ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.408.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 408/2023-669
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné IT credit, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, IČO 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta č. 205, proti povinné GLOBALICA a. s. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Zámecké č. 1518/9, IČO 27065871, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1683/127, pro 45 180 459,22 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 423/2019, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2022, č. j. 58 Co 79/2022-579, opravenému usnesením ze dne 7. července 2022, č. j. 58 Co 79/2022-590, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 11. 2019, č. j. 33 EXE 423/2019
-16, byl pověřen soudní exekutor JUDr. et Mgr. Jiří Leskovjan, Exekutorský úřad Praha 4, vedením exekuce podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 7. 2019, č. j. 6 C 47/2019-184, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 6 C 47/2019-195, k vymáhání pohledávky ve výši 45 180 452,22 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, a to technologie pivovaru. Exekuce je vedena soudním exekutorem pod sp. zn. 189 EXE 3055/19.
2. Podáním ze dne 19. 12. 2019 povinná navrhla zastavení exekuce. Návrh odůvodnila tak, že úvěrová smlouva, z níž je vymáhaná pohledávka odvozována, je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to pro rozpor se zákonem - ustanovením §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění do 2. 8. 2012 (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“), neboť byla úvěrová smlouva uzavřena mezi družstevní záložnou Artesa a nečlenem družstevní záložny, společností FORTIS Bohemia, spol. s r. o., coby solidárním dlužníkem povinné. Povinná zpochybnila i své členství ve spořitelním družstvu Artesa, učinila námitku započtení plnění dle neplatné úvěrové smlouvy a uvedla, že oprávněný svým postupem zjevně zneužívá právo, když zahájil vůči povinné desítky soudních sporů, a že ve výkonu exekuce spatřuje rozpor s dobrými mravy.
3. Oprávněná s návrhem nesouhlasila. Poukázala na to, že je zcela irelevantní, zda společnost FORTIS Bohemia, spol. s r. o. byla či nebyla členem družstevní záložny, neboť není sporu o tom, že druhý spoludlužník, společnost GLOBALICA a.s., členem byl. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, v obdobné věci, dle něhož důvod neplatnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ve vztahu k dalšímu spoludlužníkovi nezakládá skutečnost, že smlouva je uzavřena též osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu §5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, jako s dalším spoludlužníkem. Oprávněná dále uvádí, že při zohlednění §3a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a §41 obč. zák. je úvěrová smlouva ve vztahu k povinné platná, neboť neplatná je jen ta část, kterou lze oddělit od ostatního obsahu. Odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. 4 VSPH 1722/2019-A-90, kterým bylo shledáno ujednání smlouvy o úvěru, v němž se dlužník (společnost FORTIS Bohemia, spol. s r. o.) zavázal k solidární úhradě pohledávek navrhovatele společně se společností GLOBALICA a. s., platným a oddělitelným od ostatního obsahu smlouvy podle §41 obč. zák. Dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 55 Co 225/2020-266.
4. Usnesením ze dne 5. 11. 2021, č. j. 33 EXE 423/2019-523, Obvodní soud pro Prahu 5 návrh povinné zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru sice zřejmě nebyla uzavřena pouze s jedním z dlužníků, avšak skutečnost, že úvěr byl poskytnut i společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o. jako nečlenovi, není podstatnou pro smluvní vztah založený mezi spořitelním družstvem Artesou a povinnou. Z obsahu úvěrové smlouvy bylo dovozeno, že obě společnosti (FORTIS Bohemia, spol. s r. o. a GLOBALICA a. s.) jsou v postavení dlužníků solidárních. Soud prvního stupně uzavřel, že neplatnost předmětné úvěrové smlouvy vůči jednomu ze solidárních dlužníků nemůže činit smlouvu absolutně neplatnou i ve vztahu k druhému dlužníku a vést k závěru o absolutní neplatnosti celé úvěrové smlouvy, neboť část právního úkonu (smlouvy o úvěru) týkající se povinné lze oddělit, jak vyplývá z povahy úvěrové smlouvy, jakož i z okolností, za kterých k uzavření smlouvy došlo, od ostatního obsahu (závazkového právního vztahu mezi spořitelním družstvem Artesa a společností FORTIS Bohemia, spol. s r. o.).
5. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2022, č. j. 58 Co 79/2022-579, opraveným usnesením ze dne 7. 7. 2022, č. j. 58 Co 79/2022-590, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. MSPH 91 INS 5111/2009, 4 VSPH 1722/2019-A-90, dle něhož byla ve vztahu ke společnosti FORITS Bohemia, spol. s r. o. smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s §3 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, současně však dospěl k závěru, že je třeba považovat za platný závazek společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o. vyplývající ze smlouvy o úvěru k solidární úhradě pohledávek spořitelního družstva společně se společností GLOBALICA a. s. V této části shledal ujednání účastníků úvěrové smlouvy platným a oddělitelným od ostatního obsahu smlouvy podle §41 obč. zák. Odvolací soud uvedl, že ve světle závěrů uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je na místě dospět k závěru, že předchozí závěr v obdobné věci o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku (tedy i ve vztahu ke společnosti GLOBALICA a. s.) pro absenci vůle účastníka smlouvy uzavřít úvěrovou smlouvu jen se závazkem společnosti GLOBALICA a. s., nemůže nadále obstát, neboť byl-li závazek společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o. plnit závazky z úvěrové smlouvy coby solidárního dlužníka společně s povinnou shledán platně uzavřeným, tím spíše je třeba mít jej za platně uzavřeným ve vztahu k povinné.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání povinná. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 OSŘ“, zejména zjevně nesprávných právních závěrech týkajících se postupu při posuzování oddělitelnosti právního úkonu a „vlivu námitky týkající se společného základu závazku na další spoludlužníky“. Uvádí, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. MSPH 91 INS 5111/2009, 4 VSPH 1722/2019-A-90, na jehož odůvodnění odvolací soud postavil své rozhodnutí, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022. č. j. MSPH 91 INS 5111/2019, 29 NSČR 40/2020-A-107, zrušeno pro nesprávné právní posouzení věci, neboť odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k oddělitelnosti právního úkonu rezignoval na zjišťování úmyslu stran úvěrové smlouvy, a proto lze uzavřít, že totožná otázka platnosti a oddělitelnosti úvěrové smlouvy je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení s tím, že je nutné, aby se soud zabýval vůli, resp. úmyslem stran úvěrové smlouvy s ohledem na její oddělitelnost, přičemž bude třeba zkoumat i ekonomické aspekty poskytnutého úvěru. Dovolatelka dále namítá, že při „aplikaci §41 OZ je nutno dojít k závěru, že je úvěrová smlouva neplatná jako celek, nikoliv jen její část, neboť zjištění neplatnosti pro absenci členství v družstvu je v případě solidárního vztahu natolik zásadní, že se tím narušuje celý společný základ závazku“. Nadto dovolatelka namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil ústavně garantovaná práva povinné na spravedlivý proces, a to nezákonným a nepřezkoumatelným zamítnutím důkazního návrhu a jeho nahrazení protokolem, nezrušením usnesení soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, nezákonným postupem spočívajícím v odkazu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bez vypořádání námitek povinné, překvapivostí usnesení odvolacího soudu a porušením zásady předvídatelnosti, nepřezkoumatelností usnesení odvolacího soudu způsobenou nevypořádáním se s námitkami povinné a bezdůvodným pominutím pro povinnou příznivé judikatury. Dovolatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu.
7. Po uplynutí lhůty k podání dovolání povinná doplnila dovolací argumentaci dalším podáním ze dne 13. 3. 2023, k jehož obsahu ohledně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodů však dovolací soud již nepřihlížel [srov. §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 – dále též jen „o. s. ř.“, neboť Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu v tomto znění vzhledem k čl. II bodu 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], pouze vzal na vědomí povinnou nově odkazovanou judikaturu dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že spořitelní družstvo Artesa jakožto věřitel a společnost GLOBALICA a. s. společně se společností FORTIS Bohemia, spol. s r. o. jakožto dlužníci, uzavřeli dne 14. 3. 2012 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek spořitelního družstva Artesa poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 76 000 000 Kč, který se dlužníci zavázali vrátit společně se sjednanými úroky nejpozději do 28. 2. 2015, přičemž dle čl. 2.11.1 je závazek dlužníků závazkem solidárním ve smyslu §511 odst. 1 obč. zák. Pohledávka byla zajištěna zástavním právem k zástavě, věci hromadné, jejímž vlastníkem je povinná, zřízeným zástavní smlouvou ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. N 284/2012, NZ 253/2012 ve formě notářského zápisu sepsaného JUDr. Romanem Hochmanem, notářem v Praze, na jehož podkladě byl proveden dne 30. 5. 2012 zápis zástavního práva do Rejstříku zástav pod běžným číslem 24481. Následně byla mezi smluvními stranami uzavřena dohoda o podmíněném odpuštění části dluhu, ve které dlužníci uznali svůj dluh ve výši 47 095 870,28 Kč sestávající ze splatné, ale nesplacené jistiny úvěru. Dohoda byla uzavřena s rozvazovací podmínkou, která byla posléze naplněna, a proto byl dne 22. 4. 2016 uzavřen dodatek č. 1 k této dohodě, v němž dlužníci uznali, že došlo k naplnění rozvazovací podmínky, zavázali se do doby splnění rozvazovací podmínky zaplatit spotřebnímu družstvu úrok z nového dluhu do dne 30. 4 2016, druhou splátku úroků z nového dluhu do dne 31. 5. 2016 a částku 42 000 000 Kč na jistině dluhu, to vše s konečnou splatností nového dluhu 31. 5. 2016. Pro případ nesplnění dluhu řádně a včas, se dlužníci zavázali uhradit věřiteli částku 46 590 506,43 Kč, sestávající se ze splatné, ale nesplacené jistiny ve výši 45 954 702,94 Kč a smluvní pokuty podle smlouvy o úvěru ve výši 635 803,49 Kč za dobu od 1. 4. 2016 do 22. 4. 2016, a to nejpozději do tří pracovních dnů.
12. Napadené usnesení odvolacího soudu tak závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky podmínek posouzení oddělitelnosti části právního úkonu ve vztahu k vyřešení otázky jeho platnosti. Vzhledem k tomu, že uvedenou otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání povinné je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
13. Uvedenou otázku je nutno řešit – vzhledem k tomu, že úvěrový vztah byl založen smlouvou ze dne 14. 3. 2012 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a dále podle zákona č. zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění účinném do 2. 8. 2012 (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“)
14. Dovolání je též důvodné.
15. Podle §1 odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách.
16. Podle §1 odst. 5 písm. a) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem, a to v rozsahu povolení působit jako družstevní záložna podle §2a (dále jen „povolení").
17. Podle §3 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je v rámci svého podnikání oprávněna vykonávat tyto činnosti: (1) Družstevní záložna je v rámci svého podnikání oprávněna vykonávat tyto činnosti: a) přijímání vkladů od členů, b) poskytování úvěrů členům, c) finanční leasing pro členy, d) platební styk, zúčtování a vydávání a správa platebních prostředků pro členy, e) poskytování záruk ve formě ručení nebo bankovní záruky za členy, f) otvírání akreditivů pro členy, g) obstarání inkasa pro členy, h) nákup a prodej cizí měny pro členy, i) pronájem bezpečnostních schránek členům.
18. Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
19. Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
20. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že smlouva o úvěru, jíž by se družstevní záložna zavazovala poskytnout úvěr výhradně pro potřeby jiné osoby než člena družstevní záložny, je pro rozpor se zákonem (absolutně) neplatná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021). Zároveň však byl vyjádřen závěr, že ve vztahu ke splácení úvěru, který má být poskytnut členu družstevní záložny, zákon o spořitelních a úvěrních družstvech (ani jiný zákon) žádná omezení neukládá. Dohoda o splácení úvěru (případně i jeho zajištění) jinou osobou než členem družstevní záložny se výše uvedenému zákonnému omezení ani jeho smyslu a účelu nijak neprotiví. Uvedený zákonný zákaz tedy nebrání tomu, aby se ve smlouvě o úvěru zavázal ke splácení úvěru (včetně úroku), jenž má být podle smlouvy poskytnut členu družstevní záložny, jako spoludlužník, tj. jako osoba povinná úvěr poskytnutý členu družstevní záložny vrátit spolu s ním, osoba, která není členem družstevní záložny. V případě, že by však vyšlo najevo, že cílem smlouvy o úvěru, v níž by se družstevní záložna zavázala poskytnout úvěr svému členu s tím, že by se takový úvěr zavázal jako spoludlužník splácet družstevní záložně i někdo jiný než její člen, bylo umožnit, aby úvěr poskytnutý družstevní záložnou ve skutečnosti čerpal (pro sebe využil) někdo jiný než její člen, by byla namístě úvaha o obcházení zákona a o neplatnosti smlouvy o úvěru z tohoto důvodu (srov. vyjma již zmíněných rozsudků dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2629/2021).
21. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (srov. body 15. a 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), při posouzení problematiky platnosti posuzované úvěrové smlouvy ve vztahu k povinné (společnosti GLOBALICA a. s.) výslovně vycházel ze závěrů, které byly učiněny v „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. MSPH 91 INS 5111/2009, 4 VSPH 1722/2019-A-90“, a uzavřel, že za situace, kdy byl „závazek společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o. plnit závazky z úvěrové smlouvy coby solidárního dlužníka společně s povinnou shledán platně uzavřeným, nemůže nadále obstát argumentace ohledně absence vůle účastníků smlouvy uzavřít úvěrovou smlouvu jen se závazkem společnosti GLOBALICA a. s. Pokud byl daný závazek shledán platně uzavřeným ve vztahu ke společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., tím spíše je třeba mít jej za platně uzavřený ve vztahu k povinné, která splňovala i podmínku pro uzavření úvěrové smlouvy coby člen úvěrujícího družstva.“
22. Jak však správně upozorňuje dovolatelka, výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 NSCR 42/2020, zrušeno a věc byla vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení; nesprávnost usnesení byla shledána zejména v řešení otázky aplikace ustanovení §41 obč. zák. v návaznosti na posouzení obsahu smlouvy ze dne 14. 3. 2012 – zejména jejího bodu 2.11.1. – (jde o totožnou smlouvu, která je předmětem posouzení i v tomto řízení – pozn. dovolacího soudu).
23. Již z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, vycházející z právního názoru, jenž byl uveden ve výše uvedeném usnesení vrchního soudu, posléze zrušeném, je nesprávný.
24. K právnímu názoru, vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 NSCR 42/2020, se následně Nejvyšší soud přihlásil (opětovně ve vztahu k úvěrové smlouvě ze dne 14. 3. 2012) v již uvedených rozsudcích ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021, a ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2629/2021.
25. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud uvedl, že „…/Judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkladu §41 obč. zák. je ustálena v závěru, podle kterého není-li možné část právního úkonu (smlouvy), na níž se vztahuje důvod neplatnosti oddělit od ostatního obsahu, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon (smlouvu). Při posouzení toho, zda lze neplatností postiženou část právního úkonu oddělit od jeho ostatního obsahu, je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Takovou část nelze oddělit tehdy, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu. Jelikož toto posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se interpretační zásady, které plynou z §35 odst. 2 obč. zák., případně z §266 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (z judikatury Nejvyššího soudu kromě žalovaným zmíněného usnesení ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011, srov. například též rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod číslem 35/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, č. j. 29 NSČR 42/2020, týkající se předmětné smlouvy o úvěru). Pokud v projednávané věci odvolací soud vycházel ze závěru, že smlouva o úvěru je zčásti neplatná (ve vztahu ke společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o.), při posouzení, zda lze dotčenou část smlouvy oddělit od ostatního obsahu, se v rozporu s výše citovanou ustálenou judikaturou nezabýval tím, jaká byla vůle účastníků smlouvy s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali, tj. vůbec neposuzoval úmysl stran smlouvy o úvěru, zejména se zřetelem na vymezení práv a povinností stran smlouvy a jejich vzájemnou provázanost. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že povaha smlouvy o úvěru a též solidární postavení společností GLOBALICA a. s., a FORTIS Bohemia, spol. s r. o., svědčí pro oddělitelnost neplatné části smlouvy (ohledně poskytnutí úvěru společnosti FORTIS Bohemia, spol. s r. o., v jakémkoliv rozsahu) od jejího zbylého obsahu. Odvolací soud se však konkrétně nezabýval okolnostmi, za kterých k uzavření smlouvy o úvěru došlo, a tedy ani tím, zda takové oddělitelnosti zbylého obsahu smlouvy od její neplatné části nebránila zjištěná vůle stran při jejím uzavření. Samotná skutečnost, že zákon o spořitelních a úvěrních družstvech nezakazuje, aby byl úvěr (případně jeho část) poskytnutý členu družstva splácen i jeho nečlenem, neznamená, že v projednávané věci takový postup musel odpovídat vůli stran. Právní posouzení otázky oddělitelnosti neplatné části smlouvy o úvěru od jejího zbylého obsahu odvolacím soudem je proto neúplné. Neúplnost právního posouzení pak znamená též jeho nesprávnost…“.
26. Uvedené závěry jsou poplatné i ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí
–je třeba mít stále na zřeteli, že ve všech těchto řízeních jde o posouzení jedné a téže smlouvy –, a proto je i řešení, přijaté odvolacím soudem v této věci, nesprávné.
27. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
28. Námitky dovolatelky, vztahující se k vadám řízení, jsou koncentrovány v bodě V. obsahu dovolání, a lze k nim uvést následující.
29. Podstatou námitek, uvedených pod body V./A. – C. obsahu dovolání, je přesvědčení povinné o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
30. Dovolací soud neshledal, že by usnesení odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) bylo nepřezkoumatelné. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl návrh na zastavení exekuce zamítnut. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje. Odvolací soud srozumitelně vysvětlil, proč bylo provedení navrhovaných důkazů nadbytečné [srov. bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu – jak to ostatně sama dovolatelka připouští (srov. bod 78. obsahu dovolání]; jinou věcí je, že (s ohledem na nesprávný právní závěr odvolacího soudu ve věci samé) takové odůvodnění nadbytečnosti navrhovaných důkazů není věcně správné.
32. Opodstatněné též nejsou námitky dovolatelky, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Z odůvodnění usnesení soudů je totiž zřejmé, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy jinak než soud prvního stupně a neodchýlil se od jeho skutkových zjištění, ale zjištěné skutečnosti jinak právně posoudil. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu „překvapivost“ jeho usnesení, přehlíží, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněném pod č. 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z rozhodnutí odvolacího soudu
– nejedná. Ostatně v této věci – jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2022 – odvolací soud účastníky seznámil se svým právním názorem, vycházejícím z výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. MSPH 91 INS 5111/2009, 4 VSPH 1722/2019-A-90, a podle něj též rozhodl.
32. Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
33. K návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení dovolací soud uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy dovolací soud o takovém návrhu nerozhodne tehdy, projedná-li dovolání meritorně ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné rozhodl bez zbytečného odkladu, nerozhodoval o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, neboť z důvodu zrušení usnesení odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním pozbývá toto rozhodnutí v daném rozsahu veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod č. 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019).
34. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1, §226 odst.1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu