ECLI:CZ:NS:2024:11.TDO.1028.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 1028/2023-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněné M. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 13 To 179/2023-207, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 45/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. Z., odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 6. 2023, č. j. 4 T 45/2023-168, byla obviněná M. Z. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněná – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustila následovně:
dne 10. 8. 2022 v době od 17:30 do 18:00 hod. v obci XY v ulici XY v rodinném domě č. p. XY, ve kterém bydlela, nezajistila jako matka dítěte řádný dohled nad svým nezletilým synem AAAAA (pseudonym), narozeným XY, kterého nechala po přesně nezjištěnou dobu se bez dozoru volně pohybovat společně se svými dalšími dvěma nezletilými dětmi na zahradě náležející k rodinnému domu, na které se nacházel nezabezpečený, volně přístupný, do země zapuštěný zahradní bazén s hloubkou vody 100 cm, do kterého nezletilý za blíže nezjištěných okolností spadl, pod hladinou zůstal nejméně 10 minut, poté byl obviněnou vytažen, po zahájení okamžité resuscitace na místě byl v kritickém stavu transportován leteckou záchrannou službou do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Karlovo náměstí, kde téhož dne v 22:10 hod. zemřel v důsledku udušení utonutím, tedy v rozporu s §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si nepočínala tak, aby nedošlo k újmě na zdraví nebo životě jejího nezletilého syna.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněné uložil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu dále soud prvního stupně uložil obviněné povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně a. s., IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 (dále jen „poškozená zdravotní pojišťovna“) náhradu škody ve výši 161 599 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozené zdravotní pojišťovně ve výši 53 866,33 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozenou zdravotní pojišťovnu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ludmily Hájkové, advokátky, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Po rekapitulaci průběhu řízení a stěžejních argumentů své obhajoby před oběma soudy nižších instancí obviněná namítá, že soud prvního stupně zcela odhlédl od skutkového stavu věci, rezignoval na právní posouzení věci a jeho podřazení pod správnou normu trestního práva hmotného, což vedlo k tomu, že tento soud rozhodl nesprávně, nepřiměřeně tvrdě a v rozporu se stávající judikaturou. Odvolací soud chybu soudu prvního stupně nejen nenapravil, ale dopustil se dalších nesprávných závěrů.
6. Obviněná konkrétně namítá, že odvolací soud svůj rozsudek založil na nesprávném právním posouzení dodržení potřebné míry opatrnosti a náležitého dohledu. Bez dalšího zkoumání uzavřel, že obviněná nemohla dodržet potřebnou míru opatrnosti, když se od dětí vzdálila, byť jen na krátkou dobu, nechala je pohybovat v blízkosti nezajištěného a opuštěného bazénu a nepřijala žádná preventivní opatření. Rozsudek odvolacího soudu tedy podle jejího názoru říká, že aby dodržela potřebnou míru opatrnosti, musela by být s dětmi fakticky nepřetržitě a ani na pár minut je nespustit z očí. Z dokazování přitom nevyplynulo, že by se děti pohybovaly v blízkosti bazénu nebo že by zde byly podobné skutečnosti, které by na matku kladly takové nároky, aby své děti nemohla zanechat ani na chvíli bez dozoru.
7. Dále obviněná zdůrazňuje, že v rámci řízení bylo prokázáno, že v době, kdy šla připravit pití nezletilému synovi (dále jen „poškozený“), se všechny nezletilé děti včetně poškozeného nacházely na opačné straně zahrady, než se nacházel bazén, a to u pískoviště a trampolíny. Soudy neprovedly žádné šetření ohledně výměry pozemku, o umístění bazénu a místa, kde si děti hrály, a vůbec o možnostech dětí se k bazénu dostat. Soud tedy své závěry založil pouze na nepodložené úvaze. Oba soudy nijak nepodložily svou úvahu, jak měla obviněná bazén zabezpečit či jaká preventivní opatření měla přijmout. Jestliže odvolací soud rozvinul polemiku nad tím, co všechno si měla či mohla představit nebo domýšlet, klade tím na ni nepřiměřené nároky, neboť opravdu nelze domýšlet veškerá jednání do všech důsledků, podrobností a případných eventualit či alternativ.
8. Obviněná je přesvědčena, že odvolací soud k ní přistupoval jako k někomu, kdo nechal své nezletilé děti u čtyřproudé silnice nebo kdo poslal děti za plot, kde se nacházel štěkající pes či je zanechal přes noc samotné v bytě. V posuzované věci ovšem tento případ nenastal.
9. Obviněná má za to, že ve věci je stěžejní otázka dodržení potřebné míry opatrnosti, jelikož v případě jejího dodržení nejde o zavinění z nedbalosti, a to i v případě, že nastane trestně relevantní následek. Sama vypověděla, že v den incidentu šla poškozenému nachystat pití, což je obvyklá činnost, kterou rodiče běžně dělají. Poškozený byl na zahradě se svými staršími sourozenci, a navíc vodu neměl rád a vždy se jí vyhýbal. Proto ji ani nenapadlo, že by se poškozený mohl k bazénu přiblížit nebo do něj spadnout. Bazén se navíc nadto nacházel na druhé straně domu, než se nacházely děti v době, kdy šla připravit poškozenému pití. Obviněná soudům doložila vztah poškozeného k vodě a jeho povahu. Na základě těchto znalostí bazén nepředstavoval riziko ohrožující život dítěte. Za tímto účelem navrhovala svůj výslech, což ovšem soud prvního stupně zamítl. Následně obviněná opakuje svou výpověď o průběhu incidentu a také o vztahu poškozeného k vodě. Rizika byla podle ní natolik nepředvídatelná, že není možné dovodit, že by k pádu poškozeného do bazénu vůbec mohlo dojít.
10. Obviněná vyslovuje názor, že soudy na ni kladly přehnané nároky a nedostatečně zkoumaly jedinečné dané věci. V této souvislosti poukazovala již u soudu prvního stupně na několik soudních rozhodnutí, v nichž byl řešen podobný případ jako u ní. Ve všech případech bylo soudům nižších stupňů vyčteno, že kladly přehnané nároky na obviněné a že nedostatečně zkoumaly jedinečné okolnosti rozhodovaných věcí.
11. V prvním případě se Nejvyšší soud ČSSR v rozhodnutí ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, uveřejněném pod č. 4/1970 Sb. rozh. tr., zabýval otázkou nezbytnosti nepřetržitého dohledu nad nezletilými, když vyjádřil závěr, že náležitým dohledem není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně („na každém kroku“), neboť v takovém případě by byla zákonem předpokládaná možnost zproštění odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena. Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako např. na věk, povahové vlastnosti a celkové chování nezletilého dítěte.
12. K vykonávání dohledu se dále Nejvyšší soud ČSR vyjádřil i ve svém rozhodnutí ze dne 24. 5. 1923, sp. zn. Kr I 417/22, (rovněž se jednalo o utonutí dítěte), když uvedl, že matka není při nejlepší vůli s to, aby opatrovala své děti a dohlédala na ně tak, aby je nepustila z očí. V tomtéž rozsudku rovněž vytkl soudům nižších instancí, že se nezabývaly tím, kolikrát dané dítě okolo vody prošlo bez závady, a nezjistily, zda dítě utonulo právě proto, že nabíralo vodu nebo se dítě octlo ve vodě z jiných důvodů. Své úvahy Nejvyšší soud ČSR uzavřel tak, že s přihlédnutím k věku chlapce a skutečnosti, že kolem rybníka chodil často a nic se nestalo, matka nemohla tušit, že by se tentokrát mohlo dítěti něco stát. Nelze jí klást k tíži zanedbání dohledu, nýbrž jde o nezaviněnou nehodu, za niž nemůže být obviněná trestně odpovědná.
13. Vztaženo na tuto věc lze podle obviněné soudům vytknout, že ve věci nezjišťovaly skutečné poměry v daném místě, zda mohla předvídat, že dítě, které se nachází na jedné straně zahrady, mohlo za běžného chodu věci běžně projít okolo bazénu. Dále odvolací soud nezkoumal, z jakého důvodu dítě do bazénu spadlo, což ve vztahu k zanedbání nebo dodržování náležitého dohledu hraje roli. Odvolací soud se v tomto směru spokojil pouze s domněnkami a s nijak nepodloženými úvahami.
14. Obviněná dále poukazuje na to, že jiná rozhodnutí nejvyšších soudních instancí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. 4. 1927, sp. zn. Zm I 113/27, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005) sice kladla zanedbání dohledu za vinu rodiči, avšak buďto se jednalo o uzamčené děti v bytě, kdy tento byt rodiče opustili, nebo o spadení dítěte do vaničky s vařící vodou. Tedy buďto se jednalo o situaci skutečného a faktického opuštění dítěte bez možnosti na děti dohlížet – děti byly skutečně opuštěny, nebo o situace otevřeného rizika, které v daném konkrétním okamžiku obecně představují riziko i pro dospělého člověka (vařící voda).
15. Obviněná má za to, že oba soudy vyhnaly některé své teorie a závěry ohledně rodičovské zodpovědnosti a dohledu nad dětmi až do takových absurdit, které v zásadě není možné ani při dodržení běžné či dokonce zvýšené opatrnosti splnit. To vše v době, kdy mnohé průzkumy a studie prokazují, že dětem neprospívá, když je hlídáme na každém kroku, nevedeme je k samostatnosti a neponecháváme jim prostor pro vlastní iniciativu a „svobodu“ přiměřenou jejich věku.
16. Obviněná namítá, že odvolací soud bez jakékoliv opory v zákoně nebo judikatuře uvedl, že pochybila, když své nezletilé děti, byť jen na krátkou dobu opustila a nechala je pohybovat se v blízkosti nezajištěného a do výšky jednoho metru napuštěného bazénu, aniž by učinila v úvahu připadající preventivní opatření. To vše s cílem rozsudek odůvodnit tak, aby mohla být uznána vinnou a mohl jí být uložen (byť podmíněný) trest, přestože již je dávno potrestána (bez ohledu na její případné zavinění) do konce života tím, že přišla o své dítě.
17. Obviněná uvádí, že podle závěru odvolacího soudu by tak měla nad dětmi vykonávat fakticky nepřetržitý dohled bez možnosti se od dětí jakkoliv vzdálit, a to fakticky ani při návštěvě toalety. Ostatně výrok předsedkyně senátu soudu prvního stupně, kdy tato uvedla, že po matce samozřejmě nikdo nechce, aby se svými dětmi byla nepřetržitě, ale že měla jít udělat pití společně s dětmi a na zahradě je nenechávat samotné, mluví za vše.
18. V další argumentaci obviněná brojí proti výroku o náhradě škody. Přestože odvolací soud výrok o náhradě škody z původní částky 161 599 Kč snížil, a to na konečných 53 866,33 Kč, kdy jako právní podklad použil §2953 o. z. s tím, že se zbytkem nároku byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, má obviněná za to, že tento výrok odvolacího soudu o náhradě škody je nesprávný, a to z následujících důvodů.
19. Obviněná své zavinění na tragickém následku popírá, tedy co se týká odpovědnosti v trestněprávní rovině. Samozřejmě, že si tragickou událost pořád přehrává v hlavě a trýzní se myšlenkami, co mohla udělat lépe a jinak, nicméně objektivně je třeba říci, že je nemožné mít nad dětmi neustále kontrolu a vědět o každém jejich pohybu.
20. Obhajoba je přesvědčena, že v daném případě jde o nezaviněnou tragickou událost, a ne o protiprávní jednání, tudíž nelze vzniklou škodu poškozené zdravotní pojišťovny dávat do příčinné souvislosti s jednáním obviněné. Jak správně odvolací soud uvedl, adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Přestože odvolací soud využil moderačního práva, vůbec nepodrobil přezkumu samotný výrok o náhradě škody, resp. jeho základ, tj. nezkoumal okolnosti vzniku nákladů na straně poškozené zdravotní pojišťovny a skutečnost, že záchranná služba byla přivolána za účelem záchrany lidského života.
21. Obviněná poukazuje na to, že moderační právo v tomto případě odvolací soud využil pouze do té míry, že moderace má pouze dočasnou, a nikoliv trvalou povahu. Ke snížení náhrady škody v tomto případě fakticky nedošlo, když výše náhrady škody se může poškozená zdravotní pojišťovna domáhat v řízení ve věcech občanskoprávních. Využitím moderačního práva s tím, že ve zbytku se má poškozená zdravotní pojišťovna domáhat svého práva na náhradu škody v řízení ve věcech občanskoprávních, nedošlo k moderování náhrady škody, ale fakticky k částečnému zamítnutí tohoto nároku v adhezním řízení. Navíc obviněná uvádí, že v těchto podobných případech bývají poškození odkazováni v plném rozsahu se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, a to právě z důvodu nezbytnosti rozsáhlého dokazování k nárokům pojišťoven.
22. Ad absurdum vzato by platnost a správnost výroku o náhradě škody mohla mít ten následek, že osoby, které chtějí někoho zachránit, by raději záchrannou službu nevolali v obavě, že budou muset platit její náklady, když se záchranáři rozhodnou přivolat na pomoc vrtulník. Rozhodnutí o přivolání vrtulníku neučinila obviněná, ale vyhodnotila to obsluha tísňové linky zdravotnické záchranné služby a převoz do nemocnice byl následně učiněn na základě rozhodnutí zdravotnického personálu, který oživování prováděl na místě tragédie.
23. Na základě shora uvedeného obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud shora uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval a vyslovil, postupem podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 13 To 179/2023-207, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 6. 2023, č. j. 4 T 45/2023-168, a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Kolíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněné k této uvádí, že obviněná správně označila dovolací důvod a jí uplatněná argumentace mu také částečně odpovídá. Po důkladném posouzení rozsudků obou soudů je však třeba dojít k závěru, že jimi zvolená právní kvalifikace skutku je správná.
25. Státní zástupkyně se nejprve vyjadřuje k namítanému nenaplnění objektivní, ale především subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že došlo ke smrti poškozeného, který se dne 10. 8. 2022 minimálně v podvečerních hodinách pohyboval sám, resp. jen se svými sourozenci bez dozoru na zahradě rodinného domu, na které se nacházel do země zapuštěný zahradní bazén s hloubkou vody jeden metr. Je zřejmé, že poškozený spadl a utonul v důsledku toho, že nad ním nebyl vykonáván dohled, přičemž ani jeden ze starších sourozenců nebyl ve věku, kdy by byl způsobilý kvalifikovaný dohled nad poškozeným převzít.
26. Ohledně subjektivní stránky státní zástupkyně uvádí, že obviněná si musela být vědoma především věku svého dítěte, v němž není samo schopno vyhodnotit nebezpečnost volně přístupné vodní plochy, ale také toho, že jej ponechává, pokud odchází do domu, bez dozoru v rizikovém prostoru, který je sám o sobě pro tříleté dítě bez dohledu nebezpečný. Obviněná tedy musela vědět, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nezpůsobí.
27. Ke smrti poškozeného došlo primárně proto, že obviněná jako jeho matka nad ním nevykonávala dozor, a to ani prostřednictvím jiné osoby, přičemž si prokazatelně byla vědoma toho, že na zahradě je nebezpečná vodní plocha. Současně tak porušila povinnost uloženou §858 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou je možno v kontextu s právní úpravou a okolnostmi případu považovat za důležitou. V daných souvislostech tedy soud prvního stupně případně poukázal, pokud jde o rodičovskou odpovědnost, na §858 o. z. V situaci, kdy obviněná jako matka věděla, že se takto malé dítě může pohybovat volně na zahradě, kde je bazén, v němž je metr vody, aniž by mohla jakkoliv spoléhat na to, že poškozený je v péči ostatních sourozenců, přičemž v důsledku toho došlo k utonutí dítěte, pak v tomto kontextu absenci jeho dozoru je třeba vnímat jako porušení primární povinnosti rodiče, v důsledku jejíhož nesplnění došlo k popsanému následku.
28. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že v případě obviněné se jedná o rodiče dítěte, který je povinen ho před obdobnými nehodami chránit a učinit veškerá možná v úvahu připadající preventivní opatření. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Není přitom jakkoliv důležité zvažovat, jaká opatření měla či neměla obviněná učinit, neboť neučinila opatření žádné. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že se poškozený v předmětném bazénu již jednou topil, a to opět v nepřítomnosti matky, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně J.
29. Obviněná dále zpochybnila, že by její jednání mělo být posouzeno jako trestné, neboť bylo potřeba na daný případ aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je upravena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající. K tomu státní zástupkyně uvádí, že v souvislostech dané trestní věci nebylo možné princip subsidiarity trestní represe aplikovat, neboť v posuzovaném případě šlo o flagrantní selhání obviněné, která nedocenila svoji rodičovskou roli, zvláště pokud jde o výkon dohledu nad dítětem ve věku tří let. Byť lze rozhodně souhlasit s obviněnou, že není v možnostech rodiče zabezpečit nepřetržitý dohled nad dítětem, na druhou stranu tento je bezpodmínečně třeba zabezpečit v případě, pokud se dítě pohybuje v rizikovém prostoru. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že poškozený již jednou do bazénu v nepřítomnosti matky spadl. Jestliže tedy obviněná věděla, že dítě již do bazénu spadlo, bylo skutečně její povinností buď zabezpečit v době své nepřítomnosti předmětnou vodní plochu anebo nezletilého samotného na zahradě neponechávat. Obviněná jako matka byla povinna poškozeného chránit a učinit veškerá možná v úvahu připadající preventivní opatření.
30. Pokud jde o námitky obviněné směřující do výroku o náhradě škody, tyto podle státní zástupkyně pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit nelze, neboť námitky proti adheznímu výroku lze pod citovaný dovolací důvod podřadit v případě, pokud by namítala nesprávné hmotněprávní posouzení, tedy porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody nebo porušení ustanovení upravující odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. Takové námitky však obviněná nevznesla, neboť nesprávnost uvedeného výroku odvozuje od toho, že není za smrt svého dítěte odpovědná a že lékařská péče poškozenému nebyla poskytnuta v souvislosti s jejím jednáním, respektive opomenutím, což jsou však tvrzení zavádějící. Za hmotněprávní námitku nelze označit ani poukaz obviněné na to, že soudy neměly rozhodovat o náhradě škody, ale poškozenou odkázat s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedené tvrzení obviněné přitom přímo odporuje §228 odst. 1 tr. řádu, v němž je vyslovena povinnost soudu odsuzuje-li obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uložit mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn nebo nestanoví-li tento zákon jinak. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud podle předmětného zákonného ustanovení uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
31. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu státní zástupkyně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
32. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněné k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněné přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
34. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
35. Obviněná své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( první alternativa ) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
36. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
37. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že část dovolací argumentace obviněné odpovídá jí uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To proto, jelikož jejím prostřednictvím obviněná brojí proti právnímu posouzení naplnění objektivní a částečně i subjektivní stránky trestného činu [tato námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě]. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, v této části je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné. Naopak zbývající námitky obviněné jí uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodů neodpovídají. To proto, neboť jejich stěžejní část je značně obecná, jde-li o namítané rozhodnutí v rozporu s judikaturou. Brojí-li obviněná proti výroku o náhradě škody, platí sice, že taková námitka je již dostatečně konkrétní, avšak obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nenaplňuje. To proto, že obviněná nenamítá nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž svou argumentaci staví na popírání odpovědnosti za smrt svého dítěte a na tvrzení že zdravotní péče nebyla poskytnuta v souvislosti s jejím jednáním. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
38. V prvé části podaného dovolání obviněná brojí proti postupu odvolacího soudu, který podle ní nesprávně posoudil dodržení potřebné míry opatrnosti a náležitého dohledu. Tímto obviněná rozporuje naplnění subjektivní a objektivní stránky spáchaného trestného činu.
39. Oba soudy, byť to obviněná zpochybňuje, se otázce subjektivní i objektivní stránky pečlivě věnovaly. Soud prvního stupně zejména uvedl, že obviněná nedostála svým povinnostem rodičovské péče, když nechala své tři nezletilé děti ve věku šest, pět a tři roky, které navíc neuměly plavat, samotné na zahradě, na níž se nacházel i do země zapuštěný a nezakrytý bazén s výškou hladiny jeden metr, a to i přes to, že poškozený do tohoto bazénu již dříve spadl a topil se (srov. zejména bod 22. a dále též body 21., 23. až 24. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeného nebezpečí si obviněná přitom musela být vědoma a bez přiměřených důvodů spoléhala, že k následku nedojde. Odvolací soud pak ve svém rozsudku připomněl obsah rodičovské odpovědnosti podle §858 o. z. a zdůraznil, že náležitý dohled nad nezletilým musí odpovídat celkovému stupni vývoje nezletilého, a to jak v obecné rovině, tak i s přihlédnutím k jeho osobním a osobnostním vlastnostem. Obviněná i podle odvolacího soudu zcela jednoznačně porušila svoji povinnost stanovenou v §858 o. z. tím, že opustila, byť jen na krátkou dobu, své tři nezletilé děti útlého věku, nechala je pohybovat se v blízkosti shora popsaného bazénu, aniž by učinila veškerá možná v úvahu přicházející preventivní opatření, odešla dovnitř domu, a bez přiměřených důvodů spoléhala, že se nic nestane. Poškozený poté z přesně nezjištěných příčin do shora popsaného bazénu spadl a bezprostřední příčinou jeho smrti bylo udušení z utopení. Uvedeným jednáním tak podle odvolacího soudu obviněná jako tzv. dozorčí osoba zanedbala povinnost náležitého dohledu a povinnost chránit své dítě. Současně také obviněná podle odvolacího soudu neprokázala, že náležitý dozor nad nezletilým nezanedbala (bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také ve shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že mezi jednáním obviněné spočívající v porušení její zákonné povinnosti náležitého dohledu a povinností chránit nezletilé dítě a způsobeným následkem – smrtí poškozeného – je dána příčinná souvislost (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu). S uvedenými závěry obou soudů se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, považuje je za správné, zákonné a též řádně odůvodněné. Z tohoto důvodu také Nejvyšší soud, v souladu se zásadou procení ekonomie, na tyto plně odkazuje a nepovažuje za účelné ničeho dalšího dodávat.
40. Obviněná dále ve svém dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou. Podle jejího názoru přitom oba soudy nezohlednily jedinečné okolnosti případu. Přitom právě v jí citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vytkl soudům nižších instancí, že nedostatečně zohlednily okolnosti případu a na obžalované kladly přehnané nároky. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Je tomu tak proto, že tímto argumentem obviněná brojí proti údajnému nezohlednění jedinečných okolností, jde tedy o námitky skutkové, na základě kterých, tedy odvozeně, shledává nesprávné právní posouzení skutku. Navíc Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že oba soudy se konkrétními okolnostmi daného případu náležitě zabývaly, byť s tímto obviněná nesouhlasí, když zohlednily věk nezletilých dětí, skutečnost, že kolem bazénu byly poházené hračky, bazén byl neudržovaný a nezabezpečený a poškozený se již jednou v tomto topil (viz body 20. až 24. rozsudku soudu prvního stupně a body 7. až 9. rozsudku odvolacího soudu).
41. V závěru svého dovolání obviněná napadá výrok o náhradě škody. Obviněná přitom popírá své zavinění a zároveň vytýká, že odvolací soud nezkoumal okolnosti vzniku nákladů na straně poškozené zdravotní pojišťovny. Nejvyšší soud k předmětné argumentaci uvádí, že tato neodpovídá obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Námitky proti adheznímu výroku by bylo možno uplatnit v případě porušení hmotného práva upravujícího náhradu škody. Takové námitky však obviněná nevznáší. Svou argumentaci staví na popírání svého zavinění a tvrzení, že škoda nevznikla v souvislosti s jejím jednáním, což však neodpovídá závěrům obou soudů. Za relevantně uplatněnou nelze ani považovat námitku obviněné, že soudy měly poškozenou zdravotní pojišťovnu odkázat s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto tvrzení totiž odporuje dikci §228 odst. 1 tr. řádu. Daná argumentace navíc neodpovídá ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
42. Obviněná M. Z. se prostřednictvím podaného dovolání a shora rozebrané argumentace dožadovala kasace v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však zjistil, že napadená soudní rozhodnutí nevykazují vady, které by jej opravňovaly k jejich zrušení podle §265k odst. 1 tr. řádu. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněné odmítnout. Vzhledem k tomu, že obviněnou uplatněná dovolací argumentace byla shledána v části zjevně neopodstatněnou, přistoupil Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu