ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1053.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1053/2023-736
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Přístavní č. 321/14, IČO 26174545, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Karlovo náměstí č. 671/24, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 2006/26, o zaplacení 11 300 000 Kč s příslušenstvím výtěžkem z prodeje zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 18 Co 308/2022-704, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. června 2022, č. j. 46 C 47/2006-664, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. června 2022, č. j. 46 C 47/2006-664, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 20. 2. 2006 domáhala, aby jí žalovaní Z. J., [dále jen „žalovaný 1)“], Š. J., [dále jen „žalovaná 2)“], a V. J., [dále jen „žalovaný 3)“], zaplatili 11 300 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 12 577 582,95 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 3 005 021,74 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 3 193 723,75 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky je oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnických podílů žalovaných [¼ u žalovaného 1), ¼ u žalované 2) a ½ u žalovaného 3)] na „nemovitostech: budově XY č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, které se nacházejí v katastrálním území XY, obec XY, a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY“ (dále též „předmětné nemovitosti“). Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 19. 8. 1992 byla mezi Investiční bankou, a. s., a Z. J., (dále též „dlužník“), uzavřena smlouva o úvěru reg. č. 4209252 I, která byla měněna a doplňována dodatkem č. 1 uzavřeným dne 19. 7. 1993, dodatkem č. 2 uzavřeným dne 28. 8. 1993, dodatkem č. 3 uzavřeným dne 25. 11. 1993 a dodatkem č. 4 ze dne 9. 3. 1994 (dále též „smlouva o úvěru“) a na jejímž základě poskytla Investiční banka, a. s. dlužníkovi dlouhodobý úvěr ve výši 20 000 000 Kč. Dlužník se podle dodatku č. 4 smlouvy o úvěru zavázal vrátit jemu poskytnuté peněžní prostředky v období od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999 v ujednaných splátkách, z nichž poslední byla splatná dne 20. 7. 1999. Dne 21. 12. 1994 byla mezi Investiční bankou, a. s., jako zástavním věřitelem na jedné straně a dlužníkem a žalovaným 3) jako zástavci na straně druhé uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k výše označeným nemovitostem, na jejímž základě bylo ve prospěch Investiční banky, a. s., zřízeno zástavní právo k těmto nemovitostem, s právními účinky vkladu práva ke dni 23. 12. 1994. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999 postoupil věřitel pohledávku vzniklou na základě smlouvy o úvěru obchodní společnosti CZ REAL, a. s., která smlouvou ze dne 15. 5. 2000 tuto pohledávku dále postoupila žalobkyni, na kterou tak přešlo i zástavní právo váznoucí na nemovitostech. Dne 1. 1. 1997 dlužník zemřel. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 29. 12. 2003, sp. zn. 20 D 154/97, schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž nabyli žalovaný 1) a žalovaná 2) každý ¼ zastavených nemovitostí. Žalovaná 1) a žalovaný 2) dne 7. 12. 1998 uznali co do důvodu i výše svůj dluh vzniklý na základě smlouvy o úvěru ve složení: 17 600 000 Kč nesplacená jistina, 13 666 082,68 Kč nesplacené úroky do 30. 9. 1998, 1 004 822,53 Kč nesplacené úroky z prodlení do 31. 3.1996 a 6 154 296,35 Kč nesplacené úroky z prodlení od 1. 4. 1996 do 2. 12. 1998. Dne 6. 12. 2002 podala žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, o níž je vedeno řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002. Žalobkyně se domáhá po žalovaných uspokojení pouze části pohledávky, a to 18. až 48. splátky jistiny v celkové výši 11 300 000 Kč splatných měsíčně od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998, nesplacených úroků z jistiny úvěru do 30. 6. 1998 ve výši 12 577 582,95 Kč, nesplacených úroků z prodlení z jistiny úvěru do 31. 8. 1998 ve výši 3 005 021,74 Kč a nesplacených úroků z prodlení z úroků úvěru do 31. 8. 1998 ve výši 3 193 723,75 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 – poté, co usnesením ze dne 30. 6. 2009, č. j. 46 C 47/2006-108, zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) z důvodu zpětvzetí žaloby v této části (neboť spoluvlastnické podíly těchto žalovaných na zastavených nemovitostech nabyl na základě udělení příklepu soudním exekutorem D. D.) – rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 46 C 47/2006-211, uložil žalovanému 3) povinnost zaplatit žalobkyni 1 400 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 9 426 391,36 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 2 675 470,23 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 2 669 442,42 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 3) je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny, a zamítl žalobu co do částky 9 900 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 3 151 191,59 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 329 551,51 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 524 281,33 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 3) je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 3) částku 9 520 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Sedláčka a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částku 11 458 Kč, že žalovaný 3) je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení 1 563 Kč a že se žalovanému 3) vrací záloha na náklady znaleckého posudku ve výši 8 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zajištěná pohledávka žalobkyně „existuje a dosud nezanikla splacením“ a že námitka promlčení vznesená žalovaným 3) při jednání konaném dne 12. 5. 2011 „vůči jistině i úroku z prodlení jak vůči hlavnímu závazku ze smlouvy o úvěru, tak i vůči akcesorickému závazku ze smlouvy o zástavě“ je opodstatněná jen zčásti, neboť k promlčení zástavního práva v té části, v níž se dosud nepromlčela zajištěná pohledávka, nedošlo. Dovodil, že uznáním dluhu co do důvodu a výše ze dne 7. 12. 1998 žalovanými 1) a 2) došlo k přetržení běhu promlčecí doby podle §407 odst. 1 obchodního zákoníku a dnem 7. 12. 1998 počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, že podáním žaloby o zaplacení pohledávky ve výši 67 265 724,47 Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 6. 12. 2002 došlo k stavení promlčecí doby podle §402 obchodního zákoníku, že promlčecí doba 10 let podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku uplynula jen u části pohledávky a že promlčení nenastalo u 29. až 59. splátky v celkové částce jistiny 1 400 000 Kč. Pokud jde o příslušenství, shledal, že promlčení nastalo u příslušenství splatného do 19. 2. 1996.
3. K odvolání žalobkyně a žalovaného 3) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 400 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 9 426 391,36 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 2 675 470,23 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 2 669 442,42 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 3) je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu. Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska tzv. absolutní promlčecí doby (§408 odst. 1 obchodního zákoníku) se část pohledávky z úvěru, již žalobkyně učinila předmětem řízení (a jejíž splatnost připadla podle úvěrové smlouvy a jejího dodatku č. 1 na období od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996), „promlčela postupně od 20. 6. 2004 do 20. 1. 2006, včetně příslušenství“, a že s ní došlo ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. Uvedl, že uzavřením dodatků č. 3 a č. 4 k úvěrové smlouvě nedošlo k zániku původního závazku z úvěrové smlouvy a vzniku závazku nového, který by měl za následek vznik nové povinnosti k plnění, a že kumulativní novací ve formě dodatků č. 3 a č. 4 úvěrové smlouvy proto nebylo možné zabránit promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době podle ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 32 Cdo 2531/2012-288, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části měnícího výroku ve věci samé zamítl (neboť dovolatelce se nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (neboť neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl v potvrzujícím výroku zásadní právní význam) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14, rozsudek Nejvyššího soudu zrušil s odůvodněním, že dovolací soud „řádně a dostatečně neodůvodnil své právní závěry, když se nedostatečně vypořádal s právními otázkami, jež vystávají v souvislosti s (nikoliv zjevně nepřiléhavou) právní argumentací stěžovatelky a potažmo s jeho vlastními judikaturními závěry, jejichž neznalost navíc je vytýkána stěžovatelce za situace, kdy ke změně podmínek splácení úvěru dohodou stran došlo dávno předtím, než tyto závěry (navíc potenciálně rozporné) Nejvyšší soud formuloval“.
6. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 523/2016-330, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že byl-li dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru uzavřen dne 8. 3. 1994, stalo se tak v době, kdy splátky (kromě dvou splátek po 1 500 000) ještě nebyly splatné, dlužník s ohledem na ustanovení §340 odst. 1 obchodního zákoníku nebyl povinen plnit a jejich promlčecí doba nemohla začít běžet podle ustanovení §392 obchodního zákoníku, neboť ta začíná běžet až ode dne, kdy měl být závazek splněn. Uzavřel, že byla-li žaloba podána dne 20. 2. 2006, desetiletá promlčecí doba pro 18. až 48. splátku, které byly předmětem sporu a které měly být splněny postupně v době od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998, neuplynula.
7. Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 16. 2. 2018, č. j. 18 Co 455/2011-375, připustil, aby do řízení na místo žalovaného 3) vstoupil J. H., který se stal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 7. 2017 se žalovaným 3) vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí – rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 18 Co 455/2011-486, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 400 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 9 426 391,36 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 2 675 470,23 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 2 669 442,42 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14 792 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 935 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Lakomého, a povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení 13 021 Kč. Odvolací soud dovodil, že zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu žalovaného 3) vzniklo platně a že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že žalovaný 3) dosáhl na základě (v mezidobí do rozhodnutí Ústavního soudu) pravomocných rozhodnutí v této věci výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Uvedl, že nelze „bez dalšího“ posoudit, v jakém rozsahu již bylo o pohledávce žalobkyně „tvrzené v tomto řízení“ rozhodnuto, a že ani nelze „bez dalšího“ posoudit důvodnost námitky žalovaného, že část pohledávky ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení, zanikla vymožením v exekučních řízeních vedených proti dědicům dlužníka. Odvolací soud však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Vycházel z toho, že „obligační dlužník jako účastník zástavní smlouvy není v průběhu trvání zajištění oprávněn provést jednostranným úkonem takovou změnu svého závazku, kterou by se zhoršilo právní postavení zástavce, vyplývající ze zástavní smlouvy“. Za změnu nevýhodnou pro zástavce lze podle odvolacího soudu považovat i uznání dluhu co do důvodu a výše ze strany obligačního dlužníka; „tím by totiž zástavce na místo trvání zástavního práva po dobu trvání hlavního závazku, s nímž počítal v době poskytnutí zajištění zástavním právem, měl zajišťovat zástavou hlavní závazek po dobu delší o 4 roky (§407 odst. 1 obchodního zákoníku)“. Odvolací soud dospěl k závěru, že při absenci výslovné zákonné úpravy, přičítající účinky uznání závazku obligačním dlužníkem rovněž zástavnímu dlužníku, nelze tyto účinky vyvodit pouze z „obecné zásady“ ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku, podle níž se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Shledal, že uznání dluhu žalovaným 1) a žalovanou 2) jako obligačními dlužníky ze dne 7. 12. 1998 nemá účinky vůči žalovanému 3) jako zástavci ani vůči žalovanému a že ve vztahu k zástavci skončila promlčecí doba části závazku, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení, nejpozději promlčením 48. splátky, tj. dnem 20. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že zástavní právo se nepromlčelo dříve než zajištěná pohledávka a že tříletá promlčecí doba zástavního práva skončila dne 21. 7. 2002 (neboť nárok žalobce na uspokojení ze zástavy vznikl dne 21. 7. 1999, kdy byla splatná poslední, 59. splátka dluhu z úvěrové smlouvy), došlo podle odvolacího soudu k promlčení práva žalobkyně na uspokojení nároku na zaplacení části dluhu z úvěru podle úvěrové smlouvy (v rozsahu vymezeném žalobou) ze zástavy nejpozději dnem 20. 8. 2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 21 Cdo 2836/2020-518, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že pohledávka ze smlouvy o úvěru se promlčuje za čtyři roky ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li zákon jinak, avšak uzná-li (osobní) dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Uvedl, že i když zástavní dlužník nemůže takové uznání závazku, které je jednostranným právním úkonem (osobního) dlužníka, zpravidla nijak ovlivnit (a to přesto, že ve svých důsledcích „zhoršuje“ jeho právní postavení), je tu rozhodující, že představuje skutečnost, která má za následek „prodloužení“ promlčecí doby zajištěné pohledávky, a že z důvodu vyjádřeného v ustanovení §100 odst. 2 větě třetí občanského zákoníku tím (následkem „prodloužení“ promlčecí doby k uplatnění pohledávky proti dlužníku) došlo ze zákona k „prodloužení“ promlčecí doby zástavního práva. Vzhledem k tomu, že dědici (osobního) dlužníka svůj závazek písemně uznali co do důvodu a výše dne 7. 12. 1998, běžela od tohoto uznání nová čtyřletá promlčecí doba, která by skončila dne 7. 12. 2002. Tato „prodloužená“ promlčecí doba přestala běžet dne 6. 12. 2002, kdy žalobkyně podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti dědicům (osobního) dlužníka žalobu o zaplacení (mimo jiné) předmětné pohledávky z úvěru (celkem 38 416 198,56 Kč), o níž bylo u tohoto soudu vedeno řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002, které pravomocně skončilo dnem 30. 3. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, jímž byla uložena žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 12 654 610,20 Kč a žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 12 674 970,84 Kč. Podle názoru dovolacího soudu je nepochybné, že v rozsahu částek uplatněných na základě smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992 v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 6. 12. 2002 a přiznaných uvedeným rozsudkem nebyla předmětná pohledávka v době uplatnění zástavního práva, které ji zajišťovalo, žalobou v této věci podanou dne 20. 2. 2006 promlčena (a to ani s přihlédnutím k maximální desetileté promlčecí době podle ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku vzhledem ke splatnosti měsíčních splátek od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998), a že proto nemohlo být ve vztahu k této části předmětné pohledávky promlčeno ani zástavní právo (z pohledávky uplatněné žalobkyní na základě smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 se promlčela jen ta její část, ohledně níž bylo řízení v rozsahu odpovídajícím této části pohledávky zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, neboť podle ustanovení §405 odst. 1 obchodního zákoníku platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle §402 až 404 obchodního zákoníku, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé).
9. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2021, č. j. 18 Co 455/2011-540, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 2011, č. j. 46 C 47/2006-211, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že pokud žalobkyně uplatnila právo na uspokojení ze zástavy ve vztahu k pohledávce ze smlouvy reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992, odpovídající 18. až 48. splátce úvěru celkem v částce 11 300 000 Kč, nesplaceným (komerčním) úrokům z jistiny úvěru do 30. 6. 1998 celkem v částce 12 577 582,95 Kč, nesplaceným smluvním úrokům z prodlení „z jistiny úvěru“ do 31. 8. 1998 v částce 3 005 021,74 Kč a nesplaceným úrokům z prodlení z úroků úvěru do 31. 8. 1998 v částce 3 193 723,75 Kč, může se ve vztahu k této části pohledávky dovolávat stavení promlčecí lhůty v důsledku jejího uplatnění žalobou ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 35 C 239/2002, pouze pokud prokáže, že o předmětné části pohledávky ze smlouvy reg. č. 4209252 I bylo meritorně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47. Soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni opětovně vyzval k doplnění tvrzení, které nároky z úvěrových smluv, resp. jejich části, jí byly přiznány uvedeným rozsudkem obvodního soudu, a k navržení „příslušných důkazů“. Odvolací soud uzavřel, že pokud soud prvního stupně posoudí námitku promlčení jako nedůvodnou, bude se muset vypořádat s argumentací žalovaného, že pohledávka z úvěrové smlouvy ze dne 19. 8. 1992, reg. č. 4209252 I, měla být v celé výši vymožena v rámci exekučních řízení vedených proti právním nástupcům obligačního dlužníka pod „č. j. 067 EX 2073/06 a č. j. 067 EX 2422/06“.
10. Obvodní soud pro Prahu 10 – poté, co usnesením ze dne 8. 11. 2021, č. j. 46 C 47/2006-573, zastavil řízení „co do částky nesplacených úroků z prodlení z úroků úvěru do 31. 8. 1998 v částce 3 193 723,75 Kč“, neboť žalobkyně vzala v této části žalobu zpět – rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 46 C 47/2006-664, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 43 408,90 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Lakomého. Uvedl, že žalobkyně přes opakované poučení k doplnění tvrzení, které nároky z úvěrových smluv, resp. jejich části, jí byly přiznány rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47 (poté, co do částky 41 936 143,43 Kč s 20% úrokem z prodlení ročně z částky 67 265 724,47 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení vzala žalobkyně žalobu zpět vzhledem k tomu, že dědici odpovídají za dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví), „nikterak nedoplnila, o jaké části pohledávky šlo, pouze konstatovala, že plnění přijatá od exekutora JUDr. Juraje Podkonického … započetla v pořadu práva“. Protože žalobkyní předložené důkazy „nikterak neprokazují“, o jakou část pohledávky se mělo jednat v případě rozhodnutí „zdejšího soudu“ ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, žalobkyně podle soudu prvního stupně neprokázala, že pohledávka, ohledně níž se domáhá uspokojení, byla v řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 239/2002 řádně uplatněna s účinkem stavení promlčecí lhůty. Soud prvního stupně proto – s ohledem na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobkyní – nemohl posoudit otázku promlčení a „postavit tak najisto“, zda „byl či nebyl nárok na uspokojení ze zástavy uplatněný v tomto řízení k datu jeho zahájení, tj. ke dni 20. 2. 2006 zcela, respektive z části promlčen“.
11. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 308/2022-704, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 178 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Lakomého. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala rozhodnou skutečnost, že o předmětu „tohoto“ řízení (18. až 48. splátce úvěru reg. č. 4209252 I) bylo meritorně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002, v němž žalobkyně „konkrétně nespecifikovala, na které z žalovaných pohledávek, resp. jejich části, bylo uplatněno zpětvzetí“, na základě něhož soud řízení částečně zastavil. Uvedl, že tuto specifikaci učinila žalobkyně až v rámci svého podání v řízení před soudem prvního stupně „s odkazem na analogickou aplikaci pravidel pro rozvrh výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele mezi věřitele (§175v o. s. ř.) v rámci dědického řízení“. Dovodil, že žalobkyně „neprokázala podmínky pro stavení promlčecí lhůty … pro tu část pohledávky z úvěru …, která je předmětem … řízení o zaplacení s uspokojením z prodeje zástavy“, a že je proto správný závěr soudu prvního stupně, že „pohledávka zajištěná zástavním právem, s jejímž promlčením spadá v jedno i okamžik promlčení zástavního práva (které by se samostatně promlčelo již dříve) byla promlčena již 7. 12. 2002“. Odvolací soud dále uvedl, že ani přisvědčení názoru žalobkyně, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 bylo implicitně rozhodnuto o jejím nároku na zaplacení částí jistin dluhu ze 3 úvěrů, celkem ve výši 25 329 581,04 Kč, by nevedlo k vyhovění žalobě. Usnesením soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., „sp. zn. 067 EX 2073/06, resp. sp. zn. 067 EX 2422/06“, bylo totiž prokázáno, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 35 C 239/2002 („jímž podle nových tvrzení žalobkyně … byla uložena pouze povinnost plnit pouze části jistiny dluhu ze tří úvěrů obligačního dlužníka“, tedy započtení vymoženého plnění na příslušenství, které nebylo exekučním titulem přiznáno, by nepřicházelo v úvahu), byly vedeny exekuce, v nichž byla uspokojena pohledávka žalobkyně „z tohoto titulu ve výši 6 303 104,72 Kč, 7 971 359,49 Kč + 4 913 617 Kč + 10 134 086,24 Kč“. Uspokojení žalobkyně ve výši celkem 29 322 167,40 Kč převyšuje částku 25 329 581,04 Kč, která byla žalobkyni přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 35 C 239/2002, a tedy by bylo nutno dovodit, že pohledávka v rozsahu 18. až 48. splátky, tj. „11,3 mil. Kč, ohledně níž jedině by bylo možné případně dovodit nepromlčení zástavního práva“, zanikla splněním.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém jeho rozsahu“) podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy nesprávně posoudily obsah částečného zpětvzetí žaloby v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 (když uvedly, že v něm měla žalobkyně „konkrétně specifikovat“, vůči kterým „z žalovaných pohledávek“ ho uplatnila) a že postupovaly nesprávně, když se odmítly jakkoliv zabývat aplikací pravidel pro rozvrh výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele mezi věřitele v rámci dědického řízení. Soudy dále nesprávně opakovaně konstatovaly, že „částečné zpětvzetí žaloby bylo provedeno v souvislosti a v důsledku výsledku dědického řízení po zemřelém dlužníkovi“, tj. že „žaloba na zaplacení celkem tří dlužných pohledávek ze tří dlužných úvěrů byla omezena částečným zpětvzetím v důsledku omezení odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele“. Dovolatelka uvedla, že předmětným zpětvzetím ze dne 1. 4. 2005 byla omezena žaloba o 41 936 143,43 Kč a 20% úroky z prodlení z celé žalované částky s výslovným odůvodněním, že se ve vztahu k jednotlivým žalovaným domáhá jen částek, které odpovídají výši aktiv nabytých z dědictví. Žaloba tak byla omezena v důsledku toho, že dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví (§470 občanského zákoníku). Dovolatelka dodala, že ani v dědickém řízení v rámci posouzení, za jaké dluhy, nebo za jakou konkrétní část dluhů zůstavitele dědici odpovídají, si nemůže věřitel vybírat na základě své libovůle a podle svého určení a že stejný princip platí a musí být použit i při posouzení obsahu předmětného částečného zpětvzetí žaloby. Odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1828/2009, ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 149/2003, ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3913/2015, a ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, jakož i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 868/2011, podle něhož převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu ustanovení §470 občanského zákoníku v plném rozsahu, je dědic (v zájmu ochrany práv věřitelů) povinen postupovat při uspokojování věřitelů způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení §175v odst. 2 písm. b) až f) a §175v odst. 3 občanského soudního řádu. Žalobkyně jako „věřitelka si nemohla určovat v rámci částečného zpětvzetí“, na jaké části uplatněných pohledávek se má vztahovat odpovědnost dědiců za dluhy. Dovolatelka napadá i závěr odvolacího soudu, že pohledávka v rozsahu 18.–48. splátky zanikla splněním, který podle ní odvolací soud formuloval, aniž by sám zopakoval důkazy, přestože soud prvního stupně uvedený závěr z provedených důkazů neučinil a ani učinit nemohl, jelikož „ve skutečnosti z provedených důkazů neplynou“. Výtěžek exekuce byl žalobkyni vždy vyplácen tak, že šlo o vydání výtěžku „zástavnímu věřiteli ARTA REAL, k. s.“ na úhradu její řádně přihlášené pohledávky, a to pohledávky zajištěné zástavním právem na „exekuovaných nemovitostech, tj. pohledávky z úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992“, a nikoli o vydání výtěžku na úhradu pohledávky přisouzené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, v rámci exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 6. 2006, č. j. 49 Nc 2510/2006-14. Výtěžek byl použit na úhradu příslušenství pohledávky z úvěru reg. č. 4209252 I, přičemž přijatá plnění nepostačovala ani k úhradě úroku z prodlení přirostlého po smrti původního dlužníka. Dovolatelka má proto za to, že otázka, „zda byla přijatými plněními výtěžků ze zpeněžení nemovitostí v rámci exekučních řízení zcela uhrazena žalovaná pohledávka“, byla posouzena nesprávně, a na podporu své argumentace odkázala též na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 538/2006, a ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2243/2016. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil, „eventuálně“ jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
16. Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu napadla i ve výrocích o nákladech řízení (v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení). Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
17. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že mezi Investiční bankou, a. s., a dlužníkem byla dne 19. 8. 1992 uzavřena smlouva o úvěru reg. č. 4209252 I, která byla měněna a doplňována dodatkem č. 1 uzavřeným dne 19. 7. 1993, dodatkem č. 2 uzavřeným dne 28. 8. 1993, dodatkem č. 3 uzavřeným dne 25. 11. 1993 a dodatkem č. 4 ze dne 9. 3. 1994 a na jejímž základě poskytla Investiční banka, a. s., dlužníkovi dlouhodobý úvěr ve výši 20 000 000 Kč. Dlužník se touto smlouvou zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve splátkách v časovém rozmezí od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999, a to 1. splátku jistiny 1 500 000 Kč do 20. 9. 1993, 2. až 7. splátku jistiny (tj. 6 splátek) ve výši 150 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 20. dni příslušného měsíce (od 20. 10. 1994 do 20. 3. 1995), 8. až 16. splátku jistiny (tj. 9 splátek) ve výši 200 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 20. dni příslušného měsíce (od 20. 4. 1995 do 20. 12. 1995), 17. až 28. splátku jistiny (tj. 12 splátek) ve výši 300 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 20. dni příslušného měsíce (od 20. 1. 1996 do 20. 12. 1996), 29. až 58. splátku jistiny (tj. 30 splátek) ve výši 400 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách splatných v letech 1997–1999 vždy k 20. dni příslušného měsíce a 59. splátku jistiny ve výši 200 000 Kč dne 20. 7. 1999. Úrok byl sjednán ve výši „základní sazby IPB“ zvýšené o 3,5 % ročně z poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení byl sjednán ve výši 33 % ročně. Dne 21. 12. 1994 byla mezi Investiční bankou, a. s., jako zástavním věřitelem a dlužníkem a žalovaným 3) jako zástavci uzavřena k zajištění pohledávky Investiční banky, a. s., z uvedené úvěrové smlouvy smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, na jejímž základě bylo ve prospěch Investiční banky, a. s., zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu práva ke dni 23. 12. 1994. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 12. 1999 postoupil věřitel pohledávku vzniklou na základě smlouvy o úvěru společnosti CZ REAL, a. s., která smlouvou ze dne 15. 5. 2000 tuto pohledávku dále postoupila žalobkyni. Dne 1. 1. 1997 dlužník zemřel. Obvodní soud pro Praha 8 usnesením ze dne 29. 12. 2003 sp. zn. 20 D 154/97 schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které nabyli žalovaný 1) a žalovaná 2) každý ¼ zastavených nemovitostí. Žalovaná 1) a žalovaný 2) dne 7. 12. 1998 písemně uznali co do důvodu i výše svůj dluh vzniklý na základě smlouvy o úvěru ve složení: 17 600 000 Kč nesplacená jistina, 13 666 082,68 Kč nesplacené úroky do 30. 9. 1998, 1 004 822,53 Kč nesplacené úroky z prodlení do 31. 3. 1996 a 6 154 296,35 Kč nesplacené úroky z prodlení od 1. 4. 1996 do 2. 12. 1998. Dne 6. 12. 2002 podala žalobkyně (faxem doplněným dne 9. 12. 2002 originálem podání) u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti žalovaným 1) a 2) žalobu o zaplacení pohledávek ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992 (uplatněno 38 416 198,56 Kč), ze smlouvy o úvěru č. 200994128 ze dne 21. 12. 1994 (uplatněno 6 479 770,44 Kč) a ze smlouvy o úvěru č. 200994129 ze dne 21. 12. 1994 (uplatněno 22 369 755,47 Kč) v celkové výši 67 265 724,47 Kč, o níž bylo u tohoto soudu vedeno řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002. Podáním ze dne 30. 3. 2005 vzala žalobkyně žalobu co do částky 41 936 143,43 Kč a co do 20% úroku z částky 67 265 724,47 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení zpět s odůvodněním, že se ve vztahu k jednotlivým žalovaným domáhá jen částek, které odpovídají výši aktiv nabytých z dědictví, a soud řízení v této části zastavil. Rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2006, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 12 654 610,20 Kč a žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 12 674 970,84 Kč.
18. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaký význam má v nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku vůči zůstaviteli, odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele, neboť na této otázce závisí posouzení, v jakém rozsahu byla v řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002 uplatněna a rozhodnutím soudu přiznána pohledávka ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I, které je významné pro závěr, zda došlo k promlčení zástavního práva. Napadený rozsudek odvolacího soudu dále závisí na vyřešení právní otázky, zda bylo možné započtení plnění vymoženého v exekuci na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, na příslušenství pohledávky žalobkyně ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I, které nebylo tímto exekučním titulem přiznáno. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
20. Otázku odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele je v projednávané věci třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k datu smrti dlužníka (dne 1. 1. 1997) – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 1997 (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 4. 1997 (dále jen „OSŘ“). K tomu srov. ustanovení §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
21. Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (§470 odst. 1 obč. zák.). Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.).
22. Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§471 odst. 1 obč. zák.). Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána (§471 odst. 2 obč. zák.).
23. Ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu. Český právní řád vycházel do 31. 12. 2013 – jak vyplývá z ustanovení §470 odst. 1 obč. zák. – ze zásady, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen omezeně, a to do výše ceny nabytého dědictví ( pro viribus hereditatis ); je-li více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.
24. Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu ustanovení §470 obč. zák. v plném rozsahu, nezáleží jen na úvaze dědice, které z dluhů zůstavitele (nákladů spojených s pohřbem) uhradí, popř. v jaké výši. Vzhledem k tomu, že příčinou omezení odpovědnosti dědice za pasiva dědictví je stav předlužení dědictví, je třeba v zájmu ochrany práv věřitelů dovodit, že jejich právní postavení nemůže být jiné, než jaké by bylo při uspokojování jejich pohledávek v rámci likvidace dědictví (kdyby byla soudem nařízena), a že dědic je proto povinen postupovat při uspokojování věřitelů způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení §175v odst. 2 a 3 OSŘ. Znamená to, že dědic pohledávky uhrazuje postupně podle skupin uvedených v ustanovení §175v odst. 2 písm. a), b) a c) OSŘ, že přesahuje-li úhrn pohledávek ve skupině a) výtěžek, uhradí se tyto pohledávky poměrně, a že obdobně se postupuje v dalších skupinách, přičemž však ve skupině c) se uhradí před ostatními pohledávkami pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitostí nebo zástavními právy. V případě, že v řízení o dědictví byla provedena tzv. konvokace věřitelů podle ustanovení §175n OSŘ, platí její účinky i mimo rámec dědického řízení; nepřihlášené pohledávky je proto dědic povinen uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §175n OSŘ v řízení o dědictví včas a řádně přihlásili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3913/2015).
25. V projednávané věci podala žalobkyně (dne 6. 12. 2002) u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti žalovaným 1) a 2) jako dědicům po dlužníkovi žalobu o zaplacení pohledávek ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992 (uplatněno 38 416 198,56 Kč), ze smlouvy o úvěru č. 200994128 ze dne 21. 12. 1994 (uplatněno 6 479 770,44 Kč) a ze smlouvy o úvěru č. 200994129 ze dne 21. 12. 1994 (uplatněno 22 369 755,47 Kč) v celkové výši 67 265 724,47 Kč s 20% úrokem od 8. 12. 1998 do zaplacení, o níž bylo u tohoto soudu vedeno řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002. Všechny tyto pohledávky byly zajištěny zástavním právem (viz přihláška pohledávky do dědického řízení Investiční a Poštovní banky, a. s., ze dne 11. 2. 1997 na č. l. 560). Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 12. 2003, sp. zn. 20 D 154/97 (č. l. 562 spisu) – dluhy zůstavitele (dlužníka) převyšovaly cenu nabytého dědictví (cena majetku činila 25 329 581,04 Kč a výše dluhů 51 914 502,53 Kč), z něhož podle soudem schválené dohody dědiců o vypořádání dědictví nabyl žalovaný 1) majetek v celkové hodnotě 12 654 610,20 Kč a žalovaná 2) nabyla majetek v celkové hodnotě 12 674 970,84 Kč, vzala žalobkyně podáním ze dne 30. 3. 2005 žalobu co do částky 41 936 143,43 Kč a co do 20% úroku z částky 67 265 724,47 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení zpět s tím, že navrhuje, aby jí byl žalovaný 1) povinen zaplatit 12 654 610,20 Kč a aby jí byla žalovaná 2) povinna zaplatit 12 674 970,84 Kč. Rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2006, Obvodní soud pro Prahu 10 (po zastavení řízení co do částky 41 936 143,43 Kč s 20% úrokem z částky 67 265 724,47 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení) uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 12 654 610,20 Kč a žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 12 674 970,84 Kč.
26. Odvolací soud nedůvodně vytknul žalobkyni, že „konkrétně nespecifikovala, na které z žalovaných pohledávek, resp. jejich části, bylo uplatněno zpětvzetí“, a nesprávně z toho dovodil, že žalobkyně neprokázala skutečnost, že o předmětu „tohoto“ řízení (18. až 48. splátce úvěru reg. č. 4209252 I) bylo meritorně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002. Domáhala-li se žalobkyně v tomto řízení zaplacení pohledávek ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992 (uplatněno 38 416 198,56 Kč), ze smlouvy o úvěru č. 200994128 ze dne 21. 12. 1994 (uplatněno 6 479 770,44 Kč) a ze smlouvy o úvěru č. 200994129 ze dne 21. 12. 1994 (uplatněno 22 369 755,47 Kč) v celkové výši 67 265 724,47 Kč s 20% úrokem z částky 67 265 724,47 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení a vzala-li žalobu s ohledem na výsledky dědického řízení po dlužníkovi zpět co do celkové částky 41 936 143,43 Kč s 20% úrokem z částky 67 265 724,47 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení, aniž by uvedla částky, ohledně nichž bere žalobu zpět, ve vztahu k jednotlivým uplatněným pohledávkám zajištěným zástavním právem, zůstala předmětem řízení celková částka 25 329 581,04 Kč sestávající ze všech uplatněných pohledávek v rozsahu, který – jak plyne z výše uvedeného – vyplývá z pravidel pro uspokojování věřitelů předepsaných pro rozvrh výtěžku v rámci likvidace dědictví v ustanovení §175v odst. 2 a 3 OSŘ (tj. v poměrné výši), neboť z procesního úkonu, kterým žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět, nevyplývá jiná její vůle (zejména z něj neplyne, že by předmětem řízení nadále neměla být pohledávka ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992). O tomto předmětu řízení bylo také rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47 (z odůvodnění tohoto rozsudku je zcela zřejmé, že soud žalobkyni přiznal celkovou částku 25 329 581,04 Kč z důvodu všech tří uplatněných pohledávek, tedy i z důvodu smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992).
27. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala podmínky pro stavení promlčecí lhůty pro tu část pohledávky z úvěru, která je předmětem řízení „o zaplacení s uspokojením z prodeje zástavy“, a že proto pohledávka zajištěná zástavním právem byla promlčena již 7. 12. 2002, není správný.
28. Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka v rozsahu 18. až 48. splátky úvěru reg. č. 4209252 I zanikla splněním, neboť uspokojení žalobkyně v exekuci vedené na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., pod sp. zn. 067 EX 2073/06 a 067 EX 2422/06 převyšuje částku 25 329 581,04 Kč přiznanou žalobkyni tímto rozsudkem a započtení vymoženého plnění na příslušenství, které nebylo exekučním titulem přiznáno, „by nepřicházelo v úvahu“.
29. Smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. §579 odst. 1 obč. zák.). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně zajištění zástavním právem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení §470 odst. 1 obč. zák., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, neboť toto ustanovení upravuje odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy, a nikoliv přechod dluhů na ně; nelze proto z něho ani dovozovat, že by smrtí dlužníka zanikaly jeho dluhy, jestliže převyšují cenu nabytého dědictví, a ani to, že se vztahuje na jiné osoby než dědice. Soudní praxe proto již dříve dospěla k závěru, že na uplatnění pohledávky, která byla zajištěna třetí osobou (například ručením, zástavním právem apod.), nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal, popřípadě že jeho dědici odpovídají za dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný pod č. 16/2007 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2243/2016).
30. Z uvedeného pro projednávanou věc plyne, že žalobkyně byla oprávněna přihlásit do exekucí prodejem nemovitostí vedených na její návrh na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2005, č. j. 35 C 239/2002-47, soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., pod sp. zn. 067 EX 2073/06 a 067 EX 2422/06 část pohledávky (včetně příslušenství) ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992 přesahující částku přisouzenou jí na základě této smlouvy uvedeným rozsudkem (srov. §336f o. s. ř.), neboť šlo o pohledávku zajištěnou zástavním právem, na jejíž uplatnění neměla vliv skutečnost, že žalovaní 1) a 2) jako dědici po dlužníkovi odpovídají za jeho dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví. Byla-li žalobkyni v rámci rozvrhu (srov. §337c o. s. ř.) poskytnuta plnění jen na základě této přihlášky (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 7. 2008, č. j. 49 Nc 2509/2006-78, na č. l. 588, usnesení soudního exekutora ze dne 17. 12. 2009, č. j. 067 EX 2422/06-193, na č. l. 590, usnesení soudního exekutora ze dne 17. 12. 2009, č. j. 067 EX 2422/06-194, na č. l. 591, usnesení soudního exekutora ze dne 17. 12. 2009, č. j. 067 EX 2073/06-320, na č. l. 592 a obsah připojených spisů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 2509/2006 a 49 Nc 2510/2006) a nebylo-li žalobkyni jako oprávněné z exekučního titulu poskytnuto v rámci exekucí žádné plnění [viz odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 7. 2018, č. j. 49 Nc 2510/2006-57, kterým byl zamítnut návrh žalovaného 1) na zastavení exekuce], nemohlo dojít k zániku jistiny pohledávky v rozsahu 18. až 48. splátky úvěru reg. č. 4209252 I (ve výši 11 300 000 Kč) jejím splněním.
31. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu