ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.693.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 693/2023-19488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1 To 131/2021-19097, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č. j. 69 T 4/2018-18240, byl obviněný M. K. (dále též jen „dovolatel“) uznán vinným v bodě I. A) 6) zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §361 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 5 roků. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – finanční hotovosti ve výši 37 000 Kč vydané dne 14. 1. 2014. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. B., S. B. (rozené C.), P. B., P. Č., R. D., I. K. a M. P. Podle §226 písm. c) tr. ř. byla obviněná K. M. zproštěna obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, neboť nebylo prokázáno, že v ní označený skutek spáchala obviněná.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání mimo jiné obvinění M. K., S. K. (dříve B.) a R. D. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1 To 131/2021-19097, byla odvolání všech tří obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Pro úplnost lze doplnit, že o odvolání obviněného R. B. a státního zástupce bylo rozhodnuto odděleně, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, č. j. 1 To 131/2021-19022.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v bodě I. A) 6) výroku o vině rozsudku se obviněný M. K. dopustil shora označených trestných činů tím, že
I. obvinění R. B., S. B., P. B., P. Č., R. D., M. K., I. K. v období od 25. 10. 2012 do 14. 1. 2014 a obviněný M. P. minimálně v období od června 2013 do 14. 1. 2014 v Ostravě, Olomouci, ve Zlíně a na dalších místech České republiky ve společném záměru nezákonným způsobem ovlivnit, a to
A) obvinění S. B., P. B., P. Č., R. D., M. K., I. K., M. P.
probíhající trestní řízení v trestní věci vedené policejním orgánem Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. OKFK-4226/TČ-2012-252503 proti osobám R. B., T. B. a M. P. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívající v nepřiznání a nezaplacení spotřební daně z mimobilančního lihu ukrytého v tajných skladech ve XY, XY, Olomouci-XY a probíhající prověřování v trestní věci vedené policejním orgánem Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. UOOZ-935/TČ-2013-292600 pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívající v nepřiznání a nezaplacení spotřební daně z mimobilančního lihu ukrytého v tajných skladech v Ostravě na ulici XY, v XY a v XY,
tak, aby byla vyloučena spojitost obviněného R. B., T. B. s nezákonným obchodováním s lihem v souvislosti se společnostmi MORÁVIA-CHEM, s. r. o., LIKÉRKA DRAK, s. r. o., VERDANA, s. r. o., TOP DRINKS, s. r. o., nepravdivě prokázáno pronajímání prostor s nalezeným mimobilančním lihem nájemcům bez sepsání nájemní smlouvy a bez jakékoliv kontroly za účelem přenesení trestní odpovědnosti za nalezený mimobilanční líh na zemřelou osobu či žijící osobu za finanční odměnu a následně na L. K., nepravdivě prokázána existence ukrytých podzemních nádrží v objektech Ostrava XY, XY, XY dříve, než došlo k jejich nabytí vlastnictví T. B. a společnostmi ENERGOINVESTMENT, s. r. o., BIOTECH Hrobice, s. r. o., nepravdivě prokázáno faktické vlastnictví obviněného R. B. u nemovitostí se skladovými prostory na místo T. B., který byl jako vlastník formálně evidován, a tudíž vyloučena trestní odpovědnost T. B. za ukrytý líh,
s úmyslem dosáhnout toho, aby obviněný R. B. a T. B. byli zproštěni a nedošlo k jejich odsouzení a uložení trestů,
což činili s vědomím probíhajícího trestního řízení a s vědomím podstatných okolností, pro jaký trestný čin a jakým způsobem páchaný a proti komu je řízení vedeno, tedy vyplývající z nelegální manipulace s lihem v areálech ovládaných obviněným R. B., T. B. a spočívající v krácení daně z nezákonného obchodování s lihem,
6) obviněný M. K. podle pokynů obviněného R. B., které dostal od obviněné S. B., za finanční odměnu v nezjištěné výši určenou hodinově i jednorázově
a) zajistil kontakt na svědka L. T. a zajistil za finanční odměnu minimálně ve výši 2 000 Kč obviněného P. B., kterého instruoval, jak se má s L. T. zkontaktovat a jakým způsobem při setkávání se s L. T. má ovlivňovat L. T. k nepravdivé svědecké výpovědi, konkrétně ke změně jeho výpovědi, kterou již učinil v trestní věci vedené pod sp. zn. OKFK-4226/TČ-2012-252503 na úřední záznam o podání vysvětlení k objektu v areálu XY a k R. B., a to tak, aby popřel na základě konceptu výpovědi připravené obviněným R. B., že se v předmětném areálu, kde pracoval v roce 2010–2011 nacházel líh, a bylo tak vyloučeno podezření, že by se v areálech, jejichž chod zajišťoval R. B., s lihem manipulovalo, a popřel tak obsah původního úředního záznamu o podání vysvětlení objasněním, že při původní výpovědi uváděl jen informace, které se doslechl, kdy obviněný M. K. předával obviněnému P. B. ústní i písemné pokyny a informace, podle kterých měl obviněný P. B. učit L. T. budoucí změněnou výpověď, dále mu uvedl, že má L. T. za nepravdivou svědeckou výpověď slíbit odměnu ve výši 50 000 Kč, a předal mu pro L. T. částku 5 000 Kč za přislíbení spolupráce, a zjišťoval od obviněného P. B. výsledek schůzek a připravenost L. T. na změnu výpovědi, přičemž k výslechu svědka L. T. policejním orgánem v trestní věci vedené pod sp. zn. OKFK-4226/TČ-2012-252503 nedošlo,
b) s příslibem finanční odměny až 350 000 Kč se připravoval ke své nepravdivé svědecké výpovědi v trestní věci vedené pod sp. zn. OKFK-4226/TČ-2012-252503 s cílem prokázat, že jediný, kdo obchodoval s nelegálním lihem, který byl uskladněn v nemovitostech B., byl L. K., a s cílem vyvrátit jakoukoliv vědomost bratrů B. o obchodování s nelegálním lihem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1 To 131/2021-19097, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel vznesl nejprve námitky proti jednání popsanému v bodě I. A) 6) písm. a) výroku o vině. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Zaměřil pozornost na dva nejpodstatnější důkazy k tomuto bodu, tj. výpověď svědka L. T. a obviněného P. B. Vyzdvihl, že svědka L. T. označily soudy za zcela hodnověrného. Přitom ale svědek k osobě dovolatele ničeho neuvedl. Naproti tomu výpověď obviněného P. B. považovaly soudy za nevěrohodnou, přesto ji ale využily jako jediný přímý usvědčující důkaz, na němž vystavěly svůj závěr o vině dovolatele. Právě v této okolnosti spatřoval dovolatel zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. V daném ohledu rozvinul úvahu, že obviněný P. B. účelově lhal, aby snížil svou roli v celé záležitosti a z dovolatele udělal jakéhosi organizátora své trestné činnosti. V této souvislosti pak podrobně rozebíral jednotlivá tvrzení spoluobviněného a poukazoval na konkrétní rozpory buď s výpovědí L. T., s přepisy záznamů schůzek obviněného P. B. se svědkem L. T. nebo s výpovědí spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení. Rozpory se týkaly např. otázky, kdo a jak měl vyhledat a kontaktovat svědka L. T., zda měl obviněný P. B. během schůzek k dispozici papír s písemnými pokyny pro požadovanou výpověď svědka anebo v jakých částkách a kolikrát měla být svědkovi vyplácena odměna. Za tohoto stavu se dovolatel snažil podpořit svou verzi celé události několika důkazními návrhy (konkrétně označil výslech svědka M. V. a dále důkazy popsané v bodech 196. a 203. rozsudku soudu prvního stupně) s tím, že tato jeho aktivita měla být s ohledem na výše uvedenou důkazní situaci akceptována.
6. Obviněný se neztotožnil ani s výrokem o vině pod bodem I. A) 6) písm. b). Namítl, že jednání spočívající v tom, že se připravoval ke své nepravdivé svědecké výpovědi, mu nikdy nebylo kladeno za vinu, a přesto jej soud prvního stupně pojal do výroku svého rozhodnutí. Podle jeho názoru došlo k porušení zásady, že soud může rozhodovat toliko o tom, co je za trestný čin označeno v obžalobě. Poukázal na usnesení o zahájení trestního stíhaní ze dne 14. 1. 2014, podle něhož byl od počátku stíhán pro jeden a týž skutek spočívající v tom, že za finanční odměnu měl „přemýšlet, jak pomoci dosáhnout kýženého cíle obviněného R. B. spočívajícího v ukončení trestního řízení vedeného proti jeho osobě zproštěním obvinění“, dále měl kontaktovat svědky a domlouvat schůzky, na nichž by tito byli školeni k nepravdivým svědeckým výpovědím, rovněž měl získat a řídit činnost obviněného P. B. Konkrétně měl oslovit svědka J. B., aby mohl být školen obviněným R. D. a vyhledat pobyt svědka L. T. a prostřednictvím obviněného P. B. jej přimět k nepravdivé svědecké výpovědi. V podané obžalobě je zachován obecný popis jeho činnosti, avšak v pasáži týkající se jeho konkrétního jednání mu byl kladen za vinu pouze dílčí útok týkající se ovlivňování svědka L. T. Pokud jej tedy nalézací soud uznal vinným také tím, že se sám připravoval ke své nepravdivé svědecké výpovědi, porušil tím zásadu obžalovací zakotvenou v §2 odst. 8 tr. ř. Dovolatel proto označil prvoinstanční rozhodnutí za překvapivé, přičemž zdůraznil, že k této části skutku se ani jednou nevyjádřil, nikdo se jej na to neptal, a neměl tak možnost se proti takovému obvinění řádně hájit v souladu s jeho právem na obhajobu. V této souvislosti dovolatel poukázal také na rozdílný přístup orgánů činných v trestním řízení, kdy obviněný I. K. byl obžalován mimo jiné i z toho, že se sám připravoval k nepravdivé svědecké výpovědi. Pochybení soudu prvního stupně pak nenapravil ani soud odvolací, který s odkazem na blíže neuvedené provedené důkazy nehodnotil napadený rozsudek jako překvapivý a zároveň nedal dovolateli možnost vyjádřit se k uvedenému obvinění, přestože ten byl osobně přítomen veřejnému zasedání konanému dne 2. 2. 2023.
7. Obviněný brojil též proti právní kvalifikaci jednání pod bodem I. A) 6) písm. b) výroku o vině. Konstatoval, že oba soudy je popisují toliko jako přípravu, aniž by jakkoli konkretizovaly, jak měla tato údajná příprava vypadat. Dále poznamenal, že za trestné zcela jistě nelze považovat pouze to, co obviněný R. B. zamýšlel. Dovolatel vyzdvihl, že u něj se žádná listina, která by prokazovala, že se takového činu dopustil, nikdy nenalezla, a to ani přes provedení hned dvou domovních prohlídek. Poukázal na §20 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je příprava trestného činu trestná, jen pokud jde o jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, jinak jen u těch trestných činů, u kterých to stanoví zákon. U přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku není příprava trestná. Zbývá tedy posoudit, zda jednání spočívající v tom, že se měl dovolatel připravovat ke své nepravdivé svědecké výpovědi, může být přípravou ke zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Dále je zřejmé, že posledně uvedeného trestného činu se nelze dopouštět ve vícečinném souběhu tak, že by dva a více skutků spáchaných tímtéž pachatelem bylo kvalifikováno jako dva a více trestných činů, každý podle §361 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Pokud by tedy došlo k dokonání tohoto trestného činu, nemohl by dílčí skutek tohoto trestného činu dospět do stadia přípravy a jednání uvedené pod bodem I. A 6) písm. b) by nemohlo být trestným činem.
8. Dovolatel s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 1 To 131/2021, ve výroku, kterým odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. K. zamítl, a současně aby zrušil vadné řízení předcházející napadenému usnesení odvolacího soudu, tj. aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 69 T 4/2018.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že v posuzované trestní věci neshledal zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi přijatými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Povšiml si, že dovolatel se pokoušel najít rozpor zejména mezi dvěma jím akcentovanými důkazy navzájem (tj. výpovědí svědka L. T. a obviněného P. B.). Jejich obsah však posoudil izolovaně, jen v parametrech, které mu vyhovovaly, a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinil soud prvního stupně. Některé zásadní důkazy svědčící o jeho vině pak dovolatel zcela ignoroval. Z tohoto důvodu státní zástupce odkázal na ucelené a logicky podané vyhodnocení důkazního stavu prvoinstančním soudem, z něhož vina dovolatele vyplývá bez jakýchkoli pochybností.
10. Státní zástupce nepřisvědčil dovolateli ani v námitce tzv. opomenutých důkazů. V daném směru zdůraznil, že prvoinstanční soud věcně a zcela logicky v odůvodnění svého rozhodnutí podal, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. V případě výslechu navrženého svědka jménem M. V., což je jediný v dovolání blíže konkretizovaný důkazní návrh, státní zástupce odkázal na bod 196. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ohledně blíže dovolatelem neupřesněných zamítnutých důkazních návrhů pak na ostatní pasáže odůvodnění tohoto rozsudku.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou porušení zásady obžalovací. Vyjádřil naopak přesvědčení, že doplněním popisu skutku, jímž soud prvního stupně reagoval na průběh řízení před soudem a dotvoření skutkového stavu, byla zachována totožnost skutku. V podrobnostech pak odkázal na body 50. až 53. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se odvolací soud po poměrně vyčerpávajícím teoretickém výkladu adekvátně vypořádal s předmětnou námitkou.
12. Po zvážení všech skutečností a s přihlédnutím ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
16. V jeho rámci dovolatel napadl skutková zjištění soudu prvního stupně zejména ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem I. A) 6) písm. a). Namítal, že jedním z hlavních zdrojů jeho odsouzení byla výpověď obviněného P. B., a to přesto, že ji tento soud označil za nevěrohodnou. Vedle toho soud vycházel ze svědecké výpovědi L. T., která byla ovšem v natolik masivním rozporu s výpovědí spoluobviněného, že nebylo možno uvěřit oběma z nich najednou. V tom, že soud prvního stupně čerpal z obou těchto důkazních pramenů, dovolatel spatřoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, tedy první alternativu jím uplatněného dovolacího důvodu. Argumentaci dovolatele v uvedeném bodě však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
17. V prvé řadě je vhodné zmínit, že hodnocení důkazů je především právem soudu prvního stupně, který důkazy v hlavním líčení provádí v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení. Na základě toho je právě tento soud oprávněn přijímat finální skutková zjištění. Do této jeho pravomoci mohou vyšší soudy (které ve veřejném zasedání důkazy v zásadě neprovádějí, případně pouze okrajově) zasahovat, pouze shledají-li závažná pochybení soudu prvního stupně v dané oblasti. Taková situace obvykle nastane v případě, kdy přijatá skutková zjištění vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, případně pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud nevyplývají z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uveřejněné pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci ovšem Nejvyšší soud žádné z takto vážných pochybení neodhalil. Naopak shledal, že soud prvního stupně se dokazování věnoval s velkou mírou pečlivosti, způsob jeho hodnocení provedených důkazů plně odpovídal zásadám formální logiky a jím ustálená skutková zjištění beze zbytku vyplynula z obsahu důkazů. Jinými slovy postup soudu prvního stupně se zcela pohyboval v rámci požadavků uvedených v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. i základních principů spravedlivého procesu.
18. Naproti tomu výhrady dovolatele, jimiž jsou popisovány jednotlivé rozpory mezi výpověďmi obviněného P. B. a svědka L. T., jsou do značné míry vytržené z kontextu celé věci a týkají se spíše dílčích skutečností, které nemají nikterak zásadní vliv na zjištění o průběhu rozhodného skutkového děje. Dvojnásob to platí za situace, kdy výpověď spoluobviněného nebylo možno hodnotit jako zcela věrohodnou. Přesto ale nelze přisvědčit dovolateli, že by se jednalo o výpověď naprosto nevěrohodnou, ze které by soud prvního stupně neměl vůbec vycházet. Je zřejmé, že spoluobviněný se v přípravném řízení snažil zredukovat, resp. vyloučit, trestní odpovědnost nejen svou vlastní, ale též dovolatele. V řízení před soudem však (zjevně pod tlakem provedených důkazů) svou výpověď změnil, své protiprávní jednání již zčásti připustil a zároveň usvědčil dovolatele ze spáchání projednávaného skutku. Soud prvního stupně (v bodě 259. odůvodnění svého rozsudku) správně hodnotil, že obviněný P. B. se ve výpovědi v hlavním líčení snažil bagatelizovat především své povědomí o tom, k čemu se na vzájemných schůzkách pokoušel svědka L. T. přimět, nicméně v dalších ohledech jeho výpověď zcela odpovídala ostatním provedeným důkazům, tedy věrohodné výpovědi jmenovaného svědka, protokolům o sledování osob a věcí z dní 15. 5. 2013, 22. 5. 2013, 29. 5. 2013 a 1. 8. 2013 a četným poznámkám obviněného R. B.. O dvou posledně uvedených skupinách důkazů se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku z taktických důvodů téměř nezmiňoval. Právě ony totiž obsahovaly jasné informace o jeho trestné činnosti popsané v bodě I. A) 6) písm. a) výroku o vině.
19. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně nepochybil, pokud své skutkové závěry do značné míry vystavěl také na výpovědi obviněného P. B. o tom, že dovolatel řídil jeho činnost při ovlivňování předpokládané svědecké výpovědi L. T. V bodě 261. odůvodnění rozsudku soud přesvědčivě vysvětlil, proč danou výpověď nepovažoval jako celek za nevěrohodnou, čemuž Nejvyšší soud může toliko přisvědčit. Naopak se nelze ztotožnit s dovolatelem, že výpovědi spoluobviněného a svědka byly ve vzájemném zásadním rozporu, když ve skutečnosti se odchylky týkaly zejména jednání obviněného P. B. během schůzek se svědkem, a nikoliv skutečnosti, že jej k trestné činnosti přiměl a instruoval právě dovolatel. Zmíněnou okolnost sice logicky nemohl dosvědčit L. T., jenž nebyl seznámen s pozadím aktivit vyvíjeným vůči jeho osobě, nicméně z dalších shora uvedených důkazů je zcela patrná. Dovolatel ve svém podání nevznesl námitky proti protokolům o sledování osob a věcí ani poznámkám obviněného R. B. Je tak možno pouze ve stručnosti připomenout, že z protokolů o sledování osoby L. T. vyplynulo, že dovolatel se opakovaně setkal s obviněným P. B. ve dny, kdy se spoluobviněný scházel se svědkem za účelem jeho školení k nepravdivé výpovědi. Z několika poznámek obviněného R. B. je zcela patrné, že L. T. vnímal jako důležitého svědka a požadoval, aby jej dovolatel vyhledal a zajistil další osobu, která jej za finanční odměnu přiměje k nepravdivé výpovědi v jeho prospěch, resp. ke změně své původní výpovědi učiněné formou úředního záznamu ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013.
20. Je možno zopakovat, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou (nejen) ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem I. A) 6) písm. a) výroku o vině úplná a správná, přičemž nebylo zjištěno žádné pochybení v procesu dokazování, které by opravňovalo Nejvyšší soud do jím učiněných závěrů jakkoli zasahovat. Proto se k výhradám uplatněným dovolatelem vyjádřil zdejší soud pouze ve stručnosti, aniž by bylo nezbytné znovu detailně rozebírat obsah provedených důkazů a přezkoumávat každý dílčí skutkový závěr. V podrobnostech tudíž zcela postačuje odkázat na vyčerpávající hodnotící pasáže rozsudku Krajského soudu v Brně týkající se předmětného skutku, jak ve vztahu k dovolateli (srov. body 287. až 289.), tak k obviněnému P. B. (srov. body 255. až 262.), s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožnil.
21. Dovolatel napadl také skutková zjištění ohledně bodu I. A) 6) písm. b) výroku o vině, byť jen okrajově. Konkrétně připomenul, že ani přes dvě domovní prohlídky u něj nebyla nalezena žádná listina, která by jeho jednání v tomto bodě prokazovala. K tomu lze jen upřesnit, že spáchání tohoto jednání mu bylo přičteno na základě listin (poznámek) nalezených u jiných osob – obviněných R. B. a S. B. – a rovněž zjištění, že jmenovaná obviněná se s dovolatelem v posuzovaném období prokazatelně scházela. Soud prvního stupně obsah všech právě zmíněných důkazů precizně rozvedl a správně vyhodnotil v bodech 285. až 286. odůvodnění svého rozsudku, na které postačuje opět jen bez dalšího odkázat.
22. Obviněný rovněž vytkl neprovedení jím navržených důkazů, což je argument, který by za splnění níže uvedených podmínek mohl naplnit třetí alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině totiž platí, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. Posuzovaná trestní věc ovšem není vadou opomenutého důkazu zatížena. Dovolatel ve svém podání výslovně označil pouze návrh na výslech svědka M. V. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je ale zřejmé, že se jednalo o pochybení v křestním jméně tohoto svědka (které zaměnil svědek L. T.). Z kontextu celého případu vyplývá, že ve skutečnosti se jednalo o osobu M. V. (spolupracovníka L. T.), který byl v řízení opakovaně vyslechnut a jeho výpověď nepřinesla žádné informace významné pro rozhodnutí ve věci (srov. bod 196. rozsudku nalézacího soudu). Ostatní zamítnuté důkazní návrhy již dovolatel nijak blíže nekonkretizoval. Z tohoto důvodu lze pouze vyzdvihnout, že soud prvního stupně se v souladu se shora uvedenými požadavky patřičně zabýval všemi uplatněnými návrhy na doplnění dokazování, rozhodl o nich a svůj postup odpovídajícím způsobem zdůvodnil v bodech 185. až 205. rozsudku.
24. Ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem I. A) 6) písm. b) výroku o vině uplatnil dovolatel výhradu porušení zásady obžalovací podle §2 odst. 8 tr. ř. Pochybení spatřoval v tom, že prvoinstanční soud upravil popis skutku oproti podané obžalobě tak, že do označeného bodu zakomponoval jednání dovolatele spočívající v přípravě na vlastní nepravdivou svědeckou výpověď ve prospěch obviněného R. B. a jeho bratra T. B. Dovolatel namítal, že vzhledem k této nečekané změně neměl v průběhu celého přípravného řízení ani hlavního líčení možnost se k tomuto obvinění vyjádřit a řádně realizovat své právo na obhajobu. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto hodnotil jako překvapivé.
25. K tomu je vhodné nejprve předeslat, že takto formulovaná procesní argumentace neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř. Teoreticky by proto Nejvyšší soud mohl danou námitku odmítnout, aniž by se jí po věcné stránce jakkoli zabýval. Na druhou stranu je ovšem nutno připomenout, že Nejvyšší soud je vždy povinen dbát na to, aby ve všech fázích trestního řízení byla respektována základní práva a svobody obviněných zaručená ústavním pořádkem České republiky (popř. mezinárodními smlouvami), a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. V něm je formulován tento právní názor: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
26. Ve světle právě popsaných východisek se Nejvyšší soud zaměřil na zkoumání, zda bylo postupem soudu prvního stupně (který následně aproboval i soud odvolací) zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces. Nejprve je v obecné rovině vhodné zmínit, že podle §2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen „dohoda o vině a trestu“), které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. V tomto ustanovení je vyjádřena zásada obžalovací. Podle ní platí, že řízení před soudem je možné jen na základě právě vyjmenovaných procesních úkonů podaných státním zástupcem. Podle §176 odst. 2 věty prvé tr. ř. může obžaloba být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Vedle toho může soud ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Pro zachování totožnosti skutku jak mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a podanou obžalobou, stejně tak mezi obžalobou a výrokem soudu platí shodná pravidla, která musí orgány činné v trestním řízení respektovat. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že v teorii i praxi obecných soudů není požadována naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozhodnutí soudu, postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé skutečnosti mohou přibýt, jiné odpadnout, nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Totožnost skutku je zachována za předpokladu a) úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku; b) úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání; c) jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné, zde musí být shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád II. §157–314s.Komentář . 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722–2723).
27. Dále je nezbytné připomenout, jak se v posuzovaném případě vyvíjela skutková zjištění ve vztahu k jednání dovolatele, jinými slovy jaký skutek byl předmětem řízení proti němu vedenému. Usnesením ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500-24/TČ-2014-252503, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání dovolatele pro skutek popsaný v bodě II. spočívající v tom, že „obviněný M. K., ve své činnosti řízený obviněnou S. B., měl za finanční odměnu 200 Kč na hodinu jednak přemýšlet nad způsoby, jak pomoci dosáhnout kýženého cíle obviněného R. B. spočívajícího v ukončení trestního řízení vedenému proti jeho osobě zproštěním obvinění, dále měl kontaktovat obviněným R. B. určené svědky a za finanční zálohu je přimět k následné schůzce, na které by další obvinění určení ke školení svědků vedli činnost směřující k ovlivnění jejich svědeckých výpovědí a konečně za slíbenou finanční odměnu získal a řídil obviněného P. B. k tomu, aby na domluvených schůzkách ovlivnil svědeckou výpověď jednoho z důležitých zamýšlených svědků“ (srov. str. 14 předmětného usnesení, č. l. 8252). Daný skutek byl konkretizován v bodě II. A, v němž byly dovolateli kladeny za vinu dva konkrétní dílčí útoky, jejichž předmětem bylo jeho jednání směřující ke dvěma svědkům, jejichž výpovědi měly být na základě pokynu obviněného R. B. ovlivněny, a to v prvém případě k J. B., ve druhém pak k L. T. (str. 16 usnesení, č. l. 8256). V podané obžalobě ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 VZV 1/2014-1597, bylo do bodu I. (str. 4 obžaloby, č. l. 15597) doslovně přejato obecné vymezení činnosti dovolatele popsané v bodě II. usnesení o zahájení trestního stíhání, změna nastala toliko v bodě I. A (původně II. A usnesení ze dne 14. 1. 2014), z něhož bylo vypuštěno jednání týkající se svědka J. B., zatímco jednání vztahující se ke svědkovi L. T. zde bylo ponecháno (str. 9 obžaloby, č. l. 15600).
28. Po provedeném hlavním líčení však popis skutku doznal změn. Dovolatel byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 69 T 4/2018, odsouzen za dvě dílčí jednání, která tvořila jeden skutek, a to v bodě I. A) 6) písm. a) za to, že se měl společně s obviněným P. B. snažit ovlivnit budoucí zamýšlenou svědeckou výpověď L. T. Jednalo se tedy o dílčí útok původně popsaný v bodě II. A usnesení o zahájení trestního stíhání a v bodě I. A podané obžaloby. Proti němu však dovolatel nevznesl žádné výhrady týkající se porušení zásady obžalovací. Naproti tomu rozsudek soudu prvního stupně přisoudil dovolateli také jednání v bodě I. A) 6) písm. b) spočívající v tom, že „s příslibem finanční odměny až 350 000 Kč se připravoval ke své nepravdivé svědecké výpovědi v trestní věci vedené pod sp. zn. OKFK-4226/TČ-2012-252503 s cílem prokázat, že jediný, kdo obchodoval s nelegálním lihem, který byl uskladněn v nemovitostech B., byl L. K., a s cílem vyvrátit jakoukoliv vědomost bratrů B. o obchodování s nelegálním lihem.“ Nelze si nepovšimnout, že ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu již nebyla přítomna ona obecná uvozující část, jak tomu bylo v bodě II. usnesení ze dne 14. 1. 2014 a v bodě I. podané obžaloby, přičemž z obsahu popisu skutku v těchto dokumentech je zřejmé, že tato pasáž byla na základě výsledků provedeného dokazování konkretizována právě v bodě I. A) 6) písm. b) rozsudku.
29. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel spatřoval porušení zásady obžalovací v tom, že mu po celou dobu řízení až do vynesení prvoinstančního rozsudku nebylo kladeno za vinu, že „se připravoval ke své nepravdivé svědecké výpovědi“ ve shora označené trestní věci. Nejvyšší soud ovšem nemohl jeho argumentaci přisvědčit. Z popisu skutku v bodě II. zmiňovaného usnesení i bodě I. obžaloby lze vcelku jednoznačně dovodit, že vedle kontaktování předpokládaných svědků, domlouvání schůzek za účelem jejich školení a řízení činnosti obviněného P. B. bylo počítáno ještě s dalšími možnými aktivitami, jimiž dovolatel mohl nezákonným způsobem ovlivnit trestní řízení ve prospěch obviněného R. B. To bylo vyjádřeno slovy, že dovolatel měl „přemýšlet nad způsoby, jak pomoci dosáhnout kýženého cíle obviněného R. B. spočívajícího v ukončení trestního řízení vedenému proti jeho osobě zproštěním obvinění“. Lze snad připustit, že citovaná formulace není úplně výstižná, jelikož pouhé „přemýšlení“ o způsobech, jak pomoci obviněnému R. B., by nebylo postižitelné, pokud by nemělo nějaké aktivnější vyústění (přinejmenším ve formě užitečného nápadu). Z logiky věci je proto zcela evidentní, že do rámce této úvodní věty musela být zahrnutelná i navazující činnost tohoto zaměření, pokud by v rámci následně prováděného dokazování vyplynula na povrch (v opačném případě by taková formulace prakticky postrádala smysl a nemělo by žádný význam zařazovat ji do popisu skutku). Z tohoto důvodu muselo být i dovolateli zřejmé, že do kontextu jeho jednání vymezeného již usnesením o zahájení trestního stíhání by mohly být eventuálně zařazeny i další jeho dílčí útoky směřující k nezákonnému ovlivnění předmětného trestního řízení, které by (a to je podstatné) zapadaly do rámce jediného skutku a pokryla by je jednotná právní kvalifikace.
30. Ve shora naznačených souvislostech pak nelze mít pochyb ani o dodržení zásady totožnosti skutku. V odstavci 26. tohoto usnesení zdejšího soudu bylo vysvětleno, že v daném směru jde o hodnocení, zda je či není dána (úplná nebo alespoň částečná) shoda v jednání nebo v následku. Lze vycházet z toho, že od počátku trestního řízení bylo již kalkulováno s tehdy ještě přesně nespecifikovanou aktivitou, případně aktivitami dovolatele, kterými se měl snažit „pomoci dosáhnout kýženého cíle obviněného R. B. spočívajícího v ukončení trestního řízení vedenému proti jeho osobě zproštěním obvinění“. Je vhodné ještě jednou zopakovat, že dané aktivity nebyly samostatným skutkem či skutky, nýbrž pouze případnými dalšími „dílčími útoky“ (nikoliv ve formálním procesněprávním smyslu), resp. dalšími alternativami jednání, které by společně s jednáním dovolatele, jehož předmětem bylo ovlivňování výpovědi L. T. a eventuálně i dalších svědků, zapadlo do rámce jediného skutku charakterizovaného: a) jednáním spočívajícím v různých způsobech nezákonné pomoci obviněnému R. B. v trestním řízení vedenému proti jeho osobě, aby b) došlo k zamýšlenému (škodlivému) následku spočívajícímu v ovlivnění označeného trestního řízení ve prospěch pachatele (případně i dalších pachatelů) trestného činu.
31. V hlavním líčení pak bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že dovolatel se (mimo jiné) připravoval na podání nepravdivé svědecké výpovědi ve prospěch obviněného R. B. a jeho bratra T. B. Je zcela zřejmé, že zmíněné dílčí jednání bez dalšího zapadá do obecně vymezeného jednání charakterizujícího skutek jako celek (srov. výše). Je navíc upřesněním úvodní části skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání i v podané obžalobě, kdy zpočátku obecně definovaná činnost byla v rozsudku soudu prvního stupně specifikována do podoby konkrétního počínání. Proto i při porovnání obou popisů předmětného „dílčího útoku“ (bez ohledu na celý skutek) lze hovořit o jednání, které je ve všech podstatných okolnostech shodné. Situace je ještě jednodušší v případě následku posuzovaného jednání, neboť ten již byl výslovně definován v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2014 (srov. citace výše) a po celou dobu trestního řízení nedoznal žádných změn. Přitom se beze zbytku vztahoval jak ke všem předpokládaným dílčím útokům, tak ke skutku jako celku. I po konkretizaci dílčího jednání dovolatele do podoby přípravy k podání nepravdivé svědecké výpovědi bylo proto možno konstatovat, úplnou shodu v následku, a to při jednání shodném ve všech podstatných okolnostech. Proto nezbývá než uzavřít, že změnou popisu jednoho z parciálních jednání v rámci posuzovaného skutku (spočívající v jeho specifikaci) nedošlo k narušení zásady totožnosti skutku podle §220 odst. 1 tr. ř., potažmo zásady obžalovací podle §2 odst. 8 tr. ř.
32. Ztotožnit se nelze ani s výhradou, že dovolateli nebyla dána možnost se k dílčímu jednání pod bodem I. A) 6) písm. b) vyjádřit a řádně proti němu uplatnit svou obhajobu. Jeho tvrzení vylučuje již samotný průběh řízení před soudem prvního stupně. Na tuto námitku, jakož i námitku týkající se zpochybnění totožnosti skutku ostatně reagoval odvolací soud v bodech 49. až 53. jeho usnesení (v bodech 49. až 52. v obecné rovině, pod bodem 53. konkrétně v posuzované situaci), když mimo jiné podotkl, že vzhledem k obsahu provedených důkazů nemohl dovolatel považovat rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé. Tomu nelze než zcela přisvědčit. Vyčetl-li dovolatel odvolacímu soudu, že žádné z jím připomínaných důkazů nekonkretizoval, je vhodné doplnit, že se jednalo prvořadě o poznámky obviněného R. B., z nichž některé se týkají právě dovolatele a jejich obsahem je taktéž koncept jeho nepravdivé svědecké výpovědi (zaměřené proti L. K.). Jiné se pak vztahují k předpokládané odměně za svědectví, ke kterému měl být podle dalších poznámek (s názvem „13.1.“) připraven. V podrobnostech je opět potřebné odkázat na body 285. až 286. rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou tyto důkazní prameny odpovídajícím způsobem rozebrány. Je tedy zřejmé, že zmiňovaná aktivita dovolatele byla v hlavním líčení řádně projednána, on, případně jeho obhájce, měli možnost se k obsahu předmětných důkazů vyjádřit a vznášet námitky. Za této situace nemohlo dojít ke zkrácení práva dovolatele na obhajobu. Rovněž je ve světle shora uvedených skutečností jasné, že meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně pro něj nemohlo být v žádném ohledu překvapivým.
33. Dovolatel napadl i právní posouzení skutku. Za tímto účelem využil dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
34. Ve vymezeném rámci dovolatel namítl, že útok pod bodem I. A) 6) písm. b) výrokové části rozsudku nalézacího soudu je skutkově definován toliko jako příprava. Přitom trestní zákoník nestanoví trestnost přípravy ani u jednoho z trestných činů, pod jejichž skutkové podstaty bylo zmiňované jednání podřazeno. Ani tuto výtku dovolací soud nemohl hodnotit jako opodstatněnou.
35. Co se týče zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, v tomto kontextu není od věci připomenout stanovisko právní nauky, podle které dokonání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku pachatelem je závislé na té které formě jeho jednání a dochází k němu u alinea 1 založením organizované zločinecké skupiny u alinea 2 účastí na ní a u alinea 3 jakoukoli její podporou, a to včetně jednání pachatele směřujícím k přijetí za jejího člena. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o kvalifikovanou přípravu povýšenou na dokonaný trestný čin, bude přicházet v úvahu pokus jen výjimečně, byť zcela vyloučen není (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4536). Poměrně podrobně v obdobném duchu na tuto problematiku reagoval i odvolací soud úvahami pod bodem 87. jeho usnesení.
36. Zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku se dopustí, kdo organizovanou zločineckou skupinu podporuje. Organizovaná zločinecká slupina je v §129 tr. zákoníku definována jako společenství nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Podporou organizované zločinecké skupiny se rozumí jakékoli jednání, jež nelze zahrnout pod pojem „účastní“ a kterým pachatel vyjadřuje především sympatie či jiný kladný vztah k takové skupině, přičemž může jít i o pomoc poskytnutou takové organizaci jako celku nebo i jen jejímu jednotlivému členu, ale v zájmu organizované zločinecké skupiny. Nevyžaduje se, aby pachatel, který poskytuje podporu jednotlivému členu v zájmu zločinecké skupiny, znal i její další členy, ale postačí jeho obecná představa, že podporuje skupinu, která vykazuje znaky uvedené v §129 tr. zákoníku. Podpora může mít podobu materiální, imateriální nebo i morální, přičemž je subsidiární ve vztahu k účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny. Na rozdíl od ní zásadně nemá žádnou bezprostřední souvislost s činností organizované zločinecké skupiny a zásadně bude připadat v úvahu jen u pachatelů, kteří nejsou členy organizované zločinecké skupiny. Může jít o podporu písemnou nebo ústní, faktickou, symbolickou, konkludentní apod. Přímou finanční podporou budou např. sponzorské dary nebo jiné obdobné poukazování finančních prostředků na účet organizované zločinecké skupiny, darování hotovosti, pořádání sbírky, propůjčení nemovitostí nebo movitých věcí jako např. automobilu. Za morální podporu či jinou imateriální podporu lze považovat např. projevy sympatií, propagaci její činnosti, intervenci ve prospěch cílů organizované zločinecké skupiny u různých orgánů či institucí, poskytnutí informací, ale i vyjadřování souhlasu s její činností nebo výzvy k jejímu pokračování, ke sbírkám či darům v její prospěch apod. Podporou přitom nemusí být jen jednání, které by samo naplňovalo znaky některého dalšího trestného činu. Spáchá-li však podporovatel akt podporování samostatným dalším trestným činem, příp. se o něj pokusí, bude to třeba vyjádřit souběhem trestného činu účasti na zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a takového trestného činu nebo jeho pokusu spáchaného za podmínek §107 tr. zákoníku a v případě jeho potrestání vyměřením trestu odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby podle §108 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4539–4540).
37. Ze shora popsaných teoretických východisek je patrné mimo jiné, že organizovanou zločineckou skupinu lze podporovat mnoha různými způsoby, včetně těch, které nejsou samy o sobě trestné. Může se jednat rovněž o „pomoc poskytnutou takové organizaci jako celku nebo i jen jejímu jednotlivému členu, ale v zájmu zločinecké skupiny“. Zejména posledně uvedená modalita přesně dopadá na jednání dovolatele, a to na všechny jeho dílčí akty. Zjednodušeně by se dalo říci, že dovolatel vyvíjel různorodou činnost, aby pomohl obviněnému R. B. co nejlépe se vypořádat s jeho trestním stíháním. Tímto poskytoval jednoznačnou podporu nejen jemu, ale též celé organizované zločinecké skupině, jejíž existenci nezpochybnil, poněvadž svým jednáním fakticky usiloval o zajištění jejího dalšího fungování. Lze připomenout, že podporu poskytoval již samotným příslibem, že bude před orgány činnými v trestním řízení nepravdivě vypovídat ve prospěch obou bratrů B., a především následnou přípravou k této výpovědi podle konceptu obviněného R. B., jakož i podniknutím řady praktických kroků k zajištění nepravdivé výpovědi svědka L. T. Podstatou takto poskytované podpory byla kromě již uvedeného také součinnost dovolatele s obviněnou S. B. (validace a ulehčení její práce) při plnění úkolů ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Je zjevné, že podpora ze strany dovolatele byla zločinecké organizaci reálně poskytnuta. Námitkám týkajícím se nenaplnění znaků dokonaného zločinu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny podle §361 odst. 1 alinea třetí proto nelze přisvědčit.
38. Pro úplnost lze doplnit, že pochybnosti nepanují ani o právní kvalifikaci skutku jako přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Předpoklady trestní odpovědnosti za přečin nadržování odvolací soud zevrubně vyložil pod body 90., 92. usnesení a v tomto ohledu lze na jeho právní úvahy jen odkázat. V daném případě dovolatel pomáhal pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, tím, že aktivně obstarával nepravdivé důkazy k jeho vyvinění, přičemž k dosažení tohoto cíle podporoval i činnost dalších osob. Není žádných pochyb o tom, že skutek charakterizovaný neoddělitelným jednáním dovolatele spočívajícím jednak v přípravě (nikoliv ve smyslu vývojového stadia trestného činu) jeho samotného na výpověď ve prospěch pachatele trestného činu, ale i v učinění řady kroků k zajištění nepravdivé výpovědi svědka L. T. v tomtéž úmyslu vykazuje znaky nejméně dokonaného přečinu nadržování. Dovolatel i jeho spolupachatelé jednali ve vysoce sofistikované vzájemné spolupráci, vedené tímtéž záměrem – ilegálním způsobem ovlivnit trestní řízení, a zamezit tak výkonu spravedlnosti.
39. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu