ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1915.2023.3
sp. zn. 21 Cdo 1915/2023-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. P., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě č. 857/18, proti žalovanému Krajská zdravotní, a. s. , se sídlem v Ústí nad Labem – Severní Terase, Sociální péče č. 3316/12a, IČO 25488627, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova č. 413, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 227/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2023, č. j. 10 Co 189/2022-217, doplněnému usnesením ze dne 15. února 2023, č. j. 10 Co 189/2022-228, takto:
Rozsudek krajského soudu a usnesení krajského soudu ze dne 15. února 2023, č. j. 10 Co 189/2022-228, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 17. 3. 2021 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce „z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, kterého se dopustil tím, že „9. 3. 2021 slovně hrubým způsobem napadl sanitářku a později fyzicky napadl sanitáře p. P. H.“.
2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 18. 5. 2021 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 7. 2. 2020 pracoval u žalovaného od 17. 2. 2020 jako „dělník ve zdravotnickém zařízení“, a to na dobu určitou do 31. 8. 2020, že dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 13. 7. 2020 došlo ke změně pozice na „sanitář“ a k prodloužení doby určité do 31. 8. 2021 a že dne 19. 3. 2021 s ním byl rozvázán pracovní poměr uvedeným okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalovaného, „ačkoli pro ně nebyly splněny důvody“. V podáních ze dne 24. 11. 2021 a ze dne 29. 12. 2021 pak žalobce (mimo jiné) doplnil, že se dne 9. 3. 2021 s nikým nepohádal a žádnou kolegyni slovně ani jinak nenapadl. Tento žalovaným tvrzený důvod navíc považuje za neurčitý, neboť není uvedeno, kterou sanitářku měl žalobce slovně napadnout. Uvedeného dne žalobce pouze oslovil jeho kolega P. H. (dále jen „P. H.“) s tím, že s ním chce něco probrat, požádal ho, aby šli na sesternu, zvýšil na žalobce hlas a vytýkal mu jakési jeho dřívější rozpory s kolegyní K. S. (dále jen „K. S.“). Žalobci nebylo jasné, oč mu jde, pouze vyrozuměl, že se ho P. H. (po domluvě s K. S.) snaží vyprovokovat. Žalobce se snažil předejít konfliktu, sdělil mu, že musí jít za pacientem, a chtěl místnost opustit. Přes opakované výzvy žalobce, že chce z místnosti odejít a pokračovat v práci, mu P. H. neustále v odchodu bránil. Když se žalobce pokoušel odejít, chytil ho P. H. pod krkem. Žalobce P. H. nenapadl, pouze se bránil, když ho P. H. omezoval v osobní svobodě, přičemž ho jen odstrčil, aby se mohl dostat ze sesterny ven. P. H. neutrpěl žádné zranění a sám žalobce poté ihned uvedený incident ohlásil vrchní sestře, která mu sdělila, že si s přítomnými zaměstnanci o tom, co se stalo, promluví. Za situace, kdy žalobce jednal v sebeobraně, nelze jeho jednání posoudit jako porušení pracovních povinností. Ani sám žalovaný navíc tento incident zpočátku nepovažoval za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem; ve vytýkacím dopisu ze dne 9. 3. 2021 doručeném žalobci až o týden později (ačkoliv se žalobce běžně na své směny dostavoval do zaměstnání) tuto událost sám hodnotil jako závažné porušení pracovní povinnosti. Zjevně tedy neměl problém s tím, aby žalobce do práce chodil, a mohl ho tedy zaměstnávat ještě alespoň po výpovědní dobu. Žalobce dále poukázal na to, že mezi ním a K. S. byly delší dobu pracovní spory, které vyvrcholily tím, že dne 23. 2. 2021 žalobce při odchodu z práce před nemocnicí fyzicky napadl manžel K. S., škrtil jej, shodil jej na zem a poté jej ležícího na zemi opakovaně udeřil pěstí do hlavy a zátylku a na závěr kopl do obličeje. Při následném konfliktu s P. H. na sesterně dne 9. 3. 2021 tak byl žalobce pod značným tlakem a měl důvodnou obavu, že bude opět fyzicky napaden.
3. Žalovaný uvedl, že dne 9. 3. 2021 žalobce napadl během své pracovní směny slovně hrubým způsobem kolegyni konající službu a následně fyzicky napadl spolupracovníka – sanitáře P. H., a to úderem pěstí do obličeje, a že tomuto incidentu předcházela žádost P. H., který se zastal napadené kolegyně, aby se žalobce choval ke svým kolegyním slušně. Žalovaný má za to, že byly splněny všechny zákonné podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce porušil ustanovení §301 písm. a), c) zákoníku práce tím, že řádně nespolupracoval s ostatními zaměstnanci žalovaného a během výkonu služby své kolegy napadl slovně a fyzicky. Svým jednáním porušil také vnitřní předpisy zaměstnavatele – etický kodex zaměstnanců v bodu „Práce v týmu“, podle kterého mají zaměstnanci „dbát na dobré interpersonální vztahy mezi kolegy, mezi podřízenými a nadřízenými a klást důraz na profesionalitu, včetně profesionality multidisciplinárního týmu při řešení svěřených úkolů,“ a podle kterého „své výhrady k práci ostatních zaměstnanců a návrhy ke zlepšení vyjadřují zaměstnanci vždy v interní diskuzi na vhodném místě a vhodným způsobem“. Svým jednáním žalobce mohl ohrozit pacienty plicního oddělení tím, že „by v případě vzniku úrazu napadeného kolegy nebyl řádně personálně zajištěn jeho chod“.
4. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 33 C 227/2021-164, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 26 880,02 Kč k rukám advokáta Ing. Mgr. Bc. Václava Holého a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem 656 Kč. Dovodil, že fyzické napadení ranou pěstí do obličeje spolupracovníka P. H. je v okamžitém zrušení pracovního poměru vymezeno dostatečně určitě a srozumitelně tak, že tento důvod nelze zaměnit s jiným důvodem. Druhý důvod (verbální útok na sanitářku) naopak soud prvního stupně nepovažoval za určitě vymezený, když „teprve v průběhu řízení vyplynulo“, o kterou sanitářku se mělo jednat, a proto k tomuto druhému důvodu (s odkazem na §554 občanského zákoníku) nepřihlížel. Při hodnocení fyzického útoku žalobce na P. H. pak přihlédl zejména k tomu, že nebylo v kapacitách žalobce kvalitně obsáhnout zadanou agendu práce, že pracovní povinnosti dlouhodobě nezvládal, pročež se opakovaně dostával do konfliktních situací se svými spolupracovníky, kteří museli pracovní nedostatky žalobce kompenzovat vlastním zvýšeným úsilím, že to v zaměstnancích vyvolávalo zjevnou nevoli, přičemž pracovní pochybení žalobci opakovaně vytýkali, že žalobce kritiku kolegů (především kolegyň) nepřijímal a na výtky nevhodně, hrubě či vulgárně verbálně reagoval a že „toxická atmosféra“ a pracovní konflikty přesáhly hranice pracoviště v momentě, kdy manžel žalobcovy kolegyně K. S. převzal iniciativu a jako způsob řešení problému zvolil slovní i značně intenzivní fyzické napadení žalobce na parkovišti nemocnice. Soud prvního stupně proto přisvědčil žalobci, že jeho reakce na situaci, jež se dne 9. 3. 2021 odehrála na sesterně, kdy mu v odchodu ze sesterny aktivně fyzicky bránil P. H. důrazně se domáhající (byť zřejmě oprávněně) nápravy žalobcova chování k ženskému personálu nemocnice, byla ovlivněna důvodně pociťovanou obavou z dalšího možného fyzického ataku. Žalobce se mohl v nastolené stresové situaci oprávněně cítit ohrožen a (jistě též mírou své neschopnosti na vyhrocené situace vhodně reagovat) zvolil nepřiměřenou reakci v podobě rány pěstí. Soud prvního stupně přihlédl též k tomu, že k vyhrocené situaci na pracovišti a k závažnému narušení interpersonálních pracovních vztahů přispěla vrcholící epidemie onemocnění covid-19, v jejímž důsledku se pracoviště žalobce změnilo na infekční covidovou jednotku, jakož i k tomu, že v důsledku jednání žalobce nedošlo ke zranění P. H., které by jej alespoň dočasně vyřadilo z možnosti vykonávat práci pro žalovaného. Soud prvního stupně tedy sice shledal fyzické napadení P. H. ranou pěstí do obličeje „jako zjevné porušení pracovní kázně“, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu dovodil, že nedosahuje intenzity potřebné pro okamžité zrušení pracovního poměru. Ohledně verbální invektivy směřované vůči sanitářce pak soud prvního stupně závěrem uvedl, že i pokud by toto jednání žalobce bylo vymezeno dostatečně určitě a srozumitelně, nelze, neshledal-li v této konkrétní věci ránu pěstí jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností, a maiori ad minus považovat za takové porušení slovní invektivu.
5. K odvolání žalobce (směřujícímu pouze do výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným) a žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 10 Co 189/2022-217, doplněným usnesením ze dne 15. 2. 2023, č. j. 10 Co 189/2022-228, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 19 250 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 333 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Daniela Voláka, a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení 656 Kč. Poté, co provedl listinné důkazy, odvolací soud „převzal“ skutková zjištění soudu prvního stupně, která „má za dostatečná a správná“, avšak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný dne 19. 3. 2021 se žalobcem okamžitě „ukončil“ pracovní poměr z důvodu porušení „pracovní kázně“ zvlášť hrubým způsobem, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 9. 3. 2021 „fyzicky napadl sanitáře P. H.“ (na rozdíl od soudu prvního stupně tedy zmínil pouze druhý ze skutků vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobce bylo zjevným porušením „pracovní kázně“, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že toto „porušení pracovní kázně“ dosahuje intenzity potřebné pro okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolací soud má za to, že žalobce sice mohl mít pocit, že P. H. není osobou, která by mu měla vytýkat pracovní nedostatky či nevhodnost chování k ostatním zaměstnancům, avšak že to jeho chování neospravedlňuje; fyzické napadení jednoho zaměstnance druhým (bez oprávněného důvodu) nelze v pracovněprávních vztazích tolerovat. Přihlédl k tomu, že k napadení došlo ve zdravotnickém zařízení v době epidemie covidu-19, která byla zvláště pro zdravotnické pracovníky velmi vypjatá a kdy byla především na tzv. covidových odděleních bezpodmínečně nutná spolupráce všech zaměstnanců, a (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 896/2008) dospěl k závěru, že žalovaný nemohl především z důvodu zachování klidu a pracovní disciplíny na pracovišti nechat fyzický útok na spolupracovníka bez patřičné odezvy, že „další zaměstnávání žalobce v takové situaci po něm nebylo možno spravedlivě požadovat“ a že vyhodnotil-li žalovaný, že žalobce uvedeným jednáním „porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem“, je toto jeho hodnocení správné. Námitku žalobce, že se ho při konfliktu dne 9. 3. 2021 „zmocnil strach z dalšího možného fyzického napadení“ poté, kdy měl dne 23. 2. 2021 mimo pracoviště žalované konflikt s manželem K. S., odvolací soud nepovažoval za důvodnou, neboť „z dokazování nevyplynulo, že by P. H. či kdokoliv jiný žalobce fyzicky jakkoliv ohrožoval nebo mu nějakým napadením hrozil“. Odvolací soud „nesdílí“ ani námitku, že jednání žalobce se odehrálo „v mezích sebeobrany“ či „nutné obrany“, neboť nebyl-li žalobce nikým fyzicky napaden ani mu napadení nehrozilo, nemůže být jeho jednání vůči P. H. vykládáno jako sebeobrana nebo nutná obrana. Ani žalobcovy případné obavy z „možného“ napadení nemohou fyzické napadení P. H. ospravedlnit. Odvolací soud rovněž dodal, že s ohledem na předchozí neshody se spolupracovníky pramenící z pracovních nedostatků žalobce a jeho neadekvátní reakce na výtky spolupracovníků lze mít pochopení pro snahu P. H. se žalobcem „řešit“ jeho chování, „zvláště když jakýmsi bezprostředním podnětem pro to měl být slovní konflikt žalobce se sanitářkou“, a podotkl, že žalobce v době napadení byl ve věku, kdy mohl mít dostatek životních i pracovních zkušeností a bylo možné předpokládat, že se dokáže odpovídajícím způsobem chovat ke spolupracovníkům a plnit své pracovní povinnosti, avšak že tomu tak zjevně nebylo, a že za dobu přesahující 1 rok, co byl u žalovaného zaměstnán, s ním vrchní sestra opakovaně řešila jeho pracovní pochybení. Na závěru, že fyzické napadení P. H. dne 9. 3. 2021 je „porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, pak nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že P. H. po napadení žalobcem nebyl v pracovní neschopnosti ani mu nevznikla újma na zdraví či majetku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda fyzické napadení P. H. žalobcem dosahovalo intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to konkrétně tím, že vycházel pouze ze skutečnosti fyzického napadení a ze skutečností svědčících v neprospěch žalobce a nezohlednil veškeré relevantní skutkové okolnosti zjištěné v řízení, které jsou rozhodné pro posouzení intenzity porušení povinnosti, zejména specifické okolnosti fyzického napadení, jež snižovaly jeho závažnost, a že vycházel pouze z toho, že fyzické napadení je jedním z případů, jenž bývá Nejvyšším soudem pravidelně aprobován jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, ale již nezohlednil konkrétní okolnosti a neposuzoval je v jejich úplnosti. Dovolatel je přesvědčen, že zde existovaly skutkové okolnosti (zejména předchozí fyzické napadení žalobce manželem kolegyně v souvislosti s výkonem práce, přítomnost kolegyně, jež iniciovala předchozí fyzické napadení žalobce svým manželem, při událostech vytýkaných v okamžitém zrušení pracovního poměru, omezení žalobce na možnosti opustit místnost, kde na něho byl vyvíjen tlak, kdy mohl mít důvodné obavy z napadení, tlak na psychiku na covidovém oddělení, malá intenzita útoku s absencí následků pro napadeného atd.), na jejichž základě měl odvolací soud dospět k závěru, že podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyly naplněny. Z výpovědi vrchní sestry (žalobcovy nadřízené) pak vyplynulo, že žalobci nikdy nešlo upřít snahu vykonávat svou práci řádně, že jeho přístup nesvědčil o jakémkoli zanedbávání pracovních povinností a že vůči ní se vždy choval slušně a pokorně. Dovolatel rovněž poukázal na ojedinělost porušení pracovních povinností, na své jednání po incidentu (neprodleně po fyzickém napadení věc ohlásil své nadřízené, aniž se snažil své jednání jakkoli skrývat) a na to, že žalovaný poté, co mu žalobce nahlásil fyzické napadení manželem kolegyně ze dne 23. 2. 2021, nepřijal žádná opatření za účelem normalizace vztahů mezi kolegy a záležitost nijak interně neřešil. Dovolatel je přesvědčen, že fyzické napadení P. H. představovalo porušení jeho pracovních povinností, nikoli však zvlášť hrubým způsobem. Dále odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s podstatnou částí argumentace žalobce ohledně konkrétních okolností fyzického napadení P. H. (nepřezkoumatelnost jeho rozsudku) a že neprováděl žádné výslechy svědků, ale přesto učinil zcela zásadní skutková zjištění rozporná se skutkovými zjištěními prvostupňového rozsudku, když zpochybnil, že motivem žalobcova jednání byla skutečnost, že důvodně pociťoval obavu z fyzického napadení ze strany P. H., jenž mu fyzicky zabraňoval opustit místnost. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl. Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je „nepochybně správné“, že v průběhu dokazování byly zjištěny podstatné skutkové okolnosti jednoznačně vedoucí k právnímu závěru, že fyzické napadení je intenzivní porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem zakládající důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, a že tento závěr vyplývá z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů i Ústavního soudu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného v pracovním poměru na dobu určitou od 17. 2. 2020 do 31. 8. 2020, následně prodlouženou do 31. 8. 2021, jako sanitář. Žalobce při výkonu práce dlouhodobě vykazoval významné nedostatky, zapomínal pracovní zadání, pracovní úkoly nedokončoval, případně je dokončil v nedostatečné kvalitě, a práci za něj museli dokončovat či předělávat ostatní zaměstnanci. V případě, kdy nedostatky žalobci vytýkali spolupracovníci, žalobce reagoval slovně neadekvátně, neomaleně či hrubě a za pomoci gestikulace ve svých kolegyních opakovaně vzbudil pocit ohrožení. Pracovní pochybení žalobce, jakož i nespokojenost zaměstnanců s jeho chováním, byla opakovaně řešena nadřízenou vrchní sestrou, která se žalobci snažila s organizací práce pomoci a dávala mu dostatečný prostor k zaučení. Navzdory dostatečné době potřebné k zaučení nového pracovníka však nebylo v kapacitách žalobce kvalitně obsáhnout zadanou agendu práce. Konflikt žalobce s kolegyní K. S. byl zřejmě rovněž důvodem napadení žalobce v areálu nemocnice dne 23. 2. 2021, kdy byl žalobce napaden manželem K. S. tak, že byl opakovaně udeřen do hlavy a kopnut do obličeje, přičemž žalobce napadení ohlásil jak své přímé nadřízené, tak primářce oddělení. Na základě jejich doporučení se žalobce podrobil lékařskému vyšetření a útok též „nahlásil na příslušné oddělení PČR“. Konflikt si nevyžádal pracovní neschopnost žalobce, v žalobci však útok zanechal důvodnou obavu z dalších inzultací. Dne 9. 3. 2021 byl žalobce na sesterně, kde byly tou dobou přítomny další 3 zaměstnankyně (včetně kolegyně K. S.), osloven příchozím P. H. s žádostí, aby společně probrali chování žalobce ke spolupracovnicím. P. H. tak reagoval na bezprostředně předcházející verbální konflikt žalobce se sanitářkou. Vyzval žalobce ke změně nevhodného jednání, avšak žalobce na dané téma odmítl dále hovořit a dožadoval se odchodu z místnosti. P. H. žalobci v odchodu bránil, držel dveře, žalobce následně P. H. udeřil pěstí do obličeje, ve snaze vyhnout se dalšímu hrozícímu úderu P. H. chytil žalobce do tzv. kravaty, oba se chvíli pohybovali po místnosti, přetahovali se do momentu, než vzájemnou roztržku ukončili a odešli. Žalobce potyčku neprodleně nahlásil nadřízené vrchní sestře, která průběh incidentu probrala se svědky a aktéry potyčky. P. H. nepodstoupil v důsledku napadení lékařské ošetření a incident si nevyžádal jeho pracovní neschopnost. Dne 16. 3. 2021 žalobce obdržel vytýkací dopis, jímž ho žalovaný upozornil na skutečnost, že se dne 9. 3. 2021 dopustil závažného porušení povinností plynoucích z pracovněprávních předpisů, a to tím, že nejprve nevhodným způsobem slovně napadl kolegyni v průběhu pracovní směny a později ranou pěstí napadl dalšího spolupracovníka, a v němž žalovaný uvedl, že chování žalobce je zcela v rozporu s etickým kodexem a pracovním řádem žalovaného. Žalobce na zaslaný dopis téhož dne reagoval podáním, jímž ze svého úhlu pohledu popsal proběhlou potyčku. 19. 3. 2021 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru datované dnem 17. 3. 2021.
12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 3. 2021, které mu bylo doručeno 19. 3. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“) .
15. Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
16. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §301 a §302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení §52 písm. g) a §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
17. Ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
18. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
19. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ [ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008, nebo – již přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.].
20. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §55 odst. 1 zák. práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby [srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo – již přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015].
21. V okamžitém zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí, resp. nemusí být popsány ve všech podrobnostech (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele apod.) [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019].
22. V projednávané věci nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – pochyb o tom, že žalobce tím, že dne 9. 3. 2021 fyzicky napadl sanitáře P. H., porušil své pracovní povinnosti (tento závěr ostatně nezpochybňuje ani žalobce, který v dovolání sám uvádí, že je přesvědčen, že fyzické napadení sanitáře P. H. představovalo porušení jeho pracovních povinností, nikoli však zvlášť hrubým způsobem). Odlišně od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že jednání žalobce spočívající v tom, že pěstí udeřil svého kolegu, s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu nedosahuje intenzity potřebné pro okamžité zrušení pracovního poměru, však odvolací soud posoudil intenzitu tohoto porušení pracovních povinností, uzavřel-li, že fyzické napadení P. H. „nelze hodnotit jinak, než jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, které intenzity potřebné pro okamžité zrušení pracovního poměru dosahuje. Vycházel při tom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal dostatečnými a správnými a která „převzal a v odůvodnění napadeného rozsudku na ně odkazuje“.
23. Dovolateli je však třeba dát za pravdu, že odvolací soud při hodnocení intenzity tohoto porušení pracovních povinností žalobcem nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a nevěnoval dostatečnou pozornost některým okolnostem, které intenzitu porušení pracovních povinností žalobce (do jisté míry) snižují.
24. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) především nepřihlédl k tomu, co podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně fyzickému útoku žalobce na P. H. na sesterně bezprostředně předcházelo, zejména pak k tomu, že poté, co P. H. vyzval žalobce ke změně jeho nevhodného chování ke kolegyním, žalobce odmítl s P. H. na toto téma hovořit a dožadoval se odchodu z místnosti, avšak P. H. žalobci v odchodu bránil a držel dveře. Lze se tedy důvodně domnívat, že kdyby P. H. žalobci nebránil v odchodu z místnosti a nedržel dveře, k následnému fyzickému kontaktu (ráně pěstí do obličeje P. H.) by nedošlo.
25. Odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost ani soudem prvního stupně zjištěným širším okolnostem konfliktu, který vyústil ve fyzické napadení sanitáře P. H. žalobcem, zejména pak tomu, že „toxická atmosféra“ a předchozí pracovní konflikty přesáhly hranice pracoviště v momentě, kdy manžel žalobcovy kolegyně K. S. převzal iniciativu a jako způsob řešení problému zvolil slovní i značně intenzivní fyzické napadení žalobce na parkovišti nemocnice, přičemž tento útok – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – v žalobci zanechal důvodnou obavu z dalšího fyzického útoku. Reakce žalobce na situaci, která se dne 9. 3. 2021 odehrála na sesterně, kde byla v tu dobu přítomna i kolegyně K. S., jejíž manžel žalobce dva týdny před tímto incidentem fyzicky napadl, tak – jak uvedl soud prvního stupně – za těchto okolností (umocněných tím, že P. H. bránil žalobci v odchodu ze sesterny a držel dveře) byla ovlivněna též důvodně pociťovanou obavou žalobce z dalšího možného fyzického útoku. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalovaný (zaměstnavatel) incident, který se mezi žalobcem a manželem K. S. odehrál dne 23. 2. 2021 a který pramenil ze sporů na pracovišti, a prohlubující se „toxickou“ atmosféru na pracovišti nijak neřešil, přestože byl žalobcem o tomto incidentu informován a vrchní sestra nadřízená žalobci věděla i o předchozích sporech mezi žalobcem a ostatními zaměstnanci.
26. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že námitku žalobce, že při konfliktu dne 9. 3. 2021 „se ho zmocnil strach z dalšího možného fyzického napadení“ poté, kdy měl dne 23. 2. 2021 mimo pracoviště žalovaného konflikt s manželem K. S., nemá za důvodnou, neboť z dokazování nevyplynulo, že by P. H. či kdokoliv jiný žalobce fyzicky jakkoliv ohrožoval nebo nějakým fyzickým napadením hrozil, že nesdílí námitku žalobce, že se jeho jednání odehrálo „v mezích sebeobrany“ či „nutné obrany“, a že nebyl-li žalobce nikým fyzicky napaden ani mu napadení nehrozilo, nemůže být jeho jednání vůči P. H. vykládáno jako sebeobrana nebo nutná obrana, přičemž ani žalobcovy případné obavy z „možného“ napadení nemohou fyzické napadení P. H. „ospravedlnit“. Nebere však přitom náležitě v úvahu, že (bez ohledu na to, zda P. H. nebo jiná osoba přítomná na sesterně žalobci v tu chvíli hrozila fyzickým napadením a zda žalobce jednal „v mezích sebeobrany“ či „nutné obrany“) výše uvedené okolnosti konfliktu, který se dne 9. 3. 2021 na sesterně odehrál (zejména pak skutečnost, že žalobce byl s P. H. a dalšími přítomnými osobami v uzavřené místnosti, přičemž mu P. H. bránil v odchodu z této místnosti a držel dveře, a že žalobce byl nedávno předtím fyzicky napaden manželem kolegyně K. S., která byla na sesterně taktéž přítomna), sice jednání žalobce „neospravedlňují“, ale bezpochyby do určité míry snižují intenzitu porušení jeho pracovních povinností.
27. Opomenout nelze ani soudy zmíněnou skutečnost, že k vyhrocené situaci na pracovišti a k závažnému narušení interpersonálních pracovních vztahů přispěla též vrcholící epidemie onemocnění covid-19, v jejímž důsledku se pracoviště žalobce – standardní plicní oddělení – změnilo na infekční covidovou jednotku, přičemž – jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně – lze usuzovat, že zvýšené pracovní nároky v podobě povinnosti celodenního nošení ochranných prostředků chránících před případným nakažením, náročná péče o množství těžce nemocných a umírajících pacientů a s tím související všeobecná obava z rozmáhajícího se (tehdy ne cela prozkoumaného) onemocnění zdravotníky nepochybně fyzicky velmi vyčerpávaly a s jistotou neblaze ovlivnily též jejich psychickou stresovou odolnost (viz výpověď svědkyně N. D. na č. l. 110–111 spisu). Zcela bez významu není při zkoumání intenzity porušení pracovních povinností žalobce ani to, že žalobce potyčku neprodleně nahlásil nadřízené vrchní sestře a že P. H. v důsledku fyzického napadení žalobcem nepodstoupil lékařské ošetření a tento incident si nevyžádal jeho pracovní neschopnost.
28. Odvolací soud kladl důraz rovněž na to, že žalobce byl v době fyzického napadení P. H. již ve věku, kdy mohl mít dostatek životních i pracovních zkušeností, a bylo možné předpokládat, že se dokáže odpovídajícím způsobem chovat ke spolupracovníkům a plnit své pracovní povinnosti, avšak že vzhledem ke skutečnostem, které byly zjištěny, tomu tak zjevně nebylo, a že za dobu přesahující 1 rok, co byl u žalovaného zaměstnán, vrchní sestra opakovaně řešila jeho pracovní pochybení. Shodně s odvolacím soudem má Nejvyšší soud za to, že při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem je třeba vzít v potaz i tato skutková zjištění. Dovolací soud však – s přihlédnutím k ostatním výše uvedeným zvažovaným hlediskům – nedovodil, že by žalobcova předchozí pracovní pochybení a jeho nevhodné chování ke kolegům (resp. kolegyním) představovala okolnosti způsobilé zvýšit intenzitu porušení pracovních povinností vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru natolik výrazně, aby je bylo možné posoudit jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností.
29. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že jednání žalobce „neospravedlňuje“ ani to, že žalobce mohl mít pocit, že P. H. není osobou, která by mu měla pracovní nedostatky či nevhodnost chování k ostatním zaměstnancům vytýkat, jakož i v tom, že fyzické napadení jednoho zaměstnance druhým (bez oprávněného důvodu) nelze v pracovněprávních vztazích tolerovat. Souhlasit lze rovněž s jeho názorem, že žalovaný nemohl především z důvodu zachování klidu a pracovní disciplíny na pracovišti nechat fyzický útok na spolupracovníka bez „patřičné odezvy“. S ohledem na výše uvedené specifické okolnosti projednávané věci však má Nejvyšší soud za to, že fyzické napadení sanitáře P. H. žalobcem dne 9. 3. 2021, které žalovaný v dopisu ze dne 17. 3. 2021 označil jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, samo o sobě nedosahuje intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci „zvlášť hrubým způsobem“ a že onou „patřičnou odezvou“ na toto konkrétní porušení pracovních povinností zmiňovanou odvolacím soudem (bez dalšího) nemohlo být okamžité zrušení pracovního poměru. Ostatně, sám žalovaný porušení pracovních povinností, kterého se žalobce měl dopustit dne 9. 3. 2021, ve vytýkacím dopisu doručeném žalobci dne 16. 3. 2021 rovněž označil jako „závažné“ porušení pracovních povinností žalobce, a nikoliv jako porušení pracovních povinností „zvlášť hrubým způsobem“.
30. Uzavřel-li odvolací soud, že „další zaměstnávání“ žalobce v takové situaci po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, pak navíc pominul, že – jak již bylo uvedeno výše – okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením, k němuž může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával „až do uplynutí výpovědní doby“. Tím, zda bylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával ještě (alespoň) po dobu výpovědní doby, se však odvolací soud řádně nezabýval. V projednávané věci přitom soudem prvního stupně nebyla učiněna skutková zjištění, která by umožnila učinit závěr, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával alespoň do uplynutí výpovědní doby (např. že by hrozilo, že se útok ze strany žalobce bude opakovat). V této souvislosti nebyla bez významu ani okolnost, zda žalobce i v době po incidentu ze dne 9. 3. 2021 pro žalovaného dál vykonával práci, a to až do 19. 3. 2021, kdy mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru (žalobce ve svém podání ze dne 24. 11. 2021 uvedl, že se po incidentu „běžně na své směny dostavoval do zaměstnání“).
31. Poukazuje-li odvolací soud ve prospěch své argumentace na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 896/2008, přehlíží odlišné okolnosti porušení pracovních povinností (fyzického napadení), kterého se dopustil zaměstnanec v případě řešeném dovolacím soudem pod sp. zn. 21 Cdo 896/2008, od těch, které byly zjištěny v nyní projednávané věci. Obecné právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v uvedeném rozsudku ve vztahu k otázce posouzení intenzity porušení pracovních povinností (dříve pracovní kázně) pak sice lze ( mutatis mutandis ) vztáhnout i na tuto projednávanou věc, avšak odvolací soud se těmito obecnými právními závěry – jak vyplývá z výše uvedeného – při posuzování intenzity porušení pracovních povinností důsledně neřídil.
32. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že (samotné) fyzické napadení P. H. žalobcem dne 9. 3. 2021 lze (za soudy zjištěných okolností) považovat za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, není správný.
33. Odvolací soud se pak – zřejmě veden tímto svým nesprávným právním názorem
– v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal se skutkem vymezeným v okamžitém zrušení pracovního poměru tak, že žalobce „9. 3. 2021 slovně hrubým způsobem napadl sanitářku“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom není zřejmé, z jakého důvodu se odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) tímto skutkem nezabýval jako (dalším) porušením pracovních povinností žalobce vymezeným žalovaným v okamžitém zrušení pracovního poměru [zda tak učinil s ohledem na to, že již samotné fyzické napadení P. H. posoudil jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností žalobce, a považoval proto za nadbytečné zabývat se tímto (dalším) skutkem vymezeným v okamžitém zrušení pracovního poměru, nebo zda měl shodně se soudem prvního stupně za to, že tento důvod v okamžitém zrušení pracovního poměru nebyl skutkově vymezen dostatečně určitě tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, anebo zda provedl výklad právního jednání žalovaného, na jehož základě dospěl k závěru, že žalovaný neměl v úmyslu tento skutek vymezit jako (další) důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, ale uvedl jej pouze k dokreslení situace předcházející druhému skutku, v němž (samotném) žalovaný spatřoval porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem (jak žalovaný – v rozporu se svými předchozími tvrzeními – uvedl ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), popř. zda se tímto (dalším) skutkem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru nezabýval z jiných důvodů].
34. Dovolací soud naproti tomu neshledal dovolatelem namítanou vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že odvolací soud neprováděl žádné výslechy svědků, ale přesto učinil zcela zásadní skutková zjištění rozporná se skutkovými zjištěními prvostupňového rozsudku, neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale přikládal jim jiný právní význam než soud prvního stupně.
35. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Současně Nejvyšší soud zrušil i usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. 10 Co 189/2022-228 (jímž byl rozsudek odvolacího soudu doplněn o výrok o náhradě nákladů řízení státu), které je na zrušovaném rozsudku odvolacího soudu závislé (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
36. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu