ECLI:CZ:NS:2024:11.TDO.1073.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 1073/2023-958
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného H. P. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 11 To 18/2023, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 5/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 11 To 18/2023 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 53 T 5/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř., se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 10 2022, sp. zn. 53 T 5/2020, byl obviněný H. P. R. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že:
v průběhu měsíce června 2016 zkontaktoval R. R., jehož trestní věc byla vedena u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 5/2017, obviněného a požádal jej o odvoz zbývajícího amfetaminu, který vyrobil v XY, v ulici XY v XY, a to pod příslibem finanční odměny ve výši nejméně 8.000 euro, přičemž obviněnému řekl, že se bude jednat o kontraband s nelegálním zbožím, obviněný přijel svým vozidlem Mercedes – Benz 108 CDI, RZ XY do XY k R. R. a ten společně s J. B. v objektu XY na adrese XY, XY, naložili nejméně 10 kg amfetaminu do nádrže uvedeného vozidla a tímto obviněný odjel dne 27. 6. 2016 do Švédska do XY, kde si v ranních hodinách dne 29. 6. 2016 v kempu uvedené vozidlo převzal R. R. a odjel s ním v doprovodu T. K. do XY do autodílny na adrese XY, kde byla zásilka vyložena, přičemž za uvedený amfetamin dostal R. R. ve Švédsku od T. K. finanční částku ve výši nejméně 10.000 euro, kdy z této částky obviněnému vyplatil 1.500 euro a zbytek mu měl doplatit po svém návratu z Budapešti, kde mu byl vyplacen zbytek peněz za amfetamin, nicméně k tomuto již nedošlo, neboť dne 7. 7. 2016 byl R. R. zadržen,
přičemž uvedeného jednání se obviněný dopustil bez příslušného povolení a přesto, že amfetamin je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách z roku 1971 sjednané 21. 2. 1971 ve Vídni a citovanou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, přičemž vládu k takovému nařízení zmocňuje ustanovení §44c odst. 1 písm. e) zákona č. 167/1995 Sb., v platném znění, a s vědomím, že se jedná o látku, kdy nakládání s ní je regulováno zákonem,
čímž měl spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci odvolání v neprospěch obviněného, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 11 To 18/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3 . Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení lze dodat, že v předmětné věci jde o v pořadí třetí rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Poprvé rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2020, č. j. 53 T 5/2020-678, tak, že trestní stíhání obviněného podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Ke stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 To 35/2020-702, zrušil výše uvedené usnesení krajského soudu a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2021, č. j. 53 T 5/2020–749, byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 11 To 32/2021–779, zrušil výše uvedený rozsudek krajského soudu a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V návaznosti na to Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci výše již citovaným rozsudkem ze dne 24. 10. 2022, č. j. 53 T 5/2020-844, ohledně obviněného H. P. R. znovu rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
II.
Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 11 To 18/2023, podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného H. P. R., přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř.
5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel připomenul, že ve zprošťujícím rozsudku ze dne 24. 10. 2022 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dospěl k závěru, že o naplnění objektivní stránky stíhaného trestného činu nejsou žádné pochybnosti, ale jeho subjektivní stránka, tedy úmyslné zavinění obviněného, spolehlivě prokázána nebyla. V této souvislosti krajský soud ustálil svá skutková zjištění, podle kterých se svědek R. R. s obviněným H. P. R. dohodl na převozu „něčeho“ z České republiky do Švédska, přičemž svědek R. R. – ačkoli obviněnému převáženou věc blíže nespecifikoval – mu rovněž sdělil, že půjde o převoz nelegální věci (vyjádřil se před obviněným doslova v tom smyslu, že půjde o „kontraband“), na což obviněný reagoval v tom smyslu, že „…je mu to jedno, ať jsou to třeba zbraně“. Za převoz uvedené neznámé věci, ohledně níž svědek R. R. vyjádřil toliko, že se jedná o záležitost nelegální a že věc bude ukryta někde ve vozidle, současně obviněnému přislíbil odměnu v přesně nezjištěné výši, avšak v řádu tisíců euro. Podle krajského soudu bylo též prokázáno, že svědek R. R. do vozidla obviněného, poté, co mu jej obviněný předal, skutečně naložil amfetamin, a to na místo, které obviněnému známo nebylo. Ve Švédsku se pak oba setkali na předem dohodnuté schůzce, při níž svědek R. R. znovu převzal automobil obviněného a v něm uloženou věc (amfetamin) vyzvedl.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v návaznosti na výše uvedené k problematice subjektivní stránky především akcentoval, že nebylo prokázáno, že by obviněný věděl, co z České republiky do Švédska ve svém vozidle převáží, a kde je to konkrétně uloženo, a stejně nemohl vědět ani to, zda nějakou věc svědek R. R. do automobilu skutečně naložil. Podle krajského soudu nemohl z žádných indicií odhadnout ani skutečný charakter oné převážené věci, tedy že převáží drogu, přičemž významnou není ani výše odměny, ani skutečnost, že R. R. byl v minulosti, avšak před více než třiceti lety, odsouzen pro drogovou trestnou činnost. Ve vztahu k dohodnuté odměně soud podotkl, že i v minulosti, před rozšířením podnikání v oboru zásilkových služeb kupříkladu řidiči autobusů realizovali „kurýrní služby“ pro jiné za úplatu, přičemž výše odměny sjednané v této konkrétní věci mohla odpovídat představám obviněného o majetkových poměrech svědka R. R. Ve vztahu k jakémusi projevu lhostejnosti obviněného, který vyplynul z jeho tvrzení v tom smyslu, že „je mu jedno, co poveze, ať jsou to třeba zbraně“, soud konstatoval, že není zřejmé, zda měl R. informaci o ukrytí věci ve vozidle za vážně míněnou a zda jeho odpověď nebyla pouhým zlehčením situace s tím, že mohl žít v domnění, že nic nelegálního ve skutečnosti nepoveze. Takový projev lhostejnosti není dostatečný pro naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a nelze jej tak přeceňovat ve smyslu úmyslné formy zavinění. Soud současně vyjádřil přesvědčení, že lze věřit i tvrzení obviněného H. P. R., který vyloučil, že by kdy byl ochoten vědomě převážet drogy, přičemž současně je možno předpokládat, že svědku R. R. jako svému známému důvěřoval, a tedy věřil, že by ho takovému riziku spojenému s odhalením převozu drog nevystavil. Samotnou obhajobu obviněného H. P. R., který jakoukoli dohodu se svědkem R. R. o převozu čehokoli popřel, a za důvod předání svého automobilu označil pouze jeho opravu, soud označil za vyvrácenou, současně však doplnil, že ze způsobu obhajoby vinu dovozovat nelze, neboť obviněným sdělené informace mohly být reakcí na odhalení podstaty jednání a své role kurýra. Podle Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci tedy nebyl bez důvodných pochybností prokázán pozitivní volní vztah obviněného k přepravě omamné nebo psychotropní látky. Soud nadto v odstavcích 53. a 54. odůvodnění svého rozhodnutí označil za nesprávnou takovou úvahu obžaloby, podle které přistoupení na nabídku pašování je možno hodnotit jako pozitivní projev vůle ve vztahu k jakékoliv věci a úmyslné nezajímání se pachatele o povahu nákladu je třeba považovat za srozumění.
7. Na uvedený zprošťující rozsudek reagovala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci odvoláním, které Vrchní soud v Praze shora zmíněným usnesením ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 11 To 18/2023, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. S úvahami soudu prvního stupně se přitom ztotožnil a připomněl, že důvodně postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo .
8. S tímto právním závěrem Vrchního soudu v Praze a s rozhodnutím o zproštění obžaloby s akcentem na absenci úmyslného zavinění, dovolatel vyjádřil nesouhlas, neboť je přesvědčen, že v případě obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky zločinu, pro který na něj byla podána obžaloba a jejich naplnění lze dovodit ze samotných skutkových zjištění soudů.
9. K tomu poznamenal, že s významnou částí skutkových zjištění soudu prvního stupně je třeba se ztotožnit, neboť z provedených důkazů vyplývají. Z tohoto pohledu je tudíž namístě připustit i to, že obviněný neznal přesný charakter převážené věci (tedy že se jedná konkrétně o amfetamin) a neznal ani její množství. Stejně tak nelze zpochybnit závěr soudu, podle kterého nebylo spolehlivě zjištěno, že by obviněnému byla přislíbena konkrétně odměna ve výši 8.000 euro, prokazatelně se však jednalo o odměnu v řádu tisíců euro.
10. To však neplatí o dvou podstatných závěrech učiněných Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci a stvrzených Vrchním soudem v Praze, které naopak provedeným důkazům neodpovídají a jsou s nimi v nesouladu.
11. Předně se jedná o úvahu soudu prvního stupně, že projev lhostejnosti obviněného v tom smyslu, že „je mu jedno, co poveze, ať jsou to třeba zbraně“, nelze přeceňovat, neboť nebylo vyloučeno, že ve skutečnosti svědku R. R., který mu informaci o převozu nelegální věci podal, nevěřil a jeho odpověď byla jen jakýmsi zlehčením a byla myšlena v nadsázce (odst. 41. odůvodnění zprošťujícího rozsudku). Takový závěr soudu dovolatel shledal v příkrém rozporu s dalšími jeho zjištěními, podle kterých obviněný automobil svědku R. R. odevzdal, ten s vědomím obviněného zajistil umístění oné nelegální věci na místo, které mu nesdělil, za převoz mu přislíbil vysokou odměnu v řádu tisíců euro a současně si s ním již předem sjednal následnou schůzku ve Švédsku, kam sám dojel a kde od něj podobným způsobem automobil, a tedy i převezenou věc převzal. Všechna tato zjištění ve svém souhrnu vylučují, že by obviněný ona slova v tom smyslu, že „je mu jedno, co poveze, ať jsou to třeba zbraně“, pronesl jen v žertu a nemyslel je vážně. Ve skutečnosti tvrzení svědka R. R. přikládal zásadní relevanci a s tím, že se bude jednat o skutečný převoz nějaké zakázané (nelegální) věci, počítal.
12. S tím souvisí rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého lze věřit obviněnému v jeho tvrzení, že by vědomě nepřepravoval drogy a že mohl spoléhat na to, že R. R. jako jeho kamarád by ho takovému riziku nevystavil (odst. 44. odůvodnění rozsudku). Skutečnost je totiž naopak taková, že pokud v reakci na R. sdělení o nelegální povaze věci a jejího převozu odvětil něco v tom smyslu, že „je mu to jedno, ať jsou to třeba zbraně“, naprosto jasně a srozumitelně akceptoval realizaci jakéhokoli protiprávního jednání, převoz drog nevyjímaje. Evidentně tak nešlo o žert či nadsázku, ale o reálný nelegální převoz blíže nespecifikované věci.
13. Podle dovolatele jsou tak v těchto dvou podstatných otázkách skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů a nekorespondují ani s jeho dalšími skutkovými zjištěními. Tím soud své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Z hlediska odpovídajícího posouzení jednání obviněného je podle dovolatele dále podstatné konstatování soudu prvního stupně o chybějícím zavinění, které – jak akcentoval – spolehlivě prokázáno nebylo. Nejvyšší státní zástupce je naproti tomu přesvědčen, že subjektivní stránku v jednání obviněného nepochybně dovodit lze. Opačný závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na jehož základech vystavěl zprošťující rozsudek, je přitom důsledkem nesprávného právního posouzení skutku, čímž byl současně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Státní zástupce uvedl, že jednání obviněného bylo v podané obžalobě kvalifikováno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž o naplnění objektivní stránky není ani podle soudů žádných pochyb. Po subjektivní stránce, což je pro posouzení věci podstatné, se u tohoto trestného činu páchaného v jeho základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, přičemž postačuje i úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naproti tomu k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku postačuje i zavinění z nedbalosti [viz §17 písm. a) tr. zákoníku a §16 tr. zákoníku].
16. K tomu dovolatel připomněl, že podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Trestní zákoník přitom v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl tedy postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. Způsobení takového následku tedy není jeho přímým cílem ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení (byť vedlejšího) následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Nikoli bezvýznamné v tomto směru je, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru pak lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
17. Srovnáním provedených důkazů a skutkových závěrů soudů s naznačenými teoretickými úvahami vymezujícími úmyslné zavinění nejvyšší státní zástupce uzavřel, že obviněný jednal z pohledu zločinu, pro který bylo vedeno trestní stíhání, zaviněně. Již z okolností uzavírání předmětné ústní dohody mezi ním a svědkem R. R. totiž muselo být i osobě zcela neznalé drogové scény zřejmé, že se jedná nikoli o „občanskou výpomoc“, jak uvedenou situaci dosti nepatřičně vyhodnotil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci s odkazem na případy zásilek dopravovaných v minulosti řidiči linkových autobusů, ale o jednání rozporné se zákonem. Následně dodal, že z tohoto pohledu je klíčové, že sám svědek R. R. obviněnému prokazatelně sdělil, že půjde o převoz nelegální věci, za tím účelem od něj automobil převzal a věc v něm za pomoci další osoby konspirativně uložil na neznámé místo, za převoz obviněnému přislíbil vysokou odměnu několika tisíc euro, přičemž současně se s ním předem dohodl na schůzce ve Švédsku, která následovala bezprostředně poté, co obviněný do Švédska dorazil. Na této schůzce pak obdobným způsobem věc (amfetamin) z vozidla obviněného získal.
18. Ze všech těchto skutečností podle dovolatele nesporně vyplývá, že pokud byl obviněný H. P. R. srozuměn s tím, že náklad, který za vysokou odměnu veze, je skrytý a má povahu zakázané věci, na což reagoval již opakovaně zmíněným vyjádřením v tom smyslu, že „je mu to jedno, ať jsou to třeba zbraně“, pak jeho vnitřní vztah k přepravovanému nákladu zahrnoval pozitivní projev vůle k jakékoliv věci, kterou je způsobilý k tomu užívaným vozidlem nelegálně převézt. K tomu nutně přistupuje i z toho pramenící logická právní úvaha v tom smyslu, že pokud se obviněný – jinak znalý drogové scény z pozice policejního informátora na poli drogové trestné činnosti – vůbec nezajímal o povahu nákladu, ač navíc již z minulosti věděl, že svědek R. R. je osobou se zkušenostmi z drogového prostředí, mohl předpokládat a byl tedy srozuměn s tím, že přepravovaným nákladem mohou být i omamné a psychotropní látky, byť jejich konkrétní povahu a množství neznal. Z hlediska zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě vyjádřené v §283 odst. 1 tr. zákoníku tedy bylo dáno srozumění ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku, a jednal tudíž v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pak nepochybně lze dovodit přinejmenším nedbalostní zavinění ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť především výše přislíbené odměny v řádu tisíců euro, mnohonásobně převyšující náklady na cestu obviněného, nadto cestu i podle zjištění soudů plánovanou, kterou obviněný zamýšlel vykonat za účelem vyřízení vlastní záležitosti, svědčila o tom, že hodnota převážené nelegální věci je velmi vysoká.
19. V návaznosti na výše uvedené, nejvyšší státní zástupce shrnul, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který obviněného H. P. R. obžaloby pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku zprostil podle §226 písm. b) tr. ř., je tak zatížen vadou, která naplnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Navazujícím usnesením Vrchního soudu v Praze, který přes uvedené nedostatky zamítl odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, pak byl naplněn také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
20. Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 11 To 18/2023 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 53 T 5/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. K dovolání nejvyššího státního zástupce se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Ferfeckého vyjádřil obviněný H. P. R., který úvodem předeslal, že podle jeho názoru nebyl naplněn žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř. Má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci správně posoudil skutkový i právní stav věci, když zjistil, že nebyla žádným důkazem prokázána subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Obviněný nevěděl ani vědět nemohl co ve vozidle převáží, když o tom neměl žádnou relevantní informaci. V tomto ohledu argumentace krajského soudu o tom, že stejně tak mohly být v autě ukryty zcela jiné zakázané věci např. rostliny, živočichové apod. a jednalo by se o zcela jinou skutkovou podstatu je více než přiléhává. Navíc zcela zásadní skutečností je fakt, že nebylo nikdy žádným důkazem doloženo, že se v autě drogy nacházely a byly převezeny do Švédska, neboť tyto nebyly zajištěny ani fyzicky a nebyly ani předmětem výsledku sledování policie. Vše je tvrzeno pouze svědkem R.
22. K tomu poukázal, že svědek R. R. měl ve své trestní věci postavení spolupracujícího obviněného, kdy i v opakovaném hlavní líčení uvedl, že obviněnému neřekl, co v autě bude ani kde to bude, sám svědek to v té době ani nevěděl. Přesto je ze strany státního zastupitelství tvrzeno, že obviněný si mohl udělat úsudek sám. Takovéto tvrzení však nelze vztahovat ke vzniku zaviněného trestně právního jednání ve formě úmyslu, když trestný čin, pro něž je obviněný stíhán úmyslné jednání přímo nařizuje. Nebylo prokázáno žádným důkazem, že by mohl, jakkoliv dovodit, že mu svědek R. drogy do auta ukryl sám nebo prostřednictvím jiné osoby. Navíc samo tvrzení svědka R. o tom, že mu dá do auta něco nelegálního (kontraband) ještě není důkazem o tom, že se tak skutečně stane a že to svědek skutečně obviněnému řekl. Svědkovo tvrzení nelze brát vůbec vážně a vyvozovat z něj subjektivní stránku žalovaného trestného činu. Lze tak přisvědčit úvaze soudu prvního stupně o tom, jaký postoj by obviněný zaujal, pokud by věděl, že poveze v autě drogy. Z provedeného dokazování nicméně fakt, že by věděl, co by z České republiky do Švédska měl převážet, nevyplynul.
23. Zjevně tedy u obviněného nebyla prokázána vědomost ani okolnosti, z nichž by ji bylo možno jakýmkoliv způsobem logicky dovodit. Závěr státního zástupce o subjektivní stránce trestného činu, pro který je obviněný stíhán, a u nějž se vyžaduje úmyslné zavinění, je tak pouze v rovině úvah a pravděpodobnosti, která však nebyla prokázána nade vší pochybnost. Obviněný již od počátku přípravného řízení uváděl, že svědka R. znal jako zámožného člověka s řadou restituovaných nemovitostí v XY, XY a XY a povědomost o tom, že ve skutečnosti se tento svědek potýká s dluhy a živí se výrobou drog, vůbec neměl. Sám několikrát zdůrazňoval, že má k drogové problematice zcela negativní postoj a nikdy by s lidmi, kteří se tímto zabývají, nechtěl přijít do jakéhokoliv styku.
24. Soudy obou stupňů správně uzavřely, že nebyl žádným důkazem nade vší pochybnost prokázán pozitivně volní vztah obviněného k přepravě omamné nebo psychotropní látky. Závěry soudů obou stupňů se zcela shodují i s judikaturou Ústavního soudu, a to zejména nálezem IV.ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998, že: „Jakkoliv vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok“. Závěrem obviněný navrhl podané dovolání jako nedůvodné odmítnout. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť jejich existence je zároveň nezbytnou podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
28. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání odkázal mimo jiné na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ .
29. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu.
30. Věcně podchycuje tři okruhy vad ve skutkových zjištěních nižších soudů, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
31. Dále dovolatel odkázal na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obecně přitom platí, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, kterak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vyjma toho předmětný dovolací důvod musí být v dovolání odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze případně vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Ve vztahu k posuzované věci dovolatel namítal, že na základě svých skutkových závěrů soudy nižších stupňů nesprávně dovodily, že posuzovaný skutek není trestným činem.
32. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě. Pod tuto alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. ř., je možné dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, sv. 18, pod č. T 423). Proto podstatou této alternativy je skutečnost, že odvolateli nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, avšak tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
33. Dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., nejvyšší státní zástupce brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, který jako soud odvolací stvrdil závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jímž podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
34. Nejvyšší soud předně zkoumal, zda dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování obsahu jeho dovolání, jakož i připojeného spisového materiálu dovolací soud dospěl k závěru, že námitky dovolatele uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. odpovídají a po jejich posouzení je vyhodnotil jako oprávněné.
35. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupce podřadil námitku, že skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nekorespondují ani s jeho dalšími skutkovými zjištěními.
36. Lze připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten dovolatel shledal předně v argumentaci soudu prvního stupně (bod 41 odůvodnění rozsudku), že projev lhostejnosti obviněného v tom smyslu, že „je mu jedno, co poveze, ať jsou to třeba zbraně“, nelze přeceňovat, neboť nebylo vyloučeno, že ve skutečnosti svědku R. R., který mu informaci o převozu nelegální věci podal, nevěřil a jeho odpověď byla jen jakýmsi zlehčením a byla myšlena v nadsázce. Takový závěr soudu dovolatel důvodně označil za rozporný s dalšími jeho zjištěními, podle kterých obviněný svůj automobil svědku R. R. skutečně odevzdal, svědek R. s vědomím obviněného zajistil umístění oné nelegální převážené věci v autě obviněného, byť na místo, které obviněnému nekonkretizoval, a za převoz mu přislíbil vysokou odměnu v řádu tisíců euro a současně si s ním již předem sjednal následnou schůzku ve Švédsku, kam sám dojel a kde od něj podobným způsobem auto s převezenou věcí převzal.
37. V tomto ohledu Nejvyšší soud poukázal, že stran těchto závěrů vztahujících se k objektivní stránce posuzovaného trestného činu lze nalézt oporu, a to v zásadě i ve shodě s krajským soudem, zejména ve výpovědích svědka R. R., učiněných jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Z nich mimo jiné vyplývá, že v roce 2016 oslovil obviněného, zda by neměl zájem převézt mu něco autem do Švédska, přičemž mu sdělil, že to bude něco nezákonného („kontraband“), aniž předmět nákladu blíže specifikoval. Obviněný s nabídkou na převoz souhlasil s tím, že „je mu to jedno, ať tam jsou třeba zbraně“, že s tím nemá problém, neboť potřeboval peníze.
38. Tato zjištění podle dovolatele ve svém souhrnu vylučují, že by obviněný H. P. R. ona slova v tom smyslu, že „je mu jedno, co poveze, ať jsou to třeba zbraně“, pronesl jen v žertu a nemyslel je vážně. Ve skutečnosti totiž tvrzení svědka R. R. přikládal zásadní relevanci a s tím, že se bude jednat o skutečný převoz nějaké zakázané (nelegální) věci, byl srozuměn.
39. Nakonec i sám krajský soud uvedl, že lze věřit R. R. v tom, že obviněnému amfetamin do vozidla skutečně naložil a ten jej převezl do Švédska. Jinak řečeno, vycházel z tohoto svědectví, o něž opřel své skutkové závěry. Naložení muselo proběhnout 22. nebo 23. 6. 2016 při setkání obviněného s R. R. v Jablonci nad Nisou. Současně krajský soud připustil, že R. R. se s obviněným na cestě a přepravě „něčeho“ domluvili. Již z povahy věci soud považoval za vyloučené, aby R. R. naložil amfetamin do vozidla obviněného zcela bez jeho vědomí a spoléhal na nejistotu, zda nakonec do Švédska vůbec pojede. Také by bylo nelogické, aby si jinak sjednávali ve Švédsku schůzku. Současně shledal pravdivou výpověď obviněného, že jel zakoupit čtyřkolku a zarybařit si, což však nevylučuje i převezení pašovaného zboží.
40. Dovolací soud uznal za zcela důvodnou taktéž další námitku nejvyššího státního zástupce, již označil v rozporu se skutkovými zjištěními závěr soudu prvního stupně (bod 44. odůvodnění rozsudku), podle kterého lze věřit obviněnému v jeho tvrzení, že by vědomě nepřepravoval drogy, a že mohl spoléhat na to, že R. R. jako jeho kamarád by ho takovému riziku nevystavil. Ve shodě s dovolatelem má totiž za to, že pokud v reakci na sdělení R. R. o nelegální povaze věci a jejího převozu obviněný odvětil něco v tom smyslu, že „je mu to jedno, ať jsou to třeba zbraně“, naprosto jasně a srozumitelně akceptoval realizaci jakéhokoli protiprávního jednání, převoz drog nevyjímaje. Přitom z hlediska naplnění objektivní stránky projednávaného trestného činu není sporu o tom, že svědek R. R. do automobilu obviněného uložil několik sáčků s obsahem amfetaminu, a to v množství nejméně 10 kg. Pokud krajský soud z tohoto zjištění vycházel, pak za této situace je naprosto nepatřičná a spekulativní jeho argumentace, že by v úvahu přicházela řada skutkových podstat jiných trestných činů, než posuzovaný zločin podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jejichž zákonným znakem je neoprávněný vývoz určitého předmětu, zboží, věcí apod., a jejichž výčet příkladem uvádí (např. §164 odst. 2, §191 odst. 1, §288 odst. 1 tr. zákoníku, a další). Krajský soud tak zcela přehlíží i vlastní skutková zjištění, podle nichž obviněný převážel do Švédska drogu – amfetamin, a nikoli nějakou jinou, blíže nespecifikovanou věc.
41. Argumentace nejvyššího státního zástupce, že soud prvního stupně své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak i podle dovolacího soudu opodstatněná.
42. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání vznesl námitky, jimiž projevil nesouhlas se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu, a to konkrétně vědomí obviněného o tom že převáží amfetamin, na jehož základech vystavěl zprošťující rozsudek, a jehož závěry stvrdil i odvolací soud. Napadená rozhodnutí tak podle dovolatele spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
43. Co se týká žalovaného trestného činu, jak již bylo výše rozvedeno, nejsou pochybnosti o naplnění jeho objektivní stránky. Ostatně i soud prvního stupně konstatoval, že v tomto směru nejsou žádné pochybnosti, když po vyhodnocení důkazů, přestože obviněný účast na žalovaném jednání popřel, dospěl k závěru, že svědek R. R. obviněnému amfetamin do vozidla skutečně naložil a ten jej převezl do Švédska. Za nespornou označil i skutečnost, že R. se s obviněným na cestě a na přepravě „něčeho nezákonného“ domluvil. Za této situace není namístě zabývat se tím, zda a co obviněný vlastně převážel. I podle krajského soudu je relevantní jen to, zda u něj bylo dáno úmyslné zavinění k převozu omamné a psychotropní látky – amfetaminu.
44. Nejvyšší státní zástupce tak projevil nesouhlas se závěrem soudů, že opatřenými důkazy nebylo bez pochybností prokázáno, že obviněný věděl, co převáží, a zda vůbec něco převáží (!), kde to je ve vozidle ukryto, a zda byla naplněna i subjektivní stránka žalovaného trestného činu. V tomto směru soud prvního stupně konstatoval, že doplnil dokazování, jak mu nařídil Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 22. 2. 2022, č. j. 11 To 32/2021-779, ovšem i po doplnění dokazování shledal, že není důvod ke změně skutkových závěrů z předchozího rozsudku, a sice, že skutek se sice stal, neboť obviněný převezl svým vozidlem Mercedes Benz Vito do Švédska nejméně 10 kg amfetaminu, nebylo však prokázáno, že by o tom věděl. K tomu dodal, že v novém hlavním líčení nepřinesla výpověď svědka R. R. ke skutkovému stavu žádné zásadní nové informace, když na jeho schopnost vybavit si potřebné detaily měla vliv dlouhá doba od spáchání skutku a okolnost, že šlo o jeden z mnoha podobných činů, za které byl odsouzen. Podle soudu prvního stupně tak nebylo prokázáno, že obviněný věděl, co z České republiky do Švédska ve svém vozidle převáží, ani nemohl vědět, zda R. R. do vozidla skutečně něco naložil. Na podkladě toho, jak již ve svém předchozím rozsudku, opětovně dovodil, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný věděl, co veze, zda to vůbec veze a kde je to v jeho vozidle ukryto, stejně tak, že by měl stanovenou pevnou částku odměny, ani že znal způsob, jakým bude stanovena výše odměny. Ani sám svědek R. nedokázal v trestním řízení uvést konkrétní množství převáženého amfetaminu. Pokud jde o informace obviněného ohledně pohybu R. R. na drogové scéně, tyto byly třicet let staré, měl však naopak informace o jeho velmi solidním majetkovém zázemí. Opět tedy krajský soud uzavřel, že nebyla prokázána vědomost obviněného stran okolností, z nichž by ji bylo možno jakýmkoliv způsobem logicky dovodit. Závěr o subjektivní stránce trestného činu na straně obviněného krajský soud shledal pouze v rovině úvah a ve vyšší či nižší míře jejich pravděpodobnosti. Subjektivní stránka trestného činu, která vyžaduje úmyslné zavinění, nebyla u obviněného prokázána na úrovni nade všechnu rozumnou pochybnost a stíhaný skutek tak nemá všechny znaky trestného činu. Proto krajský soud při respektování zásady in dubio pro reo obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
45. Podobně také Vrchní soud v Praze jako soud odvolací stran naplnění subjektivní stránky trestného činu shrnul, že soud prvního stupně se podrobně zabýval důkazy k subjektivní stránce trestného činu, které hodnotil v souladu se zásadou pro hodnocení důkazů, poukázal na zásadu in dubio pro reo a uzavřel, že nebyl bez důvodných pochybností prokázán pozitivní volní vztah obviněného k přepravě omamné nebo psychotropní látky. V podrobnostech pak odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, s nímž se zcela ztotožnil.
46. Nejvyšší státní zástupce tuto argumentaci obou soudů stran absence subjektivní stránky, kterážto otázka je zásadní pro posouzení věci, odmítl, neboť má za to, že subjektivní stránku v jednání obviněného H. P. R. lze dovodit z důvodů výše již uvedených. Opačný závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na jehož základech vystavěl zprošťující rozsudek, tak podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. I podle Nejvyššího soudu shora reprodukovaná argumentace dovoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího ve vztahu k absenci subjektivní stránky na straně obviněného nemůže obstát. Dovolací soud spatřuje zásadní deficit rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu v absenci přesvědčivých úvah ve vztahu k absenci subjektivní stránky žalovaného trestného činu, jakož i v nedostatečném a nesprávném hodnocení důkazů, v nichž by v tomto směru mělo učiněné právní posouzení náležitou oporu.
48. V obecné rovině platí, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu.
49. Lze uvést, že z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu v jeho základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, přičemž postačuje i úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Naproti tomu k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku postačuje i zavinění z nedbalosti.
50. K tomu je třeba připomenout, že zaviněním se rozumí vnitřní psychický stav pachatele ke skutkovým okolnostem, jež zakládají trestný čin. Trestní zákoník jako formy zavinění rozlišuje úmysl, který ještě člení na úmysl přímý (§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) a úmysl nepřímý (§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku), a nedbalost, která může být buď vědomá (§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) nebo nevědomá (§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Obě formy úmyslu jsou charakterizovány jednak složkou vědomostní, jednak složkou volní, rozdíl mezi oběma formami úmyslu je v odstupňování volní složky. Pachatel tedy jednak musí vědět, že svým počínáním může způsobit trestněprávně relevantní následek, a takový následek buď způsobit chce, je jeho cílem anebo nevyhnutelným prostředkem k dosažení zamýšleného cíle (pak jde o přímý úmysl), případně je s jeho vznikem alespoň srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s následkem (u nepřímého úmyslu). O srozumění jde tehdy, pokud pachatel ví, že jednáním může zapříčinit trestněprávní následek a nepočítá s žádnou konkrétní okolností, jež by mohla vzniku následku zabránit. Naproti tomu u zavinění ve formě nedbalosti, kterou lze charakterizovat jako zanedbání povinné míry opatrnosti a způsobení nezamýšleného následku, je dána pouze vědomostní složka, složka volní absentuje – pachatel tedy buď ví, že může způsobit následek významný z hlediska trestního práva, avšak bez přiměřených důvodů spoléhá, že jej nezpůsobí (v tomto případě jde o nedbalost vědomou), anebo ani neví, že svým počínáním takový následek může způsobit, ačkoliv vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a vědět mohl (pak se jedná o nedbalost nevědomou). Kritériem nedbalosti (vědomé i nevědomé) je povinnost zachování potřebné míry opatrnosti pachatelem, která podle soudní teorie i praxe je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
51. Pro posouzení naplnění subjektivní stránky v situaci, kdy pachatel spáchání trestného činu zásadně popírá, není rozhodné osobní hledisko pachatele, ale závěr soudu učiněný na podkladě výsledků provedeného dokazování, tedy to, za jakých okolností a jakou formou byl posuzovaný projev vůle pachatele realizován. Nutné je zmínit i to, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě (§15 a 16 tr. zákoníku), je závěrem právním, jenž se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny další okolnosti naplňující znaky trestného činu. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Jen ze skutečnosti, že obviněný trestnou činnost popírá, nelze vyvodit, že na podkladě jiných důkazů, vztahujících se k objektivní stránce posuzovaného činu, nepřichází v úvahu zjištění úmyslné formy jeho zavinění (srov. rozhodnutí pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
52. Jak již výše uvedeno, pokud jde o subjektivní stránku žalovaného trestného činu, vyžaduje zákon zavinění úmyslné, a to minimálně ve formě srozumění s porušením zákonem chráněného zájmu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových závěrů obou nižších soudů bylo obviněnému zcela nepochybně známo, že poveze nelegální náklad, který byl uschován ve vozidle, a ač přesně nevěděl, co poveze, a kde je ona věc ukryta, neměl s tím problém, neboť potřeboval peníze, když měl za předmětnou cestu inkasovat částku do 10.000 euro, resp. v řádu tisíců euro.
53 . Lze zrekapitulovat, že závěr krajského soudu, podle něhož u obviněného neshledal úmyslnou formu zavinění a tedy naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu, se v podstatě opírá o následující argumentaci, podle níž obviněný H. P. R.
- nevěděl, že převáženým zbožím, jehož vývoz je nezákonný, jsou drogy,
- nevěděl, zda v jím řízeným autem je vůbec nějaké takové zboží a kde má být ukryto,
- s převážením drog by nesouhlasil a R. R. jako jeho známý by jej takovému riziku nevystavil,
- přislíbenou odměnu pokládal za adekvátní vzhledem k majetkovým poměrům R. R. a jeho rodiny.
54. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že odměna v řádu tisíců euro nevypovídá nic o konkrétní částce, která měla být obviněnému poskytnuta, a že její výši je třeba hodnotit též v kontextu majetkových poměrů R. R. a jeho rodiny. Nelze však přehlédnout, že svědek R. R. jasně uvedl, že kurýrům dávali 8 švédských korun za gram amfetaminu, ale jen vzhledem k tomu, že v tomto případě poslal do Švédska amfetamin ještě mokrý a nevěděl přesně, kolik toho bude v suchém stavu, čekal, až to zváží ve Švédsku, a proto obviněnému nemohl uvést přesnou částku. Rovněž skutečnost, že R. R. měl být údajně majitelem obchodního domu a že jeho rodina zrestituovala velký majetek, neznamená, že by musel mít k dispozici vysoké finanční prostředky. Svědek R. naopak u hlavního líčení uvedl, že neměl jiný příjem než z výroby amfetaminu, měl velké dluhy v řádu miliónů a neměl zaplacený ani nájem. I v případě, že by skutečně disponoval velkým majetkem neznamená to ještě, že je běžné někomu dávat za nelegální transport zboží z České republiky do Švédska částku pohybující se v řádu tisíců euro.
55. Absenci úmyslné formy zavinění krajský soud doprovodil též úvahami o tom, že R. R. mohl jen zcela nevážně pronést, že v autě bude převážen „kontraband“, načež ve stejném duchu obviněný poznamenal, že je mu jedno, co bude převážet. Podle krajského soudu rovněž tak R. R. přislíbená odměna jednak nebyla vyjádřena v konkrétní výši, jednak byla srovnatelná s částkami poskytovanými v rámci (legálních) kurýrních služeb. Proto i souhlas obviněného s pašováním nepokládal za pozitivní projev vůle k takovému jednání a ani nezájem o povahu pašovaného zboží není srozuměním s nezákonným vývozem drog. Ani ze způsobu obhajoby obviněného, který popíral naplnění objektivní stránky projednávaného skutku, nelze dovodit jeho vinu z hlediska zákonem vyžadované formy zavinění. S těmito závěry, se kterými se v napadeném usnesení ztotožnil i odvolací soud, však Nejvyšší soud nemohl vyslovit souhlas.
56. Jak již bylo výše uvedeno, na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán a jen ze skutečnosti, že obviněný trestnou činnost popírá, nelze vyvodit, že na podkladě jiných důkazů, vztahujících se k objektivní stránce posuzovaného činu, nepřichází v úvahu zjištění úmyslné formy jeho zavinění. Nejvyšší soud souhlasí se závěry obou nižších soudů, jež se vztahují k naplnění všech zákonných znaků objektivní stránky projednávaného skutku, podle nichž byla spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného R. Soudy tedy správně neakceptovaly tvrzení obviněného, že neexistovala dohoda s R. R. na převozu čehokoli do Švédska a na přislíbené odměně, a že svůj automobil nepředával, jak v České republice, tak ve Švédsku, za účelem provedení jeho opravy. Z výpovědi R. R. soudy naopak zjistily, že v součinnosti s další osobou naložil do auta obviněného nejméně 10 kg amfetaminu, který poté obviněný převezl z České republiky do Švédska, na smluveném místě se setkali a obviněný R. R. předal vozidlo, ze kterého R. R. vyzvedl převezený amfetamin. Kromě přislíbené odměny byl mu jistým T. K. též hrazen jeho pobyt ve Švédsku. Bylo tedy prokázáno, že došlo k reálnému převozu amfetaminu do Švédska, přičemž R. R. volal dne 2. 7. 2016 obviněnému a ujišťoval se, zda je vše v pořádku, poté se domlouvali na schůzce, která následovala bezprostředně po příjezdu obviněného do Švédska. Následně R. R. amfetamin z vozidla obviněného vyzvedl. Nelze pominout ani konspirativní telefonické hovory obviněného a R. R., v nichž si domlouvali schůzky.
57. Dovolatel též oprávněně zdůraznil, že již z okolností uzavření ústní dohody mezi obviněným a svědkem R. R. muselo být i osobě zcela neznalé drogové scény zřejmé, že se jedná nikoli o „občanskou výpomoc“, jak uváděl krajský soud, ale o jednání, které je v rozporu se zákonem. Z tohoto pohledu označil dovolatel za zásadní, že sám svědek R. R. obviněnému prokazatelně sdělil, že půjde o převoz nelegálního zboží („kontraband“), za tím účelem od něj převzal automobil a věc v něm za pomoci další osoby konspirativně uložil na neznámé místo a za převoz přislíbil obviněnému vysokou odměnu. Za všech shora uvedených okolností je zřejmé, že obviněný byl srozuměn s tím, že náklad, který za vysokou odměnu veze, má povahu zakázané věci, na což reagoval již opakovaně zmíněným vyjádřením v tom smyslu, že „je mu to jedno, ať jsou to třeba zbraně“. Za těchto soudy nižších stupňů zjištěných okolností, nelze souhlasit s jejich závěry, že by vnitřní vztah obviněného k přepravovanému nákladu ve smyslu úmyslné formy zavinění nezahrnoval pozitivní projev vůle k protiprávnímu převážení jakékoliv věci, kterou byl způsobilý k tomu užívaným vozidlem převézt, tedy i k převozu drog, byť jejich konkrétní povahu a množství neznal. Jen na okraj lze v této souvislosti připomenout, že obviněný se vůbec nezajímal o povahu protiprávně převáženého nákladu, byť i z minulosti věděl, že R. R. je osobou se zkušenostmi z drogového prostředí. Lze sice souhlasit s tvrzením krajského soudu, že jde o informaci poměrně starou, nicméně tato skutečnost obviněnému známa byla, a navíc jezdil do České republiky především za svým známým, který měl vykonávat trest odnětí svobody za drogovou trestnou činnost ve Spolkové republice Německo.
58. Znovu je třeba připomenout, že pokud bylo i krajským soudem zjištěno, že předmětem nezákonného vývozu byly skutečně drogy (amfetamin), pak nejsou případné úvahy obsahující výčet skutkových podstat trestných činů vztahujících se k nezákonnému vývozu. Krajský soud přehlíží, že v posuzovaném případě se jednalo o psychotropní látku (amfetamin) a nikoliv např. o pornografii ve smyslu §191 odst. 1 tr. zákoníku, o lidskou tkáň ve smyslu §164 odst. 2 tr. zákoníku atd.
59. Pokud se krajský soud v této věci odchýlil od právního názoru svého předchozího rozhodnutí v obdobné trestní věci sp. zn. 53 T 6/2016, konstatováním, že jde o chybné rozhodnutí učiněné v jiném složení senátu (viz bod 54 rozsudku), tak ve vztahu k problematice zavinění se v řadě skutkově obdobných věcí zabýval Nejvyšší soud a v nich nezpochybnil existenci úmyslné formy zavinění a vyvození trestní odpovědnosti ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle §283 tr. zákoníku. Přitom se jednalo též o případy, kdy obvinění zcela popírali i pouhou vědomost o protiprávním převážení nějakého zboží. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 11 Tdo 339/2021 (zejména body19, 20), ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1/2021 (body 25, 33).
60. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolatel oprávněně namítal, že z hlediska zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě vyjádřené v §283 odst. 1 tr. zákoníku bylo dáno srozumění ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku, a obviněný tudíž jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pak nepochybně lze dovodit přinejmenším nedbalostní formu zavinění ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť především výše přislíbené odměny v řádu tisíců euro, mnohonásobně převyšující náklady na cestu obviněného, jakož i to, že jeho pobyt ve Švédsku mu byl zčásti hrazen, což mohlo svědčit o tom, že hodnota převážené nelegální věci je vysoká.
61. Za této situace Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem shledal nesprávnými hmotněprávní úvahy Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ve vztahu k absenci úmyslné formy zavinění, pokud na základě provedeného dokazování podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného H. P. R. obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Stejného pochybení se dopustil také Vrchní soud v Praze, který se s tímto jeho závěrem následně ztotožnil (viz body 38 až 43 napadeného usnesení) a správné hmotněprávní posouzení skutku navrhované státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v jí podaném odvolání jako nedůvodné odmítl, tzn. že kasačním výrokem ve vztahu ke zprošťujícímu výroku soudu prvního stupně danou vadu nenapravil. Tímto postupem Vrchní soud v Praze (třebaže k tomu měl vytvořeny všechny potřebné procesní podmínky), zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, na který s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání rovněž správně odkázal.
62. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, proto podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 11 To 18/2023, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 53 T 5/2020, a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
63. Úkolem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jako soudu prvního stupně, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, trestní věc obviněného H. P. R. znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu, který se plně ztotožnil s dovoláním nejvyššího státního zástupce, včetně respektování právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.).
64. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu