ECLI:CZ:NS:2023:7.TZ.5.2023.1
sp. zn. 7 Tz 5/2023-1784
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2023 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného 1. E. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a v neprospěch obviněné právnické osoby 2. N. V.-k. d. , IČ: XY, se sídlem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 69/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 10/2021, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 69/2022, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 1 T 10/2021, porušen zákon v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §191 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch obviněného E. D. a obviněné právnické osoby N. V.-k. d.
Odůvodnění:
1. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podal dne 26. 1. 2021 pod sp. zn. 2 ZT 222/2020 u Obvodního soudu pro Prahu 5 obžalobu na obviněného E. D. a obviněnou právnickou osobu N. V.-k. d., pro skutek u obou obviněných kvalifikovaný jako zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (spáchané v jednočinném souběhu). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 1 T 10/2021, byla podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 toto usnesení napadl stížností, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 7 To 165/2021, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
2. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 opětovně podal dne 1. 10. 2021 na obviněného E. D. a obviněnou právnickou osobu N. V.-k. d., u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 ZT 222/2020 novou obžalobu pro skutek u obou obviněných kvalifikovaný jako zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (spáchané v jednočinném souběhu).
3. Uvedených trestných činů se měli obvinění dopustit jednáním spočívajícím v tom, že (zkráceně) obviněný E. D. jako jednatel a ředitel společnosti N. V.-k. d., v rámci činnosti společnosti a v její prospěch, a tím i podle §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. i obchodní společnost N. V.-k. d., rozhodli o výrobě, objednávce, koupi a následném prodeji věcí zobrazujících zejména válečné zločince A. Hitlera, R. Heydricha, K. H. Franka, J. Goebbelse, H. von Göringa, H. Himmlera, R. Hesse, E. Rommela, E. von Mansteina, A. Eichmana a J. Mengeleho, tedy osoby, které rozhodly o realizaci nebo se aktivně podílely na uskutečňování zejména politických a válečných zájmů a cílů nacionálněsocialistického politického režimu v Německu v období tzv. Třetí říše v letech 1933 až 1945, včetně nastolení a udržování tzv. Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945, čímž podle mezinárodního práva spáchaly zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, jakož i o publikaci a prodeji redakčně neupravených a odborně nekomentovaných knižních děl, jež adorují nebo relativizují nacionální socialismus, nacionálněsocialistický politický režim v Německu v období tzv. Třetí říše v letech 1933 až 1945, jakož i osobu A. Hitlera, jejichž autory jsou A. Hitler, J. Goebbels, H. Hoffmann a D. Irving, které byly v období nejméně od 20. 1. 2017 do 8. 6. 2020 nabízeny a prodávány veřejnosti prostřednictvím e-shopu a webových stránek „XY“ a v kamenné prodejně v Praze na XY. Jednalo se o věci konkrétně specifikované v obžalobě (hrnky, trička, popelníky, kalendáře a reprodukce kreseb na plátně s podobiznami některých ze jmenovaných osob), přičemž hodnota uvedených prodaných předmětů celkem činila 1 120 932,60 Kč, a dále o nezjištěný počet knižních publikací (uvedených v obžalobě). Publikace a prodej shora popsaných předmětů vzbudil výrazné znepokojení, pohoršení a odpor veřejnosti, přitom obvinění museli být nejméně srozuměni s tím, že touto činností, zejména vydáváním a prodejem, především uvedených knižních publikací bez jakékoliv vědecké a odborně-historické korekce, uváděli ve známost, resp. šířili ideologii nacionálního socialismu a popularizovali osoby, které spáchaly zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, a tyto zločiny tím relativizovali, a současně i ideově podporovali členy, příznivce a sympatizanty soudobého neonacistického a neofašistického hnutí působícího v České republice a reprezentovaného subjekty a uskupeními Radikální obrození, Národní a sociální fronta, Kuratorium 2017/ Národní fašistická akce a Národní obroda a utvrzovali je v jejich přesvědčení a názorech.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 T 10/2021-1719, byla podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc opětovně vrácena státnímu zástupci k došetření. V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud dospěl k závěru, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 nesplnil pokyny uložené mu v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 1 T 10/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 7 To 165/2021.
5. Toto rozhodnutí napadl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 stížností, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 7 To 69/2022-1743, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
6. Ministr spravedlnosti podal dne 10. 1. 2023 u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného E. D. a v neprospěch obviněné právnické osoby N. V.-k. d., stížnost pro porušení zákona. Měl za to, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 69/2022, byl porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanoveních §134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §191 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obou obviněných.
7. Na úvod připomněl relevantní právní úpravu a citoval znění ustanovení §403 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, §134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §191 odst. 1 tr. ř. Připomněl také související judikaturu a právní literaturu. Citoval z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, (publikovaného pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.), týkajícího se problematiky požadavků soudů na došetření věci. V této souvislosti poukázal na shodné závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. 3 Tz 83/2001, a citoval komentář k §191 tr. ř. (viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné v Systému ASPI), s tím, že obdobné závěry obsahuje i starší komentář k §191 tr. ř. (ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2502 až 2505).
8. Ministr spravedlnosti měl za to, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 T 10/2021-1719, potažmo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 7 To 69/2022-1743, nesplňují náležitosti usnesení podle §191 odst. 1 tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci bude mít judikaturní význam, neboť z okolností dané věci je zjevné, že, co se náležitostí usnesení soudu podle §191 odst. 1 tr. ř. týče, není v praxi stále zcela jasno. Za pomoci formulací z citované právní teorie konstatoval, že tato usnesení nesplňují náležitosti usnesení podle citovaného ustanovení, neboť v jejich odůvodněních soudy nekonkretizovaly způsob odstranění či napravení údajných vad, neuvedly, zda je požadované objasnění věci uskutečnitelné dostupnými prostředky, nestanovily, jak konkrétně mají orgány činné v přípravném řízení při odstraňování těchto vad postupovat, neurčily, jakými důkazními prostředky je namístě věc objasnit a jaké další procesní úkony mají být provedeny a konečně se nevyjádřily k možnému vyústění došetření věci. Chybějící náležitosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 1 T 10/2021, specifikované v §191 odst. 1 tr. ř., vyvolávají též pochybnosti o splnění požadavků na jeho řádný obsah podle §134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. Obdobné pochybnosti platí i pro usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 69/2022. V tomto světle se obě zmíněná rozhodnutí jeví jako v zásadě nepřezkoumatelná.
9. Z obžaloby ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 2 ZT 222/2020, pak bylo zřejmé, že podle státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 tam popsané jednání naplňuje jak objektivní i subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak objektivní i subjektivní stránku přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak Městský soud v Praze shledaly, že subjektivní stránka absentuje. Pravdou je, že soudy citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, (publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.), vymezuje požadavky na naplnění objektivní, potažmo subjektivní stránky trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod, a to k překvapení části odborné i laické veřejnosti, restriktivně. Byť měl ministr spravedlnosti stanovisko Nejvyššího soudu za logické, fakticky takový výklad znamenal, že v určité době mohly postihu uniknout obecně velmi společensky nebezpečné typy jednání, jejichž základ spočíval např. v šíření děl vyobrazujících symboly a představitele nacistického, eventuálně fašistické hnutí. Problematiku postihu podobných jednání do jisté míry vyřešilo zavedení nové skutkové podstaty trestného činu šíření díla k propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403a tr. zákoníku, nicméně v obžalobě státního zástupce popsaný skutek byl spáchán ještě přede dnem 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti příslušná novela, provedená zákonem č. 220/2021 Sb. Je však podstatné, že napadená rozhodnutí neobsahují žádné pokyny, jakým způsobem odstranit vytýkané vady, zejména týkající se subjektivní stránky, tj. zcela zjevně postrádají náležitosti usnesení stanovené v §191 odst. 1 tr. ř.
10. Ministr spravedlnosti dodal, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 po vrácení věci do přípravného řízení postupoval zcela v souladu s požadavky soudů, které bylo možné uskutečnit, a v obžalobě ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 2 ZT 222/2020, předložil trestní věc natolik objasněnou, že o ní soud mohl a měl meritorně rozhodnout. V obžalobě zejména podrobně popsal, v čem konkrétně shledal naplnění objektivní stránky i subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (odstavec 46. a 47. obžaloby) a v čem konkrétně shledal naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (odstavec 48.). Není zřejmé, jakým způsobem, resp. jakými důkazními prostředky mohl státní zástupce dokazování ve věci ještě doplnit. Prostor pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření neexistoval a obžaloba tedy byla způsobilá k projednání v hlavním líčení. Bylo namístě, aby Obvodní soud pro Prahu 5, pokud měl stejně jako Městský soud v Praze za to, že v obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 2 ZT 222/2020, popsané jednání není trestným činem, rozhodl odpovídajícím způsobem, tzn. buď trestní stíhání obviněných podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavit, nebo obviněné zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
11. Závěrem ministr spravedlnosti poukázal na v soudní praxi neobvyklou a nežádoucí skutečnost, že napadená věc byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 1 T 10/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 69/2022, k došetření vrácena již podruhé.
12. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 7 To 69/2022-1743, byl porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím, konkrétně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 T 10/2021-1719, byl porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., §188 odst. 1 písm. e) a §191 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch obviněného E. D. a ve prospěch obviněné právnické osoby N. V. – k. d. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o této stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání, souhlasil s takovým postupem.
13. Osobám uvedeným v §274 odst. 5 tr. ř. bylo umožněno se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřit.
14. Obvinění prostřednictvím společného obhájce uvedli, že podaná stížnost pro porušení zákona zcela otevřeně zpochybňuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, které se ale již stalo závazným výkladem práva, což stížnost zcela ignoruje. Tvrzení o „překvapení části odborné i laické veřejnosti“ je poněkud nadnesené a nemá žádnou argumentační sílu. Aby byl relevantní poukaz na údiv odborné veřejnosti, musel by být doložen hmatatelným důkazem, např. odborným článkem na toto téma. To ale není možné, protože pokud je známo, žádný takový článek nebo jiná obdobná reakce nejsou známy.
15. Silně přehnané je i tvrzení, podle něhož šíření děl vyobrazujících symboly a představitele nacistického, event. fašistické hnutí je obecně velmi společensky nebezpečné jednání. Lze naopak tvrdit, že stupeň společenské škodlivosti tvrzeného jednaní je velmi malý, nezávisle na tom, že produkty, které byly prodávány, tedy trika, popelníky, kalendáře atd., jistě určité pohoršení vzbuzují. Pokus o kvalifikaci popisovaného jednání jako trestného činu se pak jeví jako absurdní v kontextu s tím, že zcela jiní masoví vrazi či váleční zločinci, jako například Vladimíry Iljič Lenin, Josif Vissarionovič Stalin, Klement Gottwald, nebo Vladimír Putin jsou běžně prezentováni, a dokonce některými skupinami obyvatel veřejně a beztrestně adorováni. Mezi tyto zločince je možné nepochybně zařadit i Che Guevaru, jehož portrét je vcelku běžnou součástí triček, zcela veřejně a bez jakýchkoliv omezení nošených.
16. Obvinění doplnili, že k porušení zákona tedy nedošlo napadeným usnesením, resp. usneseními předcházejícími, ale trestním stíháním, které lze považovat za zcela bezdůvodné a v rozporu se závěry citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu.
17. Pokud bylo ve stížnosti namítáno, že věc byla usnesením soudu prvního stupně a napadeným usnesením vrácena státnímu zástupci k došetření již podruhé, což je v soudní praxi neobvyklá a nežádoucí skutečnost, takové tvrzení samo o sobě nemůže být validní argument. Podstatné je pouze to, proč k této procesní situaci došlo. Jednoznačným a jediným důvodem je, že státní zástupce, ačkoliv byl v prvním případě obsáhle poučen o nutnosti došetření za účelem možnosti projednat obžalobu a rozhodnout o ní v rámci hlavního líčení, obžalobu podal znovu, aniž by označené skutečnosti řádně doplnil. Na tomto postupu není nic, co by se dalo označit za porušení procesních nebo dokonce hmotněprávních předpisů. Soud má prostě zásadně jiný názor na to, co má být obsahem obžaloby, případně co může být trestným činem. Vzhledem k tomu, že skutek je nesporný, jde o zcela legální a nadto důvodný postup. Obvodní soud pro Prahu 5 v jeho usnesení tedy několikrát státnímu zástupci sdělil, v jakých skutečnostech nedostatečně doplnil obžalobu v návaznosti na předchozí vrácení věci k došetření. Městský soud v Praze následně postupoval správně, když usnesení soudu prvního stupně napadeným usnesením potvrdil, což v rámci tohoto řádně a obsáhle odůvodnil.
18. Pokud by byla navíc akceptována argumentace ministra spravedlnosti, podle níž v této věci nelze došetřením obžalobu doplnit, a proto ji považuje za způsobilou k projednání v hlavním líčení, pak byli obvinění přesvědčeni, že takový postup by mohl vést pouze k jednomu závěru, který je však v rozporu s návrhem ministra spravedlnosti, jelikož v tomto případě by nedošlo k porušení zákona ve prospěch obviněných, ale naopak v jejich neprospěch.
19. K porušení zákona tedy nedošlo. Jak je zřejmé z usnesení soudu prvního stupně i napadeného usnesení, obvinění v obžalobě tvrzeným skutkem nemohli naplnit objektivní stránku, natož pak subjektivní stránku trestného činu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 tr. zákoníku. Závěrem proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul, neboť je nedůvodná.
20. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se s argumentací v ní obsaženou ztotožnil a souhlasil, že obě uvedená usnesení soudů nesplňují náležitosti usnesení podle §191 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a obžaloba státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, č. j. 2 ZT 222/2020-187, poskytovala dostatečně spolehlivý podklad pro další řízení. Důvod pro vrácení věci proto neexistoval, neboť v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které by nebylo možné napravit v řízení před soudem, a byly též objasněny základní skutečnosti, bez kterých by nebylo možné hlavní líčení provést a ve věci rozhodnout. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 v nezbytném rozsahu objasnil naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat žalovaných trestných činů, jak o tom vypovídají zejména odstavce 46. až 48. podané obžaloby. Po objektivní stránce přednesl jasné úvahy především k druhu nabízeného zboží (jednalo se o zboží každodenní potřeby, tedy trika, hrnky, popelníky, kalendáře, kresby, vše bez valné sběratelské hodnoty a nijak originální či unikátní), ke způsobu nabídky (jednalo se o samostatný prodej a veřejně), k jeho nabízeným počtům (šlo o stovky až tisíce kusů), k velkému zájmu zákazníků o nabízené zboží (velká část zboží byla vyprodána), k povaze a způsobu vyobrazení osob (jednalo se o válečné zločince v reprezentativní, ikonické a portrétové podobě), k dalším okolnostem prodeje (jednalo se o nabízení bez edukativního či výchovného efektu a bez vědecko-historického vysvětlení) a k jeho společenským důsledkům (nabízení zboží mohlo důvodně vzbudit pohoršení a pobouření a bylo neúctou k obětem nacistického a fašistického teroru). Přesvědčivé úvahy přednesl státní zástupce v podané obžalobě také k problematice úmyslného zavinění obviněných, o němž vypovídají nejen osobní a pracovní zkušenosti obviněného E. D. a z toho vyplývající povědomost o existenci soudobých hnutí navazujících na nacistické nebo fašistické myšlenky, ale i jím projevené motivy směřující k neomezenému podnikatelskému zisku, jeho povědomost o přinejmenším etické závadnosti jednání, vyjádřená lhostejnost ke vzniku následku, jakož i informace o prodejní bilanci, která v takovém množství vylučuje většinový nákup zboží zákazníky například z recesistických nebo humoristických pohnutek. V tomto směru lze shromáždění důkazů v přípravném řízení považovat za úplné, přičemž jakékoliv rozumné doplnění důkazního stavu není možné předpokládat. Navíc, jak bylo zmíněno, k tomu nebyly formulovány ani konkrétní pokyny. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona vyhověl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ jiného rozhodnutí než podle §274 odst. 2, 3 tr. ř.
21. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející řízení a učinil následující závěry.
22. Především je namístě připomenout, že zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, spáchá-li tento čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem. Za hnutí ve smyslu citovaného ustanovení se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. K jednotlivým formám, které §403 odst. 1 tr. zákoníku po objektivní stránce vymezuje, je vhodné připomenout, že podpora hnutí může mít různou podobu, buď materiální (např. poskytnutí finančních darů, technických prostředků apod.) nebo morální (např. získávání přívrženců, umožnění publikace jeho záměrů či ideologie atd.), a spočívá v jednání, které má takové hnutí posílit, popřípadě získat mu další přívržence. Propagací (o kterou se podle znění obžaloby mělo v posuzované věci jednat) se pak rozumí veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho ideologie a záměrů ve známost, doporučování jím zastávaných či prosazovaných myšlenek a názorů apod. Propagace může být uskutečňována jak otevřeně, tak i skrytě prostřednictvím publikace či jiného uveřejňování názorů, záměrů, ideologie takového hnutí, ale i prostřednictvím knih, obrazů či jiných uměleckých děl. Nepožaduje se zjištění konkrétního ovlivnění některého z existujících extremistických hnutí, ale tento trestný čin postihuje již samotný fakt podpory a propagace hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019).
23. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
24. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
25. Podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.
26. Podle §191 odst. 1 tr. ř. vrátí-li soud věc státnímu zástupci k došetření, uvede v usnesení, v kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést.
27. Rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. soud učiní v případech, kdy vrácení věci státnímu zástupci je skutečně nutné k odstranění závažných vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v soudním řízení by jejich případné došetřování bylo v porovnání s možnostmi, které existují v přípravném řízení pro opatření důkazů, spojeno s výraznými obtížemi nebo by bylo zřejmě na újmu rychlosti řízení. Bude tomu tak vždy, když soud nemá vzhledem k průběhu a výsledkům přípravného řízení dostatečný a spolehlivý podklad pro řešení základní otázky, zda obviněný je stavěn před soud důvodně (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2479.). Požadavky soudu na další došetření musí být jasné a konkrétní. Je tedy třeba, aby v odůvodnění usnesení bylo poukázáno na nedostatky předchozího řízení, zejména dosud provedeného dokazování, a to nikoli jen obecným závěrem, že nebyla prověřena obhajoba obviněného, ale konkrétním výčtem případů nerespektování ustanovení trestního řádu s výslovným upozorněním na určité okolnosti, které nebyly řádně objasněny. Zároveň musí být uvedeno, jak mají orgány činné v přípravném řízení postupovat, zvláště jaké formální vady je třeba odstranit, které skutečnosti a jakými důkazy objasnit, popř. jaké další úkony provést. Je také na místě, aby soud při vracení věci k došetření domyslel důsledky nařízeného doplnění řízení, které mohou nastat po došetření věci, a to jak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci, tak i z hlediska právního posouzení skutku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Odůvodnění usnesení musí obsahovat důvody vysvětlující vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Soud je povinen jasně a konkrétně uvést v odůvodnění usnesení, jakými nedostatky bylo předchozí přípravné řízení zatíženo, tzn. k jakému závažnému porušení procesních předpisů při činnosti orgánů přípravného řízení došlo nebo v čem nejsou objasněny základní skutkové okolnosti, bez nichž nelze v hlavním líčení rozhodnout, a také konkrétně uvést, v jakých směrech a jakými úkony je třeba řízení doplnit. Po výčtu a popisu konkrétních vad a nedostatků musí soud rozlišit, zda jsou odstranitelné či nikoli a zda požadované objasnění je dostupnými prostředky proveditelné. Stanoví rozsah a směr dalšího postupu orgánů přípravného řízení při odstranění vad a konkrétně jaké skutečnosti a jakými důkazními prostředky je třeba věc objasnit, popř. jaké další úkony (rozumí se procesní) provést (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2504).
28. Dále Nejvyšší soud uvádí, že napadená věc byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 1 T 10/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 69/2022, jak poukázal ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, skutečně k došetření vrácena již podruhé. Nicméně takový fakt bez dalšího neznamená porušení zákona na straně soudů, neboť přetrvávaly-li by důvody pro jimi zvolený postup, jednalo by se o situaci sice rozpornou s požadavkem rychlosti řízení a projednání věci bez zbytečných průtahů, nicméně ve smyslu soudy zvoleného postupu nikoli zákonem zakázanou. Jak uvedli obvinění ve svém vyjádření, byla by to situace v soudní praxi sice neobvyklá a nežádoucí, avšak podstatné by bylo, proč k této procesní situaci došlo.
29. Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona primárně oběma soudům vytýkal že napadená usnesení nesplňují náležitosti usnesení ve smyslu §191 odst. 1 tr. ř. a dalších souvisejících ustanovení. Zde však Nejvyšší soud považuje za potřebné k obsahu podanému mimořádnému opravnému prostředku zmínit, že je částečně vnitřně rozporný, resp. nejasný. Bylo v něm totiž tvrzeno (viz výše), že státní zástupce předložil obžalobou věc natolik objasněnou, že o ní mohlo být a mělo meritorně rozhodnuto a lze si jen obtížně možné představit, jakými důkazními prostředky by ji bylo možné doplnit, což napadená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 ani neobsahovala, resp. prostor pro vrácení věci státnímu zástupci v zásadě neexistuje. Současně bylo ale také uvedeno, že údajně není možné vyloučit, že nějaký prostor pro doplnění dokazování je dán. Bližší rozbor obsahu obžaloby a souvisejících podkladů pak předložen nebyl, bylo pouze konstatováno, že státní zástupce podrobně popsal, v čem shledává naplnění objektivní a subjektivní stránky žalovaných trestných činů. Pokud bylo tedy ve stížnosti pro porušení zákona dovozeno (spíše jen konstatováno), že prostor pro doplnění dokazování již nelze ve věci spatřovat, otázka udělení dalších pokynů a jejich konkretizace by v tomto směru byla irelevantní, neboť nebyla naplněna základní premisa (resp. alternativa, na kterou bylo v daném případě poukazováno) ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že nedošlo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v soudním řízení by jejich případné došetřování bylo v porovnání s možnostmi, které existují v přípravném řízení pro opatření důkazů, spojeno s výraznými obtížemi nebo by bylo zřejmě na újmu rychlosti řízení. Byl dále vysloven názor, že stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr. bylo pro odbornou i laickou veřejnost překvapivé, aniž by k tomu bylo např. odkázáno na zdroj tohoto názoru, a dále bylo sděleno, že závěry tohoto stanoviska ve svém důsledku mohou umožňovat únik z postihu pro některá jednání obdobného charakteru. Uvedené pak mělo do jisté míry napravit zařazení ustanovení §403a tr. zákoníku, což se však stalo až novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nabyla na účinnosti dnem 1. 1. 2021, tedy až po spáchání jednání obviněných. K tomu je potřeba připomenout, že judikatura soudů, včetně stanovisek přijatých Nejvyšším soudem, nemůže jít mimo rámec stanovený zákonem, jinak řečeno judikatura nemůže umožňovat trestněprávně postihovat jednání, která zákonodárce za trestná v trestním zákoníku neoznačil nebo dříve neoznačil (zásada nullum crimen sine lege certa, scripta, stricta et praevia ). Byla-li by tedy údajně situace taková, že by právní úprava dostatečně trestněprávně nepostihovala některá jednání, jež by takto snad postižena být měla, resp. taková možnost by vznikla až v důsledku posléze přijaté novely trestního zákoníku (jejíž případná příprava je přitom v gesci Ministerstva spravedlnosti), nebylo by možné ji napravit v rozporu s citovanou zásadou, na čemž by nemohl ničeho změnit ani případný individuální nesouhlas s určitou částí judikatury nebo konkrétním stanoviskem, přijatým a publikovaným řádným postupem.
30. Současně je namístě v této souvislosti i zdůraznit roli státního zástupce, jenž je v trestním řízení primárně tím, kdo v souladu se zásadou obžalovací nese odpovědnost za to, aby „soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nesmějí nikdy stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 tr. ř. Toto ustanovení je totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Je proto jeho povinností uvedené podklady opařit v přípravném řízení a obžalobu podložit důkazními prostředky, které objasňují všechny znaky významné pro použitou právní kvalifikaci a své závěry právně argumentačně dostatečně podložit (srov. §176 odst. 1 tr. ř.).
31. Nicméně pokud jde o zásadní moment ministrem spravedlnosti předložených námitek, totiž že v projednávané věci nelze spatřovat tvrzený důvod pro vrácení věci státnímu zástupci podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., Nejvyšší soud se v obecné rovině s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona ztotožňuje a dodává, že zejména soudem prvního stupně vymezené požadavky na doplnění dokazování nesplňují nároky v podobě potřeby popisu konkrétních vad a nedostatků a konkrétního určení, jaké skutečnosti a jakými důkazními prostředky je třeba věc objasnit, popř. jaké další úkony provést, a zejména požadavky vyjádřené lze považovat za jdoucí v daném případě nad rámec potřebného objasnění skutkového stavu v přípravném řízení, resp. bylo také soudy činnými ve věci dílem poukazováno na údajnou potřebu provést hmotněprávní úvahy, a to bez souvislosti s úrovní či detailností dokládaného skutkového stavu, což se s postupem podle užitého ustanovení míjelo.
32. Z obou rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a usnesení Městského soudu v Praze) plyne, že soudy důvod k postupu podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřovaly v neobjasnění základních skutkových okolností, bez kterých nebylo možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout. Soud prvního stupně k tomu výslovně uvedl (odstavec 17. odůvodnění jeho usnesení), že již při prvém rozhodnutí o vrácení věci bylo státnímu zástupci k došetření uloženo, nechť je jednak objasněno, (1) zda v době páchání žalované trestné činnosti existovala konkrétní neonacistická organizace či hnutí na nacistické extrémně pravicově myšlenky přímo navazující, dále (2) zda obvinění o existenci takové hnutí věděli a měli v úmyslu je podporovat, propagovat apod., a (3) zda jejich činnost byla způsobilá tato kritéria naplnit. K tomu bylo sděleno, že státní zástupce v mezidobí splnil požadavky stran bodu (1), neboť konkrétně uvedl současná hnutí ve smyslu §403 tr. zákoníku (odstavec 23. odůvodnění unesení obvodního soudu). Nebyly však opatřeny a doloženy doklady o způsobu, kterým měla být tato hnutí jednáním obviněných a s jejich vědomím, neboť se jedná o trestný čin úmyslný, podporována či propagována, k čemuž nepostačuje bez dalšího prodej shora zmíněných předmětů, tedy nebyl zjištěn konkrétní druh napojení obviněných na tato hnutí a jejich vědomost o tom, že část jejich produkce byla takovým hnutím opatřena či využita k cílům spojeným s propagací a rozvíjením jejich programu a myšlenek (odstavce 26. a 31. odůvodnění unesení obvodního soudu). Stejně tak nebylo zjištěno, zda byla činnost obviněných způsobilá dosáhnout podpory a propagace vymezeného hnutí, neboť produkce byla určena neurčitému okruhu osob (nebyla zjištěna zakázka ze strany hnutí), účelem byl především ekonomický zisk, přičemž stran charakteru produkce i ze získaných znaleckých posudků vyplynul problém s jednoznačným určením jejich charakteru coby propagačního (body 33. až 36. odůvodnění unesení obvodního soudu).
33. Obvodní soud pro Prahu 5 tedy, jak již bylo řečeno, vymezil tři okruhy, v nichž spatřoval nutnost dalšího objasnění některých skutečností. V případě prvního z nich se jednalo o to, že nebylo dostatečně objasněno, zda v době páchání žalované trestné činnosti existovala přímo konkrétní neonacistická organizace či hnutí na nacistické extrémně pravicové myšlenky přímo navazující. K tomu následně ve svém usnesení v zásadě uvedl, že státní zástupce hnutí ve smyslu §403 tr. zákoníku, které bylo činné na území České republiky v době páchání žalované trestné činnosti, konkretizoval. Bylo již také v tomto rozhodnutí zmíněno, že za hnutí ve smyslu citovaného ustanovení se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě [např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod. – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, (publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.)].
34. V případě zbývajících dvou okruhů údajně neobjasněných skutkových okolností obvodní soud uváděl, že nebylo objasněno, zda obvinění o existenci takového hnutí věděli a měli v úmyslu je propagovat a zda jejich činnost byla způsobilá konkrétní neonacistická nebo neofašistická hnutí podporovat či propagovat. Soud prvního stupně k tomu upřesnil, že spisový materiál neobsahuje důkazy o tom, že by obvinění byli jakýmkoli způsobem napojeni na některé z novodobých neonacistických či neofašistických hnutí, resp. že by si byli vědomi toho, že konkrétní osoba či osoby, které provedly nákup inkriminovaných předmětů, byly sympatizanty takového hnutí a mohly je k propagaci využít (odstavec 28. odůvodnění jeho usnesení).
35. Zde je nutné především konstatovat, že obžaloba předkládala podklady k objasnění základních skutkových okolností, popsaných ve shora citované skutkové větě, což v zásadě nebylo soudy zpochybněno, a to v tom smyslu, že (byť samozřejmě i tato otázka může být teprve předmětem dokazování, bude-li věc v budoucnu předložena soudu k rozhodnutí o vině obviněných a prozatím nelze její konečné řešení předjímat) obvinění zajištovali produkci a prodej popsaných předmětů se zmíněným obsahem, potiskem či motivem (podle druhu jednotlivých předmětů). Rovněž dovozovala existenci aktuálně fungujících hnutí.
36. Pokud jde o další požadavky soudů, a to stran konkrétního napojení obviněných na konkrétní hnutí, stran charakteru činnosti obviněných a jejich záměrů, Nejvyšší soud jednak poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, (publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.), a také např. ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 3 Tdo 982/2022, která nebyla zcela zohledněna, zabývající se právě problematikou konkretizace pojmu „hnutí“, jak ho má na mysli i §403 tr. zákoníku (byť následně ve vztahu k ustanovení §404 tr. zákoníku, které však používá znak hnutí v identickém smyslu). Pokud tedy soudy (v nyní projednávané věci) argumentovaly tím, že odkaz na existující současná neonacistická hnutí nelze považovat za dostatečně konkrétní ve vztahu k naplnění zmíněného znaku, je třeba uvést, že pro jeho naplnění nemusí být nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických (či neofašistických) organizací, kterou by měl pachatel konkrétně propagovat. Může postačovat i obecnější projev, týká-li se takového hnutí, které na nacismus (fašismus) zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí (k tomu i viz odstavec 29. obžaloby). Jinak řečeno, podle §403 tr. zákoníku je možné nepochybně postihovat i uvádění ve známost hnutí nebo jeho ideologie k (v tomto případě) hnutí neonacistickému, neboť je hnutím nepochybně existujícím, přičemž není nutné přesně označit některou ze současných neonacistických organizací, ale postačí i zmíněné jednání ve vztahu k neonacistickému hnutí en bloc. Navíc, jak již bylo řečeno, nepožaduje se zjištění konkrétního ovlivnění některého z existujících extremistických hnutí, ale tento trestný čin postihuje již samotný fakt propagace (či podpory) hnutí ve smyslu §403 odst. 1 tr. zákoníku.
37. Současně je nutné zdůraznit, že pro aplikaci zmíněné skutkové podstaty nebude nutné, aby bylo učiněno skutkové zjištění, že pachatel byl přímo členem takového hnutí nebo byl se členy hnutí v bezprostředním kontaktu – tedy obviněný nemusí být nutně „napojen“ na určité hnutí –, ale bude postačovat jeho vědomost o existenci hnutí a srozumění s tím, že svým jednáním ho podporuje či propaguje, tj. přispívá svým jednáním k jeho činnosti či jednotlivým aktivitám, ovlivňuje jeho stávající či potenciální členy. Tzn., pachatel nemusí být v kontaktu, např. při prodeji, s členy či sympatizanty hnutí, ale může tomu tak být s potencionálními členy či sympatizanty, tedy s třetími osobami, které teprve mohou být např. propagací ovlivněni (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3501). Pro provedení naznačených úvah lze považovat obžalobou předložená skutková tvrzení za dostatečná, v tom smyslu, že nebylo namístě dovozovat potřebu objasnění základních (tedy zcela zásadních a podstatných) skutkových okolností, bez kterých by nebylo možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení, ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně ani nebylo konkrétně uvedeno, jak mají orgány činné v přípravném řízení postupovat, zvláště jaké formální vady je třeba odstranit, které skutečnosti a jakými důkazy objasnit, popř. jaké další úkony provést (§191 odst. 1 tr. ř.).
38. Pokud jde pak o způsob jednání obviněných stran toho, zda (v podobě tvrzené obžalobou) bylo schopno naplnit znaky propagace (jako konkrétního znaku dovozovaného obžalobou), je třeba připomenout, že specifickou formou propagace zakázaného hnutí (zejména hnutí neonacistického) může být prodej či jiné šíření předmětů obsahujících symboly takového hnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 651/2002, či ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 262/2007), přičemž ze spisového materiálu plyne, že právě taková činnost (prodej) měla být obviněnými údajně vyvíjena. V takovém případě pak může být namístě posuzovat, pro koho jsou takové předměty z pohledu prodávajícího určeny, tedy zda je nabízí sběrateli nebo jinému nezúčastněnému zájemci pro vlastní potřebu, anebo (také) reprezentantovi či příznivci hnutí uvedeného v §403 odst. 1 tr. zákoníku, který bude díla či předměty využívat pro potřeby podpory či propagace hnutí. Pokud přitom pachatel nabízí takové předměty bez jakéhokoli omezení ve vztahu k okruhu možných odběratelů (např. na standardním inzertním webu – k čemuž došlo i v nyní posuzovaném případě), tedy je mu v zásadě jedno, kdo o předměty projeví zájem, bude zpravidla možné dovodit, že je srozuměn s tím, že o tyto předměty budou mít zájem i příznivci neonacistických hnutí, tedy že nabízené předměty budou představovat propagaci zakázaného hnutí, tudíž bude možné dovodit jeho trestní odpovědnost podle §403 tr. zákoníku, neboť pachatel mohl být minimálně srozuměn s tím, že jeho konkrétní jednání může ve svém výsledku mít pozitivní vliv pro toto hnutí (ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 3235).
39. Ve zcela obecném smyslu je namístě doplnit, že znak objektivní stránky trestného činu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel podporuje nebo propaguje hnutí obsahově vymezené v citovaném ustanovení, může být naplněn i takovým jednáním pachatele, které se projevuje ve vydání konkrétní tiskoviny (knihy, jak tomu bylo i ve věci obviněných), čímž současně dochází k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení. Tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit trestní odpovědnost za citovaný trestný čin. Nezbytným předpokladem totiž je to, aby předmětná publikace měla svůj vlastní potenciál vyvolávat nepříznivé trestněprávní následky (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1090/2018). Dovození takového účinku (potencionálu) může být v určitých případech složitější, zejména obsahují-li knihy či obdobné tiskoviny jinak např. objektivně existující historická fakta. Ovšem ze samotné skutečnosti, že určité dílo (kniha) nemá formu historického dokumentu, nelze učinit závěr, že tímto dílem je úmyslně takové hnutí propagováno nebo podporováno. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §403 tr. zákoníku je zásadní, zda jednání obviněného, spočívající ve vydání takové knihy, bylo spácháno v úmyslu, byť nepřímém nebo eventuálním, podporovat či propagovat hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, a tím případně i ovlivňovat chování osob sdružených v takovém hnutí i stojících vně něho ve smyslu získat je pro šíření nebo prosazování myšlenek v knize obsažených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002). K uvedenému byly předloženy zejména znalecké závěry a je zejména na jejich hodnocení, zda lze zmíněný potencionál dovodit, popřípadě zda bude návazně možné argumentačně podložit i možné naplnění subjektivní stránky obžalobou tvrzených trestných činů.
40. Pokud jde pak o prodej předmětů (hrnky, trička, popelníky, kalendáře) s určitými symboly, zejména jsou-li zjevně vyloučeny sběratelské souvislosti, pak může být taková činnost obecně vzato typickým propagačním jednáním, v jehož rámci např. výrobci určitých výrobků nebo poskytovatelé určitých služeb typicky zdůrazňují, šíří a připívají ke známosti své např. obchodní firmy, své činnosti či svých sloganů, a proto si takové předměty z reklamních důvodů obstarávají a různými cestami poskytují dalším osobám. V daném případě přitom měli být takto předkládáni zejména představitelé nacismu (na který současná neonacistická hnutí zjevně navazují, viz rozhodnutí publikované pod č. 2/2013 Sb. rozh. tr.); zde srovnej např. ve skutkové větě obžaloby zmíněný kalendář, obsahující následující osoby: leden – Adolf Hitler, únor – Reinhard Heydrich, březen – Josef Goebbels, duben – Karl Hermann Frank, květen – Herman Wilhelm Göring, červen – Erich von Manstein, srpen – Otto Adolf Eichmann, září – Josef Mengele, říjen – Rudolf Walter Richard Hess, listopad – Erwin Johannes Eugen Rommel, prosinec – Adolf Hitler, s připojením symbolu údajně evokujícího stylizovaný hákový kříž na titulní straně (viz závěry znaleckého posudku Západočeské univerzity v Plzni, samozřejmě opět za návazné potřeby tyto závěry podrobit hodnocení). Byť tedy jinak nelze popřít úvahu obvodního soudu uvedenou v odstavci 26. odůvodnění jeho usnesení, podle níž není možné bez dalšího konstatovat, že prodej předmětů v obecné rovině souvisejících s nacistickou ideologií je v každém případě možné považovat za hlásání tezí či cílů konkrétního soudobého hnutí na nacistickou ideologii navazujícího, zcela obecně je zřejmé, že v dané věci jsou předloženy, resp. tvrzeny zásadní skutkové momenty, umožňující projednání věci před soudem, jehož úkolem by bylo posouzení, zda právě v tomto případě, s ohledem mimo jiné na předměty, jichž se jednání obviněných týkalo a způsob jejich distribuce, je takový právní závěr namístě. Navíc soudy ani zde požadavek na konkrétní relevantní důkaz nepředložily, tedy nesdělily, konkrétně jaké skutečnosti a jakými důkazními prostředky je třeba věc objasnit, popř. jaké další úkony provést.
41. Jestliže tedy soudy činné ve věci shrnuly, že státní zástupce shledává propagaci neonacismu a neofašismu ve smyslu trestného činu podle §403 tr. zákoníku v prodeji předmětů opatřených zobrazením několika vrcholných představitelů nacistické Třetí říše a v publikaci redakčně neupravených a odborně nekomentovaných knižních děl z téhož období, jednalo se o konstatování či shrnutí činnosti obviněných poněkud zjednodušující tvrzený skutkový stav, resp. redukující obžalobou tvrzenou povahu produkce obviněných.
42. Nejvyšší soud dodává, že byť nepochybně může být namístě přihlédnout i k zajištěným znaleckým vyjádřením, jako k jednomu z důkazů (které obecně shledaly jednoznačné určení předmětu jako propagačního problematickým), ovšem s tím, že závěr o naplnění znaků určité skutkové podstaty (např. podpora nebo propagace) je závěrem právním. Jednání obviněných v podobě vyhotovování a nabízení shora přiblížených předmětů (po skutkové stránce) přitom důkazně podloženo bylo, resp. to nebylo soudy zpochybňováno.
43. Obžaloba pak podkládala i naplnění subjektivní stránky na straně obviněného E. D., s přihlédnutím k jeho osobnosti a profesní praxi (odstavec 47. obžaloby). Lze nicméně připomenout, že z hlediska subjektivní stránky, když jde v případě zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o trestný čin úmyslný (§15 tr. zákoníku), tedy postačuje, aby pachatel znal alespoň v obecných rysech povahu jím propagovaného nebo podporovaného hnutí, věděl, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, a byl alespoň srozuměn s tím, že jeho jednání takové hnutí podporuje nebo propaguje, tj. přispívá svým jednáním k jeho činnosti či jednotlivým aktivitám, ovlivňuje jeho stávající či potenciální členy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3498 až 3501). Tomu také musí odpovídat množina skutkových podkladů, a to v tom smyslu, že s ohledem na možnost spáchání činu v nepřímém úmyslu nebrání dovození pachatelství skutečnost, že primárním cílem pachatele byl ekonomický profit.
44. K tomu je třeba doplnit, že stran otázek, zda bylo úmyslem obviněného E. D. podporovat či propagovat jinak zjištěná hnutí (a jím spáchaný trestný čin by pak bylo možné přičítat i obviněné právnické osobě) a zda byla jejich činnost způsobilá naplnit znaky propagace či podpory ve smyslu §403 tr. zákoníku, jednalo se také především o otázky právní, tedy přímo stran kterých nelze dovozovat existenci podmínek ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. v podobě neobjasnění základních skutkových okolností, bez nichž by nebylo možné v hlavním líčení rozhodnout, ale jedná se o kvalifikační úvahy soudu, pro které pak byl předložen určitý důkazní podklad.
45. Uvedené platí tím spíš potom i pro obvodním soudem zmíněnou obecnou připomínku, směřující k potřebě zaobírat se věcí z pohledu čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na svobodu projevu. Uvedené právo je přitom nepochybně nutné mít na paměti, ovšem samozřejmě i ve smyslu dalších jeho výkladů, např. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, konstatoval, že jakkoli je v každé demokratické společnosti stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí „otevřeného“ sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé. Pro naznačené úvahy ani nebylo zřejmé, jaký konkrétní důkaz by snad měl být obžalobou předložen.
46. Městský soud v Praze k tomu v napadeném usnesení dodal, že obžalobou je ztotožňováno propagování a šíření ideologie nacionálního socialismu a jeho protagonistů s ideovou podporou soudobého neonacistického a neofašistického hnutí, přičemž je vycházeno jako z notoriety z toho, že současná neonacistická či neofašistická hnutí reálně navazují na cíle, ideologii a osobnosti nacistického Německa, což jsou údajně konstrukce, které nemohou obstát. Rovněž bylo, i soudem prvního stupně, obžalobě vytknuto směšování či zaměňování pojmů hnutí a ideologie. K tomu lze zmínit, že neonacismus je ultrapravicová politická ideologie (skutečně) vycházející z nacismu, která vznikla po 2. světové válce, pro což je neonacismus v řadě zemí zakázán jakožto ideologie směřující k porušování lidských práv (viz Wikipedie, dostupná na internetu). Jak již bylo zmíněno výše, neonacistická hnutí na nacismus (fašismus) zjevně navazují v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívají např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů (i personálních) původního hnutí (odstavec 36. tohoto rozsudku). Dále lze uvést, že směšování a zaměňování pojmů hnutí a ideologie jistě možné není (viz již zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.). Současně ovšem není možné přehlédnout, že tyto pojmy mají zjevnou souvislost, neboť hnutí v daných případech přijímají a reprezentují určitou ideologii (kterou je soustava myšlenek a idejí, která odráží přesvědčení a zájmy např. politických celků a je základem politického jednání, resp. je to soubor přesvědčení, jehož prostřednictvím určitá skupina dává skutečnosti řád – viz Slovník cizích slov, dostupný na internetu). Následně potom, jak již bylo zmíněno, podporou takového hnutí může být např. umožnění publikace jeho ideologie, propagací potom veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho ideologie a záměrů ve známost.
47. Ve vztahu k možnosti posoudit obžalobou tvrzený skutkový děj jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obvodní soud v podstatě uvedl, že prezentace v dané věci zjištěných symbolů oprávněn může být vnímána značnou částí veřejnosti jako pobuřující nebo zraňující, avšak je otázkou, zda (obdobně jako bylo zmíněno k předchozí obžalobou dovozované právní kvalifikaci) vybočuje z mezí garantovaného práva na svobodu projevu do té míry, aby mohla být hodnocena jako trestný čin, proto vyzval státního zástupce, aby byl ve své argumentaci a předkládaných důkazech konkrétnější, zejména ve vztahu k prokázání subjektivní stránky. I zde se tak jedná o právní (kvalifikační) problematiku, byť v konkrétu, jak již bylo řečeno, soudy se nesmějí nikdy stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby a je primárně věcí státního zástupce, aby dostatečně argumentačně podložil svá tvrzení, předložená v obžalobě soudu, a to v těžišti dokazování, tedy v hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně, kde se zde v nejširší míře uplatní součinnost stran při dokazování a všechny základní zásady trestního řízení, mající k němu vztah. Potřeba objasnění základních (zásadních a podstatných) skutkových okolností, bez kterých by nebylo možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, zde ovšem také nevyplynula.
48. Nejvyšší soud nakonec zdůrazňuje, že nijak nepředjímá konečné rozhodnutí soudu v této věci. Bylo však s ohledem na uvedené dílčí závěry třeba učinit závěr, zda byl postup podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. důvodný či nikoliv, k čemu lze konstatovat, že státní zástupce předložil trestní věc natolik objasněnou, že příslušný soud mohl a měl o ní meritorně rozhodnout. V obžalobě v zásadě popisoval a s ohledem na aktuální soudní praxi relevantní množinou důkazů podkládal [byť vždy může být prostor pro doplnění, které však ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. nevylučuje], v čem konkrétně shledal naplnění objektivní stránky i subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v čem konkrétně shledal naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nenastala proto situace ve smyslu citovaného ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že by vrácení věci státnímu zástupci bylo skutečně nutné k odstranění závažných vad přípravného řízení, které by nebylo možné napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých by nebylo možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, tedy jinak řečeno, že by soud neměl vzhledem k průběhu a výsledkům přípravného řízení dostatečný a spolehlivý podklad pro řešení základní otázky, zda jsou obvinění stavěni před soud důvodně. Současně soudy ani zcela nenaplnily požadavek, podle něhož jsou při zvoleném procesním postupu povinny konkrétně uvést, v jakých směrech a jakými důkazními prostředky je třeba věc objasnit a jakými úkony je třeba řízení doplnit, když v podstatě uvedly pouze směry požadovaného doplnění, resp. odkázaly na potřebu provedení hmotněprávních úvah, tedy vytknuté momenty se významně týkaly právních závěrů.
49. Po zjištění popsaných vad se Nejvyšší soud zaobíral tím, zda působí ve prospěch nebo v neprospěch obviněných. Stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána výhradně v jejich neprospěch. Pokud (chybně) došlo k vrácení věci státnímu zástupci k došetření, tedy vrácení věci zpět do přípravného řízení, namísto projednání věci před soudem, kde by bylo na obviněné nahlíženo již jako na obžalované, toto pochybení působilo ve prospěch obviněných. I v daném ohledu bylo tedy namístě stížnost pro porušení zákona akceptovat a dovodit porušení zákona v citovaných dvou ustanoveních ve prospěch obviněných.
50. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného a v návaznosti na podanou stížnost pro porušení zákona směřující v neprospěch obviněných E. D. a právnické osoby N. V.-k. d., tudíž shledal, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 69/2022, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v předcházejícím řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 1 T 10/2021, byl porušen zákon v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §191 odst. 1 tr. ř. Zmíněné vady vyznívají ve prospěch obviněných, Nejvyšší soud proto pouze podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona tzv. akademickým výrokem, neboť nepřicházel v úvahu postup podle §269 odst. 2 a násl. tr. ř.
51. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle §274 odst. 3 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání s vyhlášením rozsudku na úřední desce podle §274a odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu