ECLI:CZ:NS:2024:11.TZ.2.2024.1
11 Tz 2/2024-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Durdíka a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 45/2022, ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 46/2022, a ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, ve prospěch odsouzených 1. D. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, 2. R. K. , a 3. J. M. , a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1, §274 odst. 3 písm. a) tr. řádu takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 45/2022, byl porušen zákon v neprospěch D. M., v ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku.
II. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 46/2022, byl porušen zákon v neprospěch R. K. , v ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku.
III. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, byl porušen zákon v neprospěch J. M. , v ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku.
IV. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 45/2022, ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 46/2022, a ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, se zrušují v celém jejich rozsahu. Současně se zrušují také veškerá další rozhodnutí na tato zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V. Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Odsouzení D. M., R. K. a J. M. byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 15 To 6/2021, (společně s dalšími spoluobviněnými osobami) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v případě D. M. a R. K. ve výměře osmi let a šesti měsíců, v případě J. M. ve výměře osmi let, pro jehož výkon byli všichni jmenovaní podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, a to za současného uložení trestu propadnutí věci. Odsouzenému J. M. bylo za podmínek §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo rovněž ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě.
2. Po nařízení výkonu trestu odnětí svobody pravomocně uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu Praha ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 15 To 6/2021, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2022, č. j. 9 T 4/2020–3094, podle §92 odst. 1 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o započtení vazby odsouzeného D. M. v trvání od 18. 12. 2018 v 5:20 hodin do 2. 8. 2019 ve 13:05 hodin do tohoto trestu. Následně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2022, č. j. 9 T 4/2020-2951, rozhodnuto tak, že podle §92 odst. 4 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu se odsouzenému D. M. započítává do trestu odnětí svobody, který mu byl pravomocně uložen výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, poměrná část doby v délce 590 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu odsouzeného v době od 2. 8. 2019 do 1. 7. 2021. Proti tomuto usnesení krajského soudu však podali stížnost jak odsouzený, tak i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, načež o těchto řádných opravných prostředcích rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 45/2022, z podnětu stížnosti podané státním zástupcem podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení krajského soudu zrušil v celém rozsahu a ve věci nově rozhodl tak, že podle §92 odst. 4 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu se odsouzenému D. M. započítává do trestu odnětí svobody, který mu byl pravomocně uložen výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, poměrná část doby v délce 467 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu odsouzeného v době od 2. 8. 2019 do 1. 7. 2021. Naproti tomu stížnost odsouzeného byla vrchním soudem podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
3. V případě R. K. bylo po nařízení výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu Praha ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 15 To 6/2021, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2022, č. j. 9 T 4/2020–3092, podle §92 odst. 1 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o započtení vazby v trvání od 18. 12. 2018 v 7:00 hodin do 17. 10. 2019 ve 14:55 hodin do tohoto trestu. Následně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2022, č. j. 9 T 4/2020-2949, rozhodnuto tak, že podle §92 odst. 4 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu se tomuto odsouzenému započítává do trestu odnětí svobody, který mu byl pravomocně uložen výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, poměrná část doby v délce 466 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu odsouzeného v době od 17. 10. 2019 do 10. 8. 2021. Proti tomuto usnesení krajského soudu však podali stížnost jak odsouzený, tak i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, načež o těchto řádných opravných prostředcích rozhodoval Vrchní soud v Praze, který obě podané stížnosti svým usnesením ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 46/2022, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. V případě J. M. bylo po nařízení výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu Praha ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 15 To 6/2021, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2022, č. j. 9 T 4/2020–3096, podle §92 odst. 1 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o započtení vazby v trvání od 18. 12. 2018 v 5:20 hodin do 7. 11. 2019 ve 14:00 hodin do tohoto trestu. Následně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2022, č. j. 9 T 4/2020-2955, rozhodnuto tak, že podle §92 odst. 4 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu se tomuto odsouzenému započítává do trestu odnětí svobody, který mu byl pravomocně uložen výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, poměrná část doby v délce 482 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu odsouzeného v době od 11. 7. 2019 do 24. 6. 2021. Proti tomuto usnesení krajského soudu však podali stížnost jak odsouzený, tak i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, načež o těchto řádných opravných prostředcích rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, z podnětu stížnosti podané státním zástupcem podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení krajského soudu zrušil v celém rozsahu a ve věci nově rozhodl tak, že podle §92 odst. 4 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. řádu se odsouzenému J. M. započítává do trestu odnětí svobody, který mu byl pravomocně uložen výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, poměrná část doby v délce 298 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu odsouzeného v době od 7. 11. 2019 do 24. 6. 2021. Naproti tomu stížnost odsouzeného byla vrchním soudem podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Stížnost pro porušení zákona a jednotlivá vyjádření k ní
5. Dne 17. 1. 2024 podal ministr spravedlnosti (dále též jen „stěžovatel“) podle §266 odst. 1 tr. řádu proti shora citovaným pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 45/2022, ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 46/2022, a ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch odsouzených D. M., R. K. a J. M. Ministr spravedlnosti v rámci odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona primárně poukázal na skutečnost, že v téže trestní věci byl ve vztahu k osobě odsouzeného J. L. vydán dne 26. 6. 2023 nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2879/22, jimž bylo konstatováno, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 44/2022, bylo porušeno právo stěžovatele J. L. na osobní svobodu podle čl. 8, právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a zásada nulla poena sine lege podle §39 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Za tohoto stavu Ústavní soud dotčené usnesení vrchního soudu zrušil s odůvodněním, že redukované započítání soudem uložené povinnosti zdržovat se pod dohledem probačního úředníka ve stanoveném období v určeném obydlí nebo jeho části do uloženého trestu, nepřipouští-li tak výslovně zákon, není v souladu se základním právem zaručeným v čl. 39 Listiny, přičemž konstatoval, že zvoleným postupem vrchního soudu došlo k chybnému zápočtu doby nahrazující vazbu podle §92 odst. 4 tr. zákoníku.
6. V odůvodnění stížností pro porušení zákona napadených usneseních sp. zn. 15 To 45/2022, sp. zn. 15 To 46/2022 a sp. zn. 15 To 47/2022 přitom Vrchní soud v Praze podle ministra spravedlnosti argumentoval zcela totožně jako v případě usnesení sp. zn. 15 To 44/2020 vydaného ve vztahu k osobě spoluodsouzeného J. L. S ohledem na zákonná ustanovení vrchní soud dovodil, že při zápočtu do trestu odnětí svobody osobám odsouzených nelze v rámci trestního řízení bez dalšího opomenout povinnost podle §73 odst. 3 tr. řádu. Správnost uvedeného postupu by měla být primárně odvoditelná z §92 odst. 4 tr. zákoníku, nicméně podporu pro tuto argumentaci by podle vrchního soudu bylo primárně možné opřít i o určitou analogii §60 odst. 4 tr. zákoníku, na nějž odkazuje i ustanovení §73 odst. 3 tr. řádu, a posléze na něj navazující ustanovení §61 tr. zákoníku, které byť pro přeměnu trestů, jejichž podstatou je omezení pohybu odsouzeného, určuje pravidla přeměny, a tak i vzájemného zápočtu. Podle Vrchního soudu v Praze individuálnost posouzení okolností každého konkrétního odsouzeného by však měla být imanentním znakem pro postup podle §92 odst. 4 tr. zákoníku. Je totiž třeba vidět nuance v hodnocení míry v omezení osob odsouzených, kteří měli vazbu nahrazenou povinností zdržovat se v konkrétním místě (…), v kontrastu třeba s osobami odsouzených, kteří v rámci povinnosti podle §73 odst. 3 tr. řádu měli stanovené i časy osobního volna. S ohledem na výše uvedené, a právě s ohledem na vyšší komfort domácího prostředí oproti výkonu vazby, shledal vrchní soud jako spravedlivé započítat do doby výkonu trestu pouze poměrnou část z období, po kterou byla výše jmenovaným odsouzeným vazba nahrazena dohledem probačního úředníka a omezujícími povinnostmi, přičemž dodržování stanoveného bylo vykonáváno pomocí elektronické kontroly. V důsledku těchto úvah Vrchního soudu v Praze byla v neprospěch odsouzených M., K. a M. do trestů odnětí svobody započítána jen zkrácená část z doby, po kterou jim byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, a po kterou se převážně zdržovali v domácím prostředí.
7. V návaznosti na výše uvedené ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22, konstatoval, že vrchní soud měl sice dobrý důvod pro předmětný zásah, kterým byla v tomto případě snaha o spravedlivé zohlednění „vyššího komfortu domácího prostředí“, nicméně tento účel by bylo možno naplňovat výhradně zákonem, který jasně a zřetelně takový postup stanoví. Vrchní soud se tak podle Ústavního soudu, jakož i názoru stěžovatele, dopustil ústavněprávně nepřípustného výkladu, k němuž nebyl dostatečně zmocněn zákonnými předpisy a jeho postupem tak byl osobám jmenovaných odsouzených nařízen výkon trestu odnětí svobody trvající déle, než odpovídá zákonu, a tedy porušující čl. 39 Listiny stanovující zásadu nulla poena sine lege , což ve svém důsledku vedlo k porušení práv těchto odsouzených na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny. Stěžoval upozornil rovněž na to, že Ústavní soud v neposlední řadě konstatoval též porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož argumentace vrchního soudu byla natolik schématická, obecná a neindividualizovaná, že jeho rozhodnutí trpí i vadami nepřezkoumatelnosti. Z argumentace napadených usnesení nebylo totiž zřejmé, zda pro účely odůvodnění usnesení použil postup extenzivní intepretace příslušných právních předpisů, které však v předmětných případech znemožňuje zásada rozšiřujícího výkladu trestního zákona, či analogie, jež však není umožněna s ohledem na zákaz analogie v neprospěch pachatele.
8. Dotčenými usneseními Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 45/2022, sp. zn. 15 To 46/2022 a sp. zn. 15 To 47/2022 tak byl v důsledku ústavněprávně nepřípustného výkladu trestního zákona podle ministra spravedlnosti ze strany vrchního soudu porušen zákon v neprospěch odsouzených D. M., R. K. a J. M., jestliže v jejich neprospěch byla v rozporu s §92 odst. 4 tr. zákona do trestu odnětí svobody započítaná pouze zkrácená část z doby, po kterou byla jejich vazba nahrazena dohledem probačního úředníka a po kterou se zdržovali převážně v domácím prostředí, v důsledku čehož byla odsouzeným uložena povinnost vykonat trest odnětí svobody delší, než předpokládá zákon.
9. Vzhledem k výše uvedenému tak ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocnými usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 45/2022, ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 46/2022, a ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, byl porušen zákon v neprospěch odsouzených D. M., R. K. a J. M., a to v ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku. Současně ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu napadená usnesení vrchního soudu, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu.
10. K podané stížnosti pro porušení zákona se následně písemně vyjádřili odsouzený J. M., který tak učinil prostřednictvím svého zvoleného obhájce, a státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“), podle kterého je namístě tomuto mimořádnému opravnému prostředku přisvědčit, neboť argumentaci užitou ministrem spravedlnosti je třeba považovat za správnou, ježto je opřena o právní názor na započítání povinnosti zdržovat se v obydlí do výkonu trestu odnětí svobody, který vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22, jímž vyhověl ústavní stížnosti dalšího odsouzeného v této trestní věci J. L.
11. V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že nálezy Ústavního soudu jsou v zásadě závazné i pro Nejvyšší soud s tím, že výjimkou by bylo takové oponentní stanovisko, které by bylo Nejvyšším soudem odůvodněno způsobem popsaným v nálezech Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 44/06 (publikován pod č. 182/2007 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu) a ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (publikován pod č. 190/2007 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), tedy argumentací schopnou iniciovat změnu judikatury Ústavního soudu upínající se k projednávané problematice. Pro takovou oponentní argumentaci však státní zástupce v předmětné věci neshledává prostor. Nález Ústavního soudu je opřen o platné zásady trestního práva hmotného, že v neprospěch obviněného není možno překročit běžné meze rozšiřujícího výkladu ani užít analogie. Vrchní soud v Praze se užití těchto nástrojů ve své právní konstrukci vyhnout nemohl a jím učiněný závěr je tak sice logicky správný, avšak ústavněprávně nepřípustný. Závěrem svého vyjádření pak státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané stížnosti pro porušení zákona v souladu s jejím závěrečným návrhem vyhověl.
12. Odsouzený J. M. ve svém vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona, jež učinil prostřednictvím svého obhájce, předně uvedl, že se zcela ztotožňuje s argumentací uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství k této stížnosti. Současně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22, jímž bylo zrušeno obdobné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydané v trestní věci spoluodsouzeného J. L., neboť jím byla porušena jeho základní práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na pouze zákonnost trestu podle čl. 39 Listiny. Citovaný nález Ústavního soudu je přitom podle názoru odsouzeného zcela přiléhavý i na jeho případ, neboť Vrchní soud v Praze svojí úvahou o nutnosti započítávat v případě omezení realizovaného podle §73 odst. 3 tr. řádu do doby výkonu trestu pouze poměrnou část doby takovéhoto omezení (navíc v obtížně pochopitelném paušalizovaném poměru dvou dnů omezení za jeden den trestu) porušil zákon v ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku.
13. V návaznosti na shora uvedené odsouzený uvedl, že sám podal proti stížností pro porušení zákona napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, ústavní stížnost, a to s totožnou argumentací jako spoluodsouzený J. L. V této souvislosti připomněl, že citovaný nález Ústavního soudu (ve věci J. L.) byl vyhotoven dne 26. 6. 2023, avšak vyhlášen byl až dne 12. 7. 2023, tedy ve stejný den, kdy ve věci jím podané ústavní stížnosti rozhodoval IV. senát Ústavního soudu, který svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 2949/22, rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti odsouzeného. V odůvodnění svého odmítavého usnesení přitom Ústavní soud mimo jiné uvedl, že je „Nutno přiznat, že právní úprava v §92 odst. 4 tr. zákoníku vyvolává určité otazníky, když předepisuje započíst povinnosti zdržovat se ve svém stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle §73 odst. 3 tr. řádu do trestu, avšak neupravuje, jak přesně se tak má stát, když hovoří pouze nepříliš určitě o obdobném užití úpravy v §92 odst. 1 až 3 tr. zákoníku. Je nicméně na obecných soudech, aby prováděly výklad právní úpravy. Sama skutečnost, že stěžovatel zastává právní názor odlišný, nedokládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Výklad zvolený vrchním soudem se přitom nejeví být nelogickým. Byť opatření podle §73 odst. 3 tr. řádu jistě zasahují do práv obviněných, je zároveň zjevné, že tak činí výrazně méně intenzivním způsobem, než jak je tomu u vazby. Stěží lze shledat nepřiměřeným princip, že méně intenzivní zásah do osobní svobody se započítává od trestu méně a intenzivnější zásah naopak více.“
14. V právní věci odsouzeného tak Ústavní soud rozhodl zcela opačně než ve svém nálezu, který je podkladem podané stížnosti pro porušení zákona, byť je z textu obou ústavních stížností podle odsouzeného jasně patrné, že tyto namítaly v obou případech stejná porušení stejných základních práv jednotlivých účastníků, a to s velmi podobnou argumentací. V daném případě přitom podle odsouzeného nelze hovořit o aplikaci jiného právního názoru, kterak se Ústavní soud mylně domnívá, nýbrž jde o nepřípustnou konstrukci analogie legis v neprospěch odsouzeného a nepřípustné rozšiřování trestní represe bez jakéhokoliv zákonného zmocnění, která překračuje meze soudcovského uvážení a stává se projevem libovůle, nebo možná i zlovůle, odvolacího soudu. Rovněž vymýšlení jakýchkoliv paušálních poměrů aplikovaných na způsob zápočtu omezení do trestu (v případě jeho osoby v poměru 1:2) nemá ani rámcovou zákonnou oporu. Odvolací soud si v tomto případě pomohl analogií, kdy se však jedná o nepřípustnou analogii v neprospěch odsouzeného.
15. Odsouzený M. současně konstatoval, že na výše citovaný nález navázal o několik dnů později nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1462/22, který vyložil ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku tak, že jakýkoliv zásah do zápočtu doby omezení podle §73 odst. 3 tr. řádu do doby výkonu trestu se příčí základnímu právu odsouzeného podle čl. 39 Listiny. S ohledem na tyto skutečnosti tak nemůže názor prezentovaný v usnesení Ústavního soudu ve věci jeho osoby podle jeho mínění obstát. Odsouzený je naopak přesvědčen o tom, že provedení zápočtu podle §92 odst. 4 tr. zákoníku je obligatorním a nárokovým rozhodnutím soudu, přičemž toto rozhodnutí nespočívá na volné úvaze soudu, nýbrž se striktně řídí zákonnými ustanoveními. Zákon tak nepřipouští jiné řešení, než postupovat „obdobně“ jako v případě přepočtu doby vazby do doby výkonu trestu, tedy započtení jednoho dne trvání omezení za jeden den trestu. Krácení tohoto zápočtu provedené napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze proto nemá oporu v zákonných ustanoveních, a má naopak povahu libovůle a nepřípustné analogie trestního práva hmotného v neprospěch odsouzeného.
16. Odsouzený v rámci svého vyjádření současně konstatoval, že se v případě jeho osoby jedná spíše o akademické rozhodnutí, neboť již před čtyřmi měsíci vykonal kvalifikovanou část jemu uloženého trestu a z jeho výkonu byl pravomocně podmíněně propuštěn. Přesto vnímá napadené rozhodnutí jako palčivé, neboť tímto mu byla doba výkonu trestu nezákonným způsobem prodloužena o 298 dnů, tzn. že svoji žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu musel podávat o deset měsíců později, než z formálního hlediska předepisuje zákonná úprava, byť již v době, kdy by měl vykonanou jednu polovinu trestu, mohl splnit podmínky pro podmíněné propuštění, neboť byl umístěn v první propustné skupině vnitřní diferenciace a s ohledem na počty pochval by zřejmě mohl aspirovat na podmíněné propuštění.
17. Za alarmující považuje odsouzený rovněž tu skutečnost, že i přesto, že mu byl uložen osmiletý trest odnětí svobody, je otázka zápočtu vazby do trestu řešena ještě poté, co byl z výkonu trestu propuštěn, načež ve svém vyjádření provedl stručné shrnutí časové posloupnosti rozhodnutí jednotlivých soudů, včetně soudu Ústavního, jež se k otázce zápočtu institutu nahrazujícího vazbu do pravomocně uloženého trestu odnětí svobody přímo váží. Nápravy se tak odsouzený podle svého vyjádření může dočkat až v okamžiku, kdy pro něj otázka způsobu zápočtu a délky trestu nemá prakticky žádný význam kromě vnitřního pocitu, že v důsledku systémového pochybení několika soudů v rámci celé soudní soustavy (vadné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, podle kterého se omezení nezapočetlo vůbec, následné vadné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i nejednotný postup Ústavního soudu) strávil pravděpodobně ve věznici o deset měsíců delší dobu, než měl. Závěrem svého vyjádření tak odsouzený konstatoval, že ve shodě se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství neshledává důvod pro to, aby se Nejvyšší soud odchýlil od závazných nálezů Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2879/22 a sp. zn. IV. ÚS 1462/22 s tím, že zároveň souzní se i závěrečnými návrhy ministra spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství.
18. Naopak odsouzení D. M. a R. K. se i přes řádně zaslanou stížnost pro porušení zákona k jejímu obsahu sami, ani prostřednictvím svých dříve zvolených obhájců, nikterak věcně nevyjádřili.
III.
Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
19. O podané stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem rozhodováno v neveřejném zasedání za podmínek §274 odst. 3 písm. a) tr. řádu.
20. Nejvyšší soud jako soud příslušný k vedení řízení o stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §266 tr. řádu, na příslušném místě (§266 odst. 1 tr. řádu), jakož i oprávněnou osobou (§266 odst. 1 tr. řádu). Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda stížnost pro porušení zákona splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §267 odst. 1 tr. řádu.
IV.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
21. Následně Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla ministrem spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost ministra spravedlnosti je důvodná.
22. K postupu Vrchního soudu v Praze, který v rámci vykonávacího řízení rozhodoval na podkladě stížností odsouzených D. M., R. K. a J. M., jakož i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, podaných proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové o zápočtu doby, po kterou byla vazba odsouzených nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností podle §73 odst. 3 tr. řádu do trestu odnětí svobody, který byl jednotlivým odsouzeným pravomocně uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 15 To 6/2021, Nejvyšší soud předně konstatuje, že z obsahu všech tří napadených rozhodnutí vrchního soudu jasně plyne, že jím byl jednoznačně porušen zákon v neprospěch jmenovaných odsouzených, a to v konkrétním ustanovení trestního zákoníku upravujícím problematiku započítání vazby a trestu.
23. Podle §92 odst. 1 tr. zákoníku platí, že za situace, kdy se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a poté dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Naopak není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry (§92 odst. 3 tr. zákoníku). Podle §92 odst. 4 tr. zákoníku pak platí, že ustanovení §92 odst. 1 až 3 tr. zákoníku se obdobně užijí na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby vykonané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a na započítání povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle §73 odst. 3 tr. řádu do trestu uloženého pro týž skutek.
24. Jak vyplývá z výrokové části usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 2. 8. 2019, č. j. 1 KZV 51/2018-636, byl odsouzený D. M. v této trestní věci podle §73 odst. 1 písm. c), odst. 3, odst. 4 tr. řádu a §73b odst. 6 tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu, a to za současného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, přičemž mu bylo stanoveno mimo jiné omezení spočívající v povinnosti „zdržovat se v obydlí na adrese XY, vyjma doby středa až neděle vždy nejdříve od 13:00 hodin a nejpozději do 22:30 hodin, kdy se dostaví do zaměstnání v areálu koupaliště v obci XY nacházejícího se na pozemcích p. č. (……), setrvá tam a následně se vrátí zpět, a vyjma doby každého 3. pondělí v měsíci vždy nejdříve od 06:30 hodin do 10:30 hodin, kdy je povinen dostavit se k probačnímu úředníkovi na PMS Rychnov nad Kněžnou, Poláčkovo nám. 5, a následně se vrátit zpět“ . Pro kontrolu uložených povinností bylo státní zástupcem rozhodnuto o výkonu elektronické kontroly.
25. Obdobně bylo i ve vztahu k osobě odsouzeného R. K. rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 4 Nt 2011/2019, podle §73 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 3, odst. 4 tr. řádu o propuštění jeho osoby z vazby na svobodu za současného přijetí záruky za jeho další chování nabídnuté spolkem P. D. Č., z. s., přijetí jeho písemného slibu a nahrazení dohledem probačního úředníka, a to za současného stanovení omezení spočívajících mimo jiné v povinnosti „zdržovat se v místě bydliště XY, vyjma doby pondělí až pátek od 07:00 hodin do 17:00 hodin, kdy v této době bude obviněný na adrese XY s tím, že v ostatním čase je obviněný povinen zdržovat se na adrese bydliště“ . Současně bylo okresním soudem rozhodnuto o výkonu elektronické kontroly plnění uložených povinností prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci osoby odsouzeného.
26. Taktéž v případě odsouzeného J. M. bylo usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2019, č. j. 1 KZV 51/2018-860, rozhodnuto podle §71a tr. řádu, §73b odst. 2, 6 tr. řádu ve spojení s §73 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 3, odst. 4 tr. řádu o jeho propuštění z vazby na svobodu, a to za současného přijetí záruky za jeho další chování nabídnuté důvěryhodnou osobou, přijetí jeho písemného slibu a nahrazení dohledem probačního úředníka, a to za současného stanovení omezení spočívajících mimo jiné v povinnosti „zdržovat se na adrese XY, vyjma doby každého 3. pondělí v měsíci vždy nejdříve od 06:30 hodin do 11:30 hodin, kdy je povinen dostavit se k probačnímu úředníkovi na PMS Praha – západ, Na Míčánkách 1497/2, 100 83 Praha 10 - Vršovice, a následně se vrátit zpět, a vyjma každé středy v týdnu od 09:00 hodin do 12:00 hodin“ . Pro kontrolu uložených povinností bylo státním zástupcem rozhodnuto o výkonu elektronické kontroly. Byť bylo následnými usneseními Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 KZV 51/2018-957, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2020 a ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, na základě žádostí odsouzeného J. M. opakovaně rozhodováno o úpravě stanovených omezení vyplývajících z předchozích usnesení státního zástupce, popř. soudu, jemu dříve uložená povinnost zdržovat se v obydlí na adrese XY, byla vždy zachována, neboť modifikován byl toliko rozsah doby, po kterou byl z vážných důvodů oprávněn setrvávat mimo vymezené obydlí.
27. Byť tak odsouzení D. M., R. K. a J. M. strávili v nyní posuzované věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 4/2020 určitou dobu, po kterou vůči jejich osobám bylo vedeno trestní stíhání, ve vazbě a následně se po určitou dobu podrobili státním zástupcem, popř. soudem podle §73 odst. 3 tr. řádu uložené povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, bylo v rámci následného vykonávacího řízení krajským soudem, ve spojení s napadenými usneseními vrchního soudu, rozhodnuto o zápočtu jednak celé doby strávené ve vazbě a jednak toliko poměrné části doby, po kterou byla vazba odsouzených nahrazena dohledem probačního úředníka za současného stanovení omezujících povinností a nasazení tzv. elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu jejich osob do jim pravomocně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tento svůj postup (když v případě odsouzeného M. se jednalo o zápočet poměrné části shora uvedené doby výkonu dohledu probačního úředníka a omezujících povinností, včetně povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, v délce 467 dnů, v případě odsouzeného K. v délce 466 dnů a v případě odsouzeného M. v délce 298 dnů) přitom vrchní soud odůvodnil tím, že byť je správnost postupu při zápočtu povinností stanovených odsouzeným podle §73 odst. 3 tr. řádu do uloženého trestu primárně odvoditelná z ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku, lze se opřít i o určitou analogii ustanovení §60 odst. 4 tr. zákoníku a na něj navazujícího §61 tr. zákoníku, který - byť pro přeměnu trestů, jejichž podstatou je omezení pohybu odsouzeného - určuje pravidla přeměny a tak i vzájemného zápočtu (pozn. Nejvyššího soudu: s ohledem na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 již soud v případě zaviněného porušování podmínek spojených s výkonem trestu domácího vězení ze strany osoby odsouzeného nerozhoduje o přeměně tohoto trestu v jiný druh trestu, nýbrž o nařízení celého náhradního trestu odnětí svobody, popř. jeho poloviny, jehož výměru je povinen stanovit již v rámci odsuzujícího rozsudku či v trestním příkaze).
28. Pakliže však vrchní soud dále argumentuje tím, že individuálnost posouzení okolností každého konkrétního odsouzeného by měla být imanentním znakem pro postup podle §92 odst. 4 tr. zákoníku, neboť je třeba zohlednit nuance v hodnocení míry konkrétních omezení odsouzených osob stanovených na podkladě §73 odst. 3 tr. řádu, jakož i vyšší komfort domácího prostředí oproti výkonu vazby, pročež je spravedlivé započítat do doby výkonu trestu odnětí svobody pouze poměrnou část z období, po kterou byla odsouzené osobě vazba nahrazena dohledem probačního úředníka a omezujícími povinnostmi, jejichž dodržování bylo vykonáváno pomocí elektronického monitorovacího systému, nelze než odkázat na ministrem spravedlnosti přiléhavě citované závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22, jenž byl vydán v téže věci, avšak ve vztahu k osobě spoluodsouzeného J. L. Nicméně argumentace, jíž Vrchní soud v Praze zvolil při odůvodnění stížností pro porušení zákona napadených usnesení, řešících identickou otázku zápočtu doby, po kterou byla odsouzeným M., K. a M. při nahrazení jejich vazby dohledem probačního úředníka stanovena omezující povinnost zdržovat se ve státním zástupcem, popř. soudem určeném obydlí, je zcela identická jako v případě usnesení tohoto soudu ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 44/2022, jež bylo citovaným nálezem Ústavního soudu zrušeno, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele (v tomto případě J. L.) na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada nulla poena sine lege („žádný trest bez zákona“) podle čl. 39 Listiny. Za tohoto stavu jsou tak závěry prezentované Ústavním soudem v tomto jeho nálezu bez dalšího aplikovatelné i na všechna tři dotčená usnesení, jimiž vrchní soud rozhodl o zápočtu toliko poměrné části doby, po kterou byla vazba odsouzených M., K. a M. nahrazena dohledem probačního úředníka za současného stanovení omezujících povinností, do jim uloženého trestu odnětí svobody.
29. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že úvahy přijaté Vrchním soudem v Praze při řešení otázky zápočtu doby, po kterou byl spoluodsouzený J. L. povinen zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, do pravomocně uloženého trestu odnětí svobody jsou z ústavněprávního pohledu neobhajitelné. Ze žádného z ustanovení trestního zákoníku, a to ani tehdy, jsou-li posuzována jako provázaný celek, totiž nelze jednoznačně dovodit, že by odsouzenému bylo možno v jeho neprospěch do trestu odnětí svobody započítat jen na základě volné úvahy zkrácenou část z doby, kdy byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, a po kterou se tento odsouzený zdržoval převážně v domácím prostředí. Z argumentace obsažené v dotčeném usnesení vrchního soudu současně není podle Ústavního soudu zcela zřetelné, zda vrchní soud použil pro odůvodnění svého postupu jen extenzivní interpretace příslušných právních předpisů, či analogie. Extrémně extenzivní výklad a jeho aplikace na situaci odsouzeného L. však podle Ústavního soudu vybočuje z hranic jinak v zásadě přípustného rozšiřujícího výkladu, ovšem pouze při současném respektování zásady criminalia sunt restringenda , podle které je trestní zákony nutno vykládat restriktivně. Současně bylo konstatováno, že postup vrchního soudu, jenž byl v dané věci zvolen, představuje porušení zákazu použití analogie v neprospěch pachatele při úvahách o trestu. Vrchní soud jako orgán moci soudní je totiž ústavním pořádkem zavázán uplatňovat moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a ukládat povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny).
30. Výše uvedené závěry Ústavního soudu je přitom podle Nejvyššího soudu třeba beze zbytku vztáhnout i na postup, který Vrchní soud v Praze zvolil v souvislosti s vydáním všech tří stížností pro porušení zákona napadených usnesení, neboť – jak již bylo opakovaně konstatováno – při odůvodnění těchto usnesení vrchní soud užil zcela identickou argumentaci, jako v případě usnesení ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 44/2022, ve věci spoluodsouzeného L., jež bylo citovaným nálezem Ústavního soudu zrušeno.
31. V daném případě současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve věci odsouzeného J. M. bylo usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2949/22, rozhodnuto o odmítnutí jím podané ústavní stížnosti proti stížností pro porušení zákona napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, jímž tento soud dříve rozhodl o zápočtu do uloženého trestu odnětí svobody toliko poměrné části doby (v délce 298 dnů), po kterou byla vazba odsouzeného nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností, včetně povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v domácím prostředí. V rámci odůvodnění tohoto svého usnesení Ústavní soud konstatoval, že „právní úprava obsažená v §92 odst. 4 tr. zákoníku vyvolává určité otazníky, když předepisuje započíst povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle §73 odst. 3 tr. řádu do trestu, avšak neupravuje, jak přesně se tak má stát, když hovoří pouze nepříliš určitě o obdobném užití úpravy obsažené v §92 odst. 1 až 3 tr. zákoníku“ . Podle Ústavního soudu je nicméně na obecných soudech, aby prováděly výklad právní úpravy. Sama skutečnost, že odsouzený zastává právní názor odlišný, přitom nedokládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Výklad zvolený vrchním soudem se podle Ústavního soudu nejeví být nelogickým. Přestože opatření podle §73 odst. 3 tr. řádu jistě zasahují do práv obviněných osob, je zároveň zjevné, že tak činí výrazně méně intenzivním způsobem, než jak je tomu u vazby, pročež lze stěží shledat nepřiměřeným princip, že méně intenzivní zásah do osobní svobody se započítává do trestu méně a intenzivnější zásah (vazba) naopak více. Odsouzený sice požaduje, aby byl zápočet proveden v poměru 1:1, tedy den s omezeními nahrazujícími vazbu za den trestu, nicméně vrchní soud si podle Ústavního soudu logicky povšiml, že kvalita pobytu v domácím prostředí je zcela jiná, než ve vazební věznici nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. V případě vazby se přitom jedná o zápočet k trestu jakožto k újmě, avšak v případě opatření nahrazujících vazbu o zásah, který by byl co do své intenzity takové újmě podoben, zjevně nejde. Za situace, kdy vrchní soud své úvahy ve svém rozhodnutí vyložil, přičemž se nejeví nepřiměřenými, Ústavní soud neshledal, že by jeho postup vykazoval libovůli v rozhodování. Rovněž nebylo shledáno, že by zvolený postup vrchního soudu měl povahu analogie trestního práva hmotného v neprospěch odsouzeného nebo ukládání dalšího trestu. Podle závěrů Ústavního soudu lze spíše uvažovat o postupu ve prospěch pachatele, kdy i takové omezení, které není vazbou a není stejné intenzity jako vazba, je ze strany soudu určitým způsobem do uloženého trestu započítáváno.
32. Jak správně poukázal již odsouzený J. M. ve svém písemném vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona, v rámci shora citovaného usnesení rozhodl Ústavní soud zcela opačně než v rámci nálezu, který je podkladem ministrem spravedlnosti podané stížnosti pro porušení zákona, ačkoli je z obsahu obou citovaných rozhodnutí Ústavního soudu zřejmé, že se zabývala stejným porušením stejných základních práv odsouzených. V tomto směru však nelze přehlédnout skutečnost, že citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2879/22 byl sice vyhotoven dne 26. 6. 2023, avšak k jeho vyhlášení došlo až dne 12. 7. 2023, tedy v tentýž den, kdy bylo jiným senátem téhož soudu vydáno usnesení sp. zn. IV. ÚS 2949/22. Při komparaci obou právních názorů, jež Ústavní soudu v obou dotčených rozhodnutích zaujal, a které nelze považovat v podstatných rysech za souladná, ba přímo naopak, se Nejvyšší soud – odhlížeje od obecné vázanosti nálezy Ústavního soudu - se shora naznačených důvodů ztotožnil se závěry vyjádřenými v předmětném nálezu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22, jež považuje v kontextu stávající právní úpravy problematiky zápočtu vazby a dalších opatření nahrazujících vazbu do uloženého trestu za správné, odpovídající základním principům ovládajícím trestní právo hmotné (včetně zákazu použití analogia legis - tj. analogie zákona - v trestním právu hmotném v neprospěch pachatele, konkrétně v souvislosti s úvahami o trestu, jejichž součástí jsou i úvahy o zápočtu ve smyslu §92 tr. zákoníku, či zásady restriktivního výkladu trestních zákonů).
33. V návaznosti na shora uvedené je podle Nejvyššího soudu namístě znovu připomenout, že ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku započtení doby, po kterou odsouzený vykonával povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, jež mu byla uložena podle §73 odst. 3 tr. řádu, do trestu pravomocně uloženého pro týž skutek, výslovně předpokládá. Pakliže toto ustanovení současně postrádá jakékoli zvláštní pravidlo pro případné stanovení poměru, v němž je doba, v rámci které se odsouzený podrobil dohledu probačního úředníka nahrazujícího vazbu, jenž byl spojen s omezujícím opatřením spočívajícím v jeho povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, způsobilá k zápočtu do uloženého trestu odnětí svobody, je třeba vycházet z obdobného užití pravidel obsažených v §92 odst. 1 až 3 tr. zákoníku, na něž ostatně ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku výslovně odkazuje. Je-li tedy do uloženého trestu odsouzenému započítávána doba, jíž v daném řízení strávil ve vazbě (míněno celá doba výkonu vazby), pak není – při vědomí zákazu extenzivního výkladu trestních zákonů a zákazu analogie v neprospěch pachatele při úvahách o trestu – žádného důvodu, jenž by měl oporu v zákoně, postupovat jinak v případě opatření nahrazujícího vazbu, jež bylo odsouzenému uloženo podle §73 odst. 3 tr. řádu.
34. Ve shodě se závěry obsaženými v citovaném nálezu Ústavního soudu je tak podle Nejvyššího soudu namístě konstatovat, že ačkoli měl vrchní soud nepochybně dobrý důvod pro předmětný zásah, jímž byla v daném případě snaha o spravedlivé zohlednění „vyššího komfortu domácího prostředí“ u osob vykonávajících opatření nahrazující vazbu spojené s povinností zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, popř. jeho části, oproti osobám vykonávajícím vazbu, lze tento účel naplnit výhradně zákonem, který by jasně a zřetelně takový postup stanovil. Se závěry Ústavního soudu lze souhlasit i potud, že úvaha vrchního soudu o vhodnosti individuálního posouzení míry zásahu do osobní svobody u jednotlivých odsouzených osob je racionální, neboť se z obecného hlediska jeví jako spravedlivé, aby byl akcentován rozdíl mezi jednotlivci, kteří byli po celou dobu drženi ve vazbě a těmi, u kterých byla vazba z rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení nahrazena možností zdržovat se v domácím prostředí. Pakliže však pro takovýto postup neposkytuje příslušná právní úprava dostatečně jasný, resp. výslovný podklad, je třeba redukované započítání soudem či státním zástupcem uložené povinnosti zdržovat se pod dohledem probačního úředníka ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části do uloženého trestu odnětí svobody považovat za odporující základním lidským právům, konkrétně čl. 39 Listiny a v něm vyjádřené zásadě nulla poena sine lege („žádný trest bez zákona“) .
35. Za tohoto stavu tak bylo povinností Vrchního soudu v Praze, resp. již dříve Krajského soudu v Hradci Králové, který v dané věci rozhodoval jako soud prvního stupně, přikročit za podmínek §92 odst. 4 tr. zákoníku k zápočtu celé doby, po kterou se odsouzení podrobili výkonu státním zástupcem či soudem stanovené přiměřené povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí (jež jim byla uložena v rámci náhrady vazby dohledem probačního úředníka postupem podle §73 odst. 3 tr. řádu) a nikoli jen její poměrné části, jež je představována dobou, po kterou se odsouzení převážně zdržovali ve svém domácím prostředí. Pravidlo pro takovéto stanovení poměru zápočtu způsobilé a naopak nezpůsobilé doby, po kterou odsouzený vykonával opatření nahrazující vazbu spojené s povinností zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, si navíc vrchní soud – byť veden snahou o spravedlivé a tedy individuální zohlednění míry zásahu opatření spojeného s povinností zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, jímž byla nahrazena vazba, do osobní svobody každého odsouzeného - stanovil zcela svévolně, bez náležité opory v jakékoli zákonné úpravě, když v případě odsouzených M. a K. byl jako přiměřený zvolen zápočet v poměru ⅔ z celkové doby, po kterou tito odsouzení vykonávali opatření nahrazující vazbu spojené s jejich povinností zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí (když tuto dobu lze podle názoru vrchního soudu považovat za rovnocennou době strávené ve vazbě), v případě odsouzeného M. pak v poměru ½.
36. Pakliže tedy Vrchní soud v Praze v neprospěch odsouzených D. M., R. K. a J. M. v rozporu s ustanovením §92 odst. 4 tr. zákoníku, jež postrádá výslovnou úpravu možnosti či dokonce povinnosti jakékoli modifikace při provedení zápočtu doby, po kterou odsouzený vykonával soudem či státním zástupcem podle §73 odst. 3 tr. řádu uloženou povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, do jemu pro týž skutek uloženého trestu, započetl do jim pravomocně uložených trestů odnětí svobody pouze zkrácenou (poměrnou) část z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka a po kterou byli povinni se zdržovat převážně v domácím prostředí, zatížil tím svá rozhodnutí vadou promítající se v porušení zákona v ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku, a to v neprospěch jmenovaných odsouzených. V důsledku tohoto chybného postupu vrchního soudu přitom byla odsouzeným uložena povinnost vykonat trest odnětí svobody v delším trvání, než předpokládá zákon, tedy než by tomu bylo za situace, kdy by Vrchní soud v Praze postupoval důsledně respektujíc zákonná pravidla zápočtu vyjádřená v §92 odst. 4 tr. zákoníku.
V.
Závěr
37. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud vyslovil ke stížnosti ministra spravedlnosti porušení zákona v neprospěch odsouzeného D. M. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 45/2022, v neprospěch odsouzeného R. K. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 46/2022, v neprospěch odsouzeného J. M. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 15 To 47/2022, a to ve všech třech případech v ustanovení §92 odst. 4 tr. zákoníku. Za této situace nezbylo, než všechna tři napadená rozhodnutí vrchního soudu a v návaznosti na ně i všechna další rozhodnutí na předmětná usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušit a věc přikázat Vrchnímu soudu v Praze, jehož postupem a rozhodnutím byly detekované vady zásadně založeny, k novému projednání a rozhodnutí.
38. Úkolem Vrchního soudu v Praze bude – a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, jakož i s ohledem na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu - předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat tak, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Zejména řádně posoudí otázku rozsahu doby, po kterou se byli odsouzení D. M., R. K. a J. M. povinni podrobit probačnímu dohledu v náhradu vazby, a to za současné povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, jež jim byla stanovena podle §73 odst. 3 tr. řádu, z hlediska její způsobilosti k zápočtu do trestu odnětí svobody, který byl odsouzeným pravomocně uložen v téže věci, resp. pro týž skutek, ve vztahu k němuž na ně bylo po určité období působeno zákonným opatřením nahrazujícím vazbu. V rámci nového rozhodování o rozsahu zápočtu doby, po kterou byla vazba odsouzených v této věci nahrazena dohledem probačního úředníka a po kterou se převážně zdržovali v domácím prostředí, současně vezme vrchní soud v potaz právní závěry prezentované Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22, popř. ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2831/23 (viz ústavní stížnost spoluodsouzeného J. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 15 To 44/2022, jímž bylo rozhodnuto o zápočtu vazby a dále doby čítající po přepočtu celkem 457 dní, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a po kterou byl odsouzený povinen se zdržovat ve svém obydlí, do uloženého trestu odnětí svobody), bude-li již v této věci ze strany Ústavního soudu v mezidobí rozhodnuto. Současně vrchní soud zajistí dodržení všech pravidel, jež právní řád spojuje s právem odsouzených na spravedlivý proces, přičemž se v rámci své rozhodovací činnosti, tedy v rámci svých úvah o zápočtu určité doby spojené s výkonem povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, do uloženého trestu vyvaruje nepřípustné analogie v neprospěch pachatele (tj. osob odsouzených), a naopak bude postupovat s respektem k zásadě criminalia sunt restringenda , podle které je trestní zákony nutno vykládat restriktivně a nikoli extrémně extenzivně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu