ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.176.2024.3
sp. zn. 22 Cdo 176/2024-990
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce H. F. S., zastoupeného Mgr. Gabrielou Rosenkranz Tittl, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 227/20, proti žalované L. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 22/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 18 Co 76/2023–933, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) :
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 42 C 22/2018-843, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. 42 C 22/2018-905, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) - účastníků řízení. Mimo jiné, výrokem pod bodem I žalobu zamítl ohledně návrhu na vypořádání bytového domu nacházejícího se na adrese XY (dále „XY“), s tím, že tento dům není součástí SJM účastníků, stejně jako jí není bytová jednotka č. 9 nacházející se v témže domě. V rámci SJM nevypořádal ani pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova, a pozemek parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, a uvedl, že ani tyto nemovitosti do SJM účastníků nikdy nepatřily, a tento závěr také odůvodnil. Rozhodl též o nákladech řízení.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 18 Co 76/202–933, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I), dále rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů prvostupňového řízení a odvolacího řízení (výroky II až V).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I podává žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení tří otázek hmotného práva. Při vyřešení dvou z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Třetí otázka, na níž je rozsudek odvolacího osudu založen, pak dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
4. Žalovaná má za to, že zamítnutím návrhu na aktualizaci odhadu ceny vypořádávaných nemovitostí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje na konkluze podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), akcentující potřebu stanovit ceny nemovitostí k době, kdy soud vypořádává společné jmění manželů.
5. Shodně v případě posouzení, zda součástí společného jmění manželů jsou i dluhy, které převzal jeden z manželů bez vědomí druhého manžela, za předpokladu, že se nejednalo o obstarání každodenních potřeb rodiny, se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020; namítaný odklon od judikatury dále vysvětluje (k tomu viz níže).
6. Konečně dovolatelka vysvětluje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, „která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v daném kontextu vyřešena.“ Předestřela, že soudy obou stupňů vyhodnotily bezúplatný převod nemovitostí ve vlastnictví obchodní společnosti, jejímž jediným společníkem je žalobce, na žalobce jako dar, který nespadá do SJM podle §709 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Žalovaná se táže, zda je možné považovat takový převod za dar nebo zda se jedná o výplatu zisku z obchodní společnosti společníkovi v nepeněžní formě, kdy tento zisk spadá do SJM podle §709 odst. 2 o. z. Jde tudíž o posouzení toho, zda nemovitosti uvedené výše pod bodem 1 odůvodnění tohoto usesení byly součástí SJM účastníků.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
K aktualizaci ceny vypořádávaných nemovitostí:
10. Dovolatelka hájí stanovisko, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, ve kterém se uvádí: „Vypořádává-li soud SJM zaniklé (zrušené či zúžené) na základě příslušných ustanovení občanského zákoníku, je třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM.“ Dovolatelka uvádí: „Soud odmítl návrh žalované na aktualizaci odhadu ceny nemovitostí, ačkoli žalovaná poukazovala na významnou změnu tržní situace a nutnost stanovení aktuální hodnoty nemovitostí spadajících do SJM, neboť mezi oceněním nemovitostí a vypořádáním SJM uplynula doba přibližně 2 let“.
11. K tomu závěru dovolací soud konstatuje: Je skutečností, že v zásadě je třeba po uplynutí delší doby znalecký posudek o ceně vypořádávaných nemovitostí aktualizovat. Nicméně při vypořádání SJM jde o věci, s jejichž oceněními mohou účastníci volně disponovat, jejich dohoda má v zásadě přednost před judikaturními řešeními, která se uplatní především tam, kde shoda mezi účastníky není.
12. Odvolací soud neopomenul judikaturu Nejvyššího soudu, přihlédl však k individuálním okolnostem této věci a uvedl: „Závěry soudu prvního stupně o ceně těchto nemovitostí dle stavu ke dni zániku společného jmění účastníků, stanovené ke dni rozhodnutí soudu o vypořádání, má oporu ve znaleckém dokazování. Doba mezi jeho vypracováním a rozhodnutím soudu prvního stupně nepřekročila významně období dvou let (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010), nadto, jak uvedl již soud prvního stupně, účastníci se na stanovení obvyklé ceny majetku pro účely vypořádání zaniklého SJM v rámci řízení přípustně shodli formou výslovného odmítnutí aktualizace znaleckého posudku ze dne 3. 2. 2020. Implicitní dohoda stran na částce, stanovené tímto znaleckým posudkem, je patrná z podání účastníků datovaných dnem 16. 5. 2022; soud prvního stupně proto mohl vycházet z této částky jako ze skutečnosti, kterou účastníci takto učinili nespornou. S tím dovolání nijak nepolemizuje, nezpochybňuje individuální posouzení vycházející z poměrů dané věci, a v této části se tak s rozhodnutím odvolacího soudu míjí; tato výtka tak nemůže založit jeho přípustnost.
Ke tvrzenému rozporu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, pokud jde o zahrnutí dluhu z úvěru sjednaného dne 17. 6. 2013 žalobcem a Volksbank:
13. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované uvedeným rozhodnutím velkého senátu, který vyslovil, že věci (včetně pohledávek), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění; součástí společného jmění nejsou jen dluhy (závazky v užším slova smyslu), které pro něj z převzatého závazku (závazkového právního vztahu) vyplývají. V této věci soudy obou stupňů zahrnuly do SJM dluh z uvedeného úvěru, který převzal žalobce bez vědomí žalované.
14. Soud prvního stupně však učinil skutkové zjištění, že žalovaná musela o tomto úvěru vědět. K tomu odvolací soud dodal: „Z tvrzení, že se žalovaná vzhledem k dohodnuté dělbě práce v manželství (tj. o finanční otázky se staral žalobce) nezajímala ani o to, jakým způsobem bude společný dluh z titulu kupní ceny za nemovitost a její vybavení splněn, nelze vyvodit, že dluh z úvěru byl žalobcem převzat bez vědomí žalované jako druhého manžela ve smyslu §710 písm. b) o. z.“
15. Dovolatelka sice jako předpoklad přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s výše uvedeným právním názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, její polemika však vychází z popření skutkového zjištění, že o dluhu z úvěru věděla.
16. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání ve vztahu k otázce, zda se dluh z úvěru stal součástí SJM, vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky tedy nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř; tvrzený důvod přípustnosti dovolání tudíž není dán.
K „nesprávnému právnímu posouzení výplaty zisku v nepeněžní formě“:
17. Soud prvního stupně rozhodl, že nemovitosti v XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova, a pozemek parc. č. XY v obci a katastrálním území XY nejsou a nebyly součástí SJM, neboť žalobce je obdržel darem od společnosti D. S. W. Gmbh & Co. To žalovaná popírá a tvrdí, že šlo ve skutečnosti o vyplacení zisku obchodní společnosti v nepeněžité formě. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně však takové tvrzení nevznesla a názor soudu prvního stupně nezpochybnila.
18. Návrh na vypořádání bytového domu na adrese XY soud prvního stupně zamítl výrokem I; tento výrok nebyl odvoláním napaden, a nabyl tak samostatně právní moci. Již proto jej nelze podrobit dovolacímu přezkumu, kterému podléhají jen rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej §236 odst. 1 o. s. ř.).
19. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018, proti němž ústavní stížnost směřující odmítl jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18).
20. Protože v odvolání žalovaná závěr, který učinil soud prvního stupně ohledně vlastnického režimu nemovitostí v obci a katastrálním území XY (a ostatně ani nemovitosti v XY), tj. že se nestaly na základě smluvního převodu součástí SJM, nijak nezpochybnila, neměl odvolací soud důvod se touto otázkou zabývat; tato námitka tak přípustnost dovolání rovněž nemůže založit.
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu