným byl znám původ obrazu, tj. jeho krádež ke škodě O. H. Toto zjištění rozhodně není v žádném obsahovém rozporu s provedenými důkazy.
15. Soudy se podle námitek obviněných odmítly zabývat důkazy, jimiž obviněné chtěly prokázat, že ve spojitosti s tzv. vytunelováním společnosti TauCeti je O. H. připravil o část dědictví po jejich matce. Ani v tomto ohledu nemají dovolání obviněných evidentně žádné opodstatnění. Navržené důkazy se týkaly okolností, jejichž případné zjištění je mimo rámec „rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To, že soudy namítané okolnosti nezjišťovaly, nezakládá důvodnost podaných dovolání.
16. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
18. Těžištěm dovolání obviněných, pokud směřovalo proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu, byly námitky, podle kterých O. H. platně nenabyl vlastnictví obrazu v souladu s ustanovením §628 občanského zákoníku z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.), protože při nedostatku písemné darovací smlouvy nedošlo při ústním darování k odevzdání a převzetí obrazu. Argumentace tímto ustanovením je nepřiléhavá, protože do občanského zákoníku z roku 1964 bylo včleněno teprve novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992. Darování, ke kterému podle zjištění soudů došlo v roce 1988, se řídilo občanským zákoníkem ve znění účinném v té době, tj. ustanoveními §407 – §409 obč. zákoníku z roku 1964.
19. Občanský zákoník z roku 1964 ve znění účinném v roce 1988 vymezil znaky darování v ustanovení §407 tak, že
- podle §407 odst. 1 k darování je třeba, aby obdarovaný nabídku daru přijal,
- podle §407 odst. 2 darovací smlouva musí být písemná, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci již při darování,
- podle §407 odst. 3 neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti.
20. V posuzované věci nebyla uzavřena písemná darovací smlouva. Vyvstává tedy otázka, zda byla uzavřena ústní darovací smlouva, jejíž platnost byla podmíněna tím, že došlo k odevzdání a převzetí věci již při darování.
21. Zákonná dikce „při darování“ vyjadřuje totožnost doby, kdy dojde k projevu vůle dárce, který učiní nabídku daru, a k projevu vůle obdarovaného, který nabídku daru přijme, s dobou odevzdání a převzetí věci. Písemnou smlouvu by bylo nutno uzavřít, pokud by k odevzdání a převzetí věci mělo podle shodného projevu vůle dárce a obdarovaného dojít později, tj. s nějakým časovým odstupem po tom, co se na darování dohodli.
22. Zákonná dikce „odevzdání a převzetí věci“ vyjadřuje změnu spočívající v tom, že věc se z moci dárce dostává do moci obdarovaného. Jde o změnu v osobě vlastníka. Proto je nutné uvedenou změnu chápat především tak, že věc opouští sféru vlastnictví dárce a dostává se do sféry vlastnictví obdarovaného. Tato změna je zpravidla provázena také fyzickým aktem, který proběhne tak, že dárce vezme věc do rukou, předá ji obdarovanému, čímž ji odevzdá, a obdarovaný ji rukama uchopí, čímž ji převezme. V závislosti na okolnostech konkrétního případu však k této fyzické manipulaci s předmětem daru nemusí dojít, aniž by to bylo na překážku závěru, že došlo k „odevzdání a převzetí věci“.
23. V daném případě byla předmětem darování sbírka obrazů, mezi nimiž byl i obraz malíře Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“. Sbírku obrazů měl O. H. ve svém bytě. Nabídka daru ze strany O. H. a její přijetí ze strany jeho syna bylo aktem, který mezi oběma proběhl ústně. Přitom obdarovaný ponechal obrazy na původním místě, tj. v bytě svého otce, a to evidentně s jeho souhlasem. Uváží-li se povaha daru, jímž byla sbírka obrazů, a blízký rodinný vztah mezi dárcem a obdarovaným, jimiž byli otec a syn, pak rozhodně není třeba trvat na tom, aby „odevzdání a převzetí věci“ proběhlo např. fyzickým sejmutím obrazů rukama dárce a jejich fyzickým předáním do rukou obdarovaného, který je se souhlasem dárce fyzicky zase vrátí na původní místo. Podmínku „odevzdání a převzetí věci“ lze za popsaných okolností považovat za splněnou současně s tím, že O. H. nabídku daru přijal, zvláště když nic nenaznačuje, že by k odevzdání a převzetí obrazů mělo dojít někdy jindy, tj. později oproti době, kdy se dárce a obdarovaný shodnými projevy vůle dohodli na darování. K darování ve smyslu převodu vlastnického práva dárce na obdarovaného došlo v době, kdy dárce a obdarovaný učinili shodné projevy vůle směřující k tomu, aby se obdarovaný stal vlastníkem obrazů. Jestliže za tohoto stavu se obdarovaný rozhodl ponechat obrazy na původním místě a jestliže s tím dárce souhlasil, je možno konstatovat splnění podmínky „odevzdání a převzetí věci“ v době darování. Z toho důvodu nebylo třeba, aby darovací smlouva měla písemnou formu. O. H. se stal vlastníkem předmětného obrazu na podkladě platně uzavřené ústní darovací smlouvy.
24. Soudy v otázce vlastnictví O. H. došly k závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil. Úvahy Obvodního soudu pro Prahu 1 v odst. 62 odůvodnění rozsudku je ale třeba korigovat, pokud jde o jeho konstatování, že byl při posuzování předběžné otázky vlastnictví obrazu vázán tím, jak o této otázce pravomocně rozhodl soud v občanskoprávním (tzv. civilním) řízení. Posuzování předběžných otázek se řídí ustanovením §9 odst. 1 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně, avšak je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z citovaného ustanovení vyplývá, že vázanost orgánů činných v trestním řízení pravomocným rozhodnutím se vztahuje pouze na otázky, v nichž nejde o posouzení viny obviněného, tj. na případy, kdy předběžná otázka nemá význam pro posouzení viny obviněného, ale pro jiné posouzení, např. pro uložení trestu nebo ochranného opatření, pro rozhodnutí o náhradě škody či náhradě nemajetkové újmy apod. Je-li předběžná otázka významná pro posouzení viny obviněného, nejsou orgány činné v trestním řízení vázány pravomocným rozhodnutím o této otázce a posoudí ji samostatně. V dané věci byla otázka vlastnictví předmětného obrazu významná pro posouzení viny obviněných, a proto Obvodní soud pro Prahu 1 nebyl vázán pravomocným rozhodnutím, které bylo v této otázce učiněno soudem v civilním řízení. Nicméně závěr, že O. H. byl vlastníkem obrazu, Obvodní soud pro Prahu 1 primárně vyvodil z toho, jak sám hodnotil provedené důkazy a z nich zjištěné skutečnosti, a argumentaci pravomocným rozhodnutím soudu, které bylo učiněno v civilním řízení, použil spíše jen podpůrně. Na druhou stranu bylo správné, že závěry rozhodnutí soudů v civilním řízení (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 44 C 40/2017 – č. l. 319 trestního spisu – a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 21 Co 259/2018 – č. l. 325 tr. spisu) nepřehlédl a vypořádal se s nimi. Jestliže se s nimi ztotožnil, jde o závěr logický a přesvědčivý.
25. Jakékoli opodstatnění postrádají námitky, podle nichž je výrok o vině v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje subsidiaritu trestní represe a zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Posuzovaný skutek vykazuje takovou míru společenské škodlivosti, která plně odůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti. Nejvýrazněji se to promítá do skutečnosti, že O. H. se snažil dosáhnout uspokojení svého vlastnického práva výzvou k vydání obrazu, tedy s použitím institutu soukromého práva, avšak bezvýsledně. Na jeho výzvu obviněné nijak nereagovaly, a když se obraz jako předmět krádeže dostal do jejich dispozice, ukryly ho a snažily se ho zpeněžit. Jednání obviněných tak nabylo vyloženě kriminální povahy a jeho společenská škodlivost dosáhla takového stupně, při němž bylo uplatnění trestní odpovědnosti namístě.
26. Zcela bez opodstatnění jsou námitky, jimiž obviněné poukazovaly na to, že ke dni vyhlášení rozsudku tu žádná škoda nebyla, protože byla uhrazena mimosoudní dohodou. Namítaná okolnost se nijak nedotýká závěru, že zjištěným skutkem byly naplněny zákonné znaky trestného činu. Nemá tedy žádný vliv na právní posouzení skutku. Její podstatou je odstranění škodlivého následku trestného činu, což bylo možno hodnotit nanejvýš jen jako polehčující okolnost při ukládání trestů.
27. Námitky, jimiž obviněné vytkly, že se soudy nezabývaly možností zastavit trestní stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., nejsou dovolacím důvodem. Toto ustanovení se nijak nevztahuje k právnímu posouzení skutku ani k jinému hmotně právnímu posouzení. Jde o ustanovení, které upravuje fakultativní procesní postup, jehož podstatou je zastavení trestního stíhání pro neúčelnost. Uplatnění tohoto postupu se nelze dovoláním domáhat.
28. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
Závěrem
29. Je namístě dodat, že Nejvyšší soud již rozhodoval v související věci výše zmíněného M. M., který realizoval prodej předmětného obrazu a ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 38/2019 byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku spočívajícím v podstatě v tom, že dne 1. 11. 2013 prodal společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., za částku 3 300 000 Kč předmětný obraz, který byl v blíže nezjištěné době od února 2013 do 28. 5. 2013 odcizen dosud neznámým pachatelem z bytu užívaného I. H., zemřelou dne XY, a takto jednal, ačkoliv byl s tímto původem prodávaného obrazu přinejmenším srozuměn, neboť se jej po jeho manželce K. M., která byla dědičkou po I. H., opakovaně domáhal vlastník O. H. a i vzhledem k okolnostem jeho prodeje, který se uskutečnil výrazně pod obvyklou cenou a prvnímu zájemci, jenž o obraz projevil zájem, zjevně věděl, že tento obraz pochází z trestné činnosti, přičemž následně, jakmile zjistil, že byl obraz společností PROARTE vydán Policii České republiky, vybral z bankovního účtu veškerou zbývající finanční hotovost z kupní ceny a užil ji pro vlastní potřebu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1281/2021, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. M., přičemž odmítl – stejně jako již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, v usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021 – jako zjevně neopodstatněné mimo jiné též námitky zpochybňující existenci tzv. zdrojového trestného činu (tj. faktu, že byl obraz odcizen) a darování obrazu v roce 1988 O. H. jeho otcem. Ústavní stížnost M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1281/2021, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1226/22. Nejvyšší soud při svém nynějším rozhodování neshledal žádný důvod k tomu, aby se od závěrů rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 353/2021 jakkoli odchyloval.
30. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu